05.08.2010 [09:00], Linfe, ze série Zlomené upíří duše, komentováno 20×, zobrazeno 3240×

Jak hluboká je i ta nejhlubší a naprostá beznaděj? Pocity bezmocnosti? Pravě to teď zakouším na vlastní kůži.

22. kapitola - Itálie a beznaděj

Opravdu pomalu jsem Emmetta vedla domů. Nebyl fyzicky unavený, ale zdál se být trochu mimo. Chvílemi byl se mnou v našem světě a pak zas nasadil ten nepřítomný pohled. Občas se na mě udiveně podíval nebo se pousmál.  Nakonec v marném pokusu si pročistit myšlenky zatřásl hlavou a povzdechl si.

Měla jsem hrubou představu, co asi teď prožívá a vůbec se mi to nelíbilo, ale nemohla jsem zapomenout, že jsem ho o to sama požádala. Byla to jediná možnost, jak se pokusit Edwardovi zachránit život. Vedlejším účinkem bylo, že teď můj bratříček zná do detailu všechny podrobnosti našeho vztahu a celý Edwardův život, o kterém nemám ponětí ani já.

Emmett se mi jednou snažil vysvětlit, co se děje po tom, co do sebe absorbuje něčí myšlenky. Není prý tak jednoduché je prostě odsunout někam do pozadí. Díky tomu, že upíří mozek je schopen pojmout spousty věcí naráz, prožívá nějakou chvíli souběžně svůj život a život té osoby. Trvá mu tak hodinu než se z toho dostane.

Objal mě kolem ramen a zašeptal.

„Neboj, Bello. U mě je to v bezpečí. Nejsem tak blbej, abych si teď z tebe utahoval, když bych ti tím jenom ublížil. Ale vážně bych si přál, aby jednou taková vhodná doba byla. Protože to by znamenalo, že by bylo všechno v cajku.“

„Jenomže to bych musela být s Edwardem a to se asi nestane,“ odpověděla jsem.

„Pojďme rychle domů, nechci už o tom mluvit.“

V obýváku jsem ho předala do péče Rose a zapadla k sobě do pokoje. Potřebovala jsem se nějak zabavit a vynechat z té činnosti mozek pokud možno. Takže sprcha a balení byly nejlepším řešením. Sundala jsem ze sebe vrstvu šminek a vzala si na sebe nějaké čisté a normálnější oblečení. Když už jsem byla v šatně, naházela jsem rovnou pár věcí do malého příručního kufru. Nakonec jsem si musela vybrat i nějaké šaty na ten ples a připravit je do cestovního vaku. Měla jsem ale sto chutí je sešrotovat do kuličky a narvat do toho kufru taky. Nezáleželo mi na tom, jak budu vypadat, vlastně jsem si přála, abych mohla vypadat co nejhůř a zkazit tak celý ples, když oni mi jím zkazili celý život.

Celá tahle procedura bohužel zabrala zoufale málo času. Nevěděla jsem, kdy přesně odlétáme, ale v domě nebyl slyšet žádný povyk, takže ten správný čas ještě asi nebude. Byla jsem si naprosto jistá, že když se zastavím, moje myšlenky mě definitivně doženou. Zkusila jsem se posadit do křesla a otevřít si nějakou knihu, ale oči koukaly skrz stránky a hlava nevnímala obsah. Bylo to marné. Koukala jsem po pokoji a nakonec jsem si vlastně uvědomila, že jsme tady s Edwardem strávili všehovšudy pouhé dvě noci.

Jenom dvě, víc nám osud jaksi nedopřál. Vánoční dárek od rodiny byl naprosto zbytečný.

Edwarde…

Cítila jsem, jak moje tělo zachvacuje panika a jak se začínám třást. Skrčila jsem si kolena pod bradu a pevně je objala rukama. Měla jsem pocit, že se jinak rozletím na tisíc malých kousků.

Potichu jsem vzlykala. Už se tomu prostě nešlo bránit. Cítila jsem, že nad sebou přestávám mít kontrolu.

Najednou se ozvalo tiché zaklepání na dveře, které mě vrátilo zpět do našeho světa.

„Bello, můžu dál?“

Byl to Carlisle.

„Ehm, vyrážíme všichni na lov před odletem. Asi bys měla jít s námi,“ řekl.

„Carlisle, já nemám hlad díky,“ odpověděla jsem.

„Chápu, ale nezapomeň, že budeme skoro týden zavření v hradu a podávat se bude pouze lidská krev. Pochybuji, že by tam měl Aro speciálně pro nás připravenou zvířecí krev. Na to velmi pohrdá naším způsobem života. Takže pokud bys dostala žízeň tam… ,“ a nechal větu nedokončenou. Dokázala jsem si představit, co by to znamenalo a udělalo se mi zle.

„Promiň, nedošlo mi to. Samozřejmě, že půjdu s vámi.“

Sice nemám žízeň, ale bude to alespoň nějaká činnost, která mě donutí nepřemýšlet. Povedou mě pouze mé instinkty.

Sešli jsme společně dolů do haly. Emmett už se zdál být naprosto v pořádku. Zazubil se na mě a ukázal vztyčený palec.

No alespoň někdo.

Připadala jsem si jako časovaná bomba, která může kdykoliv bez varování vybuchnout. Ale já jsem to musela ještě chvíli vydržet. Nevěděla jsem, jestli to dokážu. Spíš asi ne.

Lov byl rychlý a pouze účelový. Skolila jsem si pro sebe jednoho medvěda a brácha tentokrát ani moc nebrblal. Asi usoudil, že potřebuju tentokrát něco většího a výživnějšího.

Ve dvě hodiny jsme odlétali ze Seattlu a se svítáním už vjížděli zadním vchodem na nádvoří Volterrského hradu, který se po následujících pár dní změní na moje soukromé peklo. Tak strašně jsem si přála smět utéct pryč a žádného pitomého plesu se nezúčastnit. Zahrabat se někam do nory a poddat se svému zoufalství.

Jenže Carlisle mi po cestě vyprávěl, co se stalo takovým, kteří se o to v minulosti pokusili. Neúčast na plese byla Volterrskými vládci totiž automaticky považována za neposlušnost a pokus o vzpouru a dotyčný se pak většinou dožil jen dne, než ho našla garda. Díky své schopnosti nebylo na světě nic a nikdo, kdo by před Arem dokázal něco utajit. Tajně jsem doufala, že já budu první. Sice mi to nijak v mé situaci nepomohlo, protože to nejdůležitější se mnou sdílelo dalších šest členů rodiny, ale u srdce mě hřál už pouze fakt, že já budu ten první a že se to Arovi pravděpodobně líbit nebude. On mi zničil život a já budu alespoň ta osina v zadku.

Nějací cizí upíři ve světle šedých pláštích nás zavedli do našich pokojů. Zdejší hrad byl obrovský, ale ač byl velmi vkusně zařízen, připadal mi neosobní a neútulný. Podle všeho tu bydlela celá upíří šlechta a garda, ale přesto nebylo po nějakém jejich osobním životě ani památky. Všechno bylo strohé a funkční. Vedli nás hradními chodbami velmi dlouho, až jsme došli do nejzazšího severního křídla. Náš průvodce pokynul k velkým dvoukřídlým dveřím a pak beze slova odešel.

Vstoupili jsme do impozantní kruhové místnosti, ze které vedli ještě další čtvery dveře do pokojů. Uprostřed stál nízký dřevěný konferenční stolek a okolo byla rozmístěna pohodlná křesla. Stěny byly pokryty bílými reliéfy se zlaceným štukováním a místnost příjemně osvětlovalo pár nástěnných lamp. Musela jsem uznat, že po chladném působení hradního prostředí cestou jsem mi vstupní pokoj přinesl příjemnou změnu. Počkala jsem, až si ostatní rozeberou své pokoje a vydala se do toho posledního, který pro mne zbyl. Chystala jsem se vstoupit, ale zrovna někdo za dveřmi se žuchnutím upustil naše zavazadla, tak jsem se otočila a rovnou si s sebou vzala i kufr. Pokojík byl celkem malý oproti tomu, na co jsem byla zvyklá doma, ale asi se nebylo čemu divit, když musí hrad pojmout více než dva tisíce hostů. Opět byl zařízený vzhledem k tomu, že se nacházel na starodávném hradě a opticky ladil i s venkovním pokojem. Byl zde psací stůl se židlí, velká, dřevěnou mozaikou vykládaná šatní skříň a velké pohodlné křeslo, naproti němuž stála malá knihovnička vybavená pár kusy věčně omílané klasiky. Na postel se tu jaksi zapomnělo. Místo ní tu stál v rohu jakýsi otoman. Jestli nedali Emmettovi do pokoje postel, tak to bude vážně mrzutej. Po bližším zkoumání jsem objevila vedle šatní skříně kliku ve stěně a zjistila, že jsou to dveře do maličké koupelny. Okno z pokoje vedlo pouze do polí, protože celé město Volttera stálo na nízkém kopci a z poloviny, kde nebyl hrad, bylo obehnáno vysokou zdí. Široko daleko pod ním nebylo nic jiného než pole a další zvlněná krajina. Pouze sem tam někde stála zemědělská stavení. Žádné další vesnice, města nebo samotná Volterra z tohoto místa vidět nebyly. Škoda, asi opravdu poznám jenom čtyři stěny hradu.

Povzdechla jsem si. Proč mi to tak strašně připomínalo vězení?

Otevřela jsem kufr a vybalila jsem všechny šaty do skříně, kam jsem pověsila i šaty na ples. Zbytek věcí jsem odnesla do koupelny a nic jiného jsem si už nezabalila. Práce na deset minut a to mohlo být tak maximálně deset hodin dopoledne. Ples prý začíná se západem slunce.

Bože zešílím tady.

A víc než by mě umořila příšerná nuda, mě zničí můj vlastní mozek.

Už to začalo.

Stočila jsem se na pohovce do klubíčka a kolena jsem si pevně přitiskla na hruď. Snažila jsem se udržet pohromadě. Tolik mě to bolelo. Ty vzpomínky mě drásaly a rvaly zevnitř na kusy. Začala jsem si zpívat stále dokola jednu melodii, kterou hrál Edward na štědrý den večer v našem novém pokoji.

Kolikrát ještě za tento den vydržím znovu si prožít uplynulé čtyři měsíce. Aby toho nebylo málo, můj mozek a představivost se vytasily s další útočnou zbraní. Servírovaly mi jako na běžícím podnose útržky z mé vysněné svatby a života po ní.

Edward ve smokingu, Edward jak mi navléká prstýnek, Edward v maturitním taláru, Edward a já na vysoké, Edward, Edward, Edward ….

To už jsem velmi nahlas úpěla.

Jen velmi okrajově jsem zaregistrovala, že vrzly dveře a dovnitř opatrně vešel Jasper. Sedl si na křeslo a velmi soustředěně se na mě zadíval. Pravděpodobně se mi pokoušel posílat nějakou tu vlnu uklidnění, ale na mých pocitech se nezměnilo nic. Nepochybuji o tom, že se snažil víc než kdykoliv jindy v životě, ale nakonec byl sám nucen opustit můj pokoj, když se na něj přenesly veškeré moje pocity a nálada. Prostě to nevydržel.

Ale já už to taky nevydržím. Všechno uvnitř mě zoufale křičelo.

Za ten den se u mě postupně vystřídal i zbytek rodiny. Pánové mě jenom více méně přišli zkontrolovat. Nevěděli, jak by měli správně v takové situaci reagovat. Alice, Esmé a Rose se snažili se mnou být o trochu déle. Postupně se u mne všechny vystřídaly. Hladily mne a snažily se konejšit šeptanými slůvky útěchy, ale nic z toho nepomáhalo. V podstatě jsem je ani nevnímala.

Nakonec ke mně přišel znovu Carlisle, pokoušel se na mě mluvit, ale pomohlo až řádné zatřesení.

„Bello, už je čas. Je skoro večer, měla by ses připravit.“

Kývla jsem hlavou a mechanicky jsem se zvedla. Odešla jsem do koupelny a po nutné hygieně na sebe natáhla společenské šaty. Upřímně, bylo mi jedno, jak vypadám. Nechtějte po mně, abych vám řekla, jako barvu a střih měly ty šaty. Po chvíli přišli Rose s Alicí a v ruce si nesli hromadu líčidel. Rezignovaně jsem se posadila na židli a zavřela oči. Rose mě učesala a Alice namalovala. Nevěnovala jsem si jediný pohled do zrcadla a opustila pokoj. Už nebylo pro koho být krásná.

Opět jsme dlouhou chvíli procházeli hradem, až jsme nakonec stanuli před obrovskými dubovými dveřmi. Po stranách se nacházeli dva upíři, kteří nám s úklonou otevřeli dveře.

Upřela jsem svůj pohled na špičky bot a vstoupila do sálu.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  Marvi (16.12.2011 22:27)

Trpí teda pořádně a jsem zvědavá jak dopadne její setkání s Arem, takže rychle pádím dál

19)  ambra (08.12.2011 23:46)

Musím říct, že už jsem fakt vytočená, nikde jinde mi to nedělá, ale v ZUD mě to vytrvale a spolehlivě odhlašuje . A to jsem si zkontrolovala, jestli jsem přihlášená před psaním komentu. To musí být fakt nějaký technický zádrhel .
Takže znovu:
Po téhle kapitole definitivně miluju Emmetta. Ta úvodní pasáž mě rozsekala. Ne že by to další ne. Píšeš to tak skvěle, že se člověku nechtě vybaví vlastní podobné "super zkušenosti". Přičemž tady nám nad hrdinkou jaksi pořád visí ta věčnost.

18)  Twilly (18.05.2011 17:30)

au au au auuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu.. a není to vlčí citoslovce... ale pěkně bolestivé, Týnko

17)  Janeba (24.02.2011 22:05)

Linfičko, na klávesnici pořádně nevidím, pořád a nevím proč, mám nějak zamlžené oči a svíravý pocit v žaludku! Dopadne to, projde to ....! Sakra musí, vždyť by byla ohrožena celá rodina! Bello seber se, zvládneš to, ale jak, ..... když autorka nám role už rozdala! Bojim, bojím!
Děkuji!!

16)  nikolka (10.02.2011 23:05)

padala som dolu do priepasti bolesti, vonkoncom som v nej nedokázala plávať... bolo to niečo veľké a silné, až človeka mrazilo...

15)  eMuska (15.01.2011 02:01)

Ach jéminé! Mám taký pocit, že nemôžem čakať, resp, práve že môžem čakať nejaké prekvapko, no ani za frasa mi nemôže napadnúť, aké.
Ten pocit. Bella & fam... To sa nedá vyjadriť slovami. To, čo cítim, vrátane obáv... Dúfam len, že to všetko dobre dopadne... snáď... ALe to by bol potom veľmi smutný príbeh... Ach, to sú už len neupravené drísty, čo tu meliem... Idem ďalej...

14)  Karolka (08.01.2011 22:46)

Víš, co mě rozsekalo skoro nejvíc? To, co řekl, Emm Belle hned na začátku. Že by si přál, aby si mohl z Edwardových vzpomínek dělat legraci, protože by to znamenalo, že už je všechno v pořádku. Kromě toho, že ta věta je sama o sobě strašně silná, zároveň geniálně vystihuje Emmetta, jak ho vnímám já.
A ten zbytek... Asi většina z nás si něčím takovým prošla, takže není těžké to prožívat. Scvrknutý žaludek, hlava jako plná vaty, v krku jako by se něco vzpříčilo. A nesmím zapomenout na sebemrskačské myšlenky.
Byla to velmi bolavá kapitola, ale moc krásně napsaná.

12)  MisaBells (30.10.2010 15:51)

já tě kopnu Tohle je týrání Mibelky a to je trestný!!! Taková muka, chudák Bella.

11)  Amisha (16.10.2010 12:21)

to bylo tak smutné

10)  Ewik (11.08.2010 22:52)

Smutné a přesto tak nádherné
Krásně popisuješ.
Těším se na pokračování.

7)  Popoles (05.08.2010 21:30)

Tolik smutku a beznaděje. Padá na mne z toho deprese. Bella asi není z nejhoršího venku. Mám pocit, že se z Volerry hned tak k Edwardovi nedostane.
Krásně jsi popsala všechny ty emoce, kteréjí ničí. Nic nevidí, nic nevnímá jen svou bolest.
Tleskám, tahle kapitola byla moc smutná, ale o to silněji na mne zapůsobila.

6)  sfinga (05.08.2010 19:56)

Lin, miláčku, jak jsi popsala Bellinu bolest a otupění, to bylo tak příšerně reálný, až mě z toho bolí srdce.
To jak jsi nás přenesla z hravé atmosféry Forks do studeného prostředí Volterry, z toho až mrazí.
Doufám, že ty dva neštastníky zdárně provedeš všemi nástrahami, které si na ně upírský národ připravil a necháš je, aby se mohli svobodně nadechnout.
Mám tě moc ráda a netrap sebe ani své hrdiny.

Pamatuj, co řekl moudrý blázen Jan Werich:

Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.

5)  sakraprace (05.08.2010 19:29)

Chjo, tak smutné Chudák Bella a vlastně celá rodina.
Pevně, ale opravdu pevně doufám, že je nakonec dáš zase dohromady.

4)  Alicullen (05.08.2010 14:16)

Chudinka moje.Chudák Edward.Chudák já,že jsem začla tuhle povídku vůbec číst.Je tak skvěle smutná,až to není možné

3)  Lipi4 (05.08.2010 13:40)

Krásná, smutná kapitolka ....... ..... Přesně vím jak se naše (tvoje) Bella cítím

2)  Hanetka (05.08.2010 10:56)

Jéžiš, chudák. Teď by nescházelo nic jiného, než aby si ji tam vyhlídl nějaký upír a nutili ji do svadby. Ale pevně doufáím, že se s Edwardem zase dají dohromady...

1)  semiska (05.08.2010 10:03)

Chudák, trpí jako pes. Ale snad to bude dobré a ona se setká zase s Edwardem. Moc jim ddržím palce.

1