22.06.2010 [07:00], Linfe, ze série Zlomené upíří duše, komentováno 27×, zobrazeno 5795×

Byla jsem si jistá, že má láska k Edwardovi je nesmrtelná, ale byla i ta jeho stejně pevná? Naše křehké pouto se povážlivě zakymácelo.

15. kapitola - Edwardovo intermezzo

Prudce jsem se posadil a nadechnul. Nevím, co mě přimělo se probudit, ale v tom okamžiku jsem zjistil, že ležím ve stanu sám. Zachvátila mě panika. Začal jsem se hrabat ze spacáku i ze stanu.

Kam mohla proboha jít? A jak to, sakra, že mě to nevzbudilo, když lezla ven?

Snažil jsem se uklidnit, ale bylo to naprosto marné. Cítil jsem srdce až někde v krku. Třeba šla jenom na záchod. Rozhlížel jsem se kolem a mé oči se snažily proniknout tmou, ale bylo to o to těžší, že mě oslepovala záře z ohniště.

„Bello, Bello,“ volal jsem.

Nic se neozývalo. Pak jsem uviděl hromadu šatů ležících u ohně. Poznal jsem její tepláky na spaní a bílé triko. Nevěřícně jsem udělal pár kroků dopředu a oheň nechal za sebou. Stála po krk ve vodě a koukala na mě.

Ona… se… šla… koupat… ? Teď… zima…

Chvíli mi trvalo, než mi to hlava pobrala, ale nakonec jsem se vzpamatoval. To jsem ještě netušil, že tohle nebyl ani zdaleka jediný šok dnešního večera.

„Prokristapána, ty ses asi úplně zbláznila, ne? Pojď okamžitě z tý vody ven, vždyť tam zmrzneš,“ řval sem na ní.

Měl jsem o ní takovej strach, ta voda může mít maximálně deset stupňů. Rychle jsem začal spřádat plány, dřevo na oheň ještě nějaký zbylo, takže zdroj tepla máme. Pak spacák a moje mikina, snad to bude stačit. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, že se nepohnula oni o centimetr. Zase jsem dostával zlost.

Ona mě chce snad přivést k šílenství nebo co?

„To si mám pro tebe dojít?“ zeptal jsem se nabroušeně a začal si sundávat botu.

Naštěstí jsem zpozoroval, že už se rozhoupala a vydala se ke břehu. A pak mi to došlo. Nasucho jsem polknul a dost jasně cítil, jak mě zalívá pot. Teprve teď mi to došlo.

Ona byla nahá!

Ty blbečku.

Věděl jsem přesně, co by se teď slušelo udělat, ale nemohl jsem a ani jsem nechtěl přinutit své nohy k pohybu.

Byla nádherná, ani se mi nechtělo věřit, že ta scéna, která se mi odehrávala před očima je skutečná. Připadala mi jako bytost z pohádky. Ve svitu měsíce se kolem ní vznášel podivný stříbřitý opar a kapky vody stékající jí v dolíčku mezi ňadry vypadaly jako tekoucí stříbro. Snažil jsem se vnímat všechno okolo, ale ty dva hrbolky na její hrudi mě přitahovali ze všeho nejvíc. I takhle z dálky jsem poznal, jak jsou pevná a krásně tvarovaná, akorát na pomazlení. Bradavky měla vystouplé zimou. Málem jsem se tam vrhnul za ní. Naštěstí nebo spíše naneštěstí udělala několik dalších kroků. To mě opět přikovalo k zemi. Postupně se mi odhalovalo její ploché bříško a krásně oblé boky. Celá její postava byla tak nádherně souměrná, ženská a smyslná. Na další detaily už jsem se prostě soustředit nemohl, protože by se pak klidně mohlo stát, že bych vyl na měsíc jako vlk. Byl jsem tak akorát zralý na to, strčit hlavu do té ledové vody. Děkoval jsem bohu, že mám na sobě volné trenky.

Nutil jsem svůj mozek k nějaké jiné činnosti. Nakonec se mi zase vybavila představa ledové kry. Rychle jsem k ní přiskočil, vzal jí do náručí a začal jí třít paže a záda.

Už jsem nepotřeboval zchladit, protože jsem se cítil, jako kdyby na mě někdo chrstnul kbelík ledové vody. Byla zmrzlá úplně na kost.

„Co tě to napadlo, Bello. Vždyť ty jsi úplně ledová jako nějaká mrtvola,“ mumlal jsem. Pořád jsem nemohl pochopit, proč by dělala něco tak stupidního a nezodpovědného.

Najednou zaúpěla a nohy se pod ní podlomily. Tak nějak jsem to nečekal a svezl se s ní na zem. Dosedl jsem na něco tvrdého. Jenže to už se Bella celá otřásala prudkými vzlyky a hlavu měla zabořenou v mém podpaždí.

„Mrtvola,“ zafňukala.

Naprosto jsem nechápal, co ji mohlo tak rozhodit. Měla tady drkotat zubama, být celá modrá a ona mi tady místo toho plakala v náručí. Byl jsem zmatený jak lesní včela, ale pokoušel jsem se jí alespoň trochu uklidnit.

„Lásko, co je s tebou? To je jen takové přirovnání,“ konejšil jsem ji. Jednou rukou jsem ji držel a druhou hladil po zádech, ale měl jsem problém udržet rovnováhu, protože jsem na něčem dost nestabilním seděl. Sáhl jsem pod sebe a s překvapením zjistil, že držím v ruce otevřenou termosku, která rozhodně nebyla moje. A když nebyla moje, musela být její. Se zájmem jsem jí otočil dnem vzhůru, ale byla úplně prázdná. Škoda, teplý čaj by se jí rozhodně hodil.

Zůstal jsem nevěřícně zírat na bílý kámen, na němž se skvěla rudá skvrna.

Ona si sebou táhla víno?

Ozvalo se další zaúpění a z Belly se stala hadrová panenka.

Zvedl jsem tu termosku a přičichl k ní. V tu ránu se mi zatočila hlava. Pokud jsem dneska večer nevypil půl láhve vodky na ex, což jsem si byl celkem jistý, že ne, tak tenhle efekt na mě mohla mít pouze jedna další věc. Krev.

Stále jsem držel Bellu, ale myšlenky se mi rozutekly do tisíce různých směrů. Začal jsem si dávat dvě a dvě dohromady, ale stále mě nenapadalo žádné racionální vysvětlení. Přehrával jsem si všechny ty bezvýznamné situace, které mi nedávaly smysl, a snažil se postupně slepit tuhle skládačku. Už na začátku jsem si všiml, že je Bellina kůže až nepřirozeně bílá, ale na světě přece existují ojedinělé případy albínů, tedy lidí, kteří nemají pigment. Na druhou stranu měla ale zářivě hnědé vlasy a nepřirozeně zlaté oči. Teď jsem si ale uvědomil, že je takové neměla vždycky. Dost jasně si pamatuju tu scénu na louce, jak mě ty její uhrančivě černé oči přiváděly k šílenství.

Fajn, tak co dál.

Její studená kůže. Prý za to může nízký tlak, ale její vlastní tělo v mém náručí bylo důkazem toho, že zase nemluvila pravdu. Teď mělo jevit známky těžkého podchlazení, ale ani nezmodralo a Bella se třásla maximálně tak jenom vzlyky.

3:0

Dnešní cesta na vrchol. Málem to se mnou švihlo, než sem se vydrápal nahoru, ale ona se nezdála být ani kapku unavená a na mém prstě nebyla jediná známka toho, že by se potila.

4:0

A teď velké finále. Za celý týden jsem ji neviděl polknout jediné sousto jídla, když nepočítám tu dnešní večeři. Jenže ta mi spíš taky nahrávala do karet, protože výraz jejího obličeje mi jasně dával najevo, jak moc jí to nechutná. A pak tady najdu termosku, která byla evidentně naplněná krví.

5:0, jenomže pro koho?

„Bello, co jsi zač?“ zašeptal jsem.

Nezdálo se, že by mě vnímala. Začala stále dokola opakovat, že je moc brzy.

„Brzy, je moc brzy. Ne, ještě ne. Takhle ne. Je na to moc brzy,“ mumlala.

„Bello, poslouchej mě. Na co je moc brzy?“ naléhal jsem na ní, ale nejevila žádné známky reakce. To už jsem to zase psychicky nevydržel, odtáhl ji od sebe a zatřásl s ní. Zhluboka jsem se nadechl a zopakoval jí mou otázku.

„KDO JSI, BELLO?“

Podívala se na mě se zmučeným výrazem ve tváři a já si po chvíli přál, aby nikdy neřekla to, co jsem uslyšel.

„Mrtvola, Edwarde. Sám jsi to řekl. Mrtvola, která tě bezmezně miluje a ty jí budeš stejně jenom nenávidět.“

Nechápavě jsem na ní koukal, takže ještě doplnila poslední slovo.

„Upír.“

A v tu chvíli mi to všechno zapadlo do sebe. Zalapal jsem po dechu a pustil ji na zem. Ležela tam bezvládně jako hromádka neštěstí. Instinktivně jsem udělal pár kroků dozadu.

„Já, musím odsud vypadnout,“ otočil jsem se a zalezl do stanu pro svých pár švestek. Nechal jsem stan stanem a spacák spacákem, hodil jsem na sebe jenom kalhoty a zbytek naházel do batohu.

Když sem vylezl ven, seděla na tomtéž místě, jenomže už byla oblečená a kolena měla skrčená pod bradou.

„Edwarde, nemůžeš odsud teď odejít, zabiješ se někde po cestě nahoru. Je tma jako v pytli.“

„Jasně a skončím jako ten chudák v termosce, jenom v čerstvém podání co?“ procedil jsem mezi zuby a dál rázoval po pěšině směrem od stanu.

Neslyšel jsem ji ani se zvednout, ani zapraskat jedinou větvičku, ale ve vteřině stála přede mnou a tiskla mi zápěstí tak silně, že tam zítra budu mít dvě parádní modřiny, přinejmenším.

„Nemyslíš si, že kdybych tě chtěla zabít, tak bych to udělala hned ten první den po škole?“ odsekávala zuřivě jedno slovo za druhým.

„A když jsem říkala moc brzo, tak jsem tím myslela přesně tohle. Ve vteřině si zapomněl na všechno, co se mezi námi tenhle týden stalo. Doufala jsem, že později, až mě doopravdy poznáš, tak bys zapomenout nemusel.“

Teď už byla zase jenom smutná.

„Zůstaň tady do rána, slibuju, že se ti nic nestane a ráno se postarám, aby ses bezpečně vrátil domů a zapomněl na všechno, co se mezi námi stalo. Prožiješ normální život a o tom, že jsi potkal upíří holku, nebudeš mít ani potuchy.“

Otočila se a pomalu odcházela. Najednou se zarazila v půli kroku a otočila se zpátky na mě.

„Ten chudák v tý termosce byl jenom jelen. Upíři, kteří pijí lidskou krev, mají oči červené, to bys snad mohl vědět z knížek nebo filmů. Já jsem v životě nepolkla ani kapku lidské krve.“

A byla pryč.

Vrátil jsem se zpátky k ohništi, mechanicky jsem přiložil do ohně a sednul si k němu. Snažil jsem se vůbec na nic nemyslet, ale jakmile můj zrak padl na rudou skvrnu na kameni, už to nešlo zastavit. Valilo se to na mě všechno jako vodopád a já měl co dělat, abych se neroztříštil o dno na tisíce malých kousků.

Pokud jste čekali, že mi před očima běhaly scény jako z hororového filmu, tak jste vedle. Já to taky čekal, ale realita byla mnohem, mnohem horší. Viděl jsem znova tu scénu, kdy jsem ji poprvé spatřil po té, co jsem doslova vpadnul dveřma do učebny chemie. Její roztomilé rozpaky při seznamování naprosto okouzlující úsměv, když jsem jí pozval na tu procházku. To odpoledne bylo nejlepší v mém životě a nejenom proto, že jsem od ní dostal ten nejžhavější polibek na světě a že mi řekla, že mě má ráda a taky beze mě nemůže být. Pak se to na mě začalo valit všechno s dvojnásobnou intenzitou a to jsem to pokládal skoro za nemožné.

Celá scéna na louce do posledního detailu. Na čele mi vyrašily kapičky potu a v kalhotách jsem pocítil tlak.

A pak, nakonec toho všeho utrpení, jsem ji uslyšel, jako by stála přímo za mnou.

Mrtvola, která tě bezmezně miluje a ty jí budeš stejně jenom nenávidět.

V tu chvíli už jsem jenom bezmocně zaúpěl a položil hlavu do dlaní.

Edwarde Masene, ty jsi takovej vůl, že mu na světě není rovno. Jestli ti tohle ta holka někdy odpustí, tak budeš moct nadosmrti děkovat všem svatejm tam nahoře.

Došlo mi to. Moje podvědomí mi neukázalo žádné krvavé scény nebo zabíjení lidí, protože to prostě nedokázalo a já jsem už teď pochopil, že moje Bella by toho nejspíš vůbec nebyla schopna. Za to na mě sílou přílivové vlny vrhlo všechny pocity a vzpomínky na ní. Jak jsem jenom na tohle mohl zapomenout?

Já jí přece miluju nadevše, ať je třeba člověk nebo upír.

Postavil jsem se a srdce se mi málem zastavilo štěstím, když jsem ji uviděl. Neodešla, ale seděla na skále na protějším břehu jezera a měsíc ji osvětloval jako divadelním reflektorem. Zase kolem sebe vydávala tlumenou stříbřitou záři.

Okamžitě jsem se vydal za ní. Kolem jezera byla úzká stezka, kterou jsem v tý tmě jen stěží rozeznával, ale poslední úsek cesty byl už jenom po ostrých kamenech. Začal jsem šplhat, ale nějak jsem to neodhadnul a zkácel se dolů. Na poslední chvíli mě zachytily dvě štíhlé bílé ruce a vytáhly nahoru vedle sebe.

Podíval jsem se na ní a doslova to na ní vychrlil.

„Bello, odpustíš mi to prosím někdy. Já jsem takovej vůl, nechápu, jak jsem na to všechno mohl tak rychle zapomenout a chovat se jako prvotřídní blb.“

„Miluju tě a nezáleží mi na tom, co jsi. Pro mě jsi ta nejúžasnější osoba pod sluncem. Teď už nevěřím, že bys byla schopná dělat nějaký ty věci, co upíři asi normálně dělají,“ zakoktal jsem se.

„Pokud můžeš milovat obyčejného člověka alespoň z poloviny tolik, co já tebe, nevěřím, že bys mohla někdy někoho zabít,“ vydechl jsem.

Vpíjela se do mě pohledem a já jsem s úlevou zjistil, že už se do jejích očí zase vrátil život a ta radostná jiskra, která jim propůjčovala ten charizmatický pohled. Zvedla ruku a pohladila mě po tváři.

„Nemám ti co odpouštět, hlupáčku. Vlastně je to moje vina, zapomněla jsem, jak jsi chytrý a úžasně vnímavý, takže jsem ti to všechno dávkovala moc rychle a ty jsi na to přišel. Bylo to moc brzy.“

Pak se ke mně naklonila a já dostal ten nejkrásnější polibek na usmířenou.

„Miluju tě, Bello.“

„Miluju tě, Edwarde“

A dál už jsem nevnímal nic kromě jejích něžných rtů.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  sfinga (22.06.2010 10:28)

Ach jo. Zase celá uáchaná.
Jak ty to holka děláš? Jestli budeš psát takovouhle krásnou romantiku pořád, tak se v mý povídce akce vážně nedočkáš.
Díky za krásně strávený čas u čtení ZUD, mám tě ráda.

6)  Ewik (22.06.2010 10:24)

Moc krásný díl

4)  Eleanor (22.06.2010 08:46)

Tak krásně to dopadlo

3)  Hanetka (22.06.2010 08:06)

Móóóóc hezky jsi to napsala! Super. Potěšilo ně to na celý den. Děkuji.

2)  Linfe (22.06.2010 07:41)

SP: díky

1)  sakraprace (22.06.2010 07:34)

Týýý jo, byla jsem napnutá jak sáňky v létě Když zpanikařil a odstoupil od ní, bylo mi z toho tak smutno. , ale má štěstí, že si vzpoměl, jak krásně jim spolu bylo a nakonec to dokázal překousnout a já se zase tetelila. Díky za tento emoční kolotoč.

«   1 2