21.05.2010 [09:00], Nebraska, Povídky jednorázové, komentováno 17×, zobrazeno 3097×

V Seattlu se dějí nevysvětlitelné vraždy, které by vám ale dokázal objasnit kterýkoliv upír. Edward se o Bellu bojí, přestože ještě ani netuší, co se na ně chystá a kdo stojí za armádou novorozených.

 

(Opět něco staršího, první pokus psát vážně :-) )

Ležela jsem v prázdné posteli a přemlouvala se ke spánku. Marně. Tak moc jsem si zvykla na Edwardovu přítomnost, na jeho broukání mé ukolébavky, na jeho jemné hlazení, že teď jsem si připadala ve všech těch polštářích ztracená. Věděla jsem, že jde jen o tuhle jednu noc, možná jen kousek noci, hned ráno bude zase u mě. Byl už tak vyhládlý, ale odmítal se ode mě byť jen na chvilku odloučit. Nakonec ho museli na lov do vzdálené oblasti s přemnoženými pumami doslova unést Jasper s Emmettem a Alice musela přísahat, že ze mě nespustí oči. Všichni měli obavy z toho, co se dělo v Seattlu, a přestože Alice neviděla žádné nebezpečí, byli pořád ve střehu. Dnes večer mi dalo hodně práce ji přesvědčit, že opravdu nemusí zůstávat u mě; Charliemu nebylo už druhý den dobře a chtěla jsem být v noci doma, kdyby něco potřeboval. Alice byla rozhodnutá stát u mé postele jako stráž, ale nakonec ustoupila.

„Doufám, že víš, co mi Edward provede, jestli si třeba jen nakopneš nohu o postel?“ mračila se na mě. „A o Charlieho jsme se klidně mohli starat u nás!“

„A jak bys mu jeho přesun vysvětlila?“ smála jsem se.

„Haló! Carlisle je doktor, pamatuješ?“ kroutila hlavou nad mou nechápavostí, ale už se taky usmívala. Věděla stejně dobře jako já, že Charlie by se ke Cullenovým odvézt nenechal, takže mi popřála dobrou noc a zmizela ve tmě.

Zafuněla jsem a přetočila se na druhý bok. Spánek pořád nikde, ráno budu vypadat jako zombie a Edward se bude děsit, co se mi stalo. I když, jako zombie bych se k němu možná hodila víc, ne? Musela jsem se sama sobě uchichtnout. Pak jsem zkoušela počítat ovečky. Zkusila jsem si i sama zabroukat, ale bylo to falešně a navíc mě to zas o trochu víc probralo. Naštvaně jsem se posadila a přemýšlela, jestli by nezabrala sklenice teplého mléka, když jsem najednou zaregistrovala nějaký rychlý pohyb v okně. Než jsem se stačila leknout, došlo mi, že je to Edward.

„Jsi tu!“ výskla jsem nadšeně, ale snažila se být co nejvíc potichu, abych nevzbudila Charlieho. Vrhla jsem se mu okolo krku a čekala, že mě pevně objeme a políbí, ale zůstal podivně strnulý. Podívala jsem se na něj, jenže v přítmí pokoje jsem nedokázala pořádně rozluštit výraz v jeho tváři. Hrklo ve mně. Určitě se něco stalo!

„Jsou všichni v pořádku? Edwarde, co se děje? Alice měla vizi? Někomu se něco stalo? Někomu se něco stane? Nebo je něco s vlky?“ šeptala jsem rychle a čekala, že mě uklidní, že se probere z té své zatracené natvrdlosti a bude se chovat normálně. On však mlčel a jen si mě prohlížel. Možná se mi to zdálo, ale přišlo mi, že se hodně zhluboka nadechuje, a přitom se na druhou stranu snaží zadržovat dech?

„Edwarde? Prosím, řekneš mi, co s tebou je? Proč tak divně funíš?“ naléhala jsem. Konečně se lehce usmál a tiše řekl:

„Opravdu krásně voníš.“

Překvapeně jsem zvedla obočí a připadala si úplně mimo. Vždyť voním pořád stejně, nemám nový šampón ani sprchový gel, ani aviváž, o čem to proboha mluví?

„Pojď se mnou,“ pobídl mě, vykroutil se z mého už docela chatrného objetí a zamířil k oknu. Zůstala jsem stát a vůbec mi nedocházelo, co tím myslí. Kam mám jít? Jedním ladným pohybem vyskočil na parapet a otočil se na mě:

„Tak honem, jdeme!“

„Kam chceš jít? Je noc!“ rozhodila jsem rukama. Bála jsem se, netušila jsem, co se děje, a konečně na mě padla únava, bohužel ne úplně ve vhodnou dobu. Edward se choval divně, nebyl ve své kůži. Trochu mě děsil, srdce mi splašeně bilo a dýchala jsem zrychleně.

„Neboj se a pojď,“ naléhal Edward. „Snad mi věříš, ne?“

Věřila jsem mu, vždy a ve všem jsem mu věřila, ale teď jsem si poprvé nebyla jistá. Nervózně jsem si objala paže a v tu chvíli mi bleskla hlavou vzpomínka na dobu, kdy jsem se takhle objímala: když jsem myslela, že se kvůli díře v mé hrudi rozpadnu na kousky. Po Edwardově odchodu. Ztuhla jsem. Tenkrát se taky choval divně, odtažitě. Tenkrát jsem taky nechápala, co je špatně a bála se. Roztřásla jsem se.

„Kam s tebou mám jít uprostřed noci, Edwarde?“ zeptala jsem se skoro plačky. „Kam chceš jít?“

Rozladěně se vrátil do pokoje a přišel ke mně. Hrubě mě chytil za paži a tlačil mě před sebou k oknu:

„Jdeme se jen projít do lesa, Isabello, nedělej z toho drama!“

„Do lesa? Zakázal jsi mi chodit do lesa i ve dne!“ zvýšila jsem na něj hlas a snažila se vysmýknout z jeho držení. Pak mi došlo, co přesně řekl: „Isabello? Řekls mi Isabello?!“

Zavrčel na mě a než jsem se nadála, chytil mě do náruče a seskočil dolů. Tam si mě hodil přes rameno jako pytel a upíří rychlostí se rozbehl mezi stromy.

„Edwarde!“ vykřikla jsem, teď už úplně vyděšená a navíc se mi udělalo fyzicky špatně z polohy, v jaké jsem se v té rychlosti nacházela. „Vezmi mě prosím na záda!“ Co to dělá? Kam mě vleče?! Proč tohle dělá! Neřekl nic, neudělal nic, nezpomalil. Měla jsem pocit, že tím strachem omdlím. Muž, kterého miluji víc než svůj život, se právě chová jako šílenec. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: už zase. Už zase. Už zase. Teď už to ale nepřežiju.

Edward se opřel o strom a upřeně se na mě zadíval. Jeho výraz byl nečitelný.

„Dobře, tak si promluvíme,“ řekla jsem. Znělo to statečněji, než jsem se cítila. Zhluboka se nadechl.

„Bello, odjíždíme.“

Také jsem se zhluboka nadechla. Tohle byla přijatelná možnost. Myslela jsem si, že jsem připravená. Ale přesto jsem se musela zeptat. „Proč teď? Příští rok –“

„Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde.“

Chladně mi oplácel upřený pohled. S návalem nevolnosti mi došlo, že jsem ho špatně pochopila. „Když jsi řekl odjíždíme…“ zašeptala jsem.

„Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu.“ Rozhodným tónem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.

Když nakonec vzhlédl, jeho oči byly jiné, tvrdší – jako kdyby tekuté zlato ztuhlo.

„Bello, nechci, abys se mnou odešla.“ Pronášel ta slova pomalu a pečlivě, své chladné oči upřené do mého obličeje, a sledoval, jak reaguju na to, co ve skutečnosti říká. Nastala pauza, jak jsem si ta slova několikrát v duchu opakovala a prosívala je, abych našla jejich skutečný význam.

„Ty… mě… nechceš?“ zkusila jsem říct a zmátlo mě, jak ta slova divně znějí, seřazená takhle za sebou.

„Ne.“

Rozplakala jsem se. Oči pevně zavřené, ruce křečovitě zaťaté do jeho kabátu, snažila jsem se nemyslet na to, co se právě děje. Snažila jsem se schovat se ve své hlavě někam do koutku. Můj Edward se pravděpodobně zbláznil. Tohle není žádná hra, on se chová jako naprostý šílenec. Chce mě zase opustit a chce, abych si to zapamatovala? Když se schovám ve své hlavě, neuslyším ho. Neuvidím ho. Bude mi to jedno. Nechci to slyšet. Nechci, aby to řekl. Proč mi tohle dělá?

Zastavil se a sundal mě dolů. Nohy se mi podlomily a spadla jsem na zem. Bylo mi to úplně jedno, vzlykala jsem, třásla se jen v pyžamu, kývala jsem se dopředu a dozadu, naprosto mimo. Možná se zblázním, možná už to moje hlava nevydrží a teď se opravdu pomátnu. Možná to bude lepší, všechno mi bude jedno, bude to jako ve snu... Zarazila jsem se. Je možné, že se mi to zdá? Že jsem nakonec usnula a teď jsem v hrozné noční můře a jediné, co potřebuji, je vzbudit se?

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Stál nade mnou, ruce založené na prsou. Ve svitu měsíce jsem mu konečně lépe viděla do tváře a to, co jsem tam našla, mě vyděsilo. Byl to Edward, ale nevypadal jako Edward. V jeho obličeji se zračila zlost a opovržení. Rty měl semknuté do podivného úsměšku, nikde ani stopy po vlídném a laskavém Edwardovi, kterého miluji. Popotáhla jsem nosem a zašeptala:

„Zdá se mi to? Jsi sen?“

Uchechtl se a dřepl si ke mně, aby mi viděl do očí:

„Jsi tak ubohá,“ řekl tak tvrdým tónem, až mi to vyrazilo dech.

Podíval se zpátky na mě a ty ledové rysy jeho dokonalého obličeje opravdu nebyly lidské.

„Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí.“

„Ne.“ Promluvila jsem teď jenom šeptem; pomalu jsem začínala chápat, a to pochopení mi proudilo v žilách jako kyselina. „Nedělej to.“

Mlčky se na mě díval a já jsem z jeho očí vyčetla, že je na moje slova už pozdě. On už se rozhodl. „Nehodíš se ke mně, Bello.“

Tohle je mnohem horší než poprvé. Je tak odporný, tak krutý, tak moc upíří! Tenkrát jsem mu uvěřila snadno, teď to ani nemusí říkat a vím, že to myslí vážně. Tentokrát je to navždy. Je konec. Definitivní. Cítila jsem se prázdná. Čekala bych, že budu mít hlavu plnou myšlenek, že se budu snažit ze všech sil ho zadržet, umlčet, přesvědčit, ale neměla jsem sílu na nic z toho. Nechtěla jsem se o to ani pokoušet. Udržet u sebe tohohle Edwarda by bylo nemožné. A... Tohohle Edwarda ani nechci...

„Vůbec nechápu, co na tobě vidí,“ pokračoval. „Jsi jako hadrová panenka, jen odpad. I když možná to se mu líbí, může si s tebou dělat co chce, viď?“

S pusou dokořán a nudlí u nosu, celá ubrečená, jsem na něj zírala a jako v transu si znovu přehrávala jeho slova. On si se mnou může dělat, co chce? Ale tohle nedává smysl, proč o sobě mluví ve třetí osobě? Je možné, že se doopravdy pomátl? Mohl třeba ulovit nějaké nemocné zvíře a teď taky onemocněl?

„Co koukáš?“ zavrčel, chytil mě za tvář a přitáhl si mě ke svému obličeji. Strachy jsem zavřela oči a nevěděla, co se bude dít dál. Je možné, že se neudrží a zabije mě? Bude si uvědomovat, co dělá, nebo mu to bude úplně jedno? Proč ho neviděla Alice? Slíbila, že na mě dá pozor, ale asi netušila, že by mě měla hlídat před ním samotným. Teď jsem hořce litovala toho, že jsem ji neposlechla a nespala u Cullenových, tam by ho možná někdo zastavil.

„Možná bych si mohl kousnout, než si pro tebe přijde,“ řekl najednou a zhluboka nasál do nosu mou vůni. Kdo si pro mě přijde?!

Vyděšeně jsem otevřela oči a zírala do těch jeho. Teď, díky celkem jasné obloze a měsíci skoro v úplňku, jsem si ho mohla prohlédnout opravdu dobře. Nedostala jsem se ale dál, než k očím. Nebyly zlaté, nebyly ani černé žízní nebo touhou. Tohle byla jiná barva a přestože v měsíčním světle byly všechny barvy kolem nás zašedlé a slité jen do tmavých odstínů, byla jsem si úplně jistá. Tohle byla červená.

„Ty nejsi Edward,“ vydechla jsem šokovaně a dál tupě zírala do Edwardovy tváře. Uvědomovala jsem si absurditu té situace, a přestože jsem se bála tak jako nikdy ve svém životě, v tom koutku duše, kam jsem se chtěla schovat, jsem si úlevně oddechla. Dřepěla jsem jen pár milimetrů od zubů upíra, který evidentně nebyl vegetarián, a byla jsem ráda, protože to nebyl můj Edward.

„Panečku, všímavá!“ ušklíbl se. „Asi nebude mít radost, až mu řekneme, že jsi s námi odešla dobrovolně, protože ho prostě nepoznáš!“

„Ale kde je? Co jsi s ním provedl?“ vyhrkla jsem a tentokrát se nebála o sebe, ale o Edwarda. Protože kdyby mi tahle věc řekla, že Edwardovi něco provedla, bylo by to mnohem horší, než myšlenky, které jsem měla v hlavě ještě před chvílí. Kdyby mě Edward opustil, bylo by to přijatelnější, než kdyby vůbec nebyl.

„Tvůj milý je na lovu s bratry přesně tak, jak ti řekl. Měli jsme štěstí, že jsi tu jeho vědmu přemluvila, aby tě nechala samotnou, budu jí za to muset poslat poděkování.“

Zase mi spadl kámen ze srdce. Je v pořádku. Jsou v pořádku všichni.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se a opravdu chtěla znát odpověď. Pokud mě někdo opravdu sprovodí ze světa, chci vědět, co je zač a jak provedl to, že vypadá jako Edward.

„Jsem tvůj Edward, ne?“ rozesmál se, tentokrát upřímně pobaven.

„Ne, nejsi!“ štěkla jsem vztekle. Zamračil se, znovu se přiblížil až k mému obličeji a řekl:

„Jsem Jeremy. I když mi říkají různými jmény, záleží na tom, kdo zrovna jsem.“

Zkoušela jsem si vybavit, jestli někdo z Cullenových někdy mluvil o upírovi jménem Jeremy, ale na nikoho takového jsem si nevzpomínala.

„Jak jsi to udělal?“ ptala jsem se dál. Trochu se zamračil, ale pak odpověděl:

„Vlastně ti to klidně můžu říct, Victoria si svou svačinku asi těžko nechá utéct, abys to pak někomu mohla vyžvanit.“

Victoria! Moje noční můra se vyplnila. V mých snech si mě našla sama, v realitě na to neměla a tak si našla výpomoc.

„Potřebuju osobu, za kterou se chci vydávat, mít napozorovanou. Chování, gesta, dikci. Jinak by mě brzo odhalili. A pak musím mít jeho DNA. Dokážu z jediného vlasu nasát skrz kožní receptory její strukturu a pak se přeměnit. Není to zrovna příjemná záležitost, taková lehčí přeměna v upíra. Proto to nedělám moc často nebo se pak snažím v podobě toho druhého člověka vydržet co nejdéle, přece jen nejsem masochista.“

Skoro jsem měla na jazyku pochvalné Páni, ale pak jsem se vzpamatovala a zavřela pusu.

„Sehnat vlas tvého Edwarda byla docela fuška. Naštěstí ho při minulém lovu stihla jedna z pum seknout do hlavy a v drápech jí pár vlasů uvízlo. Pak už jsem jen počkal, až ji zahrabe, a měl jsem, co jsem potřeboval. Ale to jeho čtení myšlenek! Neuvěřitelné! Kolik úsilí mi dalo se k vám dostat na dohled, aniž by si toho všiml. A kolik práce mi dalo nemyslet a neplánovat útok na tebe, jen čekat, až se naskytne příležitost. Victoria už šílela nedočkavostí. A teď má najednou zpoždění, copak se to děje?“ přemýšlel nahlas. Seděla jsem bez hnutí a vstřebávala ty informace. Jeremy se kolem nás už nějakou dobu pohyboval a nikdo si toho nevšiml. Nikdo ho necítil, Edward ho neslyšel, vlkodlaci nenarazili na jeho stopu. Jak je to možné?

„Jaktože na tebe nepřišli?“

„Zvědavá hadrová panenka?“ bavil se. „Budeš nejinformovanější večeře na světě,“ mrkl na mě a já na chvilu přestala dýchat, což ho pobavilo. Když se uvolněně smál, zase bych mu uvěřila, že je Edward, ale jakmile se na mě podíval, všechna ta tvrdost a zloba byly zpět v jeho rysech. „Umím imitovat nejen upíry, ale s trochou snahy i lidi. A řekněme, že jedna ze školních kuchařek měla malou nehodu. Moc mi nechutnala, ale doufám, že tobě jídlo ode mě chutnalo.“

Zhnuseně jsem zavřela oči a přemýšela, která ze zaměstnankyň školy nepřijde v pondělí do práce. Bylo mi líto její rodiny, pokud nějakou měla.

„No, možná budeme muset jít Victorii naproti,“ postavil se Jeremy a rozhlížel se po okolí. Byli jsme na pobřeží, vlny narážely do břehu a vzduch byl slaný. Netušila jsem, kde přesně jsme, ale bylo mi jasné, že jsme nepřekročili hranice rezervace, protože už by tu dávno byl Jacob a Sam a smečka a já bych byla zachráněná.

„Jak dlouho vydržíš pod vodou?“ otočil se na mě a já se vzmohla jen na pokrčení ramen. Prima. Jestli se mnou bude chtít někam plavat, bude to už jen taková třešnička na dortu. Pak se Jeremy nevěřícně podíval za mě směrem k lesu a Edwardova tvář se mu zkřivila do zuřivé grimasy. Divoce zavrčel a než jsem stihla mrknout, držel mě před sebou jako rukojmí. Obličej měl u mého krku a cítila jsem, že se třese zlostí. Takhle by se nechoval, kdyby to byla Victoria! Možná smečka?! Možná ještě nejsem mrtvá! Neviděla jsem do tmy mezi stromy, ale neslyšela jsem praskání větví, které by velcí vlkodlaci určitě při behu lámali.

„Nemáš tu být!“ zařval Jeremy do lesa. Srdce mi divoce bušilo. Bála jsem se, že se neudrží, přestane se ohlížet na Victorii a zabije mě. Bála jsem se, co se mnou provede a trochu jsem se bála i toho, co je teď v lese. Kdo tu nemá být?

„Pusť ji,“ uslyšela jsem stejný hlas, jako před okamžikem, jen o trochu méně rozzuřený. Najednou se z porostu stromů vynořil Edward. A tentokrát jsem si byla jistá, že je to můj Edward, protože jsem viděla tu bolest v jeho obličeji, když mě viděl v náručí Jeremyho. Sebe.

„Jak ses sem dostal?! Máš být stovky mil daleko, tohle mělo vyjít!“ sípal Jeremy a byl bez sebe vzteky.

„Skoro ti to vyšlo,“ řekl Edward a pomalu se blížil. Bylo mi jasné, že má strach cokoliv udělat. Litovala, že nemám trochu víc síly, abych zvládla nějak praštit Jeremyho a upoutat tak pozornost na sebe. Mezi stromy se ozval nějaký hluk a na travnatý břeh se vřítil Emmett, který vypadal, že samou zuřivostí každou chvíli exploduje. Edward jen nepatrně ponul hlavou a Emmett se zastavil na jeho úrovni. Až teď mu došlo, koho vidí před sebou. Bylo vidět, jak ho to zaskočilo a jak po očku pozoruje mě v náruči falešného Edwarda. Jeremy udělal krok dozadu k moři. Věděl, že teď už se neubrání; samotnému Edwardovi možná, ale Emmett vypadal jako obrovská hora, rozzuřená hora svalů s hrozivými pěstmi.

„Pusť ji,“ zopakoval Edward a dál se k nám krok po kroku blížil. Cítila jsem, jak se mi Jeremyho ruka svírá kolem krku silněji. Věděla jsem, že za chvíli nebudu mít dostatek vzduchu a omdlím. Už teď jsem chrčela. Pozorovala jsem Edwarda a zase jsem nereagovala normálně a očekávatelně. Místo abych byla mimo strachy, lehce jsem se usmívala, protže on je tu. Věděla jsem, že udělá cokoliv, aby mě zachránil. A i kdyby se mu to nepovedlo, budu umírat s vědomím, že tu byl a že mě nikdy nepřestal milovat. Edward ale pozoroval jen Jeremyho tvář. Bylo mi jasné, že přemýšlí, jak ho dostat.

„Přijde Victoria,“ řekl Jeremy a byla to spíš otázka než výhružka. Edward zavrtěl hlavou:

„Nepřijde. Vlkodlaci narazili na její pach a jdou po ní. Buď uteče a nechá tě tu, nebo ji chytí a roztrhají na cucky. Snad jsi nevěřil, že jsi Victorii někdy stál za trochu pozornosti? Nepochopil jsi, že všechny jen využívá?“ Cítila jsem, jak Jeremy vrtí hlavou a stisk na krku na chvilku povolil. V tom okamžiku se z lesa vyřítili i Jasper s Rose a Carlislem. Všichni se zarazili, když uviděli dva Edwardy. Jasper rozzuřeně vrčel a Rosalie syčela jako divoká kočka. Carlisle se tvářil neutrálně a bylo mi jasné, že přemýšlí nad celou situací. Teď, když byli v tak obrovské přesile, jsem si byla jistá, že to nemůže dopadnout špatně.

„Vidíš, kolik nás je? Opravdu sis myslel, že ti to vyjde?“ usmál se na něj Edward. Najednou na něj mluvil jako na malé dítě, tak chlácholivě.

Jeremy udělal ještě jeden krok smerem k moři, ale rodina už byla skoro u nás. Stačil by jeden rychlý pohyb a Edward by se mě mohl dotknout. Teprve teď se mi podíval do očí a mně se málem podlomila kolena, když jsem viděla tu světlou barvu. Všechen můj strach byl pryč a jediné, co mi překáželo, bylo Jeremyho objetí. Edward se na mě lehoučce usmál tím pokřiveným úsměvem a mně došlo, že musí vědět, něco, co já ne. Je možné, že Jeremy už ví, že mi neublíží?

„Můžeme uzavřít dohodu,“ navrhl v tu chvíli Jeremy potichu. Měla jsem pravdu, Edward už to musel vědět. Bude chtít, aby ho nechali naživu a za to mi neublíží?

Edwardovi přeběhl přes tvář zachmuřený výraz, ale pak zněžněl a s očima upřenýma do mých řekl:

„Zavři oči, lásko.“

A já mu bezmezně věřila. Pevně jsem zavřela oči, přestože mi to přišlo zvláštní. Jeremy mě pustí jen se zavřenýma očima? Možná se chce přeměnit a nebude to hezký pohled, jiný důvod mě nenapadl. Pak jsem ucítila prudký závan větru a ve chvíli, kdy Jeremy pevně stiskl ruku kolem mého krku, se najednou ozval jeho křik. Bylo to děsivé, protože křičel Edwardovým hlasem, ale věděla jsem, že ten křik je jeho. Než jsem si stihla uvědomit, že nemůžu dýchat, pevný stisk povolil. Cítila jsem, jak mě někdo chytil kolem pasu, a když jsem otevřela oči, stála jsem na kraji lesa. Carlisle mě pustil z objetí, aby v rychlosti zkontroloval můj krk a celou mě prohmatal. Pořád jsem se třásla, tak mě zabalil do svého kabátu.

„Nic mi není,“ zavrtěla jsem hlavou a nemohla odtrhnout oči od scény před sebou. Edward s Emmettem trhali na kusy Edwarda. Vyděšeně jsem se nadechla k výkřiku, ale došlo mi, že ten, kdo prohrává je Jeremy. I tak to bylo neuvěřitelné a Carlisle se snažil mi zaclonit výhled vlastním tělem, ale nedala jsem se. Jasper s Rosalií rozdělávali oheň a ve chvíli, kdy do něj Emmett hodil první kousek Jeremyho těla, ten kus v ohni i všechny na zemi se zatetelily jako vzduch nad silnicí v horkém létě a najednou získaly úplně jiné obrysy. Zaostřila jsem na hlavu a překvapeně vydechla. Jeremy byl v podstatě ještě kluk, možná ještě mladší než já. Kraťoučké tmavé vlasy, tak trochu dětské rysy, v už mrtvém obličeji měl vyděšený výraz. Teď už jsem se nechala od Carlislea otočit na druhou stranu a konejšivě obejmout.

Ve vzduchu byl cítit odporný těžký puch. Tak takhle umírá upír.

Carlisle mě na chviličku pustil, ale než jsem se stihla podivit, už mě pevně držel Edward a provinile se na mě díval. Zlatýma očima, po červené ani památky. Stihl se najíst, blesklo mi spokojeně hlavou. Nadechl se, ale přitáhla jsem si ho k sobě a horlivě ho políbila. Za to, že mě neopouští. Za to, že se nezbláznil. Za to, že mě zase zachránil. Potichu zasténal a polibek mi nadšeně opětoval. Až moc rychle mi došel vzduch a Edward se odtáhl. Dívala jsem se na něj a milovala ho víc než kdy dřív, přestože bych ještě odpoledne přísahala, že to nejde.

„Říkal jsem ti, ať zavřeš oči,“ opřel se bradu o mou hlavu.

„Já poslechla,“ namítla jsem s úsměvem. Zmateně se mi podíval do očí a zeptal se:

„Ty se směješ?“ Přikývla jsem a můj úsměv se rozšířil. Edward se podíval na Carlislea, ten pokrčil rameny a řekl, že jsem možná v šoku. V tu chvíli jsem přišla o všechny zábrany a začala se doslova řehtat nahlas. Rychle přiběhli i ostatní, nikdo z nich nevypadal, že by chápal vtipnost celé situace.

„Lásko?“ vzal Edward můj obličej do dlaní a donutil mě tak soustředit se na něj. „Co je tu vtipného?“

Přestala jsem, zhluboka vydechla, abych se uklidnila, a pak jsem zcela vyrovnaným hlasem řekla:

„Právě jsi roztrhal sám sebe, to není směšný?“

Překvapeně se po sobě dívali a nesmáli se. Možná měl Carlisle pravdu a jsem trochu mimo. Nebylo by se čemu divit.

„Je to spíš děsivý,“ pokrčil rameny Emmett. „Ale bavilo mě to,“ dodal potom s úsměvem. Edward se na něj zlostně podíval a Emmett zvedl ruce v obraném gestu a šel se přitulit k Rosalii.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward pomalu, asi abych ho pochopila. Kývla jsem a stulila se mu na hruď. Všechno bylo v nejlepším pořádku.

„Myslela jsem, že mě zase opustíš,“ zamumlala jsem do jeho košile. Pohladil mě po vlasech a odpověděl:

„To nikdy. Radši bych se zabil, než od tebe odejít. A už nikdy neodejdu, neodjedu na velký lov, tohle byla největší chyba mého života. Málem jsem o tebe přišel.“

„Ale našel jsi mě,“ namítla jsem. „Jsi můj hrdina, přestože ještě před chvílí jsem myslela, že ses zbláznil.“

„Alice mi volala, když už jsme byli na cestě zpět. Nejdřív ani nemohla najít slova a pak mě seřvala za to, že se s tebou rozcházím. Viděla tě, jak tu sedíš úplně zlomená a já se na tebe ušklíbám.“

„Řekl mi, že jsem jen ubohá. Nevěděla jsem, co jsem provedla, co se ti stalo, proč to říkáš. Ale pak jsem uviděla oči a došlo mi, že to nejsi ty. Nezabil bys člověka.“

„ Rozběhl jsem se k moři, jak nejrychleji jsem uměl. Nevěděl jsem přesně, kde jsi a co se děje. Bál jsem se, že máš tak živou noční můru, že to tebe samotnou přesvědčilo o tom bludu. Jenže pak jsem uslyšel smečku, byli v patách Victorii. A pak jsem uslyšel jeho,“ vyprávěl Edward.

„Vůbec jsem mu nestačil, takhle rychle jsem ještě nikdy neviděl někoho utíkat!“ uznale pokyvoval hlavou Emmett.

„Jasper běžel domů, nevěděli jsme, jestli to není nějaká past a nehrozí nebezpečí tam. Po těch útocích v Seattlu jsem si vážně nebyl jistý už ničím. A když jsem tě viděl v náručí sebe, na chvilku jsem měl pocit, že jsem zešílel. Ale jeho mysl mě přesvědčila o opaku, to on byl blázen. Bylo to, jako kdybych četl myšlenky několika lidí najednou, skákal z jednoho na druhého, chvíli dokonce přemýšlel o nějakých receptech. Nejjasnější ale byla přímo ta jeho a ta byla odhodlaná přežít za každou cenu. Když navrhl dohodu, na chvíli jsem mu uvěřil, ale pak jsem viděl, že když bychom souhlasili a i jen na vteřinu povolila naše pozornost, kousl by tě. Victoria mu řekla, že musíš trpět, že musíš umírat pomalu a krutě. Jeho napadlo, že jako upíra by tě mohli trhat na kusy pořád dokola – a v tu chvíli jsem věděl, že ho musíme zabít. Mrzí mě, žes to viděla,“ povzdechl si smutně.

„Byl to ještě kluk,“ řekla jsem s lítostí v hlase. „Jmenoval se Jeremy.“

„Nebyl to kluk, Bello,“ opravil mě Edward. „Byl to nájemný vrah. Měl naprosto úžasný dar, který ho ale ovlivňoval mnohem víc, než sám tušil, a navíc ho měnil trvale. Za nějakou dobu by už nevěděl, kdo je, všechny identity, které na sebe vzal, by mu splývaly dohromady a opravdu by se zbláznil.“

„Pojďme domů, ať je Bella co nejdřív v teple,“ navrhl Carlisle. Emmett s Jasperem šli zkontrolovat oheň, chtěli si být jistí, že shořelo všechno. Edward se ke mně otočil zády a chtěl mi pomoci se mu na ně vyhoupnout, ale nemohla jsem. Po tom všem bych další rychlý běh nezvládla. Nemusela jsem to ani říct nahlas, když viděl moje váhání, vzal mě do náruče a vydal se lidským krokem pryč. Držela jsem se ho jako klíště, kdyby byl člověk, možná bych ho uškrtila, ale nebyla jsem schopná ho pustit. Chtěla jsem ho mít co nejblíž. Víčka mi klesala a byla jsem hrozně ospalá, až teď to na mě všechno dolehlo a já měla pocit, že teď prostě potřebuju zhasnout, vypnout se a vzbudit se až za světla, abych měla jistotu, že je to všechno za mnou. Jako by mi viděl do hlavy, Edward začal broukat. Spokojeně jsem se usmála a za zvuku jeho hlasu jsem okamžitě usnula.

Všechny povídky

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Carlie (02.09.2010 22:11)

Geniální nápad, geniální zpracování, brodila jsem se emocemi, aaach

14)  Alicullen (20.07.2010 15:41)

To teda bylo!!!Říkala jsem si co to s ním je,ale pak mi to došlo.Moc dobrý

13)  Iwka (24.05.2010 12:57)

krása

12)  Nebraska (22.05.2010 06:59)

Tak já už mlčim Kuju

11)  sfinga (22.05.2010 01:11)

Nebrasko, já už to jednou četla, ale neodolala jsem. Je to stejně dobrý jako poprvé.

10)  Karolka (22.05.2010 01:09)

Myslím, že tohle byla jedna z prvních věcí, které jsem od tebe četla. A dodneška mě štve, že nemůžu použít tvého upíra měniče. Víš jak by se nám s Bye hodil do Volterrský války? A ten pocit Bellina zděšení byl pěkně sugestivní.

9)  ambra (22.05.2010 01:03)

Tak teď musím chvilku , abych si jako připomněla starou pravdu, že nejvíc o sobě pochybují ti nejlepší a spokojený sám se sebou je jen hlupák... U Tebe ale tu podivnou předpojatost ke schopnosti vlastního a osobitého vyjádření (což je něco, za co by tady většina z nás vraždila) pozoruju už delší dobu (nejdřív jsem Tě dokonce podezřívala ze syndromu klasické české podivné skromnosti), ale pak mi došlo, že o sobě SKUTEČNĚ pochybuješ. A milá Neb. To VÁŽNĚ NENÍ VTIPNÝ!!!. Takže pěkně dál pěstuj svoje orchideje, přemýšlej, jak je dostat na větší výstavu a klidně nám tady občas utrousni nějakou tu luxusní růži nebo gerberu, my to zkousneme...

8)  Nebraska (22.05.2010 00:08)

Ambří, nic nemaž
Já vím, že se nedokážu odprostit od toho jednoho stylu, od jednoho typu postav. Vím, jak mi tohle zadrhávalo - "přečetla" jsi mě dokonale
Ale jednou...!
Až jako doopravdy dospěju!
Jednou to dopadne a já budu s těma písmenama sama absolutně spokojená
Děkuju

7)  ambra (21.05.2010 23:54)

Milá Neb, nesnáším sama sebe za to, co chci napsat. Jasně že nemusím, ale my potvůrky podivný.... Když jsem viděla Jima Carreyho ve Věčný svit neposkvrněné mysli, spadla mi brada. Naprosto geniální výkon. Ne že tomu nebylo co vytknout - SKUTEČNĚ to bylo skvělé! Ale jsou filmy, za které bych mu toho Oscara dala raději... Kde se jen nadechnu a to jeho bláznovství mě úplně prostoupí. Ty to víš, že můžeš vzít jakýkoliv námět a NEMŮŽE to dopadnout jinak než skvěle. Ale u téhle povídky mám trošku pocit, že plácáš sama sebe přes ruce. Že se tam snaží prosadit Neb a Neb, která si dnes naplánovala vážnou povídku, jí dělá tytytyty, ty se tady posaď do kouta a chvilku kušuj. Jo, každý si potřebujeme občas odskočit. Ale v bazénu, kde jsme vyhráli olympiádu, je nám stejně nejlíp. No a teď to vložím a asi hned smažu... Což nic nemění na faktu, že jsem se klepala zároveň s Bellou...

6)  Ree (21.05.2010 20:21)

Skvělý nápad, excelentní zpracování... Prostě nádhera Ty prostě umíš napsat úplně všechno, to je fajn I když u tebe je to nezvyk, ale krásný nezvyk. Těším se na tvé další dílko, ať už je to pokračování nějaké povídky, nebo další jednorázovka

5)  ChrisTea (21.05.2010 19:34)

Páni!!! Tahle povídka byla fakt perfektní!!! Je to naprosto něco jinýho než Myška, je nezvyk tolik vážnosti!!! Napřed jsem si přečetla povídku a až pak si najela na autora a vykřikla to napsala Neb??? Nemohla jsem tumu uvěřit a tady máš jak neuvěřitelně všestraná si spisovatelka, nepřestáváš mě překvapovat!!!drool2*
ChrisTea

4)  Nebraska (21.05.2010 17:06)

Holky, děkuju moc

3)  Linfe (21.05.2010 13:20)

Poklona, je to pěkně vytržené z kontextu doplněné reálnými scénami...

1)  Silvaren (21.05.2010 11:40)

Čtu už to asi potřetí a pokaždé mě to znovu dostane. Je to nádherný!

1