03.05.2012 [21:15], MaiQa, ze série Zakázané ovoce, komentováno 8×, zobrazeno 2289×

Svět už není takový, jaký byl kdysi. Už to není bezpečné místo, kterému vládli lidé a ostatní bytosti se krčily v koutech. Upíři se ujali vlády a používají lidi jen jako obnovitelnou konzervu na krev. Jenže i v tomto světě existuje pár lidí, kteří utíkají. A ještě menší hrstka lidí, kteří se brání tím, že zabíjejí upíry.

Isabella je jednou z nich. Nezná slitování.

Edward je nelítostný vůdce upírů ve městě, ve kterém žije Isabella.

Jenže co se stane, když se oni dva setkají tváří v tvář?

Nečekejte upíry, na které jste zvyklí. Tohle je jiný svět, svět ve kterém přežití je to jediné, o co vám jde. Svět, ve kterém přežijí jen ti nejsilnější, jste jimi i vy?

Prolog

Obývaných světů je nepočitatelně. Některé z nich jsou před námi stále skryty, některé jsme již našli. Všude, kam jsme se vydali, to skončilo jen spoustou mrtvých. Spoustou prolité krve pro nic. Naše rasa byla už delší dobu připravena na zničení. Možná jsme někdy měli možnost návratu k lepšímu, ale nevšímali jsme si toho. A doplatili jsme na to. Proti našim protivníkům nám nebyly nic platné ani naše zbraně. Oni měli lepší a přitom žádné neměli. Někdy si říkám, že je možná dobře, že jsme se stali jen obnovitelnými ztrátami, někým, koho lze bez mrknutí oka zabít jako nějaký obtížný hmyz. Přestože se mnozí z nás vzdali hned na začátku, existovalo pár skupin, které se stále bránily. Bylo těžké je zabít, ale my jsme přišli na pár způsobů. Každý, kdo se k nám přidal, s sebou na každém kroku nosil plamenomet a pro případ nouze i sirky a benzín. Jen díky tomu jsme přežili několik generací, jen díky tomu byla ta naše trénovaná. Ale ani to některým z nás život nezachrání.

1. Nejlepší přítel člověka

Čistila jsem svou zbraň. Bylo až nemožné, kam všude se ta krev dostane. Jako by mi nestačilo s sebou vláčet plamenomet, ještě k tomu musím mít bouchačky a pár nožů. Ale já jim říkala, že vlkodlaci jsou svině, ale mě nikdo neposlouchá. Kurva.

„S tímhle tempem to budeš drhnout ještě na dnešní misi,“ ozvalo se za mnou pobaveně. Automaticky jsem sáhla po noži, skrývajícím se u pasu. Bledá ruka tu mou zastavila, přitiskl se ke mně tělem. Jeho černé vlasy mě lechtaly na tváři, když ke mně sklonil obličej.

„Ne, že by mi to vadilo, konečně bychom byli zase jednou sami,“ zašeptal mi do ucha. Potlačila jsem zachvění při pomyšlení, co všechno bychom mohli o samotě dělat. Místo toho jsem se mu vytrhla ze sevření a otočila se k němu čelem. Jeho jantarové oči si mě prohlížely takovým stylem, že jsem čekala, že se na mě každou chvíli vrhne. Přimáčkla jsem se na něj, jak jsem jen nejvíc mohla a natáhla se na špičky, abych mu dosáhla k uchu. Nevýhoda být menší než někdo, komu chcete vyhrožovat.

„Mám pro tebe menší zprávu,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Ještě jednou se ke mně takhle nečekaně přikradeš a možná už si v životě nevrzneš. Je ti to jasný?“ Aby si byl jist, že to myslím vážně, přiložila jsem mu k rozkroku čepel mého nejostřejšího nože. „Pokud se nemýlím, a já se nemýlím, upír neupír, povedlo by se mi to,“ zašeptala jsem a odtáhla se od něj. Ve chvíli, kdy jsem se od něj dostatečně odtáhla, se znovu začal tvářit arogantně.

„Nepoddala ses mi poprvé a ani naposledy,“ oznámil mi a byl pryč dřív, než jsem stačila škrknout sirkou. Zmetek jeden. Ještě chvíli jsem pozorovala dveře a pak se začala zase věnovat čištění zbraně. Za chvíli se ozvalo zaklepání. Jestli je to zase on, tak ho zabiju.

„Dále,“ zavolala jsem nahlas, aby to mohl slyšet i člověk, kdyby tam nějaký byl. Do pokoje vešel Andreas. Další z mála upírů, kterým se nelíbil systém těch druhých, a tak se přidali na naši stranu. A že jich bylo potřeba, i když některé z nich by bylo lepší zabít.

„Ahoj, chceš pomoct?“ zeptal se mě. Zavrtěla jsem záporně hlavou. Pokrčil rameny a lidskou chůzí přešel k mé posteli, posadil se na ni. Byla jsem mu za to vděčná. Nesnášela jsem, když se upíři pohybovali v našem společenství jejich normálním tempem. Člověka z toho pak bolívá hlava, a navíc mám pak sto chutí na ně použít plamenomet i přesto, že jsou našimi spojenci. Ale většina z upírů se snažila chovat co nejvíce lidsky. Hlavně kvůli mně. Každý věděl, za jakých okolností jsem se ocitla tady. Já tu nebyla od narození, na rozdíl od většiny lidí tady, přišla jsem sem, když mi bylo deset let. Poté, co upíři zabili moji rodinu. Viděla jsem to na vlastní oči a doteď si na vše živě pamatuji. Od té doby jsem nesnášela upíry, někteří, jako třeba Andreas mi nevadili, byli docela neškodní, ale venku jsem byla stroj na zabíjení. Je to má soukromá pomsta. Oni moji rodinu taky nešetřili, tak proč bych měla šetřit já je?

„Už jste vymysleli nějakou taktiku, jak se zbavit vlkoušů?“ zeptala jsem se ho. Chvíli bylo ticho. „Jestli jsi vrtěl hlavou, tak tě nevidím. Musíš mi to říct,“ oznámila jsem mu. Zasmál se. Jedno se musí upírům nechat, jejich smích je jako pohlazení pro duši. Naprosto nádherný a nebezpečný dohromady.

„Ne, ještě ne. Bude se o tom jednat až zítra, myslel jsem si, že bys přitom chtěla být,“ odpověděl mi. Tak to si myslel setsakramentsky dobře, chci u toho být. V tomhle byl jeden z největších problémů mé existence. Jakožto jedna z mála ochránkyň, kromě mě tu byla jen jedna další, jsem byla ohromně podceňována. Mohla jsem upírů zabít, kolik jsem chtěla, ale pořád mě mezi sebe nebrali úplně. Jako bych byla něco míň než oni.

„Jasně, že u toho chci být. Kdy vyrážíme na lov?“ zeptala jsem se ho a otočila se na něj. Najednou mě ta pistole až tak moc nezajímala.

„Na lov vyrážíme za deset minut, takže máš přesně pět minut na to, aby ses tam dostavila,“ oznámil mi. To bude trvat tak krátkou dobu? Si ze mě snad dělá prdel nebo co!?

„Později jsi mi to oznámit nemohl?“ zeptala jsem se ho se sarkasmem.

„Taky jsem ti to nemusel říct vůbec, převlékni se, vezmi si zbraně a pojď,“ nařídil mi. Zašklebila jsem se na něj. Nesnáším, když se ke mně někdo takhle chová, ať toho dotyčného mám ráda jakkoliv. Přesto jsem na to nic neřekla a vydala se ke skříni. Stejně bych to tak jako tak udělala. Chystal se odejít.

„Počkej na mě tady,“ řekla jsem a začala si vysvlékat tričko. Bylo mi naprosto jedno, že mě uvidí jen v podprsence, horší by bylo, kdybych neměla ani ji. A navíc jsem se uměla dobře bránit a on by se stejně o nic nepokusil. Podle toho, co jsem před pár hodinami slyšela, si den svého volna užil opravdu do sytosti. A upřímně lituji ty holky, které se dneska stanou obětí zájmu Felixe, protože ten bude po mém dnešním odmítnutí opravdu hodně zuřit. Chudinky.

„Opravdu bych radši odešel,“ zamumlal, když jsem si začínala odepínat i podprsenku. S úšklebkem jsem se na něj otočila.

„Neboj, tu si svlíkat nebudu,“ oznámila jsem mu a oblékla si černé tričko. Úleva na něm byla opravdu hodně znát. Ozbrojila jsem se a společně jsme se vydali do zasedací místnůstky. Cestou do místnosti nám všechny ženy a úctou uhýbaly a některé se poťouchle usmívaly na Andrease. Ale i přesto, že většina se dívala na něj, připadala jsem si jako opička v ZOO. Tu bych někdy ráda viděla, ale rozhodně ne takovou, jakou mají upíři.

Jakmile jsme vešli do zasedačky, sedla jsem si na první židli, která byla volná. Vedle mě si sedl Andreas. Většina sedadel už byla obsazena, ale ta hlavní ještě ne. Bezva, zase na ně budeme muset čekat.

Dveře se rozletěly a do místnosti krokem podobným číhajícímu panterovi vstoupil Magnus. Celá místnost, do té doby plná rozléhajícího se šepotu, ztichla. Magnus sjel pohledem všechny přítomné, zrak se mu zastavil na mně.

„Swanová, nemohla jste si najít lepší chvíli, než je tady tato. Vaše přítomnost mi přijde vhod,“ promluvil a usmál se způsobem, z kterého tuhla krev v žilách. Uchechtla jsem se, ale nic na to neřekla.

„Myslím, že jsme tu všichni. Úžasné. Jak už nejspíš všichni víte, sešli jsme se tu, abychom spolu projednali nebezpečí ze strany vlkodlaků, kteří zběhli na stranu upírů. Ale to není ta zásadní věc, proč jste tu. Dnes ráno nám telefonoval jeden ze špehů a jeho typ je opravdu úžasný. Dnes večer se bude v jedné z vašich oblíbených ulic konat setkání dvou vážených upírů. Jeden z nich je Arnold Schulberg a druhým je hlavní velitel upírů pro stát Illinois, Edward Cullen. A mimochodem, vaším velitelem se pro dnešní noc stává Isabella Swanová,“ místností se vznesla vlna protestů. „Každý, kdo ji neposlechne, si bude odpykávat ten nejvyšší možný trest. Rád bych si teď se slečnou Swanovou promluvil o samotě. Za pět minut budete všichni v garážích, je to jasné?“ Místností se ozvalo jednohlasné ano. Magnus spokojeně pokýval hlavou a pustil je z místnosti. Zůstala jsem sedět na svém místě a pozorovala ho.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Diosa (04.05.2012 16:49)

Hmm, moc se těším na další

5)  Marcelle (04.05.2012 07:44)

Drsná Bella a zabijácký Eda - to je teda zajímavá kombinace

4)  Niky (03.05.2012 22:00)

Whaau, tohle bude asi hodně drsný Líbí se mi to, vypadá to zajímavě. Takže se budu moc těšit na další kapitolu A na setkání s Edwardem Bella jako neohrožená lovkyně upírů se mi zamlouvá, tuším že se s ní nudit nebudem A co ten Felix, hm?

2)  mispa (03.05.2012 21:44)

další, další, další. moc se těším =)

1