29.10.2010 [12:15], Linfe, ze série Zlomené upíří duše, komentováno 20×, zobrazeno 3347×

34. kapitola - Krajina plná vzpomínek

Když jsem spotřebovala všechen vzduch v plicích, zhroutila jsem se Edwardovi do klína. Už jsem nevěděla, jak víc mu dát najevo, že bez něj nedokážu žít.

„Omlouvám se, Bello. Nechtěl jsem ti znovu ublížit,“ zašeptal.

„Neuvědomil jsem si, jaké to pro tebe bude,“ dodal smutně.

Něžně mě hladil ve vlasech a nechal si jejich pramínky protékat mezi prsty. Vtiskl mi polibek na temeno hlavy a s ním jako by přišlo mé procitnutí. Vybavila se mi ta scéna na louce, těsně před tím než se Edward vrhnul mezi gardu. Zalapala jsem po dechu a nevěřícně zvedla hlavu.

„Ty si nic nepamatuješ, že?“ vydechla jsem.

Zavrtěl hlavou. „Vůbec nic. Jenom Volterru.“

„Aro tam ze mě udělal poslušnou nemyslící loutku. Neměl jsem ani tušení, že se dá žít jinak. Nenapadlo mě to. Všechno, co jsem tady dneska viděl. Tolik lásky, rodinu, mír,“ rozhodil bezradně rukama.

„Bello, můj život jsou jenom samé vraždy a trestné výpravy. Pití lidské krve,“ odfrknul si zhnuseně.

„Nenávidím sám sebe od chvíle, kdy jsem poprvé musel ochutnat lidskou krev, abych se nakrmil.“

„Vtloukali mi do hlavy, že je to normální. Že jinak to nejde.“

„A dneska jste mi ukázali pravý opak. Nezasloužím si nic jiného než opovržení. Nemohl bych se ti podívat ani do očí, když vím, jaká zrůda ze mě je.“

„Proto jsem odešel. Kdybych věděl, co ti tím způsobím,“ zaúpěl.

Odtáhl se a schoval obličej do dlaní. Slyšela jsem jen tichounké vzlyky a viděla nepatrné chvění jeho těla. Teď jsem se snažila zase utěšit já jeho. Hlavu měl schovanou v mém podpaží, pohled sklopený k zemi a paže omotané kolem mého pasu.

Došlo mi, jaký jsem sobec. Bláhově jsem si podvědomě myslela, že teď, když je Edward zpátky, bude všechno jako mávnutím proutku zpátky. Já jsem možná mohla snadno zapomenout na uplynulé dva roky, vždyť jsem ani nežila, ale Edward žil a potřebuje pomoc. Potřebuje mě.

Jemně jsem ho od sebe odtáhla a donutila ho podívat se mi do očí.

„Edwarde, já – tě – miluju,“ hláskovala jsem mu.

„Před tím, když si byl ještě člověk. Celou tu dobu, co jsem si myslela, že jsi mrtvý, i teď když máš krvavě rudé oči a budu tě milovat navždy. Miluju tě a na tom se nikdy nic nezmění.“

„Kdysi jsem dala slib, že ti tvé ztracené vzpomínky do jediné vrátím. Dodržím ho, i kdyby to mělo trvat věčnost.“

„Taky tě miluju. Jenom mi to asi budeš muset připomínat častěji,“ odpověděl.

„S radostí,“ zasmála jsem se.

Konečně se mu na tváři objevil alespoň nepatrný náznak úsměvu. Prohlížela jsem si jeho obličej. Pryč byl můj lidský Edward se svými jemnými klukovskými rysy. Tenhle upíří Edward byl mužný, silný a k uzoufání krásný. Zajela jsem mu rukou do vlasů. Byly stejné, jaké jsem si je pamatovala.  Hebké, hedvábně lesklé a v zapadajícím slunci, které pronikalo mezi stromy, odrážely světlo v tisících odlesků. Jemně jsem mu přejížděla bříšky prstů po tváři a ukládala si do paměti každičký detail. Ale i přes mé citlivé ruce jsem ho toužila poznat lépe. Naklonila jsem se a svými rty jsem kopírovala vystouplé linie lícních kosti, kontury tváře a krku. Políbila jsem jeho mužně vystouplý a chvějící se hrtan, na jeho Adamovo jablko. Ano, vstoupila jsem do ráje. Zasypávala jsem ho svými polibky všude, na oční víčka, která byla zavřená, na nos i bradu. Nakonec zbylo jen jediné místo, kterému jsem se prozatím vyhýbala. Jazykem jsem mu obkroužila rty, a pak jsem znovu ochutnala jejich příchuť. Bylo to jako pohlazení té nejjemnější smetany. Už jsem necítila žádnou naléhavou potřebu polibku. Něžně a pomalu jsem ho laskala a pohrávala si s naší touhou. Nebylo nač spěchat, i když jsem na sobě cítila jeho stále se zrychlující horký dech. Ten dech, který společně s jeho nezaměnitelnou vůní anýzu, fialky a santalového dřeva působil jako to nejsilnější afrodiziakum. Pootevřel ústa o něco víc a můj jazyk se vydal hledat ten jeho. Jakmile se dotkly, veškerá stavidla našeho sebeovládání povolila. Už jsem nebyla jen já, ale byli jsme my. Přitáhl si mě do klína a ve stále nepřerušeném polibku se skláněl nade mnou. Odhrnula jsem mu pár neposlušných pramenů z čela. Edward se na okamžik odtáhnul, usmál se a pak zase pokračoval tam, kde skončil.

Uplynuly dlouhé minuty, možná hodiny. Nevím. Samotné polibky nám přestávaly stačit. Vnímala jsem, že ani jeden z nás nechce narušit tu výjimečnost a něžnost okamžiku, ale popravdě řečeno, už jsem nevěděla kam s rukama. Líbání a laskání Edwarda od krku výš už mi prostě nestačilo. Zaúpěla jsem a vyskočila na nohy. Edward měl na tváři úžasně zmatený výraz.

Začala jsem se smát, dvakrát se pořádně nadechla a zeptala se.

„Co kdybych ti teď ukázala, jak se loví u nás?“

***

Stáli jsme před vstupními dveřmi a vyhlíželi Bellu s Edwardem. Pořád se nevraceli. Začala jsem mít strach.

Najednou jsme zdálky uslyšeli děsivý nářek. Byli dost daleko, ale náš citlivý sluch to nemohl neslyšet. Všichni se instinktivně skrčili, ale tomu se nedalo uniknout. Byl to nářek bolesti.

Opět jsem hledala útočiště u Jaspera. Naštěstí mě držel pevně, když přišla ta vize, takže jsem neskončila na zemi.

„Ííí,“ vypískla jsem nadšeně.

„Tak, co je? Honem, máme spoustu práce a jenom dva dny,“ popoháněla jsem je.

Zase na mě koukali jak na blázna, ale na to už jsem si zvykla. Bude to dokonalé.

***

Nechtělo se mi vůbec hýbat, natož se vydat někam na lov. Měl jsem plnou hlavu jejích polibků a nechtěl jsem zůstat jenom u nich.

Jenže Bella měla víc soudnosti než já a najednou stála půl metru ode mě.

Vstal jsem a oklepal se. Bylo mi jasné, že tohle je ta důležitá chvíle. Nebylo možné zůstat s Bellou a dál se živit lidskou krví. A já to taky nechtěl, ale byl jsem slaboch. Ve Volteře jsem se párkrát pokoušel odejít ze sálu, když jsem nebyl hladový, ale vždycky jsem zklamal. Jídlo tu bylo častěji, než bylo nutné, ale i přesto jsem to nikdy nedokázal.

Proto mi teď blikaly před očima otázky jako neonové nápisy.

Co když to nedokážu? Co když se tam připlete nějaký člověk? Co když to bude prostě odporné?

Nemohl jsem odejít ani odmítnout. Nechtěl jsem. Lapen sám sebou. A vůbec to nebyl příjemný pocit.

Vyrazili jsme na lov. Bella běžela přede mnou a já tak mohl pozorovat její vlající rudé šaty odkrývající velkou část stehen. Už jsem nemyslel na nic jiného než na ni. Nasucho jsem polkl.

Nečekaně jsme zastavili. Měl jsem trochu potíže to ubrzdit, protože jsem právě přemýšlel nad tím, jestli má Bella rudou i pod těmi šaty.

Trochu zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a ona se začala smát. Bylo by to krásné, kdyby se nesmála mně.

„Jsou ještě daleko. Musíš si pro ně dojít. Běž, ucítíš je,“ pobízela mě.

Připadal jsem si jako neschopné malé děcko.

Nasál jsem okolní vzduch a rozběhl vpřed. Cítil jsem vůni krve, i když voněla jinak než ta lidská. Tak nijak. Ale neodpuzovala mě a to bylo dobré.

Běžel jsem ještě asi míli na sever a pak jsem k té vůni konečně zaslechl i tlukot srdce. Byla to kočka. Ležela na stromě a ocas měla ležérně svěšený dolů a mrskala s ním. Ve větvích nahoře byla ještě jedna, ale tu jsem z téhle pozice neviděl. Rozhodl jsem se na poprvé zkusit raději tu dostupnější kořist. Pro jistotu.

Skočil se po ní a chtěl se jí zakousnout do krku. Ale jaksi sem nepočítal s tím, že se bude bránit. Ti křehcí lidé se nikdy nebránili, byli zkoprnělí strachem. Moje tričko vzalo za své, jak se mi pokusila zatnout drápy do hrudi.

Musel jsem být směšný, ale smál jsem se u toho jako blázen. Držel jsem ji pod krkem a fascinovaně pozoroval, jak se svíjí a bojuje o holý život. Bohužel měla smůlu. Zakousl jsem se a nechal si její krví svlažit hrdlo. Nekonal se žádný výbuch té lahodné chuti jako vždycky, když jsem se krmil od lidí. Ale odporné to taky nebylo a žízeň to zahnalo. Tedy, alespoň její část. Cítil jsem, že budu potřebovat ještě.

Mezitím, co jsem zápasil s jednou kočkou, se ta druhá dala instinktivně na útěk. Ani ona neměla žádnou šanci. Tentokrát jsem ji skočil rovnou na záda a jedním pohybem zlomil vaz. Konečně jsem se cítil jakž takž plný.

Kousek vedle mě něco zašramotilo v díře pod vykotlaným stromem. Skokem jsem se tam přemístil a zašátral uvnitř. Vytáhl jsem vyplašeného zajíce. Byl jsem v takové euforii, že jsem se do něj taky zakousnul.

Rozhodně to nechutnalo, jako ta puma.

„Fuj, to je humus,“ odplivnul jsem si.

Bella, která mě celou dobu následovala a přihlížela, se marně snažila zakrýt záchvat smíchu.

„Edwarde, ten se nejí. Je malý a není dobrý, protože je to býložravec.“

„Upřímně, zajíci jsou fakt odporní.“

„No, tak to už vím taky,“ odseknul jsem.

„Ty nebudeš?“ zeptal jsem se.

Vypadala, že chvilku přemýšlí.

„Ale jo, mohla bych Emmettovi ulehčit od jednoho medvěda. Alespoň bude legrace. Někdy mám pocit, že je má snad spočítaný.“

Našli jsme jednoho v jeskyni. Nechal jsem Bellu jít, ale ta se otočila a pobízela mě, ať jdu taky.

„Dáme si oba, aspoň zajíš toho zajíce,“ chichotala se.

***

Neměla jsem hlad, byli jsme na lovu před bitvou. Ale cítila jsem, že Edward stál o to vidět mě se krmit a já mu s radostí vyhověla. Nakonec jsme z toho udělali první společnou večeři. Mezitím se mi v hlavě narodil plán.

„Chtěla bych ti něco ukázat, Edwarde. Ale možná to bude trochu bolet.“

Vzala jsem ho za ruku a společně jsme vyšli s jeskyně. Slunce zapadlo a na les padla noc.

„Neboj se, budu pořád s tebou.“

***

Šli jsme ztemnělým lesem. Tentokrát jsme se nikam nehnali. Ruku v ruce jsme si vychutnávali přítomnost jeden druhého a občas se zastavili ke krátkému polibku. Najednou byl před námi konec lesa a mezi stromy prosvítaly první domy. Bella mi stiskla ruku silněji.

Vedla mě místy, která se mi náhle začala zjevovat i ve vzpomínkách v mé hlavě.

Střední škola, přelezli jsme plot a přecházeli přes parkovací místa, kde obvykle stávalo moje auto. Auto… stříbrné volvo. Lavičky na zadním dvorku vedle hřiště, kde studenti obědvali, když bylo hezky. Vždycky jsem tam sedával sám. Teď už jsem konečně věděl proč.

Šli jsme po silnici, ta alej byla tak známá. Už jsem věděl, co je na jejím konci. Dům, můj domov. Tichý a prázdný. Ani otec už tady nebydlel.

„Táto…“

„Myslím, že se odstěhoval a dům prodal,“ řekla a objala mě ještě víc. Hladila mě po zádech a trpělivě čekala. Utěšovala a povzbuzovala mě, když už jsem nechtěl jít dál a přijímat další a další vzpomínky. Ale musel jsem si tím projít.

Došli jsme na hřbitov, nohy se mi zarývaly do rozblácené hlíny. Nechtěl jsem to vidět. Bylo to definitivní sbohem mému ukradenému lidství. Náhrobek stál pod vzrostlou břízou. Svými dlouhými větvemi zpola zakrývala zlaté písmo, které ohlašovalo, že zemřel milovaný syn a přítel. Na studeném kameni stála soška bílá holubice na znamení nevinnosti. Mojí.

Představil jsem si, kolikrát jsem zabil a pocítil drtivou touhu ji z toho povrchu smést pryč. Lhala a já neměl právo ji tu mít. Prudce jsem se nadechl, a když jsem znovu otevřel oči, stála Bella přede mnou. Držela mě za ramena a svoje čelo opřela o to mé.

„Nikdo si nezaslouží symbol nevinnosti víc než ty. Neubližoval jsi schválně. Napravíš to, už to děláš. Jsi úžasný, lásko.“

Zhroutil jsem se jí do nabízené náruče a spolu jsme klesli do mokrého sněhu. Plakal jsem a ona trpělivě čekala, až mě moje hrůzy opustí. Ze hřbitova jsem odcházel jako někdo nový. Možná ne úplně smířený, ale rozhodně na dobré cestě. Nad Forks se právě probouzel nový den.

***

Provázela jsem Edwarda po známých místech. Věděla jsem, že to nejhorší přijde na hřbitově. Sama jsem tu byla pouze jednou a v doprovodu své rodiny. Zvládla jsem tenkrát akorát položit na hrob kytici bílých lilií. A on tady byl celou noc, nejhorší noc svého života. Bolest vědomí je mnohdy těžší než bolest těla. Odcházeli jsme k ránu. Naše procházka neskončila, ale teď už nás čekaly jen ty pěkné věci.

Nechala jsem naše těla splynout ve zlatavé záři. S každým dalším pokusem to bylo snazší a snazší. Odteď uvidí Edward to samé co já a já jsem mu chtěla ukázat všechno do nejmenších detailů. Naši louku, tentokrát zasněženou a zalitou ranními paprsky. Tady jsme zažili první vášnivější polibky a doteky. Edwardovi oči byly už úplně černé. Po rudé ani stopa. K odlehčení situace jsem mu přehrála scénu s Emmettem, když nás konečně vystopoval. Kdyby Edward mohl, určitě by vrčel už tenkrát.

Byl roztomilý.

Pokračovali jsme do hor, k tomu jezeru, kde se Edward poprvé dozvěděl, co jsem zač.

„Ježíši, já jsem tě nutil jíst buřt?“

„Jo,“ smála jsem se. „Ale už to nikdy nedělej.“

„Tak to se spolehni.“

Pokračovala jsem ve svém vyprávění dál a Edward se začal mračit. Jasně nebylo to nic příjemného, ale nechtěla jsem, aby si kvůli tomu dělal výčitky. Všechno dobře dopadlo, což bylo docela s podivem, když si vezmu, že během okamžiku přišel o iluze normálního světa.

Vběhla jsem do ledové vody. No, pro mě měla příjemnou tělesnou teplotu.

***

„Edwardééé,“ zakřičela a zmizela pod hladinou. Všude sníh a mráz a ona se jde koupat. Nastydnout jsme nemohli, ale je tohle normální?

Stál jsem na břehu a zíral na pomalu se vytrácející kruhy na hladině. Neměl jsem zálibu v koupání, ale na to jsem zapomněl v okamžiku, kdy se její hlava začala znovu vynořovat z vody. Ta voda byla průzračně modrá, jiskřivá a svým způsobem pableskovala v poledním slunci. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Hladina se znovu zčeřila a Bella si pohodila vlasy tak, aby je neměla v obličeji. Oči jí zářily. Pomalu se vynořovala a kráčela ke mně. Šaty měla těsně přilepené na její kůži a já… se nemohl ani nadechnout. Útroby mi sevřel dusivý žár a zhoršovalo se to každým centimetrem, kterým mi byla blíž.

„Tak kde jsi?“ Zavrněla.

Podařilo se mi vydechnout její jméno. Usmála se a natáhla před sebe ruku, aby mi jemným pohybem ukazováčku naznačila, abych se vydal k ní do vody. Zastavila a voda se jí vlnila kolem pasu. Trhavě jsem se nadechnul a ani neuvažoval o tom, že bych neposlechl. Shodil jsem ze sebe plášť a roztrhané triko. Měl jsem pocit, že se ta voda začne co nevidět vařit. Přistoupil jsem k ní a ona mi jemně projela rukou vlasy a přitáhla si mojí hlavu.

„Miluji tě a neexistuje nic, co by mě dokázalo od tebe oddělit. Jen ty sám.“

Pořád si nebyla jistá. Musel jsem jí dokázat svoje city. Já už měl jasno, nikdy víc jsem nechtěl zažít tu bolest. Její. Svojí. Naší.

Utápěl jsem se v jejím pohledu a moje ruce samy našly její tělo, abych si ji přitáhl blíž. Pošimral jsem ji nosem a pak lehce přikryl její ústa svými. Hladově mi polibek vrátila. Ve vodě mi omotala nohy kolem pasu a pevně je zaklesnula. Být člověk, udusila by mě, ale já si přál těsnější sevření.

Přidržel jsem si ji a zbavil ji šatů, které nepotřebovala. Dobře si vědom, že se v něčem musíme domů, strhl jsem jenom spodní prádlo. Chvěla se.  Ponořil jsem se s ní do vody…

Dvě propletená těla ležící na plochém kameni uprostřed jezera.

A zase to byla Bella, kdo první přeťal tenhle nádherný okamžik.

***

Jenom stěží jsem se vracela z ráje zpátky na zem, ale ještě zbývalo poslední místo, které chci Edwardovi ukázat.

Protestoval proti jakémukoliv pohybu. Znovu si mě přitáhl k sobě a snažil se zmařit mou snahu svými polibky a doteky. Povedlo se mi odpoutat až na třetí pokus. Tři kroky k dokonalému štěstí.

A to jenom díky tomu, že mi v mysli probleskla ta vzpomínka na iglú. Byl zvědavý.

***

Opět jsme běželi nočním lesem. Její mokré šaty jí zmrzly na těle a při každém kroku vydávaly cinkavý a praskavý zvuk. Tušil jsem, kam míříme. Bella přede mnou tu myšlenku nedokázala skrýt. Stále jsme byli spojeni. Stále jsme byli jedna bytost.

Tentokrát i nám trvala cesta o něco déle. S ranním kuropěním jsme stanuli ve Fladheadském národním parku před velkým dřevěným srubem. Nikde kolem nebylo živé duše, jen na dveřích se houpal ve větru růžový lístek zvoucí nás dál.

Zítra se uvidíme doma. Líbá Alice.

„Jak?“ zeptal jsem se, ale ona jen zavrtěla hlavou a ruku v ruce jsme vstoupili dovnitř. V krbu hořel oheň a na zemi před ním byly položené medvědí kůže. A to byla ta chvíle, kdy se Bella konečně přestala ovládat.

Bylo toho tolik, co jsme tady zažili. Všechno jsme to zopakovali a přidali i nové zážitky. Touha po milování s ní byla jak nikdy nevysychající horský pramen. Leželi jsme jeden druhému v náručí a plameny ohně se odrážely od naší pokožky. Až dosud jsem se ohně bál, jediná moc, která nás dokáže zničit, ale teď pro mě ty plameny představovaly přítele.

Belle se zase rozutekly myšlenky. Zase jsme byly v iglú. Pousmál jsem se, čekajíce, že přijde to, co už jsme několikrát prožili. Jenže ona si vybavila něco úplně jiného. Kdyby mohlo, srdce by se mi v tuto chvíli zastavilo.

***

„Edwarde, vezmeš si mě?“

Dva roky a několik dnů po té, co tady Edward vyslovil tu samou otázku, jsem se ho já teď ptala na to samé. A doufala jsem, že tentokrát k té svatbě konečně dojde.

Nemohla jsem čekat, jestli mě nemiluje teď, nebude mě milovat nikdy.

Ta odpověď trvala zatraceně dlouho. A nakonec…

„Ano, ale…“ odpověděl.

Ale???!!!

„Ale?“

„Ale ne s tímhle,“ odpověděl a ukázal na svoje oči. „Nechci být na svatebních fotkách za zrůdu.“

Dostala jsem hysterický záchvat smíchu. Hlavou mi probíhali známé katastrofické scénáře a já jsem zase cítila chapadla té černé samoty.

Ale… aneb Jak mi přivodit infarkt.

„Čemu se směješ,“ zeptal se Edward.

Stále ještě jsem se svíjela v křečích a odpovědět nebylo úplně jednouché.

„Alice by nás zabila, kdybychom se vzali hned zítra.“

„Takže žádné ale.“

„V tom případě,“ zase naoko zaváhal.

„Si tě s největší radostí vezmu.“

A pak mi dokázal, jak moc mě miluje.

***

„Edwarde, pojď. Musíme už domů, přijdeme pozdě,“ tahala jsem ho ze země.

„No tak ať. Snad to pochopí ne?“ zabrblal.

„Alice? No to si uhodl. Ta teda rozhodně ne.“

Zkusmo jsem otevřela nejbližší skříň, protože moje šaty byly na maděru. Nezklamala. Rychle jsem se oblékla a po Edwardovi hodila taky hromadu oblečení.

Vrčel. „Už teď to malé skřítě nemám rád.“

Ušklíbla jsem se. Věděla jsem, že ji bude milovat. Tak jako ji miloval každý.

K domu jsme dorazili zase v noci. Všichni stáli na verandě a smáli se. Jenom Alice se mračila a podupávala nohou.

„Za pět minut dvanáct. To jste měli vážně o chlup,“ pronesla jízlivě a skočila mi kolem krku.

„Vítej doma, synu,“ pronesl obřadně Carlisle.

***

Putovali jsme z náruče do náruče a já si nepřála nic jiného, než vyjít s Edwardem nahoru do pokoje a dát si horkou sprchu.

Esmé nepouštěla Edwarda ze svého dosahu, Alice pořád poskakovala kolem mě a hučela do mě návrhy na svatbu. Emmett si neodpustil pár oplzlých poznámek a Rose byla prostě Rose. Do ničeho se nezapojovala a stála v pozadí. Ale když si myslela, že jí nikdo nevidí, rozlil se jí po tváři široký úsměv.

Zbýval jedině Jasper. Házela jsem po něm zoufalé pohledy v domnění, že to pochopí. Koutek se mu zvedl v jeho typickém škodolibém úsměvu. Ještě mě nechal chvilku trápit, ale pak zasáhl a mi konečně mohli odejít.

Bylo s podivem, že všichni zůstali dole. Čekala jsem procesí až do postele. Rychle jsem otevřela dveře, strčila Edwarda dovnitř a zase za námi zabouchla. Tak jak byl, jsem ho opřela o futra a dala mu polibek.

„Konečně doma,“ povzdechla jsem si a natáhla ruku k vypínači. Otočila jsem se a …

„Panebože,“ vydechla jsem.

Stáli jsme ve svém starém pokoji. V tom, který jsme s Edwardem dostali tenkrát k Vánocům. Všechno bylo stejné. Barvy, nábytek, postel, klavír.

Klavír…

Edward k němu přešel a zálibně rukou hladil jeho boky. Pak k němu usedl a začal hrát. Svezla jsem se na podlahu a chtělo se mi jako obvykle brečet. Štěstím.

Najednou chtěl Edward zahrát nějaký vyšší tón, ale z klavíru se ozval jenom falešný tón. Zamračil se a odklopil křídlo. Chvilku se natahoval a něco tam štrachal. Pak se ke mně pomalu otočil se zářivým úsměvem na tváři.

Jeho rty se spojily s mými a já ucítila v ruce něco hebkého.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha.

V mé dlani ležela tmavě modrá sametová krabička a v ní ten nejnádhernější zásnubní prsten.

---

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!