14.01.2011 [17:16], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 83×, zobrazeno 12964×

5) Slečna s knírkem aneb Jemu by to slušelo víc

Zjistíme, že požádat k svačině o mléko se může ukázat jako velice nerozumná věc, která může vést až k dramtické změně vzhledu.

Poodhalíme jedno tajemství a...

...smát se dnes asi budeme jen minimálně.

Prospala jsem dva dny. Matně jsem si pamatovala, že mě Donovan několikrát vzbudil a vpravil mi do úst hrnek krve. Netušila jsem, kde ji vzal. Ani jednou jsem se nestihla zeptat.

Třetí den, bylo to odpoledne, jsem otevřela oči, a cítila se zase ve své kůži. Tedy věděla jsem, že budu, jen co si dám pořádnou sprchu. Páchla jsem jako bezdomovec. Donovan byl gentleman, takže mě nechal spát ve stejném tričku, ve kterém jsem absolvovala běh lesem, krádež auta a konzumaci půllitrového Bacardi. Asi tušil, že kdybych po probuzení zjistila, že mě svlékal, pravděpodobně by mi zemřel komorník.

„Dobrý den, slečno,“ ozvalo se ode dveří. Vplul dovnitř a v rukou nesl přiklopený stříbrný podnos.

„Jsme doma,“ konstatovala jsem spokojeně. Opatrně jsem zkusila pohnout rukou. Vypadalo to, jako by s ní nikdy nic nebylo.

„Vzhledem k vašim zjevným antipatiím k Edwardu Cullenovi jsem došel k závěru, že byste jejich dům ráda opustila co možná nejdříve.“

„Díky, Donovane.“

Položil mi podnos na klín a odklopil ho. Na oválném porcelánovém talíři ležel naaranžovaný a snítkou petrželky ozdobený obrovský kus krvavého hovězího. V syrovém stavu. Ta vůně mi vletěla do nosu a nekompromisně ovládla mou nervovou soustavu. Toho příboru, co ležel vedle talíře, jsem si ani nevšimla. Vrhla jsem se na to rukama. Maso jsem trhala zuby a lačně polykala celé kusy. Zdálo se mi, že slyším andělský zpěv. Ruce se mi chvěly rozrušením. Nakonec jsem zvedla ten obrovský talíř a vylízala ho. Až když bylo po všem, začala jsem se zabývat tím, že Donovan stojí stále u postele.

„Ehm… díky. Bylo to skvělé,“ řekla jsem rozpačitě a pak asi poprvé v životě použila naškrobený ubrousek položený na tácu. Otřela jsem si ústa i ruce. Na bílém servítku se rozzářily krvavé šmouhy.

„A do háje! To jsem nechtěla. Možná by to příště chtělo červený,“ nadhodila jsem.

Donovan beze slova přiklopil tác a zase si ho ode mě vzal.

„Jsem rád, že už jste v pořádku. Teď byste se třeba chtěla vykoupat?“ navrhoval a sotva viditelně nakrčil nos. No tak smrdím, no!

Vylezla jsem z postele a uvědomila si příliv síly a energie. Lidské jídlo je prima, ale kusu syrového masa se nic nevyrovná.

V koupelně jsem odložila ortézu a prohlížela si zápěstí. Vypadalo úplně normálně. Pak jsem si konečně sundala to páchnoucí triko. Jak jsem ho přetahovala přes hlavu, ucítila jsem v té kombinaci potu a alkoholu sotva patrnou nasládlou vůni. Povzdech mi z úst unikl úplně samovolně. Přitiskla jsem si ten kousek látky na obličej a ještě několikrát si čichla. Vybavily se mi jeho oči. Ne, že bych na něj změnila názor. Měl tak přerostlé ego, že by se s ním nevešel do nákladního výtahu. Ale moje smysly na něj prostě reagovaly. A i když jsem se na sebe zlobila, přestat nosem luxovat to tričko jsem pár minut nedokázala. Kromě toho – byl to první chlap, který mi dal pusu.

+++++

Vykoupaná, voňavá a konečně čistě oblečená jsem za hodinu sešla do kuchyně. Většinou jsem jedla právě tam, i když vila, kterou jsem před třemi roky koupila, měla dvě jídelny. Mně ale vyhovovalo sednout si na stoličku u kuchyňského stolu a sledovat Donovana, jak přechází tam a zpátky a něco kuchtí. Byla to děsná legrace. Šoural se a občas heknul, ale když si myslel, že ho nevidím, byl najednou podezřele rychlý.

Posadila jsem se a přemýšlela, na co bych tak měla chuť.

„Dala bych si cookies, Donovane,“ rozhodla jsem nakonec. „A k tomu vychlazené mléko.“

Na chvilku se zarazil, ale pak už se vydal ke skříňce.

„Tak jsem přemýšlela, že bych měla zase udělat nějaký fotky. Nebo si lidi začnou myslet, že už nepracuju.“

Vysypal na talířek čokoládové sušenky a přinesl mi je.

„Nejsem si jistý, jestli je to bezpečné, slečno. Někdo by vás mohl poznat.“

Mávla jsem nad tím rukou. „Hloupost. Vypadám teď dost jinak. Navíc - skončím s tím kabaretem. Udělám fotku a zmizím. Už žádný předvádění se.“

Zakousla jsem se do prvního kousku a slastně zavřela oči. Koláčky byly čerstvé. Úplně se rozplývaly na jazyku.

„Ještě prosím to mléko, Donovane,“ připomněla jsem mu.

On ale stál uprostřed kuchyně a vypadal nějak nesvůj.

„My ho nemáme?“ zeptala jsem se podezřívavě. Něco tu nehrálo. Nepamatovala jsem si, že by mi Donovan někdy odmítl dát něco, o co jsem požádala. Většinou to dokonce předvídal.

„Máme, slečno… Já jen, nechcete raději čaj? U nás v Anglii konzumujeme cookies výhradně s čajem.“ Stál tam jako solný sloup.

Kousla jsem si do další sušenky. „Mléko. Prosím!“ Významně jsem se na něj podívala.

Povzdychl si a pokrčil rameny.

„Jak myslíte, slečno.“

Vytáhl z lednice krabici mléka a pak se strašně rychle otočil zády, takže jsem pořádně neviděla, co tam dělá.

„Jeden šálek, slečno Kriegová?“ zamumlal.

„Donovane?“

Ztuhnul.

„Je něco, co bych měla vědět?“

Další povzdych. Pak se pomalu obrátil ke mně s tou krabicí v ruce. Viděla jsem to už z dálky. Portrét. Nakreslený počítačem, nejspíš takovým, jaký používá policie při sestavování identifikace. A byla na něm moje tvář.

„Do prdele!“ zasténala jsem. To už ta věc stála přede mnou.

Pohřešuji milovanou sestru. Za informaci vedoucí k jejímu nalezení nabízím odměnu ve výši deseti milionů dolarů.

A pak tam bylo ještě telefonní číslo. Stejné jako tehdy v novinách.

„Ještě sušenky?“ zeptal se Donovan.

„Ten hajzl! Určitě za tím stojí Dagross!“

Odstrčila jsem talířek a mračila se na svou podobenku. Byla velmi vydařená. Živě jsem si uměla představit, jak se pár muklů sešlo během vycházky na lavičce a jak si ochotně porovnávali vzpomínky. Obzvlášť, když jim za to někdo dobře zaplatil.

„Já ho musím dostat, Donovane. Přece se nemůžu po zbytek života schovávat.“ Pak jsem si rozčileně odfrkla. „Teď abych si nechala udělat plastickou operaci.“

„Možná by stačil knírek,“ prohlásil Donovan a začal leštit sklenice na víno.

Uchichtla jsem se. Pak jsem se na něj zkoumavě podívala. Napadla mě šílená myšlenka, že to snad myslel vážně. A došlo mi to!

„Vy jste geniální, Donovane!“ Dýchl do sklenice a potěšeně zastříhal obočím.

„Seženete mi to?“

Postavil sklenici k ostatním a utěrku úhledně přehodil přes chromované madlo.

„Už jsem si dovolil to obstarat. To mléko se v obchodech objevilo včera, takže jsem měl dostatek času.

Nevycházela jsem z údivu.

„Umíte to… nasadit?“ zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že ta otázka byla zbytečná.

„Dnes večer?“ zeptal se místo odpovědi.

+++++

Zase jsem seděla v koupelně, kolem krku omotaný ručník. Donovan mi právě dolepoval knírek a ptal se, jestli si budu přát i bradku. Odmítla jsem to.

Otáčela jsem hlavou tam a zpátky a pak jsem se rozřehtala.

„Jsem jako sňatkovej podvodník!“ hýkala jsem.

Donovan beze slova strčil prsty do kelímku s gelem na vlasy a pak mi začal něco tvořit na hlavě. Když skončil, rozchechtala jsem se znovu.

„Clark Gable!“ Moje vlasy ležely ulízané a slepené směrem dozadu. „Tohle se teď přeci nenosí. Mám být nenápadná!“

Napomenul mě, abych sebou nemlela, což šlo při tom záchvatu smíchu dost těžko. Když odstoupil, bylo to už o dost lepší. Jenže… zamračila jsem se.

„Teď vypadám jako Edward Cullen.“ Vlasy mi trčely do všech stran.

„Chtěla jste něco moderního,“ bránil se. Šel si umýt ruce, čímž mi jasně naznačil, že už s tím nic dělat nehodlá.

Zaúpěla jsem. Jemu na rozdíl ode mě ten účes slušel.

„Když už jsme u pana Cullena…“ odkašlala jsem si a přemýšlela, jak se zeptat.

„Je mi líto, slečno, ale jsem zavázán mlčenlivostí,“ prohlásil, když se otočil zpátky.

To mě naštvalo. „Tak moment! Pracujete přece pro mě!“

Mým výbuchem vzteku se samozřejmě nenechal rozhodit.

„To jistě, slečno, ale i doktor Cullen byl mým zaměstnavatelem. Vy byste si také nejspíš nepřála, abych svým budoucím nadřízeným vykládal podrobnosti o vás.“

Tomu se nedalo odporovat. Stejně jsem se ale cítila, tak nějak zrazená. Donovan byl nejbližší člověk, kterého jsem měla. Vlastně – on byl jediný.

Jako by zase věděl, o čem přemýšlím. V očích se mu usadil laskavý výraz.

„Zkuste se ho na to zeptat sama. On je na vás stejně zvědavý, jako vy na ně. Třeba bude ochotný k řekněme… výměně informací.“

„Vy jste mu nic neřekl?“

„Samozřejmě, že ne!“ ohradil se pohoršeně.

Aspoň že tak.

Na chvíli zmizel v mém pokoji a pak se vrátil s černým pouzdrem na šaty. Koukalo z něj jen ramínko. Pověsil ho na háček a rozepnul zip. Uvnitř visel pánský oblek, nejspíš velmi drahý.

„Poslyšte, když už jsme v tak sdílné náladě…“ vstala jsem a nervózně si promnula ruce. „Vám není divné, jaká jsem? Tedy, některé mé zvyky a schopnosti… Nikdy jste se neptal.“

Pečlivě přejížděl kartáčkem sako a odstraňoval neviditelná smítka.

„Nepotřeboval jsem se na nic ptát. Žádný komorník by neměl.“

Odložil kartáč a pak mi podal kalhoty.

„Kromě toho – já vím, co jste zač.“
Zalapala jsem po dechu. Snažila jsem se zůstat klidná, ale na světě mě nic netrápilo víc, než otázka mé totožnosti.

„Tak… tak byste mi to možná mohl říct.“

Stál proti mně, s kalhoty v rukou, a přemýšlivě si mě měřil. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, že to, co řekne, se mi nebude líbit.

„To není tak těžké. Jste velmi rychlá, až na pár výjimek nezranitelná, občas máte neovladatelnou chuť na krev.“ Významně se na mě podíval.

Zavrtěla jsem hlavou. Tuhle úvahu jsem odmítala dokončit.

„Jak dlouhé bylo vaše dětství?“ zeptal se. Z jeho tónu zmizela strohost a ozval se… soucit.

Sklopila jsem oči. Ta otázka byla osobnější, než by se mohlo zdát. Vyvolávala vzpomínky.

„Sedm let.“

Přikývl. Nevypadal překvapeně.

„Takže?“ zašeptala jsem.

Přišel blíž. Možná mě chtěl v případě, že sebou praštím, chytat.

„Váš otec musel být upír.“

Díval se mi do očí. Slyšela jsem své srdce jak zběsile buší, i svůj dech, který se najednou stal mělkým a rychlým.

„Myslím, že jste něco takového musela tušit…“

Ne, nenapadlo mě vykřikovat, že nevěřím v existenci upírů. Několikrát do roka jsem běhala po lese a vysávala krev zvířat. Nikdy v životě jsem si ani neodřela koleno. Přesto mi ta informace, vyslovená nahlas, způsobila mrazení.

Zamířila jsem do svého pokoje a nechala Donovana bez odpovědi. V zásuvce nočního stolku jsem měla uložených pár věcí od tenkrát. Už dlouho jsem ji neotevřela. Teď jsem si klekla na zem a šuplík pomalu vysunula. Debbiin starý hřeben se dvěma vylomenými zuby, lžíce – jeden z největších pokladů, jaký na ulici můžete mít, rezavý otvírací nůž a medailon. Roztřesenou rukou jsem po něm sáhla. Zpátky do koupelny jsem běžela. Musela jsem se donutit ke klidu, abych dokázala stisknout perko a přívěsek otevřít.

„Znáte ji?“

Sáhl pro medailon a pečlivě si ho prohlížel. Přejel palcem fotografii mladičké dívky, která mi byla tak nápadně podobná.

„Je mi líto, slečno Kriegová. Nikdy jsem ji neviděl. Vaše matka?“

Oči se mu leskly a celý jeho výraz vyjadřoval lítost. Pomalu jsem přikývla. Odkašlal si a znovu ten portrét pohladil. Pak se dotkl nápisu vyrytého na vnitřní straně víčka. Pochopila jsem, že nějak ví to, co jsem já sama vytušila ze svých vzpomínek a z faktu, že ta dívka na portrétu se mnou není.

Vyhrkly mi slzy.

„Já… nikdy jsem zas tak moc neřešila, že jsem… divná. Mnohem víc jsem chtěla vědět, kdo byla ona.“

Chápavě přikývl. Pak mi ten medailon opatrně vložil zpátky do dlaně. Dívala jsem se na ni. Usmívala se, vypadala šťastně.

„Mám po ní jen tohle a…“ jemně jsem přívěsek zavřela. Ozvalo se tiché cvaknutí. „… její jméno. Isabella.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

43)  Karolka (14.01.2011 22:10)

Poděkování třetí:
Pospeta: Krásně si to shrnula. A pak, že tu není žádná Marplová. Příště udělám všechno pro to, abyste neměly kapacitu myslet vůbec. Děkuju.
eElis: Já vám to schválně dávkuju, jak romantiku tak tajemství, abyste si to pak o to víc užívaly. Příště si Zoom i Edwarda užiješ. Díky.
Baruu: Děkuju.
Anna s číslem: Tak teda jo!
Stelletta: Všechno sedí. Úspěšně jsi vyloučila všechno, co ne-e. Teď už zbývá jen odhalit, co ano. Ale není to nic extra překvapivého. Spíš - ne příliš používané.
AMO: Děkuju. Pevně doufám, že další bude zítra.
Scherry: Děkuju!!!
Lenka: Já děkuju.
bb: Já jsem občas strašně drzá a tahám neexistující králíky z klobouku. Navíc připomínám, že ne všechny postavy už se nám tu objevily. Chtěly jste snad, aby to tentokrát bylo delší. A k jedné tvé dedukci (ale neřeknu ke které): přihořívá.
andrea: Děkuju!

42)  Twilly (14.01.2011 22:07)

Reklamace prosím u Karolky

40)  Twilly (14.01.2011 21:40)

Ashley, nech si zajít chuť a postav se do řady. V té chvíli, kdy Donovana, to moje milovaný zlatíčko, u Karolky zmerčím, BUDE MÚJ!!!!!!!

39)  Ewik (14.01.2011 21:38)

Krásný díl! Konec byl velmi smutný.
Klaním se.

36)  Karolka (14.01.2011 21:02)

Poděkování druhé:
MisaBells: A nic neřeknu! Ty to přece ve skutečnosti nechceš vědět dopředu.
eMuska: Taky se těším a moc! A děkuju.
Pája: Jj, i když to bylo místy trochu nostalgické, u toho česání vlasů jsem se tu chlámala jak blázen. Taky děkuju!
Lenka326: Ty jsi ale nebezpečná osoba! Ještěže jsi tam těch teorií vysázela tolik. Několik těch střípků jsi napsala správně. Děkuju.
Amisha: Tleskám a děkuji. To bylo nádherný!
Linfe: Nevypadáš, ono to tak je asi správně. Tedy alespoň já jsem se z počátečního pochechtávání při sušení krvavých úst do bílého ubrousku a vyrábění Edwardova rozcuchu, dostala až ke staženému krku. Děkuju, mám radost.
Fanny: Je legrační, že jsem si zase myslela, že spíš rozmotávám. Ale jo, ona asi každá odpověď přináší další otázky. Děkuju.
PeTi: Moc děkuju. Asi neprozradím příliš, když řeknu, že příště Zoom vyrazí do ulic fotit grázlíky.
Janeba: Já vím, těch variant je pořád strašně moc a já jsem fakt nadšená z toho, jaké teorie vymýšlíte. Leckterý detail mi pomáhá najít správný způsob, jak vyprávět dál, aby to bylo srozumitelný. Děkuju!
Stelletta: Hlavně, že se máš na co vymlouvat! A příště by se měli setkat. Děkuju!

35)  Gassie (14.01.2011 21:00)

Karolko, krásný díl.
Donovan mě udivuje stále víc. Rozhodně to nemění nic na tom, že se zařadil mezi mé oblíbené postavy. Na všechno myslí, hned si ví rady a má skvělé nápady. Moc se mi líbí, jak se o ni stará (Krev, syrové maso.)
Stejně jako se mi moc líbí, že mě povídka přímo nutí uvažovat, co se to tam sakra děje. To je věc, kterou mám na čtení nejraději. Když to není hned jasné a polopaticky naservírované, Tobě se to daří skvěle
Rozhodně už mám pár nápadů, ale psát je sem nebudu. Jsem zvědavá, jestli jsem se aspoň v něčem trefila.

34)  Astrid (14.01.2011 20:51)

Ahoj, Karolka
Som doslova vytočená, že som to rozčítala nedokončené! to akoby mi niekto vzal teplý čokoládový puding zo šlahačkou rovno z pred nosa. Ja som bola presvedčená, že si to prečítam až to dopíšeš celé, čo som aj mala spraviť.
Ja som vystrelená ako na manévroch, perfektných päť kapitol som zmlsla extémne rozhorúčená.
Tento nápad: hravý, dynamický a tak nápaditý. Páči sa mi odklonenie od TW, je to strhujúci dobrodružný príbeh, ktorý si ma pritiahol a to som chcela počkať až bude hotový.
Ale aj tak som veľmi rada, že tá ambrózia ma len čaká – to najlepšie len príde - iste.
Ed sa Ti vydaril, a hlavná hrdinka - uf tak to je sila . Veľmi sa mi to páči – ten pulzujúci temperament a výbušnosť. Lietam s ňou – tomu ver.
A na koniec by som chcela vyzdvihnúť dve scény a to sa jedná: spoločná cesta v aute, ako Bella zaspí – čosi v tom okamihu si zachytila a veľmi sa mi to páčilo.
A ten druhý, tak to ma vzalo a to je sekvencia vzájomného sa zamilovania, sprevádzaného bolesťou a plačom – k tomu niet čo dodať – je to dokonalé a moju myseľ to zamestná na dlhé obdobie (Nie! JE k tomu čo dodať!!!: hula hula!!!!!!!!!!!!!, hihi áááááááááááá !!!!!!!!!!!!!!ach hach ajaj jaj hmmmm milujem, ok) Zamilovala som sa. No vidíš to...
Tento koment píšem s odstupom pár hodín, lebo by si si tu našla akurát animálne híkanie a mňaukanie(vid. obnos v zátvorke - promiň ), tak som to musela rozdýchať.
Cítim ako si v plnom nasadení keď túto poviedku píšeš, si toho plná, tak sa neviem dočkať ďalších dielov. Toto je korunovaný úspech, lebo téma a prevedenie a humorne sekvencie a hlavný hrdinovia, proste luxus, je to dokonalosť sama.
A teda ja odoberiem sa už, lebo skončíme zase u vyznávania lásky a to si môže každý v administrácii prečítať a , ehm... moc kecám. Skrátka: MILUJEM ŤA úúúplne ultra. ČAF!

33)  Twilly (14.01.2011 20:46)

Hnědulinko, bylo to nádherný... něžný a nádherný, abych to upřesnila. Tak lehce přeskakovat mezi jednotlivými literárními náladami, bez jakéhokoliv rušení čitatele, to umíš snat jenom ty, drahoušku. Naopak, dokážeš vzbudit neobyčejnou zvědavost, která nás žene číst dál, keříku, vždyť to byla symfonie napětí, jakou jen tak nepotkáš... bravó drahoušku, bravoooooooooo


... a pořád platí: "DONOVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAN "

30)  Lenka (14.01.2011 20:37)

Vůbec se neodvažuji spekulovat o dalším ději, protože tvoje příběhy jsou vždy plné překvapení a naprosto nečekaných zvratů. A asi v tom je to kouzlo. *worship
Krásná kapitola. Děkuji.

29)  Karolka (14.01.2011 20:21)

Poděkování první:
sakraprace: Přiznám se, že dnes jsem se trochu zapotila. Váhala jsem, kterou z těch věcí naťuknout. Nakonec to tak nějak vyplynulo samo. Děkuju!
semiska: Název byl původně mnohem fádnější a měl naznačit poněkud melancholickou atmosféru, ale vzpomněla jsem si na tebe a trochu ho vylepšila.
kamčí: Už se třesu na jeho odhalení. Dnes jsem si říkala, jestli vás nešponuju moc. Abyste nakonec nebyly zklamané. Díky!
Bosorka: Ty jsi vrahoun! Zmermomocnit!!! Hihíííííííííííííí!!!
Hanetka: Děkuju! Jednou rukou vyrábím mlhu, druhou jí rozháním. A jsem z toho zpocená až na zádi.
dorianna: Jsem ráda. Brzo asi zase budu mít dotaz. Tak se psychicky připrav. Děkuju!
MaiQa: Neboj, příště si ho užiješ. Díky!
Dennniii: Jsem moc ráda, že se kapitola líbila. Mně taky strašně chyběl! Myslela jsem, že na něj dojde, ale nakonec jsem se rozhodla to nechat na příště. Myslím, že budeš spokojená.
sfinga: Mě tvé komentáře v poslední době strašně dojímají. Nevysíláš ty nějaký vlny? Děkuju, moc si toho vážím.
Michangela: Tvoje úvaha o potřebách komorníků mě strašně rozesmála! Jo, oni působí (teď myslím obecně) jako androidi. Viděla jsem pár filmů o životě služek a komorníků a je to úplně neskutečný. Armádní drill hadr.

26)  Stelletta (14.01.2011 19:59)

Já nevím, podle mě Donovan nebude upír. Přece jak byli u Cullenů a Carlisle ji spravoval zápěstí, tak ji nedokázal udržet a to by upír dokázal (ať už byl přeměněn v jakémkoliv věku - jed uzdravuje a posiluje osobu). Spíš bych to tipovala na nějaký nový druh nadpřirozené bytosti. Někdo nesmrtelný, rychlý ale ne silný jako upír a asi ne poloupír
To je ale dedukce co? Hercule Poirot hadr

24)  Baruu (14.01.2011 19:46)

Dokonalý převlek, kruci, to už jsem někde slyšela No, to ale nic nemění na tom, že dokonalý opravdu je. Převlíknout se za chlapa... lepší převlek prostě neexistuje Moc dobrý nápad
Ale chtěla bych vidět, jak se podobá Edwardovi Kdo by nechtěl mít stejnej rozcuch, jako má on?
Konec byl taky moc hezký. Vypadá to tajemně
Jsi skvělá, Karolko

«   1 2 3 4 5   »