15.06.2010 [12:30], DeSs, ze série Záhadná kráska, komentováno 23×, zobrazeno 5180×

Poslední kapitola. Konec. End. Finish. Ende. Fin. Capo. Final. конец... Tak jsem dokonce zavítala i na slovník. :D

 

Děkovačku vedu tady:

Tákže, největší dík patří asi Evelyn, nejenže mi většinu dílů zveřejňovala a komentovala, ale ještě kdesi kdysi prohlásila, že si u Záhadné krásky odpočine. Od ní mě to strašně těšilo. Děkuju.

Další patří Nebrasce, která mi zveřejnila druhou půlku kapitol. (Dík za to, že napsala Myšku sem asi nepatří, co?) Takže děkuju.

A pak všem, co mi tu někdy zanechali komentář, třeba i v podobě jednoho smajlíka. Komentářě mě popoháněly a díky nim jsem to celé dopsala.

A nesmím zapomenout ty, co to jen četli a byli příliš líní něco tam dolů napsat... :D Ale i počet zobrazení dokáže udělat radost, no ne?

To by mělo být všechno. Vlastně ně. Ještě musím poděkovat sobě... :D To až pak a v soukromí...

 

Jo, a ten konec se mi mimochodem taky zdá přeslazený, ale měnit to nehodlám. Prostě to tak bude a hotovo!

Tak pá lidi a děkuju. Jo, nejspíš se ještě sejdeme u epilogu...

23. kapitola

Bella:

Vybalovala jsem si poslední věci a ukládala do skromné skříně mého nového pokoje. Stejně jsem tu měla většinu věcí letních a v těch nikam mezi lidi nemůžu. Colin se Sof nám to tu zařídili pěkně, jen co je pravda. Narychlo propojili dva pokoje pro hosty. Na jedné straně jsem měla skříň, stůl a postel, která mi bude k ničemu a na druhé byly dvě postýlky pro děti a skříňky s věcmi pro ně.

Děti zase spinkaly. Někdy mám pocit, že nic jiného ani nedělají. Nejraději bych je zase pozorovala, ale každou chvílí tu měli být. Prý přijdou jen dva. Třeba naše setkání odložíme na později, možná nepřijde on…

Zavřela jsem poloprázdnou skříň a hromadu vyřazeného oblečení hodila do kouta. Uklidím to později. Věděla jsem, proč nemám nechat Heidy, aby mi balila. Když jsem měla všechno relativně uklizené a na svém novém místě, dala jsem si rychlou sprchu v malé koupelně na chodbě a oblékla se do obyčejných světlých jeanů a černého trička. Vzala jsem si kecky a sešla dolů.

Colin i Sofie seděli na kožené pohovce a drželi se za ruce. Musela jsem se nad tím pousmát, na mysl mi vytanuly vzpomínky, když spolu začínali. Když se jí Colin dvořil a ona ho odmítala. Všichni jsme nad tím kroutili hlavami, slyšeli jsme, co dělalo její srdce v jeho přítomnosti. Běželo jako o závod a červenala se.

„Stačí ti ten pokoj?“ strachovala se hned Sofie.

„Je dokonalý. Přesně pro nás,“ odvětila jsem s úsměvem.

„To jsem ráda, holčičko,“ usmála se na mě. Nešlo odolat, automaticky jsem jí úsměv vrátila.

„Zahrajeme si člověče?“ nadhodil značně znuděný Colin.

„Co že se nechceš koukat na filmy?“ nechápala jsem.

„Už jsme je všechny viděli,“ zasmála se Sof. „Budeme si muset doplnit sbírku.“

„Áha,“ zasmála jsem se. „Tak sem s tím.“

Jen co jsem to dořekla, už běžel do patra a za chvíli seskočil ze schodů s krabicí v ruce. Klekl si na zem, z druhé strany konferenčního stolku a naproti nám, a začal otvírat krabici.

Než však vše nachystal, zavětřila jsem upíří pachy a následně se rozdrnčel zvonek. Poznala jsem je podle vůně. Carlisle a Edward. Takže naše setkání už asi neodložím…

Sofie šla otevřít a Colin naštvaně uklidil hru. Za chvíli jsem zaslechla klapnutí dveří a do nosu mě ještě silněji uhodila jejich vůně. Labužnicky jsem se jí nadechla a usmála se. Cítila jsem, že to dobře dopadne. Cítila jsem to hluboko uvnitř sebe, jak se říká, v kostech.

Vešli dovnitř. První Carlisle a za ním on. Sofie si stoupla vedle mě a Colin z druhé strany. Jako rodiče chránící své dítě. Tomu jsem se musela usmát, já je tak brala a oni mně už nejspíš taky.

Oba návštěvníci stanuli naproti nám a oba na nás zírali. Edward jen na mě, Carlisle na naše oči.

Hups. Asi jsme si nevytáhli čočky. Tak proto s nimi chtěli mluvit, ohledně lovu. No jistě…

Edward:

Stál jsem tam a díval se na ni. Klidně postávala mezi těma dvěma upíry a propalovala mě svým pronikavým pohledem. V tuto chvíli jsem si přál, aby její duhovky byly čokoládově hnědé. Ne chladně rudé…

Takže se nerozešli. Ti dva spolu asi stále hodí, když je tady. Co je zač ta druhá žena, to teda fakt nevím.

Snažil jsem se nevrčet, když ji objal kolem ramen a druhou ruku podal Carlislovi.

„Já jsem Colin, tohle je moje snoubenka Sofie a Bellu asi znáte,“ představil je a já na něj zůstal zírat. Ona je jeho snoubenka? Co je tedy Bella?

„Snoubenka?“ zeptala se zmateně Bella a na oba pohlédla.

„Promiň,“ špitli zároveň a usmáli se. To už se ale znovu soustředili na nás.

„Těší nás. Já jsem Carlisle a tohle je můj syn Edward.“

„Nerada do toho zasahuju, ale mohli byste se obejít beze mě a bez Edwarda?“ zeptala se náhle Belle a nespouštěla ze mě oči. Já z ní také ne. Cítil jsem to napětí mezi námi. A nechápal jsem, co po mě chce.

„Domluvili jsme se dva na dva,“ začal opatrně Carlisle.

„To chápu, jste jen opatrní, ale od nám opravdu nic nehrozí,“ oponovala mu Bella.

„Opatrnost nade vše,“ přikývl Carlisle. Bella si povzdechla.

„Pomůže tohle?“ Pokynula ostatním a všichni si sáhli do očí. Za chvíli na nás hleděli zlatýma očima a na prstech jim ležely rudé kontaktní čočky. Vyjeveně jsem se na to díval. Ona se živí zvířaty? Tedy oni?

„Tak, myslím, že tenhle rozhovor je vyřešený,“ vypravil ze sebe nakonec Carlisle. „Asi vás tu vážně nebude potřeba.“ Otočil se na mě a na Bellu.

Ona se jako na povel rozešla směrem ke dveřím a když procházela kolem mě, jen mi tiše řekla: „Pojď, potřebuju s tebou mluvit.“

Tiše jsem ji následoval. Nevěděl jsem, co chce, ale dával jsem jí prostor a svoji zvědavost potlačoval. Šli jsme lidskou chůzí pomalu k lesu, těsně vedle sebe a nemluvili. Já jsem si alespoň užíval její blízkosti.

Po pár metrech ale začala. „Edwarde, jak vidíš, s tím přítelem to byla lež.“

„Jo, všiml jsem si.“

„Omlouvám se.“

„Já bych se měl omlouvat, za to ve Forks,“ začal jsem znovu.

„Vlastně o tom chci v podstatě mluvit. Víš, vůbec se za to neomlouvej, spíš bych ti měla poděkovat. Ten den jsem otěhotněla,“ řekla opatrně a pohlédla na mě. Zíral jsem na ni a přemýšlel, co je za měsíc. Apríl nebyl.

„To není vtipné,“ osopil jsem se na ni.

„Není to vtip,“ odvětila naprosto vážně a trochu dotčeně.

„To jako že jsi otěhotněla se mnou? A porodila? Já jsem táta?“

„Přesně tak,“ přikývla.

„Ale…“ začal jsem.

„Vysvětlím ti to. Upíři děti mít nemohou, ženské tělo je zamrzlé. Nemenstruuje, nemění se a nemohlo by ani růst a dodávat dítěti živiny. Za to lidské tělo ano. A muži, pokud jsi dával v biologii pozor, jsou od puberty až do smrti v podstatě stejní. Ty jsi zamrzl ve věku, kdy jsi už po pubertě byl. Jako muž a tím jsi zůstal,“ vysvětlila mi.

Pořád jsem tomu nevěřil. Můj jindy bystrý a neomezený mozek to prostě nepřijímal.

Uběhlo několik minut, co jsme tam jen ta stáli, než jsem to začal zpracovávat. Mluvila pravdu, mělo to svou logiku, ale…

Já jsem táta?

„Já jsem otec?“ Přikývla.

„To jako vážně?“ Další přikývnutí.

Nemohl jsem se tomu bránit. Jako neřízená střela jsem k ní přiskočil a pevně ji objal. V mysli mi stále kolovalo jediné: Jsem táta. Nic víc.

Jenže co když mi je nebude chtít půjčovat? Ale proč by mi o nich tedy říkala? Odtáhl jsem se.

„Můžu ho vidět? Nebo ji?“

„Spí. A ji i ho. Jsou to dvojčata,“ usmála se.

„To jako vážně?“ použil jsem tu větu už podruhé.

„Ano, to jako vážně. Holčička je Reneesmé, ještě než se zeptáš, ano, po tvé adoptivní matce a po té mé. A kluk je Carlie, skloubená jména našich otců. Ale Reneesmé každý říká Nessie a chlapci Kay!“

„Můžu je teda vidět?“ zeptal jsem se znovu.

Nadechla se, chtěla mi zase něco odseknout, ale znovu jsem tomu nedokázal odolat.

Znovu jsem se přiblížil a prudce ji políbil, tak, aby neměla čas ani prostor k protestům. Potřeboval jsem to.

Stála ztuhle a nereagovala. Odtáhl jsem se a čekal nadávky či facku. Místo toho mě však objala kolem krku, ruce zamotala do vlasů a přitáhla si mě blíž. Tentokrát tu byly v hlavní roli její rty, i když ty mé se snažily je předčit.

Když se odtáhla, věnovala mi zářivý úsměv a tu nejkrásnější frázi na světě: „Miluju tě.“

Překvapeně jsem ji pozoroval. Jsem otec, miluji jejich matku a ona mě také. Uvnitř mě vybuchl gejzír neuvěřitelné radosti. V závalu euforie jsem ji popadl do náruče a rozeběhl se.

„Já tebe taky,“ odpověděl jsem ještě na její poslední větu. „Ale teď mi představ naše děti."

S ní v náručí jsem běžel lesem k domu. Začalo sněžit…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Eleanor (14.06.2010 18:58)

Velmi krásné. Skoro nemám slov

2)  DeSs (14.06.2010 18:51)

Evelyn: Moc děkuju, od tebe si toho strašně vážím...

Jo, ještě něco... Dnes už jeden díl Krásky vyšel, asi bys to měla hodit na zítra... A ještě jednou děkuju...

1)  Evelyn (14.06.2010 18:47)

DeSs, to bylo krásné Možná sladké a pohádkové, ale naprosto úžasné a mně se to rozhodně moc a moc líbilo
Velmi si vážím poděkování na začátku Kráska patří mezi mé oblíbené povídky a opravdu jsem si ji vždy četla mezi učením na státnice a nádherně se u ní uvolnila a zapomněla na protivnou patologickou fyziologii, která se mě něco natrápila
Takže, abych to shrnula - Děkuji Ti za tuhle krásnou povídku, která mi vždy vykouzlila úsměv na tváři a pohladila po srdíčku

«   1 2