13.01.2013 [09:00], Shailleen, ze série Zpívající duše, komentováno 6×, zobrazeno 2098×

Když byla sama...

Pozn.: Konečně něco o záhadné zpěvačce Lale!

Odemkla dveře od bytu, ale světlo nezapla. Dálkovým ovládáním, které leželo na pultu dělící kuchyň od obyvacího pokoje zapla hifi věž. Z reproduktorů se začaly ozívat osamělé tóny. Byla to skladba od Tchaikovského, Romance pro piáno. Začala ze sebe shazovat oblečení, dokud nezůstala jenom ve spodním prádle. Hodila sebou na pohovku a pozorovala světla města Minneapolis pod sebou.

„Myslel jsem si, že budeš tady.“

Přisedl si vedle ni, a pozoroval její elegantní pózu. Seděla bokem na pohovce, loktem se opírala o okraj, nohy měla pokrčené a vyložené nahoře, druhou ruku měla lehce položenou na stehně, nehybná jako socha. Její bledá kůže se třpitila ve světlech města a měsíce. Dlouhé, rovné, černé vlasy ji volně splývaly a zvýrazňovaly půvabné křivky jejího těla. Bylo mu jasné, že když ještě žila, musela být opravdová kráska. Kdykoliv se ji ale zeptal na její život předtím, než se stala upírem, nevypáčil z ní jedinou informaci.

Skladba se přepla na jinou, a kdyby se v tu chvíli nepohla, myslel by si, že se z ní stala vážně socha. Zmáčkla tlačítko na dálkovém ovládání. Místností se ozvalo hlasité přehazování cédéček, a chvíli na to se z repráků začala linout skladba od Chopina.

„Odejdi. Nemám náladu tě poslouchat.“

Pousmál se. Vždycky byla taková.

„Nehodlám ti nic vyčítat, ani se tě na nic ptát. Je mi jasné, že bych ti to stejně nevymluvil.“

Podívala se na něj chladným pohledem. Oči měla zase rudé, čočky si tedy buď sundala nebo se už rozpustili. Věděl, že vážně není v dobré náladě, ale nikdy ji nezažil takhle napruženou.

„Víš moc dobře, že tak jsem to nemyslela.“

Měl tendence zapomínat, že i když nemluví, tak ho ,,slyší“. Nemluvila o téhle zvláštní schopnosti, jenom občas zmínila, že jeho duše zpívá. Kromě toho, že měla perfektní hudební sluch, a byla až chorobně přecitlivělá na falešné tóny, často slyšela i jiné věci, než jenom duše. Byl dost rozumný na to, aby si dával pozor před ní „nehrát“ falešně. Udělal to jednou – a málem skončil bez hlavy.

„Vlastně mám jenom jednu otázku. A když mi odpovíš, slibuju, že odjedu zpět do vily.“

Ani se nepohla. Úplně zahodila hru na člověka, jakoby to byl jeden z těch svršků, které se váleli na zemi. Věděl, že ho nebude pobízet, aby se zeptal a nechá úplně na něm, jestli to udělá.

„Co když ji léčba nepomůže?“

Cukla sebou – maličko, téměř nepostřehnutelně, ale jeho očím to neušlo. Určitě o tom už přemýšlela. Sice ji neznal tak dobře, ale muselo ji docházet, kam její počínání povede. Jestli si k nim vybuduje citové pouto, může to ohrozit ne jenom ji, ale i jeho. A to by znamenalo porušení podmínky jejich spolupráce.

Po odmlce konečně promluvila.

„Nebudu dělat nic.“

„Vážně? To se mi...“ Přerušila ho.

„To byla jedna otázka, a odpověď jsi dostal. Odejdi!“

„Jsi tak chladná. Někdy mám pocit, že máš srdce z kamene.“

Zavrčela na něj. Bylo na čase přestat ji dráždit a odejít.

Konečně osaměla. Měla o čem přemýšlet. Ještě pořád se nezbavila toho pocitu který v ní ten kluk zanechal. Nemluvě o jeho melodii. Stále ji zněla v uších, byla tak čistá, hlavně když myslel na svou sestru. Tohle byly chvíle, kdy by ji zběsile tlouklo srdce, kdyby ještě žila. Položila si ruku na hruď a rozechvěle vypustila dech z plic. Nepotřebovala dýchat. Nepotřebovala bijící srdce. Nepotřebovala spát. Přesto chodila, mluvila, myslela, cítila. Uvědomovala si propastný rozdil mezi sebou a lidmi.

Nikdy nikoho blízkého neměla. Ani když žila. Svoje rodiče si nepamatovala. Od třinácti let byla zavřená v blázinci. Jenom proto, že vnímala věci, které jiní lidé ne. To ale nebylo přesné. Bylo to protože kvůli tomu, že zabila svou starší sestru. Nesnesla její zkažené já. Snažili se ji namluvit, že to je halucinace, ale ona věděla, že to není pravda. Slyšela duše. Nedokázala to vysvětlit, ale připadalo ji to, jakoby každá žijící bytost hrála svou vlastní melodii. Každá byla jedinečná. Brzy mezi nimi začala rozlyšovat, a poznala, jak zní schyzofrenie nebo emoce v ryzí podobě.

Byla zavřená v tom hrozném ústavu, dokud ji nenašel upír, kterému říkali „lovec talentů“. Myslel si, že by mu mohla být užitečná. Jeho melodie ji však drásala uši, a jakmile se proměnila, zabila ho. Teda, jestli se to vůbec zabitím dalo nazvat, technicky už mrtvý byl. Myslel si, že ji proměnou v upíra vysvobodí.

Ve skutečnosti ji způsobil ještě větší muka.

Jenom odhadovala, jak dlouho trvalo, než se naučila zvuky filtrovat. Nejhorší bylo, že k hudbě se občas přidával i obraz. Pomáhalo jedině si zacpat uši. Ale protože ticho taky nesnesla, pomohli ji sluchátka. Později začala hudbu okolo sebe vnímat úplně jinak, a některé melodie reprodukovala, zkoušela i skládat. Zanedlouho přišla na to, že její vlastní melodie, které zpívá, dokážou ty okolní ovlivňovat a měnit.

Díky tomu se seznámila před dvěmi lety s Hankem.

Potkala ho náhodou. Zoufale prchal před stopařem. Slyšel ji zpívat, šel k ní blíž, a žadonil o pomoc. Poznala, že po něm jde stopař, aniž by cokoliv říkal. Podařilo se ji navést pronásledovatele na špatnou stopu tím, že mu podstrčila melodii jiného upíra ve městě.

Zafungovalo to. Ale jenom do té doby, než stopař našel podstrčenou kořist. Pak opět hledal Hankovu stopu. Musela to opakovat.

Hank byl první, koho si pustila blíž, ale zase ne moc blízko. Změnil ji, naučil ji chovat se, hýbat se a mluvit jako celebrita, ne jako dítě z blázince. Udělal z ní osobnost se vším všudy, hlavně proto, aby ho od sebe neodháněla a on mohl zůstat pod její ochranou co nejdéle.

A teď, po šesti letech zase potkala Danielovu líbeznou píseň.

Už tehdy ji zaujal. A ne jen on, ale i jeho sestra, Sophie, díky které měla možnost je znovu potkat. Nikdy by ji nenapadlo, že kariéra zpěvačky, do které se pustila s nadějí, že najde své dvojče, ji přivede zpátky k těmto sourozencům. Sophie byla zvláštní, nebo spíš její vůně, která nebyla úplně lidská. Lehce, velice lehce připomínala upíří, ale přesto se fyzicky neproměnila, a její zdraví bylo čím dál tím horší. Chtěla se Hanka zeptat na názor, ale zřejmě si toho při návštěvě v nemocnici nevšiml. Byl tam silný zápach dezinfekce a různých nemocí, který přehlušil všechno ostatní.

Lékaři byli přesvědčeni o tom, že má imunitní disfunkci. Ale něco ji říkalo, že to není všechno. Rozhodla se investovat do její léčby hlavně proto, aby získala čas a mohla mezitím najít nějakého upířího lékaře, jestli něco takového existovalo. To ale znamenalo, že o tom musí mluvit s Hankem, protože netušila, kde by měla začít hledat. Ta možnost se ji nezamlouvala – mezi nimi rozhodně nebylo nic, co by se dalo nazvat důvěrou – byl to čistě obchodní vztah.

Daniel... Jen krátká vzpomínka na jeho vůni, a sbíhal se ji jed v ústech. Ale dokázala to, udržela se, přestože s ním na krátkou chvíli sdílela malý prostor auta. Ani Chopin nedokázal přehlušit zpěv jeho duše, která ještě teď zněla celým jejím tělem.

Chtěla mu být na blízku, ale její vlastní pocity ji mátly. Nikdy nic podobného necítila, žádnou podobnou potřebu. Vždy byla sama. Zvykla si. Všichni ji totiž považovali za blázna. Ani ji to už nepřipadalo divné.

Zaklonila hlavu a pozorovala hru světel na stropě. Měla hlad, ale nebyla v náladě jít lovit. Byla to spíš chuť na krev vyvolaná myšlenkou na Daniela. Vstala, aby šla do ledničky, kde byly zásoby temně rudé tekutiny. Otevřela jeden průhledný pytlík a nalila si jeho obsah do hrníčku. Kdyby ji viděl Hank, nebyl by nadšený, tohle byl totiž jeho byt. Přivlastnila si ho krátce po tom, co se seznámili, a on to bral jako věc, se kterou nic nenadělá. Rozhodně to bylo lepší než schovávat se v těch zchátralých budovách,  jak to dělala do té doby.

Žila tehdy jsou poustevník. Chodila z místa na místo, a když potkala falešné duše, nakrmila se z nich. Nesnesla násilí, proto to dělala rychle. Když se sem tam ozval v něčí melodii falešný tón, dokázala ještě zatnout zuby a nevrhnout se na něj. Ale někteří lidi byli tak zkažení... až se ji z toho dělalo špatně.

Byl to zvláštní stav. Protože nedostatky lidského těla se ji už netýkaly, nikdy ji nebylo nevolno a nikdy nebyla nemocná, dokonce ani hlava ji nebolela, dokud se nezranila. Ale když něčí hudba zněla jako špatně naladěná struna, se kterou si hraje hluché dítě, zatmělo se ji před očima, rozboleli ji uši a hlava, a ztratila sebekontrolu.

Přestože k lidstvu necítila žádné kladné emoce, nelíbilo se ji to z principu. Jedinou útěchou ji bylo, že ty zkažené duše byli vrazi, násilníci, psychicky nemocní a narušení jedinci, někdy i lhostejní a krutí otcové nebo zfetované matky a notorické alkoholičky.

Bála se vlastní duše. Měla strach z toho, že kdyby někdo slyšel její duši, zněla by stejně, jako lidi, které zabíjela. Časem na ten strach zapoměla. Ale kvůli lidem, jako byl Daniel, jejichž hudba byla tak čistá, se v ní opět probouzel. Pochybovala sama o sobě, o své schopnosti rozlyšit falešné tóny od čistých.

A přestože se smířila s tím, že celý život bude vést jako poustevník, potkala Daniela, a jeho krásnou duši. Tak, tak ztrápenou... přesto plnou naděje a ochranářských myšlenek na svou sestru. Jestli může čistotu jeho nitra zachránit před bolestnou ránou, která představovala ztrátu jeho jediné blízké osoby, udělá všechno, co bude v jejich silách.

Ať hlavně nedopadne jako ona. Aby se necítil zrazený životem a nezačal se mstít, jako to dělala ona. Aby si nemusel projít stejným temným obdobím, jako ona, kdy se sama utápěla ve vlastním potu a slzách, v malé místnosti a čekala na vysvobození.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 6. - Když ji o tom poprvé psala... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Marcelle (14.01.2013 09:38)

Má vážně zvláštní dar

3)  Ivana (13.01.2013 14:48)

Som rada za vysvetlenie a malý náhlad do duše našej speváčky. Budem sa tešiť na ďalšiu časť.

1)  NeliQ (13.01.2013 09:43)

Teda, tak sme dostali aspoň nejaké vysvetlenia, ale samozrejme nie úplne všetky. Som zvedavá, čo bude ďalej a prečo je v Sophie cítiť niečo upírske. Teda... predpokladám, že ten doktor, ktorého musia nájsť je Carlisle

1