19.11.2010 [23:30], Hanetka, Poezie, komentováno 35×, zobrazeno 5080×

Byla jedna dívka smělá,

jejíž jméno znělo Bella.

Jednou zrána rozhodla se,

že když máma znova vdá se,

vezme roha v tátův byt,

tam bude mít aspoň klid.

Ona už chuť vážně nemá

vlastní matce dělat křena.

Jak řekla, tak udělala,

jen se v duchu tiše smála,

do Forks k otci těšila se,

jakpak asi bez ní má se?

 

Když se ve Forks zabydlela,

řekla si ta dívka skvělá,

že další, co nyní zdolá,

bude vzdělání a škola.

A tak ráno, sotva vstala,

svačinu a batoh vzala,

a po cestě za svým vozem

třikrát sebou řízla o zem.

Nakonec, když nasedla,

došlo jí, že nejedla,

nedala si snídani,

proto tolik padání!

 

Ve škole šlo všechno skvěle,

Bella uvedla se směle.

Ona, holka z velkoměsta,

je přec z jinačího těsta!

Všichni kluci, jak tu byli,

zrak z ní ani nespustili,

holky tiše záviděly,

hned s ní kamarádit chtěly.

Jenom jedna zvláštní banda,

oběd nejí, jen si nandá,

sedí jako sochy krásné,

nafoukanci, to je jasné.

 

„Co jsou zač ti divní ptáčci?“

„Cullenovic adopťáčci!

Doktor s ženou si je vzali,

by jim nový domov dali.

A jen si to představ, Bello,

co se u nich asi dělo,

když ty děti spolu chodí,

věčně za ruce se vodí.

Sourozenci spárovaní,

i když jsou adoptovaní,

to je trochu silný kafe!“

Jessica jí drby blafe.

 

„Jenom Edward, tamhleten,

zatím není s děvčetem.“

Bella kouká, a co vidí:

Kluk se holek nejspíš stydí!

Setkaly se jejich oči,

on však hlavu rychle točí,

pak se zvedne, odchází,

Bellu z něho zamrazí.

Zrzek jeden! Pomyslí si,

zřejmě na něm holky visí,

a on, v touze míti klid,

jen protivný musí být.

 

A pak zvoní. Co teď máme?

Bella si svou hlavu láme,

a jó, musím jíti hned

na lekci přírodních věd.

Sotva do třídy pak vkročí,

zas se po ní všichni točí,

hledá, kam že si to sedne,

jenže potom jaksi zbledne.

Ten kluk, vybíravý v jídle,

sedí vedle volné židle,

tváří se však, že snad zdrhne,

nebo  že z ní nejspíš vrhne.

 

Bella si to rovná v hlavě,

není z toho moudrá právě.

Má snad na svém tričku flek,

proč se jí ten kluk tak lek?

Vypadal, že po ní skočí,

pak však bokem hlavu točí,

nenápadně s nosem v dlani,

žluté oči valí na ni.

Bella dotčeně se mračí,

tak dost, tohle už jí stačí,

od dětství už čistotná je,

pečlivě se denně myje!

 

Ale ten kluk s nosem v ruce,

trhnul sebou trochu prudce,

ať jí nikdo netvrdí,

že mu Bella nesmrdí!

Tenhle kluk je divný týpek,

možná myslel to jak vtípek,

ale teď tu na ni zírá

oči žluté jako síra…

Počkat, žluté? Holenku,

chytils někde žloutenku!

Bella vztekle čelo svraští,

posadí se, knihou praští.

 

Sotva potom zazvoní,

oba dva jak na koni

ke dveřím se rychle derou,

skoro s sebou futra berou.

To zas byl den, skučí Bella,

otře si pot rázně z čela,

a pak domů rychle kvačí,

škola pro dnešek jí stačí.

Sotva doma uklidila

a večeři uvařila,

slyší zvonek. Kdo sem leze?

Koho to sem rabbit veze?

 

„Ahoj, Bello, jak se vede?“

Kluk jak hora, oči hnědé,

černé vlasy, úsměv klauna,

horký jako finská sauna.

„Jakeu, ahoj, jak se máte,

jak žijete, co děláte?

Dávno jsme se neviděli,

pojď dál, vejdeš se sem celý?“

Bella divně okem cuká

na dvoumetrového kluka.

„No tak nestůj a pojď dál,

kde jsi se tu vlastně vzal?“

 

„Nevím, jestli budeš ráda,

posílá mě naše rada.

Naši indiánští staří

podivně se na to tváří,

jsi ve škole v nebezpečí,

to je den ode dne větší.

Dej si pozor, nechoď sama,

jsi ve škole s upírama.

Cullenovi, jejich zjev,

ty ti budou píti krev!

Je jich sedm, holka zlatá,

doktor Cullen – jejich táta.“

 

Bella kouká jako zjara,

pak se o Jacoba stará,

nejspíše mu přeskočilo,

kristepane, to je dílo!

„Čím jsi se cpal, milý Jakeu?

Musels zbaštit tuny steaků,

byl jsi moje dětská láska,

teď na tobě tričko praská…

Jsi jak obr, hora svalů,

ale rozumu pomálu,

steroidy, chlapče milý,

zřejmě mozek poškodily…“

 

Je to blázen, rozhodne se,

když vidí, jak Jake se třese,

co se to s ním vlastně děje,

proč se ten kluk tolik chvěje?

„Je ti zima?“ ptá se vlídně,

Jake však netváří se klidně,

zuby jektá, slintá, vrčí,

obří tělo divně krčí.

Když tu náhle velký třesk,

objevil se jako blesk

Edward Cullen mezi střepy,

prolít oknem, teď tu dřepí.

 

„Uteč, Bello, honem pryč,

zamkni dveře, zahoď klíč!

Láká mě tvé krve vůně,

až mi z toho srdce stůně,

chtěl jsem se ti omluvit,

teď tě musím zachránit!

Nevěděl jsem, že tě láká

hostit tady vlkodlaka!“

Bella už toho má dosti,

skřípe zuby, vrčí zlostí.

Vlkodlak a upír! Jasně!

Vymysleli si to krásně!

 

„Já mám rozum jenom jeden,

není říjen, ale leden,

Halloween už dávno byl,

zřejme se tu osvědčil!

Jste snad cvoci? Co to bylo?

To vám tu všem přeskočilo?

Nebo je to únava,

či utkvělá představa?

To je fuk, to nechci vědět,

ale nebudu tu sedět,

nechci s vámi rozum ztratit,

chci se zpátky k mámě vrátit!

 

Hadi, štíři, netopýři,

vlkodlaci i upíři,

ať jste venku, k čertu s vámi

s obludami, příšerami!

Ať jsi ten a nebo ten,

teď to schytáš koštětem!“

A už jim tu kožich práší,

ať si jinou holku straší,

ven je žene, až to sviští

oba kluci jenom piští,

když je ještě na cestu

praští metlou přes vestu.

 

Pak jen dveřmi rázně třískne,

odfoukne si, okem blýskne,

z láhve džinu dá si loka.

To tak, dělat ze mě cvoka!

Chtěli zkoušet, uličníci,

napálit čarodějnici?

Kdepak česnek, nebo spíš

kulka ze stříbra a kříž,

ostrý kolík, svatá voda,

toho je tu věčná škoda!

Pamatujte, milí zlatí,

na příšery koště platí!

Shrnutí

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!