23.05.2010 [15:15], DeSs, ze série Záhadná kráska, komentováno 5×, zobrazeno 2902×

Je tu čtvrtá katola...

4. kapitola

Možná jsem to trochu přehnala, štvát upíra se většinou nevyplácí, i když je to vegetarián. Kdyby mě třeba v návalu vzteku zabil, nedivila bych se. Upíři prý mají všechny emoce a touhy znásobené, tak snad nepřijdu k úrazu. Ale na druhou stranu, kdybych ho štvala jako upír, už by to nebyla taková sranda. Ano, sranda, přesně tu si chci ještě užít, než se mně udělají tu krev sající zrůdu. Ne že bych si stěžovala, být věčně mladá, silná a krásná, ale nebudu moct mít děti, klidný život s běžnými problémy, nebudu moct zestárnout a zešedivět s milovaným manželem a pozorovat svoje vnoučata. Přesto však se chci stát upírem. Moje celá rodina i přátelé jsou upíři a já chci zůstat s nimi. Miluju je a nechci je ztratit.

S podobnými myšlenkami jsem přežila druhou hodinu a rozhodla se, že ty upíry raději nechám. Protože kdyby mě teď zabili, neměla bych věčně svoji rodinu, ani bych nezestárla po boku manžela s dětmi. Pak bych ztratila vše a na to si svého života až příliš vážím. Takhle moc jsem poslední dobou vůbec nepřemýšlela, to mě kazí ti upíři. I ve Volteře jsem neustále nad něčím dumala, pak jsem přijela sem a mozek úplně vypnula. Jen jsem se bavila a chovala se jako správná puberťačka, i když jsem hodně lidem ubližovala. Já vím, jsem sobecká, ale to je jen tím, že si chci zbytek lidství užít. Copak je to tak špatné? Teď si prostě budu dál užívat a upíry nechám na pokoji, a pokud mi za tu výtvarku neublíží, pak přesně za tři dny odjíždím do Itálie a hotovo!

S dobrým pocitem z vyřešení mé životní situace jsem vypochodovala ze třídy na chodbu a mířila na třetí hodinu zeměpisu. Bohužel jsem hned ve dveřích zjistila, že v mé lavici sedí jeden z těch upírů, Emmett. Ten naštěstí žádnou moc nemá, tak to bude snad v pořádku. Prostě si ho nebudu všímat.

„Ahoj,“ pozdravil hned, když jsem přišla k lavici a hodila si na ni batoh. Rozepla jsem ho a začala hledat pomůcky.
„Čau,“ řekla jsem, aniž bych se na něj podívala a dál hrabala v batohu. Můj hlas zněl až mrazivě chladně a klidně.
„Já jsem Emmett,“ podával mi ruku.
„Bella,“ odvětila jsem a jeho napřaženou ruku ignorovala. Konečně jsem všechno našla, učebnici, poznámkový blok i propisku. Sundala jsem batoh z lavice a chtěla si sednout, ale tak trošku se mi to nepovedlo a kecla jsem místo na židli na zem. Na to se začal Emmett strašlivě smát a ve mně to přímo vřelo. Takhle mě ještě nikdy nikdo nezesměšnil. Celé třídě cukaly koutky, ale rozesmát se nahlas si nedovolili.

To jen Emmett se řehtal na celé kolo, dokonce to zvládal i za celou třídu. Netrvalo dlouho a i jeho tělo se svezlo na zem pod náporem křečí smíchu. Rozzuřená jsem se vyškrábala na nohy, přitáhla si židličku, kterou mi Emmett musel rychle oddělat, když jsem si sedala. Rychle jsem si na ni sedla, dokud byl na zemi a snažila se zachovat si aspoň trochu vážnosti. Tohle dělat neměl, to teda ne. Ruším svoje předsevzetí, že je nechám na pokoji. Moji čest nikdo urážet nebude, zvlášť ne před celou třídou.

Naštěstí jsme psali písemku, takže Emmett na mě nemohl mluvit, ani kdyby chtěl. Ale celou hodinu se tlemil a házel po mně posměšné pohledy. Sem tam ticho ve třídě prořízl jeho hlasitý výbuch smíchu, ale když se to stalo po šesté, učitel si ho přestal všímat. Takže jsme měli k psaní té pekelně těžké písemky alespoň pravidelný hudební doprovod. Naštěstí budu ve škole už jen dnes, zítra a pozítří. A pak hurá do Itálie.

Když jsem naštvaně vycházela ze třídy a zaslechla ještě Emmettův zvučný hlas, jak téměř přes celou školu na své sourozence křičí, co mi udělal, vytočilo mě to ještě víc. Uraženě jsem nakráčela na čtvrtou hodinu, angličtinu. Přede mnou seděla Alice, takže jsem se rozhodla Emmettovi trošičku pomstít.

Poslala jsem Alice falešnou vizi, jak to venku Emmettovi podjelo na slupce od banánu a on hodil záda přímo do kaluže. Jenže jsem to nějak nedomyslela, že až ho uvidí, nebude mít mokré tričko. Takže jsem jí poslala ještě jednu vizi, a to jak si v holčičích sprchách suší tričko pod fény na vlasy. Teď jsem byla spokojená, zvlášť když se přede mnou Alice uprostřed hodiny rozesmála na celé kolo. Takže vizi dostala, ale mě to trošku vyčerpalo. Vždycky mě používání moci vyčerpává, ale až budu upír, už to hrozit nebude.

Celou hodinu jsem sledovala, jak se Alice snaží zadržovat smích. Vždycky se to snažila zakrýt kašlem a učitelce napovídala, že je nachlazená. Upír, který se nachladí a kašle, to jsem ještě neviděla… Ale až zjistí, že se to nestalo, asi to bude problém. Ale mě snad podezřívat nebudou, ne?

Další dvě hodiny proběhly v pohodě, žádného dalšího upíra jsem nepotkala. To jsem však nevěděla, že na obědě si to vynahradím. Když jsem vešla do jídelny, všichni upíři už seděli u vlastního stolu na druhé straně jídelny, co nejdál od ostatních. Taky dobře. Koupila jsem si jídlo a sedla k partě. Stůl k nim byl docela blízko, takže museli slyšet každé naše slovo. Raději nebudu moc mluvit.

„Ahoj Bello,“ pozdravili mě všichni, když jsem si dosedla.
„Čau,“ odpověděla jsem jim a usmála se.
„Zrovna jsme si říkali, jestli s námi půjdeš dnes večer do klubu?“ zeptal se Mike.
„Jasně,“ přitakala jsem nadšeně.
„Říkala jsem ti to! Copak se někdy stalo, že by si nechala nějakou akci ujít?“ ptala se ho skepticky Jessica.
„Jednou ano!“ rozčílil se Mike.
„Ale to bylo proto, že jí zemřel bratr!“ vyjekla Jess. V tu chvíli se všechny pohledy upíraly střídavě na mě a na Jessicu. Samozřejmě to byla jen výmluva, když jsem musela na pár dní do Volterry.
„To je v pořádku,“ usmála jsem se na ni. Všichni si viditelně oddechli a znovu se začali vášnivě bavit o dnešním večeru.

Dál jsem jim moc nevěnovala pozornost, raději jsem si zase nahodila falešné myšlenky zaobírající se dnešním večerem, nákupů oblečení a dalšími nudnými holčičími věcmi. Strašně mě štve, že v jeho přítomnosti nemůžu myslet normálně, ale jen jako tyhle nány všude okolo.

Raději jsem vstala a šla odnést tácek, když jsem zrovna mířila ke dveřím jídelny, abych šla na svoji další hodinu. Nějak jsem nedávala pozor a někdo do mě narazil. Už jsem toho dotyčného chtěla seřvat, ale když jsem zvedla hlavu, do očí mě uhodilo moje oblečení. Bylo celé zelené! Až teď jsem si začala uvědomovat, že mě všechno studí a jsem mokrá. Který imbecil na mě vylil tu hrachovou polévku? Naštvaně jsem zvedla pohled a spatřila toho upířího blbečka, jak se na mě culí a cukají mu koutky. Vypadal, že se moc dlouho už nevydrží nesmát.

„Ty!“ zavrčela jsem. „Tohle jsi posral!“
„P-promi-mi-ň,“ teď už se rozřezal na celé kolo.
„Toho budeš litovat,“ zasyčela jsem mu do ucha, když jsem kolem něj procházela. On si toho ale nevšímal a dál se smál jako pomatený. Celá jídelna ani nedutala a teprve, když jsem vypadla ze dveří, si všichni začali hlasitě šeptat.

Polévku jsem měla všude, na tričku, za tričkem, na kalhotech a snad i za nimi. Šla jsem ke skříňce, vytáhla jsem si z ní svůj kabát a zamířila na dámské záchody. Tam jsem si mokré a špinavé oblečení sundala a oblékla si jen ten kabát. Sice je trochu kratší, ale co? Rozhodně nechci nachladnout, ne teď.

Už byla hodina, když jsem mířila na biologii. Tak tímhle si to u mě zavařil, chlapeček. To mu jen tak nedaruju. Nevím proč, ale ten Edward mě vytáčel víc, než kdokoliv jiný. I když jsem kvůli Emmettovi skončila na zemi, nevadilo mi to tak, jako od toho bronzovlasého ignoranta. Neuvěřitelně mě vytáčela jen jeho přítomnost…

Zaklepala jsme na dveře a čekala, než mi někdo otevře.
„Ále, čemupak vděčím za vaši návštěvu?“ zeptal se mě kysele učitel.
„Kvůli vám to nedělám,“ odfrkla jsem si a obešla ho.
„Nebuďtě drzá!“ zavolal za mnou.
„Jsem jen upřímná,“ pokrčila jsem rameny. Jistým krokem jsem mířila ke své lavici, ale čekalo mě v ní překvapení v podobě Edwarda. Naštvaně jsem dosedla a naprosto ho ignorovala. On se zbytek hodiny chichotal a měřil si moje nové oblečení.

Na další hodinu, tělocvik, jsem už neměla sílu. Nasedla jsem do svého auta a jela domů, nachystat se na dnešní akci v klubu…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  ambra (25.07.2010 00:37)

Téda, ta je pěkně od rány. Ještě jim to dá sežrat .
Jenže taky má pěkně zamotanou hlavu z "možností", které jí život nabízí, nebo spíš nenabízí. Ten vážný podtón se mi moc líbí!

4)  Ewik (06.06.2010 10:19)

Skvělý díl.

3)  Iwka (23.05.2010 18:48)

2)  Michangela (23.05.2010 18:01)

1)  Evelyn (23.05.2010 14:49)

Další skvělý díl. Tohle je můj oblíbený relax mezi učením

1