14.02.2016 [07:00], Hanetka, Povídky jednorázové, komentováno 14×, zobrazeno 3920×

Oči mu jely jak závodní auta. Doleva, doprava, doleva, doprava, nahoru, dolů, doleva, dopředu…

„Ty jsi sjetej!“

„Jsem guma, nebo co?! Nejsem!“ bránil se šestnáctiletý adolescent.

„Ty sis něco vzal! A zrovna dneska! Já říkal tvý mámě, že se to nestihne! Já jí to říkal, ale ona néé, ona tomu rozumí líp, přece!!! Co to je za blbost, nechat tě zestárnout každý den o jeden rok, když má být svatýho Valentýna za šestnáct??? Jak asi můžeš v šestnácti rozumět lásce, ha? Ale ona néé, ona to ví líp…“ mrmlal Valentýn a rozhazoval rukama tak urputně, až mu víno z poháru cákalo do všech stran.

Amor ho neposlouchal, jako ostatně dospělé neposlouchá žádný puberťák. Jel si ve svém světě plném barviček a tvarů a huhlal si pod nos cosi o koalách a bambusech.

„To čerti!“ vykřikl najednou Amor a Valentýn se zarazil.

„Čerti? Co je s tou bandou?“

„Dali mi takovou děěěsně pidimidi… ech, bonbon, jo? Bonbooon… a že prej mňam, mňam a já, že ee, jo? A oni, že… jééé, mráčky!!!“

„To je v háji…“ vzdychl Valentýn. S tímhle teletem letos nic nebude. „Fuj, nežer to, ty prase!“ okřikl ho, když Amora přistihl, jak vytahuje prst z nosu a blíží se s ním k puse.

„Nežeru! Nejsem prase!“

„Ale chtěl jsi to sežrat…“

„Nechtěl!“

„Nekecej, já tě viděl!“

„Tys to chtěl sežrat!“

„Tebe sežeru, jestli toho nenecháš.“

„Nejsem holub! Jsem korkorán!“ Valentýn se zarazil. Nechtěl říct kormorán? Když Amor začal mávat rukama a řvát krá, krá, Val se ušklíbl. Jasně, že kormorán. „Dej mi bonbon!“ kvíkl kormorán.

„Ptáci bonbony nejedí…“

„Tenhle jo! A od kdy máš rezavý vousy?“

„Kdy sis zobl tu pilulku?“

„Nezobal jsem pilulky…“

„Něco jsi sežral!“

„Nene!“ A je to tu zase. Krucinál, takhle to z něj nedostane a ta pekelná skvadra je v čudu. Ještě před chvílí by přísahal, že viděl ten ježatý ocas za branou, ale ruku do ohně by za to nedal.

„Cháska smradlavá, pitomá, rohatá… kazí mi svátek!" Vztekle kopl do jednoho mráčku. Ten se odpálil a letěl přímo na Amora. Valentýn se přikrčil a zavřel oči.

„Vale! Vale! Hádej, kdo jsem!“ Val pootevřel víčko. Amor měl na hlavě usazený nadýchaný obláček. „Jsem ovečka!“ hihňal se. „Néé, jsem Jasper Cullen!“ Amor vytřeštil oči a zatvářil se, že ho tlačí boty.

Hm… Valentýnovi se do hlavy vkradla neodbytná myšlenka. Zítra má svátek. Amor s ním vždycky lítal po světě a k Valentýnově radosti pálil do lidí, aby bylo kolem hrozně moc lásky. Letos by byl schopný střelit leda strašáka do zelí a - nedej bože - by se zamiloval do vrány! Nebo do kormorána. Ale kdyby ho nechal doma, aby dojel… a místo něj našel třeba… někoho, kdo vidí budoucnost? Kdo je citlivý k pocitům druhých? Nebo, kdo by jim viděl do hlavy a věděl, koho chtějí? Siláka, co utáhne ten Amorův luk a šíp? Krásku, která se dá považovat za Amorovu sestru… hm… a Valentýn přesně věděl, kde tuhle skupinku najít.

Ve Forks!

„Hou, hou, hou…“ zasmál se.

„Jak jsi to poznal??? Ještě jsem si nenasadil ani vousy!“ bručel Amor a plácal si mráčky pod nos.

„Cože?“

„No, že jsem Santa Claus!“ Valentýn se plácl pohárem do čela. „Hele, nemáš bonbon?“

***

Nessie se ve spánku spokojeně tulila k Jakeově horké hrudi a zdálo se jí asi něco hezkého, protože se spokojeně usmívala. Ve vedlejší ložnici si Edward málem okusoval nehty, protože jí do snů viděl. Nerad. Už to bylo pár let, ale ještě si na to nestačil zvyknout a pochyboval, že si kdy zvykne. Nessiin sen nabral na grádech a Edward nadskočil, jako by se kousl do živého masa.

„Bello…“ zaprosil zmučeně.

„Už zase?“ vzhlédla jeho drahá polovička od rozečtené knížky.

„No,“ přiznal zkroušeně. „Buď bude muset Nessie přestat mít sny, nebo budeš ten štít kolem mě vztyčovat radši každou noc. Tohle je k nevydržení.“

„Víš, co je divný?“ optala se Bella a zaklapla knížku. „Že to dokážeš vydržet, dokud nespí, a přitom kolikrát dělají věci, který… ehm, prostě dělají věci. A když Nessie spí, její sny nesneseš. A to už mají i dítě.“

„Když jsou vzhůru, máme toho hodně na práci i my. A večer, než usnou, mi spolehlivě vymažeš všechny myšlenky ty. Ale takhle v noci…“ vytratil se mu hlas a honem si schoval ruce do podpaží, protože už neměl co kousat.

Belle zasvitlo v očích. „Vymažu myšlenky, říkáš?“ Přisunula se k němu blíž. „A vztyčit štít? Co kdybychom vztyčili něco jiného,“ zajela mu rukou směrem k jihu. „Třeba by ten štít ani nebyl potřeba.“

Edward se zajíkl. A pak s vděčným zasténáním vyvěsil vlajku na stožár.

V sousedním pokoji se Nessie do snů vloudilo něco podivného. Zvuky z ložnice rodičů ji nerušily nikdy, na ty byla zvyklá. Ale do nosu jí zavanula nějaká podivná vůně. Jako zkyslé hrozny. Nakrčila nos, začichala, a když vůně zesílila, konečně ji to probudilo. Posadila se, rozhlédla se a vyvalila oči. Tuhle scénku už kdysi viděla…

Oknem se dovnitř valil narůžovělý mrak.

Procpal se skrz a zůstal viset nad křeslem. Že jsme ho tenkrát nevyhodili, když mělo ulomený nožičky, pomyslela si Nessie. Teď by se to nemělo kde zhmotnit… Mrak zatím nabýval na objemu a zakaloval se od růžové přes oranžovou do karmínové a vínové. Z tmavorudé mlhy vykouklo nejdřív jedno oko, pak druhé a nakonec ohromné břicho. Nožičky křesla se už podruhé s úpěním rozjely do všech světových stran a vzduch pohltila vůně hroznů. To je ten smrad, co mě vzbudil! došlo Nessie a zamračila se. Co tu zase chce?

Z břicha se zformoval vzadu macatý zadek, který se napasoval do křesla, až se rozjely opěrky, a zpod toho pupku vykoukly dvě nohy, příliš krátké na to, aby dosáhly na zem, přestože nožičky křesla to už dávno vzdaly. Zase.

„No nazdar,“ špitla Nessie.

„Nazdar,“ pozdravil ji Valentýn, neboť on to byl, co sem už podruhé zavítal. Vlastně potřetí, ale minule tu Nessie nebyla, a tak to nemusel počítat.

„Kam tě sem čerti nesou?“ založila si Nessie ruce na hrudi.

„Čerti?“ opáčil Valentýn znechuceně. „O těch mi ani nemluv, radši. Těch mám letos plný trenky.“

„Ty nosíš trenky?“ zaujalo to Nessie. „Zajímavý. Vždycky jsem byla zvědavá, co kněží pod tou kutnou… a tyhle musej být óbr velký… asi mi je neukážeš, co?“

„Ne,“ vyděsil se Valentýn. „A nejsem tu kvůli trenkám.“ Valentýn si nenápadně popotáhl svou kutnu víc ke kotníkům, přece nemusí každý vědět, že má podepsané spodky, aby se v nebeské prádelně pořád nepletli a neposílali mu plachty na nebeské koráby…

„Tak kvůli čemu?“ zajímala se Nessie. „Já už žádnou pomoc s randěním nepotřebuju. Nakonec mi pomohl táta, ty odborníku! Už jsem vdaná a dokonce mám dítě.“

„Jo?“ rozhlédl se Valentýn. „A kde?“

„V domku u lesa, s Carlislem a Esme. Střídáme se u něj, protože… co je ti vlastně do toho? Může ti to být fuk. A koukej odsud vypadnout, než na tebe zavolám ostatní. Ještě vám neodpustili tu šarádu předposledně, tak aby ti náhodou ty trenky nenatrhli. A Amorovi taky.“

Valentýn se rozesmál při představě toho růžového vyžlete v něčem, co by se jen vzdáleně podobalo trenkám… Amor by se asi zabil, kdyby si to měl obléct. Zásadně tanga. Val to věděl. Jeho takzvaný přítel mu každé ráno ukazoval nový model… otřásl se a humor byl tentam.

„No, Amor… kvůli němu jsem právě tady. Bez něj to nějak nedávám. Jeho máma už mu sice tu klatbu odpustila, ale nějak to nedomyslela, nebo si to špatně spočítala a nechala ho dospívat moc pozdě… zkrátka je mu teprve šestnáct a rozum nikde.“

„Jak to?“ zaujalo to Nessie. „Máma říkala, že loni měl sice plíny, ale myslelo mu to bystře. A v šestnácti už luk natáhne, no ne?“ Kdyby jen luk…

„No myslelo, myslelo… jenže chutě měl na mlíko a bonbóny. Ty jaksi odpovídaly věku. A to letos taky. A co si puberťáci vyzkoušejí obzvlášť rádi, hm?“

„Já nevím… sex?“ zkusila to Nessie a Valentýn zbrunátněl. Na co ta holka pořád myslí?

„No dobře, ten taky,“ připustil nakonec. „Ale kromě něj i jiné požitky… dřív se říkalo víno, ženy, zpěv. Dneska by se to dalo rozšířit i na muže, tabák, Amorovu slávu, ibuprofen…“

Nessie se zablýsklo v očích. „Amor se sjel? Jéééé, to je něco!“ vyhrkla.

„Jo, sjel. Zhulákal, zkouřil, zhulil. Zobnul si něco od čertů, takže kdoví, co to bylo. Není k použití. Už loni bez něj ten valentýnskej svátek nestál za moc, malí amorkové střílejí jen takový šípečky a po nich láska moc nevydrží… potřebuju někoho, kdo ten luk natáhne!“ Kruci, zase ty asociace o natažených lucích…

„A co já s tím?“ nechápala Nessie.

„Ty možná nic. Ale tvoje rodina…“

„Moje rodina tě má plný kecky. Proč by ti měli pomáhat?“

„Protože můžou? Protože jsou hodní?“ zkoušel to Valentýn a mrkal, co mu síly stačily. Před očima se mu z toho dělala malá vzdušná tornádka. „Hele, říkalas, že ti pomohl táta, ne? A zdá se, že se mu to hezky povedlo,“ zadíval se na Jakeovu střapatou palici na polštáři. „Tak se zdá, že je plně kvalifikovanej. Vidí lidem do hlavy, ví, co chtějí a potřebujou…“

„Víš co?“ přerušila ho Nessie. „To jsi na špatný adrese. Jestli chceš pomoct od táty, měls jít za ním. Ale,“ zaposlouchala se do toho, co sem pronikalo skrz zeď, „teď bych ho radši nerušila. Nemusel by to ustát. Přijď ráno.“ Ustát… zase…

„Ráno bude pozdě,“ zakvílel Valentýn.

„Ale houby. Lepší pozdě, než vůbec. A do půlnoci pak bude ještě času dost. Stejně pochybuju, že ho ukecáš, a i kdyby, něco se opět podělá. A teď zmiz, chci se ještě trochu vyspat.“ Otočila se k němu zády a zachumlala se pod deku k Jakeovi.

Vzdálené puff, jak mizel znovu změněný v obláček oknem, už neslyšela. Jen když usínala, napadlo ji, jaký to byl divný sen…

***

Ticho… vlastně ne, spíš poklepávání nehtu o stůl, tikot hodin, jednotvárné vykonstruované nádechy čistě ze zvyku. Byť jich v obývacím pokoji bylo pět, zněli jako jeden. Nedalo by se o nich říct, že jsou mušketýři. Kdysi možná, ale s přibývajícím stereotypem… nuda.

Ticho.

Alice vzdychla a natrhla monotónní ráno.

Edward natáhl automaticky ruku, když začala cosi psát.

Jasper seděl v křesle u okna, zíral na mikroskopický prach a zkoušel ho spočítat, zatímco Emmett seděl u stolu, ťukal již zmíněným nehtem do dřeva a pokoušel se vymyslet slovo do křížovky.

Edward se podíval na papír, který mu Alice podala.

„Dnešek?“ zívl automaticky a četl hesla: Ne, ano, Emmettovo, Valentýn…

Kdysi rozverná upírka kývla: „Od teď až po deset minut. Víc nevidím, nechce se mi.“

„Už by tu měl být,“ poznamenala Nessie a uvelebila se Jakeovi na klíně.

„Kdo, malej?“ optal se Emmett  a zvedl hlavu od křížovky.

„Ne…“ odrecitoval Edward první z hesel.

„Buď ráda, že ještě spí. Nebo si už nevzpomínáš, proč jsi chtěla, abychom se u něj v noci všichni střídali? Kromě vás dvou, samozřejmě,“ pokračoval Emmett.

„Nemůžu za to, že zdědil spací návyky spíš po upírech,“ pokrčila rameny Nessie. „A my dva s Jakem jsme jediní, kdo tu potřebují spát. Tak co máš za problém?“

Emmett se nadechl, ale když uviděl Rosalii vrtět hlavou, zase dech vypustil. Už jednou zkusil navrhnout, že by měli hlídat jen Carlisle s Esme, když jim to tak pěkně jde, ale Rosaliiny zastydlé mateřské pudy tehdy rozpoutaly málem třetí světovou. To on by měl na noci lepší program, než stavět pořád dokola z kostek věž nebo kreslit na papír hlavonožce.

„To je fuk, zavrtěla hlavou Nessie. „Já stejně nemyslela juniora.“

„Tak koho?“ zvedl znovu hlavu Emmett, ale Nessie nestačila odpovědět. Před domem zastavilo auto a Nessie radostně vyjekla. Popadla Jacoba za ruku a táhla ho ven. Přijel Billy ve svém novém upraveném voze, jenže vzápětí byla Nessie zpět.

„Nechce to jet! Tati, můžeme si půjčit tvoje auto?“ Edward nenápadně nahlédl do svého scénáře od Alice.

„Ano?!“ vyděsil sám sebe. On půjčí své auto! Zase bude navyšovat pojistku!!! „Hele, a co si půjčit jiné?“ navrhl rychle.

„A které?“ nechápala Nessie.

„Hm… Emmettovo?“ zkusil Edward a Emm jen pokrčil rameny. Džíp je džíp a ten přežije i Nessiino řádění. Ta nadšeně výskla a vyběhla ven. Její křik už nikdo neslyšel, protože ji přehlušil jiný zvuk.

„Valentýn!“ zavřeštěla najednou Alice a vrhla se k Jasperovi. „Vypadni z toho křesla!“

Jasper vyvalil oči, ale poslechl. Právě včas. Edward nestíhal ani mrkat… Valentýn!

***

Buclouš v křesle hekl.

„Nesrazilo se vám?“

Vytřeštění upíři v pokoji jen synchronizovaně zavrtěli hlavou. Alice vzlykla, když to v křesle zapraskalo a to se skácelo k zemi. „Taburet je taky fajn…“ vzdychla.

„Co ty tady… zase?“ Edward mhouřil oči, jak se snažil přečíst mu mysl, ale bez výsledku. „Čáry?“ vrčel.

„Máry, fuj - ech, fuk!“ zařehtal se a pohár s vínem, který držel v ruce, se nebezpečně otřásl. Alice měla oči navrch hlavy a hypnotizovala každou kapičku, aby se vrátila do poháru a ani omylem se nepokoušela kápnout na peršan! „Ne… jen nechci, abyste byli tak rychle zaujatí proti dnešku,“ dodal Valentýn a k Alicině úlevě dopil.

„Takže?“ načal to za něj Jasper.

„No, Nessie vám nic neřekla?“ vyděsil se Valentýn.

„Měla?“

„Jistě! Už jste měli být připravení! Růžové oblečení, kudrlinky, šípy, luky… ach jo, no… nevadí,“ vzdychl a luskl prsty.

Vzápětí stála v obýváku banda v růžových trikotech s pidi křidýlky a děsně nasranými výrazy.

„Vysvětlení, a hned!“ zavrčela Rosalie, až se jí narovnaly lokny na křídlech.

„Nessie mi večer přislíbila vaši účast na dnešku… Amorovi je děěěsně špatně z čokolády, víte? A ona, že jste prý hrozně hodní a vstřícní a ochotní a určitě nenecháte nezamilované napospas komerci a konfekci a erekci a jiným –cím…“

„Zabiju ji,“ hlesla Rose. „Umlátím ji křídly!“

„Jáá lííítááám!“ pištěla Alice a ve vzduchu se točila v kotrmelcích.

„Propni nohy, pak to přestane rotovat,“ doporučil Val.

„Taky ti něco propnu…“ bručel Jasper, když se pokoušel svou lásku ustálit a vrátit na zem.

„Nate, tady…“ houkl Val a hodil jim tři luky. „Mám jenom tyhle, musíte se podělit. Třeba můžete jít ve dvojicích, stejně jste tak hezky spárovaný,“ zálibně na ně zamrkal. „Já jdu, fakt díky za pomoc. O půlnoci to zmizí… jo, a hele, fakt se snažte. Z lásky jsou děti a z dětí nová historie. Ať nezabijete nějakého významného vědce budoucnosti tím, že nedáte jeho rodiče dohromady. Čáááu!“ Valentýn se vypařil, ale Edward by přísahal, že ho viděl, jak si otírá pot z těla a vítězoslavně se šklebí. Nějaká bouda!

***

„No těpic,“ povzdechl si Jasper a zahodil luk, protože Alice se už zase vznesla ke stropu a teď tam dělala kotrmelce, až se jí křidýlka třásla.

„To nemá chybu, tohle!“ nadšeně pištěla, odrazila se nožkou od lustru a prosvištěla Jasperovi, který se ji snažil chytit, kolem nosu skokem plavmo s dvojitým vrutem. „Nemůžeme si ta křídla nechat? Jsem jako Zvonilka!“

„Moc praktické to nebude,“ div si neulomila hlavu Bella, jak se snažila dohlédnout přes rameno, jak jí tam ta křídla vlastně drží. „Půjde to na noc sundat?“ starala se, protože se jí zdálo, že se na tom bude špatně ležet. A i když Edward je celkem vynalézavý milenec, jednou za čas misionář má taky něco do sebe.

„Co na noc,“ odfrkla si Rosalie. „Půjde to vůbec sundat? Nebo si budeme muset do šatů prostříhat díry? Já růžovou nesnáším a tohle si na sobě nehodlám nechat ani dneska!“

To Alici zarazilo v rozletu. Stříhat? Díry? A do šatů??? Dokonce snad do jejích??? „To by teda bylo dost na houby,“ snesla se dolů a Jasper ji honem chytil za pásek. Co kdyby…

Edward jenom zavrtěl hlavou. „Já se vám divím. Staráte se o šaty… Stejně říkal, že to o půlnoci zmizí. Já mám spíš starost, co s tím střílením. Umí někdo z vás střílet z luku? Já tedy ne. Emmett šel na medvěda s kulovnicí a za dob Jasperova vojenského výcviku stříleli z luku taky leda indiáni. Nebo se pletu?“

„Co na tom může bejt tak těžkýho?“ odfrknul si Emmett. „Hele, vezmeš šíp, jo? Založíš, napneš,“ natáhl luk, co to dalo, a… křup. Zlatem vykládaná Amorova zbraň se rozlomila vedví, jako by byla z perníku. Všichni strnuli.

„Co to -?“ zarazil se Emmett a zadíval se na trosky luku ve svých rukou. „To je nějaký vadný, ne? Musel bejt kazovej!“ Zahodil třísky, co z něj zbyly, a chňapnul po tom odhozeném Jasperově. Alici se hrůzou rozostřily oči a Edward se nadechl, ale než stačil jeden či druhý cokoliv říct, Emmett luk natáhl a – ze tří Amorových luků už jim zbyl jen ten poslední, Edwardův.

„Klid, ano?“ tišil Jasper zvedající se hysterii, kterou už cítil ve vzduchu jako ozón po bouřce. „Svolávám válečnou poradu.“

Všichni se sesedli kolem stolu, do jehož středu Jasper přinutil Edwarda položit ten poslední nepoškozený luk a plácl Emmetta přes prsty, když si na něj chtěl znovu sáhnout.

„O čem se chceš radit?“ zeptala se Rosalie vychytrale. „Zbyl jenom jeden luk, ne? Edwardův. Tak ať to olítá Edward a my si zatím oslavíme Valentýna, jak se plánovalo.“

„Proč já?“ otázal se Edward suše. „Jak bych to asi mohl stihnout? Jsem snad Santa, kterej zvládne za jednu noc celou zeměkouli? Měli jsme být tři. A kdo to podělal? Emmett. Tak ať pyká. Já mu ten luk klidně přenechám.“

„A zlomí i třetí,“ namítla Alice smutně. Už to viděla – všechny Amorovy luky polámané a svět bez lásky. Emmett se nespokojeně zavrtěl a chtěl něco namítnout, ale Rosalie ho pod stolem kopla, až to zazvonilo.

„A co Jasper?“ nevzdávala to. „Ten alespoň cítí emoce. Pozná, kdo je zamilovaný a do koho. Tak by věděl, koho trefit na oplátku.“

„To by… jaksi… nešlo,“ lezlo to z Jaspera jak z chlupaté deky.

„Pročpak?“ zajímalo Bellu.

„Nešlo,“ rozhodně zavrtěla hlavou Alice.

„Taky by mě zajímalo proč,“ založila si Rosalie podezřívavě ruce na bohatém hrudníku. Chtěla se opřít, ale překážela jí ta křídla. „Kruci!“ rozčilila se a snažila si je urovnat naplocho.

„No protože… já jaksi… neumím střílet.“

„Co?“ vytřeštili oči teď už všichni. „Vždyť jsi byl voják, ne?“

Kdyby mohl upír zrudnout, zářil by teď Jasper jako brzdařská lucerna. „No byl. Major,“ upřesnil. „Ti spíš velí. Povýšili mě v takhle mladém věku, protože jsem dobrý taktik a stratég. Ale střílet… bohužel netrefím na pět kroků ani vrata od stodoly…“ přiznal neochotně.

„Takže je to na tobě,“ otočili se všichni na Edwarda.

„Jenže já jsem luk taky nikdy nedržel v ruce,“ namítl Edward.

„To máš jednoduchý, hele,“ chmátl Emmett po luku ze stolu. „Nasadíš šíp na tětivu, natáhneš…“

„Emmette!“ zařvali ostatní pětihlasně v hrůze, že jeho bohatýrskou sílu nepřežije ani poslední láskonosná zbraň. Ale pletli se.

Nevydržel Emmett.

Jak zařvali, lekl se, vypustil šíp, a pak už všichni jenom s otevřenými ústy sledovali, jak sviští oknem šikmo vzhůru, zlatě se leskne a mizí někde v oblacích.

„To by mě zajímalo,“ vydechl vyděšený Emmett, „koho jsem to vlastně trefil.“

Ve vzduchu se světem neslo zamilované ách…

***

Valentýn číhal za obláčkem a v rukou držel kukátko, které šlohl svatému Petrovi. Než ten starý prďola přijde na to, kdo mu ho štípl, bude s trochou štěstí půlnoc a už ho nebude potřebovat. Právě se skoro zhroutil, když sledoval, jak ti pablbové zničili dva archivní luky během pěti sekund - dobrá, jeden pablb a pět trpaslíků - neměli moc času na sledování okolí. Co si jen počne, jestli zlomí i ten poslední???

Když se luku znovu zmocnil Emmett, Valentýn se neudržel a zařval se všemi. Díkybohu, že se v tom jekotu ztratil. Jenom sem tam si ve světě mohli hlavu ukroutit, jak dneska kvílí Meluzína.

Sledoval dráhu šípu a v okamžiku, kdy se ve vzduchu rozvoněla čokoláda a růže, měl jasno, že někdo dostal bodnutí lásky. To bude průser…

Nafoukl tváře a chystal se líp uvelebit i s kukátkem, když mu zezadu něco ofouklo zátylek. Asi průvan, pomyslel si Valentýn a promnul si krk.  Pak zavrtěl hlavou a usadil se v mráčku pěkně pohodlně. Musí je sledovat. Čistě pro jistotu. Co když ty vohrábla dole trefí úplně blbé páry??? Co když netrefí ani lidi?!!!

Nebo ani zvířata! No, každopádně mají jeden luk a tři ty nesmysly na šípy. Plný! Možná jim měl říct, že to nemusí vystřílet všecko. Val začal pomaličku upouštět tlak. Prostě bude rozhodně bezpečnější, když je nespustí z očí.

Zase ho něco zašimralo na krku. Že by moucha? Tady v nebi? Valentýn se plácl po zátylku, a když nahmátl opeřený konec šípu, otočil se jak na obrtlíku. A strnul.

Na vedlejším obláčku se rozvaloval Amor, přihlouplý úsměv od ucha k uchu, šimral ho koncem šípu za krkem a zbožně na něj civěl jak na svatý obrázek. No… jak taky jinak na světce, že?

„Co blbneš? Ještě to z tebe nevyprchalo?“ zamračil se na něj Valentýn. Světec nesvětec, tenhle pohled se mu nelíbil.

„Vyprchalo. Teda… jak co,“ uculil se Amor a vilně na něj mrkl. Valentýnovi cuklo v oku, ale Amor to nejspíš považoval za odpověď na nevyslovenou výzvu. Vystrčil jazyk a smyslně si olízl rty. To s Valentýnem škublo tak, že si ten svůj málem ukousl.

„Vblávnil fef?“ vyjekl nezřetelně s bolavým jazykem. Ale Amor mu kupodivu rozuměl.

„Jsem prý blázen jen…“ zanotoval chraplákem, který pochytil v hudebním nebi od jakéhosi Čecha.

„Nech fi ty frandičky,“ zahuhlal Valentýn a už už chtěl znovu k očím přiložit kukátko, když zjistil, že Amora nejspíš ten zpěv inspiroval k další produkci. Zčistajasna se ozvaly tóny zlaté harfy a mutující skřehotavý hlas se marně snažil udržet melodii: „Já miluji jen vás a vaše oči šedé…“

Teď se Valentýn s trhnutím otočil celý. „Tobě opravdu hráblo! Žes zase sežral nějaký pilule?!“

„…a choré srdce mé chce stále o vás snít…“ nedal se rušit Amor a pěl, až se kolem začaly srážet mráčky. Mimoděk ho napadlo, jestli nechtějí - stejně jako on - spáchat hromadnou sebevraždu, protože on rozhodně po ničem jiném v tu chvíli netoužil.

„No chorej vypadáš pořádně,“ souhlasil Valentýn, ale někde vevnitř v něm začalo klíčit černé podezření. Tohle nevypadá na hukot z čertích pilulí, tohle bude horší.

„…vás, duše spanilá, chtěl bych líííbat…“ Valentýn definitivně odložil kukátko a vyvalil na Amora ty šedé oči, div mu nevypadly.

„…a v šedé oči vaše zřít.“ Amor dokončil sloku, odložil harfu a znovu popadl šíp, za jehož peříčka se rádoby koketně schoval jako rokoková dáma za vějíř. A zase mrkl. A přišoupl se blíž.

Ve Valentýnovi hrklo. Chtěl si dát ruce v bok, ale přes břicho to nešlo, a tak zaklesl palce za cingulum, aby mu ruce nesjížděly dolů. „Poslechni, ty zlatej slavíku, kdes vzal ten šíp? Přece jsem je všecky odnes!“

„Odnes,“ zesmutněl Amor a vyčítavě se na Valentýna zadíval. „Nenechals mi tu ani šípeček! Ani jedinej! Ale tenhle našel cestu domů, viď, malej?“ poplácal Amor šíp jako pejska. „Přílítnul a zapích se -“

„Zapích! No nazdar! Kam se zapích?“ panikařil Valentýn.

„Neřeknu! Jsi na Amorka ošklivej a to se nedělá!“ našpulil trucovitě Amor pusu. „Ale když budeš hodnější, třeba ti to ukážu,“ otočil na čtyráku a zase na něj mrkl. A našpulil pusu ještě víc. Jenže tentokrát to nebylo z trucu. Teď ji špulil jako…KACHNA!

Valentýna polilo horko. Už nepotřeboval vědět, do koho se ten šíp zapíchl. Soudě podle Amorových snah nejspíš jemu někam… snad ne do srdce?! Jestli ten praštěný Emmett omylem trefil srdce, bude to napořád!

„Tak co je?“ zamračil se na něj Amor. „Pojď dát hezky Amorkovi pusinku,“ a zase ji našpulil a zavřel oči.

„Kam tě trefil?“ nedal se Valentýn a po zádech se mu rozeběhla husí kůže z představy, že se ten Donald nedá a bude se pořád a pořád… brrr…

„To je tajný,“ zahihňal se Amor. „Do takovýho místečka, který je moc důležitý! A teď to Amorka bolí,“ přitiskl si šíp teatrálně k srdci a Valentýn se hrůzou opotil. Zadoufal, že si s tímhle malérem poradí alespoň Venuše, protože jestli ho bude navěky pronásledovat zamilovaný Amor, to aby se raději přestěhoval do jiné dimenze. A i tam by ho asi našel.

„Tak kam?“ zoufale se držel posledního stébla naděje.

„Ti to pošeptám,“ zapýřil se Amor a přišoupl se těsně k němu. Valentýn si poodsedl. Amor přisedl. A Valentýn se zase odšoupl a Amor přišoupl a Valentýn se zase kousek posunul a Amor se k němu přimáčkl a najednou už nebylo kam, Valentýn se válel vedle mráčku, Amor přistál na něm a sápal se pro hubičku.

„Vždycinky jsem věděl, že my dva, ty a já, Amor a Valentýn… že patříme k sobě!“

„Fuj je to! Necháš toho?!“ vyjekl sopránově Valentýn, shodil Amora do mraku a zkoušel se vybatolit na nohy tak rychle, jak mu jen panděro dovolilo. Otřel si oslintanou bradu a narovnal kutnu. „Tak dozvím se, kam tě ten šíp trefil, nebo ne?“ obořil se na Amora, který seděl na obláčku a už zase trucoval.

„Seš vošklivej. Do prdýlky, když už to musíš vědět. A bolí to. Že mi tam dáš pusinku, že jo?“ povytáhl nadějně obočí, zvedl se z mráčku, vydal se k Valentýnovi a cestou si začal rozmotávat tkaničky bederní roušky, nebo co to teď nosil místo plen, aby odhalil tu smrtelnou ránu. Valentýna napadla vteřinová myšlenka, že by ho tam spíš mohl pěkně nakopnout, ale ani se mu nestačilo smíchy ulevit. Zbledl a začal couvat, když mu došla Amorova slova. „Pusinku?“ zavyl zděšeně. „A na prdýlku? To nepůjde, já musím ještě… já mám dneska plno práce! Je můj svátek!“ uzavřel to a s hlasitým pufnutím zmizel po anglicku.

***

Cullenovic rada se dole zatím přetahovala o luk.

„Já ho chci,“ hádal se Emmett. „Teď už vím, kolik síly do toho dát. A vypravil bych se do Volterry,“ zasvítily mu oči. „Tam je možností!“ zasvítilo mu mlsně v očičkách.

Edwarda málem kleplo. Představil si, jakou paseku by tam Emmett mohl nadělat. Dimitri, Alec, Felix, Jane, Marcus, Caius i Aro se mu vystřídali před duševním zrakem v různých kombinacích a ani jedna se mu nelíbila. „To nejde!“ namítl honem. „Nevím, jak to dělá Valentýn, ale my to do půlnoci do Volterry rozhodně nestihnem. Jsem sice nejrychlejší upír na zeměkouli, ale letadlo bych nepředběhl. A tomu to tam trvá čtrnáct hodin!“

„Houby Volterra,“ podpořila ho Bella. „Denali je mnohem blíž,“ zablesklo se jí v očích. „A ještě je tam pořád jedna nezadaná duše…“

Edwardovi bylo jasné, o co jí jde. Když nastřelí Tanye do srdce lásku k nějakému Eskymákovi, bude mít od ní navěky pokoj, ale jemu to připadalo trochu… možná škoda. Kdykoliv se někde sešli, Bella žárlila. A žárlivá byla tááááááák roztomilá! O to by nerad přišel.

„Ne!“ vypískla Alice. „Taky daleko! Nejblíž je Forks. Víte, co bychom si užili srandy tam? Alespoň by do toho Mike s Jessicou konečně praštili!“

„Jenže je dávno po maturitě, šmoulino,“ poklepala si Rosalie na čelo. „Mike i Jess jsou dávno někde ve světě na vysokejch, a kde je budeš shánět? Necháš to?“ plácla přes ruce Emmetta, který už zase pokradmu sahal po luku.

„A co se na to vykašlat?“ navrhl Jasper. Všichni na něj vyvalili oči.

„V žádném případě!“ vyjekla Alice. „Dostali jsme úkol, tak ho splníme! A vystřídáme se. A začínáme my!“

„Ani náhodou!“ vymrštil se Emmett. „S tímhle se dá užít náramná bžunda a já se o ni nenechám připravit! Luk je můj!“ Hrábl po luku a už byl pryč. Ostatní si to metelili za ním.

***

„No jako kdybych to neříkal! Průser!“ vyhrkl Valentýn, když se zhmotnil ve vile právě včas, aby ještě stačil zahlídnout Emmetta, jak peláší lesem pryč. V jedné ruce luk, v druhé šíp, v patách ječící Alici, za ní jódlujícího Jaspera, a toho pronásleduje Rosalie.

Mlčky.

Ona totiž nikdy moc neječela, co si tak Valentýn pamatoval. Spíš řvala, nebo rovnou rozdávala facky nábytkem, ale čisté ječení… hm, ne.

Val se rozhlédl, kde je poslední dvojice. Edward seděl u stolu, vzpřímeně a namíchnutě. Bella stála u kuchyňské linky a pokoušela se podrbat mezi lopatkami vařečkou.

„Jojo, když rostou, svrbí…“ hihňal se Valentýn. Po chvilce se opět přifouknul a nechal se větrem unášet - nikým nepozorován - za těmi čtyřmi v lese.

Těsně kolem nosu mu prosvištěl další šíp.

„Tak dost,“ rozhodl se a zhmotnil se Emmettovi přímo do cesty.

Prásk!

Že to byla chyba, to Valentýnovi došlo, když zjistil, že už podruhé toho dne dělá někomu lenošku. Jenže tentokrát se po něm váleli čtyři. A ani jeden mu neslintal na bradu. Naopak, Emmett mu lukem málem vypíchl oko.

„Slezte ze mě! Okamžitě!“ vztekal se Valda, a když se ti čtyři vyhrabali na nohy, dodal: „A koukejte mě zvednout! Co to tropíte?“

Naštvaně se nechal vytáhnout do stoje – i s upíří silou na to bylo potřeba spojeného úsilí všech čtyř – oprášil si kutnu, srovnal cingulum, založil ruce na prsou a významně poklepával nohou o mech.

„Co by?“ snažil se zachránit situaci Emmett. „Plníme slib, ne? Utíkáme trefovat lidi!“

„Tak lidi, jó?“ protáhl Valentýn významně. „Blbost! Víte, co jste provedli? Trefili jste Amora!“

Všichni vykulili oči – včetně Edwarda a Belly, kteří k nim stačili mezitím doběhnout.

„A má to!“ ušklíbla se škodolibě Rosalie. „Alespoň si to taky jednou užije. Dobře mu tak, za ty trable, co už jsme s váma měli,“ dodala.

„A do koho se zabouch?“ zaujalo Emmetta. Valentýnovi jako by zaskočilo. Zrudnul a najednou se nemohl vymáčknout.

„Ééé, to je vedlejší,“ vytáčel se, ale to už mu to Edward uviděl v hlavě a málem se svalil smíchy.

„Do tebe?“ vyprskl a všichni se rozhihňali.

„To si tedy vybral idol,“ kuckala se Alice a podepřela Jaspera, kterému smíchy povolila kolena.

Lesem se nesl sborový řehot a Valentýn už byl rozžhavený ne doruda, ale přímo doběla.

„A dost!“ zahřměl. „Dejte sem luk! Vy si tuhle poctu vůbec nezasloužíte! Nessie měla pravdu, že se něco podělá! Měl jsem dát na ni a vyřešit si to bez vás!“ Vyškubl Emmettovi luk z ruky, luskl prsty, do druhé nastavené mu odkudsi přilétly všechny tři toulce s šípy i zbytky těch polámaných dvou dalších zbraní. A pufnutím zmizel.

Když se konečně všichni dosmáli, oddechli si, že s Valentýnem a lukem zmizela i jejich křídla.

„A máme pokoj,“ popadl spokojeně Edward Bellu za ruku a otočili se k odchodu. „Jdete taky?“

„Jasně, jen by mě zajímalo, co mělo znamenat to s Nessie?“ souhlasila Rosalie, kterou vidina odplaty, která potkala Amora i Valentýna, smířila s Emmettovými vylomeninami. Vlastně se o to zasloužil on… A teď je chudák zklamaný, že už si nezastřílí. Slíbila si, že ho večer nějak vynalézavě odmění.

Všichni se s úlevou vydali k domovu, jen Alice si polohlasně mudrovala pod nos.

„Pokoj, pokoj… pokoj máme, to jo. Na rok.“

***

Valentýn sebou práskl do svého mračného křesla a zhluboka vydechl. Nejhorší svátek vůbec… Luky pečlivě schoval cestou sem, aby Amora náhodou nenapadlo, že si dobře mířenou ranou jeho vstřícnost vystřílí. Letos spadla klec. Zamilovaných je stejně plná zeměkoule, a kdo z nich do toho spadl zrovna čtrnáctýho února? utěšoval se.

Amora, který předstíral, že tam Valentýn není, ignoroval do chvíle, než to zamilované pako začalo teatrálně vzdychat a hýkat.

„Co je?“

Amor neodpověděl, jen s cuknutím ramen odvrátil hlavu. Aha, pán je uraženej…

„Ty mi taky můžeš políbit prdehmf…“ zahuhlal Valentýn. Teprve pak si uvědomil, že si ten výrok měl lépe rozvážit. Jeho následný výkřik slyšeli i čerti v pekle.

„Ať tě to ani nenapadne! Žádný smiřovačky!“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!