24.04.2012 [15:45], Estampida, ze série Žena, růže, píseň, kost, komentováno 7×, zobrazeno 2036×

Kapilola 6 - Všechno nejlepší, Bello

 

Bella má narozeniny, my máme přání jediný - hodně štěstí, hodně zdraví, hlavně to zdraví!! Bellu čekají samá překvapení...

Jacob Black. Dokonalý kamarád. Tvůrce těch nejvtipnějších situací. Džentlmen. Idol spousty mladých slečen. Ale především můj zachránce od trýznivých myšlenek na Edwarda. Pomalu ale jistě mě zbavuje masochistických sklonů zavřít se sama v pokoji a pro toho arogantního sobce si vyplakat oči. Vzdávám dík, že mi Bůh poslal pravá Jakea. Bez něj bych se dávno utrápila. A to ho znám pouze měsíc. On za tu dobu zvládl, aby mi jeho blízkost byla tak přirozená jako dýchání. Jednou to se mnou nějaký muž nebude mít lehké, protože Jakea se já už nikdy nevzdám. Kromě všech těch kladných vlastností mě také dokáže vždy pořádně překvapit. Už párkrát jsem měla šanci poznat, jaký je to megaloman. Tentokrát šlo o dárek k mým osmnáctinám. Prý si takové jubileum žádá opravdu velký present. Když jsem otevřela obálku, kterou mi podal, málem jsem omdlela. Byly v ní dvě letenky do Seattlu. Pozvání strávit víkend v Jakobově rodném místě, rezervaci LaPush. Prý vidí, že potřebuji vypadnout z New Yorku. A jako vždy má pravdu.

Let máme plánovaný na pátek odpoledne. Hned po škole vyrážíme rovnou na letiště. Zapomněla jsem se Jakeovi svěřit s jednou podstatnou záležitostí.

„Mám strach z létání,“ pronesu se sevřeným žaludkem. Už se pomalu blížíme k terminálu a já tuším, že co nevidět budu mít chuť zvracet.

„To zvládneš,“ pronese Jacob, jakoby to byla ta nejprostší věc a povzbudivě se na mě usměje. Zahřeje to na srdci a trochu se uvolním. Jacob má opravdu léčebné účinky.

Projít celní a pasovou kontrolou je to nejmenší oproti tomu najít odvahu dobrovolně nastoupit do letadla, které se může kdykoli zřítit. Mysli pozitivně, mysli pozitivně, mysli pozitivně, opakuji si jako mantru. Zavřu oči a představím si krásná úskalí útesů, do nichž naráží rozbouřené vlny vody. Sedíme nahoře s Jakem a kocháme se krásou a divokostí okolní přírody. Zhluboka se nadýchnu a cítím, jak napětí trochu ustupuje z mého těla. Když otevřu oči, zjistím, že mě Jacob sleduje starostlivým pohledem. Obočí má nakrčené a na čele se mu dělají vrásky. Je vidět, že se o mě strachuje. Když se naše oči setkají, jeho tvář změní výraz. Nyní se mu na obličeji usadil zase ten povzbudivý úsměv. Jak tak sedíme vedle sebe na sedadlech do uličky a koukáme si z očí do očí, mám pocit, že se není čeho bát. Letadlo se začne lehce třást, sevřu pevně oční víčka k sobě a ucítím, jak bere mou dlaň do té své. Silně, ale něžně ji stiskne a já jsem mu vděčná, že mě drží. Cesta uteče rychle, když mám vedle sebe někoho, kdo dokáže pochopit můj strach a má moc ho zmírnit. Sotva se stačím uklidnit, přijde turbulence. Sice malinká, ale i tak to stačí, abych zavřískala na celou palubu, když se letadlo o dobrých pár metrů propadne vzduchem. Lidé po mě koukají, jen Jacob zareaguje a okamžitě mě schová do své náruče. Cítím, jak mi jeho paže objímají ramena, hlavu mám schovanou v jeho hrudi. Do konce cesty se nepohneme a vypadáme díky tomu jako sousoší. Díky bohu letadlo brzy zase přistává a další hrůzostrašná cesta nás čeká až za dva dny. Po výstupu z letadla zamíříme do restaurace rychlého občerstvení, protože uznáme, že je zapotřebí se pořádně najíst.

„Omlouvám se, opravdu, Jaku, že jsem byla tak hysterická,“ snažím se aspoň trochu nabrat zpět něco ze své hrdosti před Jakem, zatímco hltám hamburger. Mám hlad jako vlk. Jacob jen zagestikuluje rukama, jako že se nic neděje. Zrovna se narval do pusy hrst hranolek a nemůže mluvit. Trochu toho využiju, abych se mohla dál kát nad svým dětinským chováním.

„Ne ne, to není dobrý. Vyšilovala jsem jako kráva a přitom se nic nedělo. Ta turbulence nebyla nijak velká a já přitom dělala, jako bychom padali střemhlav. Jsem hrozná hysterka. Vůbec nechápu, že si se mnou chtěl někam letět,“ sypu si na hlavu tolik popele, kolik jen jde. Chudák Jacob žvejká o sto šest, až je v obličeji celý rudý, jen aby mohl konečně promluvit a tu moji litanii zastavit. Nedávám mu žádnou šanci.

„To si se mnou ještě užiješ při cestě zpátky. Vždycky v letadle vyšiluju, tohle vlastně skoro nic nebylo. Jednou jsem dokonce řvala, že se určitě zabijeme. Letuška mi musela dát prášek na uklidnění.“ Až pozdě si Jake uvědomil, že na smích má ještě mnoho jídla v ústech. Kousky rozžvýkaných hranolek mu uvízly v krku, za který se okamžitě chytil. K tomu vykulil oči, a jestli byl předtím rudý, teď doslova červenou hořel. Volnou rukou naznačil, abych ho praštila do zad, tak jsem ho vší silou přetáhla a Jake konečně vykašlal zaskočené hranolky na tác před náma. Lidé se sice po nás znechuceně koukali, ale Jakob se smál, až se div za břicho nepopadal.

„To. Chci. Někdy. Vidět,“ soukal ze sebe slovo po slově mezi nádechy v záchvatu smíchu. Zamračila jsem se. Mě moje fobie vtipná nepřišla.

„Počkej, já se nesměju tobě,“ odtušil ale Jake, když zahlédl, jak se mračím. „Každý má nějakou fobii. Já se bojím hadů, například. Jednou mi můj bratranec hodil u večeře do jídla umělou korálovku a já vřískal jak pětiletá holka. Kluci od nás z rezervace mají ze mě do dneška srandu, za to, jak jsem reagoval přehnaně. Takže úplně chápu, tvoji paniku. Ale promiň, když jsi teď vyprávěla, jak jsi řvala v letadle plném lidí, tak jsem si představil, že ti letuška musela dát svěrací kazajku a potom ostatní ujišťovat, že je vše v pořádku.“

„Neměla jsem svěrací kazajku, ty pako,“ zasmála jsem se a chtěla ho škádlivě plácnout dlaní přes zápěstí. Místo toho jsem trefila sendvič, který držel. Salát i s podstatnou dávkou kečupu vypadl Jakeovi do klína.

„Podívej, co děláš,“ řekl rádoby nabroušeně, sebral si salát z kalhot a naprosto nečekaně ho po mě hodil. Obsluha po nás šlehla nakvašeným pohledem a to bylo znamení, že je čas vyrazit dál. Posbírali jsme všechny svoje věci a vyrazila na parkoviště, kde na nás mělo čekat Jakobovo auto. Ano, výraz mělo, byl správný. Nečekalo. Místo toho tam stála plně vybavená, naleštěná mašina. Surprise Cindy.

„Nebojíš se snad i motorek, ne?“ zajímal se Jacob správně.

„To zase ne. Jen jsem na tom nikdy neseděla. Táta by mi to v životě nedovolil,“ opáčila jsem a vzpomněla si na všechny tátovi průpovídky o dobrovolných dárcích orgánů. Najednou se ve mně zvedla vlna adrenalinu. Tohle je zakázané a nebezpečné. Wow. To bude skvělé. Široce jsem se usmála a hodila po Jakeovi dychtivý pohled. Zase mě jednou překvapil. Nikdy bych neřekla, že on jezdí na motorce. Ten zodpovědný chlapec, který musí mít všechno pod kontrolou.

„To jenom v New Yorku, kde žiju sám za sebe a musím se podle toho chovat. Tady jsem doma, znám to tu jako své boty a na motorce jezdím snad od narození,“ vysvětluje mi, když se mu svěřím, jak jsem překvapená. Pak mi podá helmu, vysvětlí podrobně, jak mám jako správný spolujezdec na motorce sedět a konečně můžeme vyrazit. Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale projíždíme spoustou zajímavých míst. Míjíme Kent, Tacomu, Lekewood, Olympii. Dokonoce projíždíme rodným městem Kurta Cobaina, Aberdeenem. Za ním už se před námi rozprostírá jen klikatá silnice obklopené přírodou. Je to nádhera. Mám oči otevřené dokořán a snažím se cestu vnímat všemi smysly. I když jsem unavená a začíná se mi chtít spát, sleduji vše kolem. Jacob jede opatrně, dává si pozor i na rychlost, ale stejně se to s jízdou v autě nedá srovnat. Vítr mi cuchá vlasy, které se nevešly pod helmu, a rukama se držím pevně Jakea kolem boků. Přijde mi to hodně intimní.

***

Těsně před osmou konečně dorazíme do cíle. Jsme unaveni po vyčerpávající cestě, ale chvilka klidu, na kterou jsem se těšila, nám není dopřána. Jakmile totiž zaparkuje u Jacoba před barákem a slezeme z motorky, jsme náhle obklopeni asi dvaceti lidmi. V první řadě Jakea objímá jeho tatínek, a pak se na něj vrhnou všichni jeho kamarádi. Trochu mě přepadne závist, protože tohle by byl v New Yorku naprosto nepochopitelný úkaz. Tam považuji za zázrak, že jsem dokázala najít aspoň jednu opravdovou kamarádku mezi kopou lidí, kteří se jenom za kamarády převlíkají. Někdy je člověk ve velkoměstě osamělejší než na vesnici. Tady jsou všichni Jakeovi kamarádi upřímně rádi, že ho vidí živého a zdravého. Překotně se ho vyptávají na spousty věcí, až se shodnou u jedné. Tou jsem já.

„Tohle je Bella. Moje skvělá kamarádky z New Yorku,“ hrdě mě představuje a i já putuji z náruče do náruče. Nikdy jsem tohle nezažila. Cítím se okamžitě jako součást téhle velké rodiny a je to příjemný pocit. Celá tahle parta se pomalu začne přesouvat do domu, kde na nás čeká opravdová hostina. Nechápu, jak to mohl zvládnout připravit pan Black sám, když je upoután na invalidní vozík. A pak, jako odpověď na moji otázku, je mi představena Sue, Billyho blízká přítelkyně. Každého nás lehce obejme, nezapomene se pozastavit nad tím, jak Jake zase vyrostl od poslední návštěvy a pak už nás organizuje ke stolu. Jí se a pije dlouho do noci. Mezi těmi lidmi se mi Jacob ztratil a já tak měla možnost si dlouze popovídat s panem Blackem a Sue.

„Jacob to tady neměl vůbec lehké,“ vysvětluje mi Billy, když se ho ptám, proč se Jake rozhodl odjet studovat střední školu na druhý konec Států a všechno nechat tady. „Myslím, že ho tady tížila spousta vzpomínek. Víš, jeho maminka zemřela, když mu bylo dvanáct. Vraceli jsme se z Port Angeles, když se najednou proti nám vyřítilo auto. Nestihl jsem se mu vyhnout a skončili jsme v lese. Moje žena nehodu nepřižila a já se ocitl na vozíčku. Jake se o mě najednou musel starat. Vše co chtěl dělat, musel přizpůsobit mě a mým potřebám. Ta nehoda ho připravila o milovanou maminku i o dětství. Přes den dřel jako kůň, abych se já cítil aspoň o něco lépe, a v noci jsem ho slýchával, jak se potají modlí za duši svojí matky a ptá se Boha, proč se to muselo stát. Myslím, že jsem v té době pokazil spousty věcí. Nedokázal jsem mu být oporou. Zanevřel jsem na celý svět, uchýlil se k veřejnému truchlení a postupem se začal vyhýbat všem svým známým. Pokud se opravdu hodně snažíš, odeženeš od sebe i ty nejvěrnější přátelé. A to se mi bohužel povedlo. Zbyl mi jenom můj syn, na jehož bedra jsem pokládal náš nelehký úděl. A když přišel s tím, že chce odjet pryč, rozhořčilo mě to. Opravdu zle jsme se pohádali, ale on i přes to odjel. A dobře udělal. Bez toho bych se už asi nikdy v životě neobrátil na své staré přátelé, kteří byli stálé připraveni mi pomoci, jen když budu chtít. Když poprvé přijel na návštěvu domů, byl z něj úplně nový člověk. Z kluka, který nemůže najít sám sebe, se stal mladý sebevědomí a zodpovědný muž. Dokázal se vyrovnat se vším, co ho v životě potkalo. Dokázal mi odpustit a ne jen to, pochopil mě. Je to moc hodný, ale především silný hoch. Nevím, kde se v něm bere tolik síly a lásky.“

Ale já to věděla. Při pohledu na Billyho strhanou tvář, která odrážela spousty výčitek, jsem viděla lásku ve své čisté podobě. Lásku ke svému synovi, která se nedá ničím nahradit, i lásku se ke své zesnulé manželce, jenž ho den co den trýzní. Vše čím Jacob je, má po svém otci. Mé srdce se zachvělo pod náhlým přívalem něhy. Musela jsem udělat nutně jednu věc. Prostě jsem si nemohla pomoct. Jacob stál venku před barákem a pozoroval svítící měsíc. Přišla jsem k němu a beze slova ho pevně sevřela ve svém objetí. I když byl o něco vyšší než já, byla jsem oporou teď já. Zabořil mi hlavu do ramene, pochopil, že mi Billy řekl jeho životní příběh. Nevím kolik času uběhlo, než jsme se na sebe zase podívali. Stále v pevném objetí jsem mu hleděla do očí. Byli tak krásné. Tmavě hnědé. Byla v nich zvláštní kombinace moudrosti, smutku, poznání i lásky a smíchu. Jak se tohle všechno může odrážet v něčem tak křehkém, jako je lidský zrak? Oplácel mi pohled, rty pevně sevřené, jak se snažil potlačit těch pár slz, deroucích se ven.  Pak se ke mně naklonil. Své čelo opřel o mé. Zesílil naše objetí. Zašeptal tiše, děkuji. A potom dal průchod svým pocitům. Na kůži mi dopadla jediná jeho slza.

„Jsi úžasný muž, Jacobe Blacku,“ pronesla jsem a cítila, jak se mé srdce plní něčím neskutečně silným. Něčím dosud nepoznaným.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Jalle (01.08.2013 22:19)

Bolo to veľmi príjemné čítanie. Tak dobre som sa už dlho nezasmiala, díki

4)  Marcelle (25.04.2012 08:08)

úžasný

3)  eMuska (24.04.2012 21:14)

fajn, zajačať o štvrť na desať niečo v zmysle "je to zvrátené" niekomu môže prísť mierne nepríčetné, ale myslím, že mám pádny dôvod- Čože to v nej akože rastie? Ja chcem Edwarda!

2)  ireen (24.04.2012 17:58)

...jupí, jupíííí, juuuuchuuuůůů, další díleček!!!!!!!!!!!!!

1)  ireen (24.04.2012 17:56)

Kéž by takové štěstí, jako Bella, měly všechny dívky ..potkat pořádného muže a ne jen nafintěnou a navoněnou reklamu na chlapa! I kdyby nic, tak už bude vědět, co hledat!
Děkuju Ti!

1