27.10.2010 [08:00], Linfe, ze série Zlomené upíří duše, komentováno 19×, zobrazeno 3008×

Mojí shůry seslanou inspirací byla pro tentokrát tato píseň. Pusťe si ji, zastavte se na chviličku a vychutnejte si originál i skvělé české přetextování, které pro vás k mé radosti stvořila Hanetka.

Stál jsem mezi dveřmi a pozoroval situaci v obývacím pokoji. Bella okamžitě přistoupila k Marcusovi. Použila na něj svůj dar a on se probudil.

Marcus, jediný z volterrských vládců, který přežil ten masakr. Myslel jsem, že si na něm budou chtít vynutit potvrzení porážky a oficiální předání vlády. A pak ho zabijí.

Spletl jsem se. Zase. Oni mu nabízeli příměří. Dokonce po něm chtěli, aby dál setrvával v pozici vládce. Kladli si pouze několik snadno splnitelných podmínek.

Nikdo z nich nechtěl bojovat nebo se mstít. Netoužili po moci ani krveprolití. Chtěli pouze mír a klidný život, který vedli doposud. Ze všech byla cítit ohromná úleva, když Marcus souhlasil.

Pro tyhle upíry byla rodina a láska to nejdůležitější.

Ne jako pro mě, který jsem celý svůj krátký život žil pro pomstu, zabíjení a lidskou krev.

Až teď jsem si plně uvědomil, co se ze mě stalo.

To zjištění mě málem srazilo na kolena.

Styděl jsem se. Tak strašně moc jsem se za sebe styděl! Za to, co se ze mě stalo. Za tu bestii, kterou skrývám ve svém těle.

Pozoroval jsem je, vpíjel se do jejich zlatého pohledu, který na mě doslova křičel, že takový chci být. Stejný jako oni. A takový, jaký nikdy nebudu.

Nedokázal jsem déle snášet ten pocit ponížení, který se ve mně vzedmul. Ponížení před sebou samým, ale hlavně před Bellou. Ona mi důvěřovala, milovala mě, obětovala mi všechno a já jsem ji zklamal.

Vyklouzl jsem ze dveří a vstoupil do příšeří nedalekého lesa. Ale ani ticho a samota mi nedokázaly ulevit. To poznání bylo příliš kruté a pevně vyryté v mé mysli. Dalo se žít jinak a ze mě je i přesto jenom prvotřídní vraždící stroj. Nenáviděl jsem se.

A nenáviděl jsem pocit, že už nikdy nebudu jiný.

Sotva jsem udělal pár kroků směrem do hloubi lesa, uslyšel jsem ji, jak vybíhá z domu. Tvář se mi zkroutila do bolestné grimasy. Zrychlil jsem.

Cítil jsem se jako zbabělec a taky jsem jím byl. Nedokázal jsem zastavit. Věděl jsem, jak mě miluje a já ji také, ale nemohl bych se jí se svými odporně rudými duhovkami podívat do očí a cítit při tom něco jiného, než vlastní opovržení. A ona by mnou jistě pohrdala také. Nesnesl bych to. Byl jsem prostě jenom zbabělec.

Z úst se mi vydralo tiché zaskučení.

Donutil jsem se běžet ještě rychleji. Na sebelítost bude čas později.

***

Zatmělo se mi před očima.

Odchází!

To zjištění způsobilo, že se moje periferní vidění zúžilo pouze na úzký koridor vedoucí k tomu místu, kde jsem naposledy zahlédla jeho plášť.

A zbarvilo se do ruda.

Běžela jsem lesem. Vítr mi skučel do uší tesknou melodii.

Přeskakovala jsem padlé stromy a pod nohama mi křupal sníh. Snažila jsem se vyhnout všem překážkám, ale některé jsem prostě vzala sebou. Jako třeba to křoví, v němž jsem vyplašila párek zajíců.

V životě jsem neběžela tak rychle. Ale i přesto jsem měla pocit, že to není dost. Stromy se kolem mě míhaly ve zběsilém tempu a jejich okraje byly lehce rozmazané.

Nedokážu to! Nedohoním ho a znovu umřu!

Začala jsem se modlit a ještě zrychlila.

Dostala jsem na něj strašný vztek, který mi lomcoval tělem. Chtělo se mi ječet. Musela jsem se začít soustředit na běh. Pokládala jsem jednu nohu před druhou a modlila se, abych někde nezakopla a dohonila ho.

Že se to upírovi nemůže stát? Já už nevěřím ničemu.

Byl zatraceně rychlý.

Po nekonečně dlouhých vteřinách jsem ho zahlédla v dálce před sebou. Musel mě slyšet a ještě zrychlil. Ale já už jsem ho viděla, měla jsem ho před sebou a to mi dodalo novou sílu. Cítila jsem nezkrotnou touhu ho konečně sevřít v objetí.

Konečně jsem ho měla na dosah a hrubě ho povalila na zem. Za našimi propletenými těly zůstala hluboká brázda. Než stihnul jakkoliv reagovat, otočila jsem ho čelem k sobě a sedla mu na hruď. Ruce měl přitisknuté podél těla a sevřené mými stehny. Prsty jsem mu zaryla do ramen, aby se už nemohl pohnout.

Zírala jsem do toho nádherného obličeje a chtělo se mi plakat štěstím a třást se hrůzou.

Štěstím nad tím, že ho mám před sebou a hrůzou, protože chtěl odejít.

Nedokážu ho nechat jít! Nedokážu to! Ne teď, když mě vytáhl ze samotného dna bytí.

Věřila jsem, že naše láska je stále naživu.

***

Bylo to neuvěřitelné. Hnal jsem se lesem, ale vzdálenost mezi mnou a Bellou se neustále zmenšovala. Nutil jsem svoje tělo k extrémnímu tempu. Nestačilo to. Ucítil jsem její dlaň na svém rameni a pak už mě tvrdě strhla k zemi. Setrvačností mi přistála na zádech. Přerazili jsme pár stromů a pod sebou cítil hrnoucí se hromadu zmrzlé zeminy a sněhu.

Ač jsem se snažil, Bella mi nedala jedinou šanci osvobodit se z jejího sevření. Nechtěl jsem s ní bojovat, přál jsem si jenom zmizet. Svými měkkými stehny mi uvěznila ruce podél těla a celou svou vahou mě přišpendlila k zemi.

Ironie, že jsem byl nejlepším bojovníkem ve Volteře a dostala mě žena. Další hořká kapka znechucení nad sebou samým.

Nevěřícně jsem jí zíral do očí. Ale i přesto jsem vnímal všechny její ostatní tvary. Stále měla na sobě ty rudé šaty, ve kterých vynikal její útlý pas. Najednou jsem si uvědomil, že sukně těch šatů je velmi krátká a ona sedí obkročmo na mé hrudi. Dotyk jejích nahých stehen jsem vnímal i přes všechny vrstvy oblečení.

Polknul jsem a na moment zavřel oči. Potřeboval jsem se uklidnit, protože jsem začal myslet na naprosto nevhodné věci.

Když jsem je znovu otevřel a spojil znovu její pohled se svým, začal jsem se nenávidět ještě víc.

Měla temně černé duhovky, vytřeštěné oči, a ve tváři výraz naprostého šílenství. Přerývavě a sípavě dýchala a její nosní dírky se neustále rozšiřovaly tam a zpět. Celé její tělo se třáslo.

V hlavě mi blesklo pochopení. Ten výraz už jsem jednou viděl. Sama mi ho ukázala. Bylo to tehdy, když jsem pro ni zemřel a ona si myslela, že mě ztratila.

Idiote! Sobče! Kreténe! Nadával jsem si v duchu.

„Bello,“ vydechl jsem.

„Je mi to moc líto.“

***

Snažila jsem se uklidnit. V těle mi škubalo, prudce jsem oddechovala a měla jsem pocit, že potřebuju dostat do plic více vzduchu. Rty jsem ale držela vypětím pevně semknuté u sebe. Bála jsem se, že bych z nich vyšlo něco opravdu hodně ošklivého.

Potřebovala jsem se nejdříve opravdu uklidnit.

V duchu jsem počítala do deseti a snažila se vnímat něco jiného než hukot v mé hlavě. Měla jsem matný pocit, že Edward něco řekl, ale moje vnímání bylo mimo mě. Dokázala jsem ho jenom pevně držet a ze všech sil se snažila najít svou ztracenou rovnováhu.

Když jsem měla pocit, že lepší už to stejně nebude, procedila jsem mezi zuby.

„Kam si myslíš, že to sakra jdeš?“

„Nemůžu….“ Hlas se mi začal třást a nebyla jsem schopná tu větu ani dokončit.

Nadechla jsem se a zkusila znovu.

„Nemůžu tě nechat jít.“

***

Bella nevnímala nic z toho, co jsem jí říkal. Celá se třásla, vyděšeně mi zírala do očí a vypadala, že právě svádí další boj sama se sebou.

Po chvíli se její rty nepatrně pohnuly a ona na mě konečně promluvila.

„Kam si myslíš, že to sakra jdeš?“

Ta otázka mě zarazila. Nedokázal jsem na ni odpovědět. Nevěděl jsem kam, chtěl jsem jenom pryč. Což v téhle situaci byla ta nejhloupější a nejsobečtější věc, kterou jsem mohl udělat. Teď už jsem to věděl, ale změnit se to nedalo. Ze všeho nejvíc jsem si přál být tady s ní, ale plameny vlastního ponížení mě bičovaly zevnitř tak nesnesitelně, že mě doslova mučilo nutit ji dívat se na stvůru, kterou bezpochyby jsem.

Její výraz ve tváři tu bolest ještě mnohokrát znásobil.

Bella se namáhavě pokoušela vyslovit další větu.

„Nemůžu…“

Znělo to jako nářek raněného a umírajícího zvířete.

„Nemůžu tě nechat jít.“

Byl jsem si jistý, že mluví pravdu. Její bolest se právě stala mou a naše těla zalila známá zlatavá záře. Opět mě silou ničivé zimní bouře zasáhly všechny její myšlenky. Vlastně se omezila jsem na vyjádření svých pocitů a bolesti. Nebyla schopná myslet na nic jiného. Stále dokola jsem viděl, jak ji její vlastní mozek mučí těmi bolestivými vzpomínkami. Nedalo se to skoro snést, moje srdce se svíjelo její bolestí. Mou bolestí. Naší bolestí. Už mě nestiskla dlaněmi k zemi, ale svírala v nich mou tvář. Příliš silně, příliš zoufale a příliš naléhavě. Jako by to měla být poslední vteřina našeho společného bytí.

Přesně v tomto duchu jsem za okamžik ucítil její rty na těch svých. Přisála se k nim veškerou silou, které byla schopna a vtiskla mi polibek. Nedala mi šanci se bránit nebo odmítnout. Jako kdybych toho byl schopen. Sténala mi do úst a ty steny byly plné žalu, bolesti a zoufalství. Z našich myslí se stala jedna a my jsme v tom polibku společně prožívali utrpení uplynulých dvou let. Ona to své a já za nás oba.

I z mého hrdla se už dralo zmučené kňučení. Nešlo to jinak, a přesto to nebylo dost. Připadalo mi, že mě ta bolest rve na kusy a zároveň mě Bella táhne do ráje. Praly se ve mně tyto protichůdné a neslučitelné pocity. Už jsem nevěděl, co mám dělat. Umíral jsem s ní a umíral jsem pro ni. Konečně povolila i stisk nohou a já mohl také vzít do dlaní její tvář. Doslova jsme se drtili ve společném objetí. Na povrch vystupovala všechna samota, beznaděj, deprese a zoufalství. Byl jsem hladový po jejích polibcích stejně jako ona po těch mých. Nešlo to jinak. Před očima se mi míhalo všeho to opovržení sebou samým, zhnusení, krev, vraždy a Arovo zneužívání.

Bylo to kruté, brali jsme si jeden druhého tak intenzivně, že to až hraničilo s brutalitou. Váleli jsme se po zemi a nic před námi nebylo v bezpečí. Všude ve vlasech měla sněhové vločky, v očích stále ten šílený výraz a přesto byla nádherná. Mé rty mi začaly pulsovat bolestí. Několikrát mě nešetrně kousla svými zuby, ale ta bolest byla ničím ve srovnání s tím, jak mě bolelo vlastní srdce.

Kupodivu jsem neměl žádné jiné myšlenky, než ji pouze líbat až do skonání světa.

Nemám představu, jak dlouhá doba mohla uplynout, ale nakonec jsem si uvědomil, že bolest nepolevuje a je opravdu velmi těžké ji snést. Nevydržel jsem to. Sténání, polibky ani vzájemné doteky našich těl nepomáhaly ulevit té bolesti. Všechno bylo marné.

S námahou a psychicky naprosto vyčerpaný jsem se odtrhnul od Belliných rtů a vytvořil mezi námi nepatrnou vzdálenost. Podíval jsem se jí do očí a zhluboka se nadechl.

Zaklonil jsem hlavu a zadíval se do nebe. Chtěl jsem se někoho tam nahoře zeptat, co jsem provedl, že mě tak trestá. Zařval jsem z plných plic. Řval jsem a nechal všechny ty pocity proudit z mého těla ven. Bella to pravděpodobně cítila stejně, protože brzy se její hlas přidal k tomu mému.

A tak jsme tam klečeli uprostřed vší té apokalypsy, kterou jsme způsobili, těla přitisknutá jedno na druhé v pevném objetí. Tváře jsme měli upřené do nebe a pokoušeli se všechnu naši bolest vykřičet ven.

Celému světu jsme hlasitě dávali najevo, jaké utrpení si pro nás osud přichystal.

Doufal jsem, že už je to jeho konec.

Instinktivně jsem sevřel Bellu ještě více ve svém objetí.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Linfe (30.04.2012 12:33)

Ahoj, tak už jsem ji konečně připojila. Trochu to trvalo, omlouvám se

18)  HMR (17.12.2011 12:53)

jsem to přeskočila normálně nenormálně přeskočila prosím, pro všechny budoucí generace dychtivých čtenářů PŘIPOJIT k sérii, prosím je to takříkajíc až na dřeň...

17)  ambra (09.12.2011 20:22)

Ježiši, Linfe... Jsem na prach. Jdu se vybulet a jsem zpátky. K tomuhle není třeba nic psát. Myslím, že sama víš, jak moc moc dobré to je

16)  nikolka (27.02.2011 15:00)

plač, smútok, bolesť, krvácajúce srdce - nemôžem viac

15)  eMuska (15.01.2011 15:46)

Tak to je neuveriteľné! Ešte niktonikdy nenapísal niečo také! Edwardove pocity sú neskutočné! Všetko cítim tak ako on, hanbím sa, hlcem každé písmenko, čítim všetko tú zúfalosť a všetko. Musí to byť pre nich niečo neuveriteľné! A pritom Edward ešte stále nemá svoje spomienky! Som omámená! Dokonalé!

14)  Karolka (09.01.2011 19:35)

Já ani nechci nic psát. Jen bych to degradovala, rozmělnila. Nejnádhernější scéna celého příběhu. Mám slzy v očích.

13)  MisaBells (02.11.2010 00:36)

bože tak tohle by uragán emocí holka! WOW, vyvětrejte tu někdo, je tu hicák! Jdu ječet z okna!!! Teda až si přečtu další díl...

11)  semiska (27.10.2010 18:34)

Lin, zlato, kapitolka naprosto úchvatná. Moc mě dojala. Bylo v ní strašně moc emocí a rozporuplných pocitů. Bála jsem se, že má v úmyslu utéci kvůli svému svědomí. Jsem moc ráda, že to dopadlo tak, jak dopadlo. moc se těším na další kapitolku.

9)  sakraprace (27.10.2010 18:12)

Strhující, dechberoucí, nádherné
Doufám, že teď už je čekají lepší časy

8)  sfinga (27.10.2010 17:56)

Četla jsem pracovní verzi a už při ní jsem vzdychala a vrtěla hlavou nad tím, jak se ti povedlo vystihnout Edwardovy a Belliny pocity
Teď tu sedím a koukám jak na mě kurzor potměšile pomrkává. Co ti mám napsat, co ti říct, jak najít slova tam, kde neumím vystihnout, jak jsem unešená z tvé nádherné povídky.
Díky

4)  Ewik (27.10.2010 13:10)

Dokonale popsané jejich pocity. Bylo to velmi smutné.
Doufám, že je čeká lepší budoucnost.

2)  Lenka326 (27.10.2010 11:42)

Ach jo, mám slzy na krajíčku a svírá se mi žaludek. Tolik bolesti, tolik emocí, opravdu síla. Tak strašně jim přeju, aby se přes to dostali, aby mohli být šťastni. Bella byla tak dlouho sama, desítky let a když si konečně najde svoji druhou půlku, tak se proti nim všechno spikne. A když se stane zázrak a Edward je "živý", vedle ní a už jim vlastně nic nebrání, tak on je plný bolesti a zoufalství a chce utéct. Ach jo , tehle příběh si zaslouží šťastný konec, tak proč se tolik bojím????

1)  Amisha (27.10.2010 08:20)

No tedy! Je mi z toho úzko a zároveň mám radost. Asi to nedává moc smysl, ale já to tak cítím. Velmi silný dílek!

1