Sekce

Galerie

11.01.2011 [15:53], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 81×, zobrazeno 13368×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

3) Zmámená myš v pasti aneb Jak je důležité mít přítele na telefonu

Řítili jsme se tmou, po obou stranách silnice se tyčily hradby vzrostlých stromů. Vztek mi nevydržel tak dlouho, jak bych si přála. Dokonce ani strach. Ta ruka mi otekla a já se ze všech sil snažila nefňukat. Zavřela jsem oči a soustředila se na dýchání. Nos i ústa se mi plnily jeho vůní. Možná to bylo tím, jak hladová jsem se cítila, ale ten vzduch jsem polykala, jako by mě mohl nasytit. Nejedla jsem dlouhé hodiny, v žilách mi ještě proudila neuspokojená touha po krvi. V kombinaci s bolestí vznikl zvláštní chemický koktejl, který mě uvrhnul do napůl omámeného stavu. To, že se třesu, jsem si uvědomila, až když promluvil.

„Je ti zle?“ promluvil nezvykle tiše a připadalo mi, že i soucitně.

Seděla jsem zabořená do sedadla, hlavu opřenou. Malátně jsem se k němu otočila. Upřeně mě pozoroval.

„Připadá ti to tak?“ zeptala jsem se. Jazyk se mi lepil na patro. „Jsem na vrcholu blaha…“

Rty se mu jemně zvlnily v náznaku úsměvu, ale oči zůstávaly vážné. Pak se otočil zpátky dopředu a mlčel. Moje malátnost přešla do spánku…

 

Téměř žádné myšlenky. Jen pocity, obrazy a zvuky. Slyšela jsem křik. Všude kolem mě se svíraly pevné stěny, naléhaly na mě ze všech stran. Nemohla jsem se hýbat. Snažila jsem se je odtlačit, aspoň kousek se pohnout. Nemohla jsem dýchat. Ten křik, křik nějaké ženy, přicházel odevšad. Znala jsem ten hlas, milovala jsem ho.

Teď mě ovládal strach. Lapala jsem po dechu. Marně. Křik a burácivé dunění. V záchvatu paniky jsem se znovu pokusila pohnout. Něco zapraskalo. Křik zesílil. Zaplavilo mě zděšení a já znehybněla. Nedostatek vzduchu mě ukolébal. Usínala jsem. Nářek na chvíli ustal. Dunivé rány zpomalovaly. Nastalo téměř absolutní ticho. Slyšela jsem jen tiché šumění.

Můj svět se náhle roztřásl a to mě probralo. Cítila jsem se tak slabá! Ze všech sil jsem se zapřela rukama. Řev. Nové zapraskání. Ven! Musím odtud! Zakousla jsem se do stěny mého těsného vězení. A znovu. Ještě. Znovu a znovu.

Zaplavilo mě světlo. Nadechla jsem se…

 

Vykřikla jsem a lapala po dechu. Narovnala jsem se příliš prudce, takže mě bezpečnostní pás strhnul zpátky do sedadla. Oběma rukama jsem se chytila palubní desky. Vzápětí mi zraněnou paží projela ostrá bolest. Znovu jsem vykřikla a to mě konečně probralo. Dupnul na brzdu.

„Jsi v pořádku?“ Jeho hlas zněl dost vyděšeně. „Já vím, blbá otázka.“

Natáhl ruku k té mé zraněné. Ucukla jsem.

„Blázníš?!“ vyjela jsem na něj. „Co chceš dělat? Pofoukat mi to?“

Zamračil se.

„Věř mi, chci ti jenom pomoct.“

Zasyčela jsem.

„Věřit ti?“ Po tvářích mi tekly slzy. Měla jsem na sebe vztek.

„Hele, nejanči,“ houknul na mě a bez okolků se ke mně natáhl. Nečekaně jemně položil konečky svých prstů na mou oteklou fialovou ruku.

Očekávala jsem bolest a místo toho přišla neskutečná úleva. Zasténala jsem blahem. Jeho ruce byly krásně studené. Jakoby stisknul nějaké tlačítko a tu bolest vypnul. Zavřela jsem oči a jen si to užívala.

Až po hodně dlouhé době jsem otevřela oči, v tu chvíli rudá až za ušima. Seděl nakloněný těsně ke mně. Dotýkal se mě kolenem a ramenem. Rozbušilo se mi srdce. Napadlo mě, že je to trapas, dělat tady takovej randál. Ale díky tomu mi něco došlo. Zadrhnul se mi dech. Ucukla jsem.

„Hádám, že ty budeš ještě divnější než já,“ vyhrkla jsem a dobývala se ze dveří. Netlouklo mu srdce! Ani trochu!

„Centrální zámek,“ konstatoval lakonicky.

Pomalu jsem vypustila vzduch. Ruka přicházela k sobě a zase v ní škubalo. Naštvaně jsem se na ni zadívala. Zrádkyně!

„Bolí?“ zeptal se. Ten vítězný podtón v jeho hlase se nedal přeslechnout. Nadechovala jsem se k nějaké hodně jadrné odpovědi, ale to už mě zase vzal za ruku. Málem jsem si prokousla ret, abych zabránila slastnému povzdychnutí. Zazubil se na mě. Já se zamračila.

„Ty krátký vlasy ti sluší,“ nadhodil.

Útrpně jsem si odfrkla a v rámci možností se odvrátila.

„No, jestli tady takhle nemáme sedět do skonání světa, asi bych měl sehnat led,“ řekl. Nějaká moje – pravděpodobně zakrnělá a retardovaná část mozku – si k mé hrůze pomyslela, že si umí představit i horší věci než se od něj nechat držet.

„Máš nějakej v kapse?“ zeptala jsem se jízlivě.

Rozesmál se. „To ne, ale když si tu ruku strčíš ke mně pod triko, bude to taky fungovat.“

Vytřeštila jsem na něj oči a vykvíkla. Mohl se potrhat smíchy. Zvládla jsem se vztekat a zároveň fascinovaně sledovat jeho obličej. Měl zrovna zavřené oči a ten smích si moc užíval.

Bez varování mě pustil a dupnul na plyn.

„Zajedu někam na pumpu a obstarám ti něco na zchlazení.“

Sesunula jsem se zpátky do opěradla. Po pár minutách to zase bolelo tak hrozně, že bych mu tu ruku snad i pod to triko strčila. Naštěstí už se mě znovu nezeptal.

Konečně se objevila benzínka. Zajel tam, vypnul motor a vytáhl klíče ze zapalování. Pak se ke mně otočil.

„Něco si vyjasníme. Tohle auto mám fakt moc rád. Takže pokud by mu někdo třeba vysklil okno nebo utrhnul dveře, byl bych úplně bez sebe. Kromě toho, jsem rychlejší, takže by mi neutekl.“

Mluvil výhrůžně a jeho oči se do mě zavrtávaly. Dokázala jsem jen polknout.

„Pokud by ho někdo poškodil, jsem si naprosto jistej, že bych ho vyčuchal i na druhým konci světa. Našel bych ho a pak bych…“ významně se odmlčel a zvednul obočí. V tu chvíli mi už dýchal do tváře. Mrkala jsem tak rychle, jako bych tam chtěla udělat průvan.

„Tak bys co?“ zeptala jsem se přiškrceně.

Předvedl mi ukázkový sebevědomý úsměv.

„Opravdu to chceš vědět?“

Srdce mi bušilo jak tambor v čele armády pitomců. Trapas. Neskutečnej.

Konečně se narovnal a vypadalo to, že už vystoupí. Jenže pak se rychle jako blesk ocitl až u mě a dal mi pusu. Byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na odpor. Cítila jsem jen jeho rty, stejně chladivé jako byly jeho ruce, jak jemně ale důrazně sevřely ty moje. Jako by je pohladily.

Odtáhl se.

„Teď už tě najdu kdekoli, takže se nepokoušej utéct.“

Připadala jsem si jako opilá. V tu chvíli jsem zapomněla i na bolest.

„Co to… bylo? Nějaký značkování nebo co?“ vykoktala jsem.

„Vypadalo to tak?“ zeptal se. Přemýšlela jsem, jestli mě třeba nějak nehypnotizuje, protože ještě nikdy jsem se takhle nechovala. Jako bych si zapomněla mozek doma na nočním stolku.

„Jo,“ pípla jsem.

Zasmál se.

„To taky mělo. Ale byla to prostě pusa.“

Vyskočil z auta, něco stisknul na přívěsku klíčů a zámky na dveřích se poslušně zaklaply.

Sakra!

Nejradši bych si dala pár facek.

„Ani škrábnutí, rozumíš?“ ozvalo se najednou za okýnkem vedle mě. Leknutím jsem sebou trhla. Zdravou rukou jsem práskla do skleněné výplně, až to zadunělo. Nesouhlasně mlasknul a pak se za pouhou vteřinu přesunul ke dveřím čerpací stanice.

Možná jsem před chvílí dočasně ztratila příčetnost, ale pud sebezáchovy mám nezničitelný. Bleskově jsem přesedla na místo řidiče. Pak jsem bolavou rukou hrábla do zadní kapsy džín a se skučením vytáhla mobil. Zvedl to po prvním zvonění. Jako by na můj hovor čekal.

„Donovane, už jste někdy štípnul auto?“ zvolala jsem místo pozdravu.

„Neposlouchá tento hovor někdo cizí?“ zeptal se. Úplně jsem ho u toho viděla.

„Nikdo.“

„V tom případě ano, slečno Kriegová. Jde vám nejspíš o uvedení vozidla do provozu.“

„Jo.“

„Podle vašeho tónu bych řekl, že to spěchá.“

„Na to vemte jed!“ Očima jsem hypnotizovala vchod do benzínky a srdce mi bušilo tak šíleně, až mi bylo na omdlení.

„Takže vás nebudu zdržovat dotazy na typ vozidla,“ dodal.

„Správně. Nezdržujte!“ zavrčela jsem.

Připadalo mi, že se za mléčně bílými skleněnými dveřmi objevil stín. Uvnitř hrála hudba, takže jsem nic neslyšela.

„Donovane, jestli to hned nevysypete, tak už mi nikdy nebudete muset vařit ani prát, protože budu mrtvá!“ syčela jsem. Bolavá ruka ze mě udělala vzteklou kočku.

„Chápu, slečno. Sáhněte pod volant a vytrhněte dráty imobilizéru.“

„Sakra Donovane, a jak je mám asi poznat?!“ Přepnula jsem hovor na reproduktor a hmátla pod volant.

Ozval se dlouhý nespokojených povzdech.

„Prostě to vyrvěte všechno, slečno Kriegová,“ poučil mě.

„A nezačne to pípat?“

„Pravděpodobně začne.“

„Do prdele!“ Na vteřinu mě přepadla panika a já měla chuť to prostě vzdát.

„Slečno, vysvětlím vám to. Když se budete držet mých pokynů, s vaší obratností dokážete nastartovat do dvou vteřin od sepnutí alarmu.“

Zhluboka jsem se nadechla a utřela si oči.

„Oukej, poslouchám.“

„Vytrhnete dráty a potom je zbavíte toho plastového obalu.“

„Jak?!“

Odkašlal si. „Zuby.“

„A dál?“

„Pak k červenému drátku napojte jeden z těch pěti zbývajících.“

„Sakra! Ale který, Donovane?!“

„To si bohužel nevzpomínám, sleč…“

Hodila jsem mobil na zem a škubla. Auto začalo ječet. Strčila jsem dráty mezi zuby a jedním tahem je sloupla. Zraněnou rukou jsem chytila červený drát. Bolestí mi vyhrkly slzy. První drát. Nic. Slyšela jsem zvuk tříštěného skla. Druhý drát. Bingo! Promnula jsem konce, takže se propletly. Motor zavrkal a auto vyrazilo vpřed. Lehla jsem si na volant, jako bych tu mašinu mohla takhle zrychlit. Mrkla jsem do zpětného zrcátka. Běžel mi těsně za zadkem!

„Okno jsem nerozbila!“ ječela jsem. Po zádech mi stékal pot a já se začala hystericky smát. Nikdy v životě jsem nejala takhle rychle. Mrkla jsem na tachometr. Ručička se probojovala ke konci ciferníku. Mít to auto křídla, tak se vznesu.

Bum!

Chňapnul po mně, ale vyrobil jen prohlubeň na kapotě. Auto alarm pořád kvílel.

„Rozbiješ si to, pitomče!“ zařvala jsem.

Přede mnou se objevilo předměstí Seattlu. Svítalo. Za chvíli už jsem míjela první domy a auta. Znovu jsem se podívala za sebe.

Už tam nebyl.

„Jóóóóóóó!!!“ ječela jsem a zdravou rukou bouchala do volantu. Ubrala jsem plyn a za chvíli se zařadila na hlavní tah. Dovedl mě na Downtown. Zastavila jsem na nejbližším odstavném parkovišti. Čapla jsem mobil a prokopla boční sklo. S hekáním jsem se protáhla ven. Bylo mi na omdlení.

Slyšela jsem sirény a nebyla si jistá, jestli to není reakce na můj kvílící alarm. Běžela jsem o dva bloky dál a pak už mi došly síly. Nikdy bych nevěřila, jak dokáže jedna pitomá zlomenina zaměstnat mozek. Vyčerpaně jsem si sedla na obrubník. Mobil jsem přepnula zpátky do normálního režimu a přitiskla si ho na ucho.

„Jste tam Donovane?“

„Zdá se, že jste to dokázala, slečno. Jsem na vás pyšný!“ A opravdu to tak znělo. Kdybych ho neznala, dokonce bych řekla, že je dojatý.

„Asi budu potřebovat odvoz. Jsem trošku… indisponovaná.“ Lehla jsem si na chodník. Občas kolem projelo nějaké auto.

„Jistě slečno, jen mi řekněte, kde vás najdu.“

 

Veliké poděkování Dori za nenahraditelnou technickou podporu. Bez tebe bych se musela zkusit vloupat do našeho auta. :-D

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

Pospeta

61)  Pospeta (12.01.2011 10:53)

První věc, kterou jsem udělala po přečtení, zkontrolovala jsem všechny značkovače na svém pracovním stole.
Ne, žádný není tak sexy. Asi za to může ten nápis Centropen místo Edward. ;)
A teď popořadě. Nejdřív jsi mi potvrdila, že je Bella poloupír. Ten sen byl předpokládám její zážitek z vlastního narození. Moc moc smutné, ale její dosavadní život asi nebyl nijak zvlášť veselý. Proto je takový samorost, že? :'-(
A pak už to byla akční komedie se vším všudy.
I když věřím, že jí chtěl ten sexy drzounek vlastně pomoct, jeho způsoby by navztekaly i klidnější osůbky než je Bella.
Pomstila se nádherně, sáhnout Volvoholikovi na jeho miláška.
A asi se i hodně bála, že by Edward mohl splnit podmínky inzerátu, viď?
Nicméně vzájemná přitažlivost z nich na mně sálá i přes monitor a já se nemůžu dočkat jejich dalšího setkání.
Zase dostane Bella přes zadek, tentokrát za zničení autíčka?
A nakonec si nechám mého favorita Donovana. Už chápu, proč je mu pětaosmdesát. Kdyby mu bylo kolem třiceti, mohly by ve finále zbýt Edwardovi jen oči pro pláč (kdyby mohl plakat, samozřejmě).

Je to úžasná jízda Karolko.
Akce, humor, hrdinové, kterým se prostě MUSÍ držet všechny palce.

60)  Ashley (12.01.2011 10:44)

Páni Karolko!!! Jsem ráda, že nás opět obdarováváš skvělou povídkou.
A teď ke kapitolce:
Zrození: Naprosto fascinující, jak si podvědomě pamatuje úplně první boj o svůj život. Krásně napsané, musím přiznat, že mému pomnalému mozku až po chvilce došlo, o čem se jí to zdá. Ústa mi spadla až na zem (protézu teď hledám pod stolem;))
chlazení: Musím se připojit ke všem ohmatání chtivým... taky bych si sáhla!
značkování: není třeba se vyjadřovat...protéza stále nenalezena
Donovan: AAAAAch, já toho chlapa miluju
A nezačne to pípat?
Pravděpodobně začne.

"Okno jsem nerozbila!" Být Edwardem, tak se teď asi zaseknu a neveřícně zírám! Ta holka má styl!
Tleskám a těším se na pokračování!!!

Bye

59)  Bye (12.01.2011 09:09)

Karolko, dvakrát jsem musela přerušit promítání, abych si slepila propálenej film... Měla bys ty kotouče dodávat v ledu, nebo ehm... nemohl by je roznášet Edward? Pod trikem? Já bych tam teda ruku strčila!
Ale plínky ať mi nenosí. Ty si obstarám sama. Přeci jenom... usínat v mokrý posteli - žádná vášeň
Nej scény? Takhle:
Chlazení ruky
Netlouklo mu srdce. Ani trochu!
Já mám tohle auto rád!
Značkování
Donovan
Krádež
Akční únik!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
„Okno jsem nerozbila!“ ječela jsem. Po zádech mi stékal pot a já se začala hystericky smát.... Já taky!
Donovan!!!!!!!!!

A víš co? Nezapomněla jsem. Zrození poloupíra!

Takže vlastně nonstop jízda od začátku do konce.



Karolka

58)  Karolka (12.01.2011 01:23)

Páté díky:
nathalia: Moc děkuju!
Ivanka: Juj, díky! To mě těší.
Twilly: Hele, co vám to v tý Bratislavě přimíchávaj do vody? To přece není možný! (No, nejspíš to bude to stejný, co nám teče z kohoutku tady v Hradci. )
Ewik: Děkuju!
Tru: Tak ať si neuděláš bouli. Děkuju.
Bosorka: Taky mi to tak připadá.
Lioness: Moc mě těší, že jsi tu. Záblesky se snažím ředit, protože to opravdu nic moc veselého není. A Donovan. Áááách. Děkuju!
Yasmini: Děkuju!
Luciana: Strčila bys tam obě? Mám radost. Děkuju!
Jarusinka: Jsem moc ráda, že se bavíš. Já při psaní taky, tak by mě mrzelo, kdyby to bylo nepřenosné. Původně jsem o darech uvažovala, ale nakonec jsem se to tentokrát rozhodla trochu zjednodušit (a Edwardovi tím pádem ztížit). No, stačí, že jsou super rychlí a super silní.;) Děkuju!
semiska: Jsi doma, jupí!;) Těší mě, že ses bavila. S tím značkováním si z ní dělal legraci, ale řekla bych, že si nějaký způsob najde. Díky.
Michangela: Děkuju.
nikolka: Ona je zvyklá se se vším porvat. V jejím životě to tak bylo vždycky, takže není snadné ji donutit, aby zůstala někde sedět. A jestli se mi podaří napsat to tak, jak si představuju, další shledání tedy rozhodně bude stát za to. ;) Děkuju.

nikolka

57)  nikolka (11.01.2011 23:24)

Veľkým červeným napísané ČO JE ZAČ DONOVAN????? najzáhadnejšia postava príbehu... a niekde hlboko mám tichý pocit, že to pre nás ostane navždy zatajené (dúfam, že sa mýlim a ty nám to s radosťou prezradíš )
fňuk.... tričko,, ruka... fňuk,... ,,, čo sa v tej holke skrýva... napriek bolesti, napriek všetkému sa nevzdala a vyhrala, samozrejme maličká výpomoc od slniečka...a on si ju označkoval?? asi najkrajším spôsobom ... nesmierne sa teším na jeho hľadanie a nájdenie, ktoré opäť bude stáť za to!!!
krása

Michangela

56)  Michangela (11.01.2011 23:16)

semiska

55)  semiska (11.01.2011 22:18)

Hezky mu to holka nandala. :D Ale copak, slunce nám nevoní? :D Díky slunci mu zdrhla. Ale tak on si ji díky puse vystopuje, co? ;)
Karolí, moc hezký. Bavila jsem se u vykrádání auta. :D Zvládla to, šikulka jedna Povedlo se ti to.
P.S. Jsem doma, jupííí!!!

54)   (11.01.2011 21:53)

Budem úprimná... predstava mozgu zabudnutom na nočnom stolíku ma úplne dojala

Ale čo ma dojalo najviac...
Ona Ona... Ona... mu ukradla auto
Nie, naozaj sa nedokážem prestať smiať Chcela by som vidieť jeho výraz, keď videl svoje vlastné zamknuté auto odchádzať Za takú fotku by som si priplatila možno ešte viac ako za ten kožený gluteus maximus
Btw... Ed Belle nečíta myšlienky, však nie?
A ešte jedno mimochodom... budem úprimná ako vždy dneska by som mu tresla do hlavy asi niečím ťažším než panvica, ale tú ruku pod tričko by som mu pokojne strčila...
Tento tvoj Edo vo mne vyvoláva nadmieru protichodné pocity:D
Ach, zas by som skoro zabudla na Donovana:D Ten na odpálil. Ten jeho anglický pokoj... To sa proste nedalo

P.S.: Budú nejaké fotky? :D

Luciana

53)  Luciana (11.01.2011 21:48)


Karolko, to byla ale jízda!!!! Nervák od začátku do konce proložený, hm ... áchajícími momenty (mám na mysli ten polibek a chlazení ruky ). Kdyby mě teď někdo viděl, tak spatří bezdechou trosku hledící strnule na monitor . Touhle kapitolou potvrzuješ moje tušení, že tohle je tvoje nej povídka .
Takže, pokusím se probrat z toho omamného oparu a jdu si dát chladnější sprchu, hm .... já osobně bych mu pod to triko strčila nejenom jednu ruku .
DĚKUJU!!!

Yasmini

52)  Yasmini (11.01.2011 21:30)

Karolko ty jsi čím dál lepší. :) Krádeže aut a utíkání před Edím. Rozhodně to nebude mít jednoduché. Ani jeden.
:):)
Y.

Lioness

51)  Lioness (11.01.2011 21:24)

Na rty se mi dere hned několik příliš pištivých výkřiků. Primiň, mami.
Dal jí pusu! Wow! Ona se líbí jemu a on jí určitě taky (Proč mu tu ruku pod to triko nestrčila? Já vím, jsem škodolibá.). Kdyby jí, chudince, nezlomil ten palec, určitě by to bylo lepší... Ale taky mu to pěkně oplatila, chudákovi. Jenom trošičku mu to autíčko pošramotila... pár vytrhnutých drátů a maličko rozbité okýnko, no co to je, ne?
A je to jasné, postavou číslo jedna se stává... Donovan! Překvapivě. Mluvu toho chlapa žeruuu!
Ty záblesky... Trochu se děsím, do jak strašidelného příběhu se poskládají.
Tak mu, holka, utekla. Ale on si ji najde, stopro! To bude mazec! :D

Bosorka

50)  Bosorka (11.01.2011 21:16)

Edwarde fuj to se dělá, takhle si ničit auto?!
To chlazení ruky hrudníkem zní více než lákavě Karolko;)

49)  Tru (11.01.2011 21:12)

Tak, ukrást auto upírovi v přímém přenosu, to tu ještě nebylo:) Dále pak musím slečnu velmi politovat, vím totiž jak bolí zlomený palec a krást s ním asi nebude žádná sranda. Značkování? Hm? Taky bych si dala říct, možná i za to všechno by to stálo...Ach Klaním se hluboce, jsem vlastně na koberci s noťasem, takže si ani nenamůžu záda Poklona hluboká

Karolka

48)  Karolka (11.01.2011 20:56)

Čtvrté díky:
Lucie: Díky!
jeanine: Děkuju. Jen doufám, že to bude zítra. Realistický odhad je čtvrtek večer...
PeTi: Jak vypadá můj běžný život se raději ani neptej, páč ti na to stejně neodpovím. Někdy se bojím, že Múza bude ta jediná, která se mnou vydrží bydlet... Pokud vůbec. Moc děkuju!
Anna s číslem: No uznej, vrhat se mu do náruče, po tom všem? Není to přece žádná B... ehm... kde jsem to. Aha! Děkuju!
sfinga: Děkuju. Uznávám, že tahle kapitola byla učebnicově maniodepresivní, s výrazným převažováním maniakální složky... no jo no... i takové dny jsou.
eElis: Zdá se, že ohledně Zoom máš pravdu... A takový majordomus, obzvlášť takhle starý, už nejspíš sloužil u leckoho. Nedivila bych se, kdyby dokázal pilotovat stíhačku. Moc díky!
Fanny: Je to podezřelý, že jo? No uvidíme, co se kde vyštění.
Texie: No, tak mu s tou sedačkou pěkně šoupla! A nemyslím si, že bys byla škodolibá. Moc si dovoloval. Děkuju.
belko: Jako obvykle nemám o délce téhle povídky přesnou představu, ale něco mi říká, že to na té desítce tentokrát ještě nezapíchnu. ;) Děkuju!
milica: Děkuju.

Ewik

47)  Ewik (11.01.2011 20:55)

To bylo úžasný! Bella je šikulka a Edward se vzteky... no ehm. Donovan je zlatíčko
Těším se na pokračování.

Twilly

46)  Twilly (11.01.2011 20:46)

Hnědulinko moje, kdybys tak vědela, vždyť já ty kožený kaťátka vidím pořád bimbat před očima, třeba i v rytmu samby, vyber si... co mám pak já, chudák holka, dělat, no??? A teď Hnědulko raď!!!

Ivanka

45)  Ivanka (11.01.2011 20:42)

Donovan je prostě ten nejlepší sluha, kterého bych si dokázala představit. Myslím, že se v žebříčku nově vytvořených postav u mě zařadí hned za Samiela z padlých andělů... :D :D Jestli Leah byla skvělá, tak nevím, co je tohle. Ty jsi prostě čím dál tím lepší!

Karolka

44)  Karolka (11.01.2011 20:33)

Třetí díky:
Amisha: Možná budeš překvapená. Přeci jen, ještě ty dva tak moc neznáme. Víš jak to bývá s těmi největšími drsňáky...;)
Hanetka: Ale to je zajímavý nápad! Ale Seattle je poměrně velký město, by půlka těch holek umřela stářím, než by přišly na řadu.:D
Dennniii: Všechno jsi shrnula naprosto úžasně. Už dlouho se mi nepsalo tak dobře, jako dneska. Strašně jsem si to užila! A ano, byla jsem zvědavá na reakce na ten odstaveček. Pochopila jsi to správně... To bylo hodně bolavé.:(
Alaska: Myslím, že nebude. Děkuju!
Scherry: Děkuju.
eMuska: Hele, já mám příliš bujnou fantazii, na mě musíš opatrně. On na tebe střílel a ty ses ani nehnula??? A moc moc děkuju!
MaiQa: To jsem ráda. Děkuju!
Stelletta: Tušila jsem, že budeš spokojená. Bylo třeba trochu vyrovnat síly. Jinak, ohledně toho auta, vzhledem k tomu, jak ten alarm řval, bych tipla, že to auto policajti opravdu odtáhli.:D Díky!
hellokitty: Děkuju!
gisella: To mě moc těší. Jsem na tom stejně. Dopoledne jsem měla takové nic moc. Mmch... dnes jsem při psaní poslouchala vypalovačky z Pomády. Vážně se mi asi něco děje.

43)  nathalia (11.01.2011 20:21)

Uzasna kapca! Hrozne napinava!!! Hrozne jsem se bavila kdyz mu oznamila, ze okno nerozbila :D
Hrozne moc se tesim na dalsi, nemuzu se dockat!!! a Donovan ma u me dali plus :D :D :D je vyborny!!!

milica

42)  milica (11.01.2011 20:21)

Karolko, nádhera Zoom je skvělá. Ukradne upírovi auto to nemá chybu.
A Donovan je prostě úúúžasnej :) :) :) :)
Nemůžu se dočkat pokračování....

«   1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek