02.02.2012 [09:00], Carlie, Povídky jednorázové, komentováno 22×, zobrazeno 4662×

Druhá půlka příběhu.

Zabořila jsem zoufale tvář opět do dlaní.
Ta andělská vůně!
Ta vůně! Nemůžu to udělat! Ne teď, ne takhle! Mobil!
Vzkaz asistentce, že mi není dobře a beru si do konce týdne volno.
Rozhovor s Jakeem, že mám naléhavý případ mimo město. Krizová intervence. Ne, bohužel nevím, kdy budu doma. Ne, bohužel nevím, kdy oslavíme výročí. Kdy si vyjdeme.


Začala jsem si ze stolu sbírat věci, když jsem postřehla tu složku.
Musel mi ji sem přesunout Edward. Není divu, že jsem si toho nevšimla. Nešlo tu jen o jeho upíří rychlost, byla jsem prostě mimo. Z toho varování. Z něj. Z mých reakcí na něj.
Když jsem desky otevřela a zahleděla se na záznamy klienta, pochopila jsem, co se mi tím spisem snažil Edward naznačit. Asi tušil, že na jeho plán nepřistoupím a chtěl mi poskytnout všechny informace.
Když jsem šanci vše vysvětlit nedala jemu, měla jsem mít aspoň možnost připravit se na setkání s budoucím potenciálním vrahem mého Jacoba informacemi o něm.


Vyděsila jsem se, když jsem si uvědomila, co jsem na Edwarda v šoku všechno křičela.
A on mi – nám s Jacobem – chtěl přitom pomoct. Pravda, nezvolil zrovna dobrý způsob, vlastně ten nejhorší, ale stejně…
A pak - bylo tu to jeho vyznání. To mi teď zatemňovalo úsudek asi nejvíc. Stačí, že jsem tu lež vyslovil já? Jak? Proč? Nechtěla jsem na to myslet. Protože jsem momentálně nevěděla, jestli mě vědomí, že bych byla schopná uvěřit, že před šesti lety lhal, rozechvívá víc z citu, který jsem se pokusila pohřbít zaživa, nebo vztekem. Jak jen mohl? Jak jen mohl tolik let?
Věděla jsem, že tu už dávno nemám ztrácet čas, ale stejně jsem se nemohla odtrhnout. Schoulila jsem se v židli, ve které před malou chvílí seděl on, a myslela jsem na to, jak jsem svým výstupem Edwardovi asi ublížila. Tak nějak to teď zpětně ranilo i mě. Měla jsem na Edwarda zlost. Vztek za tu pitomou chvíli, za tu odpornou větu, kterou zničil všechno, co jsme měli. Ale stejně, nechtěla jsem, aby mu bylo ubližováno, pořád jsem ho měla ráda, pořád jsem ho…potřebovala. Zoufale.
Hystericky jsem ho seřvala, a to mám být profesionál s chladnou hlavou.
Ani neříkal, že s ním mám opravdu být, jen, že to mám tvrdit Jacobovi. To bylo - pokud by to byla jediná možnost, jak Jakea zachránit - dobře, nebo ne? Chtěla jsem po něm něco jiného? Chtěla jsem, aby on chtěl něco víc? Co se mě vlastně ve skutečnosti dotklo nejvíc?


Teď ale nejde o něj! A nejde ani o mě! Jediné, na čem teď záleží, je Jacob!
Vzpamatovala jsem se konečně, prudce na sebe otevřela okno, abych tak současně místnost zbavila aury jejího návštěvníka. Ne že bych měla pocit, že to pomohlo. Místnosti ani mně.
Vzala jsem znovu do rukou tu složku.
Zatímco před chvílí byl můj plán lakonický - omezoval se pouze na zakoupení nového oblečení a dlouhou sprchu a pobyt v nějakém hotelu - nyní jsem měla jasnější cíl.
Na tu krizovou intervenci nakonec dojde. I když mi začínalo být jasné, že riskuju. Tohle už nebyl, neměl být klient naší poradny, tohle už nebyla cílová skupina mé specializace.
Tohle už byl pacient. S tím, co provede. Co se chystá provést.
Netušila jsem, co udělám já, až ho najdu. Věděla jsem ale, že nemá smysl schovávat se, schovávat Jacoba, je potřeba odstranit riziko. Ať už to znamená cokoliv.


Posunula jsem složku po desce stolu a na koberec přistála béžová cedulka.
Edwardova vizitka - jeho telefonní číslo. Na rubové straně bylo jeho úhledným písmem – mou propiskou – připsáno: „Promiň.“
Úplně hloupě jsem si tu malou kartičku na kratičký okamžik přitiskla k nosu, a pak ji se znechuceným povzdechem nad svým chováním hodila do kabelky. Věděla jsem, že na to číslo nikdy nezavolám. Šlo o to nenechat tu ani jeden důkaz. Nedokázala jsem však tu cedulku spálit. Rozhodně ne spálit.
Ze složky jsem si opsala adresu a zase ji pečlivě schovala na její místo. Nemohla jsem zanechat ani stín pochybnosti. Pro případ, že by tu někdy pátrala policie. Musím být připravena na každou možnost.

-

Bylo to všechno jako noční můra. Cítila jsem se nepatřičně, cize, když jsem v rychlosti navštívila v jednom malém městě obchodní dům a pořídila si tam pár věcí.
Lidé kolem mě byli jako z jiného světa, jak si bezstarostně povídali, proplétali se uličkami obchodu, anebo i řešili problémy, jenže diametrálně odlišné od těch mých.
Zaparkovala jsem u hotelu a události předchozích hodin zkusila nechat za sebou. Smýt je, nechat hotelové službě k odklizení.
Jeho vůně už se mnou nebyla. Starostlivý pohled zlatavých očí však nade mnou bděl, kdykoliv jsem sama pevně semkla víčka. A ten pohled neodplavily ani slzy, které jsem dlouho nedokázala zastavit. Možná i proto, že se zlaté oči prolínaly s Jacobovýma čokoládovýma.
Spánek před cestou se nakonec smrskl na ubohých dvacet minut.
Ok, Bello, dala sis dvacet. Teď ještě dvacet šálků kávy a bude to ok.

-

Když jsem v tom neznámém městečku posléze trochu bloudila ve snaze nalézt nájezd na dálnici, všimla jsem si ho poprvé. Černého vozu, který bloudil kupodivu úplně stejně hloupě jako já. Podezřele drahého vozu, nezvykle i vpředu kouřových skel.
Prudce jsem podélně zaparkovala u chodníku. Rozčileně třískla dveřmi a rázovala deset metrů zpět. Můj pronásledovatel zaparkoval rovněž.
Okénko na straně řidiče sjelo váhavě, rezignovaně dolů.
To už jsem podupávala vedle něj, a když jsem řidiče poznala, zasyčela jsem: „Alice? Copak? Máme novou verzi? Teď mám Jacobovi říct, že randím s tebou?“
„Bello, to, co se chystáš udělat, je nebezpečné. Nech nás pomoct ti!“ promlouvala mi do duše upírka.
Zavrtěla jsem rozhodně hlavou: „Ne, děkuju, vážím si toho, ale já si poradím. Už se do toho nepleťte.“
Otočila jsem se na podpatku a vracela se ke svému autu.
„Sakra Bello, neuvažuješ jasně! Měli byste si s Edwardem v klidu sednout a promluvit! A společně to pak vyřešíme!“ volala na mě.
Zaváhala jsem, až když dodala: „Proboha, Bello, vždyť ten chlap měl zabít Jacoba jenom proto, že tě chránil! To ty jsi ta, po kom půjde!“
„Já vím,“ otočila jsem se na Alici a doufala, že se mi netřese brada. „Nenechám to dojít tak daleko,“ pronesla jsem rozhodně, abych přesvědčila víc než ji, samu sebe. Jsem přece školená na takové situace. A vezmu mu moment překvapení. Přiměju ho, aby se šel léčit na psychiatrii. Já to dokážu. Jsem přece profesionál. A Jacobovi to dlužím.
I za to, že se cítím provinile, víc, než bych měla… proč vlastně? Protože jsem se Edwardovým polibkům, jeho dotekům nebránila dost? Že jsem si je proti své vůli užívala? Že jsem mu je oplácela?
Jake to nesmí nikdy zjistit. To, co mu hrozí, ani způsob, jakým jsem se o tom dozvěděla.


Překvapilo mě, že mě Alice nakonec nechala odejít. Teda odjet, v chůzi jsem byla sama sobě pořád stejně nebezpečná. Některé věci se nemění. A na některé věci je i šest let krátká doba… Ach jo. Zase ta pitomá mlha. Naštvaná sama na sebe jsem zuřivě mrkala a ještě víc sešlápla plyn.
Samozřejmě jsem tušila, že Alici vize už dávno prozradila cíl mé cesty, a že se dá očekávat, že budu mít krytí ze zálohy. Tu FBI ještě zvážím.
Byla jsem ale vděčná, že mě nechala o samotě - s mými myšlenkami, protože těch bylo tolik, že jsem po chvíli stáhla střešní okno a zhluboka dýchala, když na mě v malém interiéru vozu doléhaly příliš tíživě.
Nechtěla jsem mít vedle sebe ani ji, ani mně kdysi tak blízkou bytost, protože bych si tak připomínala, o co všechno jsem přišla – byla připravena. Zatnula jsem ruce do volantu, už zase mě s pravidelností přílivu přepadala vlna vzteku a sebelítosti, kterou jsem teď neměla, na kom vybít. Komu vjet do toho jeho bronzového rozcuchu!


„Jacob. Jacob!“ Začala jsem si pro sebe bláznivě šeptat, abych posbírala své rozsypané soustředění.
Teď není na pořadu dne módní přehlídka mých oblíbených doplňků - do prachu zašlapaného srdce, uraženého ega a ublížené ješitnosti...
Jacob.


Znovu jsem se v duchu probírala údaji o klientovi, ke kterému jedu. A s tím jsem se konečně paradoxně zklidnila. Rozum pracoval na plné obrátky. Mysl přepnula do režimu zaměstnance zařízení sociálních služeb, který dokázal najít odstup, nenechat emoce ovlivňovat rozum při hledání optimálního postupu, řešení.
Prostě všechno to, v čem jsem v soukromém životě totálně pohořela. To, čeho se mi nedostávalo ani za mák při setkání s tou upíří kometou, co se vrací už – až? po šesti letech, aby znovu všechno zažehla – hněv, vášeň… lásku.
Další hodinu jsem potom byla schopna v duchu „pracovat“. A dokonce i bez reklamních vsuvek na parfém s jemně upířími tóny. Měla jsem už sesumírovaný celý rozhovor. Klidných pár minut, kterými klienta přiměju vidět problém, který má. Naivka par excellence.


Nadávala jsem si, protože ty náznaky tam celou dobu byly. Indicie, které mě měly varovat, že nejde o „normální“ manželskou krizi.
Mohla jsem si je odškrtávat bod po bodu. Náznaky, vodítka…
Ve světle nových skutečností chabé ospravedlňování stálé nepřítomnosti i druhé poloviny páru na naplánované skupinové terapii. Ano, nemoc, lékařská prohlídka… Tady asi nelhal.
Kouřová clona. Klamavý obraz seriózního muže, který přistoupí na přání manželky a vyhledá poradnu, jen aby milované ženě vyhověl. Při našich sezeních zábavný, chvílemi lehce familiární, avšak dodržující etiketu. Mimikry báječného šéfa, okouzlujícího společníka, baviče na společenských akcích.
Já se teď už ale nebavila. Slyšela jsem vlastní mělký dech, v uších mi duněl tep.
Když jsem parkovala ve stínu zanedbaných stromů, nepotřebovala jsem už ani tu zvukovou kulisu, která přicházela z domu. V tu dobu už dílky skládačky postupně zapadly a vytvořily temný obraz.
Že byla pitomost sem jezdit. Že jsem dobrovolně strčila nohu do pasti a ještě si ji sama zaklapla.
Ten, komu jsem minulé dva týdny pomáhala, právě své ženě „děkoval“ za to, že „určitě navedla sousedy“, aby ho přiměli poradnu navštěvovat.
Ano, ten, kdo potřeboval pomoc psychologů, byla ona.
Cílovou skupinou naší poradny byly i oběti domácího násilí.


Věděla jsem, že bych měla zavolat. A že bych měla zavolat Edwardovi.
Anebo prostě jen počkat, až přijede sám.
Alice mé rozhodnutí už jistě obdržela v expresní zásilce do vlastních rukou. A zatímco já vím, co udělám, ona ví víc - ví, co se stane.
Asi jsem neměla rozhodnutí změnit tak rychle. Bylo to jako přejet z pruhu do pruhu těsně před křižovatkou. Jako řítit se k železničnímu přejezdu, když už se spouští závory.
Krátce nato mi zazvonil mobil. Na displej jsem skoro nezaostřila, viděla jsem tunelovitě, cítila jsem, že ženě v domě nezbývá moc času. Pochopila jsem, že já – nebo Jacob jsme se do strohých policejních statistik měli zapsat až jako oběť číslo 2.
Telefon se rozdrnčel naléhavěji. Neznámé číslo vystřídalo číslo důvěrné linky, číslo láskyplně vytáčené už dávno zpaměti. Vypnula jsem zvuk a zasténala: „Ne, Jacobe, teď ne…“
Mobil rozvibrovalo znovu to neznámé, ovšem povědomé, číslo. A SMS od téhož odesílatele, kterou jsem ale nepřečetla.


Mám čekat? Nemůžu…!
Svářila se ve mně zodpovědnost, rozum, předepsané postupy mé profese s osmnáctiletou holkou, která potřebuje sobě, jemu – tomu neochvějnému upírovi dokázat, že se bez něj obejde. Že když přežila atentát, který spáchal na jejím srdci, přežije už cokoliv.
Potřeba dokázat mu, že jsem lepší, než on, dokázat mu, že tady je potřeba lidský přístup – to vše mi vypnulo mozek, do žil napumpovalo adrenalin a na setrvačník rozběhlo riskující - bez ohledu na ztráty - aspekt mé osobnosti.


Později jsem si pamatovala jen záblesky. S čím dál méně detaily.
Vystoupila jsem z auta, nechala klíčky v zapalování a dveře otevřené.
Všechno šlo nejprve dobře.
Když jsem měla štěstí a na zazvonění vyrazil ke dveřím on a já mohla zadním vchodem dostat ven ji.
Když mi odpadla starost přesvědčovat oběť, že je obětí… že to, co se jí děje, není její vina, a že může odejít. Jenže… možná by to pak netrvalo tak dlouho. Takhle byl náš úprk zoufale pomalý. Jako by člověk v bezvědomí nabral na váze.
Mobil - poslední zmeškaný hovor - jsem nakonec vytočila zároveň s otáčkami motoru. Zrychlení z nuly na sto ale nebylo rychlé dost… Boční náraz jeho terénního auta na silnici o pár metrů dál mi vyrazil mobil, volant i dech… O betonovou zídku, která vytyčovala hranice pozemku, se díky klientovi nejprve roztříštil můj telefon, a pak i kosti mých rukou, když jsem si kryla obličej. Výstřel mě těsně minul, na poslední chvíli ho kdosi rychlejší než letící střela odklonil a kovově slaná stružka si tak razila už jen nesmělou cestu, když kulka pouze lehce škrábla můj spánek.
Pak už praskaly kosti jemu.
A já mohla konečně přivítat náruč. Sladkou a voňavou. Náruč bezvědomí.

-

Všechno se mi v hlavě splétalo do fantaskních obrazů. Za víčky jsem tušila tmu, hlubokou noc. Ale ta uvnitř mě byla temnější.
Kousky vzpomínek se vynořovaly z bouře mého horečkou zachváceného vědomí, jako by lapaly po dechu, než se v podvědomí utopí docela.
Soundtrack k maratonu všech filmových žánrů dotvářely hlasy, mluvily jeden přes druhý, křičely na sebe, na mě, aby pak konejšily, ujišťovaly, odprošovaly…
Až zbyla jen melodie. Ta, která zklidnila mou otřesenou tělesnou schránku, mysl i srdce, ta, která jediná měla ten dar - ukolébat. K ozdravnému spánku.


Vzbudil mě tlumený hovor. Chtěla jsem ještě spát, ale stejně neodbytně se mi nějaká myšlenka snažila něco říct. Něco, co souviselo s tou ukolébavkou. Déjà vu, které mi pořád unikalo…
A pak jsem to pochopila. Posadila jsem se, před očima se mi zatmělo a já spadla opět hlavou na polštář. Nikdy jsem ale nechtěla být citlivka, a tak jsem se posadila znovu, tentokrát jsem jsem však brala větší ohled vůči svému krevnímu tlaku.
Hlasy, které mě probraly, patřily mladému lékaři a Jacobovi. Proti své vůli jsem pohledem oskenovala celou místnost. U srdce mě bodlo, ale vzápětí jsem ulehčeně, úlevou, že je v pořádku, vydechla: „Jacobe.“
Přispěchal ke mně a opatrně mě k sobě přitiskl. Lékař se diskrétně vypařil.
Jacob mě líbal do vlasů a šeptal, jak se o mě bál, a že všechno bude dobré.


„Ta žena?“ zachraptěla jsem.
Jacob uhnul pohledem, až se mi krk stáhl úzkostí, že byl můj zásah nejen pitomý, ale i zoufale zbytečný. Jenže odpověděl: „Bude dobrá. Díky tobě.“
Až teď mi to došlo, v jeho obličeji byl výraz provinění. Nechápala jsem to. Možná ale jen zrcadlil výraz můj.
Mé oči těkaly co chvíli ke skleněné stěně na chodbu. Naivně. Zbytečně. Ale zas a znova.


Unaveně jsem se mu vymanila a opět si lehla.
S hřejivým úsměvem zaujal místo po mé levici, v křesle vedle postele.
Dívala jsem se do stropu a zašeptala: „Promiň.“
Univerzální slůvko. Totiž, ano, měla jsem se za co omlouvat. Jenže - nejdřív jsem potřebovala zjistit, za co konkrétně se omlouvám. Hodila jsem udičku a teď se zatajeným dechem čekala.
Předklonil se a sepjal dlaně: „Bože, Bello, měl jsem takový strach! Když mi tvá asistentka volala, že jedeš za klientem. Když říkala, že před chvílí dostala od policie varování, že je to za opakovaná napadení trestaný recidivista a že vše nasvědčuje tomu, že tě k sobě vylákal pod nějakou záminkou! Já,… myslel jsem, že umřu! Bello, měl jsem takový strach, takový vztek! Asi díky němu jsem v sobě znovu nastartoval přeměnu. Nevěřila bys tomu, ale já se málem přeměnil přímo u tebe v kanceláři! Když jsme tam hledali adresu toho hajzla!“
Nu, věřila…a chápala bych i proč. U mě ta přeměna v osmnáctiletou byla taky tak rychlá. Se stejným spouštěčem.
„Byl jsem šťastný, že k té přeměně pak po těch letech došlo, v autě bych nevydržel. Jako vlk jsem byl nejen rychlejší, ale nemusel jsem přemýšlet, umírat strachem o tebe. Mohl jsem myslet jen na to, že u tebe musím být co nejdřív,“ mluvil hrozně rychle.


Položila jsem mu dlaň na zápěstí, abych zklidnila jeho i můj dech: „Díky.“
Další udička. Za co všechno? Jaká byla jeho role v příběhu?
„Já už vlastně nic moc neudělal. Policie už se o všechno postarala. Sousedé byli tentokrát všímaví. Konečně jednou,“ odhrnul mi vlasy a vtiskl polibek na čelo. „Když jsem dorazil a zcivilizoval se“, odkašlal si a začervenal se. A znovu se tak z něho před mýma očima stal ten kluk, jehož bezstarostná tvář a postoj k životu působil jako hojivý fáč na propast v mém srdci, kterou tenkrát před lety pozvolna unikal život. „No, prostě, už jsem ho jen pomohl trochu zpacifikovat. Zdrhl z policejní dodávky, a tak jsem mu mohl jednoho monokla přihodit ještě já,“ zakřenil se na mě.
Vzal mou dlaň do svých a nepřítomně mě hladil palci. „Sanitky už se ale v mezičase staraly o tebe i Sarah.“
Zadrhl se mi dech a v náhlém popudu jsem vyprostila svou ruku z jeho. Byla to podvědomá reakce na jeho slova. Na způsob, jakým vyslovil jméno té dívky. Na to, že ji vůbec pojmenovával.
„Sarah,“ zopakovala jsem mechanicky a přikývla jsem. „Byla za něho vdaná jen rok.“ Ani nevím, proč jsem ze sebe začala sypat detaily z jejího života. Na moment se ze mě stal jen čtecí přístroj, v duchu jsem obracela stránky spisu a mluvila o ní. Snad abych sama sobě poskytla další důkaz. To, jak tentokrát o dech přišel on. To, jak se mu rozšířily zorničky. A jak pak pro každou větu, kterou vypustil z úst, vyhrála casting na hlavní roli ona.


Líčil mi, že taky žila nějakou dobu ve Forks.
Věřila bych, že maturovala v rezervaci ve stejný rok jako Jacob?
Jenže on už v Seattlu, kam jsem ho po dlouhém přemlouvání přiměla se se mnou přestěhovat.
Ne, nevěřila, Jacobe. A nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ti to způsobila.
Že jsem málem zavinila to, že dva lidé měli stejný osud – smrt z rukou stejného muže, když jejich společným osudem měl být… otisk.


Smutně jsem se sama pro sebe usmála. Teď už se našli. Jenže… co všechno se stalo. Vyléčí jejich láska, síla otisku hluboké jizvy na duši?
Najednou jsem si připadala sama. Věděla jsem, doufala jsem, že to jednou přijde. Že se jednoho dne prostě z Jacobovy přítelkyně, partnerky stanu jeho… spolubydlící, kamarádkou. Tetou jeho dětí, i když není skutečná teta. Nebo třeba jen známou, které se posílá přání k Vánocům.
Jen jsem nevěděla, jak moc mě ta ztráta bude bolet.
Jako by mě Jacob držel celých těch šest let v závětří, svou slunečnou povahou bránil tomu, aby se nad mým světem stáhla mračna, která tam ale pořád byla a kupila se. Protože s Edwardovým odchodem odešel i život, jaký jsem chtěla žít - mé pravé já.
Teď přišel čas dát volnost mému horskému sluníčku…
„Jsem unavená, asi si ještě zdřímnu,“ zalhala jsem s úsměvem Jacobovi. Propustila jsem ho tak ze svých služeb a cítila zrádnou slzu, jenže napůl už slzu štěstí, kterého konečně dosáhl, když jsem ho sledovala, jak míří po chodbě jinam. Předpokládala jsem, že vykročil navštívit jiný pokoj. Jinou pacientku. Jinou ženu. A tentokrát už ženu svého života.


Vstala jsem a zahleděla se z okna. Pršelo. A ten déšť mi připomněl Forks a všechno, co mi tam spadlo z nebe. I to, jak se pak na mě to samé nebe, ve kterém jsem strávila pár snových měsíců, zřítilo.
V hlavě mi pořád zněla melodie. Ukolébavka. Pro Bellu. Pro mě.
Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, jestli jsem si ji minulou noc vysnila, nebo jestli jsem ji slyšela skutečně. Chtěla jsem tu druhou verzi, bez ohledu na to, jestli to byla milosrdná lež.
Přitiskla jsem si dlaně na srdce a znovu rozdýchávala to déjà vu.
Už jednou mi ta ukolébavka v uších zněla, aniž by mohl být Edward nablízku. Už jednou jsem se v nemocnici probouzela s jejími doznívajícími tóny kdesi v zákoutích paměti. A pak na to zapomněla, zasunula vzpomínky do stejné truhly, ve které byly traumatické zážitky z té noci. Dnes se ta Pandořina skřínka znovu otevřela a já už věděla, že tohle tu jednou bylo…


Sedm měsíců po Edwardově odchodu, když vlci zneškodnili Victorii a já – protože jsem si tvrdohlavě trvala na tom, že budu návnada – jsem při útěku (který se konal samozřejmě na poslední chvíli) narazila autem do stromu. Z hořícího vraku jsem se prý nějak dostala ještě sama.


Svezla jsem se na zem a schovala tvář do dlaní. Chtělo se mi brečet, křičet, rozbíjet.
Provětrat všechny nadávky ze svého slovníku a vygooglovat si další.
Vynadala bych nejvíc Jacobovi? Za to, že mi to zatajil?
Edwardovi, za to, že to připustil?
Sama sobě, svému podvědomí, které se s odhalením uráčilo až dnes?


Vlci by Victorii a její armádu novorozených sami nezvládli. Ne, takhle, ne bez jediné ztráty na své straně, ne bez jediné jizvy. Jak jsem mohla být tak naivní?
Edward a Cullenovi by mě nenechali Victorii napospas! Jak jsem jim mohla tak křivdit?
Jak jsem mohla tak nevěřit jemu? A jak bych v jeho činu, v tom, že riskoval svůj život a život své rodiny kvůli mně, mohla nevidět jeho lásku? Jenom ze sportu to asi nedělal…
Jenže já už tou dobou dovolila Jacobovi, aby se stával mou útěchou. Trávila jsem s ním čím dál víc času, i když jsem s ním nebyla šťastná. To ale Edward nemohl vědět. Nikdo to nevěděl. Ani Jacob.


Sesbírala jsem se ze země a zoufale po pokoji začala hledat své oblečení. Musela jsem za ním. I když vůbec nevím, kam. Musela jsem ho jít hledat. Hned teď.
„Nikam nepůjdeš,“ ozval se od dveří nekompromisní samet.
Leknutím jsem vyjekla a nohy se mi podlomily. Ale to už jsem byla bezpečně zachycená jeho pevnými pažemi, které mě – příliš brzy – pustily a donutily vyzkoušet výhodu vstřebávání úleku vsedě.
„Ty ses vrátil,“ byla jsem schopna jen šepotu.
„Jsem u tebe,“ přitakal měkce a úsměv v jeho očích měl sílu halogenových světlometů. Donutil mě přimhouřit oči a slzet, opět.
Jeho výraz se okamžitě změnil na ostražitý, přisedl naproti mě. Na mou postel. A já na moment zapomněla řeč, protože ten obrázek, to zátiší bylo příliš vzrušující. Natáhl ke mně dlaně, ale hned je zase vrátil podél těla, jako by se už bál dotknout se mě. Tomu odpovídal i tichý tón jeho hlasu. Už se mě bál dotknout fyzicky i slovem.
Odvrátila jsem od něj pohled, abych byla schopna zase uvažovat a pokračovala v myšlence: „Ne, já… myslím tenkrát, když Victorie… To tys mě vytáhl z toho auta,“ došlo mi vzápětí a zvedla jsem k němu oči. Právě včas, abych zachytila, jak temní barva v těch jeho.
Vstal, vzal do dlaní mou tvář a poklekl, aby si naše oči mohly snadno vyříkat všechno, co srdce den co den škrábala na list za listem… Můj milý deníčku…
„Tak už mě konečně polib,“ přitáhla jsem si ho zoufale ke rtům a s nábožnou úctou ochutnala jeho ústa.
„Ty pitomče!“, „Já byla tak pitomá.“, dostávala jsem ze sebe mezi polibky a nádechy samé intelektové skvosty.
„Tak už si vyber,“ rozechvěla mě zvonkohra jeho uvolněného tichého smíchu.
Odklonila jsem se a vážným hlasem pronesla své tiché vyznání: „Já už si vybrala dávno.“

Povídky od Carlie

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

20)  Bosorka (05.02.2012 18:50)

Nápad, nápad, nápad Aleluja, já se těším!

19)  Carlie (05.02.2012 18:46)

Právě jsem víkend prochrápala na vavřínech Jsem vděčná za vaši zpětnou vazbu, a to tak, že nesmírně a moc

Hlásím (avavava ), že se tu na ff cosi šíří v klimatizaci, pač i já stejně jako jiné autorky (které eviduji a chystám se na jejich skvosty skočit ) se té NM tematiky nehodlám ještě pustit.
V hlavě mi šrotuje nápad (Mimochodem faaakt nedoporučuju promýšlet povídky za volantem, obzvlášť ne vášnivé či hádkoidní scény, jsem trochu potrápila plyn ).

18)  Bye (03.02.2012 13:17)

Ach, Carlie, začalo to tím "citem, který pohřbívala zaživa". Proboha, kam na to chodíš???
A přísahám, že tahkle jsem Ti v duchu tleskala a klaněla se zhruba ještě stokrát. Kopírovat to sem fakt nebudu, jen abys věděla, že jsem si toho všimla. Každý jedný repliky, která je TAK Tvoje a TAK originální!!!
Naprosto mě odzbrojily myšlenkové pochody Belly, která se plácá ode zdi ke zdi, od Jacoba k Edwardovi, tváří v tvář smrti, ať už své nebo Jacobově. To bylo tak přesný! Fakt skvost.
Ten úlevný konec - třešnička na dortu. Doslova jsem cítila, jak jsi ze mě sejmula tem mlýnský kámen

17)  Silvaren (03.02.2012 10:18)

wau...
Nevím, jesti jsem víc unešená z toho báječného nápadu nebo úžasného vyjádření. Ale jestli mě něco rozmašírovalo, tak to byl okamžik, kdy si Bella připustila, že přichází o Jacoba. Normálně jsem to obrečela, a to se mi často nestává.
Ne, že by mě překvapilo, jak nádherné to bylo, spíš mě to ohromně potěšilo. Zatím jsem od Tebe nic navážno nečetla, což určitě napravím, zatím jsem Tě měla zapsanou jako autorku skvělých a vtipných povídek. Ale mělo mi být jasné, že humorné povídky jsou těžší než ty vážné, a kdo zvládne je, umí už všechno.

16)  Paja (02.02.2012 20:33)

Myslím, že nemá smysl opakovat všechny ty slůvka chvály (do posledního puntíku pravdivé a zasloužené), protože tohle jednoznačně nemělo chybu
Moje romantická dušička je zas na chvilku plná všech těch emocí, pohledů, slovíček a obrazů
Děkuju

15)  Bosorka (02.02.2012 18:50)

Krásně sis s tím pohrála, aby všichni (včetně čtenářek ) dostali to svoje
Nádhera, Carlouši!

14)  Nosska (02.02.2012 18:12)

Víš, že tohle bylo poprvé, co jsem byla smířená, že zůstane s Jakem a dokonce jsem jí to přála... Náštěstí mě z toho poslední odstavce vyléčily

13)  kytka (02.02.2012 18:11)

Olinko, to byla nádhera. Jsou spolu. Už si vybrala. Moje romantická duše dostala pořádnou potravu. Díky.

12)  Lenka326 (02.02.2012 15:08)

Nádhera, dokonalá čistokrevná nádhera! Nejenom námět a jeho detaily, ale hlavně tvoje slovní spojení a věty, to byla neuvěřitelná smršť dokonalých slovíček, které vytvořily něco vyjímečného. Děkuju.

11)  Empress (02.02.2012 14:12)

Krásne, nádherné, vynikajúce*fworks*
Nakoniec všetko dobre skončilo

10)  Marvi (02.02.2012 14:04)

Já nemám slov, prostě nádhera!!!
A moc se těším na tvé další dílka, ale to jistě víš.

9)  SarkaS (02.02.2012 13:41)

Carlie, to bylo naprosto jedinečné. Nevím co bych měla vypíchnout, protože mám pocit, že by to asi muselo být všechn! Jak už zmínila Ambra a Twilly a vůbec, ty prostě nemůžeš přestat nikdy psát, protože to by svět (a obvzláště my) o něco úžasného přišel

8)  KalamityJane (02.02.2012 13:23)

nááááádhera nááááádherná....

7)  gucci (02.02.2012 12:52)

........byl to boj, ale přece ...........

5)  Marcelle (02.02.2012 11:44)

3)  ambra (02.02.2012 10:56)

Carlie!!! Už jsem ti říkala, že tě miluju? Jak vidíš, dostala jsi mě do stejného stavu jako Bellu na konci .
Ale aspoň ždibínky dám, ju? Tak nejdřív kšeft: za kolik prodáš naděje pohřbené zaživa? Plus asi dvacet podobných skvostů (už jsem si je vložila do košíku ). Celý tenhle nápad - Bella s Jacobem pár let po Edwardově odchodu - už to tu bylo a ne jednou. Tak proč se o tom musím přesvědčovat? Proč mám pocit, že je to naprostá novinka? Jo! Už vím! Protože ty jsi do toho dala doslova vagón nových emocí a asi tunu nových nápadů a úhlů pohledu .
Celý ten nápad provázání Jacobova osudu se Sarah - chybělo málo a setkali by se až na onom světě, ale Edward definitivně smyl svou vinu, když jím zařídil štěstí už na tomhle. Nicméně stejně: když to Belle došlo, málem mi to utrhlo srdce (jsem si vzpomněla na Sama a Leah) .
A celá ta linka s ukolébavkou .
A pak už konečně ty správné pevné paže (stejně to není fér, Bella má dva siláky, i když to nepotřebuje a žena v normální váhové kategorii má chlapa, který zvedá leda tak míček na kurtu ).
Carlie, děkuju za skvostný zážitek a strašně moc se těším na další povídku od tebe!

1 2   »