04.06.2010 [11:45], DeSs, ze série Záhadná kráska, komentováno 3×, zobrazeno 2729×

Je tu patnáctá kapitola...

15. kapitola

Bella:

Buch… Buch… Buch. A bylo ticho. Všechna bolest jako mávnutím proutku zmizela spolu s posledním úderem mého srdce. Věděla jsem, že už je po všem. Okamžitě jsem otevřela oči a pohlédla do jasného denního světla. Jsem si jistá, že jako člověka by mě to oslepilo a musela bych si chvíli přivykat, ale teď je všechno jinak. Na stropě jsem spatřila puklinky ve výmalbě a ve vzduchu drobná poletující snítka prachu. Všechno bylo tak dokonale ostré.

Překvapilo mě, jak velkou a neomezenou kapacitu můj mozek teď má. Vnímala jsem, cítila i slyšela každého v této místnosti. Doléhaly ke mně čtyři vůně a slyšela jsem čtvery různé tempa a síly dechu. Ale žádný, který by snad patřil dítěti. Mému dítěti…

Jen jsem na to pomyslela, už jsem seděla. Překvapila mě ta rychlost, přestože jsem ji už několikrát viděla u ostatních. Nic se mi nerozmazalo ani nezměnilo v čmouhu, pořád jsem viděla stejně dokonale. Mátlo mě to, bylo to divné a neskutečné. A svým způsobem i děsivé. Připadala jsem si jako stroj. Nepotřebuje spánek, vzduch a nic ho nebolí.

Mé úvahy zabraly sotva vteřinu a Aro, si už netrpělivě poklepával nohou o podlahu pokrytou kobercem. Zvuk se odrážel od stěn a já ho plně vnímala. I kdybych teď byla otočená zády, poznala bych, kde stojí.

„Je v pořádku?“ zeptala jsem se na to, co mě zajímalo nejvíc. Překvapil mě můj vysoký zvonivý hlas, ale nezabývala jsem se jím. Čekala jsem na odpověď.

„No, vlastně spíš jsou,“ ušklíbl se nějaký neznámý upír. To mě jako hlídá?

„Jak jsou?“ nechápala jsem.

„Narodili, ehm, prostě máš dvě děti. Dvojčata,“ řekl, Aro.

„Zas tak úplně se nenarodili,“ zavrčel tiše Caius. „Vrazil ti ruku do břicha a vytáhl je.“

Přestože jsem svojí bystrou myslí vnímala vše, pozastavila jsem se u jednoho slova. Dvojčata. Takže já mám rovnou dvě děti? Zalil mě neuvěřitelně šťastný pocit. Jsou zdraví a moji. Jsem matka. Přivedla jsem na svět dva nové životy. Možná ne sama, Aro mi pomohl.

„Děkuju,“ zašeptala jsem dojatě a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy. Zdálo se mi, že musí každou chvílí vytéct, ale nestalo se tak. Zůstávaly navždy uvnitř a nemohly se dostat ven. „Jak to vlastně všechno bylo?“ zeptala jsem se pak.

„Přestalo ti bít srdce. Prokousl jsem ti břicho a děti vytáhl. Sofie tě oživila a Colin,“ ukázal na neznámého upíra, „tě pak kousnul. Ale asi tě nepřeměnil on, podle všeho to udělal tvůj syn. O děti jsme s postarali, ale chtělo by to jméno, říkat jim malá a malý je divné,“ vysvětloval, Aro.

„Holčička a chlapeček?“ usmála jsem se. Odpovědí mi bylo přikývnutí. „Jací jsou?“

„Voní spíš jako lidé, srdce jim tluče rychle a slabě. Jsou bledší a studenější než lidé, ale ne jako upíři. A holčička má dar, dokáže dotykem ukazovat své myšlenky. Pijí krev a jedí lidské jídlo.“ Myslela jsem spíš povahové rysy, ale i tohle mi vykouzlilo úsměv na tváři. Bylo mi jasné, že je dlouho nebudu moct vídat už při první větě. Voní jako lidé. Musím se naučit ovládat.

Rozhodně jsem se ohlédla po místnosti a rozhodla se pro okno. Ten žár v krku, který mi všichni popisovali jako strašně bolestivý, jsem téměř necítila. Bylo to nepříjemné, ale ne nesnesitelné, jak mě všichni strašili.

„Jdu na lov,“ houkla jsem na ně a otevřela okno.

„Počkat, jak jdu na lov? Oknem?“ podivil se Colin. „Heidy je tu každou chvíli s večeří.“

Odfrkla jsem si. „Nehodlám zabíjet lidi.“ A vyskočila jsem z okna. Bylo mi jasné, že jsem zase ta divná. Měl mě neuvěřitelně pálit krk a při zmínce o krvi zmasakrovat třeba celé město. Rozhodně jsem si tam s nimi neměla klidně povídat, ale fakt, že jsem matka a mám zodpovědnost a štěstí, které jsem cítila, moji touhu po krvi přehlušovalo.

Teď, když jsme věděla, že jdu na lov, jsem plameny v hrdle pocítila. Ale daly se snadno ignorovat. Spíš jsem se bála, že to nezvládnu. Nevěděla jsem, co a jak mám dělat. Ale mělo by mi to jít přirozeně, ne?

Děkovala jsem tomu bohu, že se za hradem vyskytuje les a vběhla do něj. Chtěla jsem co nejdál od lidí, tak jsem se prostě rozeběhla dovnitř. Běžela jsem určitě rychleji než gepard a přesto jsem nevydávala žádný hluk. Ptáci v okolí přestávali zpívat a i se hmyzem a drobnými hlodavci se vydávali na úprk. Vítr si pohrával s mými vlasy a šaty za mnou jen vlály. Kdo mě do nich zase oblékl? To musela být Heidy!

Užívala jsem si běh. Tu neuvěřitelnou rychlost, přesnost a ladnost. Připadala jsem si jako nějaká víla z pohádky…

Jenže po celou dobu jsem za sebou slyšela běh dalšího upíra. Běží za mnou už od hradu. Nevěděla jsem, kdo to je, protože vítr vál proti mně a jeho vůně se k mému nosu nedostala. Každopádně mě štval, nechtěla jsem se třeba ztrapnit a chtěla jsem být sama. Prudce jsem zabrzdila a naštvaně se otočila na „vetřelce“. Musel vědět, že jsme zastavila a čekám na něj, takže to neprotahoval a zastavil přímo přede mnou.

Pohlédla jsem do bledého obličeje Colina. Vítr si pohrával s jeho tmavými vlasy splývajícími kolem tváře a na konci mírně zatočených. Jeho temně černé oči vyzařovaly moudrost a jakousi zvířecí inteligenci. Byl krásný.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

„Jdu s tebou na lov,“ pokrčil rameny.

„Chci jít sama,“ odvětila jsem.

„Pak půjdeme každý jinam, ale dovol mi ti ještě poradit, že nejvíc zvěře je na severovýchodě,“ uslyšela jsem z dálky, když jeho svalnatá postava zmizela za nejbližšími stromy. Kam jako běží? Jak ví, kde je nejvíc zvěře? Ten kluk byl podivný. Ale nepohrdal mnou.

Na malou chvíli, když už jsme mířila daným směrem, mě napadlo, že je možná také vegetarián. Ale připadalo mi tak absurdní, aby tady žil nějaký další vegetarián, který tu ještě před třemi lety nebyl. Vždyť kdo by se vydával tou těžší cestou? Kdo z Volterry? A jak by ho tu tak Aro strpěl?

Vypustila jsem ho z hlavy a běžela směrem, který mi poradil. Zanedlouho jsem ucítila několik vábivě vonících objektů. Bylo mi jasné, že je to stádo srn. Slyšela jsem několik jejich malých srdcí a vyrazila za nimi.

Čím blíž jsem jim byla, tím víc se mi mysl přesouvala do podvědomí. Cítila jsem, jak nad sebou ztrácím kontrolu a to monstrum ve mně vyhrává. Možná bych ho dokázala potlačit, ale takhle jsem byla vedená instinkty a nemusela přemýšlet, jak na to. Vůně však taky rozohnila plameny v hrdle a na nějaké přemáhání instinktů a lovce ve mně jsem neměla náladu.

Skočila jsem na nejbližší srnu, skolila ji na zem a přisála se na její krční tepnu, odkud většina vůně vycházela a kde jsem slyšela proudící krev a tepání, jak srdce pohánělo krev v cévách. Ani jsem si nestihla uvědomit jak, ale najednou jsem tam stála s krvavými rty a oblečením, mrtvolou v náručí a neuvěřitelně slastným pocitem.

Ale nestačilo mi to.

Pohodila jsem srnu a rozeběhla se za stádem, které se rozprchlo všemi směry. Běžela jsem za jedním z nejsilnějších srdcí a doufala, že bude mít taky nejvíc krve. Ještě jsem svou mysl neovládala a ani se o to nesnažila.

Téměř po pár krocích jsem už svírala statného jelena a zakusovala se do jeho krku. Nechutnal tak dobře jako mladá srnka, ale k zahánění plamenů bohatě stačil. Skončil odhozený na zemi a já se vydala za dalším. Ještě aspoň pro jednoho, říkala jsem si…

Právě jsem dosála šestou srnu a hodlala ji pohřbít, když jsme ucítila pach, který tu rozhodně neměl co dělat. Otočila jsem se na Colina, který se nenuceně opíral o strom a usmíval se na mě jako sluníčko. Já na něj vyjeveně zírala.

Ty oči. Propaloval mě očima v barvě roztaveného medu, ve kterých se zračila dobrota a laskavost, stejně jako inteligence v těch tmavých jako noc.

„Co to?“ zeptala jsem se přidušeně a pro objasnění ukázala na jeho oči.

„Neptala ses, proč jsem tě zachraňoval a chtěl přeměnit zrovna já. Aro mi to přikázal, protože jsem vegetarián a dokážu se ovládat, přestože je mi pouze rok. Asi si říkáš, že by někoho takového na hradě bez daru nestrpěli, ale já nemůžu a nechci jinak. Můj dar, jestli se tomu tak dá říkat, spočívá v tom, že mi lidská krev smrdí, a když ji ochutnám, nedokáže ji můj organismus přijmout. Navíc ani nedokáže uhasit moji žízeň. Asi jsem první upír, kterému je špatně od žaludku a zvrací. Zato krev zvířecí mi dokonale vyhovuje,“ objasnil mi situaci a usmíval se mému výrazu.

S neskrývaným zájmem a potěšením jsem se na něj usmívala. Byl mi neuvěřitelně sympatický a začínala jsem ho mít ráda. Vždy se usmíval a ta inteligence s laskavostí v očích mně doslova učarovala.

„Ty, Coline, jaké máš IQ?“ zeptala jsem se.

„Víc jak 160,“ usmál se pyšně, načež se rozesmál z plna hrdla. „Ty srnky jsem za tebe uklidil.“

„Děkuju,“ usmála jsem se. Neděkovala jsem jen za to, že po mě zametl stopy, ale i zato, že existuje. Byl jiný a já k němu začínala něco cítit. Ne však lásku, ale přátelství. To on by mohl být ten, komu bych dokázala vylévat své srdce a trápení a vyslechla ty jeho. Nikdy jsem neměla nejlepšího přítele a on mě doslova učaroval ani ne tak svým zevnějškem, jako povahou a temperamentem.

Spolu jsme vyrazili do Volterry a vesele si povídali. S ním jsem zapomněla, že nemůžu ke svým dětem a nechávám je napospas Arovu výzkumu i na to, že jejich otec a muž, do kterého jsem se pravděpodobně zamilovala, neví, že má děti a je na druhé straně světa…

Edward:

„Jsem v pořádku,“ odvětil jsem Esme s úsměvem, ačkoliv ve mně všechno umíralo a křičelo zoufalstvím. Dávno jsem ztratil naději, že ji snad ještě někdy objevím. Že se budu moct omluvit ženě, kterou miluju a které jsem způsobil tolik trápení.

Jen Jasper věděl, že jsem to ještě nepřekonal. Ostatní si mysleli, že jsem to s tou láskou nemyslel vážně a že pro mě nic moc neznamenala. Alice s Esme něco tušily, ale neodvažovaly se mně zeptat. A Jasper slíbil, že bude mlčet a dodržoval to.

Náš život se vrátil do normálních a zajetých kolejí. Chodili jsme do školy, večery trávili společně a noci ve svých pokojích. Já tedy častěji v lese, kde jsem se mohl naplno poddat svému smutku a zoufalství. Uvědomoval jsem si, že je to dětinské a hloupé, ale zničit pár stromů a skončit s hlavou v ruchách a bez slz vzlykat mi přinášelo alespoň trochu uspokojení.

Nebylo snadné předstírat, že jsem v pořádku a že jsem se se svou chybou smířil, ale musel jsem kvůli rodině. Nesmí se trápit kvůli mně. Jen občas mi nastala horší období, kdy jsem se z domu vytrácel často a někdy i vynechával školu. Často jsem byl také duchanepřítomný a v myšlenkách na ni vzpomínal a vybavoval si ji. Jen se svými představami a hlavou jsem dokázal normálně fungovat, nikoli však žít…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  ambra (28.08.2010 13:52)

Colin?! Jo!!! A novorozená vyrovnaná Bella? Jo!!! A nešťastný Edward? Ach jo...

2)  Ewik (06.06.2010 13:47)

Krásné, nemůžu se odtrhnout od čtení. Tak ještě ten poslední a doufám, že bude brzy další.

1)  Michangela (04.06.2010 12:43)

Moc krásné!

1