14.06.2010 [08:45], DeSs, ze série Záhadná kráska, komentováno 14×, zobrazeno 4592×

Předposlední kapitola. Já vím, že jsem to trochu urychlila a uspěchala, ale nebylo v podstatě o čem psát, tak jsem to shrnula...

22. kapitola

Edward:

Ještě to ráno jsme odjeli. Já jsem mohl být šťastný. Chtěl jsem vědět, že je v pořádku. Chtěl jsem ji ještě jednou vidět. Chtěl jsem, aby mi odpustila. Chtěl jsem, aby byla šťastná. Jak se zdá, všechno se mi splnilo. Tak proč mi to nestačí?

Přála si, abych odjel. Tak jsem to udělal ihned po plese. Rozloučili jsme se s Denalijskými, kteří ještě zůstávali a odjeli domů. Přímo do Forks.

Všechno jsem řekl rodině. Že vyrůstala ve Volteřře, že o nás věděla.

I když se mi všechna přání posledních tří let splnila, okamžitě jsem měl další. Být s ní. Odvést si ji z Volterry, vzít si ji a začlenit do rodiny. Stejně jak troufalé přání to bylo, tak i nesplnitelné. A dobře jsem to věděl. Přesto jsem byl klidnější. Byla v rámci možností v pořádku.

Bella:

Nessie na zvířecí krvi už zůstala. Vypadalo to, že jí i víc chutná. Ale Kay se do ní moc nadšeně nepouštěl, a když jí spolkl, vyzvracel ji. Od té doby jsme ho k ní nenutili a dál mu zařizovali krevní konzervy. Aro z něj měl radost a Ness odsunul na druhou kolej. Vadilo mi to, ale ostatní jí ho plně nahradili.

Edward odjel. Když jsme se se Sofií, Colinem a dětmi ráno vrátili do hradu, nikdo z Cullenů už tam nebyl. Přesně tohle jsem si přála, ale po tom setkání, když jsem slyšela jeho hlas, viděla jeho tvář a cítila jeho vůni, se mi do hrudi vkradl pocit samoty. Přestože jsem nikdy sama nebyla, dny jsem trávila s přáteli a dětmi, pořád tam byl. Chyběl mi.

Pomalu jsem si začala uvědomovat, že je tu něco špatně. Proč by mě hledal? Proč se mě ptal, jestli někoho mám? Proč mu to pak tak vadilo? Co ta bolest v jeho očích?

A pak mi to Marcus potvrdil. Mě chránil štít, ale z něj cítil pevné pouto ke mně. On mě miluje.

Uvědomila jsem si to asi rok po našem setkání. A i když jsem pochybovala, že po tom, jak jsem se k němu chovala, by na mě stále čekal a miloval mě, Marcus zase mé pochyby vyvrátil. Prý to byla pravá láska a ta je u nás neměnná a napořád. Když jsem stáhla štít já, cítil to i ze mě.

Jenže jsem nevěděla, jestli stále bydlí ve Forks. Mohla jsem tam zajet a zjistit to, mohla jsem se zeptat Denalijských, ale neudělala jsem to. Nevěděla jsem, jak by na mě zareagoval a na děti už vůbec ne. A jakou by náš vztah měl budoucnost? On by tu nikdy nezůstal a já bych nemohla odsud. Byli bychom ve slepé uličce a nemohli ven. Takhle to bude lepší. On si někoho najde, já třeba taky…

Snažila jsem se na něj nemyslet. Že bychom teď mohli být spolu a první kroky našich dětí sledovat společně. Že bychom oba slyšeli jejich první slova. Že bychom mohli být rodina. Nešlo to, pořád jsem si ho připomínala.

Na další mise mě už nepustili. Nevadilo mi to, aspoň jsem mohla zůstávat s dětmi a nenechat si ujít ani jediný den. Jen jsme stále nevěděli, jestli budou pořád stárnout třikrát pomaleji a zemřou, nebo se jejich růst zastaví. Byla jsem z toho zoufalá. Chtěla jsem je mít u sebe napořád.

A když jsem měla pocit, že mi to tady všechno padá na hlavu, každý hnědovlasý upír mi ho připomínal, utíkala jsem pokaždé, když sem Heidy přiváděla turisty jako potravu a když děti oslavily už šesté narozeniny tady, pouze v polovině jednoho patra, do kterého se víceméně vměstnal celý jejich dosavadní život, řekla jsem si dost.

Vyťukala jsem známé číslo a zavolala jediné osobě, ve které přetrvalo mnoho lidského a která mi byla nejbližší. Sofii.

„Děkuju, zítra tam budeme, měj se,“ ukončila jsem hovor, naházela pár věcí do tašky, sbalila děti a vběhla do Arovy pracovny.

„Co se děje?“ ptal se, když jsem rozrazila jeho dveře.

„Potřebuju vypadnout. Chci na chvíli odjet k Sofii a Colinovi do Finska,“ sdělila jsme mu stručně. Neptala jsem se, i když jsem věděla, že by mi to nemusel povolit.

„Ale co děti?“ nechápal. „To je tu necháš?“

„Ne, jednou se mnou,“ odvětila jsem.

„Ale…“ začal.

„Žádné ale. Prozkoumal jsi je snad dost, ne? Reneesmein dar znáš jako své boty a je ti k ničemu. Kay žádný nemá. Rostou třikrát pomaleji a vyskytují  se na hranici mezi lidmi a námi. Co ještě chceš vědět? Navíc sem budeme jezdit a časem se možná vrátíme,“ vychrlila jsem na něj.

„Čekal jsem, že to přijde. Jeďte!“ Svolil, obešel stůl a objal mě. „Asi odjíždíte brzy, co?“

„Jo, ještě dnes. Letenky už mám zabukované,“ odvětila jsem a odtáhla se.

„Hodně štěstí, holčičko. Jen mě nech ještě rozloučit se s malými.“

„Jdu na lov, děti spí. Řekni všem o našem odjezdu, a že mají poslední možnost se s nimi rozloučit,“ odpověděla jsem a byla pryč. Běžela jsem zadním hradem rovnou ven, měla jsem naspěch.

Když jsem se vrátila, našla jsem děti v obležení smutných upírů a Heidy, která mi balila další kufry. Rozmlouvali mi to, ale nedala jsem se. Potřebovala jsem vypadnout.

xxx

Tak jsem další den navečer vystupovala z letadla na finském letišti. Upravila jsem dětem teplé oblečení a sama si přitáhla bundu víc ke krku. Musím zapadnout…

Před budovou na mě čekal Colin v černém teréním autě. Měl zase kontaktní čočky. Dala jsem děti dozadu a nasedla. Vyjeli jsme.

„Bells, asi bys měla ještě něco vědět,“ začal opatrně.

„Co?“ vyzvídala jsem.

„Asi kilometr od nás se před půl rokem začal stavět nový dům. Včera se přistěhovali majitelé. No, jsou to Cullenovi. Nevěděli o nás. Mluvil jsem s jejich vůdcem a na dnešní noc jsme si domluvili schůzku,“ vybalil na mě.

Ztuhla jsem. Tohle přece není možné. Takové náhody přece neexistují.

Měla jsem dvě možnosti. Buď se vrátit do Volterry, nebo se s ním setkat a vše mu říct. O dětech, o sobě.

Vybrala jsem si tu druhou.

Nechtěla jsem utíkat. Chtěla jsem všechno vyřešit. Začít znovu. Zbavit se té samoty v mé hrudi. Být úplně šťastná. Mít rodinu. Mít jeho…

Edward:

„Půjdu jen já a Edward. Oni jsou dva a my budeme také. Ať je to spravedlivé,“ prohlásil Carlisle.

„Nemusím chodit,“ zavrčel jsem.

„Musíš! Potřebuju tě kvůli jejich myšlenkám,“ odporoval Carlisle. „Živí se lidmi, nemůžeme jim věřit.“

„Neslyším je. Bella je chrání,“ odvětil jsem.

„Na takovou dálku?“ zeptal se nevěřícně.

„Jo, na takovou dálku,“ přisvědčil jsem.

„A není to náhodou ten její přítel?“ ozvala se přihlížející Alice.

„Byl. Asi se rozešli. Nebo má dvě, co já vím,“ pokrčil jsem rameny. Ať má Bella koho chce, já to nejsem.

„Stejně jdeš taky,“ řekl nekompromisně Carlisle.  Budeme s nimi teď v podstatě žít. Je mi jasné, že ho nemáš nejraději a musíš tu averzi překonat! Pomyslel si.

Jen jsem nechápal, jak tu mohou žít a zabíjet, aniž by si toho někdo všiml.

Rezignovaně jsem si povzdechl. Budu se s ním muset setkat. Snad mu nerozbiju, ehm, zuby.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  ambra (09.09.2010 10:16)

Jsem ráda, že jí to Marcus netajil. Zlobím se na ni, že tak dlouho otálela, ale popsala jsi to tak dobře, že její obavy chápu. Někdy láska nestačí... Ale už si vytrpěli dost, takže vzhůru do finále!!!

12)  Silvaren (14.06.2010 11:11)

Moc pěkné, jen mi přijde, že trošku chvátáš. Těším se happy end. Bude, že jo? (prosím prosím)

11)  Amina (14.06.2010 11:03)

škoda, že už bude tahle povídka končit , ale moc se těším na další Tvé nové povídky, protože vím, že budou vždy skvělé tahle kapitolka je moc povedená, už jsem se bála, že se nesetkají a modlím se, ať je HAPPY END

10)  Michangela (14.06.2010 10:59)

Je krásné, no možná i docela morbidní, jak se Eda trápí pro svou lásku! Omdlí? Bude ječet? Urazí se? Nebo bude prosit o novou šanci?

9)  Ewik (14.06.2010 10:59)

Předposlední? Bude se mi stýskat.
Naprosto skvělý díl

8)  Lipi4 (14.06.2010 09:48)

Pomóc já jsem závislák ....na povídkách samozřejmě Rychle, rychle další

Dokonalé jako vždy

7)  Lily (13.06.2010 22:12)

Tohle je jedna z mích nejoblíbenějších povídek, škoda že už je u konce, ale je to skvělý slintám

6)  Eleanor (13.06.2010 20:21)

Krása a další moje oblíbená povídka je u konce. Asi budu brečet

5)  MaiQa (13.06.2010 20:19)

Co nejrychleji další díl. Prosím. Doufám. že bude Happy End.

3)  Petik (13.06.2010 20:05)

krásná povídka, krásná kapitolka, prostě super

2)  sakraprace (13.06.2010 19:51)

Chjo, on si bude myslet, že jsou spolu???? Bude to mít happy end, že jo????

1)  Evelyn (13.06.2010 19:45)

Předposlední díl? No, budu se těšit na další Tvou tvorbu
Ten časový skok mě překvapil, ale nijak nevadí. Docela se těším na setkání

1