20.05.2010 [21:30], AnneCullen, ze série Zabíjej mě něžně, komentováno 4×, zobrazeno 2412×

Život je krutý, a pro Bellu to platí dvojnásob. Od osmi let, kdy její rodiče zemřeli, se její život podobá nekonečné hře na život a na smrt. Zatím se jí vždy povedlo vyhrát, ale nic netrvá věčně. A tak se rozjíždí další hra, která ji zavádí do Forks. Láska pro někoho znamená nový život, ale nic není tak lehké. Znovu má možnost volby, ale ta tentokrát musí končit smrtí.

Zabíjej mě něžně

Prolog:

Byla temná noc. Měsíc ani hvězdy nebyly vidět přes tmavé mraky kupící se na obloze. Pustá silnice působila strašidelně a tak trochu magicky. Nízko u země se povalovaly šedivé chuchvalce mlhy a podtrhovaly tak kouzlo tohoto jindy obyčejného místa. Okolní vzduch se pomalu blížil k bodu mrazu, stále však bylo příliš teplo na sníh. I přes tu tmu bylo znát, že zde někdo je. Tichým místem se ozývaly pomalé kroky, kdo to ale mohl být? Hodiny se už dávno přehouply přes dvanáctou hodinu a okolo byl jen hustý les. Nejbližší městečko leželo několik mílí daleko.

Pak, jakoby zázrakem, se mraky roztrhly a měsíc v úplňku osvítil tu strašlivou scénu. Dívka, která byla v měsíčním světle bílá jako duch, tiše našlapovala bosýma nohama na chladivou silnici. Bílé rozevláté šaty, které teď připomínaly jen cáry průsvitné látky, byly pošpiněné rudou krví. Všechna ta krev nemohla patřit dívce. Zdálo se, že je nezraněna. Zafoukal studený větřík a odfoukl cár, který přikrýval její ruku – držela v ní zakrvácenou stříbrnou dýku. Ušla ještě pár kroků, když se sesunula k zemi.

Teprve tato poloha odhalila strašlivou krvácející ránu na jejím boku. Nevydala však ani hlásku. Zatímco mlčky trpěla, začínala se pod ní tvořit rudá skvrna. Pomalu zavírala oči a propadala se hlouběji do nevědomí. Někam, kde neudělala to, kvůli čemu zde leží a umírá. Vítr znovu zavál a strhl jí hnědé vlasy do tváře. Vůně její krve už prosytila celé okolí, když ucítila, že zde není sama. Její levandulová víčka se zatřepotala a nakonec odkryla čokoládové oči, v kterých byla nehynoucí bolest.

Mladý chlapec seděl vedle ní a odmítal být posledním, koho uvidí. Pokládal si vinu za to, že teď umírala. Kdyby jen tehdy vyčkal a nechal si to vysvětlit. Mohla být s ním a už nikdy by nemusela znovu zabít. On ji ale tenkrát nevyslechl a přinutil ji, ač nechtěně, odejít z jeho života. A teď tu ležela v kaluži krve a svírala jeho ledové ruce. Nepřestával se jí dívat do očí, věděl, že je už nikdy neuvidí. Ona si nezasloužila takový život, jaký vedl on. Ona měla žít, měla si najít milujícího manžela a mít s ním děti. Tohle bylo normální.

Ovšem neuvědomoval si, že její život se už zhoršit nedá. Co se dá zhoršit na životě člověku, který bere životy jiným lidem? Už od malička měla zkažený život, nešlo jí pomoct. On nevěděl, co všechno prožila, nevěděl, že za něho položila život. Zdá se to vtipné, položit lidský život za upíra, ale neexistovala jiná volba. Tentokrát ne. Už tehdy, když se potkali, si to uvědomila. Na konci každé hry musí někdo zemřít a ona je na řadě. Tentokrát z vlastní vůle.

Pomalu zvedala zakrvácenou bílou ruku k jeho tváři, kterou si chtěla pamatovat. Její bezkrevné rty se zatřepotaly, jak se snažila dostat ta slova z úst. Nezbývalo jí už moc času, ale tohle musela říct.

„Mi - mil - l - u-“ Slova jí uvázla v krku spolu s posledním výdechem. Její srdce vydalo poslední úder a zakrvácena ruka spadla do chlapcových dlaní. Byla mrtvá.

Mám pokračovat?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  sakraprace (21.05.2010 20:03)

Ty se ještě ptáš?! Napsat takový prolog a ještě se ptát. Jsem ukrutně zvědavá na další díly, takže doufám, že už je máš přichystané!!!

3)  eli771 (20.05.2010 23:58)

Wau, to bylo krásné.

2)  Popoles (20.05.2010 23:46)

No že se ptáš. Umíš krásně navnadit

1