30.07.2010 [14:30], AnneCullen, ze série Zabíjej mě něžně, komentováno 3×, zobrazeno 2080×

Je tu další díl, kde se děj posune o dost dopředu. Omlouvám se za to, jak je díl krátký, ale berte ho jen jako takovou "spojovačku".

5. Jen přátelé?

„Ahoj,“ pozdravil mě svým krásným hlasem, když jsem si pokládala učebnice na stůl. „To je náhoda, máme společnou hned první hodinu.“

„To je,“ přiznala jsem a skrývala úsměv pod záplavou vlasů, které mi spadaly do tváře. „Kdybys jen věděl,“ zamumlala jsem si pro sebe. Střelil po mě pohledem, který mi prozradil, že to nějak slyšel, a tak jsem větu doplnila v duchu: „že se mě už nezbavíš.“

„Tak, jak se ti líbí na škole?“ zeptal se se zájmem. Vzhlédla jsem k jeho andělskému obličeji a usmála se.

„Je to jiné,“ přiznala jsem. Po tom, co jsem se stala ovečkou Madame, studovala jsem jen dálkově. Prostředí střední školy jsem nikdy nepoznala.

„Odkud pocházíš? Jestli se smím zeptat.“

„Z Phoenixu. Tam jsem si moc deště neužila.“ Ale domov to nebyl.

„To si umím představit. Tady skoro pořád prší, žiji tu s rodinou už dva roky,“ usmál se na mě dalším krásným úsměvem.

Chvíli jsem přemýšlela, než mi na jazyk padla otázka, nad kterou sama se sebou debatuji už od chvíle, kdy jsem ho potkala.

„Proč se se mnou bavíš?“ vyhrkla jsem.

„Nevím,“ přiznal. „Tohle obvykle nedělám, ale… když jsem tě uviděl tam na parkovišti brečet, chtěl jsem ti pomoct. Jsi zvláštní.“

Zachechtala jsem se.

„Ani nevíš jak!“

Od té chvíle se z nás stali nerozluční přátele. Jeho sourozenci, kteří se stranili ostatním spolužákům, až na malou Alici, jeho přátelství se mnou neschvalovali, ale mě to nevadilo. Chtěla jsem si ty poslední okamžiky života užít.

Byl to už asi měsíc a půl, co jsme se setkali a byli jsme u mě doma a dělali esej. Povídali jsme si, blbli, smáli se, když mě začal lechtat. Jako až neuvěřitelně lechtivý člověk jsem se začala kroutit, než jsem mu naučených chvatem z Tai – chi vyklouzla. Překvapeně se na mě otočil a já strnula. Obvykle jsem si dávala dobrý pozor, abych před ním neukazovala svá bojová umění a teď na mě zíral překvapenýma zlatýma očima. Samozřejmě, že jsem si všimla, že moc nejí a mění se mu barva očí, ale nepátrala jsem po jeho tajemství. Vždyť já měla taky to své.

„Jak ses to naučila?“ ptal se a propaloval mě pohledem jako už mnohokrát.

„Ehm… jako malou mě matka přihlásila na Tai – chi. V Phoenixu není večer bezpečno,“ vykrucovala jsem se z tématu, které příliš blízce souviselo s mojí profesí.

„Bylo to ještě před tím, než táta…“ Schválně jsem změnila téma, ale vybrala jsem si zrovna to citlivé. Znovu jsem měla před očima ten hrozný sen, který mě po dobu přátelství s Edwardem už nezužuje.

Ani jsem nevěděla jak, ale Edward seděl se mnou na posteli a utěšoval mě.

„Jen si poplač, Bello. Vidím, jak se snažíš být silná, ale nejsi kámen. Klidně si vylij srdíčko, jsem tu s tebou,“ utěšoval mě dál a dál, zatímco já máčela jeho tričko slanou vodou.

„Změnila jsi mi život, víš?“ zašeptal mi do vlasů. „Mám tě moc rád, Bells.“

„Mám tě taky moc ráda, Edwarde, ale to ty víš,“ zašeptala jsem a přitáhla se víc do jeho náruče. Objímal mě i po tom, to mě slzy opustily.

Poslední co jsem vnímala bylo, když jeho studenou náruč vystřídaly načechrané peřiny a studený polibek na čelo.

„Spinkej má sladká, Bello. Mám tě rád, ani nevíš jak,“ zašeptal tichý sametový hlas. Možná se mi to zdálo, protože už jsem byla hluboko v říší snů, které se netýkaly té hrozné bouračky. Zdálo se mi o mém krásném příteli. Byl to vůbec jen přítel?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Jesska (30.07.2010 18:20)

Krásná, další kapitola bude určitě delší Teda nechci nějak naléhat, ale je to moc zajímavý příběh a já se prostě nemůžu dočkat

2)  piskot94 (30.07.2010 16:04)

ááá, narazila jsem na tule povídku jen tak náhodou a jelikož mě zaujal ten název, pustila jsem se do čtení... a rozhodně toho nelituji!!! budu nedočkavě čekat na svou novou drogu

1)  eMuska (30.07.2010 14:41)

Bola to nádherná kapitola, no zdala sa mi krátka... to nič, vyrieši to ďalšia!

1