19.01.2011 [15:30], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 85×, zobrazeno 13404×

9) Když smrt obchází aneb Kapesníkový den

Nastalo ticho, které narušoval jen zvuk škrabky na brambory v Donovanových rukách. Snažila jsem se najít jiný význam věty, která právě zazněla, i když jsem tušila, že existuje jenom jeden.

„Nechceš pečivo?“ zeptal se Nahuel a podával mi proutěný košíček s croissanty.

„Gay? Ty jsi gay?!“ vypravila jsem ze sebe konečně.

Ochutnal polévku a zatvářil se spokojeně.

„Je výborná, Donovane.“ Pak ke mně zvedl pohled. „Ano, to jsem.“ A pokračoval v jídle.

„Díky, Nahu,“ ozval se komorník. Pak jsem slyšela žbluňknutí, jak hodil další bramboru do hrnce s vodou.

„Aha.“ Seděla jsem, koukala se, jak Nahuel jí, a pokoušela se tu informaci nějak vstřebat.

„Vadí ti to?“ zeptal se znepokojeně, když jsem tak seděla už pár minut.

„Ne!“ ujišťovala jsem ho rychle. „Vůbec! Jen – nějak mi to nedochází. Před chvílí jsme se… my dva…“ Zmateně jsem ukázala na něj a pak na sebe.

Zasmál se.

„Ano, vzpomínám si. Bylo to moc hezké.“

Přikývla jsem. „Jo, hezký,“ zopakovala jsem polohlasně. „Hele a tobě to nevadilo? Mohl jsi mi říct, že…“ Zbytek věty jsem spolkla.

Uchichtnul se.

„Abych byl upřímný, netušil jsem, že máš v plánu nechat to zajít tak daleko.“

Rozpačitě jsem se zadívala do talíře a konečně vzala lžíci.

„No, to jsem neměla. Nějak to vyplynulo…“

„Chápu. Ale opravdu si s tím nemusíš lámat hlavu. Nejsi první žena, kterou jsem líbal.“

Roztržitě jsem míchala polévku.

„No jistě, vždyť…!“ vykřikla jsem v náhlém prozření. „Donovan je tvůj vnuk! Pořád si na tu představu nemůžu zvyknout,“ dodala jsem omluvně.

„Ani já ne,“ ozvalo se od dřezu.

Pak jsem se odhodlala k poněkud osobní otázce.

„Jak tedy… když tě ženy nepřitahují…“ A významně jsem zvedla obočí. Nahuel se mými rozpaky zjevně dobře bavil.

„Ženil jsem se v roce 1598, Bello. Tehdy jsem neměl na vybranou. Kromě toho, jak už jsem se zmínil, rodová linie byla pro mého otce důležitá.“ Teď už se neusmíval. Poprvé za celé odpoledne vypadal rozladěně, možná dokonce smutně.

Všechno mi ten den docházelo nějak pomalu. Až po několika minutách mlčení a ujídání polévky mě to napadlo. Vzpomněla jsem si na svou matku. Lžíce mi vyklouzla z ruky a rozcákla polévku na ubrus. Jako šílená jsem tu louži začala vysušovat ubrouskem.

„Počkejte, slečno, já to udělám, vždyť se nic nestalo,“ chlácholil mě Donovan, když si všiml mých roztřesených rukou. Už jsem to nemohla vydržet.

„Kde je paní Herrerová teď, Nahueli?“

Zvedl ke mně oči. Byly plné bolesti.

„Zemřela,“ řekl tiše. „Při porodu. Stejně jako moje matka a jako moje snacha.“ Donovan v tu chvíli prudce škubnul ubrusem. Slavný kouzelnický trik provedl dokonale. Nádobí se nepřevrhlo.

Krk se mi stáhl přicházejícím pláčem a rozhořčením.

„Ale proč?! Jak jste něco takového mohli udělat? Vzít si lidské ženy, i když jste věděli, že to nejspíš nepřežijou?“

Donovan se odvrátil a pokračoval v přípravě oběda. Jeho pohyby teď byly mnohem pomalejší. Co chvíli se zastavil, jako by potřeboval popadnout dech.

„Nejsme takové zrůdy, Bello,“ bránil se Nahuel. „Jsem jen poloviční upír. Předpokládali jsme, že těhotenství a porod proběhnou bez problémů.“ Zavřel oči, ale chviličku před tím, než to udělal, jsem v nich zahlédla slzy. „Měl jsem Claru rád, opravdu. Snažil jsem se být… byl jsem dobrým manželem. Věřím, že byla šťastná. Milovala mě a znala rizika… Tedy, mysleli jsme si, že je známe.“

Odsunul talíř a schoval obličej do dlaní.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem. „Ale co tvoje snacha? Donovanova maminka? To tvůj syn taky neodhadl rizika?“ Zlobila jsem se. Možná nespravedlivě. Možná jsem chtěla svůj pocit viny ze smrti Isabelly hodit na někoho jiného. Já neměla na vybranou, oni ano.

Místo Nahuela odpověděl Donovan.

„Moji rodiče se velmi milovali. Dítě si vymohla matka. Přesvědčila otce, že čtvrtinový podíl upířích genů nemůže způsobit žádné komplikace. No… téměř se nespletla. Narodil jsem se přirozeným způsobem. Kdyby k tomu porodu došlo v současných podmínkách…, přežila by to.“

Ztěžka jsem polkla. Donovan stál zády ke mně a já podle hlasu poznala, že ten starý muž pláče.

„Co se stalo?“

Otočil se, jednu rukou se přidržoval stolu.

„Jsem příliš… tvrdý. Lidské děti jsou měkké, ženské tělo si s nimi poradí. Matka… maminka vykrvácela.“

Díval se na mě a v jeho očích se odrážel stejný pocit viny, který celé roky dusil mě. Výčitky, kterých nás nikdy nikdo nemůže zbavit. A nesejde na tom, že jsme smrt nezpůsobili úmyslně. Najednou jsem rozuměla jeho dojetí, když si prohlížel portrét mé matky. Nesl stejné břemeno.

„Je mi to líto,“ zopakovala jsem téměř bezhlesně a pak se rozbrečela. Donovan mi prakticky okamžitě přistrčil krabičku s papírovými kapesníky. Sám si taky vzal jeden a posadil se k nám. Tíživost okamžiku odlehčil až Nahuel, když zašátral po krabičce a přidal k našemu fňukacímu a smrkacímu duetu třetí hlas. Rozesmáli jsme se.

+++++

Po obědě jsem se chtěla na chvíli zavřít u sebe v pokoji. Bylo toho hodně, o čem jsem potřebovala přemýšlet. Do hlavy se mi neodbytně tlačila vzpomínka na Edwardovu návštěvu. Měla bych se nějak rozhodnout. Ohledně své práce a nejspíš i ohledně jednoho panovačného upíra.

Svalila jsem se na postel a zapnula televizi. Sledování zpráv patřilo k mé práci. Obzvlášť teď, když jsem přerušila kontakt se svým informátorem.

Chvíli jsem sledovala celostátní CNN a pak přeskočila na místní zpravodajský kanál. Právě končilo pravidelné informační kolečko a vysílali předpověď počasí. Deštivý Seattle čekalo pár mimořádně teplých a slunečných dní.

Po reklamně se ozvala znělka a hodina aktuální zpráv začala od začátku. Moderátor mi popřál příjemný podvečer a pak mě několika větami poslal do nejhlubšího pekla.

„Válka mezi reportážní fotografkou, známou veřejnosti jako Zoom, a jedním z vůdců seattleského podsvětí Peterem Dagrossem, pokračuje. Poté, co jsme odvysílali obrazový vzkaz, který nám reportérka poskytla, Dagross posílá odpověď. Upozorňujeme, že následující záběry jsou velmi brutální a nevhodné pro děti a mladistvé.“

Aniž bych si to uvědomila, došla jsem až k obrazovce. Když se objevila ta fotka, začala jsem křičet. Nekontrolovatelně a hystericky.

Mužské tělo svlečené donaha. Plné bodných a řezných ran. Postřehla jsem i několik kruhových popálenin jako od doutníku nebo zapalovače v autě. Na hrudi, vyrytá do kůže, takže místy odhalovala žebra, se šklebila čtyři velká tiskací písmena.

ZOOM

Ten muž měl rozdrásané hrdlo. Byl to Jimmy.

+++++

Zpětně jsem si nedokázala vzpomenout, jestli u mě byl dřív Donovan nebo Nahuel. Trochu při smyslech jsem byla až o něco později, když mi hrdlem protekla nějaká lihovina. Kdyby Donovan nedělal komorníka, určitě by se mohl živit jako dealer alkoholu.

Ležela jsem v posteli, pevně přitisknutá k Nahuelovi. Držela jsem se ho tak křečovitě, že být člověk, něco bych mu asi zlomila. Jeho veliká náruč mě dokázala celou schovat. Pocit bezpečí se přesto nedostavoval. A vědomí, že mám na svědomí další lidský život, mě dohánělo k šílenství.

„Říkal, že je v suchu!“ kvílela jsem do Nahuelova podpaží a nedokázala přestat brečet.

Hladil mě po zádech a líbal do vlasů jako malou holčičku. Mlčel.

„Jsem hloupá holka! Namyšlená! Pyšná!“

„Nejsi ani jedno z toho, Bello,“ šeptal mi do ucha a trpělivě snášel další výkřiky.

„Zkus se teď trochu uklidnit a zamysli se, ano?“ nabádal mě. Sedl si. Mou hlavu si nechal na klíně a vískal mě ve vlasech.

Snažila jsem se dýchat a soustředit se jen na to, jak mi do plic proudí vzduch a jak zase pomalu vychází ven.

„Co všechno Jimmy věděl o Zoom? Ví, kde bydlíš? Nějaké podrobnosti z tvého života.?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, byla jsem opatrná. Měl jen mé číslo na mobil, ale toho jsem se zbavila.“

Zachmuřil se.

„A volal ti na něj někdy i sem? Nebo ty jemu?“

„Mockrát? Proč?“ Posadila jsem se a sápala se po kapesnících.

„Já nevím, jaké má tenhle Dagross možnosti, ale existuje způsob, jak zpětně lokalizovat místo, odkud je veden hovor z mobilu. Telefonní společnosti si archivují digitální komunikaci se satelity a vysílači. Pokud se k těm informacím dostane…“

Tentokrát jsem nepropukla v pláč a ani jsem v panice nekřičela. Ale poprvé v životě jsem měla ledové ruce.

„Zařídím to,“ prohlásil Donovan, který stál celou dobu v místnosti, připravený mi kdykoli dolít životabudič. Vyběhl z pokoje. S předstíráním stařeckého šourání se tentokrát nenamáhal.

„Co… co chce dělat?“ zeptala jsem se.

„Přestěhujeme tě, Bello. Tady nemůžeš zůstat. Analýza těch dat sice Dagrossovi zabere nějaký čas, ale dříve nebo později tenhle dům najde. Myslím, že bys měla zmizet z města. A ještě lépe i ze Států.“

Jeho poslední věty ve mně konečně vykřesaly spásný vztek. Emoci, která dokázala utlumit tu hrůzu, co mi svírala srdce.

„Nenechám se vyhnat ze svýho města!“ vykřikla jsem.

Usmál se a pohladil mě po tváři. „Mohla by to být zábava. Nechala by ses přeoperovat na chlapa, já bych se do tebe zamiloval a odvezl si tě do Argentiny. Co ty na to?“

Chvíli jsem na něj koukala jako na blázna a pak jsem se rozchechtala. „Ty jsi vážně dokonalej!“ hýkala jsem a pak mu dala pusu na tvář. Když se vrátil Donovan, musel chvíli čekat, než jsem byla schopná komunikovat.

„Jsem rád, že je vám lépe, slečno Kriegová. Jistě vás potěší zpráva, že jsem nám našel vhodné náhradní ubytování.“ Stál rovně jako svíčka a díval se někam nad mou hlavu.

„Ze Seattlu se ani nehnu!“ zabručela jsem.

„To jsem tušil. Takže jsem nám zajistil prozatímní domov přímo ve městě.“

Nahuel se zatvářil nespokojeně. „Je to rozumné Donovane?“

Komorník se na něj podíval s neskrývanou přezíravostí.

„Našel jsem místo, kde budeme zcela v bezpečí. Buď bez starosti, dědo.“

Nahuel zafuněl a já se zase musela smát.

„Požádal jsem o pomoc doktora Cullena a ten mě ujistil, že jsme u nich vítáni. Jejich dům je dostatečně velký, abychom se tam cítili pohodlně. Nedokážu si představit bezpečnější místo,“ dodal.

„Cože?!“ vyjevila jsem se. „Vy po mně chcete, abych se nastěhovala do stejného domu, kde bydlí ten… ten…“ odfrkla jsem si. „Žádný dům není dost velký!“

Donovan diplomaticky mlčel a čekal až se vyvztekám.

„No, já bych řekl, že…“ začal Nahuel.

„Ne! Už jsem řekla! Ke Cullenům nejdu! To se radši převážu růžovou mašlí a počkám tu na Dagrosse.“ Div jsem si nedupla.

„Jistě slečno. Nějaké stuhy nám zbyly od Vánoc. Mám je přinést?“ zeptal se Donovan s kamennou tváří.

Vyfoukla jsem vzduch. Divila jsem se, že mi z nosu nevyletěly jiskry.

„Za tohle mi Dagross zaplatí!“ zasyčela jsem.

Nahuelův úsměv mě ale nenechal na pochybách, že do mě perfektně vidí. Ve chvíli, kdy mi Donovan oznámil, kam se stěhujeme, si moje srdce svévolně obulo stepařské boty a stále ještě nepřestalo tančit.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5

4)  Janeba (19.01.2011 15:47)

No Karolko, wau! Zase jsi to rozjela a se vší parádou! Emotivní vzpomínky, zklidnění dechu a potom zase výbuch a Jimmyho smrt! Edward se nemýlil, když přišel Bellu varovat, že je to nebezpečné! Tak a nyní si to budou muset pěkně vyřešit a s Edwardovou schopností by to nemusel být takový problém! Ale je fakt, že Dagross se asi jen tak nevzdá! Ach jo, , to zase budou horké chvilky! Karolko, Ty něžnej zabijáku, vždyť Ty seš úplně nabušenej gejzír nápadů!!!
Děkuji!!

3)  Dennniii (19.01.2011 15:41)

A moje srdíčko taky stepuje, ale místo buch, buch , buch to je Edward, Edward, Edward
Ne teď vážně Dagross je pěkná svině, proboha to co udělal Jimmymu, doufám, že si ho Zoom pěkně poddá . Zaslouží si pěkně zkopat . Jinak superní odhalení Nahuela, to chápu v té době když se ženil by to asi jinak nešlo.
Nádherná kapitolka Karolko a moc se těším na pokračování a samozřejmě na bandu kožených kalhot

2)  Kristiana (19.01.2011 15:39)

Zoom a Ed pod jednou střechou?! No to bude ještě hóódně zajímavý

1)  Hanetka (19.01.2011 15:17)

A moje taky ne. Moje stepuje líp než Fred Astaire. Karolko, panečku, nevím, jak je možné zdokonalovat dokonalé, ale ono se mi to zdá opravdu každou kapitolu lepší!

Od první posmutnělé části se vzpomínkami na ztracené maminky, až po drastický vzakz a následnou nutnost stěhování, a dokonce mi došlo mnohem dřív než Belle, kam to bude... to byla bezdechá jízda.

A víš, na co jsem zvědavá? Jestli u Cullenů přichystají Nahuelovi a Belle společnou ložnici!!!

Jsi literární Bůh a já tě miluju!


Edit: Tak mě napadlo, jestli třeba nepotká taky nějaké holčičí kamarádky... nebo jsou Cullenovi single? Aby ten Nahuel nakonec... radši už mlčím.

«   1 2 3 4 5