30.09.2011 [12:15], Alaska, ze série Život s upírem, komentováno 24×, zobrazeno 4820×

Objaly mě silné, teplé paže a pohltily výčitky svědomí. Proč se neustále musím mučit vzpomínkami? Rychle jsem si utřela oči rukávem, kupodivu byly suché, a s úsměvem pohlédla svému muži do tváře. Neobalamutila jsem ho. Lehl si vedle mě a nechal mě si položit hlavu na jeho rameno. Už dávno věděl, že jakákoliv snaha osvobodit mě od minulosti a donutit mě žít s ním, vše jen zhorší a můj stav sám o sobě ze mě vysával zbytky života. Samozřejmý pohyb jeho nádechů mi však nakonec slzy do očí vehnal. Chyběla mi kamená hruď se kterou nehly ani mé výbuchy vzteku.

Nechal povoz na kraji městečka a pomohl mi vystoupit. Musel mě vzít za paži a pobídnout, abych se vůbec pohnula. Hleděla jsem nepřítomně před sebe na budovy, které jsem znala od dětství. Známý uklidňující obraz, na jehož pozadí mé myšlenky vířily v tanci plném naděje, nejistoty i bázně.

Jeho chladný dotyk mě probral a já na něj překvapeně pohlédla. Skláněl se nade mnou, tvář nedaleko od mé, oči zavřeně. Nestydatě jsem zkoumala každý jeho rys. Jedna z mála chvil, kdy jsem viděla mladého muže, který každý večer poslouchal můj hlas. Krátké chvíle, kdy nás můj kmotr opustil a já snila o laskavém a charismatickém chlapci, který by mě chtěl poznat.

Nepokazil tu chvíli, nepromluvil a já ho následovala. Nabídl mi rámě a já jsem po tolika měsících konečně cítila, že jsem mu rovna.  Už jsem se neplazila u jeho nohou, ale stala se ze mě žena, která může hrdě jít po jeho boku. Moment zdánlivě všední, ale pro mě tolik znamenající.

Vedl mě temnými ulicemi, věděla jsem, že směřuje na náměstí. Občas jsem před námi zaslechla hlasy, ale utichly, než jsme kolem nich mohli projít. Městečko se zdálo vylidněné, ne takové, jaké jsem si ho pamatovala. Radost z toho, že jsem doma, mě brzo opustila.

Vešli jsme na náměstí a já si oddychla. Lidé procházeli promenádami a před krámem se vším možným jsem viděla zametat paní Patty. I když se vždycky tvářila, že děti nemá ráda, dávala mi na cestu jablko. Zvedla hlavu od své práce a já se na ni usmála. Ona se naopak zatvářila vyděšeně a zmizela uvnitř svého obchodu, než jsme se dostali blíže, abych ji mohla pozdravit. Stejně tak i ostatní lidé se nám klidili z cesty a já pocítila hořkost. Nikdy jsem ve městečku nebyla oblíbená – problémové dítě nikdo nemá rád – ale po několika měsících samoty jsem je ráda viděla a oni mě přehlíželi. Nekřičeli, nevyhrožovali ani mě nehonili s koštětem.

Zahlédla jsem Terryho a jeho sestru a chtěla se za nimi rozběhnout, okamžitě jsem si však uvědomila, v čí paži je uvězněna ta má a já si konečně spojila divné chování okolních lidí s mým doprovodem.

„Proč jsme tady?“ vyštěkla jsem na něj rozhořčeně a otočila se k němu.

„Myslel jsem, že ti to udělá radost.“ Změnil směr naší chůze a vedl mě ke kašně ve středu náměstí.

„Bojí se mě,“ stěžovala jsem si, ne už tak útočně.

„Bázeň je jeden z nástrojů moci, vzpomínáš?“ Zamračila jsem se nad jeho zvrácenými nápady. Došlo mi, že poukazuje na knihu, kterou mi přinesl.

„Bázeň je všechny odhání. Nechci být sama,“ řekla jsem mu a nepoukazovala jsem jen na skutečnost, že se mě všichni straní, ale i na jeho neustálou nepřítomnost.

Usadil mě na lavičku před kašnou, čelem k okolním budovám a stoupl si za mě. Položil dlaně na má ramena a získal si mou plnou pozornost.

„Proč bys chtěla mít s někým z nich cokoliv společného? Zacházeli s tebou jako s největší špínou,“ šeptal mi do ucha a já dostávala strach, kam tím vším směřuje.

„Mám tu kamarády,“ namítla jsem tiše.

„Kteří na tebe za ty měsíce zapomněli. Všichni ve městě vědí, komu patříš, Isabello. Oni mi tě pomohli najít. Nejsem zde poprvé a nikdo se mě během mých návštěv na tebe neptal, nechtěli ani nic vzkázat.

Oni ti nemohou nic dát, kdežto já ano. Na cokoliv ukážeš, budeš mít. Všichni k tobě budou vzhlížet. Budou se chtít dostat do tvé přízně a jen na tobě bude záležet, kdo si ji zaslouží. Budeš zvaná na všechna shromáždění vyšší společnosti, uspořádám plesy jen na tvoji počest. Muži se ti budou plazit u nohou. Řekni, co si přeješ a já to zařídím.“

Zírala jsem před sebe s vytřeštěnýma očima. Sledovala jsem společnost, která mě vytlačila na úplný okraj a zároveň poslouchala o vzdušných zámcích. Nepochybovala jsem, že můj kmotr je schopen mi zajistit takový život, ale proč by to vůbec dělal?

„Jsem jen člověk.“

„I lidé dokáží velké věci.“

„Co mě to bude stát?“

„Zřekneš se svého původu a staneš se Isabellou Masenovou.“

Jestli mě jeho návrh mátl, pak po jeho poslední větě jsem pochybovala, zda jsem se nezbláznila a moje pomatená mysl si nevymýšlí.

„Rozmysli si to. Za týden se vrátím a chci znát tvoji odpověď. Pokud omítneš, slibuju, že mě už nikdy neuvidíš.

Tor zná cestu zpátky do hor. Odveze tě, až budeš připravená se vrátit.“ Nestíhala jsem sledovat tok jeho myšlenek. Stále jsem nechápala, jak je pro něj výhodná změna mého jména. V klíně mi přistál těžký měšec. Otočila jsem se, nestál tam. Bez jediného slova zmizel a nechal mě mým otázkám.

Překvapení z jeho návrhu začalo ustupovat před narůstající hysterií. On mě tu nechal bez střechy nad hlavou… s penězi. Přehrála jsem si v hlavě jeho řeč. Kdo je Tor? Chci se vrátit do mojí chaloupky? Co jen budu dělat?

Koutkem oka jsem zahlédla letmé pohledy kolemjdoucích. Jistě, nebáli se mě, ale jeho. Vstala jsem a rozešla se s potřebou cítit se jako kdysi. Měšec jsem si uvázala k pasu a uhladila sukni, aby nebyl příliš nápadný. Věděla jsem moc dobře, co peníze vyvolávají v lidech. Nikdo ke mně nezvedl oči, ale už aspoň neuskakovali do zapadlých uliček a výklenků. Beze slova kolem mě každý prošel. Bloumala jsem ulicemi, až jsem došla před vysoká železná vrata. Vůbec se nezměnila od té doby, co jsem je naposledy viděla. Aspoň něco zůstalo tak, jak jsem si to pamatovala. Ten den mi bylo všechno jedno, nedokázala jsem si představit žádnou budoucnost, která na mě čeká a už vůbec ne takovou, která mě potkala.

Doufala jsem, ne věděla jsem, že mi pan Masen lže. Vždyť jsem netušila, ani jak ho v duchu titulovat – sir, kmotr, pan Masen… Edward? Lhal mi, aby si mě získal. Proč by to ale měl zapotřebí, jeho nabídka by sama o sobě kdekoho lákala. Lákala i mě?

Nabízel mi život, který sám o sobě pro mě představoval luxus. Bez mého otce jsem v městečku neměla sebemenší šanci. Osamocená dívka bez střechy nad hlavou se těžko uživí. Měla jsem vztek, že se musím zabývat takovými věcmi. Chtěla jsem zpátky svůj život s mým otcem.

Pozorovala jsem budovu sirotčince a věděla, že musím vidět Daniela. Připomenout si staré dobré časy, zjistit, zda i on vyspěl a ztratil bohatství dětství jako já a v neposlední řadě dokázat, že můj kmotr lhal.

Popaměti jsem zašla za roh do temné uličky. Přes okap, zábradlí a parapety oken se dalo vyšplhat do vyšších pater, kde už v oknech chyběly mříže. Uvažovala jsem, zda v šatech, které mi daroval můj kmotr, bude možně se vyšplhat až do oken chlapeckých pokojů. Cítila jsem jejich váhu i při pouhé chůzi.

Za sebou jsem zaslechla kroky. Instinkt mi velel schoulit se někde v koutě a počkat, až bude vzduch čistý, ale zároveň mi to přišlo nepatřičné. Ještě před pár měsíci bych neváhala a klidně se protáhla násypem na uhlí.

Pár vteřin mého rozhodování se však obrátilo v můj neprospěch. Zpoza rohu vystoupila útlá postava a vytržení z rytmu jejích kroků mi napovědělo, že o mně ví.

Nu dobře, když se mi můj kmotr plete do mých vlastních úsudků, zkusím to řešit po jeho.

„Dobrý večer.“ Cizinka zvedla hlavu a já v ní poznala jednu z vychovatelek. Neodpověděla mi, pozorovala mě se strnulým strhaným výrazem.

„Přišla jsem navštívit vašeho svěřence,“ řekla jsem nejpevněji, jak jsem dokázala, ale přece jenom jsem se nevyvarovala nádechu otázky, který se do mé věty vkradl. Žena se trochu probrala z šoku a začala těkat očima po nejbližším okolí. Nepoznala jsem, zda se chtěla dát na útěk nebo se ujišťovala, jestli jsem tu sama.

„Pojďte za mnou.“ Její hlas zněl jak pištící myš. Otočila se a spěšným krokem se vydala zpátky k bráně sirotčince. Šla jsem hned za ní. Nevěděla jsem, jestli jsem se rozhodla správně, její podivínské chování bych považovala za zvláštní, i kdybych neměla v sirotčinci jistou pověst. Všechny vychovatelky se řídily jedním pravidlem, pokud jsem někde poblíž, znamená to problémy.

Záměry téhle ženy jsem rozpoznala hned, jak jsme vešly do budovy. Nevedla mě k chlapeckým ložnicím. Mohla jsem si jen domyslet, že její kroky vedou do kanceláře ropuchy, která mě zaprodala.

Nemusela jsem se ani moc snažit se ztratit, žena spěchala daleko přede mnou, nepochybně se mě chtěla co nejdříve zbavit. Nenápadně jsem zahnula za první roh a vydala se vlastní cestou. Podle okolního ticha jsem si domyslela, že místní svěřenci mají už po večerce. Až poblíž chlapeckých pokojů jsem za dveřmi slyšela překotný šepot.

Zastavila jsem se a opět mě popadla nedůvěra v mé vlastní jednání. Většinou jsem lezla oknem, ale dozajista bych tehdy neváhala a ihned otevřela dveře. Dnes jsem zvažovala, zda zaklepat. Měla jsem už dost morálních hranic, které ve mně můj kmotr vytyčil. Popadla jsem kliku a prudce otevřela dveře s předstíranou radostí, že stará Bella je zpět.

Nečekala jsem jekot a následné hrobové ticho, které doprovázelo můj příchod. Propalovala mě desítka vyděšených pohledů. Všichni ztuhli na místě. Nesnažili se dostat do postelí – nemysleli si, že je načapala vychovatelka. Zavadila jsem očima o malého chlapce. Křečovitě svíral svou chatrnou přikrývku. Okamžitě se rozbrečel. V okolním tichu se jeho pláč rozléhal příliš nahlas a já se začínala bát, že někoho přivolá. Chtěla jsem se k němu rozběhnout a utišit ho, ale rozhodný hlas mě zastavil na místě.

„Nedotýkej se ho!“

„Vždyť ho někdo uslyší,“ okřikla jsem šeptem Freda, který se postavil mezi mě a malého ufňukaného kluka. Fred nežil v sirotčinci příliš dlouho, ale z místních kluků byl nejstarší.Vždy se držel spíše vzadu a zakročil, jen když šlo do tuhého. Pamatovala jsem si ho jako takovou bramboru, která se nezajímala o naše dětské války, ale následovala nás kamkoliv.

„Odejdi.“ Další kluk se postavil po jeho boku. Oni mě odmítají. Přestala jsem řešit neutichající pláč a zkoumala tvář každého, kdo pro mě něco znamenal.

„Daniele?“ Hlas se mi třásl. Nemohla jsem si vysvětlit jejich chování.

Nebyl tu.

„Kde je Daniel?“

„To nám řekni ty,“ ozval se někdo jiný. Většina chlapců pomalu vstala a postavila se do řady. Znala jsem tuhle taktiku příliš dobře – připraveni bránit slabší, kdyby se protivník rozhodl zaútočit. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohli použít proti mně.

„Co blázníte?!“ vykřikla jsem, ale zároveň jsem začala couvat, protože jsem proti nim neměla šanci.

„Daniel se tě vydal hledat a nikdy se nevrátil.“

„Není divu, s pověstí jejího opatrovníka.“

„Daniel byl blázen, že do toho vůbec šel.“ Mluvili jeden přes druhého. Ztrácela jsem se v jejich výkřicích.

„Vy jste ho nechali jít samotného?“ Nepoznávala jsem svou partu, takhle se nikdy nechovali. Všechno pro nás představovalo výzvu, před ničím jsme necouvli, ničeho jsme se nezalekli.

„Nejsme sebevrazi jako on, abychom se vydali do lesa, když se po okolí potuluje ta zrůda.“

„Ať táhne ke všem čertům, odkud přišel.“

„Bella nevypadá, že by nějak strádala.“

„Možná je jako on.“

„Slyšel jsem, že přišel jen kvůli ní.“

„Odejděte a nevracejte se. Nejste tu vítaní,“ promluvil nakonec Fred a všichni ztichli.

Nejste tu vítaní… Vy. Moje vlastní parta mě odmítá. Můj kmotr měl pravdu. Už sem nepatřím.

Otočila jsem se a utíkala pryč z místa, kde už mě více nechtěli. Na chodbě jsem prorazila vzrušeně diskutující hlouček shromážděných vychovatelek a vyběhla dveřmi na ulici. Nechala jsem je dokořán a prchala do temnoty, kde jsem se necítila tak zavržená.

Chtěla jsem, aby tu teď byl, abych si na něm mohla vybít tu zlost, kterou jsem k němu cítila. Samozřejmě, že můj kmotr měl pravdu – sám se o to postaral, abych se neměla kam vrátit. Nikdy jsem si nechtěla připouštět, že by mohl svůj postoj ke mně nějak změnit, že by se mi chtěl třeba nějak zavděčit, či mi udělat radost. Pocitům ale neporučím. On je bezcitný a nikdy se nezmění, vždy půjde za svým cílem a vždy bude úspěšný. Měla jsem to poznat, už podle knihy, kterou mi přinesl. Myšlenky v ní popisované se mi zdály přehnané, nelidské, nadnesené, ale měla jsem vědět líp. On je schopen všeho.

Doběhla jsem k povozu. Stál na stejném místě, kde ho zanechal. Zapřažená černá bestie pro mě představovala symbol mého kmotra a já měla chuť ji aspoň vší silou kopnout do nohou. Nemohla jsem to ale udělat – mně lidskost nebyla cizí. Krom toho jsem se bála, že by mi to mohla oplatit a její kopnutí bych nemusela přežít a určitě by dost bolelo.

Chopila jsem se otěží a doufala, že dokážu najít cestu zpátky. Brzy jsem ale poznala, kdo je Tor. Kůň sám si našel cestu, když já byla na pochybách. Před chaloupkou jsem rychle seskočila do rozbředlého sněhu a spěchala dovnitř, těšila jsem se na Obludino vítání. Po takovém dnu jsem potřebovala jakoukoliv náklonnost. Před dveřmi jsem se ale zastavila. Vrátí se za týden? Otočila jsem se za koněm stále zapřaženým v povozu. Mám ho takhle nechat stát? Je to přeci jeho kůň, nemůže čekat, že se o něj dokážu postarat. Hlavním důvodem, proč jsem nakonec jen otevřela dveře a nechala Obludu se na mě vrhnout, bylo, že jsem netušila, jak se postarat o koně, ale sama sobě jsem namluvila, že aspoň nějak svého kmotra vytrestám. Druhý den už tam však nestál, to byl možná můj trest.

Chtěla jsem na všechno zapomenout. Rychle jsem se převlékla a zalezla do postele. Obludu jsem nalákala k sobě a krkolomně ji objala. Jestli jí to vadilo, nedala nic znát.

Týden čekání byl horší, než jakákoliv jeho předešlá absence. Druhý den, když jsem začala krvácet, mě napadlo, proč vlastně týden. Je to málo nebo příliš? Nebo snad věděl, že budu procházet ženskými problémy. Zaměstnávala jsem hlavu čímkoliv, jen abych se nemusela rozhodovat. Nebylo ani o čem rozhodnout, měl mě v hrsti a věděl to, tak proč mě proboha nechal týden se užírat vztekem.

Snad prvně jsem ho po tak dlouhé době nerada viděla. Ignorovala jsem ho, což pochopil velmi rychle, když jsem nereagovala na jeho pozdrav. Tiše stál na prahu a bezpochyby mě pozoroval. Já jsem zarputile seděla za stolem, kde jsem tolikrát jídávala večeři a pohled tvrdohlavě upírala před sebe. Nerovný boj, ale aspoň nějaký. Už samotná skutečnost, že mě zde našel, mu musela napovědět, jak jsem se rozhodla.

„Nebudeš litovat,“ pošeptal mi do ucha s temným nádechem nadšení. Tohle nemůže skončit dobře.

Položil mi dlaně na ramena, jako ten den, kdy mě nechal sedět před kašnou. Tentokrát však své dlaně začal pomalu posouvat podél mých paží. I když se mezi námi tyčilo opěradlo křesla, nemohla jsem si nevšimnout náznaku objetí. Netěšilo mě ale tak, jak jsem si myslela, že by po takové době mělo. Seděla jsem a nechala se pohltit chladem, který mi sliboval blahobyt. Nebyl jsem ale hloupá, dovtípila jsem se, že slibuje pouze materiální zajištění. On nezná cit či dokonce lásku. Nebo možná zná, ale nic pro něj neznamená.

Uchopil mě za dlaně a vyzval mě, abych ho následovala. Nechala jsem ho udělat ze mě loutku, kterou jsem pro něj vždy byla. Usadil mě do bryčky a pomalu se rozjel. Moje netečnost mu očividně nemohla zkazit jeho dobrou náladu.

Dojeli jsme do městečka, kde mě nechal stát před stájemi. Během chvíle se vrátil a pomohl mi nastoupit do přistaveného kočáru. Vystoupala jsem těch pár schůdků, ale on mou ruku nepustil a já byla nucena se na něj otočit.

„Isabello, nenech se topit vzpomínkami. Tento život by tě držel u dna. Já ti dávám možnost rozletu. Jsi silná žena narozená na špatném místě. Já tě dovedu k cíli, o kterém jsi ani nesnila.“

Pocítila jsem, že teprve dnes jsem zaprodala duši ďáblovi.

Ehm... No dobře, přiznávám se. Nejsem schopná napsat víc jak kapitolu za měsíc :-(. Ale zařekla jsem se, že tohle prostě dopíšu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

24)  Alaska (17.01.2012 22:14)

monikolka: Děkuju za komentíky, ono je asi lepší někdy zapomenout... Jsem ráda, že jsem se te trefila do noty.

23)  monikola (17.01.2012 19:08)

a dá sa na toto niečo napísať????

21)  Janeba (01.11.2011 05:51)

Aloušku , stýská se mi stýská!!!

19)  Bosorka (03.10.2011 09:02)

Já to věděla! Hazl, bezcitnej hajzl, to je!

18)  Alaska (01.10.2011 17:20)

jenka: pravda, ty perexy se mi trochu vymkly z rukou, kdyz ja proste si to nedokazu nechat pro sebe.
Bye: Mam skodlibou radost, ze se mi podarilo TEBE svest na scesti. Pamatujes si, jak jsem nechtela psat Edwarduv pohled, protoze je i pro me prilis zahadny. Zatim se priklanim k moznosti, ze je skutecne bezcitny, tak uvidime jestli o tom presvedcim i vas. Jsem strasne moc zvedava, co reknes na pristi dil. Snad me to nakopne k rychlosti.
ambra: ledovej proste to neni clovek. A lecba sokem, ja bych rekla ze akorat postrada empatii. Jeste jednou dik za spolupraci.

16)  Bye (30.09.2011 22:31)

Alasko, tohle jsou takový koncentrace silných těžkých pocitů, že nějaký ten časový odstup člověk mezi jednotlivými kapitolami snese. Ale upřímně, měsíc... achjo, ale fakt jsem nesmírně šťastná, že píšeš a máš v úmyslu to dopsat!
Mno, po minulé kapitole jsem Sira podezírala, že ji veze rovnou do kostela... hmm... tam asi ne, prostě někam, kde si ji vezme, jen tak, bez okolků. Takže mě míra lidskosti, kterou projevil, tím, že jí dal vybrat, v podstatě příjemně překvapila. Ovšem, že Bella žádnou možnost výběru ve skutečnosti neměla. Musel to vědět, necita jeden. A chápu její rozhořčení. Nejspíš by si o něj rozbila pěstičky, kdyby se vrátil dřív, co?
Já sama začínám mít na tohohle upíra tak trochu vztek. Vždyť on má všechno tak jednoduchý, zatímco Bella se musí doslova prokousávat ke každému dalšímu dni. Chtěla bych, aby přeci jen něco cítil. A někdy si přeju, aby ho to aspoň trochu bolelo...
A stejně ty jeho pohnutky pořád nechápu. Co ho k ní teda poutá, když nemá žádné city? Proč se za ní tak žene? Ty mi něco tajíš, viď?
Teda, tajíš toho spoustu. Právě teď se nacházím na hraně bezedný propasti a snažím se z ní vyčíst odpověď na otázku, jak je možné, že se má Bella stát paní Masenovou... a přitom ji jako paní budou objímat teplé paže, patřící dýchajícímu tvorovi...

Opět spousta krásných zamyšlení, podaných v luxusní formě Tvého nezaměnitelného rukopisu!
Děkuju
Troufám si moc, když napíšu, že se těším na další kapitolu?

15)  ambra (30.09.2011 17:16)

Uf... Tak musím říct, že na to, jak je ten Tvůj Edward ledovej (nevím, jestli je to tím zimním časem, ale nikdy mi u žádného tak moc nedocházelo, že ta jeho tělesná teplota je vážně divná ) hází pěkně žhavý jiskry . Nicméně se Ti strašně dobře daří držet kolem toho ten oblak dusného tajemství a Bella se v tom chuděra pěkně plácá. Nicméně tahle jeho léčba šokem zas až tak ledovej by být nemusel ne? Nebo musel? Hajzlík jeden nedobytnej Je neskutečný, co všechno už i ve zdejších povídkách EplusB spolu dělali a ty nahodíš jen lehký dotek nebo náznak a já jsem v háji. Atmosféra neskutečná, tajemství je ještě tajemnější (co zase ten perex, kurnik?! ), přesto netrpím pocítem, že bych se v tom ztrácela - prostě si to "jen" neskutečně užívám.
Děkuju!

14)  Janeba (30.09.2011 16:16)

Al , beru tě za slovo!!!! A jestli nééé, tak ...... holky, slyšely jste to??!!!, ..... slíbila HE!!!!

12)  Alaska (30.09.2011 16:08)

Janebko a kdo s kým . Ale dobře, oficiálně slibuji, že spolu budou navěky věků štastni.

11)  Janeba (30.09.2011 16:03)

Al , tak to .... a byli spolu navěky věků šťastni .... jsem už dávno, ehm dnes, vymyslela!!! Konec konců, si přece alespoň nějaká Bella po tebou napsaných infarktových životech, zaslouží být šťastná, néééé!!!

10)  Alaska (30.09.2011 15:52)

AMO: Já se tak snažila, aby to co sliboval Edward vyznělo lákavě a prej ne moc dobrá budoucnost , Asi se budu muset snažit víc, abyste mě jen tak neprokoukli.
Twilly: kocouří oči... silnej kalibr. No pokusím se a děkuji.
Janeba: Tak po tvém komentáři jsem měla chuť poblázněně výskat: JO, JO, JO přesně tohle je můj problém... je dobře, že bude mít vedle sebe někoho...kompatibilnějšího (pochopení je asi moc silné slovo). Až na to přijdeš dej, vědět, aby tentokrát mohl být happy end .
BlackBeauty: Děkuju.
Bosorka: Líbí se mi ty uvozovky. A Daniel - jestli ano, tak to asi nebude moc pěkná zmínka. Díky
milica: Dočkáš se odpovědí brzo, věřím že už příště (což tedy nebude asi moc brzo )
Kim: já se pokusím polepšit.
marcela: já děkuji za trpělivost.

9)  AMO (30.09.2011 14:14)

Před tím to bylo hodně zlé a na ni se všechno valilo. Potom taková rádoby záchrana... říkala jsem si snad čas to zahojí a potom bude líp. Ale reakce lidí a hlavně dětí, ony neumějí lhát. To byl vrchol!!!
Ale stejně, nečeká ji moc dobrá budoucnost... aspoň zatím

8)  Twilly (30.09.2011 13:43)

Tak za prvé, jsem ráda, že tě můj duševní stav, který navozuje tvoje psaní tak trochu nakopl, ale neskromně přiznávám, že bych byla radši, kdyby nakopl i rychlost se kterou by si mohla eventuelně přidávat ... tohle jsou dnes už mé "druhé" kocouří oči ze Shreka ... Ale... teď k příběhu. Zase nejsem o moc moudřejší, přesto prahnu po dalším ději... a na rozdíl od Isabelly si myslím, že ten ďábel až takový ďábel není... cítím z něj mnoho citu a mnoho traumat, které si sebou nosí. Jaké, tak to už je na tobě... já budu čekat, Alasko

7)  Janeba (30.09.2011 13:30)

Ach jo, Alasenko , strhující .... a krásné!!! Jen mám pocit kamení v břiše, obrovskou tíhu na srdci a místo solaru ... díru!! Je mi za Bellinku moc smutno! Nemám ráda, když se někdo obrací ze strachu ke druhýmu zády! Ve jménu strachu, stejně jako ve jménu Boha se napáchala obrovská spousta křivd, bolesti a nenávisti! To, čeho se nejvíc bojíme odsuzujeme a pak zabíjíme! Byť to jsou jen sny a ideály! Je to velmi silná kapitola, která mě hodně oslovila !
Sice perex jsem četla několikrát, jestli mi něco neuniklo, ... ale neuniklo!!
Měla bych mít radost, že bude mít vedle sebe někoho, kdo jí bude rozumět a chápat, tak sakra, proč nemám???!!!!
Alasko , SKVĚLÉ!!!
Děkuji!!!

6)  BlackBeauty (30.09.2011 13:27)

super

5)  Bosorka (30.09.2011 13:24)

Perex napovídá, že s ním nebude, že bude mít "normálního" manžela... Ale nevím, zda-li tomu mám být ráda.
A co ten Daniel? Bude o tom, co se s ním stalo, ještě zmíňka?
Opět nádherné a temné, tolik otázek.....

1 2   »