21.05.2010 [10:00], Linfe, ze série Zlomené upíří duše, komentováno 17×, zobrazeno 3830×

Nakonec jsem to dokázala. Zvládla jsem to! Byla jsem na sebe pyšná, a i když mi to trvalo dlouho, byla to asi první věc v mém novém životě, kterou jsem udělala správně. Teď už jsem byla silná a smířená sama se sebou. Ukázalo se, že zase nejsem typický novorozený upír, ale po zkušenostech z mého lidského života mě to už ani nepřekvapovalo. Začala jsem se smát, když mi moje představivost předhodila obraz upíra s alergií na krev. Vážně nejsem normální, ale jsem šťastná. A je čas poznat mou novou rodinu.

 

Edit 17/1/2011

6. kapitola - Rodina

Emmettův hluboký smích byl slyšet ještě dlouho po tom, co odešel k sobě nahoru. Rozhovor skončil a ostatní se vydali každý po svém. Alice s novým číslem módního magazínu do pokoje, Carlisle s Jasperem na lov a Rosalie kamsi do sklepa. Po chvíli se odtamtud začaly ozývat podivné rány, až jsem měla strach, jestli zlostí neboří dům v základech. Jenom Esmé zůstala spolu se mnou dole v obývacím pokoji. Věnovala se úklidu a úpravě dekorací.

Přešla jsem k oknu a pozorovala okolní přírodu. Život tam venku plynul svým vlastním tempem a já si představovala, jaké to bude, stát tady na tom samém místě znovu třeba za sto let. Stále stejná, neměnná. Navenek. Ale uvnitř? Změní mě to, když vím, že tady budu věčně?

Obyčejný člověk si stále říká, že by rád vyzkoušel to či ono, naučil se tohle nebo chtěl mít víc času na tamto. Jenže obyčejný člověk nakonec nezvládne ani polovinu toho, co by chtěl. Lidský život je prostě příliš krátký, křehký a omezený nedostatkem sil. Co se stane, když nepotřebujete jíst, spát ani odpočívat a den má pro vás skutečně čtyřiadvacet hodin? Je to spousta času. Na všechno co jen svět kolem vás nabízí. Ale nemá i tohle jednou konec? Přemýšlela jsem o tom, snažila se na to přijít, ale na tuto otázku bylo i moje nové vědomí krátké. Neznám odpověď.

Když jsem to konečně pochopila, bylo jasné, že nemá smysl se tím dál zabývat. Co přijde, to přijde, ale teď bych se měla pokusit využít všeho, co mi má nová existence a rodina nabízejí. Už vím, kdo  a co jsem. Je čas se s tím smířit a začít žít!

„Esmé?“ zašeptala jsem, tvář stále upřenou ven. Byla jako vánek, který se okamžitě objevil za mnou. Jemně mi položila ruku na rameno tak, jako to dělají mámy svým dcerám. Poprvé. Zvláštní pocit.

„Kde to vlastně vůbec jsme?“ zeptala jsem se.

„Na Aljašce. Tenhle dům stojí asi dvacet minut jízdy autem od Fairbanks, což je největší město ve vnitrozemí.“

„Aljaška?“ zaúpěla jsem vyděšeně. „To je strašně daleko. Od všeho.“

„Bello, je tu všechno, co potřebujeme, a město je jako každé jiné. Vybrali jsme ji proto, že je tady pro nás vhodné prostředí. Zima je tu dlouhá a často je tu zataženo. Nízké teploty nám nevadí, ale slunečné dny ano. Slunce nám nemůže ublížit, ale naše kůže se v jeho paprscích mění. Proto, když je hezky, nemůžeme chodit ven, a proto si podle počasí vybíráme místa, kde budeme žít.“

„Jak nás slunce mění?“ Esmé se usmála.

„Jsme ještě krásnější, ale na první pohled je jasné, že jsme jiní. Nebudu ti to popisovat, počkej, až bude hezky, a uvidíš sama. Ten první dojem v tobě zůstane už navždycky,“ zasnila se. „Carlisle se mě na slunci nikdy nemůže nabažit. Bohužel, pro normální život je to jisté omezení.“

„A co běžně děláte přes den a v noci, když nemusíte spát?“

„Ve dne jsme jako každá normální lidská rodina. Já a Carlisle chodíme do práce, on je lékař, jak víš, a já mám ateliér. Navrhuji interiéry, bytové úpravy a tak podobně. Oba máme štěstí, že naše práce je pro nás zároveň i koníčkem. Carlisle musí být v nemocnici, ale já většinou pracuji doma, pouze občas musím jet něco zkontrolovat osobně. Všichni ostatní chodí do školy. Čím mladší někde nastoupí, tím déle pak můžeme zůstat na jednom místě.“

Zamračila jsem se. „Všímají si vás lidé hodně?“

„Bello, my je přitahujeme a vábíme k sobě už jenom tím, jak vypadáme. Stále si nás všímají, obdivují nebo po očku sledují. Většinu z nich pud sebezáchovy nutí držet se dál, ale to jim nezabrání, aby nás nemohli pozorovat. A dřív nebo později by jim mohlo dojít, že nestárneme. Proto bydlíme na jednom místě většinou pouze deset let a pak se přesuneme jinam. Většina z nás to nenávidí, ale nedá se jinak,“ povzdechla si. „Když tě Carlisle našel, zrovna jsme vybírali nové místo pro náš domov. On se byl porozhlédnout ve Forks a já tady. Nakonec jsi to rozhodla za nás, kde budeme bydlet,“ usmála se a pohladila mě po vlasech. „A já jsem neskutečně šťastná, že jsme tady a s tebou.“

Když to řekla, mohla jsem doslova cítit všechnu tu lásku, která z ní sálala. Vedle toho prázdného pocitu v mé hrudi jsem cítila teplo, které postupně sílilo. Nutilo mě úsměv jí oplatit. „Také jsem ráda, Esmé, ale bude se mi po Forks stýskat. Milovala jsem to tam.“

„Bello, nezapomeň, že máš celou věčnost. Pokud budeš chtít, jistě se tam ještě někdy vrátíš.“ Musela vidět naději v mých očích, protože vzápětí smutně dodala:  „Ale nejprve musíš počkat, až všichni, kteří tě znali, tam už nebudou. Nemůžeš riskovat, že by tě někdo mohl poznat. Znamenalo by to pro něj smrt nebo stejný život jako je ten náš.“ Nechtěla jsem přemýšlet o tom, co to znamená, proto jsem rychle převedla řeč jinam.

„Provedla bys mě, prosím, po domě? Ráda bych vás všechny poznala trochu více,“ poprosila jsem ji.

„Ale jistě, bude mi potěšením.“ Celá se tou žádostí rozzářila. Bylo na ní doslova vidět, jak moc velkou radost jsem jí udělala. Společně jsme přešly z obývacího pokoje do kuchyně. Byla jedním slovem obrovská. Nechyběly tu žádné spotřebiče, všude spousta místa a světla. Obdivovala jsem ji nahlas. Ve Forks byla kuchyně hned po mém pokoji místem, kde jsem trávila nejvíce času. Bylo to moje druhé království.

„Tady musí být radost vařit,“ povzdechla jsem si zasněně. Esmé se začala smát.

„No, v téhle kuchyni rozhodně nikdo vařit nebude,“ odpověděla.

Teprve potom mi došlo, co jsem řekla. Upíři přece nejedí, takže ani nevaří.

„Jsem hloupá, promiň.“ Ne, jsem přímo blbá, pomyslela jsem si.

„To rozhodně nejsi, Bello. A neomlouvej se. Přece nemůžeš čekat, že pro tebe bude všechno hned samozřejmostí? Musíš se toho ještě hodně naučit, než budeš jako my. Přece jen jsme tady o trochu déle než ty.“

„Kolik je trochu?“ Asi to byla dost neomalená otázka, ale chtěla jsem to vědět.

„Carlisle už přes tři sta let, Jasper je druhý nejstarší, ten je tu kolem sto třiceti let, já s Alicí něco málo přes osmdesát. Nejmladší jsou Emmett s Rosalií.“ Ohromeně jsem na ni zírala a nemohla tomu uvěřit. Dívala jsem se na ni, krásnou a mladou, a nějak se nemohla přesvědčit, že je to v podstatě stařenka.

V přízemí už zbývala jenom poslední místnost. Hned, jak jsme vstoupily, jsem věděla, že tohle bude moje oblíbené útočiště. Úplně v rohu, až za kuchyní, byla prosklená zimní zahrada. Dvě pohodlná měkká křesla a všude samé květiny nebo stromky. Malý soukromý ráj na zemi. Bylo tu tolik různorodých a barevných květin, že se zdálo, že nikdy nemůžou vytvořit harmonické prostředí. Ale opak byl pravdou. Bílé orchideje mě zanesly do vlhkých deštných pralesů, růže pak do zámeckých parků a fialky vyvolaly vzpomínky na dětství. Jedna mi stávala na parapetu u okna v pokoji. Díky vzrostlé palmě v rohu místnosti jsem se v duchu mohla povalovat na prosluněné karibské pláži. Přesně jsem rozeznávala jednu vůni od druhé. Z mého bdělého snění mě vytrhla svým hlasem až Esmé.

„Dole už je jenom velká garáž. Každý z nás má svoje oblíbené auto a někteří dokonce ne jedno. Také bychom ti mohli později jedno pořídit. Máš nějaké oblíbené?“ zeptala se.

„Myslím, že ne. Auto jsem měla jenom jediné, starou dodávku, kterou jsem od Charlieho dostala k šestnáctinám. Tu, co je na té fotografii.“

„To nevadí, Rose nebo některý z kluků ti nějaké vybere.“

„Rose?“

„No ano, je to ona, kdo se nám stará o auta. Občas jí pomáhá ještě Emmett, ale většinou je raději, když se o to může postarat sama. Víš, Rose je zvláštní, klame tělem. Vypadá jako křehká panenka, ale uvnitř je stejně silná jako kterýkoliv muž. Což ovšem neznamená, že se nechová jako žena. Půl dne se vrtá v autech, pak si jde kreslit a nakonec vyrazí s Alicí na dámskou jízdu. Její kresby visí v chodbě, můžeš si je prohlédnout.“

To už jsme pomalu vycházely nahoru do patra a já musela uznat, že má pravdu. Na obou stěnách podél schodiště bylo množství zarámovaných černobílých portrétů. Všechno členové této rodiny v různých situacích.

„Ona má neuvěřitelnou představivost“, pokračovala Esmé ve svém vysvětlovaní „tohle všechno nakreslila sama. Nikdo z nás jí nestál modelem. Prostě si zapamatovala jeden pomíjivý okamžik a později ho přenesla na papír. Všechny její kresby si schovávám a jak vidíš, občas je využiju. Nelíbí se jí to, tvrdí, že jsou to dětské obrázky, ale nemá pravdu. Má velký talent. Někdy ji popros, ať ti ukáže Emmettovy portréty. Ale jen ty slušné, prosím,“ dodala. Nebyla jsem si moc jistá, že to byl dobrý nápad.

„Tak tady jsou naše ložnice,“ ukazovala, „Carlisleova pracovna a můj ateliér. Ty dvě ti ukážu, ale pokud chceš vidět zbytek, musíš poprosit jejich majitele. V této rodině si velmi vážíme soukromí ostatních.“

„Jistě, chápu,“ odpověděla jsem jí.

Nejprve jsme šli do ateliéru. Překvapilo mě, že nemá, jako většina ostatních místností v domě, prosklené stěny. I přesto tu byl dostatek denního světla. Koukla jsem se nahoru a hned mi bylo jasné proč.  Žádná stěna neměla okno, ale zato celý strop byl tvořen velkými skleněnými panely. Na zemi ležel huňatý bílý koberec a uprostřed stálo velké rýsovací prkno. Byla tu spousta malých odkládacích ploch a všechny pokryté stohy časopisů o bydlení nebo různými výkresy. Nábytek byl také světlý a všechno působilo lehkým a vzdušným dojmem. Carlisleova pracovna byla zařízena úplně jinak. Překročila jsem práh a rázem se ocitla v místnosti, která byla velmi podobná studovně ve washingtonské knihovně Kongresu. Na stěnách byla tmavě šedá tapeta se vzorem, ale většinu z nich stejně pokrývala knihovna. Byla z masivního tmavého dřeva, a ač byla obrovská, nikde jsem nezahlédla jediné volné místo. Knihy byly pečlivě naskládány i na zemi. Pod oknem byl pracovní stůl s počítačem a typickou zelenou lampičkou. Našlo se místo i pro malý šachový stolek a dvě židle. Nebyl tu nepořádek, ale bylo vidět, že majitel by potřeboval mnohem více prostoru.

„Tak, to by bylo všechno,“ řekla Esmé. „Pokud tě zajímá ještě něco, zkus zaklepat na ostatní dveře. Do toho já nemůžu zasahovat.“ Rozloučila se a odešla zpátky dolů. Chtěla jsem jít za ní, ale za mnou se otevřely dveře a v nich se objevil Alicin obličej a ruka dychtivě mě zvoucí dál. Měla jsem v plánu jenom krátkou návštěvu, ale už ve dveřích jsem zůstala stát jako opařená. Tohle nebyla ložnice, to byl klub. Podlahu pokrýval měkký černý koberec a šedobílé stěny byly pomalované křiklavě růžovými geometrickými obrazci. Atmosféru doplňovala dvě velká zrcadla a dokonce i pár blikajících neonových svítidel. Nebyla tu žádná postel, stůl nebo jiný nábytek, jenom velké šedivé, růžové a černé pytle na sezení. Takové ty, co jdou vytvarovat do jakékoliv oblíbené polohy.

„Tak už pojď dovnitř,“ tahala mě Alice za rukáv. Udělala jsem pár kroků a rukou se dotkla jednoho sedáku.

„Jsou bezva, viď,“ mrkla na mě. Přikývla jsem. U jednoho z nich se na zemi válel otevřený notebook. Ono všude po podlaze se válelo dost věcí. Časopisy, knížky, kusy oblečení. Dokonce jsem zahlédla i něco, co vzdáleně připomínalo kus nějaké elektroniky. Teprve když jsem se uvnitř pořádně rozhlédla, uvědomila jsem si, že část pokoje je oddělená od zbytku příčkou. Alice si všimla, kam se dívám a vysvětlila to.

„Tam je Jasperův kout. On je trochu blázen do počítačů a mě už nebavilo všude šlapat na ty jeho součástky a motat se do kabelů. Snažili jsme se to vyřešit takhle.“ Zvedla ze země onu věc, které jsem si už před tím všimla, a povídá: „Ale jak vidíš, moc to nepomohlo.“ Došli jsme dozadu a za tou stěnou byl obrovský rohový stůl asi s pěti monitory a neskutečným množstvím počítačů. Některé byly vcelku, jiné se zdály, že už mají svá nejlepší léta za sebou. Byla to taková kombinace řídícího střediska raketoplánu se skladištěm železného šrotu.

„Ups.“

„Jo, ups. Ale díky němu mě ty počítače taky trochu dostaly. Stačí mi sice jeden, ale internet a sociální sítě jsou fajn. Baví mě se si povídat s normálními lidmi. Na internetu si můžeš vytvořit identitu jakou chceš a můžeš být kýmkoliv. Je to super. No, a nakupování přes internet taky nemá chybu. Samozřejmě, že bych si přes něj nikdy nemohla koupit nic na sebe, to si radši zaletím do Milána nebo do Paříže,“ vychrlila na mě.

„Zajímavé,“ odvětila jsem.

„Pojď, ukážu ti svou druhou největší životní lásku,“ zase mě tahala za rukáv. „Tou první je samozřejmě Jasper.“

Odsunula jedno zrcadlo, které se ukázalo být dveřmi, a za ním byl ten největší šatník, jaký jsem kdy viděla. V podstatě to byl další, stejně velký pokoj. Až na to, že to tu vypadalo jako na diskotéce. Na velké nástěnné televizi tu běžela MTV a byly tu kilometry polic, podsvícené vitríny se šperky a slunečními brýlemi, na zemi se válela spousta kabelek a v botníku bylo tolik bot, že by se s nimi dala obout celá armáda. Teda pokud by vojáci chodili na jehlových podpatcích. Můj šatník, který mi vytvořila, byl proti tomuhle opravdu jen obyčejná skříň.

„Ty jsi magor,“ konstatovala jsem. Pro tohle prostě nebyl jiný výraz. Zahihňala se.

„Asi jo, říkají mi to všichni, tak na tom asi něco bude. Občas je tím štvu. Vlastně se starám o všechny šatníky v tomhle domě a nutím je se slušně oblékat. Když oni by jinak chodili snad i v pytli od brambor a bylo by jim to jedno,“ povzdechla si. „A na to se fakt nehodlám koukat. Navíc, když jsi upír, potřebuješ se něčím zabavit. Rose má svoje auta, Emmett sport, Jasper počítače, tak já jsem si vybrala hadříky, no. Každej jsme nějakej,“ uzavřela to.

„Dokonce spolupracuju s jedním internetovým módním magazínem,“ pochlubila se.

„Alice?“ přerušila jsem ji. Chtěla jsem se jí na něco zeptat, ale najednou jako bych neuměla zformulovat kloudnou otázku.

„Můžeš se podívat, jestli to všechno související s mou přeměnou zvládnu? A jaká vlastně budu?“ vypadlo ze mě nakonec. Nevím proč, ale bála jsem se jí teď podívat do očí. Možná jsem se spíš bála, co z ní vypadne. „Bojím se, že to nezvládnu.“

„Bello, asi jsi špatně pochopila, jak funguje můj dar. Nemůžu ti to říct, protože to nevidím. Pojď si sednout, pokusím se ti to nějak vysvětlit,“ pobídla mě a ukázala zpátky do pokoje.

„Budoucnost je strašlivě proměnlivá. Závisí na mnoha rozhodnutích a ta se mohou měnit s každým okamžikem. Tudíž já uvidím důsledky tvého rozhodnutí tehdy, až ho uděláš. Všechno jsou to konkrétní věci. To, jestli půjdeš doprava nebo doleva, jestli si vezmeš červený nebo bílý svetr. Ale nedokážu ti říct, jaký z tebe bude upír. To opravdu nedovedu. Jediné, co ti mohu slíbit, je, že tě nenechám udělat nějakou hloupost.“ Najednou se odmlčela a zamyslela. „Ale jsou tu jisté náznaky, že všechno dobře dopadne.“

„Jaké náznaky?“ vyhrkla jsem dychtivě.

„No, například tě vidím, jak jdeš se mnou nakupovat do obchoďáku,“ zasmála se. Teď jsem nevěděla, jestli si ze mě dělá srandu nebo to myslí vážně.

„Jej, Bello, kluci už se vrací z lovu. Nechci tě vyhazovat, ale Jasper tu bude za chvilku a … no prostě, musím se jít převlíknout,“ vyskočila na nohy a hnala se do šatny.“ Došlo mi to, ještěže se upíři nemůžou červenat. „Díky,“ stihla jsem ještě zavolat.

„Není za co,“ ozvalo se už za zavřenými dveřmi. Udělala jsem otočku čelem vzad a chtěla jít k sobě, když se z dalších zavřených dveří ozvalo: „A já jsem jako vzduch, nebo co, sestřičko?“

„Emmette?“ odpověděla jsem nechápavě.

„Koho jsi čekala, mě snad poznat nechceš, nebo co? Tak už pojď dál,“ odpověděl mi. „Aspoň si se mnou někdo zahraje Need for Speed.“

Nechápala jsem, o čem to mluví, ale podle zvuku jsem našla ty správné dveře a vstoupila dovnitř. Opět úplně jiný pokoj, tentokrát připomínal hernu. Dominantou pokoje byla snad metr a půl velká plazmová televize stojící na černé skříňce, ve které byly naskládány snad všechny vyráběné videohry. Kolem ní byly na zemi bez ladu a skladu poházené obaly od DVD. Jinak byla místnost úplně obyčejná. Bílé stěny polepené plakáty aut a sportovních týmů, tmavý koberec a v rohu černá kožená sedačka se skleněným konferenčním stolkem. Typický klučičí pokoj. Pátrala jsem po něčem, co by dávalo vědět, že tu také bydlí Rose. Nic.

„Emme, a kde bydlí Rose?“ Myslela jsem, že mají třeba ještě jeden pokoj.

Trhnul sebou a odlepil oči od obrazovky. „Cože?  No tady, kde jinde by měla bydlet?“ odpověděl a zase se tlemil.

„Vždyť tady je to jak pokoj pro kluky?“ podotkla jsem.

Pokrčil rameny. „Řekl jsem jí, ať si to tady zařídí, jak chce, když mi nebude šahat na televizi, ale nechala to takhle, prý je spokojená se mnou a to ostatní je jí ukradený. Akorát ty auta sem pověsila ona. Je to moje prdelka.“

„Máš rád baseball?“ zeptala jsem se. Tak nějak jsem už nevěděla, o čem se s ním mám bavit.

„Jasně, dyť je to americkej národní sport,“ poklepal si na čelo. „Dokonce si chodíme zahrát, když je bouřka. Počkej, až uvidíš moje odpaly, to budeš mrkat na drát. Nikdo z rodiny na mě nemá,“ vytahoval se. „Příště už pudeš s náma.“

„No, to asi nebude nejlepší nápad, jsem na sport úplně levá,“ zamumlala jsem.

Emmett vytřeštil oči a teď už dostal regulérní záchvat smíchu.

„Upír… levej, jo?“ funěl. „Bello, počkej, až půjdeš zítra ven. Nebudeš chápat, a jestli ještě jednou řekneš, že seš levá, tak si to budu brát osobně.“

Pak už jsme strávili několik hodin hraním Need for Speed, což, jak se ukázalo, je videohra, kde se mezi sebou závodí s auty. Musím uznat, že jsem se skvěle bavila. Občas víc na Emmettův účet, protože mi to docela začalo jít a bylo skvělé ho u toho pozorovat, když prohrával. Byl jako malé děcko, nadával, vztekal se a dokonce rozlomil i jeden ovladač. Jinak jsme toho už moc nenamluvili.

Najednou se otevřely dveře a z nich se ozvalo ostré zakašlání. Bleskově jsem se zvedla z podlahy.

„Ehm, díky Emmette, ale myslím, že už raději půjdu. Asi byste rádi měli soukromí.“

„Tak ahoj a zase se někdy stav. Docela ti to šlo a nikdo jinej už se mnou moc nechce hrát,“ rozloučil se.

Usmála jsem se na něj a slíbila, že přijdu. Rychle jsem se protáhla kolem Rose a cestou si všimla, že se jí mírně chvěje horní ret.

Tohle bude ještě zajímavé, pomyslela jsem. Došla jsem si dolů pro dárek a pak už za mnou klaply dveře od mého pokoje. Noc byla jenom má. Znovu jsem navštívila šatník, zkusila se i trochu namalovat, ale nakonec jsem tak jako vždycky skončila s knížkou v ruce. Některé zvyky se prostě nemění, ať jste upír nebo člověk.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  Marvi (15.12.2011 18:34)

Takže se rozkoukává a seznamuje s rodinou

16)  ambra (19.11.2011 10:43)

Tady ty popisovací a seznamovací kapitoly jsem nikdy moc nemusela, ale ty jsi to podala tak, že jsem doslova pádila z řádku na řádek. Já ten barák viděla!!! A všechny notoricky známé postavy mě opravdu bavily!!!
Nadchla mě pasáž Belliných úvah o věčnosti

15)  Twilly (22.04.2011 21:55)

Takže oťukáváníčko co? No dobře, Týnko, já to tedy beru, šéfe

14)  Janeba (01.02.2011 01:14)

Linfičko, naprosto všeobjímající Esme mě dostala, je úžesná! Alice s respekte vůči někomu, mě překvapila a to ještě absolutně netuším, jak se vyjádřit k Rosalií, která si přes den hraje na montéra Tolju a večer se z ní stává malířka a žena Vamp ... co stává???!!!!, ona jí přeci je!
Děkuji!!

13)  nikolka (19.01.2011 17:18)

dokonalá rodinná atmosféra v podaní našej upírskej rodinky... láska medzi dcérou a matkou pri scénke s Esme bola až hmatateľná... a Alice s Emmettom slniečka rodiny, bez ktorých by som si to už ani nevedela predstaviť...

12)  sfinga (18.01.2011 20:40)

WOW Týnko, tahle přepsaná kapitola je prostě, prostě famózní. Esme je v tvém podání pravá máma a Alice zlatíčko. No a Emmett? Velkej kluk, který nikdy nedospěje, ale o to víc ho mám ráda... a tebe taky

11)  eMuska (14.01.2011 20:45)

Ach jéje! Te izby sú úplne úžasné! A najviac ma vzal asi Jasper! Ja síce počítačom absolútne nerozumiem, som rada, že si viem otvoriť word a stm-ff, ale toto ma fakticky oblblo a ja som to všetko sedovala len s neveriackym úsmevom. Alicina pôsobila veľmi pestro a veselo, čo sa mi strašne ľúbilo. Emmett s Rose - to je proste dvojka. Sú od seba takí odlišní, no predsa by jeden bez druhého ani neboli...
Esmé s Carlisleom sú jednotkoví. Na nich je normálne vidieť, ako Bellu ľúbia ako vlastnú dcéru.
Som uchvátená!

10)  Karolka (08.01.2011 14:46)

Moc příjemná kapitola. Je to skoro jako nekonečné prázdniny, které by chtěl zažít každý. A není to jen tím luxusním domem, ale celkovou atmosférou. Už teď je mi ale jasné, že i taková samotářka jako je Bella si brzy uvědomí, že nebýt v páru je moc těžké. A co její záliby? Jak stráví věčnost Isabella... Cullenová?

9)  uhlacka27 (09.11.2010 15:54)

Need For Speed je nejlepší! Rosalii se nedívím. Já by jsem taky na Bellu žárlila

8)  MisaBells (26.10.2010 00:36)

Rose je Rose. Jí asi nikdo ani jinak nepopíše. Tedy popíše, ale bude to nevěrohodné. Ona je prostě protiva zčásti. Týnko, super truper! TOtálně linfeovské

7)  Amisha (10.10.2010 13:56)

Chudák Bella. Ale hrozně jsem se bavila, jsi šídlo!

6)  Linfe (13.06.2010 16:21)

Tak to tě dneska nezklamu Když dočteš do konce dočkaš se, ostatní museli čekat mnohem déle

4)  sakraprace (21.05.2010 06:20)

Sakra práce, vždyť bys mohla sepisovat průvodce byty a domy pro katalogy nebo realitky. Skoro jsem to viděla.
Jsem moc zvědavá na další díl.

3)  Popoles (21.05.2010 00:10)

Tedy holky ty máš představivost!
Ten popis byl naprosto famozní. Měla jsem pocit, že jsem v tom domě s nimi a procházím z pokoje do pokoje.
Tu zimní zahradu bych chtěla taky. Bylo by to úžasný místo pro relax.
Tleskám...

1)  Linfe (20.05.2010 20:04)

Předem Vás, milé čtenářky, upozorňuji, že tuto kapitolku jsem napsala s láskou hlavně pro sebe, protože mi to v knížce moc chybělo. Děj moc ku předu neposune, ale třeba se bude líbit.

1