03.06.2011 [18:15], Alaska, ze série Život s upírem, komentováno 25×, zobrazeno 5104×

Zajímalo by mě, jestli už tehdy si začal uvědomovat, že mi nemůže dopřát vše. Jestli právě tehdy bylo zaseto to semeno pochybností a zlého našeptávání. Jestli náš život žačal ničit ještě předtím, než jsem ho vůbec poznala. Možná kdyby se mnou jednal na rovinu, nikdy by nevzniklo to pouto, které mě teď pomalu táhlo ke dnu.

Natáhla jsem se přes Obludu a vložila do krbu další poleno. Za okny vládla černočerná tma a divoce tančící plameny byly mým jediným zdrojem světla. Najednou se Obluda prudce zvedla a potichu úpěnlivě zakňučela. Zmateně se rozhlédla po místnosti. Já jsem ji napodobila, abych zjistila, co ji tak vyděsilo. Nic jsem neviděla a než jsem se stačila otočit zpět, už byla pryč. Podle hlasitého škrábání jsem usoudila, že se snaží dostat po schodech do patra. Rychle jsem za ní vyběhla. Sotva jsem ale stoupla na první schod, ozvaly se tři silné údery.

Nejdřív ve mně hrklo, ale následně mi vše došlo. Dveře od kuchyně jsem zavírala ve stejnou chvíli, kdy vešel. Nervózně jsem si uhladila sukni svých temně modrých šatů. Velmi nejistě jsem ji uchopila do dlaní a mírně ji nadzvedla, zároveň jsem se pokrčila v kolenou a sklonila hlavu.

„Sire.“ Cítila jsem se velmi zvláštně. Ne poníženě, jak jsem očekávala. Neviděla jsem mu do tváře a to očekávání, jak zareaguje na mé přivítání, bylo vzrušující.

Jeho boty zaskřípaly a on udělal pár kroků směrem ke mně.

„Isabell,“ pronesl potichu, ale pevně. Syčivé s, které zdůraznil, se nezapomenutelně neslo v mých uších.

Narovnala jsem se. Stál blízko, blíž než obvykle. Němě mi pokynul směrem ke dveřím. Vešla jsem do místnosti s krbem a on mě po chvíli následoval. Obešel mě - nepřítomně jsem se nadechla jeho vůně a napětí, které už zdaleka neodpovídalo našemu prvnímu setkání, okamžitě odeznělo - postavil na stůl tác s jídlem, odráželo se od něj světlo z krbu, odsunul křeslo, abych si mohla sednout a čekal. Celé tohle divadlo bylo zvláštní, ale odmítla jsem náš výstup přerušit. Jeho vstřícnost mě lákala.

Posadila jsem se. Pohyby urovnávání sukně, abych ji příliš nepomačkala, přišly naprosto automaticky, ač mezi mé běžné zvyky nepatřily. Přisunul křeslo a já na krku ucítila jeho dech, způsobil mi husí kůži. Kombinace jeho pachu a ledového dechu mě přiváděla do jiného neznámého světa. Když se usazoval naproti mně, vzala jsem do ruky ubrousek a rozprostřela si ho na klíně. Zvedla jsem k němu pohled.

„Vy jíst nebudete?“

„Ne, teď ne.“

Vzala jsem do ruky příbor a dala se do jídla. Večeří se svými sestrami?

Nevyrušil mě, trpělivé čekal, až dojím, s čímž jsem nespěchala. Snažila jsem se přijít na to, jak navázat konverzaci. Tušila jsem, že jakmile odložím příbor, má příležitost skončí.

„Kolik máte sester,“ zeptala jsem se nenuceně mezi sousty.

Dlouho neodpovídal, ale já jsem na něj nijak netlačila. Snažila jsem se jíst jídlo, které mi přinesl, dostatečně kultivovaně, abych ho nevyprovokovala k odchodu.

„Dvě.“ Zvedla jsem k němu pohled a usmála se. Povídá si se mnou.

„Jak se jmenují?“

„Lady Alice a lady Rosalie,“ odpověděl okamžitě.

„Jsou…“

„Jez!“ přerušil mě. Dychtila jsem po informacích, o které se se mnou dělil jen poskrovnu. S naštvaným výrazem a pevně semknutými rty jsem se vrátila k večeři.

„Již dlouhou dobu si poskytují společnost jen ony samy navzájem, jistě do svého kruhu ženských pletich a pomluv přivítají nové čerstvé myšlenky.“ Ruka mi zamrzla uprostřed pohybu. On pokračuje v konverzaci! Rychle jsem se vzpamatovala a dopravila sousto do úst.

„Jakmile budeš připravena, napiš jim dopis a já jim ho předám.“

„Vědí o mne?“ Zajímavost jeho informace zakryla kurióznost celé situace a já nejspíš neuváženě narušila jeho sdílnost. Má otázka do jeho projevu přinesla další nervy drásající pauzu, která klidně mohla znamenat konec naší rozmluvy.

„Svým způsobem,“ odpověděl nakonec, když jsem položila příbor na tác vedle talíře a narovnala se v křesle.

Pozorovala jsem ho téměř se zadrženým dechem. Stále seděl naproti mně a ani se nepohnul.

Můžu se ho na něco zeptat?

Mám vyzvídat víc o jeho sestrách?

Nebo se zeptat na otce?

Možná znal mou matku?

Bylo toho tolik, v čem jsem tápala, že jsem těžko hledala, kde začít.

„Proč jsem se zde ocitla?“

Zvedl se a přišel ke mně blíž. Když se shýbal pro tác, mohla jsem na chvilku zřetelně spatřit jeho tvář. Nebyla zamračená ani uvolněná. Jeho ústa tvořila dokonalou rovnou přímku, žádné zakřivení, které by naznačovalo nevoli nebo pobavení. Oči měl však zavřené, nemohl spatřit můj vyčkávavý pohled. Plynule se narovnal a odcházel z místnosti. Slyšela jsem, jak tác položil na stůl. Zanedlouho se objevil zpátky ve dveřích. Rozprostřel přede mne kalamář s brkem, nadepsaný list papíru a nezapálenou svíci. Mlčky a zoufale jsem sledovala jeho konání.

Nepospíchal a ani na chvíli nezaváhal, já naopak sváděla vnitřní boj.

„Proč se mám snažit chovat jako dáma, když vy se mnou stále zacházíte jako s dítětem, které vám sotva stojí za pohled, natožpak abyste se podělil o své záměry, které mě dostaly do této nevítané situace!“ Můj dech byl teď přerývaný. Snažila jsem se neznít tak vztekle, jak jsem se cítila. Mou poslední nadějí na získání odpovědi bylo chovat se dostatečně způsobně, aby vůbec uvažoval nad tím mi věnovat pozornost.

„Nemám ve zvyku se dělit o své záměry a je jedno, jestli se jedná o mladou dámu nebo o uznávaného šlechtice. To, že se budeš chovat jako dáma, ti zajistí živobytí a troufám si říct, že i přežití. Mám v plánu tě v budoucnu požádat o laskavost, ale ne za cenu toho, že tvé držení mi bude působit potíže. Po světě běhá spousta lidských mláďat, které tě nahradí.“ Zněl opravdu rozčíleně. Rázně se rozešel zpět ke dveřím. Na jejich prahu se zastavil a naklonil hlavu směrem ke mně.

„A ve tvém případě bych zvážil, zda je tato situace skutečně nevítaná.“ Než stačila první zrádná slza sklouznout po mé tváři, bouchl dveřmi a byl pryč.

Z úst mi unikl vzteklý povzdech a pěstí jsem udeřila do stolu. Povolila jsem hráze svého vzteku, aby zaplašil lítost, která se mi tlačila do očí.

Jsem nahraditelná! Lidské mládě! Pouhý… člověk! Člověk.

Myšlenka, s kterou si hrála má dětská fantazie, se začala prodírat na povrch. Nepohrdá mnou. Pohrdá lidmi.

Nevěděla jsem, co dělat, jak se chovat. Vrhla jsem se ke krbu, abych zapálila svíci. Pero jsem samým rozčílením mačkala jako první den, když jsem ho držela v ruce. I kdybych věděla, co napsat, stále jsem netušila jak. Nakonec jsem rezignovaně zhasila svíci, přiložila do krbu a do pece a vystoupala schody do mé ložnice.

Obluda se ke mně vrhla, jako by na mě čekala měsíce. Slzy zaplavily mé tváře a byly k nezastavení. Ponořila jsem obličej do psí srsti a nechala se pohltit dotekem teplého těla. Už je to tak dlouho, co jsem cítila něčí náklonnost. Jak vůbec může ranit skutečnost, že jsem pouhý člověk. Čím víc bych mohla být? Čím bych měla být, abych mu stála za pozornost, abych nebyla nahraditelná.

Lehla jsem si do měkké kožešiny, kterou Obluda vyhledávala na spaní. Poslepu jsem z postele stáhla deku a přehodila ji přes nás. V prstech jsem svírala chomáče psí srsti a ona si to nechala líbit. Položila si hlavu na podlahu a pravidelně oddychovala. Její klid a teplo mě nakonec i přes mé štkavé vzlyky ukolébaly do nevědomí.

I ve spánku jsem prahla po něčí náruči. Jeho náruči. Zdálo se mi, jak mě drží, a v pozadí slyším hluboký hrdelní zvuk. Ale ani pouhá představa mě nemohla uspokojit. Jeho objetí bylo chladné a tvrdé, žádná vřelost, žádná útěcha, jen prázdné gesto.

Ráno jsem se probudila v posteli a hleděla přímo na obrovskou psí hlavu, která byla opřená o matraci. Jakmile však Obluda zjistila, že jsem otevřela oči, hlavu zvedla a v jejích očích zajiskřilo neskrývané nadšení. Do mých očí znovu proklouzly slzy. Kdyby mi věnoval aspoň desetinu náklonnosti, jako tohle pouhé zvíře.

Pokusila jsem se o úsměv, ale rty se mi chvěly. Podrbala jsem Obludu na hlavě. Posadila jsem se a chvilku zamračeně hleděla na kožešinu vedle postele. Pod židlí na mě čekaly hnědé šněrovací boty a přes opěradlo byly přehozené ladící šaty.

Byla chladná nehostinná náruč skutečná? Proč?! Proč vždy odejde a v noci se vrátí? Protože se vyhýbá tvé společnosti, našeptávalo mi mé podvědomí.

Bloumala jsem po pokoji a připravovala se na další bezvýznamný den mé ubohé existence. Obluda kolem mě vesele poskakovala. Dokonalý kontrast radosti a smutku. Hřebenem jsem projížděla zacuchané lokny po neklidném spánku a pozorovala její šťastnou grimasu. Jsem zhýčkaná? Neměla bych si užívat i jen té maličkosti, že stále žiju? Přežila bych i bez mého kmotra? Našla bych si obživu a střechu nad hlavou? Možná. Nikdy jsem ve skutečnosti neskončila na ulici bez podpory. Jsem sobec, že chci víc než jen možnost žít? Jsem. Usmála jsem se a Obluda propukla v ještě větší nadšení. Nemůžu neustále jen něco chtít, musím i něco dát.

Obula jsem se a s Obludou sešla schody. Nasnídala jsem se a poklidila jsem v kuchyni věci, které mi kmotr včera donesl. Ani neznám jeho jméno.

Slunce už svítilo vysoko na nebi, když jsem vzala do ruky brk, abych dohnala své včerejší resty.

Obluda se ho bála, proto jsem ji po jejím dalším panickém úprku zavřela do ložnice a odvážně se mu sama vydala vstříc.

Poklona už přišla naprosto automaticky – dokonale mě ovládá. Držela jsem se našeho včerejšího scénáře s výjimkou mé nevhodné poznámky.

„Jak se mají vaše sestry?“ Znala jsem ho tak málo, že možnosti k bezpečné konverzaci byly dosti omezené a počasí se mi v jeho případě zdálo nevhodné. Nevím proč.

„Mají se dobře. Velmi dobře“ odpověděl po chvíli a jeho hlas zněl neobvykle. Ten neznámý podtón mě nutil vyptávat se na podrobnosti, ale přiměla jsem se nenaléhat.

„Pozdravujte je ode mne,“ dodala jsem místo vtíravých otázek.

„Jak si přeješ.“ Tak ráda bych mu viděla do obličeje. Jeho zdvořilé odpovědi podbarvené neodhadnutelným tónem mě vábily jako světlo můry. Chtěla jsem mu naslouchat, chtěla jsem, aby se se mnou dělil o maličkosti svého každodenního života. Chtěla jsem od něho více než od kohokoliv jiného. Nedával mi žádnou indicii. Nedokázala jsem z jeho chování vypozorovat žádnou vlastnost, i když spousta jich byla do očí bijící, pochybovala jsem však, že by se nechal tak lehce číst.

Mlčky vstal, odnesl zbytky a připravil mi náčiní pro dnešní hodinu. Rozvážně jsem se dala do psaní. Bezmyšlenkovitě jsem opakovala jedno písmeno za druhým podle předlohy, dozajista bych zvládla opisovat i celé knihy, ale své vlastní myšlenky nesepíšu. Nedokážu napsat jeho sestrám, pokud se nenaučím, co jednotlivá písmena znamenají, pokud se nenaučím číst. Přemýšlela jsem, jestli i to má v plánu nebo bych se ho radši měla zeptat? Zvedla jsem hlavu ke dveřím a okamžitě jsem veškeré otázky zapomněla.

Krb mihotavě osvětloval dřevěný rám dveří, o který se opírala kuchyňská židle. Vysokými koženými botami se zapíral, aby vybalancoval nestabilitu židle, která stála pouze na dvou nohách. Ani tak se ale nepohnul. Hlavu měl zakloněnou a opřenou o rám. Neupravené vlasy, které ve světle plamenů měly ohnivý nádech, se mu svezly z obličeje a já pozorovala rysy chlapce nejistě se řadícího mezi muže.

Záblesky světla oživovaly jeho jinak naprosto mrtvou tvář.

Připadala jsem si, jako bych tu byla uvězněná společně s tímto mladým pohledným mužem a držena nestvůrou, co žila v něm. Chtěla jsem se ho dotknout, pohladit po tváři, aby věděl, že tu není sám, že tu jsem s ním. Smazat tu odevzdanost, bezvýchodnost z jeho tváře. Vdechnout mu trochu života, radosti. Ale věděla jsem, že jakmile se pohnu, ta andělská tvář prchne do tmy a vrátí se panovačný, pohrdavý hlas.

Byl někdy tím, kým se zdá být?

„Skončila jsi?“ Vyděsil mě. Pohnul rty, jinak však nedal nijak najevo, že se mnou mluví.

„Téměř. Chtěla jsem se na něco zeptat.“

„Všiml jsem si, že otázky jsou pro tebe nezbytné.“

„Nedokážu napsat dopis, pokud se nenaučím číst.

„Vím.“

„Naučíte mne to?“

„Jistě.“

„Kdy?“ Věděla jsem, že už překračuju jeho meze, ale nedokázala jsem se zastavit.

Vstal a vrátil židli do kuchyně. Bezmocně jsem ho pozorovala. Zase odchází.

Ve dveřích se objevil jeho stín, do světla krbu ale nevstoupil.

„Brzy. Dobrou noc, Isabello.“ Co jsem si říkala ráno? Radovat se z maličkostí. Tentokrát se aspoň rozloučil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

24)  monikola (17.01.2012 18:17)

neuveriteľne mi bije srdce...tá spoločensko-emotívna hra, ktorú medzi sebou rozohrali je skutočne obdivuhodná...musím povedať, že tajomnejšieho Edwarda som ešte nikdy nemala šancu spoznať ale moc, moc ti ďakujem, že si ho vytvorila...

23)  Janeba (09.09.2011 20:10)

Al, připomínám si, co a jak a docela mě vzalo, jak se PÁN k Isabelle chová!!! Hůř než ke psovi,

....ale ne za cenu toho, že tvé držení mi bude působit potíže. Po světě běhá spousta lidských mláďat, které tě nahradí.“ ...„A ve tvém případě bych zvážil, zda je tato situace skutečně nevítaná.“ ...Jsem nahraditelná! Lidské mládě! Pouhý… člověk! Člověk....

Edwarde, promiň, normálně tě miluju, ale tohle jsi přehnal!!!
Děkuji!!!

22)  Twilly (25.08.2011 12:00)

Tyjo, normálně jsem tak zažratá do čtení, že jsem byla nakrknutá, když kolegyně zaháněla k obědu a já musela přerušit čtení....

21)  Janeba (31.07.2011 15:13)

Alasenko , krásné a jsem zvědavá, cos připravila dál!!!
Děkuji!!!

20)  ambra (29.07.2011 13:08)

viktoria, kapitola je už několik dnů u mě na korekci . Dnes to dodělám, ano?

18)  Lampas (18.07.2011 21:09)

Táto poviedka je božská a netrpezlivo čakám na ďalšie kapitoly!

14)  Faire (05.06.2011 20:22)

Jaksi mi vrtá hlavou to jak se k ní chová a v podstatě na nic jí neodpoví.

13)  milica (04.06.2011 21:25)

Z Belly se stává maldá dáma?? To tedy koukám jak se dokáže sebezapřít Je mi jasné, že když chce z Edwarda něco dostat, tak se musí chovat podle jeho nároků, ale od srdce jí to moc nejde, teda asi.
Jeho vyučovací metody jsou poněkud zvláštní
Líbil by se mi Edwardův pohled, jen aby jsme mu taky trochu vyděli do hlavy, ale to se asi nedočkáme viď?
Mám strašně moc otázek, je to tak úžasný příběh, tak tajuplný. Al, děkuji a budu se opět těšit na další dílek Jo a ještě, miluju Obludu

11)  Janeba (04.06.2011 16:39)

Alasenko mylovaná , trošilinku jsem se zatoulala, ale už jsem zpátky!!! Mohu si vypomoct?! Dobře tak Perníková chaloupka to nebude, ježkovy zrakany, ale na konkubínu to taky nevypadá!!! No, nevím, nevím, asi se nechám překvapit!!! Skvělé!!!!
Děkuji!!!

10)  Alaska (04.06.2011 15:35)

jenka: To jse ráda, že to za to stálo, trochu jsem se bála, že mi tuhle poněkud kratší kapitolu hodíte na hlavu. Děkuju.
Bye: Ty si možná už zvykáš, ale mě Tvé komentáře vždycky dostanou. Jsem ráda, že Obluda padla do oka (já svým psům říkám madam a chlapče , taková menší úchylka na pojmenovování chlupatých tvorů... ), scény s ní se mi píšou nejlíp. Konečně jsem někm procpala vlastní zkušenost. A to zbožné přání, skutečně ji nesl v náručí, ale nedělte si zbytečně velké iluze, jen ji přenes do postele, aby mu na zemi nenastydla, když už si sní dal takovou práci. A na tu jeho žádost si ještě počkáte.
AMO: AMO, nechci, abys byla krutě zklamaná - já na ty příliš fyzicky dotykový scény nejsem (ne že bych je jako čtenář nehltala , ale přes prsty mi prostě nejdou), takže se spíš připrav na ty psychycké strasti a slasti, tedy doufám, že aspoň to se mi povede.
marcela: budu se snažit.
Kim: Nevzpamatuje... zajímavá volba slov. ale nebuď na něj moc přísná, on se fakt snaží... v zámci možností. Díky.
Evelyn: Děkuju.
Bosorka: Ač Janebčin nápad s tématem Perníkové chyloupky neměl chybu, o krev mu výjimečně nejde.
Kristiana: To bych Obludě nikdy neudělala. Ne, nedokážu si Jacoba předstvit jako němé naslouchající zvíře, ale asi mu křivdim, já jsem mu nikdy nepřišla na chuť, nicméně úplně ho neodepisuju. A kde ho Edward sebral. To jsou pro mě nejtěžší pasáže, když Edward pro Bellu cokoliv schání a já mu chci zachovat jeho důstojnost. Představ si Edwarda, jak vláčí vyděšené vlkodlačí štěně, nebo krade jídlo... Ale teď vážně, zpátky k příběhu. Edward je kámen...
maily 1709: Já si myslím, že vás ta laskavost překvapí a snad i zaskočí.

8)  Bye (03.06.2011 22:51)

Tak já už si pomalu zvykám na úroveň Tvýho psaní, ale stejně sebou pokaždý cuknu, když mě něčím omráčíš. A mám obyvy, abych si z toho nevypěstovala tiky! Jsi vážně čím dál lepší a já si troufám říct, že nám rosteš pro knižní průmysl.
Tady už jsem to nevydržela - to Ti sem prostě musím plesknout:
"Připadala jsem si, jako bych tu byla uvězněná společně s tímto mladým pohledným mužem a držena nestvůrou, co žila v něm. " No není to nádhera?
A teď k vyprávění...
Obluda se ukazuje jako skvělý společník proti trudomylnosti. A má naprosto bechybný jméno
To ponížení, jak jí naznačil, že je pouhý člověk, nahraditelné lidské mládě... to jsem prožívala společně s ní.
A prosámtě, on ji v noci držel v náručí, nebo to bylo jenom její zbožné přání?
A o co ji hodlá v budoucnu požádat???

7)  AMO (03.06.2011 20:34)

Dobrou noc... dvě slova a tolik motivace. I když je to stále potemnělé a chvílemi smutné, je stejně cítit naděje z poznání. Bude se učit číst a možná se setká se sestrami... Krása a přitažlivost
Aspoň ten pes "Obluda" něco přítulného. Možná později bude i další tulení

1 2   »