24.10.2010 [20:50], Gassie, Povídky jednorázové, komentováno 14×, zobrazeno 2860×

Sam žije celý život pod vlivem starých legend, kterým ale nevěří. Jednoho dne se na vlastní kůži přesvědčí, že legendy kolem něj byly jen pravda.

Pomalu jsem procházel věcmi ve svém šatníku. Poslední den školy by měl být člověk reprezentativní. To mi aspoň všichni tvrdili a já s nimi souhlasil. Ale jak jsem to mohl dokázat, když mi skoro všechno bylo malé. Většina kalhot mi končila vysoko nad kotníky, trika jsem měl neskutečně vyšponovaná a u košile hrozilo, že mi utečou všechny knoflíky hned, jak začnu dýchat.

Nechápal jsem to. Bylo mi devatenáct a rostl jsem víc než kdy dřív. Podle doktora to nic není. Prostě se to stává. Kluci v mém věku ještě rostou. Ale dvacet centimetrů za pár týdnů dobu mi přišlo skoro směšné. V břiše mi zakručelo hlady, což utnulo mé vnitřní úvahy. Přetáhl jsem si přes hlavu triko, které vypadalo, že je největší a šel na snídani.

„Přijde dneska Leah?“ zeptala se mě máma místo pozdravu a nakládala mi na talíř míchaná vejce. Moje úžasná máma.

„Há hevím,“ odsekl jsem podrážděně už s plnou pusou. Poslední dobou jsem měl pořád hlad. Navíc jsem byl skoro pořád napružený. Přišlo mi to ale jako zbytečná otázka i odpověď. Byla tu denně. Moje Leah. Můj poklad. Holka, kterou jsem znal dlouhé roky, ale až když jí bylo patnáct, jsem si všiml, že je krásná a úžasná. Už dávno jsem si bez ní nedokázal představit svůj život. Teď odejdu na vysokou a uvidím ji méně než dřív. Kvůli ní bych pár let počkal. Ale když jsem to navrhl, tak mě všichni dost rychle utnuli. Mámou počínaje a radou konče. Mohl jsem se rozčilovat, vztekat, ale všechno bylo marné.

Máma se posadila vedle mě. Rukou mi přejela po dlouhých vlasech.

„Na oslavě ale bude?“ zeptala se.

„Hm.“ Zamumlal jsem a vyprskl na stůl spoustu drobečků. Neviděl jsem důvod, proč by tam neměla být. Celá její rodina byla pozvaná.

Máma se chápavě usmála a pohladila mě po paži. Hned ucukla. „Pálíš,“ zkonstatovala překvapeně. Zkušeně mi položila dlaň na čelo. Kolikrát to udělala, když jsem býval ještě malý kluk. Tentokrát jsem se nedal a ruku jí setřásl.

Pokrčil jsem rameny. „Je mi vedro. To bude tou nervozitou,“ pokusil jsem se o chabé vysvětlení. Pravda byla, že poslední dobou mi byl hic skoro pořád. Blížilo se léto. Nic jiného mě nenapadalo. Cítil jsem se dobře, tak nevypadalo, že bych byl nemocný.

„Měl bys jít,“ upozornila mě po chvíli, když se krátce podívala na hodiny, které visely na zdi. „Já půjdu s Jacksonovými.“

Znovu jsem zavrčel, že to vím.

Mezi spolužáky jsem se svými dvěma sty třemi centimetry dost vyčníval. Dřív jsem to nenáviděl. Bylo mi smutno, že už jsem nemohl být anonymní tváří v davu. Teď mi to nevadilo. I když jsem stál vzadu, mohl jsem pozorovat diváky. Očima jsem našel mámu i Leah a její rodinu. Měl jsem je všechny moc rád. Harry mi nahrazoval tátu, kterého jsem nepoznal. Malý Seth byl úžasný kluk. Byl jsem rád, že je tam všechny mám. Díky nim jsem měl velkou rodinu.

„Sam Uley,“ přečetla sekretářka konečně mé jméno a já jsem vyšel na pódium. Otočil jsem se, abych viděl své blízké. Hlasitě volali a mávali. Když jsem si od ředitele přejímal diplom, slyšel jsem cvakání fotoaparátů. Věděl jsem, že to Harry nahrává na videokameru.

Pak jsem se naposledy otočil, zamával a vrátil se k ostatním studentům. Uvědomil jsem si, že tím moje středoškolské vzdělání končí. Bylo mi z toho smutno. Nejvíce jsem se bál toho, že budu muset odjet. Ale Leah mi bude neskutečně chybět. Ještě bude trvat dost dlouhou dobu, než odmaturuje i ona. Nebudu ji potkávat na chodbách. Nebudu s ní chodit do školy a ze školy. Budu v cizím městě.

Z pódia sestoupil poslední spolužák. Ředitel dokončil proslov a naše barety vylétly do vzduchu. Jejich dopady symbolizovaly definitivní konec.

„Sue, dáš si ještě trochu šťouchaných brambor?“ Zajímala se živě máma. Pobíhala po obýváku s různými nádobami plnými jídla. Byla ve svém živlu. Zbožňovala, když se mohla starat o tolik lidí. My byli dlouhou dobu jen dva, tak si užívala veškeré návštěvy.

Já ji ale vnímal jen okrajově. Užíval jsem si Leah. Její přítomnosti tady. Věděl jsem, že tu bude dnes se mnou přes noc. Máma šla někam pryč. Když jsem se z ní snažil vydolovat kam, tvrdila, že to je neodkladná záležitost, ale jiskřičky v jejích očích mi dokazovaly, že mi jen vyklízí pole.

„Od té doby žil kmen v klidu a míru.“ Dokončil Harry jednu ze starých legend, kterou si na něm vyprosil Seth. Nechápal jsem, že to může kluka ještě bavit. Poslouchal jsem je celý svůj život. Byly oblíbeným tématem u táboráků. Příběhy o bojovnících, kteří se měnili ve vlky, aby bránili kmen proti studeným. Znali je všichni. Ale nikdo jim už dávno nevěřil. Možná malé děti, které doufaly, že se jednou stanou hrdiny ve vlčí kůži. I když z Harryho jsem měl taky pocit, že je přesvědčen o naprosté pravdivosti svých příběhů. Neubránil jsem se drobnému úšklebku, který se objevil na mé tváři. Celá rada byla tolik pohlcena legendami.

„Nepůjdeme se projít?“ Zašeptala Leah přímo u mého ucha. Vypadala, že se začíná nudit. Pak mě lehce kousla do boltce. Nejraději bych je všechny v tu chvíli vypakoval a zůstal tam s ní sám.

„Nepůjdeme do mého pokoje?“ Navrhl jsem na oplátku, protože jsem si byl jistý, že dál už nedojdu. Nikdy dřív mě nepřitahovala tolik, jako v posledních týdnech. Co možná nejvíce nenápadně jsme se zvedli a pomalu zmizeli ve dveřích mého pokoje. Lehli jsme si vedle sebe na postel a pustili si film. Uši jsem měl napjaté, jak jsem čekal, až budeme v domě konečně sami. Skoro jsem se neodvažoval dýchat.

Pak, když už se napětí v místnosti dalo krájet, konečně bouchly dveře. Jedním pohybem jsem vypnul televizi a stáhl ji na sebe.

„Budeš mi chybět,“ zašeptala zvláštně hlubokým hlasem.

„Ty mě taky.“ Zamumlal jsem jí do krku. Schoval jsem obličej do jamky pod uchem. Užíval jsem si její vůni. Pak jsem se začal přesouvat. Zasypával jsem ji polibky. Její šíji, tváře, čelo, nos…

Tiše zasténala a rukou vklouzla pod mé tričko. Zkoumala má záda. Prsty tiskla mé svaly.

„Miluju tě, Lee-lee.“ Zašeptal jsem přímo do jejích úst.

Opřela si své čelo o to mé. Viděl jsem úsměv na jejích rtech. Vzala mou ruku a pomalu ji vsunula pod své tričko. Pomalu jsem ji začal svlékat.

Když pak večer usínala v mém objetí, cítil jsem se skutečně šťastný. Nedovedl jsem si představit, že bych někdy mohl milovat nějakou holku tolik jako ji.

Ráno přišlo až příliš brzy. Opustila mě ještě před svítáním a nechala jen zbytky své vůně. Věděl jsem, že ji kolem sebe ucítím ještě dlouhou dobu. Usmál jsem se a v euforické náladě se vydal do kuchyně.

Na židli u stolu seděla máma. Nad něčím přemýšlela, rozhodně nevypadala, že si mě všimla. V očích měla nepřítomný výraz. Lekl jsem se jí. Nečekal jsem, že tu bude. Předpokládal jsem, že je ještě na svém výletu. Tvářila se vážně a měla před sebou položenou skleničku s nějakou čirou tekutinou. Nasál jsem nosem vzduch a došlo mi, že to nebude voda.

„Co se děje?“ Nechápal jsem to. Ona nikdy nepila.

Sklopila oči. „Dnes v noci jsem se setkala s tvým otcem.“ Mluvila neskutečně potichu. „Chce se s tebou vidět.“

Můj otec? Neznal jsem ho. Párkrát jsem se s ním potkal. Nosil jsem jeho jméno, ale nechtěl jsem s ním trávit čas. Celé roky se mi neozýval.

„Nechci.“ Procedil jsem zlostně mezi zuby. Můj vztek opět vyplul na povrch. „Vyřiď mu, že nemám zájem.“

Máma se tvářila smutně. „Nechci tě k tomu nutit, ale je to tvůj otec. Pokud za ním nepůjdeš ty, přijde on sem.“

„Co si o sobě myslí? To předpokládá, že se mi třikrát do roka ozve a všechno bude v pořádku?“ Zvyšoval jsem hlas. Na mámu, která za nic nemohla.

Přestal jsem se ovládat. Nekontrolovatelně jsem se roztřásl. Měl jsem pocit, že každou chvílí exploduju. Ovládala mě zlost. Musel jsem pryč. Už jsem tam nemohl být ani vteřinu. Rozrazil jsem dveře. Vyběhl jsem do lesa. Cítil jsem mámu, jak stojí mezi dveřmi a dívá se za mnou.

Utíkal jsem hlouběji a hlouběji do lesa. Chtěl jsem být sám, ale obrázek mého otce mě pronásledoval. Jeho falešné úsměvy. Ležérní pohyby.

Nohy tvrdě narážely do země. Vztek se mnou lomcoval. Doufal jsem, že mi běh pomůže, ale třásl jsem se stále víc. Pak jsem měl najednou pocit, že jsem vybuchl. Svoboda. Pohyb se stal lehčím a přirozenějším. Za chvíli jsem se dostal do pravidelného rytmu. Běžel jsem rychleji než kdy dřív. Nezadýchával jsem se. Uvědomoval jsem si, jak se mé končetiny dotýkají mechu a jehličí, kterým byl les vystlán.

První.

Druhá.

Třetí.

Čtvrtá!

Teprve pak mi došlo, že něco není v pořádku. Zastavil jsem se a shlédl na své tělo. Viděl jsem jen záplavu černých chlupů. Čtyři nohy. Obrovské tlapy. Chtěl jsem se rozkřičet, ale z hrdla se mi ozvalo burácivé zavytí.

Vlk.

Proměnil jsem se v obrovského vlka.

Měl jsem pocit, že jsem se zbláznil. Chtěl jsem brečet, ale jen jsem kňučel. Musel jsem křičet. Místo toho jsem vyl.

Proč? Proč zrovna já?

Začínaly se mě zmocňovat zmatek a zoufalství.

Tohle nemohla být pravda. Ale co je vlastně skutečnost?

Znovu jsem se rozeběhl. Třeba se za chvíli probudím. Určitě ještě spím ve své posteli. Tohle se nemohlo stát. Tohle přece neexistuje. Nejde to. Je to naprostý nesmysl. Nemůže se ze mě z ničeho nic stát vlk.

Běžel jsem lesem. Pozoroval zvířata, jak mi uhýbají z cesty. Velel jim to instinkt. Stejný jako ten, který mi říkal, že se na ně mám vrhnout a prokousnout jim hrdlo. Utišit svůj hlad jejich masem.

Nechal jsem je být a utíkal jsem dál. Dlouho. Celý den. Až se konečně začalo stmívat. Byl jsem si jistý, že už jsem dávno v Kanadě, ale pro vlky neplatí státní hranice. A já byl vlkem. Jak prozaické. Indián, jehož kmen podle legend pochází z vlků, se v jednoho promění. Ale třeba to nebyla náhoda. Možná legendy nelhaly. Můj mozek to nedokázal zpracovat. Potřeboval jsem s někým mluvit, ale byl jsem tak sám.

Začal jsem zpomalovat. Lehl jsem si pod strom a položil hlavu na přední tlapy. Snažil jsem se srovnat s tím, co se ze mě stalo. Žijící legenda. Tvor ze starých příběhů.

Gassie

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  kajka (26.03.2012 09:43)

Gassie, ty jsi proklatě všestraná spisovatelka! Víš, mám ráda tvoje pohádky, taky príběhy o tvém oblíbenci Jasperovi (předpokládám, že je, protože o něm hodně píšeš), líbí se mi jak zpracováváš osudy vedlejších postav, jak doplňuješ mezery, které po sobě zanechala Steph. Děláš to naprosto úžasně!!! Je velká radost ponořit se do tvých písmenek. Naprosto mě dostalo a k slzám dohnalo tohle: "Nedovedl jsem si představit, že bych někdy mohl milovat nějakou holku tolik jako ji." Neskutečně smutný. A pak samozřejmě samotná proměna a Samovi pocity z ní! Počítání! Děkuju.

13)  SarkaS (30.05.2011 15:20)

Chudák, ani si neuvědomil kdy se přeměnil jak byl vytočený a co hůř netuší jak se dostat zpět do své podoby. Myslím, že na jeho místě by mi asi hráblo

12)  Morael (29.05.2011 00:05)

Páááááni! Tak tohle bylo vážně super! Moc pěkně napsané, popsané, sepsané... Já ti zatleskám, chceš?

11)  Carlie (27.12.2010 23:17)

Jedna hodná sudička mi našeptala, abych sem nakoukla a páni!!! Dostal mě ten mladičký Sam a skoro dětská Leah! Sam - samá ruka, samá noha, pubertální uhýbání před maminčinou péčí, to bylo skvělýý!!! Dojímal mě Harry, že tam byl a bála jsem se o Leah, i když osudu neunikne... a Samova proměna byla působivá
Moc se mi to líbilo

10)  Gassie (27.10.2010 10:34)

Ambro, děkuji
Alice bude brzy, ale nejdřív dopíšu další díl Prokletí... Je to náročné, navazuji na velice skvělou autorku

9)  ambra (27.10.2010 09:07)

Jak je to slovo? Osudovost? Neodvratnost? Párkrát jsem si zkoušela představit tu hrůzu, když se Sam jako první, sám a bez varování proměnil. Teď mi ta osamělost skoro dala pěstí. Ovšem pokud jsem to správně pochopila, prožili s Leah právě poprvé... Omg, Tys mě nezabila, ale hezky pomalu rozkrájela na kousky...
Skvělé!!!
A mmch... Jak se má Alice?

8)  Gassie (26.10.2010 17:12)

Evelyn, Sfingo, Anni, Yasmini, Karolko, Bye, Hanetko, děkuji Vám za krásné komentáře.
Mně tyhle pohledy do pocitů vedlejších postav prostě hrozně baví a jsem ráda, že se to někomu líbí.

7)  Hanetka (26.10.2010 16:42)

Gassie, panečku, nestčím zírat. Je to parádní, .Naprosto mě to pohltilo, neodtrhla jsem oči ani na vteřinu. Skvělé!

6)  Bye (26.10.2010 16:19)

Gassie, bylo by toho hodně k vyzdvižení. Skoro u každýho odstavce jsem zalapala po dechu a div si nedělala poznámky, že ti to tady pochválím. Ale to bych si to tak nevychutnala.
Aspoň dvě věci, které se mi nejvíc zaryly:
"Nedovedl jsem si představit, že bych někdy mohl milovat nějakou holku tolik jako ji."
A potom proměna, pochopená z počtu úderů končetin!

5)  Karolka (25.10.2010 23:50)

Woooooooooooooooooooow! Nedokážu pochopit, že tenhle skvost přehlédlo tolik lidí! Je to úžasný Gassie! Ty Samovy pocity před proměnou (hlad, zvýšená ehm... náruživost). Taky mě bodalo u srdce, když byl s Leah. Jak moc se milovali...
A pak ta přeměna! Jsem naprosto nadšená a tleskám!

4)  Yasmini (25.10.2010 18:02)

Perfektní
Prostě tohle je Sam.

S Y

2)  sfinga (24.10.2010 21:11)

Gass, dokonalé , ostatně jako vše od tebe vykreslila jsi Sama perfektně

1)  Evelyn (24.10.2010 21:03)

Krásné Přesně takhle jsem si Sama představovala.

1