18.05.2010 [09:30], Linfe, ze série Zlomené upíří duše, komentováno 17×, zobrazeno 3770×

To jediné slovo ve mě dokázalo vyvolat záchvat paniky. Mé tělo zareagovalo samo od sebe a já jsem se stím snažila nějak vypořádat. Tříštící se sklo mi doslova rvalo uši a i na ostatní smysly mi útočilo až neuvěřitelné množství obrazů, vůní a informací. Tohle nemělo být možné a přesto se to dělo. Byla jsem k smrti vyděšená. Snažila jsem se to všechno ignorovat, ale stále se mi v mysli zjevovalo to slovo. Upír. Vzpomínky, náš dům ve Forks, záclony, svíčky, bolest, smrt. Ale já jsem tady, na hromadě trosek. Asi jsem se zbláznila.

 

Edit 12/1/2011

3. kapitola - Probuzení

Stála jsem tam naprosto vyděšená a vůbec jsem nechápala, co se to děje. Vím přesně, že mě uložili do postele v pokoji v patře. Přesto jsem ale zřetelně vyslechla celý jejich rozhovor, který se odehrál venku před domem. Věděla jsem i tohle. Panebože, jak jsem si tím mohla být tak jistá?

Těkala jsem očima po místnosti, v hlavě mi hučelo tisíce různých zvuků a i myšlenky se zdály moc hlasité. Nebyla jsem schopná se na nic soustředit. Zkusila jsem se nadechnout, ale nepřineslo to očekávanou úlevu. Na mysli mi zase vytanulo slovo upír. Tvrdě jsem ho odsunula do pozadí.

Začala jsem pomalu uvažovat. Musela jsem být v domě nějaké velmi početné rodiny. Přesněji řečeno šestičlenné rodiny. Jejich hlasy už zůstanou navždy vryty do mé paměti. Tři ženy a tři muži. Bavili se o mně, jako by mě znali, jako by předpokládali, že tu s nimi teď zůstanu. Ale já musím zpátky za Charliem! Evidentně jsem nějakou šťastnou náhodou přežila ten požár. Charlie umře, jestli si myslí, že jsem mrtvá.

Ale to hlavní, co mě děsilo, bylo, že se bavili o mně v souvislosti s upíry. Zase to slovo. Tentokrát jsem ho už nedokázala ignorovat.

Celé to ale nedávalo smysl. Vždyť jsou to jen pohádky pro malé děti! Jenže nemůžu popřít, že jsem právě vstala z postele a místo toho, abych stála na svých vlastních nohou někde vedle ní, skončila jsem přikrčená v rohu a ještě jsem rozbila komodu se zrcadlem a nic se mi nestalo. Další věcí je, jak jsem vůbec mohla přežít ten požár, a jak to, že jsem je vůbec slyšela? Přesně v tomto okamžiku jsem si uvědomila, že i teď slyším opravdu všechno. Odkápnutí kapky z kohoutku, tlumené hučení počítače v pokoji přes chodbu a kroky na dřevěném schodišti.

V celém domě jsem ale neslyšela ten jediný zvuk, po kterém jsem toužila nejvíce. Zvuk bijícího srdce a lidského tepu. Sáhla jsem si na hruď. Nic. Nic jsem necítila. Byla jsem naživu, ale moje srdce bylo mrtvé. Co se to se mnou děje? Vypadá takhle snad peklo?

***

Její proměna trvala přesně dva a půl dne. A já jsem naivně doufal, že budu mít ještě alespoň jeden den, abych zklidnil už tak vyhrocenou situaci. Upíři prožívají všechno mnohem silněji a emotivněji, takže místo toho, abych uklidňoval jenom rozzuřenou Rosalii a snažil se jí nějak se ospravedlnit, jsem tu měl Emmetta, který nadšením doslova překypoval a plánoval, jak si s Bellou dají závody, a Alici, která už zjišťovala stav konta, aby měla dost peněz na nákupy s ní.

Sotva jsme ukončili náš rozhovor, shora se ozval zvuk tříštícího se skla. Někdy se nevyplatí ani doufat. Bylo jasné, že Bella se právě probrala. Všichni jsme se doslova řítili za ní do pokoje. I přesto se mohlo stát neštěstí a já si to plně uvědomoval.

***

Byla to sotva vteřina, co na zem dopadl poslední střep a mě se v hlavě odehrál celý den dlouhý myšlenkový pochod. V další jsem si uvědomila kroky na schodech a v tom stejném okamžiku už všichni stáli ve dveřích. Někdy mezitím jsem zvládla vyhodnotit situaci a přikrčila se ve druhém, nejzazším rohu místnosti. Byla jsem vystrašená k smrti.

Zvuk rozražených dveří mě donutil sebou trhnout. Jako první promluvil vysoký muž se světlými, krátkými vlasy. Působil sebevědomě, charismaticky a vyzařovala z něj taková dávka klidu, jakou bych očekávala u člověka, který už toho v životě hodně zažil a nemůže ho nic překvapit. Jenže tenhle vypadal mladý. Až moc mladý. Mohlo mu být tak něco kolem pětadvaceti let. Promluvil na mě tichým hlasem a udělal pár kroků směrem ke mně. Asi se mě snažil uklidnit, ale nefungovalo to. Ještě víc jsem se vmáčkla do rohu.

„Klid, holčičko, tady jsi v bezpečí. Nic se ti nestane a nikdo ti neublíží,“ pronesl.

Poznala jsem ten hlas. Byl to ten samý muž, který mě vezl v dodávce a vynesl nahoru do patra. Ale co to se mnou sakra provedl?

On jediný ke mně přistoupil blíž a byl naprosto uvolněný, ostatní muži pořád stáli mezi dveřmi ve strnulých pózách a za zády schovávali ženy, které jim ale zvědavě vykukovaly přes ramena. Jako kdyby tu bylo něco, co by jim tak asi mohlo ublížit. V místnosti jsem byla kromě nich už jenom já.

„Jmenuji se Carlisle Cullen a tohle je má rodina,“ otočil se a gestem ukázal na ostatní v místnosti.

„Moje manželka Esmé a naše děti, Rosalie a Emmett, Alice a Jasper.“ Všichni, až na vysokou blondýnu, mi mávli nebo alespoň přikývli na pozdrav.

„A ode dneška k nám do rodiny patříš i ty, Bello. Postaráme se o tebe,“ dodal. „Pojď, pomůžu ti vstát. Půjdeme dolů do obývacího pokoje a posadíme se. Všechno ti to vysvětlíme. Musíš být zmatená a vystrašená, ale nemáš se čeho bát, nechceme ti ublížit.“ Udělal ještě pár kroků směrem ke mně a nabízel mi svou ruku. Všechno ve mně křičelo a nutilo mě se od něj dostat co nejdál. Nebylo kam, byla jsem v tom svém rohu jako v pasti. Čím víc se přibližoval, tím víc jsem se ho bála. A pak se stala další naprosto nepochopitelná věc. Vypadalo to, jako kdyby narazil do neviditelné bariéry kolem mě a ta ho odmrštila na druhou stranu pokoje. Sesunula jsem se na zem. Všechno se pak začalo odehrávat jako ve zrychleném filmu. Muži začali vrčet a cenit zuby, ale vzápětí se všichni, kromě té blondýnky, chytili oběma rukama za hlavu a obličej se jim zkroutil v bolestné grimase. Vypadali, jako kdyby naráz dostali migrénu.

„Rosalie, prosím, nevřískej,“ rozkázal trochu roztřeseným hlasem Carlisle. Pomyslela jsem si něco o tom, že mu musí být asi hodně špatně, když má halucinace. Celou dobu tady totiž bylo ticho jako v hrobě.

Za chviličku se postupně všichni narovnali a už se zase tvářili normálně. Nebo tedy stejně jako předtím. Carlisle se zvedl ze země a otočil se na mladíka s delšími vlnitými vlasy.

„Jaspere?“ požádal ho a jedno obočí se mu lehce nadzvedlo. Vypadal, jako kdyby ho něco opravdu zajímalo. Dlouhovlasý kluk jenom zavrtěl hlavou.

„Cítím její emoce, ale můj dar na ni nefunguje. V životě jsem neviděl žádného novorozeného upíra tak zmateného a vystrašeného,“ řekl. „Většinou jsou agresivní a dychtí po pomstě nebo se jenom bojí, ale tohle je něco úplně jiného.“

„Alice?“ zeptal se znovu a tentokrát se podíval na drobnou dívku, stojící Jasperovi po boku. Odpověděla mu zvonivým jasným hlasem.

„Nic nevidím. Možná, až se trochu uklidní.“ Alice mohla být tak v mém věku, měla rozčepýřený účes z krátkých tmavých vlasů, úsměv na rtech a v očích zvláštní jiskru. Připadala mi nejsympatičtější ze všech. Nebo byla akorát nejvíc v pohodě.

Carlisle si povzdechnul a sedl si na postel. „Dobrá, pokud to tak chceš, zůstaneme tady. Já a moje rodina nejsme obyčejní lidé. Vlastně ani nejsme lidé, protože nejsme naživu, nebije nám srdce. A nejsme naživu, protože jsme upíři.“ Podíval se na mě a asi čekal nějakou reakci, ale ode mě se jí rozhodně nedočkal.

Proč do toho motají zase ty upíry? Copak toho nikdy nenechají? Za koho mě mají, za malé dítě? Zjistila jsem, že začínám být pěkně naštvaná. Po chvilce ticha pokračoval v monologu.

„Nejsme jako obyčejní upíři. Nepijeme lidskou krev, ale pouze tu zvířecí. Proto taky nemají naše oči stejnou barvu jako ty tvé, ale jsou zlaté nebo černé. Liší se to podle toho, jak velkou máme žízeň. Z lidského pohledu jsme takoví vegetariáni.“

Sebrala jsem ze země střípek zrcadla a podívala se do něj. Panebože! Moje oči byly rudé jako krev. Krev. To slovo ve mě vyvolalo žízeň. Polkla jsem, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšiml.

„Vynesl jsem tě hořící z vašeho domu. Jel jsem zrovna náhodou kolem a slyšel tě křičet. Měla jsi těžké popáleniny na většině těla a umírala jsi mi pod rukama. Nepřežila bys noc, žádný doktor by tě nedokázal zachránit. Já sám jsem lékař a můžeš si být jistá, že pokud bych měl sebemenší šanci, jak ti zachránit život Bello, udělal bych to. Jedinou možností, jak jsi mohla dál zůstat na tomto světě, bylo udělat z tebe to, čím jsme i my ostatní, tedy upíra. Já sám jsem tě proměnil. Poslední, koho jsem před tebou proměnil, byla Rosalie, a od té doby jsem neměl nutkání někoho měnit. Už je to velmi dlouho a v nemocnici jsem byl svědkem stovek dalších úmrtí, ale u tebe jsem věděl, že tě nemohu nechat zemřít. Prosím, odpusť mi, co jsem ti udělal, ale já jsem tě tam nemohl nechat. Nevím, proč, ale cítil jsem, že chci, aby ses stala součástí naší rodiny.“

Říkal to s takovou láskou v očích, že jsem mu málem na okamžik uvěřila. Chtěla jsem mu říct, že se na něj nezlobím, ale že mu nemohu uvěřit. Ovšem hlas mě neposlouchal tak, jak by měl. Potřebovala jsem se napít. „Prosím, můžete mi přinést sklenici vody?“ dostala jsem ze sebe nakonec.

Carlisle sklopil oči k podlaze a provinile řekl: „Voda ti nepomůže, holčičko. Potřebuješ krev. Hodně krve.“

Copak se zbláznil? Já a krev? Skládám se už jenom při myšlence na krev, natožpak kdybych ji měla pít. No fuj! Měla jsem pocit, jako kdyby se mi udělalo nevolno a otřásla se.

„Můžete mi prosím donést sklenici vody!“ požádala jsem je důrazněji.

Carlisle jenom pokrčil rameny a kývnul na Alici. Hned byla zpátky se sklenicí vody v ruce. Vydala se směrem ke mně, když v tom ji Jasper zadržel. „Carlisle, co když se jí stane to, co tobě?“ ozval se. V jeho hlase bylo znát zoufalství.

Carlisle se na mě podíval a povídá: „Bello, musíš se uklidnit. Alice ti chce dát jenom vodu, nechce ti ublížit. Nikdo z nás ti nechce ublížit.“

Kývla jsem na souhlas, že rozumím. Jasper ji pustil a ona se začala pomalu ke mně přibližovat. Nakonec, když už byla na dosah, mi podala mi sklenici s průzračnou vodou. Měla jsem žízeň a tak jsem se dychtivě napila.

Fuj! Chutnalo to jako bláto. Měla jsem co dělat, abych to nevyprskla po pokoji, ale zvládla jsem si zahrát na statečnou holku a spolkla to. Co už jsem nezvládla, bylo tvářit se u toho normálně. Na ostatních bylo vidět, že mají potíže se mi nesmát, ale evidentně mě nechtěli uvést do rozpaků, a tak se snažili ovládnout. Ten největší z nich, hromotluk ostříhaný na ježka, se kousal do ruky. Jenom Carlisle opět dokázal zachovat kamennou tvář.

„Vidíš, nelhal jsem ti. Nemám k tomu důvod,“ pronesl. „Mohla by ses teď zvednout a jít s námi dolů? Postupně ti všechno vysvětlíme a ukážeme. Tahle situace je už tak dost vypjatá. Uděláme si pohodlí a třeba se tady začneš cítit jako doma,“ prosil mě.

Musela jsem mu dát za pravdu. Necítila jsem se nepohodlně, nic mě nebolelo, ale možná se dole budu cítit víc důstojně. Začala jsem vstávat ze země.

Carlisle ještě rychle dodal: „A dávej pozor, máš teď velkou sílu, ať něco nerozbiješ nebo neublížíš někomu z nás. Esmé má své věci ráda.“ Menší žena s medovými vlasy sklonila pohled k zemi.

„Ta komoda byla vaše?“ zeptala jsem se. Přikývla. „Já… omlouvám se, nechtěla jsem. Nevěděla jsem, co dělám,“ vyhrkla jsem. Bylo mi to líto.

„Nedělej si starosti, Bello. To jen můj manžel někdy nepozná, co je důležité a co ne,“ chlácholila mě a vrhla po něm ostrý pohled.

„Dám si pozor.“ Měla jsem pocit, že tím ujišťuji spíše sama sebe. Znovu jsem se začala sbírat z podlahy. Myslela jsem na každý pohyb, který jsem udělala, ale cítila jsem, jako kdyby ruce a nohy byly rychlejší než já. Nakonec ale podlaha zůstala pode mnou a já bezpečně stála na vlastních nohou. Postupně vyšli všichni z pokoje, až na Alici, která zůstala a čekala na mě.

„Ahoj, já jsem Alice a budou z nás velké kamarádky,“ řekla a vzala mě za ruku. Byla jsem z ní trochu mimo. Společně jsme pak sešli do obývacího pokoje.

Posadila jsem se na velkou bílou pohovku uprostřed místnosti. Čekala jsem, co se bude dít dál. Stále jsem byla zmatená a nevěděla co říct. Slova se ujal opět Carlisle.

„Víš,“ začal, „měla by ses nejprve nakrmit. Všichni pak budou klidnější, když nebudou mít obavu, že bys ses mohla zčista jasna rozhodnout jít si někoho ulovit. Nikdo z nás by tě nedokázal zastavit bez toho, abychom s tebou museli bojovat. A to nikdo nechce.“

Vážně jsem stále nechápala, co pořád všichni s tou žízní a krví mají. Ano, je pravda, že mám žízeň a v krku mám jako po dni stráveném na poušti, ale jenom jsem si představila krev, dělalo se mi špatně. Nebolelo to skoro vůbec, v porovnání s tím dvojitým peklem před tím.

„V žádném případě nebudu pít krev. Jenom si to představím, je mi zle. Rozhodně se nemusíte bát, že se teď hned někam vrhnu. Asi bych byla první upír, co se postavil před člověka a omdlel by,“ odpověděla jsem. Rozhodla jsem se, že ta bolest se prostě dá přežít.

Opět na mě všichni zírali, jak na blázna. „Ale Bello, to nemůžeš vydržet. V nejhorším případě se z toho do zítřka zblázníš,“ zamumlal Carlisle.

„Tohle nechte raději laskavě na mě, ano? Teď bych byla ráda chvíli sama, jsem unavená,“ poprosila jsem ho. Samozřejmě, že to byla lež, necítila jsem se ani kapku unavená, spíš naopak. Měla jsem sil, že bych snad mohla i lámat skálu. Najednou jsem neměla náladu na žádný další rozhovor.

Alice se zvedla. „Dovedu tě do tvého pokoje. Už jsme ho pro tebe zařídili. Snad se ti bude líbit. Koupila jsem ti do šatníku i nové oblečení, protože Carlisle přivezl jenom tebe. Ale kdyby se ti nelíbilo, můžeme později zajet koupit nové,“ řekla. Bylo vidět, jak moc je nadšená a jak moc by si se mnou ráda povídala, ale snažila se krotit. V očích jí hrálo a skoro poskakovala, když jsme šli nahoru.

Zastavili jsme přede dveřmi mého budoucího pokoje a já nervózně propalovala zem pohledem. Bála jsem se, že bude chtít jít se mnou dovnitř, chtěla jsem být sama, a proto jsem rychle řekla: „Díky za všechno, Alice, ale jsem unavená, půjdu si lehnout.“

Alice se zvonivě zasmála a odcházela pryč. Na vrchu schodiště se otočila a s úsměvem řekla: „Ale upíři nemůžou spát.“

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  Marvi (15.12.2011 17:33)

Tvrdohlavá Bella, jak dlouho jí to vydrží???

16)  ambra (18.11.2011 21:53)

Uááá! Naprosto věrohodný popis! Takhle si představuju pořádný zmatek novorozeného. Ale ten odpor ke krvi asi úplně běžný nebude, co? A zdá se, že štít funguje i bez tréninku.

15)  Twilly (18.03.2011 17:28)

Heleeee... zdálo se mi to, nebo má Rosalie dar? A sakra jakej? No neva, to zjistím. A hele, kdepak máme Edouška???? Tak nějak mi tam chybí

14)  Janeba (27.01.2011 22:07)

Linfičko, vtáhla jsi mě naprosto do děje a jsem ztracená! Naprosto cítím Bellin strach a stres, ale i vůli se všemu postavit !
.... Asi bych byla první upír, co se postavil před člověka a omdlel by,“ odpověděla jsem. Rozhodla jsem se, že ta bolest se prostě dá přežít... Co na to říct?! Strhující!

Děkuji!!

13)  nikolka (18.01.2011 18:38)

je milé, keď si bella nedokáže pripustiť, že je upír... teda upír so všetkým, ako sa patrí...

12)  Gassie (17.01.2011 16:10)

Chudák Bella. Rozhodně to nemá a nebude mít jednoduché.
Moc se mi líbí, že ty tíživé momenty odlehčuješ (unavený upír )

11)  sfinga (16.01.2011 20:24)

Tolik informací se valí na ubohou Bellu. Ke všemu přišla vlastně jak slepý k houslím. I když jsem celý příběh už mnohokrát četla, nestačím se divit, jak to vše dokážeš poutavě popsat.

10)  eMuska (14.01.2011 19:31)

Tak to je teda! Normálne som toto... Akože som omámená a neschopná sa vyjadrovať... Predpokladám, že teraz tu odo mňa budeš mať len komenty ako: Aaach! Jééj! A pod.
Ale čo sa mi na tebe páči - keď všetci na tomto webe poznajú ságu, niekedy je ťažké napísať príbeh od znovva a zmieniť, že to a to je výnimočné. Proste to už každý berie ako samozrejmosť. Ale ty tu máš takú iskru, šmrnc, sa mi to ľúbi strašne, že ty ideš postupne a krásne všetko vykresľuješ... Ťapkám!

9)  Karolka (08.01.2011 13:27)

Elektrizující. To bylo první co mě napadlo. Kombinace napětí a zvědavosti. Jsem zvědavá, jestli jí ten pocit na omdlení vydrží až opravdu ucítí krev.
Takže Carlisle přeměnil jen dva lidi? Edward tedy opravdu není součástí rodiny! Páni!
Slupla jsem to jako malinu!

7)  MisaBells (22.10.2010 13:10)

Boží!!!! Třesu se jak startka na další díl, takže to hooodně zkrátím:

6)  Amisha (10.10.2010 13:00)

Ta Alice je miláček Bella to bude mít asi těžké i když co to je s tou krví?

5)  Abera (22.09.2010 19:37)

3)  Rosalie7 (21.05.2010 02:31)

A Edík nebude??? Snad se ho dočkáme... Jinak díl je super, ale jsem zvěkavá na to s tou krví. To jako nehodlá jíst vůbec? Snad to zvládne s těma zvířátkama, přeci jenm - vyhladovět nemůže, ale bude to bezpečnější pro lidi

1)  sakraprace (18.05.2010 07:33)

Ty kráso, tak Bella bude první upír, kterému se dělá špatně z krve?! No tak to bude ještě sranda.
Parádní díl, jsem celá natěšená na další.

1