25.06.2011 [20:00], Morael, ze série Zapomenutá, komentováno 4×, zobrazeno 2209×

A dneska se dozvíte, co se stane s tím mladíkem - jistě, bude z něj upír, to je jasné... Ale co dál? Zůstane s Wendy?

Chlapec se ani nepohnul, stejně jako já. Silně tisknul víčka a nejspíš doufal, že je skutečně po smrti… Pak pomalu otočil hlavou, zamrkal, a když mě spatřil, okamžitě se napřímil, seskočil z postele a přimáčkl se zády ke zdi. Karmínové duhovky těkaly ze strany na stranu. Byl zmatený. Tělo se řídilo instinkty, kdežto mysl netušila, co se děje.

„Klid,“ řekla jsem mírným hlasem a snažila se vyvarovat prudkých pohybů. „To nic, neublížím ti… Posaď se.“ Kývla jsem rukou k posteli. Oči mu několikrát kmitly mezi postelí a mnou… Nakonec uvolnil postoj a pomalu se posadil. Věděla jsem, že je pořád připravený se okamžitě bránit.

„Kde to jsem?“ promluvil a v očích se mu zračil úžas nad zvukem jeho hlasu. Měl krásný hlas…

„Jsi u mě doma, ale to teď není důležité… Asi bys rád věděl, co se s tebou stalo.“ Na čele se mu objevila zamyšlená vráska a pak přikývl. „Dobře,“ pokračovala jsem, „pamatuješ si něco?“ Zvedl oči ke stropu a zavzpomínal.

„Tmavá ulice… Cizí chlap s červenýma očima… Bolest…“ při posledním slově sebou škubl a zasyčel ve vzpomínce na pálení jedu. „A ty,“ řekl nakonec. „Ale nevím, co se tam stalo… Šel jsem po chodníku, zahlédl jsem vás dva a potom jsem byl najednou v té uličce a…“ Nechala jsem ho, aby si to všechno sám srovnal. Seděli jsme tiše, bez pohnutí skoro třicet vteřin, až ten kluk vytřeštil oči a koukl do těch mých, které teď byly jasně modré.

„On mě kousl… Ten chlap… Kousl mě do krku!“ Vyskočil a sáhl si rukou na holou kůži, po ráně však nebylo památky. Znovu se zamračil. „Bylo to skutečné…“ Přikývla jsem a on se zavrtěl. „Připadám si jinak… Co se to se mnou stalo?“

„Je z tebe upír,“ řekla jsem klidně a pozorovala jeho reakci. V jeho kamenném mladém obličeji jsem nedokázala nic vyčíst, dokud se hlasitě nerozesmál.

„Upír? Zbláznila ses? Upíři jsou výmysl!“ V záchvatu smíchu praštil do pelesti postele, jak byl za lidského života zvyklý, ta ale jeho upíří síle nedokázala odolat a na podlahu dopadla sprcha třísek. Jeho smích ustal a polekaně si prohlížel prohlubeň v masivním dřevě.

„Jak jsem řekla, jsi upír. Jsi silnější, rychlejší, máš lepší smysly.“ Zdálo se, že mi začíná věřit, přestože se mu to pořád nezdálo. „Jo a mimochodem,“ přisadila jsem, „nedýcháš.“ Když jsem to vyslovila, polekaně se zhluboka nadechl a určitě slyšel to suché pískání nepotřebného vzduchu v plicích.

„Sakra… Já jsem upír!“ vykřikl a nedokázala jsem z jeho tónu rozeznat, jestli je vyděšený, překvapený nebo nadšený. Rozhlédl se po místnosti a následně zamířil k zrcadlu. Při pohledu do svých očí sebou trhnul, ale pak se usmál. Otočil se na mě a opět jsem viděla tu přemýšlecí vrásku. Stál nehnutě jako socha a jediné, co se pohybovalo, byly jeho oči. Rentgenoval mě, a čím déle mě pozoroval, tím víc se mračil. S trpělivostí obvykle problémy nemám, ale když si vás dvě minuty prohlíží novorozený upír, prostě vám to začne lézt na nervy. Musela jsem si připomenout, že na něj nesmím ani vykřiknout – novorození jsou nevyzpytatelní.

„Co je?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ty jsi taky upír?“

„Ano, to jsem,“ přikývla jsem.

„Ale nevypadáš tak,“ reagoval na mou odpověď a zamyšleně naklonil hlavu na stranu.

„Aha… Počkej… Nelekni se, jo?“ varovala jsem ho a pak jsem vypnula tu masku. Teď jsem před ním seděla v celé své upíří kráse. Překvapilo ho to, ale nepolekal se. Teď, když viděl moje stejně červené oči i stejně bledou a tvrdou kůži, důvěřoval mi o něco víc.

„Jak to děláš?“

„Úplně přesně nevím… Prostě jsem časem zjistila, že dokážu změnit podobu…“ pokrčila jsem rameny.

„Proč jsem vlastně tady? U tebe doma? Tys mě proměnila v upíra?“

„Ne… To Clark – ten co tě kousnul. Chtěl tě zabít, ale já mu to nedovolila…“ vysvětlovala jsem.

„Proč?“ Zvědavost z toho kluka doslova sálala. To byla velice dobrá otázka.

„Já… Vlastně nemám tušení…“ Teď jsme se mračili oba, jen nevím, jestli jsme oba přemýšleli nad tou samou věcí.

„Ehm… Já jsem Riff, Riff Wilson,“ natáhl ke mně ruku.

„Wendy,“ odpověděla jsem a ještě než jsem podání ruky přijala, musela jsem ho varovat. „Hele, opatrně, jo? Máš teď dost velkou sílu…“ Nechtěla jsem přijít o ruku.

„Aha, jasně.“ Nejistě chytil moji dlaň a velice opatrně ji stiskl.

„Dobrý,“ pochválila jsem ho a on vydechl úlevou, že mi neublížil.

„Wendy… Wendy a jak dál? Jak se jmenuješ?“

„Nevím, nepamatuju si to,“ přiznala jsem.

„Nepamatuješ?“

„Ne. Lidské vzpomínky časem mizí… Sám sis všiml, jak těžce se ti vzpomínalo na událost před pouhými třemi dny… A já se narodila před sto lety…“

Tím započala dlouhá debata na téma upíří výhody. Nesmrtelnost a vyvinutější smysly se Riffovi zamlouvaly. Pak přišla na řadu sada zákazů a varování. Slunce, nápadné vraždy a podobně. Zdálo se, že všechno pochopil a bral to smrtelně – v našem případě možná nesmrtelně – vážně.

„A teď poslední věc…“ Polkla jsem, jako bych měla v krku knedlík. Bála jsem se Riffovy odpovědi. „Půjdeš si po svých nebo zůstaneš se mnou?“

Krčila jsem se na střeše nízkého opuštěného činžáku a sledovala svou dnešní večeři. Ti chlápci se domlouvali na kšeftování s nějakými děvčaty a to se mi ani trochu nelíbilo. Na druhé straně domu, ve velmi podobné ulici, do jaké jsem nahlížela já, byl Riff a svíral tělo nějakého bezdomovce. Čekala jsem, dokud neskončí a nepřipojí se ke mně. Chlápci pod námi byli tři. Seskočila jsem ze střechy jako první, kousek od těch nechutných chlapů, kteří mě i přes jejich nemorální plány přitahovali – krví. Dopadla jsem tiše na špičky, nemohli mě slyšet… Vyšla jsem plavným krokem ze tmy a mířila přímo k nim.

„Hele…“ řekl potichu jeden z nich a ti dva se otočili mým směrem. Páchli potem a cigaretami, ale jejich krev voněla lépe. Šla jsem přímo k nim, na tváři mírný úsměv a v hlavě myšlenku, že za chvíli zemřou.

„Ale, ale… Copak dělá taková kočička jako ty venku? Tak pozdě… V noci… Sama…“ Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu. Když jsem šla po krvi, neudržela jsem svoji masku a všichni tři o krok couvli, když se moje blond vlasy zbarvily do ruda a mé modré oči zčernaly.

„Kočička je na lovu…“ řekla jsem se svůdným úsměvem. V té chvilce se vedle mě objevil Riff.

„A není sama,“ řekl prostě a ve vteřině držel pod krkem dva chlapy, každého v jedné ruce. Dál už jsem se o něj nestarala, zajímal mě ten třetí. Byl z nich nejvyšší a pravděpodobně nejmladší. Kdyby nespřádal tak nechutné plány, líbil by se mi… Couval přede mnou se zmateným výrazem a v očích neměl nic než strach. Srdce mu zrychlovalo a to mě ještě víc pobídlo. Poslední úsměv, pak rychlé tři skoky, které nemohl zaznamenat, a už jsem stála u něj. Rty jsem se otírala o jeho krk a zastavila se u jeho ucha.

„Bude to rychlé…“ zašeptala jsem. Výkřik… A pak už jen krev. Horká a sladká. Byla to útěcha pro spalující žár v mém krku. Konečně jsem něčím zahnala to protivné sucho… Muž se v mém sevření chviličku zmítal, ale brzy ho opustily síly. Pustila jsem bezkrevné tělo na zem a otočila se na Riffa – pořád měl co na práci.

„Uklidíš to tady? Chci si něco zařídit…“ Odhodil prvního z těch ničemů a než se zakousl do druhého, koukl na mě a přikývl.

Riff byl umírněný, přestože byl starý jenom tři měsíce. Všechna moje varování bral vážně, nepouštěl se do masakrů v centru města, raději si našel hnízdo nějakých grázlů a tam se vyřádil. Tyhle lidi nikdo hledat nebude… Nikdy po něm nezbylo jediné tělo, všechno po sobě řádně uklízel. Bylo dobře, že jsem ho tenkrát zachránila před smrtí, i když vůbec nevím, proč jsem to udělala. Měla jsem pocit, že mu prostě musím pomoct…

Konečně jsem se dostala na místo, které jsem hledala. Byl to bar na okraji centra, kam jsem chodila každý čtvrtek. Chodila jsem tam, protože tam byli oni…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  julie (27.06.2011 19:52)

to je nádhera !!!!

2)  Morael (25.06.2011 22:00)

Metamorfóza... Jo, dalo by se to tak do jisté míry nazvat... Já tomu vlastně ani nijak neříkám.

1