14.06.2010 [09:00], Linfe, ze série Zlomené upíří duše, komentováno 23×, zobrazeno 5455×

Měla jsem pocit, že jsem našla svou druhou polovinu. Doslova jsem se chvěla nedočkavostí, až ho znovu spatřím. Byl tu jeden malý háček. Edward byl člověk. Ani jsem si to teď neuvědomovala, ale takhle skutečnost mě jednou začne trápit. A v porovnání s upíří nesmrtelností to bude až nebezpečně brzo. Ale jak říkám, momentálně mě to ani nenapadlo. Byla jsem zamilovaná až po uši.

12. kapitola - Procházka

Ve vteřině, kdy jsem vstoupila do dveří, se na mě vrhla. Já jsem ale byla připravená. Celou cestu domů, kterou jsem si pro jistotu ještě trochu prodloužila, jsem přemýšlela, co s ní provedu. Teď jsem jí chytla pod krkem a druhou rukou jí zacpala i pusu. Pro jistotu. Ani se nebránila, evidentně přesně věděla, co bude následovat. Zatáhla jsem jí k sobě do pokoje a pro jistotu ještě do šatny. Okolní zvuky mi napovídaly, že nám nikdo nevěnuje pozornost. Usmívala jsem se a pomalu ji pustila. Pochopila to dobře, jenom mlčky poskakovala na místě a přiblble se šklebila.

„Alice, poslouchej mě. Musíš si to nechat pro sebe. Já sama ještě nevím, co z toho bude, a nechci při tom mít okolo sebe divadlo. Ty víš přesně, jak se cítím a jak by to mohlo dopadnout, pokud se něco nepovede.“

„Slib mi, prosím, že si to necháš pro sebe. Jenom ty a Jasper. Je mi jasný, že ten to na mě pozná a ty před ním stejně žádný tajemství neudržíš.“

„Moc tě, prosím,“ znovu jsem na ni apelovala. Strašně mi na tom záleželo. Netušila jsem vůbec proč. Strávila jsem s ním všehovšudy dvě hodiny.

A pak jsem udělala něco, čeho budu v budoucnu litovat. To jsem věděla naprosto přesně.

„Když to pro mě uděláš, vyrazím s tebou třikrát na nákupy a udělám všechno, co tam po mě budeš chtít.“

Teď už vypadala jako někdo, kdo to vážně přehnal s Redbullem. Myslela jsem, že mi zbourá šatnu, jak v ní řádil čertík. Zuřivě na mě kývala hlavou, líbala mě a objímala.

„Fajn, teď dojdi za svým mužem, ať tě trochu uklidní, protože jinak mi to bude úplně k ničemu.“

Stěží jsem ji vypakovala ven a zavřela za ní dveře.

Bože, jak tohle dopadne. Pomyslela jsem si.

Zbytek odpoledne jsem prolenošila v posteli a vzpomínala na něj. Do detailů jsem si vybavovala jeho vůni a postavu. V hlavě se mi znovu a znovu odehrával film dnešního dne. Nakonec, když už jsem ho viděla několikrát, propadla jsem bdělému snění. Došlo to do takového extrému, že jsem se raději zvedla a šla si dát sprchu. Kdybych mohla, byla bych rudá až na zadku.

Vůbec jsem nevěděla, kde se tohle všechno ve mně bere. Kluky jsem okolo sebe potkávala pořád, znám dokonce i pár upírů, kteří mi projevovali víc než přátelský zájem, ale nikdy z toho nic moc nebylo. Neměla jsem tu potřebu. Emmet si už ze mě dělal srandu, že jsem snad frigidní. Tyhle pocity se na mě vrhly až teď. Zčista jasna, ale za to silou kulového blesku. A za ty živé představy mohly asi všechny ty romantické filmy, co jsem viděla, protože já nic z toho rozhodně ještě nezažila.

K večeru jsem zašla dolů a ohlásila, že si zajdu trochu zalovit. Vymluvila jsem se na to, že přece jenom ve škole je těch lidí docela dost a já si chtěla být jistá, že se nebudu cítit nepříjemně. Pravda byla taková, že jsem to dělala jenom kvůli němu. Nechtěla jsem nic ponechat náhodě.

Přidal se ke mně ještě Emmett, což bylo fajn, s ním se mi lovilo nejlépe, protože se z toho vyklubala vždycky parádní mela.

„Tak padej ty medvědožroute nebo ti je všechny sežeru,“ křikla jsem na něj a vylítla z baráku jako střela. Byl silnej, ale v rychlosti na mě stejně neměl. Slyšela sem ho tak deset metrů za sebou.

Nakonec jsme doběhli na úpatí nějakého pohoří, kde to vypadalo na dostatek jeskyní s medvědy. Já jsem sice raději lovila velké kočky, ale protože jsem ho vážně chtěla naštvat, nezastavila jsem se, aby mě mohl doběhnout. Rovnou jsem se vrhla do nejbližší jeskyně, odkud byl slyšet tlukot srdce. No chybička se vloudila, bylo jich tam trochu víc. Máma s tátou a nějací medvědí špunti.

Vykopala jsem je z jeskyně a postavila se před ně s rukama v bok. Emmet zrovna dobíhal, tak jsem na něj hodila znuděnej pohled.

„Sem ti je tady připravila, aby se pán nemusel moc namáhat a mohl v klidu popadnout dech,“ dobírala jsem si ho. Tohle mi vždycky dělalo dobře a navíc to na něj spolehlivě fungovalo jako rudý hadr na býka v aréně.

Pozorovala jsem ho, jak mu ten mozeček šrotuje a pak se na mě vrhnul. On a ještě ten medvěd. Máma se snažila si posbírat havěť a uklidit se do bezpečí. Už dávno mě tyhle sentimentální scény s mláďaty nebraly, protože to bych se nenajedla a měla doma přinejmenším zologickou.

Začala jsem se nepříčetně smát.

„Emme, nech mě. Já nejsem k večeři, ale co kdybychom si je pro srandu dali dneska teda všechny najednou.“

Usmál se, v očích mu zajiskřilo a začali jsme si hrát. Nikdo z rodiny ho v tomhle nepodporoval, protože jídlo je prý pouze ke konzumaci a nikoliv na hraní. Emmet tuhle myšlenku nesdílel a já taky ne, když jsem lovila s ním. O samotě nebo se zbytkem rodiny jsem se vždycky chovala slušně.

Nakonec jsme celý zválení a přepití padli do trávy někde u řeky a ještě dlouho se tlemili.

„Teda, holka,“ povídá mi-

„Neříkej to Rose, ale s tebou je to na lovu vážně mnohem větší zábava. Škoda, že chodíš tak sporadicky.“

„Díky,“ odpověděla jsem a plácla ho do břicha. Tou ranou bych rozštípla skálu na půl, ale s ním to ani nehnulo.

Doma jsem našla na posteli připravené oblečení od Alice. Kožená minisukně, bílé triko a celkem pěkný červený svetřík. A kozačky. Vyměnila jsem minisukni za černé přiléhavé bokovky a kozačky za střevíčky na malém podpatku, ale jinak se mi ten návrh celkem líbil. Chtěla jsem se dneska ve škole líbit.

Ve zbytku noci jsem si přečetla včerejší látku, kterou jsem na první pokus ve škole nepochytila a pak už jen čekala na ráno.  Při obvyklé ranní hádce jsem sourozencům oznámila, ať se mnou v nejbližších týdnech rozhodně nepočítají, že já budu jezdit do školy sama se svaloušem.

Emmet se na mě nechápavě podíval, nakrčil obočí a chystal se otevřít pusu.

„Neboj, kovboji, tebe sem fakt nemyslela. Mám tím samozřejmě na mysli svoje auto.“

„Bello, co to máš na sobě?“ ozvala se Alice.

„No, udělala jsem na tom jenom menší úpravy. Nemůžeš po mě chtít všechno hned, ale základ byl celkem pěkněj,“ odpověděla jsem.

Začala se kabonit a už se připravovala k útoku. Rychle jsem jí lehce připomněla, že tady nejsme v obchoďáku. Zmlkla a ostatní na nás jenom nechápavě zírali.

Tentokrát jsem do školy neskutečně pospíchala, ale Edwarda jsem viděla až na předposlední hodině trigonometrie. I na obědě seděl u stolu s nějakými kamarády, takže já jsem seděla s našima. Z oběda nic nebylo a ještě mi Emmet nadával do spící panny.

„Ahoj, Bello,“ ozvalo se konečně vedle mě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Snažila jsem se o nenucený tón, ale sama sobě jsem zněla jako přiškrcená zahradní hadice.

„Platí ta naše procházka? Myslel jsem, že bychom mohli vyrazit už třeba dneska, jestli to na tebe není moc brzo. U oběda jsem s klukama probíral nějaký trasy tady v okolí, přece jenom to tu znají líp a já chtěl mít jistotu, že ti ukážu to nejhezčí.“

Kdybych měla ještě funkční srdce, tak by mi v tuhle chvíli radostí určitě vyskočilo z těla ven a uhánělo někam k nebesům. On na obědě vymýšlel plán na odpoledne a nestranil se mě záměrně. Na tváři se mi usadil obrovský úsměv.

„Jasně, že platí. Dnešek je ideální,“ souhlasila jsem nadšeně.

Dál už jsme raději dávali v hodině pozor. Ani jsem moc nevěděla, co bych mu měla vykládat. Těšila jsem se jako malý dítě na lízátko a nemít trochu soudnosti, tak snad skáču jak ta Alice.

Konečně zazvonilo. Teď už nás čekal jenom tělocvik. Pomalu jsem si skládala věci do batohu, když se mně Edward znovu otočil.

„Počkám na tebe před tělocvičnou a vyrazíme nebo se chceš ještě někde stavit?“ zeptal se.

„Ne, ne, počkej tam. Můžeme jet rovnou po škole.“

Tělocvik byl nekonečný. Když jsem byla ještě člověk, bytostně jsem ho nesnášela, protože se ze mě stávala pohroma pro sebe a své okolí. S přeměnou v upíra se to nezměnilo, protože teď jsem se zase musela krotit a dávat pozor, abych vypadala přirozeně a nikomu nic neudělala. Bylo to otravné. Když už byl konec, rychle jsem zahodila raketu do kouta a šla do šatny.

Edward na mě opravdu už čekal venku. Stál tam opřený o zeď a jednu nohu měl ležérně pokrčenou. Slunce mu svítilo do tváře a černé sluneční brýle dotvářely dojem dokonalého gentlemana. Mohla jsem na něm oči nechat. Bohužel nebo bohudík si mě všimnul a já tam nemohla zůstat tupě stát a zírat na něj.

„Ahoj, nějak sem se nemohl dočkat. Ten tělák mi přišel nekonečnej, málem jsem přizabil spolužáka, jak jsem se snažil rychle vypadnout,“ zasmál se.

„Čau, no nápodobně,“ vyprskla jsem.

„Jsi tu autem nebo pojedeme mým,“ zeptala jsem se.

„Noo, auto tu sice mám, ale vlastně bych se rád svezl v tom tvém. Nikdy jsem v takhle velkém autě nejel. Nevadí ti to?“

„Ne, jasně, že ne,“ řekla jsem a začala se hrabat v batohu. Snažila jsem se mezi tím školním haraburdím najít klíče od auta. Konečně jsem je nahmátla a tak jsem mu je mohla s grácií a úsměvem podat.

„Tady máš, posluž si,“ vrazila jsem mu je do ruky.

„Ty mě vážně necháš řídit?“ zíral na mě šokovaně.

„No jasně, já ho řídím přece každý den,“ odvětila jsem laskavě.

Kráčeli jsme po školním parkovišti a moje podpatky klapaly po betonu. Asi si to uvědomil, protože se na okamžik zastavil a podíval se mi na nohy. Nicméně pak beze slova pokračoval dál. Nasedli jsme do auta a vyrazili. Měl trošku potíže vycouvat se svalovcem ze školního parkoviště, ale pak už vše probíhalo hladce. Jeli jsme po výpadovce směrem z města, když najednou zajel k velkému obchodu se sportovním zbožím. Zaparkoval, zhasnul motor a podíval se na mě tím svým hlubokým pohledem. Málem jsem se zavrtala blahem do sedačky.

„V tady těch botách nikam nemůžeš. Musíme ti nejdřív koupit nové, než vyrazíme a i tak asi budeš mít na nohou pár puchýřů po návratu, protože nové boty jsou na první výšlap zlo.“

Beze slova jsem přikývla. Zvládla bych to klidně i bosa a puchýře bylo to poslední, co bych řešila. Příjemně mě ale překvapil tím, jakou měl o mě péči.

Zašli jsme do obchodu, Edward mi sám vybral boty a dal mi je vyzkoušet. Jen tak po očku jsem mrkla na cenovku, byly to ty nejdražší, co tam měli. Pak ještě vzal ještě nějakou větrovku a ponožky než jsme došli k pokladně.

„Edwarde, myslím, že bych si ty boty měla zaplatit. Jsou přece pro mě.“

„Prosím tě, o tom nemůže být ani řeč,“ vytáhl zlatou platební kartu a já jsem pochopila, že o peníze jeho rodina asi nouzi nemá. Nechala jsem to být. Hřálo mě u srdce, že se o mě tak hezky stará.

Po návratu do auta jsem začala konečně vyzvídat, jaký je plán dnešního výletu.

„Prozradíš mi prosím, kam že to máme dneska namířeno?“ zeptala jsem se.

„Pojedeme po dvacet devítce asi patnáct kilometrů, tam necháme auto na parkovišti a já bych tě rád vzal na jeden kopec. Je z něj nádherný výhled na okolí. Při dobré viditelnosti se dá dohlédnout až do Forks, ale vzhledem k tomu, že je dneska pod mrakem, to asi nehrozí. Pokud by ses chtěla podívat, budeme se tam muset vrátit někdy jindy.“

„Fajn, to zní hezky. Ten výhled mě ani nemrzí, důležitější je příjemná společnost,“ usmála jsem se na něj. Připadala jsem si jak patnáctiletá holka, která se snaží sbalit svýho prvního kluka. A to mi prosím bylo osmdesát, já jsem tady měla být ta starší a moudřejší.

Edward se věnoval řízení a hledal v rádiu asi nějakou jeho oblíbenou stanici. Nakonec tam nechal jednu, kde zrovna hráli pomalou rockovou skladbu. Já jsem si mezitím vybalila boty a snažila jsem se je zašněrovat a nazout.

„Zkontroluj si pořádně tu ponožku, ať ji nemáš někde shrnutou. Jinak bychom asi moc daleko nedošli a tenhle výlet bys ještě měsíc proklínala,“ napomenul mě.

„Hele díky, pane učiteli, ale snad si ještě dokážu sama obout boty,“ odsekla jsem.

Zasmál se.

„Jako bych nic neřekl.“

„Místo poučování mi pověz, jaká hudba se ti líbí.“

„To je těžký, v podstatě poslouchám všechno, ale pokud bych měl vybrat své nejoblíbenější žánry, tak je to asi rocková hudba a klasika. Mám hodně rád i alternativní směry, kdy se kombinují tyhle dva žánry. Klasika hraná na elektrické kytary a tak podobně.“

Klasiku jsem samozřejmě znala, ale o rockové hudbě jsem toho moc nevěděla. Přemítala jsem v hlavě, co z tohohle odvětví znám. Asi bylo delší dobu ticho, protože se Edward ozval znovu.

„Hele, mám návrh. Uděláme takovou dohodu. Pokud jeden z nás položí tomu druhému nějakou otázku, měl by na ní potom také odpovědět. Bude to jednodušší.“

Přikývla jsem.

„No, tak povídej.“

„Co?“

„Hudba. Jakou máš ráda hudbu ty?“

„Jo, aha. Promiň, jsem dneska nějaká natvrdlá. No já mám taky ráda klasiku a pak poslouchám většinou filmovou hudbu. Vlastně soundtracky z filmů sbírám.“

„Jaký máš tedy nejoblíbenější film?“

„To je těžké, Edwarde. Je jich celkem dost. Teďka mě napadají jako první Seznamte se, Joe Black, Pán Prstenů, většina animovaných pohádek a třeba Hvězdné války.“

„Já mám raději historické a válečné filmy, když už vůbec koukám na televizi. Spíš si ale raději čtu nebo venku někde sportuju.“

„Co máš rád za sporty?“ zeptala jsem se.

„Tady kolem je nádherné okolí, takže většinou jezdím přes rok na kole nebo se jdu projít. V zimě pak trávím spoustu času na horách na lyžích. To je asi můj nejoblíbenější sport. Ty sportuješ?“

„Ne ani ne, sport mě nikdy moc nelákal. Já jsem raději na ty knížky nebo procházky.“

Zbytek cesty jsme si povídali o našich zálibách. Edward rád četl vědecko-fantastickou literaturu nebo sci-fi. Protože měl rád historické filmy, tak se zajímal i o historickou literaturu. Naopak školní povinná četba ho vůbec nelákala na rozdíl ode mne. Já měla klasiku ráda. Ve volném čase taky provozoval turistiku a s rodiči navštívil většinu oblíbených destinací.

Zaparkoval poblíž nějaké lesní cesty, po které jsme se pak vydali vzhůru. Snažila jsem se myslet na to, že se musím chovat jako člověk. Občas jsem klopýtla, zadýchávala se a v půlce cesty jsem dokonce i schválně upadla. Starostlivě mi pomáhal na nohy a vzal mě za ruku. Od té doby mi ji až na vrchol kopce nepustil, akorát se mě po pár minutách zeptal, jestli mi není zima. Odpověděla jsem naučenou frází o nízkém tlaku.

Jeho ruka v mé dlani hřála jako rozpálený kámen a mě to bylo neobyčejně příjemné. Představovala jsem si, jak se mě touhle rukou dotýká. Povzdychla jsem si.

„Copak je? Jsi unavená? Neboj se, už tam budeme, není to ani kilometr,“ starostlivě se na mě mračil.

„Já jsem v pořádku. Uteklo mi to, protože je to tady nádherné a s tebou je tu ještě lépe,“ přiznala jsem a koukala si při tom na špičky bot.

„Taky je mi s tebou tady krásně,“ odpověděl.

Zbytek cesty už jsme nepromluvili. Najednou se hradba stromů rozestoupila a my jsme se ocitli na vrcholu kopce, který vypadal jako by mu někdo odkrojil zadní půlku. Do údolí vedl pouze ostrý a kamenitý sráz. Z jedné strany chránila malý travnatý plácek skalní stěna a na druhé straně byly pouze velké kameny s výhledem do údolí. Člověk se tu mohl natáhnout do trávy nebo odpočívat na kamenech a shlížet dolů, ale byl chráněn od většiny nepříznivých vlivů. Posadila jsem se do trávy a kolena si skrčila pod bradu. Sedl si vedle a mlčky mě pozoroval. Nakonec jsem to nevydržela a poprosila ho, aby mi vyprávěl o svém životě. Bála jsem se, že mě odmítne, protože to byla dost osobní otázka, ale ani se nad tím nepozastavil a spustil.

„Už jsem ti říkal, že jsme se sem přistěhovali s rodiči, když mi bylo patnáct. Před tím jsme bydleli v Los Angeles. Táta má velkou stavební firmu. Staví domy, hotely a vily po celém světě. Dost na tom zbohatnul. Máma je odjakživa doma a užívá si jeho peněz. Jsem jedináček, i když jsem vždycky chtěl sourozence, tak máma tvrdila, že už si se mnou užila dost a nehodlá si kazit postavu. No, nevím, co zbylo z její původní postavy po těch všech plastických operacích, které podstoupila. Nemám s ní žádný velký vztah. Doma se spíše jenom míjíme. Na všechny domácí práce k nám chodí milá starší paní. Dokonce mi občas přinese něco dobrého k večeři, co vařila pro svou rodinu. Naši jsou zvyklí jíst v restauracích. S tátou je to mnohem lepší, ale taky jsem úplně nesplnil jeho očekávání. Myslel si, že půjdu v jeho stopách a budu studovat techniku a architekturu, ale mě spíše baví více přírodní vědy. V LA jsem ani moc nezapadal mezi místní zlatou mládež. Nemám potřebu dávat najevo svoje postavení. Peníze mění charakter lidí, až se z nich stává jenom tupé stádo ve značkovém oblečení a dokonalou vizáží. Proto jsem byl přímo nadšený, když táta mi oznámil, že už má velkoměsta a sluníčka plné zuby a hodlá se odstěhovat na venkov. Za to s mámou to málem švihlo. Přestěhovali jsme se do Forks a tam máme jenom malý domek. Máma je tam ale i teď hodně často. Ve Forks se jí moc nelíbí, nicméně táta i já jsme tu spokojení a máme tu klid. I od ní. Tady jsou fajn lidi, všímají si hlavně sami sebe a všichni jsou příjemní. Většina asi tuší, že moje rodina je bohatá, ale já to nijak nedávám najevo a ostatní to neřeší a komunikují se mnou jako s obyčejným člověkem o normálních věcech. To se v Los Angeles fakt nestávalo. Po střední bych chtěl jít na univerzitu do Vancouveru.“

„To je ve zkratce asi všechno o mě. Zájmy jsme probrali po cestě a zbytek přijde časem snad.“

V tu chvíli se mu objevilo v očích něco jako mírný úlek. Jako by se lekl toho, co právě řekl.

„Teda doufám, že k tomu budeme mít příležitost.“

„Myslím, že určitě budeme. Proč by ne?“ špitla jsem.

Najednou jsem slyšela, jak se mu prudce rozbušilo srdce. Koukal na zem a na čele mu vyrašily malinké kapky potu. Přemýšlela jsem, na co zrovna asi myslí.

„Připadám si teď trochu jako hlupák, Bello.“

„Proč?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Známe se teprve dva dny a ty jsi mi otočila život o sto osmdesát stupňů a ani o tom možná nevíš. Vůbec nechápu, co se to se mnou děje. Jak jsem říkal včera, nikdy jsem nebyl zvyklý zvát holky na rande nebo tak něco, protože se v Los Angeles točili všechny kolem mě tak nějak samy a většinou to byly jenom hloupé načančané husičky. Měl jsem jich akorát plné zuby a navíc jsem byl ještě celkem mladý. Tenkrát mě víc mě ještě bavily spíš videohry. Tady ve Forks jsem byl párkrát na rande a věřím, že ty holky šly se mnou jenom proto, že jsem se jim líbil, ale nikdy mě žádná neuchvátila, tak jako ty už na jediný první pohled. Nevím, jak je to možný, ale musím na tebe pořád myslet, když nejsme spolu a strašně se těším na každý okamžik s tebou. Ve škole už skoro nevnímám.“

„Mám tě rád a nechci už bez tebe být. Asi jsem se zbláznil,“ konstatoval.

Koukal pořád jenom na zem a byl chudáček červený až za ušima. Cítila jsem to úplně stejně, takže jsem si dokázala představit, jak je to pro něj neskutečně těžké to přiznat a jak se asi cítí. O to víc jsem si toho cenila, že byl schopen mi to říci na rovinu. Zvedla jsem se ze sedu a klekla si před něj, abych se mu mohla dívat zpříma do těch jeho nádherných karamelových očí. Vzala jsem do svých dlaní ty jeho a vpíjela se do něj pohledem.

„Nemyslím si, že jsi blázen. Naopak ti úplně rozumím. Já totiž cítím to samé a poprvé v životě. Vůbec nevím, jak se mám chovat, aby ses mě nelekl a neutekl. Nejraději bych se vznášela někde v oblacích spolu s tebou až do konce svého života.

Jenže můj život nikdy nekončí na rozdíl od toho tvého.

„Bello,“ vzdychl.

Pak se jeho tvář pomalu začala přibližovat k té mojí.

Panebože, panebože. Křičely na mě moje myšlenky. Byla jsem příšerně nervózní.

Ale jen vteřinku, než se jeho rty spojily s mými. Bylo to, jako kdybych se s ním líbala od narození každý den. Jeho rty se bezezbytku poddaly těm mým stejně tak, jako já těm jeho. Byla to nádherná symfonie doteků a citů, které ve mně vyvolávaly ty nejkrásnější touhy. Kdybych si nezachovala v tuhle chvíli alespoň zbytky zdravého rozumu a soudnosti, klidně bych se na něj vrhla teď a tady a věděla bych, že by to bylo to nejkrásnější, co bych kdy zažila. Nakonec jsme se dokázali od sebe odtrhnout a společně si lehli do trávy. Opatrně jsem si položila hlavu na jeho hruď a poslouchala zvuk jeho srdce a přerývavý dech.

Edward mě jemně hladil po zádech a vdechoval vůni mých vlasů. Právě teď nebylo šťastnějšího člověka ani šťastnějšího upíra na celém světě.

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

23)  Marvi (15.12.2011 21:00)

Nádhera jen ty jeho oči

22)  ambra (28.11.2011 22:48)

Musím říct, že první odstavec je jedna z nejvtipnějších věcí, co jsem tady kdy četla . Dokonalé!!! To luftování s Emmettem jsem jen přelítla, protože jako dobrý, ale chápeš, ne? Rande na obzoru! A jaký rande!!!
Jinak potají doufám, že ty malinké faktické chybky při tiskové přípravě zmizí, páč to slunce a karamelové oči mě taky trošku vyrušily . Což ale nic nemění na faktu, že je to překrásné!!!

21)  Twilly (07.05.2011 23:45)

o ano akce o ano, jeho gentlemanské manýry o ano... Alice a obchoďák

20)  Janeba (20.02.2011 17:12)

Linfičko, nádherná povídka! Musel to být velmi příjemný pocit, užívat si Edwardovy pozornosti, báječný výlet, skvělé!!! Méně skvělé muselo však být zaprodat se Alici!
Děkuji!!

19)  nikolka (20.01.2011 18:43)

to dievča asi nevie, aký bič si na seba uplietla, keď Alice dovolila, aby si s ňou robila, čo chcela v obchoďáku... no hold holka bude musieť poslúchať...
Edward, ja z neho nemôžem, on je snáď ešte dokonalejší človek, ako upír... a bozk...
aaaaaaaaaach

18)  Carlie (18.01.2011 23:28)

A tady si musím pro dnešek udělat záložku, jinak budu zítra v práci zombie Linfe, já jsem unešená! Promítáš nám tu nádherný příběh, na mě působí přímo fyzicky , tolik vymazlených detailů a tuhle přesmyčku, když Edward je člověk, zbožňuju. Tak zítra to dobaštím, vrrrr.
Dííííky za nádherný zážitek

17)  sfinga (18.01.2011 21:04)

Jéééééééé, oni se políbili. Pamatuju si, že když jsem to poprvé četla, asi jsem měla na tváři hodně připitomnělej výraz a vzdychala jsem naprosto nahlas. A to byl jeden polibek

16)  eMuska (14.01.2011 22:48)

Aaaach. Tak, poprvý raz sa ti tu nebudem rozpisovať o mojich dojmoch, lebo POTREBUJEM ísť čítať ďalej.
Snáď len toľko: Edward je nádherne nervózny a rozkošne nesmelý. Úžasné. Ešte raz sa ospravedlňujem za tú krátku správu, ale už to fakt nevydržím, celá sa až chvejm...

15)  Karolka (08.01.2011 17:17)

Jak mám po tomhle napsat komentář??? Celou dobu jsem se culila a konec jsem proáchala. Edward je úžasnej. A jsem taky ráda, že aspoň teď na začátku jsi jim dopřála být normální pár. Je jasný, že dříve nebo později se někde něco vyštění, ale teď... Krása!

13)  MisaBells (27.10.2010 16:46)

pardon za prokleté smajlíky, ale jinak to nešlo, jdu dál...

12)  Linfe (11.10.2010 21:19)

koukám, že do tý 12. kapitolky se vloudilo chyb jako máku. Ale jo mohl by je znát Tehdy už to bude klasika ne

10)  Amisha (11.10.2010 12:32)

Nádherná kapitola. Taky mi bušilo srdce jako pominuté a hrozně jsem to s nimi prožívala

7)  Linfe (14.06.2010 22:32)

Popo, nabídnu vám to trošku jinak než jste zvyklí, ale hloupej není to se neboj. Chci si na tom dát záležet

Všem vám jinak moc děkuju za komentáře, a těm co si stěžují, že je to takovej slaďák ještě vytřu zrak (viď Krikku )

6)  sakraprace (14.06.2010 21:11)

Začátek s Alicí mě odboural a lov s Emmettem byl super, ale pak, myslím, žes mi vypnula mozkové funkce. Dokonaléééé

5)  mina (14.06.2010 20:08)

cim dalej tym viac zboznujem tuto poviedku...a ty dvaja su taky zlaty...som zvedava ako dlho potrva kym sa Edward dozvie pravdu...ci sa do toho budu miesat vlci...a co rodinka
inak ti jeho rodicia...noo ta mama, ako des...
dufam, ze pokracko sa ti podari pridat co najskor
inak

4)  Popoles (14.06.2010 19:17)

Tak to bylo krásné...
Edward moc neřeší její teplotu a tvrdost. Nenabídneš nám jeho pohled?
Jinak se moc těším na další vývoj.

1 2   »