01.03.2012 [21:00], Tammy, Povídky jednorázové, komentováno 12×, zobrazeno 2098×

„Víš, někdy mě napadá, že takový život nemá cenu. Ano, dostala jsem druhou šanci žít, ale jak se o to můžu vůbec pokoušet, když to znamená samou bolest?“ přemýšlela dívka sedící ve světle zeleném křesle, přikrytá pletenou dekou. Pevněji stiskla hrneček s vařícím čajem a vyčkávavě se podívala na druhou dívku, která ležela na nemocniční posteli pod bílou dekou, až se zdálo, že se na lůžku ztrácí.

„Možná,“ zašeptala dívka přitáhla si deku k bradě.

Bylo těžké přemýšlet o něčem, co jí znovu proklouzlo mezi prsty. Život. Poznala ho vůbec? Měla vůbec tu šanci? Měla, ale šance od ní utekla, jako všechno.

Povzdechla si a podívala se na Emily, se kterou se život taky dvakrát nemazlil. Jenže v Emilyiných očích byl život. Byla tam ta jiskra, kterou Bella tak moc postrádala. Emily zachytila její pohled a usmála se na ni.

„Všechno jednou skončí. Tak proč by to nemělo být naše trápení?“ zašeptala Emily s očima zaseknutýma do Belliných. Ta se jen vyděšeně podívala na bílé hodiny visící nade dveřmi. Byl čas.

Všechno jednou skončí, opakovala si v duchu a prosebně se podívala na svou společnici. Ta se jen pomalu zvedla, došla k Belle, stiskla jí ruku, jako to dělávala vždycky, když se loučila, pak se naposledy mezi dveřmi na Bellu usmála, zavřela za sebou a byla pryč.

Bella pomalu vydechla, vzala se stolku u postele deník a křečovitě ho stiskla. Zavřela oči a nepatrně sebou škubla.

Všechno jednou skončí.

 

 

Nervózně chodil po tichém domě. Když procházel obývákem, zavrzalo pod jeho nohama prkno. Zrovna vycházel z ložnice, vypadla mu kniha z ruky. Šel ze schodů, málem z nich spadl, protože si nevšiml dalšího schodu.

Pořád se něco dělo. Jeho dům, kde byl dřív tak rád sám, se pro něj stal domem hrůzy. Nesnášel samotu, nesnášel ten dům, protože jako by se mu každou vteřinu vysmíval.

Čekal, že zazvoní telefon, aby okamžitě přijel do nemocnice. Ale nestalo se, a tak na sebe hodil teplou bundu, zimní boty, palčáky a nakonec loveckou pušku. Věděl, že čekat doma na špatné zprávy, které ani nebudou, nemá cenu.

Dělal, že nevidí tu spoustu sněhu, který před domem čekal na odhrabání. Jen se s námahou dostal k lesu, kde si přehodil pušku přes rameno a vydal se na odreagovací túru. Že to nebyl nejlepší nápad, mu došlo ve chvíli, kdy s hrůzou zjistil, že neví, kde je. Ten, jenž se lesy kolem Forks znal lépe než kdokoliv jiný, musel sám sobě s hanbou přiznat, že se ztratil.

„Krucinál!“ zanadával si a mrzutě praštil do kmene starého stromu.

„Do prčic!“ vyštěkl si pro sebe ještě jednou a zastavil se. Otáčel se stále dokola, snažíc se najít nějaký úchytný bot. Něco, podle čeho byl poznal, kudy má jít dál.

Když stál a byl slyšet jen jeho dech, uvědomil si, co se za jeho nepřítomnosti doma může stát. Co když zavolají z nemocnice a já tam nebudu? Napadlo ho a hned by si nafackovala za chybu, kterou udělal.

Jít kamkoliv bez mapy je taková hloupost! Promnul si ruce s malým přáním, aby se trochu zahřály a znovu vykročil. Přece jsem nemohl zajít tak hluboko?

O další hodinu později si tiše gratuloval, protože zaslechl auta na nedaleké silnici. Cesta sněhem byla náročná, hlavně když každou chvíli škobrtl o schovaný kořen nebo kámen. Rukávem od bundy si setřel z čela pot a vyšel na kraj silnice. Úlevně se nadechl a vydal se na pravo.

Forks bylo nedaleko, necelý kilometr, a tak si poposunul pušku, která mu byla jedině přítěží, protože mu byla dneska k ničemu a s mírným úsměvem se vydal zpátky domů. Když byl před zatáčkou, tak se zní vyřítilo stříbrné Volvo.

Volvo. Charlie stačil prudce otočit hlavou, aby si všiml bronzových vlasů. Nestačil ani sám sebe přesvědčit, že se mu to všechno zdá, když za Volvem vyjelo další auto. Černý Mercedes. Auto bylo doktora Carlislea Cullena.

„To snad ne! Nemůžou se vrátit! Teď ne!“ šeptal zuřivě Charlie a zrychlil krok, až se nakonec rozeběhl. Nedovolí jim, aby se k jeho dcerušce přiblížili. V žádném případě.

 

 

Bella se na ženu ve světle růžové uniformě, která stála u postele a vyčkávavě se na ni dívala, nervózně zašklebila a otočila hlavu k oknu.

Co tu proboha dělám? ptala se sama sebe a zvedla ruku, aby si prohrábla nervózně vlasy. Nebyly tam. Pro jistotu si na hlavu vyděšeně sáhla oběma rukama, ale nic. Místo toho pod prsty nahmatala hedvábnou látku. Vyděšeně se podívala na sestru a rukama si znovu a znovu šahala na hlavu, až strhla šátek. Pak začala ječet.

 

 

Charlie vyběhl schody. Rychle zabočil doprava, pak doleva, až se prudce zastavil. Namáhavě vydechl a udělal první krok. Čím blíž byl pokoji, tím zřetelněji slyšel Bellin křik. Poslední krok byl nejtěžší. Posledním krokem byl znovu součástí beznaděje.

„To zvládneš, Charlie,“ zašeptal si pro sebe a otevřel dveře do toho zmatku. Vždycky, když se jeho dcera probudila, vypadalo to takhle. Doktor snažící se Belle píchnout něco na uklidnění, sestra, která neví co má udělat dřív – uklidnit pacientku nebo pomoct doktorovi, a ječící Bella, která se zmítá na posteli. Proto mu vždycky volali. Chtěli, aby viděla známou tvář. Nikdy to nestihl včas.

„Bello, to jsem já, táta,“ spustil pomalu a přešel k posteli, kde se Bella vyděšeně zmítala. Ta se na chvíli zastavila a pak se rozbrečela.

„Tati, vem mě odsud,“ prosila s pláčem Bella.

„Ty víš, že to nejde. Potřebuješ být tady,“ slyšel se říkat Charlie, ale přitom chtěl vzít svou dceru do náruče jako malou holčičku a utéct s ní daleko. Jenže nemohl. Kousl se do rtu a rychle se snažil zahnat ty zrádné slzy, které si tlačily cestu ven.

„Proč nemám vlasy?“ ptala se s očima vyvalenýma, jako by se teprve teď probudila. Proboha ne!

„Protože jsi o ně přišla po chemoterapiích. Máš nádor na mozku.“ Zase.

To nedodal, protože ji nechtěl zatěžovat tím, že se to vrátilo. Už tak pro ni bylo těžké to každý den znovu a znovu zjišťovat.

Bella na něj nechápavě valila oči. Rychle otočila hlavu na doktora s němou otázkou v očích. Když opatrně přikývl, začalo to všechno znova.

Unaveně nasedl do auta a koukal se před sebe. Hlavou mu vířily vzpomínky. Na Bellu, na ten život, který žil. Když jí před měsícem přivezl do nemocnice, tak nemohl čekat, že se nádor znovu vrátil. Že Bells je znovu na sklonku života. Celý koloběh znovu začal. Z koutku oka mu pomalu a váhavě stekla slza. Nesnažil se ji setřít, protože tady byl sám. Nemusel hrát svou roli. Tu, jenž uklidňovala Bells a okolí. Díky ní se ještě nezhroutil. Možná proto se bál být sám, jelikož doma nebyl nikdo, kdo by ho sledoval, mohl být sám sebou, a to ho děsilo. Nemá to cenu. Odkašlal si, připoutal se, nastartoval a vyjel. Bella měla pravdu, všechno jednou skončí. Bál se, co to bude.

S autem vjel před garáž, vypnul motor a znovu čekal. Možná na záchranu, odpovědi, pochopení. Ve skrytu duše možná doufal v kouzlo. Něco se stane a Bella bude zachráněna. On bude zachráněn. Nakonec vystoupil, vyšel po schodech do své ložnice a zastavil se před skříní.

Váhavě ji otevřel a zpod starého oblečení vyndal malou truhličku, kde byly schované zakázané dopisy. Posadil se s ní na postel a otevřel ji. Po dopisech chvíli přejížděl prsty a přemýšlel, co v nich je. Výčitky? Prosby? Myšlenky?

Bello, proč si musela psát zrovna jim? Nádech. Nemá to cenu, napadlo ho a položil truhličku na postel. Prudce vydechl a najednou ho to napadlo. Seběhl schody, popadl telefon a netrpělivě namačkal tak známé číslo.

„Charlie?“ ozve se ze sluchátka Billyho udivený hlas. „Něco s Bellou?“ vyhrkl.

„Ne, to ne. Jen… Ty víš, že se vrátili Cullenovi?“ Charliemu bylo úplně jedno, jak ostře to vyznělo, protože ho to štvalo. Měl mu to říct.

„Vím,“ odpověděl Billy tichým hlasem.

„A uděláš s tím něco? Je mi jedno co. Něco na ně nastraž a já se postarám o to, aby se k tomuto městu nesměli přiblížit,“ blekotal Charlie, zatímco se mu v hlavě tvořily plány, jak se jich zbavit. Bylo mu ukradené, že žádný správný policista by to nikdy neudělal. Že to možná ani není fér. Jenže Charlie na tohle kašlal. Nechtěl tu žádného Edwarda s tím svým sebejistým úsměvem, možná ani doktora Carlislea Cullena, ze kterého důvěra sama v sebe vyzařovala na kilometry daleko.

„Ty víš, že bych rád, ale máme mezi sebou smlouvu.“ Z Billyho hlasu pevnost zmizela, teď spíš zněl unaveně a smířeně. Zase ta debilní smlouva! Pořád nepřišel, co za smlouvu to je.

„Ale já je nesnáším! Zničili Bellu! Ať prostě vypadnou!“ řval Charlie do sluchátka, až s ním prostě fláknul o linku, do které následně udeřil pěstí.

Zničí mě.

 

 

Na dveře pokoje někdo rázně zaklepal. Bella pomalu rozlepila jedno oko, pak druhé a ostražitě, stále ukrytá po dekou s vykukující hlavou, zkontrolovala pokoj. Dotyčný nečekal na vyzvání, prostě vstoupil. Sestra.

„Jak ses vyspala, Bello? Pamatuješ si mě? Já jsem sestra Kate,“ usmála se na ni žena, která mohla být tak stejně stará jako její matka. Kate. Kate. Zelené oči. Vlasy v culíku.

„Možná,“ zašeptala Bella a neochotně si sedla, aby jí setra mohla dát prášky. Tuhle část dne nikdy nebrala moc dobře. Moc hnusných prášků, které ji částečně udržovaly při životě, nebyly úplně nejpozitivnější. Motaly jí hlavu a dávaly jí pocit neúplnosti.

„Miluju tě.“ Zlaté oči. Nádech. Krásný úsměv. Výdech. Je pro mě vším. Slova jí proletěla hlavou jako ostrý šíp. Ruka s práškem jí klesla. Druhou rukou vyšvihla nad hlavu, za kterou se popadla a vyděšeně se podívala na překvapenou sestru.

„Ve své hlavě slyším hlasy,“ zaskřehotala.

„Snaž se je tam udržet, Bello! To jsou tvé vzpomínky, snaž se proniknout dál,“ vyhrkla dychtivě sestra a přistoupila blíž. Bella se za hlavu chytila oběma rukama a snažila se nakouknout za tu prokletou zeď. Bledá pleť. Černé oči. Ed...

„Já už nemůžu,“ vydechla prudce Bella a pak se rozklepala. Sestra ji jen povzbudivě pohladila po a rameni se slovy, že to jednou určitě dokáže, jí dala zbytek prášků.

„Věříte na upíry?“ zeptala se Bella sestry, když odcházela.

„Ne,“ zarazila se, „proč?“

„Jen tak,“ řekla po krátkém zaváhání a ostražitě si skousla ret. Upír. Nevěděla, proč má najednou potřebu se nervózně rozhlížet, jestli ji nikdo neslyšel. Proč má pocit, že právě udělala chybu. Začít se smát, a tím z toho udělat hloupý žert. V hlavě ji dloubla prudká bolest. Chtěla řvát, ječet, prosit, ať zmizí. Ale jen se oběma rukama chytila za vyholenou hlavu, vyklonila se z postele a začala zvracet. V žaludku skoro nic neměla, a tak se začala po chvíli dávit.

„Edwarde,“ neslyšně zašeptala popraskanými rty a za výstražného pípání přístrojů za její hlavou omdlela.

 

 

Poklepával prsty o volant a zařadil. Vypnul rádio, odkašlal si. Zavrtěl se. Odbočil. Šlápl na brzdu. Upravil si límeček u košile. Přidal rychlost. Prohrábl si vlasy. Podrbal se na krku. Předjel auto. Jel pořád rovně. Znovu odbočil. Projel louží. Zpomalil. Odbočil. Zastavil. Vystoupil.

Charlie stál na jistých nohách, nejistě před svým autem. Pořád se nemohl rozhodnout, jestli to byl jeden z jeho lepších nebo horších nápadů. Když se podíval na honosnou vilu před sebou, věděl, že to nebyl jeho nejlepší nápad. Když se mu vybavila jeho smrtelně pobledlá dcera, která bezvládně ležela na posteli ze zakrvácenými rty a vyholenou hlavou, jak vypadá tak ztraceně, tak mrtvě, vyslovující jen jedno jméno, věděl, že udělal dobře. Dobře pro Bellu, špatně pro sebe.

Odkašlal si, jen tak ze zvyku, aby jeho hlas zněl zvučněji. Odlepil se od auta a po cestičce ze štěrku se vydal, k tak velkému domu. Vyšel tři schůdky na verandu a už klepal. Snažil se nedívat do domu prosklenými dveřmi, aby si nepřipadal jako šmírák, a tak radši zaklonil hlavu. Sledoval větve stromů, poslouchal zpěv ptáků. Na pár vteřin si připadal normální.

Nikdo mu nepřišel otevřít. Zkusil zazvonit ještě jednou, ale věděl, že je to zbytečné. Vrátil se k autu. Z přihrádky vyhrabal papírek a tužku. Načmáral krátký vzkaz, který napůl schoval pod rohožku a s posledním pohledem na ten zvláštní dům tak jiné rodiny vyjel na cestu domů.

 

Prázdno. Nic. Bílo. Tělo v jednom ohni. Černá noc. Dort.

Bella si jen položila ruku na hlavu, která jí bolestivě třeštila snad celou věčnost, a snažila se zahnat ty obrazy ze své hlavy. Nesdílela nadšení jako sestra s doktorem, že jsou na dobré cestě k navrácení paměti. Věděla, že to, co dřív prožila, nebylo nic dobrého. To, co vídala ve své hlavě – vzpomínky, hlasy –, nebylo veselé. Cítila z nich bolest a samotu. Nestála o to. Navíc ty časté výpadky paměti nezmizely. Jen přicházely víc neočekávaně než kdy dřív. Nesnažila se myslet pozitivně. Nechtěla být Emily. Věděla, že umírá, že chemoterapie ani blížící se operace nezaberou, že prostě odejde, jako odešlo mnoho stejných. Jediné, co jí nahánělo hrůzu, bylo nechat v tomhle světě svého tátu. Toho muže, který slábl společně s ní.

Na dveře někdo zaklepal, a tak se schovala pod peřinu a vyčkávavě je sledovala.

„Dále,“ houkla chraptivým hlasem.

„Ahoj Bell!“ nakoukla do pokoje Emilyina hlava s tyrkysovým šátkem a s širokým úsměvem.

„Ahoj Em?“ usmála se na ni překvapeně.

„Tak jak ti je? Snad dobře, protože já mám dovolený procházky, když jsem nadopovaná těma práškama,“ smála se lehce zdrogovaná Emily a mířila k Bellině posteli. Bella prudce zamrkala.

„Ahoj Emily,“ zachraptěla Bella a nechápavě se podívala na svého nového návštěvníka, „máš vycházky? Nebo co tu děláš?“ ptala se dál se zájmem a nevšímala si zklamaného obličeje Emily. Ta pochopila, že Bella jede od začátku. To, co bylo, už není.

„Ahoj Bello,“ pousmála se a přešla k její posteli s myšlenkou, že ta už tady dlouho nebude.

 

 

Do ticha domu proniklo nepříjemné zvonění telefonu. Charlie se jen nerad zvedl z pohovky a došel k tomu proklatě hlasitému telefonu.

„Haló?“ odkašlal si a nevědomky si začal nervózně okusovat rty. Chvíli bylo ticho, zdálo se, že to dotyčný vzdá a prostě zavěsí, ale nestalo se tak.

„Tady Rosalie Cullenová,“ promluvil melodický ženský hlas, až se Charlie zarazil. Rose.

„A co potřebujete? Věřte mi, že ať je to, co chce, je mi to jedno!“ promluvil zbytečně prudce Charlie a kašlal na to, že s nimi chtěl mluvit. Vždyť jsem jim tam dal i vzkaz! Bylo mu to jedno. Ještě před pár hodinami byl připravený, ale teď se cítil jako malé dítě, které má něco udělat, ale nechce. Nádech.

„Proč voláte vy, Rosalie?“ ptal se klidným hlasem a pevněji stiskl sluchátku.

„Nevím, možná jsem chtěla. A mého bratra byste slyšet nechtěl, že? Mám návrh, pane Swane. Má rodina se to nemusí dozvědět.“ To prohlášení Charlie zaujalo. „Je to je na vás, ale byla bych moc ráda, kdybych mohla navštívit Bellu,“ domluvila, ale Charlie měl pocit, že tím posledním si nebyla moc jistá. Proč ona? divil se. Co si pamatoval, tak Bella se o Rosalie Cullenové nikdy nezmiňovala, jen Edward.

„Prosím,“ zašeptal ten melodický hlas. A Charlie hned věděl, jak se rozhodne. Nebylo to tím, že její hlas ho vábil. Nakonec svolil jen proto, že věděl, jak se Rosalie cítí. Ona to chtěla udělat, ale přitom o to nestála. Jako Charlie dělal všechno pro svou dceru, ona to dělala pro rodinu. Věděla, že by nikoho z jiného nich nesvolil, protože k nim Bella měla silný vztah, k ní ne.

„Dobře,“ svolil a nadiktoval jí adresu.

 

 

„Kdo je tohle, Bello?“ ptala se pomalu setra Kate. Když Bella neodpovídala, vyměnila fotku a ptala se na stejnou otázku.

„Máma?“ odpověděla zmatená Bella otázkou a sevřela studené ruce v pěst.

„Správně!“ vykřikla úlevně setra a i s fotkami Belliny rodiny a známých odešla.

„Máma,“ šeptala si pro sebe stále zmatená Bella.

Před hodinou se probrala a od té doby jí do pokoje pořád někdo chodil a ukazoval jí fotky známých a neznámých tváří a chtěl odpovědi.

Jak se jmenuješ? Kde bydlíš? Kolik ti je let? Ptali se na všechno. Jenže někdy, když si chtěla vzpomenout a odpovědět, ji hlava strašně rozbolela, signál pro ostatní, že dál prostě nejde.

Poslední dny v nemocnici byly nejtěžší. Nemoc se zhoršovala, nikdo nic neříkal, ale ona to cítila. Každou chemoterapii zvládala hůř a hůř, několik dní neměla ani sílu vstát z postele, mluvit, jen zvracela a slábla. Začala se hroutit. Vzdávala tu nepatrnou snahu o to se uzdravit. Její tělo o to nemělo zájem, tak proč by měla ona?

Prudce vydechla a přitáhla si deku. Další příznak. Posledních několik dní jí byla věčná zima. Sestry se ji snažily zahřát – nahřáté láhve pod deku, zapnuté topení na maximum, víc dek, ale nic nepomohlo. Její tělo se chtělo vzdát a ona se rozhodla, že mu to dovolí.

Ťuk. Ťuk.

Někdo váhavě zaklepal na dveře. Věděla, že to bude sestra, a tak se ani nenamáhala opovědět. Jenže klepání se ozvalo znovu.

„Dále,“ houkla otráveně a protestně se od dveří odvrátila. Nebudu jim tu dělat pokusného králíka! Dveře se otevřely a do pokoje někdo vešel.

„Je mi jedno, že je to pro moje dobro! Prostě se odmítám hrabat ve své hlavě, když je to k ničemu! Stejně umřu, tak proč se snažit a dělat kolem toho takové opičárny? Běžte pryč!“ vrčela Bella naštvaně s pohledem stále zaseknutým na starém dubu, který stál na nemocniční zahradě. Dotyčný neodpovídal. Tím Bella ztratila o návštěvníka jakýkoliv zájem. Pitomče! Věděla, že to zbytečně přehání, ale nemohla si pomoct. Prostě jen chtěla v klidu zemřít.

Dotyčný se nadechl, ale nic z něj nevyšlo. Naštvaně si povzdychla, aby tím dala jasně najevo, že ji to otravuje. Bylo pořád ticho. S prudkým nádechem a kousavou poznámkou na jazyku o inteligenci dotyčného se otočila. Málem to s ní švihlo. Na prahu pokoje stál anděl. Žena tak krásná, že měla chuť schovat se pod peřinu, protože vedle ní vypadala víc jako stvůra než vedle obyčejných lidí. Žena se nemračila, ale nevypadala šťastně. Její nádhernou tvář hyzdil neutrální úsměv. Bella netušila, co si má myslet, kdo to je.

„Ahoj Bello,“ pozdravila ji žena a zavřela za sebou dveře. Ta jen nervózně polkla. Nechápala, proč má najednou pocit, že chce začít brečet nebo se smát, proč chce volat jen jedno jméno. Proč ví, kdo ta krásná žena je. Zalapala po dechu a prudce se posadila. Jenže její tělo na to bylo moc slabé, a tak s bolestivým výdechem spadla zpátky. Chtěla jí odpovědět, ale nestihla to. Záchvat pláče přišel hned.

„Je mi to opravdu líto, pane Swane,“ omlouvala se Rosalie Charliemu do telefonu.

„To je… v pořádku. Někdy, když se přetíží, se jí to stává. Prostě dostane záchvat nebo omdlévá. Můžeš za ní přijít znovu, jestli chceš. Bella na to určitě už zapomněla.“ Charlie mluvil neosobně, mrtvě, jako by se ho to vůbec netýkalo. Rosalie to nechtěl říct, ale zlobil se. Možná na sebe, na to, že jí dovolil svým příchodem v Belle něco probudit, a ta se z toho znovu hroutí.

„Už budu muset končit. Když tak ještě zavolejte, Rosalie,“ rozloučil se a položil telefon.

Z mrazáku si vyndal pizzu, kterou šoupl do mikrovlnky, a s pivem v ruce se šel natáhnout na gauč. Bezva, pomyslel si blaženě a zapnul si televizi. Teď bylo všechno jako dřív. Za pár minut mikrovlnka zapípala, a tak se zvednul a šouravě se přesunul do kuchyně. Celou kuchyní se linula úžasná vůně. Nedočkavě dal pizzu na talíř, vzal si ještě jedno pivo a znovu se šel natáhnout na gauč. V tuhle chvíli Bella neexistovala. Byl jen on.

 

 

Prudce otevřela oči a otočila hlavu na stranu. Na židli seděla mladá dívka. Byla krásná. Měla krátké hnědé vlasy a milý úsměv.

„Dobré ráno Bello,“ skoro zazpívala a pohladila ji po ruce.

„Alice,“ zašeptala Bella a její ruku stiskla.

„Už se nemusíš bát. My ti pomůžeme,“ slibovala Alice, ale spíš to znělo, jako by v to doufala. Přála si to. Alice se podívala za sebe.

U dveří stáli nádherní lidé. Bella měla pocit, že umřela a teď je v nebi.

Všichni se na ni nervózně dívali, ale když se nepatrně usmála, tak jí její úsměv oplatili. Andělé. Z hloučku se odtrhla mladá žena s medovými vlasy. Stoupla si vedle Alice a nešťastně se usmívala.

„Bello,“ zašeptala a vypadala, že brečí. Oni slzy nemají, pomyslela si Bella.

„Esmé,“ zachraptěla Bella a druhou rukou si setřela z tváře slzu. Ruka se jí třásla. „Nemusíš se bát, protože já už se nebojím,“ řekla Bella s pohledem odhodlaně zabodnutým do Esméiných očí. Té jen z pusy utekl osamocený vzlyk.

„Proč jste tady?“ ptala se Bella a zkoumala Alicinu tvář.

„Abychom se rozloučili,“ zašeptala dotyčná tak tiše, že Bella pochybovala o tom, jestli to vůbec řekla. Nikdo nic neříkal, a tak si je Bella začala zkoumavě prohlížet. Nezměnili se, což ona o sobě říct nemohla. Carlisle se tvářil nešťastně, s rukama za zády si Bellu taky prohlížel, ale tak nějak doktorským pohledem. Přehoupla pohledem na Rosalii, která vypadala podobně jako Alice a Esmé, jen v jejích očích bylo něco horšího. Koukala na Bellu jako na svou dceru, kterou ztrácí.

Belle z oka pomalu vytekla další slza. Nesnažila se ji setřít. Vedle Rose stál obrovský Emmett, který měl ruce v kapsách a nešťastný výraz. Po celou dobu, co ho znala, se vždy tvářil šťastně, šibalsky, ale teď ne. Co to znamená? Bella znejistěla. Možná toho ví víc než ona. Možná dnes v noci… Do těla jí vplul klid. Úlevně vydechla, bolest v hlavě zmizela, nechtělo se jí zvracet a řvát. Vděčně přehoupla pohledem na Jaspera, na kterého se usmála. Ten jí úsměv opětoval. Nikdo další už tam nestál.

Zmateně se dívala po všech, hledající odpověď. Alice jakoby zakroutila hlavou.

„Máme tě rádi,“ řekla Rose přeskakujícím hlasem, a tak jako všichni přistoupila k Bellině posteli. Nejistě ji pohladila po hlavě, na které neměla šátek. Ostatní jí buď povzbudivě stiskli ruku nebo pohladili tam, kam dosáhli.

Než Bellu prudce rozbolela hlava napadlo ji, že se loučili. Zavřela oči.

Ovanula ji nádherná vůně a ruku jí stiskla jiná ledová ruka.

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal jí nádherný hlas do ucha. Studené rty ji políbily na nemocí popraskané rty. „Jednou budeme navždy spolu,“ sliboval hlas dál.

Otevřela oči.

 

Seděl u její postele a nevěděl, co jí má říct. Že Cullenovi existují, že to možná ani nebyl sen? Prsty si přejel po tvářích a mlčky sledoval Bellu. Ta jen tiše plakala, protože byla zmatená, ale kdo není? Odkašlal si, napil se ze sklenice vody a zavřel oči. Věděl, že až je otevře, bude zase něco jinak. Bella bude tam, kde byla dřív, kde byla včera. Jediné, co mohl udělat, bylo otevřít ty unavené oči a říct jí celý příběh.

A tak je otevřel.

Když jí ochraptělým hlasem dovyprávěl její život, popsal její první lásku, tak se na ni odhodlaně, možná i smířeně podíval.

„Bells, ty víš, že tu budu pořád jen pro tebe, ať se stane cokoliv?“ říkal a pro jednou nelhal, protože tomu věřil. Už nezklame sebe ani svou dceru tím, že bude srab, nebude si lhát. Udělá všechno pro to, aby Bella žila šťastně. Že to nemusí být tak dlouho, si nedokázal přiznat. Teď ne.

„Já vím, tati. Proč mi to říkáš? Ty jsi tu snad někdy nebyl?“ ptala se Bella a koukala na Charlieho překvapeným pohledem.

„Jen chci, abys to věděla,“ odpověděl vyhýbavě. Výčitky svědomí ho trápily. Usmál se na Bellu, ale ta sklonila hlavu a koukala si na ruce.

„Víš, tati, něco ti musím říct. Vím, že s tím nebudeš souhlasit, ale tohle je čistě o mně. Jen mě prosím vyslechni,“ vyhrkla chraptivě, když se na ni Charlie zvláštně podíval. On to tušil.

„Já už nechci pokračovat,“ zašeptala Bella a podívala se mu zpříma do očí.

„Ale s čím?“ ptal se zmateně Charlie s žaludkem strachy stáhlým.

„S životem,“ vydechla.

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!