22.09.2010 [12:37], Linfe, ze série Zlomené upíří duše, komentováno 18×, zobrazeno 3304×

Poznejte nový přírůstek do rodiny. Příjemné čtení!

28. kapitola - Kaia

Strávila jsem ve sprše snad věčnost. Neuvědomuji si, že bych kdy za poslední rok a půl dělala ve sprše něco jiného, než se jen rychle umyla. Teď jsem si užívala proudy horké vody, vypatlala na sebe snad litr voňavého mýdla a dala si masku na vlasy. Cítila jsem se tak nějak jinak. Netroufám si říct, že lépe, ale cítila jsem se jinak. Něco viselo ve vzduchu. Snad příslib lepších zítřků? Ne, to byla blbost. Edward tu stále není a nikdy už nebude. Z hrdla se mi ozval vzlyk. Rychle jsem se otřepala a vklouzla do šatny. Jako obvykle tu byla připravená hromádka šatů od Alice, ale dneska jsem se rozhodla, že použiju svoji hlavu. Ponořila jsem se do hlubin své nové šatny. Po pravdě jsem ji viděla poprvé v životě.

Venku bylo nádherně, okny sem dopadaly paprsky slunečního světla. Naprosto neobvyklé ve Forks. Nebe bez mráčku, foukal svěží větřík a teplota někde kolem pět a dvaceti stupňů. Dneska prostě není nic tak, jak má být. Vybrala jsem si volné plátěné tmavě zelené kalhoty a šedivé tílko. Vzala jsem do ruky kartáč a rozčesávala svoji už skoro suchou hřívu vlasů. Nakonec jsem se zastavila před zrcadlem. Po jak dlouhé době jsem viděla zase svoji podobu? Nevzpomínám si.

Chvíli jsem tam jenom tak stála a pozorovala tu osobu naproti. Byla stejná a přece jiná. Prohlížela jsem se a žmoulala v ruce přívěsek od Edwarda, který se mi houpal na krku. Líbila bych se mu, to jsem věděla naprosto jistě. Ale kdyby tu teď byl, vypadaly by moje oči jinak. Všechno na mě bylo stejné až na ty oči. Chyběla v nich jiskra, touha po životě. Místo toho se v nich usadil smutek, odevzdanost. Ušklíbla jsem se. Nedalo se nic dělat.

Sešla jsem dolů do obýváku. Nebyla jsem ještě ani v půlce schodů, když jsem zaslechla obdivný pískot. Zvedla jsem hlavu. Emmett, no jistě. Kdo jiný. Ale i obličeje všech přítomných byly vytřeštěné do překvapeného výrazu.

„Ty,ty… ,“ koktala Alice.

„To není oblečení, které jsem ti připravila,“ řekla nakonec.

„Ne, není,“ odpověděla jsem a dál neměla potřebu to rozvádět.

„Dobré ráno, holčičko,“ popřála mi Esmé.

„Dobré, mami,“ odpověděla jsem, jak se sluší a patří.

Ozval se vzlyk a v zápětí mě Esmé svírala v objetí. Nebyla jsem si jistá, co se děje, ale taky jsem ji objala. Zaslouží si to. Všichni by si to zasloužili za to, jakou se mnou mají trpělivost a spoustu starostí.

„Zůstaneš tady dneska s námi?“ zeptala se, když povolila objetí.

Přikývla jsem. Šla jsem se posadit do křesla nejblíže k francouzskému oknu a hleděla ven. Zjistila jsem, že máme trochu jinou zahradu, než byla ta původní před… před tím neštěstím. Původně to byl jenom neohraničený pozemek zvolna přecházející v les a ponechaný tak, jak ho příroda stvořila. Kluci jenom občas posekali trávu. Nyní byla polovina tohoto prostoru upravena na moderní zahradu. Vlevo byla dřevěná konstrukce celá porostlá nějakou popínavou rostlinou s bílými květy a pod ní železný tepaný stůl s židlemi. Vpravo byla nízkými okrasnými keři střiženými do ostrých pravoúhlých tvarů oddělena klasická zahrada. Esmé se zase překonala, zamilovala jsem si to místo na první pohled. Uprostřed stála malá fontánka z černého mramoru v moderním stylu. Neměla žádné výrazné prvky, a proto nijak nerušila okolní uspořádání a nepoutala na sebe přílišnou pozornost. Stejný mramor byl použit na zemi a vytvářel malý chodníček. V nejvzdálenějším rohu stála houpačka také z tepaného železa a vedle ní byl vzrostlý strom, který poskytoval dostatek stínu. Nebylo mi jasné, jak tohle Esmé dokázala, protože po tom požáru tady rozhodně žádný strom nebyl. Celý dojem umocňovaly střídmě rozmístěné záhonky s květinami.

Zvedla jsem se, otevřela okno a vyšla ven. Moje kroky vedly právě k té houpačce. Posadila jsem se a vdechovala vůni okolního světa. Zavřela jsem oči a přidala všechny zvukové vjemy. Mou mysl rozezvučela nádherná symfonie, z níž nejvýraznější zvuk bylo tiché bublání nedaleké vody. Všude kolem byl neskutečný klid. Mohla jsem tam sedět pět minut stejně dobře jako hodinu. Najednou tento klid narušil zvuk otvíraného francouzského okna v domě. Otevřela sem oči.

Prokrista!

Ven vycházel Jason. Měl na sobě Emmettovo černé triko, ale vzhledem k tomu, že byl o něco větší než můj bráška, se mu pod ním až příliš jasně rýsovaly všechny svaly. V kontrastu s tím měl na sobě bílé volné kalhoty a pantofle. Zůstala jsem na něj chviličku nevěřícně zírat. Neprobouzel ve mně žádné oplzlé slintání nebo tak něco, to ani nešlo, ale velmi mě překvapil svým zevnějškem. Vlastně jsem ho znala jen se srstí a čtyřma tlapama. A už tak byl neskutečně krásný a jeho lidská podoba si s tou vlčí mohla směle podat ruku.

„Ahoj,“ řekl.

„Ahoj, vyspal ses?“

„Jo, jako když mě do vody hodí. Byl jsem úplně mimo.“

Uchechtla jsem se.

„To jsem si všimla.“

Zmateně otočil hlavou v nevyřčené otázce.

„Byla jsem tě večer zkontrolovat a sundala jsem ti boty, oblečení a přikryla dekou.“

„Díky,“ zamumlal a přísahala bych, že se mu na tváři objevil lehký ruměnec.

„Byl ses už dneska podívat za Kaiou?“

Zavrtěl hlavou. „Je u ní doktor.“

„Bude v pořádku, uvidíš,“ snažila jsem se ho povzbudit.

Dál už jsme jenom seděli mlčky, dokud nevykoukla z domu Esmé a nevolala nás dovnitř.

V obýváku už byli všichni včetně Carlisla.

„Děje se něco, doktore?“ ptal se okamžitě vyděšený Jason.

„Ne, neboj se. Všechno je v nejlepším pořádku. A říkej mi prosím Carlisle,“ uklidňoval ho.

„Jen jsem s vámi potřeboval se všemi mluvit, protože ve světle mých dnešních zjištění budeme muset udělat několik změn a rozhodnutí.“

„Kaia bude s největší pravděpodobností stát někde mezi člověkem a upírem. Nazval bych ji poloupírem. Dneska ráno jsem o ní zlomil čtyři jehly, než jsem přišel na nějaké místo, kde jí mohu napíchnout novou infuzi. Její kůže se zdá být velmi podobná tvrdostí té naší, ale hádám, že to bude mít svá omezení, protože jsem našel místo, kam mohu napíchnout jehlu při troše síly a snahy. Vypadá taky jinak, než byla její původní podoba. Je krásnější a její kůže se netřpytí, ale vydává slabou zlatavou záři v přímém slunečním světle. Je jiná, ale nebude s tím mít takové problémy jako my upíři. Faktem ale zůstává, že už se asi nikdy nemůže vrátit mezi svou rodinu a přátele. Tam by její proměna byla až moc očividná. A taky nevíme, jaké bude její chování, až se uzdraví a probudí.“

„Je tedy jasné, že Kaia bude muset zůstat bydlet u nás. Alespoň po nějaký čas, než se naučí ovládat svou novou podobu a povahu a naučí se naším pravidlům a způsobu života. Máme za ní odpovědnost.“

„Tobě, Jasone, samozřejmě nic nebrání vrátit se domů, ale tady jsi stejně vítán jako ona a pokud o to budeš stát, najdeš tu domov a rodinu. Místa je tu pro všechny dost. Až se situace ustálí, můžete si vytvořit vlastní domov, ale už nikdy nebudete žít jako normální lidé.“

Jason se ušklíbnul.

„Už dlouho nejsem normální člověk.“

Carlisle pokýval hlavou.

„Do tvých kmenových záležitostí samozřejmě zasahovat nebudeme.“

„Děkuji vám za vaši nabídku, jsem vám a hlavně Belle vděčný, že jste ji nenechali zemřít. Byl bych ochoten dát jakoukoliv cenu, i kdyby z ní byl třeba upír. Nemohl bych jinak.“

„Je někdo proti, aby ti se ti dva stali součástí téhle rodiny?“ zeptal se Carlisle.

Nikdo neřekl ani slovo, Esmé se usmívala, Emmett hýkal nadšením a Rosalie byla prostě šťastná, že on je šťastný. Jenom Alice se mračila.

„Co je, Alice?“ zeptal se Carlisle.

„Bolí mě z něj hlava,“ řekla.

„A musím se pekelně snažit, když chci něco vidět. Vůbec to není snadné jako dřív, ale hádám, že to časem přejde. Jenom budete mít chvíli na krku upíra s migrénou asi,“ zamumlala.

„To je mi líto, Alice. Půjdu pryč,“ řekl Jason.

„Okamžitě vyskočila a popadla ho za ruku.

„Ne, ne, prosím ne. Bude to v pořádku, uvidíš,“ prosila ho a pak rychle odcupkala nahoru. Jasper za ní.

„Dobře. Já… můžu se teď jít podívat za Kaiou?“ zeptal se.

„Nemusíš se ptát, chlapče. Jako doma, jako doma,“ odpověděl Carlisle.

Otočil se a kráčel do schodů. Už byl skoro nahoře, když jsem teprve sebrala odvahu.

„Můžu jít taky? Ještě jsem ji neviděla,“ kuňkla jsem. Pokynul ke mně rukou, ať jdu. Zbytek rodiny šel se mnou.

V pokoji si Jason okamžitě sednul k ní a vzal ji za ruku. Já zůstala stát před postelí, do které jí teď Carlisle přesunul, a prohlížela jsem si novou členku rodiny. Dívka se zdála být jen o malinko menší než Jason. Bude jistě jedna z nejvyšších v naší rodině. Byla štíhlá, samá ruka, samá noha. Carlisle měl pravdu, její indiánská bronzová kůže vydávala na přímém slunečním světle jemnou zlatavou záři. Myslím, ale že lidské oko to bude považovat jen za výraznější opálení nebo nějaký zkrášlující kosmetický prostředek. Nebude mít problémy se schováváním se před sluncem. Měla černé vlasy po ramena, tak poloviční délky než jsou ty moje a v obličeji byla velmi krásná. Velké hnědé mandlové oči a typickými indiánskými rysy, malý nos a plná ústa. Rty měla trochu tmavší, než bývá zvykem u normálních lidi. Cítila jsem to neskonalé štěstí a lásku, které proudilo od něj směrem k ní. Bylo toho na mě už zase trochu moc.

Omluvně jsem se otočila k Esmé a zašeptala.

„Já, omlouvám se. Vím, že jsem to slíbila, ale musím na chvilku odejít. Vrátím se ještě před setměním.“

A pak už jsem zase uháněla na svoje známé a bezpečné místo vstříc dalšímu záchvatu stesku po Edwardovi.

Mohlo být už odpoledne, když sem za mnou Jason přišel. A podruhé ve své lidské podobě.

Posadil se vedle mě a chvíli jsme tak zůstali. Mlčky, ale pak to nevydržel a promluvil.

„To kvůli Edwardovi jsi zase dneska odešla, viď?“

Přikývla jsem.

„Povíš mi o něm něco?“

Tentokrát jsem zavrtěla hlavou. A zase bylo ticho. Až po chvíli jsem poprvé promluvila.

„Není to tak, že bych ti to nechtěla říct. Nedokážu to, ale byla bych ráda, abys to věděl. Požádej někoho z mé rodiny, máš k tomu mé svolení.“

Dál už bylo zase ticho. Přehrávala jsem si v hlavě zase nějaké vzpomínky, ale po chvilce jsem začala myslet na něco jiného. Vzpomínala jsem na to, jak sem za mnou Jason celý ten čas mlčky chodil a sdílel se mnou moje utrpení. Nejspíš o tom ani nevěděl, ale strašlivě mi tím pomáhal. Bylo nespravedlivé se k němu takhle chovat.

Nadechla jsem se a sbírala síly alespoň k té jedné větě.

„Edward byl můj přítel. Byl to člověk. A teď už tady mezi námi není.“

Pak už jsem zase byla stulená v jeho náručí a v mém těle se vzdouvaly poryvy emocí.

Když jsem se trochu uklidnila, poprosila jsem ho, aby mi vysvětlil tu jeho větu, když stál u nás na zápraží s polomrtvou Kaiou v náručí.

Vyprávěl mi o otisku, o síle toho pouta, které ho k ní táhne. O hluboké lásce a oddanosti. Teprve teď jsem plně pochopila tu skutečnost, proč by z ní raději měl upíra, svého přirozeného nepřítele, než aby ji viděl mrtvou. A byla jsem ráda, že jsem skutečně přesně pochopila, co by se z něj stalo, pokud by ona zemřela.

***

Carlisle udržoval Kaiu ještě celý týden v umělém spánku. Zahojily se jí všechny polámané kosti a povrchová zranění. Vypadala, jako by se žádná autonehoda nestala. Den po tom, co jí Carlisle odpojil infuzi, se probrala. Byla zmatená a dezorientovaná, vypadalo to, že si na nehodu vůbec nevzpomíná. Nechávali jsme teď u ní jenom Jasona a my jsme se zdržovaly dole v obýváku nebo ve svých pokojích. Pomalu jí všechno vyprávěl. Mluvil pravdu, nezamlčel jedinou skutečnost o tom, kdo jsme. V jednom okamžiku se jí srdce rozbušilo ještě víc, než byl její obvyklý rychlý tep. Díky dokonalému upířímu sluchu jsme samozřejmě všechno slyšeli. A poslouchali jsme s napětím. Carlisle už málem běžel nahoru, ale Esmé ho zastavila a zašeptala mu do ucha, že určitě bude všechno v pořádku, ať to nechá na nich.

Pak nás Kaia chtěla vidět. Zřejmě se pokusila vstát z postele, ale bylo jasné, že po tak dlouhém ležení jí její ochablé nohy neunesou. Jason ji vzal do náručí a odnesl do jejich nového společného pokoje. Esmé s Alicí se zase činily. Zvládly přestavbu a veškeré nákupy vybavení a oblečení za pouhý týden.

Kaia zalapala po dechu.

„To je naše?“ zeptala se.

„Ano, lásko. To je náš nový domov.“

Kaia začala plakat. Bohužel jsme nevěděli, jestli štěstím nebo smutkem nad ztrátou svého bývalého života. Seděli jsme dole jako na trní.

Slyšeli jsme, jak Jason napouští vanu a koupe Kaiu. Pak jí chvíli masíroval ztuhlé tělo a nakonec něco štrachal v šatně. Nadával u toho jako křeček. My jsme se dole v obýváku všichni jen tiše smáli a Alice se zase mračila.

Bylo mi jí líto. Zase nenašla nikoho, kdo by její snahu ocenil.

Evidentně našel něco, co považoval za vhodné a donesl jí to do pokoje a pomohl jí obléci.

Nakonec, když už byla hotová, zase se snažila vstát z postele. Jason k ní okamžitě přiskočil, ale ona ho odehnala.

„Nech mě, chci sama. Jenom mě přidržuj, abych nespadla, prosím“ odbyla ho.

Slyšeli jsme její první vrávoravé krůčky. Než došla na konec pokoje, její krok se ustálil, ale stále byl trochu nepravidelný. Vrzly dveře. Nakonec se Kaia objevila na vrchu schodiště. Dole jsme všichni stáli se zatajeným dechem.

Dolů jí musel Jason sice víc snést, než že by šla sama, ale nakonec stála vzpřímeně před námi.

Nekonečně dlouhou chvíli si nás všechny prohlížela. Najednou jí z očí začaly kanout slzy jako hrachy.

„Děkuju, děkuju vám všem, že jste mě zachránili a já můžu dál být se svou láskou. Nevím, co bych si bez něj počala nebo on beze mě.“

Esmé k ní beze slov přistoupila a objala ji. Na objímání byla v téhle rodině expert ona. Přemýšlela jsem, jestli může existovat nějaký objímací dar, protože jestli jo, ona o bezpochyby má.

Když skončili, udělala Kaia něco, co vyvedlo z rovnováhy pro změnu zase mě. Přejela všechny členy rodiny znovu svým pohledem a pak neomylně přistoupila ke mně a objala ona mě.

„Děkuju, Bello. Za tvoji odvahu.“

Byla jsem úplně mimo. Stála jsem tam s rukama podél těla, její slzy mi stékaly po rameni dolů a já nenacházela slova. Chtělo se mi brečet.

Jason jí pak postupně představil všechny členy rodiny a ti s ní prohodili pár vět. Nakonec to utnulo hlasité zaškrundání jejího žaludku.

„Propánakrále,“ vypískla Esmé.

„Vždyť vy oba musíte mít neskutečný hlad.“

Hned běžela do kuchyně a za chvíli tam stála na stole obrovská hromada jídla. To, že Jason dlabe jako nezavřenej, jsme už zjistili, ale že Kaia do sebe dostane víc než jen kaši, když byla celou dobu na nitrožilní stravě, to jsme vážně nečekali. Její žaludek by tohle neměl spořádat. Přesto snědla zeleninový salát, rýži s omáčkou a navíc ještě kus nějakého dortu.

Spokojeně se usmívala a nad něčím přemýšlela. Pak se její obličej nejprve podivil a nakonec trošku zamračil.

„Co se děje?“ ptal se jí Carlisle.

„Já, já nevím,“ odpověděla.

„Snědla jsem tolik jídla jako ještě nikdy ve svém životě a přesto mám pocit, že mám stále hlad. Ale tohle jídlo už nechci,“ odpověděla.

Carlisle se usmíval, jako kdyby mu udělala neuvěřitelnou radost.

Odběhl kamsi do garáže a vrátil se se stříbrným kelímkem v rukou. Ten jsem znala dobře a taky jsem dobře věděla, co je uvnitř. Krev.

Mlčky jí ho podal.

Přičichla k němu a pak se na něj ve vteřině vrhla.

„Ááách,“ vydechla slastně.

„Co to bylo?“ ptala se.

V tu chvíli by se v nás krve nedořezal, kdybychom nějakou měli.

Naštěstí to za nás vyřešil Jason. Vzal si kelímek do ruky a přičichnul k němu. Pak se k ní otočil a povídá.

„Lásko, řekl bych, že tohle byla nejspíš krev. A tipnul bych si, že z nějakého jelena, ale tím si nejsem úplně jistej. Zvířetem jsem se krmil jenom párkrát.“

Vytřeštila na něj oči a on pokrčil rameny.

„Hm, no asi se není čemu divit, když si teď na půl upír,“ prohlásil a chlácholivě jí pohladil po ruce.

Okamžitě se uklidnila a nesměle se usmála. Jako by jí to samotné nevadilo, když to nevadí jemu.

„No, to asi ne,“ pronesla a vesele se zasmála.

***

A tak Kaia s Jasonem bez větších problémů zapadli k nám do rodiny. Nějaký čas to trvalo, než ji Carlisle přestal zkoumat jako pod drobnohledem a shledal, že už asi přišel na všechny její odlišnosti od normálních upírů. Nakonec se všechno se ustálilo v běžných kolejích.

Kaia byla rychlejší než normální člověk, ale ne tak rychlá jako upír nebo vlkodlak. Stejné to bylo i s její silou. Z větší části jedla lidské jídlo, ale potřebovala i krev. Potřebovala ji ovšem ještě méně než já. Musela dýchat a měla i ostatní lidské potřeby. Mohla se i zranit, ovšem za poněkud extrémnějších podmíneek.  Ale co pro ni a Jasona bylo nejvíc důležité, bylo to, že nestárla.

A Alice konečně našla někoho, kdo s ní rád sdílel její nakupovací mánii. Ne, že by byla Kaia nakupovací maniak, naopak, byla velmi skromná, ale časem už se asi trochu začala nudit a tak ráda vyrážela s Alicí do města. Navíc Jason měl i své vlastní povinnosti. Nikdy o tom nemluvil a nikdy se ho na to nikdo neptal, ale všichni předpokládali, že asi jako vlkodlak a člen rady starších nějaké mít musí.

Pokud jde o Alici, tak ta si na Jasonovu přítomnost velice rychle zvykla a její vize se jí vrátily.

Já jsem byla stále stejná. Stále stejně nešťastná a zlomená, ale už jsem neutíkala na útes tak často. Sedávala jsem spíše o samotě v naší zahradě.

A čas zase plynul. Léto přešlo v podzim a teď už se blížil i jeho konec. Ve vzduchu byly cítit první sněhové vločky.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  Marvi (16.12.2011 23:55)

No nádhera opět Konečně trochu radosti v jejich životě. Kaira s Jasonem převzali roli od Jacoba a Renesmé z originálu a je to super, že jejich rodina se takhle rozrůstá, ještě tam chybí k dokonalosti pouze Edward, ale určitě se dočkám. Těším se

17)  ambra (09.12.2011 18:25)

Tohle je vyprávění s velkým vé, teda Vé . Krásně a příjemně to plyne, užívám si každou větičku, ale ten žaludek už mám scvrklej vážně hrozně dlouho!!!
A doufám, že se Jacob kouká shora a je stejně spokojený jako já, jak se to s Jasonem a Bellou hezky vyvrbilo

16)  Twilly (19.05.2011 16:36)

Takže taky poloupír co??? No jo, to je materiál, který snad každý použije, dá se na něm velice hezky stavět děj...a Kaia se mi opravdu líbí... i Jason

15)  nikolka (27.02.2011 12:22)

nič krajšie sa nemohlo stať, než sa naša rodinka zase rozrástla
neviem, či je to vo mne, ale ja cítim, že niečo vo vzduchu visí

14)  eMuska (15.01.2011 14:28)

Tak náš vlčo - upíro - človečí pár je úžasný! Sú spolu strašne krásni a Bellsa je zlatá! Škoda len, že sa stále trápi... ALE: prešli dva roky! Dva roky bez Edwarda! Alicina vízia! As sa už stretnú! Achjéjo! Dva roky! Dva roky! Dva roky! Som normálne nadšená, len dúfam, že sa nebudem mýliť. Ty to máš perfektne premyslené a páči sa mi štýl tvojho písania. Je to úplne úžasné!

13)  Karolka (09.01.2011 00:15)

Děkuju! Děkuju za příběh Kaiy a Jasona. Hrozně moc zředil tu bolest a bylo to jako pohlazení.

11)  MisaBells (30.10.2010 17:49)

už jí netrap, ubožátko malé!

10)  Linfe (29.09.2010 09:31)

Schery, děkuju tohle vážně vždycky potěší

8)  Linfe (25.09.2010 15:06)

Holky už to bude už to bude, hned příště slibuju.

7)  mina (24.09.2010 22:12)

fuu tak teraz mam pocit, že sa mi podarilo po 100 rokoch napisať koment k tejto poviedke...

noo uzasne ako vzdy ale ked ja sa uz taaak neviem dockat Edwarda !!!Bella sa uz moooc trapi...
som zvedava ako sa im bude nazivat s novymi členmi rodiny...
a čo Aro spachal na Edwardovi...
cim skor pokracko

6)  Hanetka (22.09.2010 22:04)

Čím dál lepší a lepší. Ale vážně se začínám bát toho, až na to Bella přijde... co provedl Aro s Edwardem. Jak dlouho si ho tam ještě bude sušit?

4)  semiska (22.09.2010 19:32)

Moc krásný, Lin, jsem nadšená. Těším se na další kapitolku. Jason a Kaia jsou moc skvělý.

3)  sakraprace (22.09.2010 18:27)

Co slovo, to perla. Předkládáš nám jeden šperk za druhým. Kdybych měla vypíchnout, co se mi líbilo nejvíc, tak sem přepisuju celou kapitolu a to se mi fakt nechce.

2)  sfinga (22.09.2010 18:22)

Jason a Kaia
Přestože je mi Belly čím dál, tím víc líto, nemůžu se neradovat nad tím, že alespoň pro jednu dvojici to dopadlo dobře

Týnko, moc se těším na každý další díl
A těším se, až to bude celé a já do toho budu moct zabořit čumák a číst a číst a číst

1)  Lipi4 (22.09.2010 14:00)

Linfe , nemám slov. Nevím čím to, ale poslední dobou píšeš stále líp a líp ... . .. . ...Takže toto je bezkonkurenčně jedna z nejlepší kapitolek ... ... ... .. .. .Sice Bella neslintala, ale já jse is Áchla a lehce slinntla nad Jasonem - tak jsem si zamilovala dalšího vlkodlaka . .. .. . .. . . . .. . .. . . Už se nemůžu dočkat zítřeka, kdy přibude další kapitolka

1