14.11.2010 [20:45], Alaska, Povídky jednorázové, komentováno 24×, zobrazeno 4626×
Viděla jsem muže silného, mocného, nelítostného, krutého a přesto mi padnul k nohám.
A.C.
Milovala jsem muže chladného, bezcitného, povýšeného, obávaného a přesto jsem ho neopustila.
S. V.
Z potemnělé oblohy se snášely lesklé hrudky ledu. Teprve až po dopadu na prašnou cestu se změnily v kapky obyčejného deště. Země vydávala mnohem více tepla než skomírající slunce, které už před několika sty lety prošlo zenitem své životnosti. Lidské oko by si ho mohlo splést s kteroukoliv jinou hvězdou, kterých se na obloze rozprostíral bezpočet. Jedny z očí právě sledující věčnou noční temnotu však byly schopné rozeznat nepatrný rozdíl v jeho záři a hlavně si pamatovaly, kde kdysi ta životodárná energie sídlila. Bolestný pohled. V rozkvětu své moci by nevěřil, že za jejím pádem bude stát právě zánik slunce.
Kruhovou místností se ozvalo cvaknutí vysokých dřevěných dveří se zlatým kováním. Odpoutal zrak od vysokého štíhlého okna a přešel ke svému trůnu. Příchozí mu nestáli ani za pohled.
„Aro, Caie, Marcusi,“ oslovil je velmi starý upír. I jeho lidský věk v době přeměny musel být vyšší než u většiny ostatních. Aro konečně zvedl svůj pohled. Jeho vznešený, radostný a chápající úsměv si však pro dnešek propůjčil jeden z jeho návštěvníků.
„Co chceš, zrádce?“ vyštěkl Caius.
„Což se ani nemohu pokochat nad pádem tak dlouho uctívané královské trojice? Nenáleží mi snad tato chvíle pro vychutnání vítězství?“ S úsměvem pohlédl všem třem strnulým sochám na trůnech do tváře. „Ale máš pravdu, Caie, tento pocit si mohu vychutnávat bez toho, abych vás viděl - i když nevím, jestli do konce své věčnosti uvidím skvostnější výjev. Ale dost přetvářky, ta byla symbolem vaší vlády, která padla.“ Vítězný škleb se z jeho tváře vytratil, jako by chtěl dodat váhu svým následným slovům. „Jakožto nový vůdce vám nabídnu laskavost. Máte na výběr. Buď za těmito vašimi volterskými hradbami zemřete žízní, jakožto důkaz nesmyslnosti ochrany zdejších obyvatel, nebo zítra v poledne sem vtrhnu se svou armádou a roztrhám vás vlastníma rukama jednoho po druhém – až tak štědrý zase nejsem, abych tuto radost přenechal někomu jinému.
Caius se na trůně napjal a dozajista by se tomu troufalému Rusovi vrhnul po krku, kdyby jeho bratr nepromluvil.
„Nestojíme o tvé laskavosti a teď odejdi. V našem městě máme stále vliv.“ Stráž na znamení pravdivosti jeho slov vystoupila zpoza trůnů a dala jasně najevo, že jestli příchozí neuposlechne rozkazu krále, zakročí.
Ty tam však byly zlaté časy gardy. Zbylo z nich sotva pár upírů, kteří svým postavením příliš symbolizovali velkou volterskou vládu. Mnozí se pokusili prchnout, za hradbami Volterry je však čekala jistá smrt. Severský klan se labužnicky vyžíval v jejich devastaci. Nikdo kromě Ara nemohl s jistotou říct, jestli jejich setrvání u královské trojice je znakem strachu nebo věrnosti. Ani Aro se však tím již nezabýval. Už pár měsíců si uvědomoval, že je konec. Lidé prchli z temného a nehostinného světa. Vyhledali úkryt kdesi pod zemí, kde se sice rozprostírala stejně nehostinná tma, ale teplo vyzařující z jádra země a jejich vyspělá technologie jim umožňovala přežít. Na zemském povrchu jste už stěží narazili na teplokrevnou bytost.
Seveřané však této katastrofy využili a nápad chovat lidi stejně jako oni chovali dobytek, se ukázal jako nenahraditelné řešení. Aro nevěřil, že by někdy mohly nastat časy, kdy něco takového bude nutné, tehdy však do jeho gardy patřil Felix. On byl schopný najít byť jen jediného člověka, který se po Zemi pohyboval… a oni to věděli. Právě Felix byl jejich první cílem a prvním úspěšným – podcenili severský klan.
Ani potom však Aro nepřistoupil na jediné řešení. Nehodlal veřejně připustit, že seveřané mají pravdu. Jejich plán měl trhliny – lidé nedovolí, aby s nimi takto zacházeli. Nebudou plodit děti, které poslouží pouze jako potrava upírům. I zde se však mýlil. Upíři se málokdy zabývali lidskou etikou, pouze Volterra zajišťovala, že některé zásady zůstávaly zachovány. Avšak s tím jak jejich moc slábla, přestával existovat důvod, proč se jich držet. Rusové použili velmi vyvinutou lidskou reprodukční technologii. Lidé neměli na výběr.
Nemohl tam vydržet už ani minutu. Prudce se otočil a rychlým, přesto však hrdým krokem, opustil velkolepý sál. Pusté a děsivě tiché chodby jen umocňovaly jeho zoufalství. Ta tam byla sláva jejich vlády – jeho vlády.
Ruka mu automaticky spočinula na mosazné, časem zčernalé klice. Nestlačil ji však. Uvědomil si, že pracovna by mu jen připomněla jeho selhání. Vztekle mlasknul a rychle ruku stáhnul zpět. Nepostřehnutelně očima prozkoumal chodbu – zbytečně. Už nemá před kým skrývat svou nerozvážnost. Pěstí udeřil do dveří. Ano, už si mohl dovolit pustit svůj temperament napovrch. Opřel čelo vedle násilně zprohýbaných železných ornamentů zdobící plochu dveří. Prohrál a už není cesty zpět. Uvolnil křečovitě sevřenou pěst a nechal svou dlaň klesnout. Nehty klouzající přes železnou část vyluzovaly nepříjemný skřípavý zvuk.
Zapřel se a osvobodil ten nebohý kus dřeva od váhy svého těžkého těla. Již pomalým krokem pokračoval dále temnou chodbou. Na hradě měl ještě jednu místnost, kterou považoval za svou. Staletí tam však už nebyl. Práce a povinnosti ho zaměstnávaly dostatečně. Žil svým posláním udržovat na světě rovnováhu. Na nic jiného už mu čas nezbýval.
S myšlenkami točícími se stále kolem jedné a té samé otázky – kde jen udělal chybu – otevřel dveře. Uniklo mu jen posměšné a mírně hysterické zasyčení. Co očekával? Královské komnaty? Místnost bez špetky světla vítala svého pána zaprášenými a sešlými závěsy vlajícími ve větru, který se do místnosti dostával skrz stará netěsnící okna společně s pištivou meluzínou. Udělal krok do místnosti a zavřel za sebou dveře. Zpod nohou se mu ozvalo podivné křupání. Sklonil pohled. Kamenná podlaha se skrývala pod nánosem prachu a hrubé drtě spadené ze spár okolního zdiva. Žádný koberec ani malba – tento pokoj neměl nikoho ohromovat. Tehdejší myšlenka, že zde si nemusí na nic hrát – skrytý před zrádným a vykořisťujícím okolním světem – zanikla společně s roky a zkušenostmi. Jen pár upírů pamatovalo, jaký býval tehdy.
Dveře za ním se znovu otevřely. Neozvalo se žádné klepání, ani žádost o povolení vstoupit. Jeho podrážděné rozpoložení reagovalo automaticky přízemním vrčením. Víc si však nedovolil. Cítil, kdo vešel. Na ní si nehodlal vybíjet svůj vztek, nicméně ho její přítomnost nijak netěšila. Neotočil se k ní čelem, aby se zeptal, co od něj žádá, ale ani ji neposlal pryč. Zpravidla za ním nechodila, neměla zapotřebí se za ním plazit. Měla svou hrdost a právě tu kdysi miloval. To povrchní slovo mu však nešlo přes jazyk. Náklonnost ženy a muže pro něj nepředstavovala nic oproti opojnému a neskutečně intenzivnímu pocitu moci. Ta slabošská rasa lidí nikdy nemohla poznat něco tak velkolepého a silného. Lásku mylně stavěli na vrchol své touhy. On si toho naopak byl velmi dobře vědom. O to víc ho soužilo, že jeho vliv dohasínal jak doutnající ohniště bičované silným lijákem.
Rozevřel dlaň a nechal ji volné svěšenou podél boku. Slyšel, jak něco odložila na ztrouchnivělý stolek vedle dveří a pomalým krokem se vydala za ním. Mohl už cítit její dech na svém krku, jeho nabídnuté dlaně se však stále nedotkla. Zaskřípal zuby. Vytáčet ho uměla dobře. Když už se rozhodnul utnout její zdržovaní a otočit se, uchopila hbitě jeho dlaň a přitiskla ji na své tělo. Jemné zašimrání smrtelně ostrých špičáků na krku ho ujistilo o jejím úmyslu, kdyby pochyboval, jestli skutečně vidí a cítí to, co si myslí. On ale viděl více, než si jeho návštěvnice přála.
„Sulpicie, jak jsi mohla!“ Hbitě se otočil a vzteky drtil její předloktí, aby omezil jakýkoliv dotyk. Nevěděl, jestli chce, aby se ho ještě vůbec někdy dotýkala.
„Dvě stě dvacet dva let jsi za mou nepřišel a posledních sto padesát jsem tě mohla zahlédnout pouze v hlavním sále,“ řekla potichu, nikoliv však zahanbeně. „A jestli ti i v tuto chvíli stále dělá starost tvá čest, neboj. Do dvou hodin jsi ho nechal bez výslechu popravit,“ dodala už pohrdavě.
Znechuceně ji pustil a odstrčil od sebe. Nemohl tu scénu sledovat pořád dokola. Nějaký bezvýznamný holobrádek, který mu nestál ani za pohled, si vzal to, co bylo jeho. Vědět to, jeho smrt by zdaleka nebyla tak rychlá.
„Víš, Aro, ty se jednou v té tvé samotě utopíš.“ Obešla ho a prohlížela si zchátralou místnost. Prsty přejížděla po zdech, rozpadlém nábytku, neporušené kamenné posteli…
„Já takový sebevrah nejsem a mám i dost rozumu, abych o společnost nežádala právě tebe. Oba víme, jaká by byla tvá odpověď. Nebo ne?“ Zvedla svůj zrak a významně se mu zahleděla do očí. Neodpověděl a uhnul očima. Ignoroval ji.
„Za ta léta, kdy jsem ti byla věrnou manželkou… A nepřerušuj mě!“ dodala, když viděla, že se nadechuje k protestu. „To, že jsem vyhledala toho muže, nemělo s nevěrou nic společného. Jinak bych si nedala takou práci najít někoho, kdo to už nikomu nikdy neřekne.“ Konečně odvrátila svůj vyčítavý pohled a přešla před špinavé okno. Pronikající vítr se jí opřed do vlasů a roznesl po celém pokoji ještě intenzivněji její vůni. „Prostě jsem si myslela, že bych si zasloužila trochu tvé přízně. Přišla jsem, protože jsem věděla, že tebe samotného nenapadne mě během našeho krátkého zbývajícího času navštívit.“
Aro si pohrdavě odfrkl. Její drzost neznala mezí.
„Ale jelikož jsem tušila, že mi na to neskočíš, mám i jinou alternativu.“ Rázem se ocitla těsně před Arem. Oči měli ve stejné úrovni. Téměř se ho dotýkala. „Co chceš dělat zbývajících pár dní? Stát zde a utápět se ve vlastních myšlenkách, bičovat se svým pádem? Netoužíš aspoň naposledy okusit ten pocit nadvlády. Mít v rukách cizí život.“ Naklonila se k němu ještě blíže a zavřela oči. Chtěla ho snad políbit, místo toho však vydechla posledních pár slov. „Nepřišla jsem o nic žádat ani prosit. Jen nabízím.“ Narovnala se a naposledy se podívala do Arových nehybných očí. S úsměvem na tváři se hluboce uklonila. Aro si nemohl nevšimnout hlubokého výstřihu šatů, které se už staletí nenosily. I přes tento projev podřízenosti se však znova narovnala a s posledním zábleskem v očích věnovaným svému muži se rozešla ke dveřím.
Aro nehybně stál a poslouchal pomalé, ale rázné údery vzdalujících se podpatků. Klapot na chvíli ustal. Skřípot otevírajících se dveří netrval ani vteřinu, když se ozvala ohlušující rána. Napjatá bledá ruka je držela zavřené. Nahrbený a s temným vrčením pozoroval svou stále se usmívající ženu. V následné vteřině už třímal její zápěstí uvězněné těsně vedle útlého pasu.
„Nenávidím tě, Sulpicie.“
„Já vím, drahý.“ Iritovalo ho její sebevědomí.
Vyčkávala. Její lesklé a plné rty se o sebe nepatrně otřely. Čistá provokace, nic jiného.
Očekávala jeho reakci, nicméně si myslela, že aspoň jeden jediný polibek dostane, než poletí přes celou místnost.
Rukama se zapřela do trosek nedávno ještě jediného nepoškozeného kusu nábytku v této místnosti. Viděla, jak se spokojeným výrazem přechází místnost a jednou rukou ležérně pouští svůj plášť na zem. Ještě než dopadl, zalehl její tělo. Ruce vzepřel těsně vedle jejího obličeje. Věděla, že se úzkostlivě vyhýbá doteku.
„Dnes k ničemu nedojde.“
„Smím vědět proč?“
„Protože to chceš.“
„Tušila jsem to.“ Zahlédla jeho zmatený výraz a nerozhodnost, zda přiložit dlaň na její tvář. „Proto jsem přinesla ten deník.“
„Deník?“
„Kdysi ti někdo daroval velmi tlustou knihu v kožené vazbě se zlatými ornamenty. Nechal jsi ji u mne v ložnici. Tenkrát jsi ji ještě navštěvoval,“ dodala vyčítavě. „Pohoršilo tě to. Vztekal ses, že ty jsi paměť Volterry, že nepotřebuješ psát pitomý deník jako obyčejní smrtelníci, protože ty tu budeš věčně.“ Vyklouzla zpod jeho těla a urovnala si šaty. Přešla ke starému stolku, odkud zvedla mohutnou knihu. „Myslím, že nastal čas přehodnotit tvůj postoj.“
Aro se mezitím posadil. Vložila mu knihu do klína a sedla si za něj. Rty jemně přejížděla po jeho krku, mezitím co šeptala další slova. „Na co mysleli všichni ti odsouzení. Co bylo jejich poslední nevyřčené přání těsně před smrtí. Nepřemýšleli snad nad tím, co tu po nich zbude? Nechtěli snad, aby je někdo naposledy vyslechl, aby někdo znal to, co věděli jenom oni?“ Jazykem přejela po hraně jeho netečné čelisti. Nereagoval.
„Nechám tě tu.“ Vstala a tentokrát už odešla definitivně.
Aro stále hleděl na knihu ve svém klíně. Pamatoval si ji. Tenkrát mu to přišlo vyloženě jako provokace a on nikdy své rozhodnutí neměnil. Na druhou stranu existovalo tisíce informací, které nosil v hlavě jenom on. Ne všechno vědění načerpal z vlastní zkušenosti. Nemohl by roky strávit v knihovnách po celém světě, kdyby ty knihy nikdo nenapsal. Kdyby po dlouhé době přehodnotil svůj definitivní názor, vznikla by jedinečná kniha. Byl si jist, že neexistoval autor, který by se mu vyrovnal. Zažil toho tolik.
Opatrně položil dlaň na desky deníku. Deníku? Už se rozhodl? Otevřel ho a spatřil stříbrné plnicí pero s jeho iniciálami. Sulpicie myslela na všechno. Vzal ho mezi prsty. Nevěděl, jak dlouho trvalo, než se hrot pera dotkl papíru a jeho mysl začínala načrtávat dějiny – dlouhý příběh jeho života, který kdysi mylně považoval za nekonečný.
Jeho mysl pracovala na plné obrátky a zaplňovala stránky jeho životem. Zdaleka mu nestačila jen tato jediná mohutná kniha. Když popsal poslední stránku, nedostal se ani za první tisíciletí svého života. Vstal a vydal se do pracovny vyhledat další prostor pro své paměti. Psaní ho naprosto pohltilo. Ignorovat své okolí nebylo ani příliš těžké, protože pravidlo nedotknutelnosti jeho pracovny platilo i v těchto zvláštních časech. Nevěděl, jak dlouhou dobu strávil nad devíti tlustými svazky svého života. Odložil pero a zahleděl se na poslední stranu, kterou popsal. Událost, která se čerstvě vpíjela do papíru, mu připomněla jednu zvláštní upírku.
Tehdy je viděl naposledy a nerozešli se zrovna v dobrém. Nicméně jeden z nich měl kdysi určité spojení s Volterrou, což celé jeho rodině zajistilo smrt. Byli první na seznamu nepohodlných upírů pro severský klan. Nezabránil tomu, neměl důvod, nechtěl. Ohrožovali je, i on uvítal jejich skon. Nicméně smrt přítele ho do jisté míry zasáhla.
Opřel se do pohodlného křesla a bojoval sám se sebou. Spolknout vlastní pýchu je těžší, než se zdá.
Zoufalá situace vyžadovala zoufalé řešení. Nejspíš proto sáhl po listu papíru a začal psát.
Drahá Alice Cullen,
vím, že naše vztahy nikdy nepřekonaly hranici sympatií. I přesto jsem nikdy neusiloval o Váš život, jen jsem chtěl, aby naše spojení bylo těsnější. Nicméně nebudu zde omlouvat své činy. Vím, že sama posoudíte pravdivost mých slov podle vlastních prostředků. Spíš v to doufám.
Nikdy jste mi nedala prostor – nepočítám-li naše jediné blízké osobní setkání, kdy jsem se nezmohl na nic jiného, než být okouzlen Vaším darem – abych poznal Váš potenciál. Proto možná tento dopis je jen nepodložený výplod mé fantazie. Na druhou stranu, pokud je zde jen mizivá naděje, hodlám ji využít.
Svět už zdaleka není takový, jaký býval. Lidé jsou na pokraji vyhynutí a Vaše rodina již také nepatří mezi živé, v té míře, jak upíři dokáží být. Volterra je posledním místem kulturního života. Zbytek světa ovládl severský klan, jehož praktiky jsou více než odporné. Volterra stojí na pokraji zániku.
Berte moji nejspíš velmi troufalou žádost jako výraz největší pokory, které jsem schopen, k Vašemu daru. Vždy jsem věděl, že byste pro Volterru byla nedocenitelná a bohužel mám i tu možnost na vlastní kůži okusit, že jsem měl pravdu. Málokdy se mýlím – bohužel.
Ač jsou naše životní filozofie diametrálně odlišné, myslím, že v jedné věci se shodneme. I upíří svět má svou kulturu. Byla by škoda nechat ji zašlapat do země těmi slabšími z nás. Věřím, že Vaše náklonnost k lidské rase bude dostatečným důvodem pro vyslechnutí mé prosby.
Pokud právě vidíte tato slova, která Vám píši, navštivte mne. Věřím, že budu mít dostatek rozumu, abych si vyslechl Vaši vizi. Nemáte co ztratit. Můžete jen získat.
Váš odteď věrný přítel Aro Volturi.
3) ambra (14.11.2010 21:09)
Já si tak nějak zvrhle libuju v těch nevratně špatných koncích... Ovšem tohle už je daleko za hranicí špatného konce v nějaké potrhlé komunitě ff šílenců. Za pláštík skicy z posledních dnů těch, co vydrží víc než člověk, jsi ukryla strašně temné zrcadlo toho, co vlastně člověk vydrží... Zmínky o lidských farmách a věčné noci mě zdrtily podstatně víc, než vědomí konečnosti nekonečné komunity žíznivé party z Volterry.
A další zásadní věc - láska za časů konce světa. Zvláštní, že? Neboť - zdá se - i v kamenném světě má hodnotu značně trvalou, neměnnou. A tak zůstává otázka - co přežije nás, kteří nepochybujeme o své nesmrtelnosti? I nás sežere vlastní pýcha? Ovšem pokud o nás zůstane vědomí lásky, pak ten mejdan asi stál za to...
1) Ree (14.11.2010 20:48)
Tak tohle mě srazilo na kolena
Aro mi nikdy nebyl sympatický, ale tady... jsem ho jaksi litovala. Napsala jsi to naprosto dokonale a ty pocity mi vytvářely husí kůži a běhal mi z ních mráz po zádech. Nemám nic, co bych ti vytkla. Bylo to dokonalé
4) julie (14.11.2010 21:22)
panebože... kde je smajlík lapající po dechu???? teď ho nutně potřebuju!
Tvé Dveře mi nedají spávat a teď tohle!
