19.07.2010 [09:00], Linfe, ze série Zlomené upíří duše, komentováno 26×, zobrazeno 5993×

Po smutku přišel čas na trochu toho štěstí a romantiky.

19. kapitola - Čas vánoční

Život se mi pomalinku vracel do starých dobrých kolejí.  Pro mě nebyl Jacobův pohřeb záležitostí jednoho dne jako pro ostatní členy rodiny. Pro mě byl Jacob něco víc než jen známý samozřejmě. Byl to přítel a byl to také poslední kousek mého lidského života. Teď už nebylo nic, co by připomínalo starou Isabellu Swanovou. Teď už jsem navždy a pro všechny jenom Bella Cullenová.

Jenom! Bello nebuď sobec, dostala si víc než by si kdy mohla doufat.

Pro sebe jsem se usmála. Mám pravdu, měla jsem víc, než bych si kdy zasloužila za to, že jsem ve svém životě nikdy nic mimořádného nedokázala. Mám je a mám Edwarda.

Jason se pochopitelně neukázal, ale nic jiného jsem ani nečekala. Spíš bych se hodně divila, kdyby přišel. Má na své duši ještě hodně šrámů, se kterými se musí poprat a už navždy mu tam po nich zbudou jizvy jako trvalá připomínka toho, že se s ním život nemazlil. Ale jednou… jednou, až bude ten správný čas, se vrátí. I když jsem věděla, že teď prožívá jedno z nejhorších období svého života, alespoň jsem doufala, že je v pořádku a na dálku mu popřála mnoho sil.

Občas jsem si na oba ještě vzpomněla, ale už jsem se mnohem více soustředila na svůj vlastní život. Všechno bylo neuvěřitelně dokonalé, až jsem si kolikrát říkala, že to snad ani není možné. Doma vládla radost a pohoda, všichni byli konečně spokojení a Esme zářila štěstím, protože jsme všichni měli svou drahou polovičku a růžový oblak lásky se doslova vznášel nad celým naším domem. Každý plnil svou úlohu a všechno bylo v dokonalé rovnováze. Carlisle byl stále hlavou rodiny a udržoval všechno v patřičných mezích, ale už i na něm bylo vidět, jak blahodárný vliv na něho měla tahle uvolněná atmosféra. Smál se mnohem více než dřív a dokonce se víc než ochotně s námi pouštěl do různých skopičin. Jako tuhle, když jsme k Emmettovi k narozeninám připravili dárek v podobě pěti medvědů s růžovými mašlemi okolo krku. Byl z nich doslova u vytržení a ještě asi dva dny poté nutil Rosalii nosit tu mašli na hlavě.  Jasper se s nastalou situací vyrovnával po svém, tedy on s tím asi chudák nemohl nic moc dělat, když to na něj doma útočilo ze všech stran, ale ani on ani Alice nevypadali, že by jim to vadilo. Akorát byli z domu mnohem častěji než kdy dřív. To Emmett s Rosalií se s takovým taktem rozhodně neobtěžovali.  Ale byli to oni dva, kdo se většinou starali o odlehčení atmosféry a vymýšlení různých lumpáren.

Já jsem trávila všechen svůj volný čas s Edwardem. Vlastně, ono se to tak ani nedá říct, trávila jsem s Edwardem všechen čas, kdy byl vzhůru, a když spal, měla jsem spoustu času na svoje holčičí věci a na trochu klidu a soukromí. Až ve mně začal hlodat červíček pochybností, když mi došlo, že Edward se v podstatě ode mě nehne, doma vůbec není a nevěnuje se ničemu jinému než mně.

„Edwarde?“ zeptala jsem se ho jednou večer, když jsme opět leželi u mě v posteli.

Otočil ke mně hlavu, upřel na mě ty svoje zelené oči a nadzvedl jedno obočí.

„Víš, já jsem si vlastně uvědomila, že od té doby, co jsi se mnou, trávíme spolu všechen tvůj čas. Vidíme se každý den ve škole i po škole, spáváš tady a doma se skoro nevyskytuješ. Mám pocit, že už ti musím lézt na nervy a že jsi kvůli mně přišel o čas na svoje věci a o soukromí. Navíc se skoro vůbec nevídáš se svou vlastní rodinou. Chci, abys věděl, že si tě nijak nenárokuju jenom pro sebe a že si můžeš dělat, co budeš chtít i beze mě. Pochopím to. Víš, já mám tu výhodu, že mám spoustu času během tvého spánku. Nedokážu si představit, že bych neměla tyhle chvilky pro sebe a vůbec jsem si neuvědomila, že tebe jsem o ně připravila. Omlouvám se,“ zašeptala jsem.

Jeho pohled se změnil ze zaujatého na ten, kdy jsem se v něm doslova rozpíjela a za nic na světě by mě nic nedonutilo koukat se jinam. Převalil se na bok, jednou rukou si mě k sobě přitáhl a dal mi jeden z těch sladkých polibků. Pak mi zašeptal odpověď.

„Blázínku můj, nedokážu si ani představit, že bych nebyl s tebou, a kdybys mě k tomu donutila, stejně bych asi nedokázal dělat nic smysluplného a myslel bych na tebe, kde jsi a co asi děláš. S tebou je to stejně přirozené jako kdykoliv jindy a nemám pocit, že bych o něco přicházel. Dělám přesně to, co chci a kdy to chci.“

„A co se týče rodiny… “ Edward se na chviličku odmlčel.

„Tu pravou rodinu jsem našel až tady u vás. Nikdy jsem se nikde necítil víc doma. Asi se mi budeš smát, protože není normální, aby si někdo takhle připadal v cizím domě a po tak krátké chvíli, co se známe, ale já to tak prostě mám. Nejraději jsem tady s tebou a s nimi, víš. Všichni jste naprosto báječní a mně se ani nesnilo, že s tak nádhernou holkou dostanu konečně i rodinu.“

Zalapala jsem po dechu a spolu se mnou dole i Esmé, slyšela jsem ji pofňukávat. Edward to samozřejmě slyšet nemohl, ale momentálně udělal nejšťastnějšími na světě hned dvě upírky.

Pravděpodobně seděla dole na gauči s Carlislem, který sledoval zprávy, protože se k němu naklonila a pošeptala mu.

„Konečně jsme kompletní, miláčku.“

Odpoutala jsem se od té scény dole a znovu se věnovala Edwardovi, který ještě pokračoval.

„Naši se konečně dohodli na rozvodu, víš.“

„Edwarde, proč jsi mi nic neřekl. To je mi strašně líto.“

„Měla si svých starostí dost s Jacobem a tak. Vím to asi týden a opravdu to pro mě teď už není vůbec důležité. Nikdy jsem se svými rodiči neměl pořádný vztah, takže mě to ani nevyvedlo z míry. Ale pro ně je to tak lepší a jsem rád hlavně kvůli tátovi. Zamiloval se do nějaké servírky z Port Angeles a tak konečně sebral odvahu a dohodl se s mámou na nějakém kompromisu. Ta stejně chce žít v LA, takže tátovi nebránila a on jí bude posílat měsíční odškodné. Všichni budou spokojení.“

„Ale já jsem ten nejspokojenější ze všech,“ prohlásil a pak už si mě zase nadobro přesunul k sobě a nedovolil mi říci jediné slovo. Umlčel mě v táhlém polibku, který zakončil vyznáním lásky.

„Taky tě miluju, Edwarde.“

***

Podzim se přehoupnul do zimy a my jsme byli spolu s Edwardem už více než tři měsíce. Mně to ovšem přišlo jako věčnost, bylo to tak přirozené, jako by tomu tak bylo prostě odjakživa. Pasoval ke mně dokonale, jako ztracený klíč, který konečně nalezne ten správný zámek a otevře bránu do světa štěstí. Všechen svůj volný čas jsme teď věnovali školním povinnostem, protože se blížil konec pololetí a psaly se všemožné testy, eseje a školní práce. Navíc Alice s Esmé už začaly vyšilovat kvůli Vánocům. Bude to poprvé, co je s námi bude trávit i Edward, a protože je to člověk, museli jsme udělat nějaké změny.  Překvapil mě svým rozhodnutím, ale okomentoval to těmito slovy.

A kde bych jako měl být jinde než s tebou?

Nikde. Nikde jinde a samozřejmě, že tady s námi. Jinak to ani být nemohlo a já se málem zhroutila pod dalším náporem štěstí.

Večer asi 14 dní před Vánoci jsme takhle seděli v obýváku a Esmé začala přemýšlet nad tím, že si bude muset sehnat recept na pečeného krocana. Začala jsem větřit možné nebezpečí.

„Promiň, Esmé, ale ty máš v plánu dělat vánoční večeři?“

„No, bude tu s námi Edward, bude potřebovat nějaké jídlo,“ pokrčila rameny.

„To máš sice pravdu, ale já sem tu ten nejmladší a už je to osmdesát let, co jsem naposledy vařila a pochybuju, že bych to teď zvládla. Navíc představa, že to mám ochutnávat a dochucovat, je vážně odporná. Tohle asi nebude nejlepší nápad, myslím, že nechám připravit nějaké jídlo v restauraci a dovézt ho sem, co ty na to?“ nabídlaj sem jí.

Trochu rozpačitě se usmála a kývla.

„Asi to bude lepší, některé věci prostě jako upíří hospodyně asi fakt dělat nemůžu,“ zasmála se. Dál už se věnovala opět plánování s Alicí.

Každý jsme měli nějaký úkol. Já jsem tedy měla obstarat jídlo pro Edwarda, Alice s Esmé dělaly výzdobu, Emmett s Rosalií se starali o vánoční stromek a o zdobení (samozřejmě jen tím, co jim holky připravily za ozdoby), Jasper se staral o hudbu a o tu správnou vánoční náladu a Carlisle půjde jako každoročně do nemocnice roznášet jídlo a nějaké drobnosti, co jsme nakoupili pro potěšení pacientů.

Najednou Carlisle sykl a vyžádal si ticho. Koukal zrovna na zprávy.

Dobrý večer, tady Jimmy Grant živě z předměstí Paříže. Dnes v podvečer tu začala hořet velká transfuzní stanice, která zásobuje většinu nemocnic v Paříži krví. Pravděpodobně se jednalo o závadu na elektroinstalaci, ale přivolaní hasiči a policejní experti mohli začít se zkoumáním příčin vzniku požáru teprve před malou chvílí, kdy se teprve podařilo dostat požár pod kontrolu. V transfuzní stanici bylo uskladněno více než dva tisíce litrů krve pro pacienty a jisté už je teď jedno, a to, že momentálně je v Paříži akutní nedostatek krevních konzerv a nemocnice a lékaři vyzývají obyvatele, aby přišli darovat krev. Společně s havárií dodávky na převoz krve z minulého týdne je toto už druhé neštěstí podobného ražení a lékaři skutečně nemají potřebnou krev ani pro akutní záchranu lidských životů. Navíc tato je automobilová nehoda opepřena naprosto nevysvětlitelnou záhadou, kam se poděly všechny krevní konzervy z nabourané dodávky. Doufáme, že se hasičům a policistům brzy podaří objasnit příčiny dnešní katastrofy a ještě jednou vyzýváme občany, aby pomohli darováním své krve. Pro TV5 živě z Paříže Jimmy Grant.

Carlisle se zamračil a nechápavě zakroutil hlavou. Vypadalo to, že má nějaké starosti, ale víc už neřekl ani slovo.

Po pěti minutách jsme se zase všichni začali věnovat svým obvyklým činnostem. Já jsem se nejvíce trápila vymýšlením vánočního dárku pro Edwarda. Byla jsem naprosto bezradná. Nejraději bych mu dala všechno, nač jen kdy pomyslí, byla jsem mu doslova schopná snést modré z nebe, ale nic mi nepřipadalo dost dobré. Pořád to byly jenom věci, obyčejné věci, které si kdykoliv mohl koupit.

A pak mě to napadlo. Největším dárkem, který jsem mu schopná dát, jsem já. Nemám nic cennějšího než je můj život a moje duše. A i tohle jsem mu byla schopná dát. Jemu ano. Na věčnost.

Pak už do sebe všechno zapadlo jak skládačka. Na tenhle vánoční dárek ani jeden z nás nikdy nezapomene. Doufám.

***

Pro druhou část vánočního dárku stačila chvíle brouzdání po internetu a jedna rezervace. Teď mě čeká ta těžší část. Snad se mi ho podaří přemluvit.

Telefon už chvíli vyzváněl a já se ho chystala zklamaně položit, když se konečně ze sluchátka ozval hlas na druhé straně.

„Dean Foster, prosím.“

„Dobrý večer, u telefonu Bella Cullenová. Já se velice omlouvám, že vás ruším takhle večer a už předem se omlouvám, co po vás budu chtít. Vím, že už se tomu dávno na profesionální úrovni nevěnujete a užíváte si rodinného života, ale chtěla jsem vás požádat, zda byste mi nemohl udělat pár fotografií?“

„Promiňte, slečno, ale já už se vážně profesionálnímu focení nevěnuji. Budete si muset najít někoho jiného.“

Povzdechla jsem si. Čekala jsem to, a proto jsem použila poslední možnou věc, která mě napadla. Doufala jsem, že to zabere nebo ho to přinejmenším zaujme.

„Nic se neděje, myslela jsem si to. Jenže vy jste byl vždycky ten nejlepší ze všech a s ostatními fotografy budu mít trochu problém, víte? Moje oči mají trochu zvláštní zlatou barvu a znervózňují je a pobyt na sluníčku pro mě není dvakrát příjemný v cizí společnosti.“

Napjatě jsem čekala a na druhé straně se ozval prudký nádech.

„No, myslím, že bych pro jednou mohl udělat vyjímku.“

Jo!

Z úst my vyšel němý výkřik a poskočila jsem si radostí.

Domluvili jsme si schůzku asi za týden. Stále bylo ještě dost času a do vánoc by všechno mělo klapnout.

Oznámila jsem rodince a Edwardovi, že si v rámci vánočních nákupů udělám menší dvoudenní výlet. Kupodivu všichni bez námitek souhlasili, jakoby se jim to zrovna hodilo do krámu.

Focení bylo úžasné. V podstatě to byla jenom obálka pro můj hlavní dárek, ale i tak jsem si to užila. Zprvu jsem se bála, že se budu stydět, ale s Deanem to bylo všechno tak nějak v klidu. Díky tomu, že jsme oba stejní, mohl pracovat rychlostí, která mu vyhovovala, a mohli jsme navštívit spoustu různých exteriérů. Rozhodně to byl povznášející zážitek pro mé sebevědomí a velmi příjemná společnost.

Domů jsem si vezla mnoho nádherných portrétů v jakoby starobylém koženém album převázaném tenkým koženým řemínkem. Jen v levém dolním rohu byla dvě červená srdce.

***

Byla jsem jako malé dítě a strašně jsem se nemohla dočkat čtyřiadvacátého prosince. Těšila jsem se na to, jak se Edwardovi bude líbit můj dárek a těšila jsem se na svůj vlastní pokoj!

Během těch dvou dnů, co jsem byla pryč, se ze mě totiž stal bezdomovec. Vrátila jsem se domů a na dveřích do pokoje byla akorát velká mašle a před nimi Emmet, coby bodyguard. Pár nejnutnějších věcí jsem měla naskládáno v druhém pokoji pro hosty a jinak nic. Esmé mi vysvětlila, že je to jejich dárek pro mě a Edwarda, ale stejně mě nenechali jít dovnitř. Upřímně, trochu mi to lezlo na nervy.

Neměli jsme v rodině žádné malé děti a tak jsme trochu pozměnili tradiční chod Vánoc. Zahráli jsme si na středoevropany, protože pokud bychom měli čekat na dárky až do rána, neměli bychom s Edwardem kde spát.

V podstatě od rána toho dne D jsem byla na mašli. Čas plynul tak pomalu a já jen tak zevlovala po domě. Nakonec to Alice s Esmé nevydržely a vykopaly mě i s klukama ven. Rose mě v tom nenechala a šla s námi. Tolik těch holčičích věcí zas nemusí, naštěstí. Edward měl přijet v půl páté a jídlo měli dovézt ve čtyři. Do té doby jsme blbli venku, zničili pár stromků, les po naší koulovačce vypadal, jako kdyby se jím přehnalo stádo nosorožců, a nakonec jsme skolili pár vysoké a pochutnali si na rádoby slavnostní večeři.

„Nezdají se vám ty srnky dneska takový nějaký lepší?“ zamlaskal Emmett.

Rose se na něj znechuceně obrátila.

„Tobě už ty Vánoce taky lezou na mozek, co?“

„No jasně,“ culil se na ní.

„Obzvlášť, když vím, co je v tý obrovský růžový krabici pod stromkem a jak ti to bude večer perfektně slušet a já si to pak taky budu moct rozbalit,“ mrknul na ni.

Kdyby mohla, Rose by se teď určitě červenala. Takhle jenom sklopila oči a culila se tady.

Naštěstí už byl čas vrátit se domů. Těsně před vchodem jsme všichni zůstali stát v němém úžasu.  Zmateně jsem se rozhlížela, jestli náhodou nestojíme špatně, ale to samozřejmě nebylo možné. Holky proměnily náš dům v pravý vánoční skvost. Už jenom pozorováním té nádhery zvenčí na mě dýchala pravá vánoční atmosféra. Jeho obrysy byly zvýrazněny měkkým zlatavým světlem z trubic a na oknech a sloupech od verandy zářilo tisíce drobounkých žároviček. Na trávníku vedle chodu byl ozdobený venkovní stromek laděný do zlatých a červených barev a všechno kolem nás, kromě příjezdové cesty, pokrývala dokonalá blyštící se vrstva sněhu. Nešlo mi do hlavy, jak to udělaly, aby nikde nezanechaly ani stopu. Vedle vstupních dveří stály dva květináče s červenými vánočními hvězdami.

Jídlo přivezli asi o něco dřív, protože se celým domem linula vůně pečeného krocana a cukroví.

Dobře, tady na tom místě si představte takový ten zvuk, kdy se vám zamotá kazeta v přehrávači, a zapomeňte na pravou vánoční atmosféru. Smrdělo to fakt odporně. Teď stejnej zvuk a popojedem.

Obýváku místo pohovky vévodil obrovský vánoční stromeček už celkem zavalený dárky a velký prostřený stůl. Líbilo se mi, že ač nejíme, prostřeno bylo pro všechny. Pouze s tím rozdílem, že na našich talířích byla vánoční dekorace a ten Edwardův byl připraven k podávání večeře.

Všechno bylo laděné do tlumených vínovo-fialkových barev se stříbrnými doplňky. Bylo to prostě úchvatné a okouzlující. Najednou se ozval zvonek u dveří. Doslova jsem vyskočila radostí a letěla tam. Konečně Edward s rukama a náručí plnou tašek. Vyvalila jsem na něj oči a chtěla mu pomoct, ale nedal se. Popřál nám všem dobrý večer a vydal se rovnou pod stromek skládat tam svůj náklad. Nakonec se otočil a záře vánočního stromku byla rázem ničím v porovnání s jeho úsměvem.

Zasedli jsme ke stolu a Esmé mu začala servírovat večeři. Edward jedl a my jsme vesele konverzovali u stolu a pozorovali ho, jak se mu dělají boule za ušima. Nakonec, když už doslova funěl, zdvořile poděloval Esmé za uvařenou večeři a já jsem na ni jenom mrkla a nechala ho přitom. Carlisle se rozhodl ještě chvilku napínat mé nervy a vstal k slavnostnímu přípitku. Edward dostal červené víno a my ostatní jsme si konečně večer taky na něčem pochutnali. Mluvil o tom, jak je šťastný, že se naše rodina rozrostla o dalšího člena a jak je důležité, že máme všichni jeden druhého a že jsme konečně všichni v párech. Vnímala jsem ho jenom na půl ucha a pohledem bloudila k blikajícímu vánočnímu stromku. Všichni mě pobaveně sledovali a nakonec Carlisle konečně vydechl tu kouzelnou větu.

„Tak pojďme rozbalovat dárky, Bello?“

Byla jsem tam jako první a nedočkavostí jsem málem ten stromek sestřelila. Pohodlně jsem se usadila mezi tou hromadou různobarevných balíčků a tentokrát se musela krotit s rychlostí rozdávání, protože pokud by bylo po našem tak jako vždycky, za půl minuty by bylo hotovo. Nakonec se vždycky ukázalo, že všichni naši upíři byli jako děti a vrhali se na dárky s nedočkavostí sobě vlastní. Jenom Alice nemusela ty dárky ani rozbalovat a rovnou děkovala s úsměvem dárcům.

Nejprve jsem rozdala dárky od Edwarda. Musím uznat, že to vystihl dokonale. Esmé dostala sadu na kreslení, Carlisle nějaké knihy, Emmett hry na Playstation, Rosalie šperky a Alice s Jasperem víkend pro dva kdesi.

Nakonec přede mnou ležel můj dárek. Byla to čtvercová krabice převázaná béžovým hedvábným papírem a zelenou mašlí. Chtěla jsem ji rozbalit, když v tom jsem si koutkem oka všimla zoufalého Edwardova pohledu. Naklonila jsem se k němu a pochladila ho po stejně.

„Copak se děje, lásko?“ zeptala jsem se.

„Když já nevím, jestli se ti to bude líbit. Vybrat dárek pro tebe byla muka, nic se mi nezdálo dost dobré,“ povzdechl si.

„Edwarde, i kdybys mi dal starou děravou botu, tak si ji vystavím vedle postele a bude to ten nejkrásnější vánoční dárek, co mi kdo dal. A to jenom proto, že je od tebe.“

Dál už jsem se věnovala svému dárku. Chtěla jsem si to vychutnat, tak jsem naprosto atypicky pro mě pomalu rozlepovala papír, abych ho nikde neponičila. Nakonec jsem nadzdvihla víko a tam byla krásná hedvábná smetanová noční košilka. Byla lehoučká jako pírko a měkká jako Edwardovo pohlazení. Vzpomněla jsem si, co za dárek čeká na Edwarda a musela se pousmát.

Se zájmem mě všichni sledovali. Chtěla jsem si ji trochu prohlédnout, tak jsem ji povytáhla z krabice, když mi spadlo něco blýskavého do klína. Zvedla jsem to a v ruce se mi třpytil droboučký náhrdelník z bílého zlata. Byl to jednoduchý řetízek s atypickým vzorem a jako přívěsek se na něm houpala dvě propletená písmenka posetá maličkými diamanty. E a B. Edward mi ho vzal z ruky a připnul mi ho na krk. Pořád jsem si na něm držela dlaň a ohmatávala ho, když už jsem se na něj nemohla koukat.

„Všechno je to moc nádherné, děkuji,“ a naklonila jsem se k němu a vtiskla mu polibek.

Všichni ostatní se přestali věnovat svým dárků a se zájmem nás pozorovali. Sebrala jsem odvahu a podala mu svůj dárek. Vybalil album z papíru a otevřel ho na první stránce. V tu chvíli udělalo jeho srdce kotrmelec a rozbušilo se tak silně, že to snad muselo být slyšet až v Seattlu.

***

Zdálo se, že Bella měla z mého dárku upřímnou radost. Dost se mi ulevilo. Strávil jsem v obchoďáku skoro dva dny, než jsem to vybral a další týden na to, jestli vyrobí ten náhrdelník přesně, jak jsem si ho představoval.

Teď jsem držel v ruce dárek od ní a papír letěl dolů skoro okamžitě. Rozhodně jsem si s tím nedával takovou práci jako ona s tím mým.

Držel jsem v ruce nějakou starou knihu. Trochu nechápavě jsem na ni zíral a pak jsem odmotal tenkou koženou šňůrku a otevřel ji na první stránce. A málem jsem dostal infarkt a to jsem ještě netušil, co mě čeká, až začnu otáčet stránky.

Bylo to fotoalbum a z první stránky se na mě usmíval černobílý portrét Bellina obličeje. I na všech ostatních byla Bella. V různých šatech a v různých situacích, ale vždycky se usmívala a já měl pocit, že je to jenom a jenom pro mě. Blížil jsem se ke konci a zalapal po dechu. Koukal jsem na obrázky, kde už Bella neměla žádné oblečení, ale přesto byly velmi vkusné bez zbytečných vulgarit. Na té poslední ležela na louce plné rozkvetlých květin a na její pokožku dopadalo přímě sluneční světlo. Zářila jako diamant a já jsem naprosto nechápal, jak tohle vůbec dokázal fotoaparát zaznamenat. Ale ty fotografie byly dokonalé. Neměl jsem slov.

Na poslední dvoustraně byla fotografie srubu na okraji jezera a připsané věnování.

Nedokázala jsem najít žádný dar, který by přesně vystihoval míru a hloubku lásky k tobě. Žádný pro mne nebyl dost dobrý, a proto jsem se rozhodla dát

Dávám ti sebe, své ledové srdce a svou duši.

Na věčnost.

Tvá milující Bella

Zalapal jsem po dechu a ona se mi beze slova stulila do náručí. Chvilku jsem ji kolíbal a šeptal jí, jak moc ji miluju. Měl jsem připravený ještě jeden trumf, ale rozhodl jsem se nechat si ho na později. Alice si odfrkla a zklamaně protáhla obličej. Ona už to věděla.

Díky bohu se teď slova ujala Esme, protože já jsem nebyl schopen čehokoliv.

***

To hrobové ticho přerušila Esme.

„Edwarde, děkujeme ti za ty krásné dárky a teď nám dovol, abychom ti předali i my ty svoje, ale budeme se muset přesunout jinam, protože se jaksi nevešly pod vánoční stromek.“

To byla ta chvíle, kdy jsem konečně mohla spatřit svůj pokoj, ale něco mi říkalo, že už nebude jenom můj, ale bude náš.

Došli jsme před dveře s mašlí a Edward nechápavě zůstal stát před nimi.

„No tak, do toho,“ pobízela ho nedočkavá Esmé.

„Otevři to, Edwarde,“ popostrkovala ho Alice.

Podíval se na mě a já jenom pokrčila rameny a pokynula rukou, aby pokračoval.

Vzal za kliku a společně jsme vstoupili do pokoje s celou rodinou za zády. Teď jsem nevěřícně zůstala zírat já. Poznávala jsem některé prvky svého starého pokoje, ale zbylo jich tu jen velmi málo. Ocitli jsme se v takovém menším dvoupokojovém apartmá. Probourali totiž část stěny do vedlejšího pokoje pro hosty, z nějž byla momentálně naše ložnice. Byla tu moje krásná postel, ale všechno ostatní bylo uzpůsobené pro život ve dvou. V části, kde jsme teď stáli, byly dva psací stoly s počítači, pohovka s televizí a videohrami, knihovna a u velkého proskleného okna stálo koncertní křídlo. Zmateně jsem se otočila na Edwarda.

„Ty umíš hrát na klavír?“ zeptala jsem se.

Němě přikývl a podíval se na Esmé. Ta objímala Carlisla a blaženě se usmívala.

„Za to poděkuj Alici. Viděla tě tady sedět a hrát na něj.“

„Jinak tohle samozřejmě máte ode všech, ale speciálně šatnu vám zařizovala Alice a Emmett s Jasperem se postarali o elektroniku, od Carlisla a mě máte to křídlo a Rosalie mi vydatně pomáhala s výzdobou.“

„Díky,“ hlesla jsem.

Edwardovi ukápla slza z oka a tak ji rychle setřel a zasedl za klavír. Začal hrát vánoční koledy a my všichni jsme stáli okolo a zpívali dlouho do noci.  Snad jste pochopili a trochu i pocítili, jak výjimečné pro nás tyhle Vánoce byly. Ty nejvýjimečnější, a že už jsme jich zažili mnoho.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

6)  semiska (19.07.2010 12:06)

To bylo tak krásný a romantický. Až jsem uronila slzičku.
Jsem dojatá. Ty Vánoce byly úplně úžasný a moc krásný.
Moc se těším na pokračování.

5)  Lipi4 (19.07.2010 09:29)

Linfe: Aspoň teď budeš mít lepší představu o tom, jak vypadá čtenář tvých kapitolek

4)  sakraprace (19.07.2010 08:57)

Ježiši, jsem celá uáchaná a mám připitomělý úsměv. To zas budu v práci vypadat
Nádherné vánoce, krásné dárky, moment, musím si vzlyknout a áchnout, dobrý, krásná kapitolka. Díky.

3)  Linfe (19.07.2010 07:22)

Eve: díky, trochu se stydím.

Lipi: jedná se o shodu náhod asi jestli mams pro me prekvapeni tak mi to sakra nerikej, protoze ted nebudu zvedavostí ani spát. Jinak takhle osmajlíkovanej komentář jsem ještě neměla Wow

2)  Lipi4 (19.07.2010 05:02)

Linfe, je to úžasná, skvělá, vánoční (už bych teď zase zpívala koledy ), slavnostní a dechberoucí (nad dárečkama ) kapitolka ... .. ... ...Edward je úžasný a ten jeho dárek je přímo skvělý, bombastický a jedinečný ... .. Propletená písmena ......... . ... . . .... ....... .... ....... ( snad mě nepřizabiješ ) ...... ... .. .. ...... ...... jen malinká drobnůstka - zdá se mi to nebo jsi použila nápad na vánoční dárek , který se objevil v jedné kapitolovce, co tu je? (samozřejmě se může jednat o shodu náhod )... ...... . ... ... ... Vánoce se Ti skvěle povedli, přímo jsem se tam viděla, jak si je společně s nima užívám ..... ... ... ... ... ... .. ... ... ... ... ... ... skvělá metoda, jak umluvit fotografa - snad se mi tohle nikdy nestane

... .... ... ... ... ... .... ....
.. .. .. ... .... .... .....
...... .. ... ... ... .. ... .

Mockrát Ti děkuji za tuto kapitolku a už se nemůžu dočkat další (snad bude co nejdřív )


----------

PS: Mám pro Tebe malé překvapení

1)  Evelyn (18.07.2010 23:25)

Linfe, je to moc krásná kapitola a atmosféru jsi vystihla úžasně, ale prosím dávej si pozor na následující: Emmett se píše vždy s dvěma t, občas ti uklouzne shoda podmětu s přísudkem, jedná-li se o ženy, vždy musí být tvrdé y. A nakonec ji/jí, ni/ní a mě/mně, pletlo se Ti to.
Jinak za děj tleskám

«   1 2