05.08.2011 [09:45], SarkaS, ze série Amor, Eros nebo Bella? II, komentováno 20×, zobrazeno 2962×

19. kapitola

Díval jsem se na její tvář s vlasy rozhozenými okolo hlavy, jako paprsky slunce, kontrastující na bílém polštáři. Pořád byla mimo, ale teď díky Carlislovi a jeho utišujícím lékům. Nechtělo e mi od ní, ale zvědavé myšlenky rodiny na mě dotíraly ze všech stran. Odhrnul jsem jí pramen vlasů z čela s pocitem, že by to klidně mohlo být naposledy, kdy se jí takhle dotýkám.

Sešel jsem do haly, kde už na mě všichni čekali, protože předvídavá Alice jim dala echo.

„Edwarde, můžeš nám říct, co se vlastně stalo?“ zeptal se klidným hlasme Carlisle.

„Bella se  zhroutila, když jsem jí řekl, že ani já nejsem člověk,“ řekl jsem holou pravdu. Esmé zalapala po dechu, Rosalie začala nadávat jak v duchu, tak nahlas a Carlisle přemýšlel nad tím co jsem řekl.

„Cos myslel tím ani ty? Věděla snad o nás?“ zeptal se a Rosalie ztichla s hlavou plnou zvědavých otázek, stejně jako ostatní.

„Ne o vás nevěděla, ale ona sama není obyčejný člověk. Nebo alespoň nebyla. Zdá se, že oni ji v něj proměnili,“ uvažoval jsem. Šok. Ticho.

„Co tedy je nebo byla?“ zeptal se Carlisle.

„Ona je anděl,“ prohlásil jsem.

„Ježiši, Edwarde my víme jak se ti líbí, ale tohle je vážné,“ okřikla mě Rosalie.

„To nebylo přirovnání, Rose. To je holý fakt. Když jsem ji potkal poprvé, bylo to chvíli po tom co jsem od vás odešel, ale byla už tehdy ve Forks. Ona je opravdový a nefalšovaný anděl. Nebo amor, kupid, prostě něco takového. To ona nás s Tanyou přiměla se do sebe zamilovat. Jenže si neuvědomila, že já už zamilovaný byl. Do ní…“ řekl jsem ve zkratce to co se mi vybavilo za tu dobu, kdy se mi vrátily vzpomínky. Nikdo nic neříkal, jejich myšlenky lítaly jako splašené, ale každému se nechtělo uvěřit tomu co jsem říkal. Jasper byl zaskočený, Rosalie odmítavá a v Carlisleovi se pral vědec s upírem.

„Ale jak to, že o nich nevíme?“ zeptala se Esmé.

„Jak to že lidé nevědí o nás?“ zeptal jsem se na oplátku. „Musíme si uvědomit, že zřejmě nejsme jediní kdo se skrývá a zdaleka ne ti nejmocnější,“ nadhodil jsem, co mi přišlo jasné. „Navrch, dokážou za sebou skvěle zamést stopy. Mazání paměti, je opravdu dobrý trik. Kdybych se s Bellou nesetkal, nejspíš bych si nikdy nevzpomněl,“ uvažoval jsem. Ta možnost mi přišla více než děsivá.

Ozval se zvonek. Ohlédl jsem se ke dveřím, stál za nimi Eric. Vstal jsem a pustil ho dovnitř.

„Vítej,“ uvítal jsem ho.

„Díky, že jsi ji vzal k sobě. Oblafla mě, kdybych tušil, že si ještě úplně nevzpomněla nic bych jí neřekl,“ vysvětloval mi hned provinile.

„Jo, tebe oblafla. Já se přiznal dobrovolně,“ zkřivil jsem rty do úsměšku. Eric se usmál. „Nevypadáš nějak vystresovaně z toho, že odpadla a je v domě plném-“

„Upírů? Ne to mě netrápí. Nikdo z vás jí neublíží, tím jsem si jistý. Nikdy bys to nedovolil,“ poplácal mě po rameni. Usmál se mému výrazu. „Jak jsi před chvílí správně říkal, nejste jediní, ale naše utajení je důležitější než vaše. My pracujeme tak, aby lidstvo a ti ostatní co si to zaslouží prožívali šťastné životy. Bez nás by nebyla láska,“ řekl s pohledem upřeným na mou rodinu. „Teď pokud dovolíte, bych ji rád zkontroloval, než se probudí. Kdyby mě pak viděla u sebe, nejspíš by zase omdlela. A klidně se vsadím, že až si vzpomene tak naše malá umře hanbou, protože omdlívání je podle ní nehorázná slabost.“ Usmál se na mě.

„Proto mi to dávala tak… najevo,“ zvolil jsem slušnější frázi.

„Jo jo, některé povahové rysy prostě nevymizí. Taky je to pořád úžasná dohazovačka,“ zasmál se a já si děsně přál vidět do jeho hlavy, protože mi tahle pořád něco unikalo. Cítil jsem se teď asi jako se ostatní cítí pořád. Hrozný pocit. Cestou ke schodům se zastavil u Rose a Emmetta. „Pořád šťastní a spokojení?“ zeptal se s úsměvem. Rose na něj jen zírala a Emmett to poslušně odkýval. „To jsem moc rád. Tenkrát byla vážně fuška přesvědčit tě, abys běžela právě do Apalačských hor,“ pronesl s úsměvem a mrknul na Emmetta. Když byl na druhém schodu, Emmettovy medvědí paže se okolo něj obmotaly a přitáhly si ho do náručí až heknul.

„Děkuju! Děkuju,“ objímal ho Emmett jako o život a Eric se uculoval. Rose k němu přišla a když se nemohl bránit políbila ho vděčně na tvář.

„Ano, děkujeme. Oběma jsi nám zachránil život,“ hlesla a poprvé za dlouhá léta se její city ukázaly v plné síle. Zářila štěstím jako diamant. Všechny nás oslňovala.

„Není zač,“ sípal napůl rozmačkaný Eric.

„Emmette, jestli se ho chystáš rozmačkat na kaši, tak tě chci upozornit, že to není správný způsob, jak projevit vděk,“ řekl jsem vesele. Ten okamžitě chudáka Erica pustil. Eric. Hm, no to počká.

„Díky,“ hlesl pošramocený anděl a vystoupal zbytek schodů.

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit,“ řekla Esmé, která koukala na objímající se dvojici Rose a Emmetta.

„Myslím, že ti nic jiného nezbývá, mami,“ řekl jsem s úsměvem. Oplatila mi úsměv a pak se opřela o Carlislea. Ten měl plnou hlavu nezodpovězených otázek.

„Carlisle, nemyslím, že by bylo vhodné ho teď žádat o krevní vzorek. Nech to na později, ještě se tak dobře neznáte,“ usměrňoval jsem svého otce a v duchu se smál. Eric se vracel a vypadal trochu přešle. Zpříma jsem se na něj zadíval a on se vydal přímo ke mně. „Co se děje?“ zeptal jsem se tiše.

„Já jen pořád nemůžu zapomenout na ten její vystrašený výraz. Jako bych jí snad dokázal někdy ublížit. Vždyť je… ona je… je prostě moje maličká,“ vydechl zničeně. Položil jsem mu ruku na rameno. Podíval se na mě. „Byla tak šikovná a přitom si málem zničila svoje vlastní štěstí. Svoji šanci na lásku.“

„Nedovolil bys jí to,“ řekl jsem přesvědčeně. Rozesmál se.

„Moc si nemysli, zase mě předběhla. Dala mi lásku dřív než já jí. Ona, ta malá cácorka, předběhla mě… Nechápu, jak to dělá, je nejspíš talent od přírody a Pána Boha najednou,“ zakroutil vesele hlavou.

„Dokážu si to zklamání představit,“ zasmál jsem se.

„Tohle nebude jednoduché Edwarde. Vy o nás vědět nesmíte, nakonec vám všem budu muset upravit paměť. A ona je pořád člověk. Je to její trest. Ne, vůbec to nebudete mít snadné,“ kroutil smutně hlavou.

„My to zvládneme. Pokud bude Bella chtít,“ pousmál jsem se, ale bylo mi z toho smutno. Co když chtít nebude? Ostatní zmizeli. Nechali nás bavit se v alespoň malém soukromí. Odhodlal jsem se k otázce, která mi už nějakou chvíli vrtala hlavou.

„Ty se nejmenuješ Eric, viď?“

„Ne,“ zasmál se.

„A jak se tedy jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Eros. Jmenuje se Eros,“ ozval se dívčí hlas ze schodů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!