17.06.2010 [20:30], AnneCullen, ze série Zabíjej mě něžně, komentováno 6×, zobrazeno 1913×

První setkání, jak Bella zareaguje na milého Edwarda?

4. Tři měsíce života

„Tohle nezvládnu,“ zašeptala jsem si pro sebe.

Jak jsem ta slova vyslovila, upřel na mě Edward svůj zlatý pohled. Byla v něm směsice zvědavosti, frustrace a nenaplněného očekávání. Na tu krátkou chvíli se naše oči střetly a jeho dokonalý obličej se stáhl bolestí, když rozpoznal výraz mé tváře. Rychle jsem sklopila hlavu k zemi a přemáhala slzy, které se tlačily do očí, protože v tuto chvíli jsem si uvědomila, že mi zbývají pouhé tři měsíce života, protože jeho zabít nedokážu. Nechci, nemůžu.

Rychle jsem se opřela zády o dveře mého auta, abych neupadla pod náhlým přívalem emocí. Slzy mi přetekly a já si schovávala obličej do dlaní. Přála jsem si, abych se nikdy nenarodila a nemusela cítit téhle beznadějí. Vědět, že pokládám svůj život za život člověka, kterého ani neznám a přesto ve mně jediným pohledem vzbudil tolik emocí.

„Promiň, není ti nic?“ zeptal se krásný melodický hlas kousek ode mě. Vzhlédla jsem a přes slzy uviděla jeho, jak stojí necelý metr za mám autem. Pohled na mé slzy ho, zdá se, vyděsil.

„Ne,“ kníkla jsem a hlas se mi zlomil. No tak, seber se, Isabello! Chováš se jako citlivka! „To nemůžu udělat,“ zašeptala jsem znovu.

„Můžu ti s něčím pomoct?“ zeptal se bezradně. Tak milý, to nemůžu udělat.

Co mu mám říct? Nic mi není, jsem nájemný zabiják ty jsi moje příští oběť. Ne, neboj se já ze tebe právě pokládám život.

Popotáhla jsem nosem. „To nic, kde - kde je tady přijímací kancelář?“

Usmál se podivným úsměvem, který mi zastavil srdce a pak dodal:

„Pojď, ukážu ti ji.“

Se zkoumavým výrazem jsem se na něj dívala, když mě s rozpustilým úsměvem pobídl, abych šla s ním.

„Och, to jsem ale nezdvořák. Jmenuji se Edward Cullen.“ Napřáhl ke mně ruku.

„Bella Swan,“ představila jsem se a jeho ruku přijala. V tu chvíli jsem měla pocit, že do mě uhodil blesk, když mezi našima rukama proběhl elektrický náboj. Snažila jsem se nebýt nevychovaná a nevytrhnout se mu, ale zdálo se, že ten podivný jev zaznamenal taky. Bylo tu ale ještě něco jiného.

„Není ti zima?“ zeptala jsem se starostlivě. Jeho ruka byla ledová. I v ledničce by mu muselo být teplo.

„Ne není, vlastně mi nikdy nebylo líp,“ usmál se můj krásný záhadný cíl. „Jestli se můžu zeptat, co tě tak rozhodilo před chvílí? To tak nesnášíš školu?“ pokračoval.

Tak, a teď rychle něco vymysli! „Víš, tvoje auto… v takovém jel můj táta, když se zabil,“ pronesla jsem poloviční pravdu. Na této škole bylo historkou, že můj táta zemřel a stará se o mě jen matka… tedy Madame.

„Och, to mi je líto. Jestli ti to udělá radost, můžu jezdit jiným autem.“ Proboha, jak může existovat někdo tak pozorný. Proč se ho chce někdo zbavit? V tom musí být něco víc.

„Ne, nechci tě omezovat. Navíc, když se minulosti nepostavím čelem, budu před ní utíkat po zbytek svého života.“ Tak proč se tím neřídíš? zašeptal tenký hlásek vzadu v mé hlavě.

„Kolik ti je, Bello?“ zeptal se.

„Bude mi 18, proč?“

„Od ostatních… spolužáků jsem nikdy takové rozumy neslyšel. Připadáš mi starší.“

„Špatné zážitky přidávají léta,“ poučila jsem ho. V tu chvíli jsme došli před Přijímací kancelář. Dokonce jsem zalitovala, že ta cesta byla tak krátká. V Edwardově přítomnosti mi bylo příjemně. Už jsem ani nepomyslela na nějaký úkol. Tři měsíce mého života výměnou za Edwardovu společnost mi připadalo jako dobrý obchod. Tedy, pokud bude se mnou chtít být.

„Uvidíme se pak,“ zašeptala jsem s neskrývanou nadějí v hlase.

Slyšel to. „Určitě. Přeji hodně štěstí první den, krásná Bello.“ S těmito slovy se otočil a svižným krokem odcházel k budově číslo 4. Usmála jsem se pro sebe. Řekl mi, že jsem krásná.

Ještě pořád usměvavá jsem vešla do kanceláře paní Copeové. Po nahlášení jména mi předala rozvrh spolu s plánkem školy. Byla jsem štěstím bez sebe, když mi došlo, že skoro všechny hodiny mám společné s Edwardem, abych se k němu lépe dostala. Vyšla jsem tedy směrem k budově číslo 4, přímo do učebny občanky. Napodobila jsem kluka přede mnou, který si sundával bundu a dával ji na věšák a pak vešel do třídy. Pohledem jsem zatěkala po třídě a našla jediné volné místo – vedle Edwarda.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  sakraprace (19.06.2010 08:34)

zajímavé, ale pro ni z toho kouká pěkný průšvih. Jsem zvědavá, co bude dál.

5)  Evelyn (19.06.2010 08:19)

4)  eMuska (18.06.2010 20:26)

prosím si ďalší dielik, je to úžasný nápad!!!

1)  MejBi (17.06.2010 20:46)

PROČ JE TO TAK KRÁTKÝ? =( JINAK ÚŽASNÁ KAPITOLKA..=))

1