12.02.2014 [17:45], Alaska, ze série Život s upírem, komentováno 13×, zobrazeno 2592×

Chtěla bych poděkovat ambře za její neúnavnou snahu a podporu, která tento příběh dostala až sem. A samozřejmě i všem čtenářkám, které se mnou tuhle tříletou strastiplnou cestu vydržely. Jste hvězdy ♥. A teď už k příběhu.

 

Alice:

Bála jsem se dne, kdy se k nám Edward vrátí a v mých myšlenkách uvidí svou budoucnost.

Ležela jsem v Jákobově posteli. Poté, co jsem ztropila scénu, že do svého pokoje už nikdy nevejdu, mě do něj odnesl. Hrad byl vzhůru nohama a neměl ho kdo uklidnit, ale to všechno jsem vnímala jen okrajově. Neustále jsem měla před očima Edwarda. Jak blízko jsem si ho k sobě pustila. Dotýkal se mě. Líbal mě stejnými rty jako pil Eminu krev a krev bůh ví kolika jiných žen. On skutečně chtěl jen mé tělo na odnošení svého dědice. Kdybych ho odmítla, skončila bych stejně jako Ema? Nebylo by to lepší než žít s vědomím, že jsem prahla po jeho přítomnosti? Viděl ve mně vůbec člověka? Co pro něj lidi znamenají?

Ani Jákob k tomu neměl co říct. Seděl v křesle a svíral si hlavu v dlaních. Věděl on, čeho je Edward schopen? Proč vůbec na Algoru celou tu dobu zůstával? Proč nevzal nohy na ramena a neutekl?

„Co tu děláš?“ Polekaně zvedl hlavu.

„Jsem tu celou dobu, Isabello. Kde jinde bych měl být? Kdybych odešel, lidí z Bernu si tě najdou a bez váhání ti vrazí do srdce kůl.“

„Ne. Já myslím, proč jsi zůstal na Algoru, když jsi to celou dobu věděl?“ Neodpověděl mi hned.

„Nemohl jsem tě tu nechat.“

„Neznal jsi mě.“

„Ani jsem nepotřeboval.“

„To z tebe ale dělá stejného blázna, jako jsem já.“

„Možná.“ Svou odpověď už dále nerozvedl.

„Co budu teď dělat?“ Nečekala jsem odpověď, jen jsem si nedokázala představit, jakým směrem se teď můj život bude ubírat. Měla jsem však neblahé tušení, že mě tato nejistota nebude tížit moc dlouho. Jákob měl pravdu, dřív nebo později mě lidé z Bernu zaženou do kouta a skoncují se mnou.

„Budeš konečně žít, Isabello!“ Použil nepříjemný tón, jako by byl na mě naštvaný.

„Neřvi na mě!“ Jak mohl vůbec něco takového vypustit u úst? Začít žít? Copak tu nebyl společně se mnou?! Neviděl, co Edward provedl Emě? Ani to, že věděl, že je něčeho takového Edward schopen, Jákoba neopravňovalo to takto zlehčovat. Měla bych začít žít, když se na Algoru stala vražda? Když si všichni myslí, že vrahem jsem já?

Jákob si rychle klekl vedle postele a vzal mou dlaň do rukou. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale držel ji pevně.

„Konečně tě osvobodil. Pustil tě ze svých spárů. Musíš se postavit na nohy a vzchopit se.“

„Zbláznil ses?“

„On odešel, Isabello.“

„Jak to můžeš vědět?!“ Odkdy zrovna Jákob znal Edwarda lépe než já? Tahle myšlenka mě bodla u srdce. Znal ho lépe než já. On věděl, že je vrah.

„Vezmeme se. Přesvědčíme tvůj lid, že tyranie je u konce.“ Můj lid? Uvědomoval si vůbec Jákob, jak jsou jeho představy absurdní? Jediné, co mě s Algorem a Bernem spojovalo, byl Edward. Edward byl mým domovem, ne Algor.

„Já sem nepatřím, Jákobe.“ Už mě unavovalo se s ním hádat.

„Své místo ve společnosti si musíš vybojovat, nikdo ti ho nedá zadarmo. Nepromarni takovou šanci. Nesnila jsi snad aspoň jednou jedinkrát o tom, že budeš něco znamenat? Že něco dokážeš?“ Slzy se mi draly do očí. Jedinou ambicí, kterou jsem kdy měla, bylo být dost dobrá pro Edwarda. Byla tak hluboko zakořeněná, že i přes to, co jsem viděla, jsem ji nemohla jen tak zapomenout.

„Vezmeš si mě?“ V tu chvíli pro mě nebyla ani tak důležitá slova, která použil, jako tón jeho hlasu. Dával mi novou šanci. Dával mi na výběr. Byla jsem zahanbená za svoje dosavadní skutky, chtěla jsem se konečně aspoň jednou rozhodnout správně.

„Ano.“ Plakala jsem a můj ochraptělý hlas byl sotva slyšet, ale to Jákobovi stačilo, aby se mu po tváři rozlil široký úsměv. Přitiskl mé třesoucí se tělo na svou hruď.

„Zapomeneme na něj. Budeme žít jako by ani neexistoval.“ Ach, Jákobe. Kdybys věděl, jak moc se mýlíš.

0

Následující dny byly těžké. Byla jsem si vědoma Eminy nepřítomnosti více, než by se mi líbilo. Jákob na mě tlačil, abych co nejdříve vstala z postele. Jednoho dne jsem se rozhodla jeho přání vyhovět. Nedostala jsem se však moc daleko. Jákob nechal přinést pár šatů z mého pokoje, ale já si je nedokázala obléknout. Vzpomínka na Emu byla až moc živá.

Ozvalo se klepání na dveře.

„Už jsi hotová, Isabello?“ Když jsem mu neodpověděla, dveře pootevřel. „Isabello?“ Stála jsem v pokoji napůl oblečená a zčásti přemýšlela, jak si zapnu knoflíčky na zádech bez pomoci. „Mohu dál?“ Neodpověděla jsem, ale kývla. Netuším, zda můj posunek viděl, ale za chvíli jsem cítila, že stojí za mnou. Otočila jsem se na něj a zahlédla, jak mu nadskočil ohryzek, když zhluboka polkl.

„Mohl bys?“ Rukou jsem ukázala na rozepnuté šaty. Měla jsem nutkání se pod jeho pohledem kroutit, proto jsem se rychle otočila a shrnula vlasy na stranu. Začal jednotlivé knoflíčky zapínat odshora a nenápadně se při tom dotýkal mé kůže. Když skončil, položil na chvíli dlaně na můj pas.

„Pojď,“ nabídl mi rámě.

Už jsem zapomněla, jak moc se hrad změnil předtím, než se to všechno stalo. Rámy obrazů už nebyly zavaleny prachem, lustry nezdobily pavučiny a parkety se jen leskly.

Jákob mě odvedl do jídelny, kde pro nás byla připravená snídaně. Služebnictvo, které jsem stále nepoznávala, mi přineslo míchanici. Neměla jsem na nic chuť. Chtěla jsem se však zbavit Jákobových starostlivých pohledů, proto jsem se rozhodla sníst aspoň pár soust.

„Maggie, podej mi prosím Isabellinu porci.“ Jedna ze služebnic se začala po Jákobově příkazu třást. Něco mi unikalo? Trvalo nějakou dobu, než se dívka pod Jákobovým upřeným pohledem rozhodla splnit jeho požadavek. Jákob zvedl talíř k nosu. Po chvíli ho znechuceně odhodil zpátky na stůl.

„Sněz to!“ Příkrý rozkaz byl směřován na Maggie.

„Jákobe?!“ Nelíbilo se mi jeho kruté jednání. Copak ho naše služebnictvo nezakusilo dost? Ani se na mě nepodíval, sledoval, jak Maggie roztřesenýma rukama pomalu vkládá do úst jedno sousto za druhým.

Po chvíli vstal a postavil přede mě svou porci.

„Kuchařka to nejspíš u tvé porce trochu přehnala s česnekem.“ Stiskl mi rameno a odešel. Než mi všechno došlo, ozval se z kuchyně jeho řev. Maggie přede mnou se slzami v očích jedla mou snídani. Až teď, když mě na to Jákob upozornil, jsem si všimla toho nepříjemného a nezaměnitelného odéru.

„Byl to jen česnek?“ Maggie kývla. „Nech to a dej to psům.“ Uvědomovala jsem si, co se mohlo stát, kdyby jídlo bylo otrávené, ale nemyslela jsem si, že Jákobovo jednání je správné. Potřebovali jsme, aby nám lidé věřili. Když si je Jákob znepřátelí, my dva proti celému Bernu nic nezmůžeme. Prala jsem se s nutkáním postavit se k celé situaci čelem a začít ji ovládat. Věděl jsem, že to je správné, ale byl to právě Edward, který mě takovému jednání naučil.

„Zavolej mi Hanse,“ přikázala jsem Maggie, než odešla.

Když jsme osaměli v jídelně, prozradilo mi Hansovo chování, že ani on mi nevěří. To mi ale nevadilo.

„Posaďte se.“ Ignorovala jsem jeho váhání. „Možná vás to překvapí, ale dohodli jsme se s mým nastávajícím manželem, že se svatba bude konat. Algor potřebuje trochu rozptýlení po posledních událostech. Chtěla bych po vás, abyste vše připravil a naplánoval a to co nejdřív. Je mi jedno, jaké naplánujete menu, výzdobu nebo hudbu. Můj jediný požadavek je, aby byl pozván a svatby se zúčastnil minimálně jeden člen každé rodiny, která žije v Bernu. Pro služebnictvo Algoru je účast povinná. Na konci týdne mě budete informovat o veškerých přípravách, nemám nejmenší zájem do nich zasahovat, jen se chci vyhnout podobnému faux-pas, jako se odehrálo při snídani.“ V Hansových očích jsem viděla jiskru zvědavosti. Možná přece jen mám šanci je přesvědčit, že já nejsem jako Edward. „Můžete jít.“

Teď zbývalo ještě uklidnit druhou stranu barikády. Z kuchyně jsem už nic neslyšela, nemusela jsem ho ale hledat moc daleko. Jákob seděl ve vedlejší místnosti v křesle. Postavila jsem se za něj a rukama začala masírovat jeho napnutá ramena. „Pojď se projet. Oba si potřebujeme vyčistit hlavu.“ Nereagoval, tak jsem ho vzala za ruku a odvedla do stájí. Neodporoval mi. Tora jsem ve stáji ignorovala. Ještě bylo příliš brzy na to se s ním vypořádat. Nechala jsem osedlat Jákobova koně a jednoho valacha, který tahával kočáry.

Stačilo Jákoba chvíli pozorovat, abych viděla, jak se pomalu uklidňuje. Záviděla jsem mu. Projížděli jsme lesem, který už dávno opustily zbytky sněhu. Místo něj se tu objevovaly první bílé a žluté květy. Zpěv ptáků oživoval jinak ztichlý a děsivý les. Slunce pomalu znovu získávalo nadvládu nad nocí. Vše dávalo znát, že zima je už za námi, a já se nemohla zbavit melancholie. Nový začátek, jak říkal Jákob. Měla bych být za něj šťastná, ale v hloubi duše jsem prahla po svém původním životě. Byla ve mně pevně zakořeněná malá část, která si odmítala připustit vážnost Edwardova činu.

Dělala jsem všechno proto, abych neprobudila Jákobův hněv vůči lidem, kteří by mě nejraději viděli mrtvou. Uvědomovala jsem si, že nemůžu po hradě chodit bez důvěryhodného doprovodu, ale nechtěla jsem tím zatěžovat pouze Jákoba. Potřeboval myslet i na něco jiného než jak mě udržet na živu. Quil a Embry mi často dělali společnost. Neměli mě nijak zvlášť v oblibě, mně ale stačilo, že v jejich přítomnosti mi nehrozí vražda. Po nějaké době jsem mohla věřit i Hansovi. Každý týden mě seznamoval s průběhem příprav svatby, jak jsem mu přikázala. Doufala jsem, že během těchto našich hovorů poznal, že jsem stejný člověk jako on sám. Maggie teď na Jákobovo přání přede mnou ochutnávala veškeré mé jídlo.

Vyhledávala jsem lidskou společnost. Ne však proto, že bych se cítila osamělá. Chtěla jsem, aby oni co nejvíce viděli mě. Aby poznali, co jsem ve skutečnosti zač. Schovávala jsem se za listy knih. Poslouchala jsem své okolí, když si ostatní mysleli, že jsem zabraná do četby. Více jsem ale žila ve svých vzpomínkách. Nenechala jsem svůj život s Edwardem očernit tím, jak skončil.

S každým ukončeným dnem jsem si uvědomila, že nežiju a jen přežívám. Neměla jsem však sílu s tím cokoliv dělat. Vyhovovala jsem Jákobovým snahám probudit mě ze zármutku, ale nic nevydrželo dlouho. Vzniklo mezi námi pouto, v které jsem ani nedoufala. Mohla jsem se na něj spolehnout, že vždy, když upadnu, on bude po mém boku a pomůže mi vstát. Že mně vždy bude podporovat a chránit, aniž by chtěl něco na oplátku. Byl mým sluncem, kterému jsem mohla věřit, že vždy rozežene mé temné myšlenky, než mě pohltí. Jediná otázka zůstávala. Je tohle to, co chci? Kouzlo Edwardových činů a slov tkvělo v jejich schopnosti nutit mě vstát a bojovat proti němu nebo sama se sebou. Stačilo mi spokojit se s klidem a mírem, nebo jsem potřebovala vášeň a boj? Vše, co mě Edward učil, jsem u Jákoba nepotřebovala. Nikdy jsem nepřišla na to, čím jsem si zasloužila Jákobovu náklonnost. Byla bych ale hloupá, kdybych se jí jen tak zřekla.

„Trápí tě něco, Isabello?“ Jákob se ke mně přikradl, abych jeho otázku slyšela jen já. Jako by si ještě nezvykl, že této odpovědi jsem se vždy vyhýbala.

„Neměl bys slavit? Plenit naše sklepy společně s Quilem a Embrym?“

„Nechci tě nechávat dlouho samotnou.“ Podívala jsem se na nejméně deset služebných, které okolo mě dokončovaly svatební přípravy, a Hanse, který vše sledoval od dveří. „Ty víš, jak to myslím.“

„Nemyslíš, že je nespravedlivé chtít po někom důvěru a nevěnovat trochu na oplátku?“ pronesla jsem nahlas, aby mě všichni v místnosti slyšeli. „Běž slavit a nech nás ženy bavit se po svém.“ Musela jsem ho sama dostrkat ke dveřím, aby odešel. Než mě ale opustil, vyměnil si ještě důvěrný pohled s Hansem.

Co ženy cítí o svatebním dnu? Nervozitu, očekávání, radost? Mně zbyla jen rezignovanost. Ne že bych litovala. Věděla jsem, že vzít si Jákoba je má nejlepší a jediná volba. Má stále přítomná melancholie do dnešní sváteční atmosféry nezapadala. Usmívala jsem se a přijímala gratulace, nechtěla jsem Jákobovi tento den zkazit. Nepamatovala jsem si, že bych ho někdy viděla tak šťastného.

Oblečená do honosných svatebních šatů vykládaných drahými kameny jsem stála před zavřenými dveřmi. Na jejich druhé straně na konci dlouhé uličky lemované řadami tvrdých dřevěných lavic stál Jákob a čekal na mě. Od svých služebných jsem se doslechla, že je velmi netrpělivý muž.

„Sluší ti to. I když já bych dal přednost něčemu vzdušnějšímu.“ Jeho hlas. Jen ten stačil, aby se mi krev rozvířila v žilách. Slyšela jsem, jak mi šumí v uších, stoupá do tváří. Nebála jsem se. Měla jsem vztek.

„Co tu děláte?! Nezmařil jste snad toho už dost?“

„Copak může otec nechat svého jediného potomka kráčet svatební uličkou samotného?“

„Kmotr.“ Bůhví, že ani jedním pro mě ve skutečnosti nebyl.

„Detail.“ Otočila jsem se k němu. Byl svátečně oblečen. Nikde ani stopa po krvi, která zničila naše poslední setkání. Dnes vypadal jako můj Edward.

„Jestli chcete můj život, měl jste si ho vzít už dávno. Pro vás je to hračka. Nebo snad chcete sledovat ten masakr, který vypukne, až mě lidé znovu uvidí po vašem boku? To jste tak krutý, nebo malicherný?“

„Tvá společnost pro mě vždy byla lákavá. Proč bych tedy měl chtít ukončit tvůj život? Pojď ke mně.“

„Proč bych to dělala?“

„Ale Isabello, nejsi tak hloupá, aby ti už nedošlo, že slunce nedělá mým očím dobře. Tak buď tak hodná a vyhov starci, který si tě chce naposledy pořádně prohlédnout.“ Stál ve stínu ohromných dveří, které vedly do kaple, kde jsem se během několika málo minut měla stát Jákobovou ženou.

Nechtěla jsem mu vyhovět. Nebála jsem se, že by se mi stalo to co Emě. Možná bych to i uvítala. Závist, kterou jsem ten večer poznala, mě neopustila ani po mém prozření. Příčilo se mi však uposlechnout jeho rozkaz. Měl nade mnou však takovou moc, že mé vlastní nohy mě k němu donesly. Prsty mě pohladil po líci. Hleděla jsem do jeho krvavých očí a představovala si, jaké by to bylo, kdyby hlavu sklonil k mému krku a špičáky zabořil do mé kůže. Políbil by mě předtím?

„Víš, Isabello, nebát se smrti je jedna z nejušlechtilejších vlastností člověka. Napočítal bych na prstech jedné ruky, kolikrát jsem se s někým takovým setkal.“

„Sentimentální tón vám nesluší, Edwarde.“ Stále jsem měla vztek, jeho však mé chování spíše pobavilo. „Proč bych měla chtít splnit vaše požadavky? Proč bych měla své vlastní dítě podrobit stejnému osudu, jaký potkal mě?“

„Copak bylo tak hrozné se mnou žít?“

„Vy ho zabijete!“ Sklonil se ke mně, aby měl oči na mé úrovni. Prsty pevně zapletl do mých vlasů. Nemohla jsem uhnout pohledem. Dozajista ničil účes, který se mé služebné tak dlouho snažily dovést k dokonalosti.

„Nemyslím si,“ šeptal. V jeho slovech nebyla žádná naléhavost. Sklopil oči. Začínala jsem se bát. Tohle nebylo jeho obvyklé chování. „Přivykl jsem tvojí společnosti a zjistil, že ji nejspíše budu postrádat. Nebudu se zbavovat jediné věci, která mi po tobě zbude.“ Věci! Bral mé dítě jako věc?! Začala jsem se kroutit v jeho sevření. Chtěla jsem být od něj co nejdál. Myslela jsem si, nebo spíše hluboko v sobě jsem doufala, že aspoň ke mně něco cítí. Že jsem něco jiného než kořist, nad jejímiž myšlenkami se ani nepozastaví, ale on takto nepřemýšlel. Lidé pro něj představovali to samé, co pro nás dobytek. Možná ani to ne, když o nás mluvil jako o věcech.

V tu chvíli se otevřely dveře do sálu s oltářem, před nímž stál kněz, Jákob a jeho svědci. Rozezněly se tóny varhan, ale v sále nebyla jediná duše, která by je poslouchala. Sledovala jsem jejich vyděšené tváře a netušila, co dělat. Pár lidí se rozeběhlo k postranním dveřím, ale byly zamčené. Začala jsem trnout, že to měl Edward všechno naplánované. Dostane se vůbec někdo odtud živý? Chce snad, abych viděla, čeho je doopravdy schopný?

Otočil mě čelem k hostům a mou paži zaklesl do své. Rozešel se se mnou uličkou. Viděla jsem Jákoba, jak se za mnou chce rozeběhnout, ale Quil s Embrym ho drželi. Celou dobu, než jsme stanuli před oltářem, jsem přemýšlela, jestli lze Edwarda zastavit a zabránit katastrofě, které jsem se obávala.

„Neměl jste se vracet!“ štěkl na něj Jákob. Edward vedle něho zastavil, ale do očí se díval jenom mně.

„Měla by sis ho lépe vycvičit, Isabello.“ Už jsem odmítala hrát tohle jeho divadlo. Nebyla jsem jako on. Byla jsem člověk. Stejně jako ti, kterými pohrdal.

„Nechte nás žít v klidu a míru a už se nikdy nevracejte!“ zaburácela jsem na celý sál. Zarazilo ho to.

„Jak si přeješ.“ Svižně se sklonil. Políbil mi ruku a odešel.

Nemohla jsem uvěřit, že mě poslechl.

Nechtěla jsem věřit, že mě poslechl.

Nechtěla jsem, aby mě poslechl.

Zírala jsem na otevřené dveře, kterými teď do sálu proudilo jasné světlo. Stále jsem měla před očima jeho siluetu.

Málem jsem se za ním rozeběhla, ale objaly mě silné paže.

„Jsi v pořádku?“ Slyšela jsem jen tlumené hlasy, jako bych byla pod vodní hladinou. Vše splývalo v jeden neodbytný tón.

Nemohl to myslet vážně. On se vrátí. Vždycky se vrátil.

Epilog

Drahá Isabello,

dlouho jsem se to neozývala, věř však, že to nebylo mým přičiněním. Doufám, že jsi zatím na mne nezanevřela.

Blahopřeji Ti ke sňatku. Jen tuším, jaké prožíváš rozčarování vzhledem k nedávným událostem. Nemusíš na nás nahlížet s nechutí. I sami lidé se mezi sebou zabíjejí bez významnějších důvodů. My je k obživě potřebujeme. Nemusíš nás chápat. Píšu Ti to hlavně proto, aby sis nic nevyčítala. Je to jeden z našich rysů vábit lidi.

Dám Ti jednu radu. Zapomeň na minulost a na budoucnost. Žij přítomností, protože ta jediná ti může přinést radost.

Tvá věčná přítelkyně

Rosalie

Nevím, proč jsem ten dopis nespálil hned poté, co jsem ho poprvé přečetl. S přibývajícími týdny jsem ale přemýšlel, že ho Isabelle předám. Už jsem nevěděl, jak dál.

Začínal jsem věřit povídačkám, že Isabellu posedl ďábel. Myslel jsem, že po šoku, který jsme všichni zažili v den naší svatby, bude otřesená. Koneckonců se tak i chovala. V noci však ožila. Vrhla se na mě s vervou, kterou bych od ní nečekal. Já blázen jsem ji nezastavil. Vyčítal jsem si to poté, když celou noc proplakala. Nevěděl jsem, co dělat. Celý den byla netečná, a když jsem ji v noci odmítl, nemluvila se mnou.

o

Ten dopis ji nerozzlobil. Schovala si ho. Možná si i radu z něj vzala k srdci. Začala se mnou mluvit. Odvážil bych se říct, že se chovala normálně. Vše se konečně začalo obracet k lepšímu.

o

Hradem se začaly šířit nové zvěsti. Bál jsem se Isabelly zeptat, zda je to pravda. Nebyl jsem si jistý, jestli ona sama si to uvědomovala.

o

Poprosil jsem Quila s Embrym, jestli by u mě nemohli ještě nějakou dobu zůstat. Věděl jsem, že žádám hodně, ale nedokázal jsem si představit, jak nadcházející události přestojíme bez lidí, kterým můžu důvěřovat.

Naše drahá švadlena Dorris se odvážila ke mně přijít a nabídnout mi radu. Chtěl jsem jí to mít za zlé, ale nemohl jsem. Vždy pro nás chtěla to nejlepší a Isabelle by neublížila. Chtěla nám pomoct. Odmítal jsem Isabellu podrobit vymítání ďábla. Musíme si promluvit.

o

Měl jsem pravdu. Isabella si nepřipouštěla, že ve svém lůně nosí dítě. Zeptal jsem se jí, proč z toho nemá radost. Sám jsem se bál, že je Edwardovo. Ona však měla strach, co se s ním jednou stane. Slíbil jsem jí, že se ho Edward nikdy nedotkne. Poděkovala mi, ale v jejích očích jsem viděl pochyby a nedůvěru.

o

Uspořádali jsme ples. Veřejně jsme oznámili, že čekáme dítě. Chtěl jsem, aby nikdo nepochyboval, že je moje. Sama Isabella chtěla, aby bylo moje. Nemyslím si, že jsem někoho přesvědčil. Isabella mi moc nepomáhala, většinu večera proseděla v koutě a vypadala, jako by někoho vyhlížela. Nebylo těžké uhodnout koho. Chtěl jsem jí říct, že on už nikdy nepřijde, že mi to slíbil, ale nechtěl jsem ji ztratit. Stále jsem ještě měl šanci ji získat.

o

Už jsem ani neotvíral dopisy s pečetí půlměsíce. Tušil jsem, že mají něco společného s Edwardem, jako ten první od Isabelliny přítelkyně Rosalie. Schovával jsem si je pro situace, kdy Isabella ztrácela veškerý zájem o život kolem sebe. Vždy ji probraly z její melancholie. Hans mi říkal, že se mi to jednou vymstí. Bylo ale tak těžké vykouzlit na Isabellině tváři úsměv.

o

Věděl jsem několik týdnů dopředu, že jsem prohrál. Už to nebyly jen Isabelliny nálady, které ji stahovaly ke dnu. I její tělo přestávalo bojovat. Čím dál tím méně vstávala z postele. Ztrácela sílu i barvu ve tváři. Všichni mě zprvu chlácholili, že těhotenství ženu vysiluje. Isabellu však vysilovalo příliš. Bál jsem se, co by se stalo, kdyby v sobě nenosila moje dítě, ale cosi, na co jsem se bál i pomyslet.

o

Byl jsem bezradný. Měl jsem je snad poslechnout, když mi říkali, ať Isabellu podrobím vymítání ďábla? Že jen tak ji zachráním? Teď už ale bylo pozdě. Isabella už několik dní nevstala z postele. Sám jsem trpěl paranoidními představami, že léčitelé se ji snaží zabít. Byl jsem podezíravý k veškerým lékům, které jí podávali. Trval jsem na tom, aby je před mýma očima vyzkoušel někdo jiný. Možná by ji zachránili, kdybych je nechal dělat jejich práci. Bál jsem se dne, kdy přijde porod. Bál jsem se, zda se ho Isabella vůbec dožije.

o

Už uběhl jeden rok od naší svatby a místo toho, aby mě to uklidňovalo, začínal jsem si uvědomovat, co všechno můžu ztratit. Nepochyboval jsem, že dítě, které Isabella během několika dní přivede na svět, je moje. Měl jsem na sebe vztek, že jsem se o ni nedokázal postarat. Podezíral jsem ji místo toho, abych se jí snažil pomoct.

o

Nevěřil jsem, že nejšťastnější den mého života může být i ten nejhorší. Neopustil jsem Isabellu ani když začala rodit. Nevěřil jsem porodním bábám, že dítě nezardousí. Bylo mi k pláči, když jsem viděl Isabellinu zpocenou tvář a v ruce cítil její slabý stisk.

Ve chvíli, kdy se místností rozlehl dětský pláč, nemohl jsem z toho dítěte spustit oči. Byla to holčička s pletí alabastrovou jako pleť její matky, ale vlasy temnými jako havraní peří. Odnesli ji do vedlejší místnosti umýt. Vstal jsem, abych na ni stále viděl. Slíbil jsem Isabelle, že se jí nic nestane. Netrvalo dlouho, než mi jí dali do náručí. Byla nádherná a byla moje.

Otočil jsem se zpátky do dveří, abych ji ukázal Isabelle. Ve dveřích jsem se zastavil. Krev mi ztuhla v žilách. Bezvládné Isabellino tělo leželo na posteli obklopeno krví potřísněnými plenami. Oči měla zavřené. Neměl jsem však dost času sledovat, jestli dýchá.

Vedle její postele stál Edward. Jeho dlouhý černý cestovní plášť byl až ke kolenům ušpiněný od bahna. Začal se nad Isabellou sklánět jako smrtka. Pohladil ji po vlasech a pak ji vzal do náruče. Hlava se jí zvrátila. Držel jsem v rukách naše dítě a v duchu si neustále opakoval, že jsem Isabelle slíbil, že ji Edwardovi nedám. Uvědomoval jsem si, že Isabelle už nemůžu pomoci, to ale nemírnilo bolest nad její ztrátou. Než jsem stihl cokoliv udělat nebo říct, byl Edward i s Isabellou pryč.

To bylo naposledy, kdy jsem ji viděl.

~ A žili šťastně až na věky ~

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Marvi (18.03.2014 14:34)

Žádná slátanina to není Pěkné čtení to je!!!

9)  Alaska (17.03.2014 18:46)

Marvi: Děkuju, každej koment potěší . I když nevím, jestli když to člověk čte najednou tak to nepůsobí jako slátanina . Každopádně jsem ráda, že se líbilo
marcela: Jasně, že jsem čekala, já jsem tak strašně zákeřná .Já děkuju za komenty a podporu

8)  Marvi (16.03.2014 14:00)

Omlouvám se, že komentuji až tuhle poslední kapitolku, ale nedokázala jsem se od čtení odtrhnout jak mě pohltilo!!! Moc krásně napsáno a také vymyšleno.
Děkuji ti za krásné čtení!

6)  Alaska (14.02.2014 13:13)

ambro: Jo nostalgie je hrozná věc. To byly tenkrát časy, mám pocit, že jsem na tomhle webu trávila víc jak polovinu dne Škoda, že ten čas tak rychle letí. A že sis vyhysterčila epilog já ho v hlavě měla od samýho začátku, jen jsem neměla koule ho napsat . Takže bez tebe by celé tohle dílo ani epilog nebyl, ale to moc dobře víš . A jestli do toho ještě někdy vlítnu, tak jedině znovu s tebou a tentokrát už bez Edwarda . Díky, ambro.
julie: Jsi skvělá, že jsi to semnou vydržela až sem . Díky
lumikk: Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi zde tým Jákob. Tak nějak jsem se snažila pošpinit našeho dobráka Edwarda A jestli aspoň jedna osůbka hlasuje pro Jákoba, tak jsem vyhrála . Díky
maily1709: tyjo, ty máš postřeh. Mě samotnou to ani nenapadlo Sněhurk už je ale sepsaná, takže bonus není potřeba Já díky za komenty
Nosska: Teší mě, že i po třech letech mě ještě nemáš dost . Máš pravdu, že ten konec byl trošku naspídovaný, ale koneckonců povídka měla být o ŽIVOTĚ s upírem a tam zčala i skončila. Bála jsem se, že kdybych pasáže bez Edwarda natahovala, tak Vás unudim a krom toho ani mě to bez něj nebaví Dík

5)  Nosska (13.02.2014 22:18)

Když jsem viděla, že tu je nová kapitolka, byla jsem nadšená a pak kouám a on je to epilog
Ani se mi nechce věřit, že už je to tři roky, co se tu tahle povídka objevila...
Konec na mě byl poněkud rychlý, ale ta jistá otevřenost se mi vážně líbí.
Doufám, že si od Tebe ještě někdy něco přečtu.

2)  julie (12.02.2014 21:18)

Alasko,tvé povídky mám moc ráda už od Dveří a Život je taky skvělý. Díky

1)  ambra (12.02.2014 20:58)

Musím začít tímhle smajlem. Prostě musím. Tři roky, OMG!!! Když člověk proklikává kapitoly, padá na něj trochu nostalgie - před třemi lety tu bylo poněkud živěji... No nic...
Další úžasná existenciální jízda od Alasky je u konce a já mám plnou hlavu postav, které jsi opět nemilosrdně (a přesto tak zvláštně sladkobolně, jak to umíš prostě jen ty) semlela v tom svém masomlejnku (případně šutromlejnku, protože samozřejmě i když je tu Edward za chladnokrevného upíra zabijáka, tak nějak všichni víme - a vůbec netušíme, jak jsi nám to vlastně sdělila - že to je nakonec on, kdo nejvíc trpí, nejvíc se trestá a nejvíc miluje, i když zase tak zoufale nechce...).
Tenhle komentář se mi píše hrozně těžce, protože je prakticky nemožné sdělit ti, jak moc miluju a jak moc mě pohlcuje ten zvláštní snový svět, který ve svých příbězích umíš stvořit... Vše je nadreálně reálné, vzdálené, neskutečné a přitom až děsivě povědomé (mám na mysli emoce, které vyvoláváš, rozhodně ne příběh!!!).
Víš to vůbec???
Trochu jsem si "vyhysterčila" epilog a teď nevím, jestli jsem úplně ráda, protože tenhle happy end je tak bolavý, že víc už se skoro nedá snést... Kecám, nechat to dopovědět Jákoba byl geniální tah, příběh je definitivně čtyř až pětirozměrný...
Ufff, se do toho nějak zamotávám... Raději jdu ještě chvíli "listovat" a vzpomínat na ty tmavé zimní večery, kdy se jedno bázlivé a nezkušené děvče třáslo strachem i nadějí, že se mezi dveřmi objeví děsivý kmotr s rudýma očima...
Děkuju, Al, za další neopakovatelný zážitek a moc moc doufám, že do toho zase brzo vlítneš (bo tvůj Edward TO prostě má ).

1