16.01.2012 [09:30], Alaska, ze série Život s upírem, komentováno 20×, zobrazeno 3254×

Ema... Při pomyšlení na ni mi bylo hořko. Kvůli ní se všechno začalo rozpadat. Nevinná malá osoba, kterou se můj kmotr od počátku snažil vyhnat, věděla, že Ema je jen ubohá oběť, ale v očích ženy, kterou Edward stvořil k obrazu svému, ona mohla za všechna příkoří a krutá slova, která nás nakonec rozdělila.

„Isabello.“ Svíral mou dlaň a přiložil si ji k ústům.
„Dobrý večer, sire.“ Svůj pohled shlížející do mých očí přesunul vedle mě, ale hned se zase vyčkávavě vrátil ke mně. Ptá se mě, jestli se může posadit? Nevěřícně jsem přikývla a on se okamžitě usadil na kanape po mém boku. Jeho kolena se letmo dotýkala mé sukně, ale přes několik vrstev látky jsem nic necítila.
„Zdá se, že ses tu zabydlela.“ Zvedla jsem k němu pohled. Rozhlížel se po místnosti. Konverzuje se mnou? Jakoby zapomněl na svá povýšená gesta.
„Ano, doufám, že to nevadí. Netuším, co smím a co se ode mě očekává.“ Netlačila jsem na něj, jen jsem chtěla, aby znal mou nejistotu.  On mě ale neodkázal do patřičných mezí, jak jsem se domnívala. Místo toho sledoval tmu za oknem. Vidí ve tmě snad víc než já? Změnilo se s mým jménem i mé postavení? Znamenám už pro něj něco?
Beze slova vstal a opustil místnost. Ne, jsem stále to děcko, co mu nestojí za pohled. Už to nebolelo tak, jako kdysi. Na bezcitnost si zvyknete. Vrátila jsem se ke tmě za oknem a představovala jsem si život zde s ním. Zprostit se veškerých nadějí a nic vás nemůže zaskočit, nic vás nemůže zranit.
Chystala jsem se vstát a vrátit se do své ložnice, když se nečekaně objevil přede mnou. Stejným gestem, jako dnes ráno má komorná, mi nabízel můj zimní plášť. Nebylo potřeba slov. Nechala jsem se obléct a zavěšená v jeho paži jsem se nechala vést.
Nejspíš my dva slova nepotřebujeme. Dokáže mě zranit, činit šťastnou a sdělit mi svá přání bez jediné hlásky. Dokáže si hrát s mými city víc než kdokoliv jiný.
Dovedl mě do rozsáhlé maštale, kde však pouze jedna stáj byla plná. Poznala jsem Tora – moji tehdejší eskapádu přežil bez úhony. Pomalu, jak jsme se přibližovali, se měnil v černou bestii, kterou jsem poznala v den našeho prvního setkání. Nozdry se mu rozšířily a začal hlasitě oddechovat. Nervózně přešlapoval, až podkovy skřípaly o odkrytou kamennou podlahu stáje.
Edward ho vyvedl ven a vysadil mě do sedla. Vyhoupl se za mě a naše tváře se na chvíli ocitly vedle sebe. Neucukla jsem, ani na chvíli mě to nenapadlo. Místo toho jsem bojovala s nutkání opřít se o jeho hruď a nechat se unášet v představě objetí. Po pár krocích jsem už neviděla důvod bojovat. Gesta – to jsme my dva.
Pomalu vedl koně po kamenné cestě vtesané do skály, kterou jsme minulou noc přijeli. Skaliska se po pár metrech rozestoupila a před námi se rozprostíralo záhadné město pod hradem.
„Bern je největší a zároveň hlavní město Tenebrie.“ Sdílně jsem položila hlavu na jeho rameno a připravila se na příběh. Samotný jeho hlas by mi z našeho výletu udělal nezapomenutelný zážitek.
„Z jistých důvodů však počtem obyvatel zaostává.“ Naklonila jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje. Jednostranný pokřivený úsměv mi napověděl, že nerozebírá politickou situaci svého města. Bylo na mně číst mezi řádky a dopídit se, proč tomu tak je.
Přehodil si otěže do jedné ruky a druhou mě pevně chytil kolem pasu. Pobídl koně a rázem jsme se hnali k městu. Rty se mu už plně roztáhly do ďábelského úsměvu plného hříšné slasti a já poznala, že ledy tají. Teprve teď mi k sobě otevřel cestu. Měla jsem však pocit, že místo otevřených dveří jsem narazila na propadliště. Nebyla to má volba. Část mě mu to zazlívala, ale byla bych pokrytec. Sama bych si tuhle cestu vybrala, kdybych měla na výběr.
Zastavil koně před ztichlým hostincem a pomohl mi ze sedla. Tvář zpět pevně hlídanou před případnými kolemjdoucími. Nevím, co mě mělo překvapovat více. Zda to, jak se ke mně choval, nebo má synchronní reakce s jeho zacházením hodným dámy. Přijala jsem rámě, nechala si podržet dveře a usadit se u stolu a to vše se vzpřímenou hlavou a sebevědomím, o kterém jsem ani netušila, že vlastním.
Nevyhledávala jsem jeho tvář, proto mě mírně vyděsilo, když se ke mně sklonil a jeho rty se téměř dotkly mé tváře.
„Vaše představení se lidu bylo vskutku impozantní, má drahá.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych ještě zaznamenala pár návštěvníků, kteří vstávali ze židlí. Někteří odešli úplně, jiní se přesunuli ke stolu nejblíže ke dveřím, jiní k baru. Tam ale útočiště nenašli na moc dlouho, protože Edward se vydal právě tím směrem. Promluvil na hostinského, jehož obličej nabral takového odstínu zelené, kterou bych u živého člověka neočekávala. Vyměnili si spolu pár slov a pak ho můj kmotr následoval pryč z mého dohledu. Chudák hostinský se neustále otáčel, přičemž narážel do okolních židlí a stolů. Upoutal tak na sebe ještě víc pozornosti, než si dozajista přál. Jakmile odešli z místnosti, projela mnou nejistota. Samotná žena uprostřed hostince plného – dobře, to přeháním – podivných individuí. Jakmile jsem zhlédla svou společnost, přišla jsem na to, že se nemusím bát. Většina z nich zírala do stolu. Někteří se snažili o kradmé pohledy mým směrem, jakmile jsem je však přistihla, nabrali stejný odstín, jako zmiňovaná oběť mého kmotra.      
Posledně, když jsem sama seděla v podobné krčmě, ani mě nenapadlo, dělat si o sebe starosti. Možná právě proto jsem dopadla, tak jak jsem dopadla. Kde bych asi tak teď byla, kdybych se nedostlala do rukou mého kmotra? Existovala vůbec nějaká možnost, že by mě nikdy nenašel?
Daleko jsem se svými úvahami nedostala. Zanedlouho se po mém boku zase objevil můj kmotr.
„Můžeme?“ Než jsem přijala nabízenou dlaň, abych vstala a nechala se dál vést dnešní nocí, prohlédla jsem si pořádně jeho tvář. Je jiná nebo v ní vidím více než předtím? Přísahala bych, že jeho rty už nejsou trvale semknuté do tenounké přímky a obočí mu už tolik nestíní nepřirozené karmínové duhovky. Jeho obličej se mi zdál jasnější.
Pomalu jsme projížděli městem a on poukazoval na obchody a jiná zajímavá místa, kolem kterých jsme projížděli.
„Znamená to, že přes den můžu navštívit město?“
„Pokud budeš chtít. Pochybuji, že po dnešní návštěvě bys měla jakékoliv problémy.“ Věděla jsem přesně, co myslí. Jaký je vlastně důvod pro dnešní výlet? Vyhověl mé žádosti? Chtěl se mi zavděčit? Ne. Ukázat všem, že k němu patřím, to bylo jeho hlavním cílem. I přes jeho ubezpečení jsem si nebyla jistá, jak na mě místní budou reagovat, když mě uvidí za denního světla.
„Pokud ale budeš cokoliv potřebovat, řekni své komorné.“ Nespletla jsem se.
„Když už je řeč o ní, proč se mnou nemůže mluvit?“ Otázka ze mě vyletěla tak rychle, že jsem nestačila posoudit, zda je vhodná. Zřejmě jsem však zase šlápla vedle. Mluvit s ním mi připadalo jako chodit po visutém laně. Každý krok musím pečlivě zvážit a někdy je lepší zůstat na místě, než najdete znovu rovnováhu. I v takovém případě ale nemáte jistotu, že nespadnete, a pokud se tak stane, jen těžko se dostanete zpátky nahoru.
Nepromluvil, dokud jsme se nedostali z města pryč. Vedl koně po cestách mezi poli. Začínala mi být trochu zima, ale snažila jsem se na sobě nedat nic zdát. Chtěla jsem se ještě dneska vyškrábat zpátky na své visuté lano.
„Je v tvém vlastním zájmu, aby sis některé lidi nepřipouštěla k tělu.“
„K tělu?! Co vás znám, sotva jste ke mně někoho pustil.“ Pryč byla má sdílnost. Jeho rozkazy mě rozčilovaly. Asi mě svými výkyvy nálad nakazil. Předpokládala jsem, že teď už se mnou nepromluví, proto mě překvapil, když okamžitě odpověděl.
„To se změní.“ Nedal mi prostor k otázkám a hned změnil téma.
„Zítra ti přijdou vzít míry na šaty.“
„Myslím, že s šaty si vystačím do konce svého života.“ Vskutku, co to je za posedlost připravovat mi každý den novou róbu. Najednou mi však něco došlo. Nikdy nepotřeboval mé míry.
„Umíš tančit?“
„Ne.“ Vyznělo to spíš jako otázka. Směr jeho slov mé mátl.
„V tom případě, Isabello, máme před sebou spoustu práce.“ Předklonil se v sedle a znovu mě pevně uchopil kolem pasu. Stoupali jsme po strmé skalnaté pěšině. Až teď jsem si uvědomila, že už jsme téměř doma. Vzhlédla jsem k strmé skále plynule přecházející v kamenné hradby. Tento pohled mě asi nikdy nepřestane děsit.
Chtěla jsem se ptát, ale nedokázala jsem hledat vhodná slova a zároveň se neděsit, že spadnu. Torovi se smýkala kopyta na nerovném a nestabilním terénu. V koutku duše jsem věděla, že s Edwardem se mi nic nestane, aspoň ne jiným přičiněním než jeho, ale pud sebezáchovy jen tak nepřemluvíte. Nakonec jsme se bezpečně dostali až na vrchol. Edward vedl koně přímo k hradbám. Už jsem skoro měla otázku na jazyku, když jsme se museli předklonit, protože jsme projížděli úzkým prostorem sotva vysokým pro koně. Až příliš se podobal kanálu. Rozhodla jsem se raději nepídit po jeho pravém účelu.
Ke slovu jsem se dostala, až když jsme dojeli ke kašně na nádvoří.
„Jaké práce?“ Edward seskočil z koně a napřáhl paže, aby mě vzal v pase. Na chvíli se zastavil a přidržel mě v sedle. Netušila jsem, na co se zaměřit dříve – zimu dostávající se mi postupně pod kůži, jeho ruce, které přes svou zjevnou nepoddajnost přesně kopírovaly tvar mých boků, nebo jeho pohled, který po dlouhé době patřil vyzývavému mladíkovi bavícímu se mým ztraceným výrazem.
„Udělat z tebe dámu.“ Nevěřícně jsem ho pozorovala. Hoch přede mnou si ze mě dozajista utahoval, ale Edward to myslel smrtelně váženě a já netušila, kterému z těch dvou mám odpovědět. Brzy vyřešil můj problém za mě. Nabídl mi rámě a hašteřivá atmosféra se rozplynula.
Chtěla jsem se ohradit, zda mé dnešní chování nenasvědčuje tomu, že se chovám jako dáma. Tím bych ale svou snahu popřela. Vešli jsme dovnitř.
„Dokážeš udělat ten správný dojem, Isabello. Když chceš…  Za čtrnáct dní se na Algoru bude konat ples na tvou počest. Pokud mě nebudeš zahanbovat, budeš si moci pouštět lidi k tělu, jak jen blízko budeš chtít.
Zítra po poledni máš domluvenou schůzku a už je pozdě. Dobrou noc.“ Políbil mi ruku a během mrknutí oka byl pryč. Nechal mě stát na temné chodbě před mou ložnicí. Opouštěl mě tak rychle, aby se vyhnul mým otázkám? Tak jako tak se mu dařilo vyhýbat mému hněvu.
Nevím, kdy přesně jsem šla spát, ale probudila jsem se až kolem poledne, protože komorná, když jsem vstala, mi připravila rovnou oběd. Byla jsem nervózní ze schůzky, kterou Edward avizoval. Bude snad i švadlena mít zákaz se mnou mluvit? Bude se mnou vlastně vůbec chtít mluvit, když bude moci?
Komorné jsem dala jméno Ema. Potřebovala jsem mít ji jak oslovit a ona mi neřekla ani své jméno. Mohla jsem se zeptat Edwarda, ale dětinsky jsem se jí chtěla pomstít tím, že jí vymyslím své vlastní jméno.
Švadlena a její dvě pomocnice byly úplně něco jiného. Neměly nakázáno mlčet, což možná ještě zhoršilo celou situaci. Už jejich úklona, když se skoro plazily po zemi, mě vyvedla z míry. Pokusila jsem se je napodobit, když Edward chce, abych se naučila chování dam, ale připadala jsem si strašně neohrabaně. Celý ten nápad s plesem mě tak nadchl, že jsem se zprvu mohla přetrhnout, abych svého kmotra potěšila. Brzy ale na povrch vyplula má jízlivá stránka a já si řekla, že si se mnou tak lehko hrát nebude. Celý jeho výrok byl vlastně pokořující. Sama jsem si uvědomila, jak jsem se změnila a podle mých představ jsem se teď svým chováním více přibližovala chladným šlechtičnám, které na nás, pracující lid, ani nepohlédly a on mě obviní z neschopnosti chovat se jako dáma. Nafoukanec. Nicméně po hodině překotného nejistého žvatlání ze strachu, několik slzách a děsivé reakci, kterou předvedla jedna pomocnice, když mě omylem píchla špendlíkem, jsem uznala, že na málomluvném projevu mého kmotra něco bude. Celá tato odpolední maškaráda mě vyčerpala. Lehla jsem si na kanape v odpoledním salónku a nechala se přemoci únavou
Probudilo mě zaklepání. Zmateně jsem se posadila. Ema stála vedle mě, stále ještě předkloněná, jak klepala o stolek. Držela nějaké šaty a já si prostě nemohla pomoct.
„Zase šaty!“ pronesla jsem teatrálně a zpátky sebou hodila na pohovku. Krátký přidušený smích mě přinutil otevřít jedno oko. Měla jsem chuť vykřiknout „mám tě“, ale i já jsem věděla, že tady i stěny mají uši a nechtěla jsem jí přidělávat zbytečné potíže. Místo toho jsem se jen usmála a nechala se odvést do ložnice a připravit na večer. Možná že nakonec přece jenom s Emou najdeme společnou řeč a Edward se může jít vycpat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  Twilly (18.01.2012 12:29)

Ale ale, o té délce se už přece bavit nebudeme

19)  Alaska (18.01.2012 12:14)

monikolka: No snad vydržíš poklepávat nožkou dostatečně dlouho. Jsem ráda, že nacházíš zalíbení v mé děsivé atmosféře. A mě jako autora vždy potěší, když mohu máts své čtenáře, ale už to asi moc dlouho trvat nebude. Děkuju

18)  monikola (18.01.2012 09:28)

ten vedľajší, resp. to pokračovanie (ak som to pochopila správne) čo píšeš v perexe je strašne mätúce, ale ber to ako pochvaľu...núti ma to nespokojne vrčať a mrnčať a poklepávať si nôžkou pri čakaní na ďalší diel

skutočne sa začínam obávať toho, čo s ňou toto knieža temnôt zamýšľa. Zo začiatku som mala predstavu o omnoho jednoduchšej dejovej línii, ale ty ma poslednými kapitolami krásne vyvádzaš z tohto omylu...

a to je super...napr. ja som vo svojej tvorbe dosť priehladná, ono vyčarovať takéto tajomno a udržať to temno je ťažké a ty to zvládaš na jednotku z hviezdičkou

17)  gucci (17.01.2012 10:02)

Alasko klidně mi naplácej,ale já se ke konkrétnímu komentu dostala až teď....samozřejmě, že sis mou pozornost uloupila nezvratně a totálně...takže se začnu počítat k těm závislákům, kteří prudí o další kapitolu...hele neblíží se náhodou konec zkouškového??

Jinak rozbor každého slova už psát nebudu, holky to za mě zvládly skvěle....

Nicméně pohádkový příběh si nesmírně užívám, jen asi Edwardovi připisuji větší náklonnost k Belle než autor zamýšlí...pořád to neberu tak, že by ji měl jen jako domácího mazlíčka nebo???

Texty v perexu mi nahání hrůzu...někdy mi připadá, že máte s ambrou v popisu mě celou povídku děsit, že to dopadne špatně...neboť já ortodoxně vyznávám HE!!!

Nechci, aby Bella skončila s teplokrevným lidským manželem...její osud je přece Edward, že????

A z té Emy mám zvláštní pocit a naskakuje mi ...ona jim nepřinese nic dobrého...chjo!

Smekám, děkuji Ti....budu věrně čekat...a nech už nás trošku nahlédnot pod pokličku, co tenhle Tvůj temný a otcovský Edward skutečně zamýšlí!!!

15)  Alaska (16.01.2012 22:37)

Lidi nevyhrožujte nebo vám to budu za trest chodit předčítat na hřbitov.

14)  Twilly (16.01.2012 22:34)

Tyvoe, Bye, já se na tebe dotahuju (co se věku týče), že bych to už měla taky zpočítaný???? A já, klidná, jak želva, čekám na další kapitoly a mezitím, to abych si rovnou rezervovala jízdenku do Pelhřimova... ať vím, do čeho jdu

13)  Bye (16.01.2012 22:31)

Prej, počkej pár kapitol... to mi málem vytryskly slzy zoufalství. Já už nejsem nejmladší, víš? Abych Ti vydržela!
Mno dobrá, dost bylo sarkasmu, budu věřit, že Tě ta druhá míza neopustí
(Jaká nemilá součást plánu, zas? )

12)  Alaska (16.01.2012 22:11)

Bye: doplňky...už je jeden venku , ovšem netuším do jaké míry tě nasytí. Že to s Edwardem trochu mává - to ti odpovím úplně přesně: domácí mazlíček v podobě Belly mu začíná připadat zábavným místo nemilé součásti jeho plánu. Jo a ten perex - krkolomná věta, ale kromě Emy mluví ta věta jen o Belle. Jinak ten jejich neortodoxní vztah, vyčkej ještě pát kapitol a bude to venku. Jo a zase jsem si skvěle početla. Díky
kytka: Jen se ptej, co nevím nepovím.
Twilly: jsi jedna z mála.
BosorkaTěší mě, že chápete jak se Bella dostala tam, kde je se svými pocity.

11)  Bye (16.01.2012 21:51)

Navazující doplňky? Jestli se s nimi spokojíme? Blázníš? Pokud by odkryly aspoň cíp Edwardova pláště, budu se Ti kvůli nim plazit u nohou!!!
Peréééééééééééééééééééééééééx
Jestli to dobře chápu (ta dlouhá věta mi totiž nějak nedává smysl... ), tak je Ema v budoucnu rozdělí. A napadají mě hnedle dva způsoby, jakými by toho mohla "docílit". Jeden horší než druhý!
Neméně hysterické pocity ve mně vyvolává ten rozpor mezi jeho odhodláním dělat Belle tatínka a jeho skutky. To, jak se k ní má, se v žádném případě nedá nazvat rodičovským vztahem! Za tohle by ho v naší společnosti jako pěstouna zavřeli, až by zčernal! Měl by si ty priority ujasnit. Zdá se mi to, nebo jsem se mezi řádky dočetla, že to s ním tak trochu mává? Nic neříkej, ani Ty mu nerozumíš, chápu...
Jinak, hromadný úprk v hostinci neměl chybu
A jak to, že najednou potřebuje její míry? Že by předtím ty šaty šil někdo jiný?
No, koukám, že je ten můj koment tentokrát až nemístně vysmátý... Možná je to jenom rauš z tak brzy dodané dávky. To víš, nejsem zvyklá a ještě jsem nevstřebala tu poslední Ale nestěžuju si!!!
A teď hitparáda skvostů:
"Už to nebolelo tak, jako kdysi. Na bezcitnost si zvyknete. Zprostit se veškerých nadějí a nic vás nemůže zaskočit, nic vás nemůže zranit."
"Teprve teď mi k sobě otevřel cestu. Měla jsem však pocit, že místo otevřených dveří jsem narazila na propadliště."
"Netušila jsem, na co se zaměřit dříve – zimu dostávající se mi postupně pod kůži, jeho ruce, které přes svou zjevnou nepoddajnost přesně kopírovaly tvar mých boků, nebo jeho pohled, který po dlouhé době patřil vyzývavému mladíkovi bavícímu se mým ztraceným výrazem." Že ale udělal pokrok, za tu dobu...
"Chtěla jsem se ohradit, zda mé dnešní chování nenasvědčuje tomu, že se chovám jako dáma. Tím bych ale svou snahu popřela."
A ještě!
Ta poslední věta mi udělala velkou radost. Víš proč? Protože ještě dřív, než jsem tu kapitolu vůbec četla, už jsem věděla, že Ti sem napíšu něco ve smyslu - jestli nebude Edward taky pořádně trpět láskou, jestli s ním Bella aspoň trochu nezamává, tak ať jde rovnou k čertu! Těší mě, že jsme s Bellou na stejný vlně

10)  kytka (16.01.2012 20:54)

Ráno jsem se k tomu hned vrhala práci, ale nesoutředila jsem se, tak až doma.
Moc jsem si to užila. Tu pohádkovo tajemnou náplň. Tolik otázek bych měla. Ale vydržím a strašně se těším.

9)  Twilly (16.01.2012 20:51)

Ne Alasko, myslím, že nesklame. Nemívám problém se SAD endy, já jsem jedna z mála, která miluje i Forsythovic Soamse, který, jak je známo, nebyl zrovna typický kladňas. Ale já ho přesto miluju a schledávám svým způsobem citlivým. I když ve vztahu k ostatním, poněkud necitelným, takže ne, nemyslím, že bych mohla být sklamaná.

8)  Bosorka (16.01.2012 20:46)

Pokaždé, když čtu další kapitolu svírá se mi žaludek, protože si pořád říkám - Teď se něco stane, něco se odhalí.... pak dočtu na konec a zjistím, že nejsem o nic moudřejší, než když jsem začala číst
Ale zjistila jsem, že si mě Edward taky "vychoval" protože i já se dostala do stavu popsaného tvými slovy: "Zprostit se veškerých nadějí a nic vás nemůže zaskočit, nic vás nemůže zranit." A můžu ti říct, že pro mě mají opravdu dost velký význam

7)  Alaska (16.01.2012 20:41)

ambro: Když jsem ráno četla, co jsem včera stvořila, mlátila jsem hlavou o stůj, ale podle tvého komentáře ty bys vybouchla.
Nosska:MYslím, že teď mám na měsíc naděláno... . No uvidíme.
Twilly: Já bych k tomu výčtu Edwardových přívlastků ještě dodala netuší. Snad tě postupem děje Edward nezklame.
ajka: No nevím, jestli se ta poslední věta do povídky moc hodí, ale byla jsem tak rozjetá, že tam najednou byla.
SofiaN:
BlackBeauty:

6)  ambra (16.01.2012 17:52)

Dnes bude inteligentní komentář, jo?
Dlaň u úst!
Koleno!
Ruce kolem pasu!
Hlava na rameni!
Jiskří to tak, až mi ty jiskry vyletujou z počítače . A zároveň těžkne to zvláštní a tejemné napětí, které z téhle povídky (kromě asi padesáti jiných věcí) dělá naprosto návykovou záležitost
Mám se vůbec zmiňovat o perexu?

5)  Nosska (16.01.2012 14:17)

Honem dalšíííí

4)  Twilly (16.01.2012 14:14)

Miluju tuhle romanticko temnotu. Není to taková ta okouzlující, kde čtenářka áchá nad spanilým Edwardem. Myslím, že holky vesměs nadržují Belle, což ovšem i já, ale já obdivuju tu čistou bolest, kterou dovedeš vepsat do Edwarda. Není v tom nic klišoidního. Je temný a i když touží, nedoufá. Neví, že jí tím dělá víc než jenom vrásky na duši... dokonalé

1)  BlackBeauty (16.01.2012 10:43)

*fworks*

1