14.07.2012 [06:45], Clea, Povídky jednorázové, komentováno 11×, zobrazeno 2539×

Každý si sebou životem neseme nějaké to zavazadlo, kterého bychom se rádi zbavili, nebo se alespoň o jeho tíhu podělili s někým jiným...

Konečně. Lavička. Sundala jsem si batoh ze zad a s pocitem nesmírné úlevy se posadila. Autobusové nádraží se hemžilo lidmi, ale u mojí zastávky ještě nikdo nečekal. Otevřela jsem přeplněný batoh a hned z vrchu jsem vyndala malou láhev s vodou a pytlík s houskou. Opřela jsem se do lavičky a odlamovala malé kousky housky, které jsem zapíjela vodou. Sledovala jsem lidi, kteří čekali na autobus nebo pouze procházeli. Většina z nich měla nějaké svoje zavazadlo, stejně jako já svůj batůžek, kolem kterého jsem si přehodila ruku. Ale já jsem uvažovala o jejich dalším zavazadle. O tom, které si člověk s sebou nosí celý život…

Sledovala jsem ženu ve slušivém kostýmku, ale se ztrápeným výrazem. Nebylo příliš těžké představit si její zavazadlo. Snoubenec mě podvádí, stálo by na jejím zavazadle. Zato mladík, který šel pár kroků za ní a měl na tváři ostražitý výraz, si za sebou táhl kufřík s nápisem: šikanuji své spolužáky. A stařenka, která nastupovala do autobusu, měla s sebou příruční tašku s lístkem, který oznamoval, že v samoobsluze hlásí o jeden rohlík méně, než si doopravdy bere.

Bylo to tak snadné, sledovat všechny ty lidi a představovat si jejich zavazadla. Bylo skvělé alespoň na chvíli nemyslet na vlastní zavazadlo, které stálo vedle mě na zemi. Snažila jsem se ho nevnímat. Snažila jsem se ho přehlížet a pro tu chvíli se mi to dařilo.

Přímo kolem mojí lavičky prošla dívka přibližně mého věku. Měla pěknou sukni s velkými barevnými květy a pastelové tílko, přes které měla přehozený lehký svetřík. Boty na vysokém podpatku a malá kabelka. Vypadala vesele a spokojeně. Přesto jsem se nedokázala ubránit podivnému chladu, který se z ní šířil. Jako kdyby to byla pouze skvělá přetvářka a její zavazadlo bylo ještě o něco větší než u těch ostatních.

Jak jsem ji tak sledovala, tak jsem si všimla muže stojícího o několik zastávek dál. Sledoval mě. Za normálních okolností bych se okamžitě odvrátila, ale na něm bylo něco zvláštního. Něco, co mě donutilo si ho lépe prohlédnout. Stál opřený o sloup a ačkoliv byl jeho postoj uvolněný, tak výraz ve tváři měl napjatý.

Ale byly to především jeho oči, které mě na něm tak upoutaly. Stál o dvě zastávky dál, ale nebylo to dost daleko na to, abych si nevšimla zlatavých odlesků v jeho očích. Ale ani to nebyl důvod mého zájmu. Byl to smutek, který se za nimi skrýval. Byl tak hluboký a palčivý, až jsem to nezvládla a pohlédla jsem jinam. Ten pohled ve mně však něco otevřel. Cítila jsem bolest na hrudi a každé nadechnutí mě stálo spoustu sil. Připadala jsem si najednou o mnoho let starší. Cítila jsem, jak mi ramena poklesla a vnímala jsem únavu rozprostírající se mým tělem. Už to bylo velice dlouho, co jsem se cítila takhle zle.

Stále jsem však na sobě cítila jeho pohled. Přála jsem si, aby ten autobus už přijel, abych se mohla dostat z tohoto temného místa. Ale autobus stále nikde. Na zastávku začali pomalu přicházet další cestující, ale já se nedokázala zbavit té tíhy na hrudi. Pohlédla jsem k té zastávce znovu a viděla ho, jak se na mne stále ještě dívá. Projelo mnou zachvění a mně došlo, že ten smutek v jeho očích je stejně tak jeho jako můj. Dokázala jsem si po té spoustě let představit, jak sedím v nějaké malé kavárně naproti tomuto cizímu muži a ukazuji mu svoje zavazadlo. Nejenom jeho etiketu, ale také obsah skrytý uvnitř. On by to zajisté pochopil.

Autobus mi zastínil výhled a tak jsem chvatně sebrala svůj batůžek a nastoupila jsem. Nevybrala jsem si své obvyklé sedadlo vepředu vedle řidiče, ale posadila jsem se dozadu k oknu, abych ho ještě mohla vidět. Stále tam stál, opíraje se o sloup. Jeho oči mě okamžitě našly a sledovaly mě, jak se usazuji. Podívala jsem se na něj. Iracionálně jsem si přála ho znovu potkat, možná s ním i promluvit. Tíha na prsou se najednou nezdála tak děsivá a já jsem v tu chvíli uvěřila, že všechno bude v pořádku. Když jsem si to uvědomila, tak se na mě smutně usmál. Oplatila jsem mu ten úsměv a když se autobus rozjel, tak jsem ho sledovala, dokud mi úplně nezmizel.

Pomalu jsem se otáčela zpět a viděla před sebou rušnou křižovatku. Zahlédla jsem příliš rychle se řítící náklaďák. Nejspíš to byla pouhá vteřina, ale mně to připadalo jako několik minut. Viděla jsem výraz řidiče toho náklaďáku, snažil se zabrzdit, ale nešlo mu to. Byl vyděšený. Stočil volant na stranu a já sledovala, jak se řítí přímo na mě. Na malý okamžik jsem zahlédla jeho oči, ale je možné, že se mi to pouze zdálo. Viděla jsem v jeho očích strach, bál se smrti mnohem více než já. Těsně předtím, než jeho kabina prorazila zadek autobusu, zavřel oči. Uvědomila jsem si, že mě ten náraz odhodil přes uličku a moje noha se zaklínila mezi sedadla. Stále postupující kabina náklaďáku dokonala svoje dílo a já si v poslední chvíli uvědomila, že ten muž na nástupišti byla moje smrt a smutek v jeho očích byl pouhým odrazem toho mého…

---

Děkuji Cam za korekturu.

Povídky od Clei

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Pilly (17.07.2012 21:38)

9)  HMR (17.07.2012 21:28)

8)  Clea (16.07.2012 07:54)

moc díky za komentáře
Bos, jojo, čekání skoro kdekoliv dýl jak deset minut u mě vyvolává tohle neboj, cestovatelský deníček bude
Evelyn, tady to ještě neni tak moc vidět, to je pravda až v následujícím díle, ke kterýmu se snad dostanu co nejdřív sice taky nebude moc dlouhý, ale přiznám se, že se mi tohle líbí i jako samostatná věc, bez pokračování, proto to tu je takhle...
Sir Arthur Charles Clarke, taky možnost

6)  Evelyn (14.07.2012 17:46)

Cleo, text se mi líbil, nápad taky, ale úplně upřímně se přiznávám, že nevidím vůbec žádnou spojitost s TS...

5)  Bosorka (14.07.2012 15:08)

Můžu hádat, že jsi čekala na autobus dlouho?
Opravdu se ti to povedlo...doufám, že budeš cestovat více, abychom měli hodně co číst!
PS: Dostanu tvůj cestovatelský deníček?

4)  eMuska (14.07.2012 12:13)

och, aké... dekonštrukčné... veľmi podarené

3)  LadySadness (14.07.2012 11:29)

no páni, Clejka, je to nádhera, bravo

2)  belle (14.07.2012 10:53)

Cleuško, to bylo skvělé

1