27.10.2010 [23:15], Alaska, ze série Za zamčenými dveřmi, komentováno 7×, zobrazeno 2590×

4. kapitola - I ten největší světec přijde na scestí

I ten nejsvětější světec přijde na scestí

Seděli jsme v jídelně teď už našeho bývalého domova a čekali, až se k nám připojí Carlisle s Esme. Alice sice viděla, že si s námi chtějí promluvit, ale netušila o čem. I na ní bylo poznat, že je mírně nervózní.

Emmetta ale ani tato situace nedokázala rozházet. Jeho vzpomínky na nedávnou minulost na mě doslova ječely. Docházela mi trpělivost. Neustále jsem slabě vrčel, ale Emmett si toho buď nevšiml, nebo aspoň dělal, že o tom neví. Málem jsem už po něm skočil, zarazil mě zvuk přijíždějícího auta a myšlenky osob, které v něm jely.

Carlisle vešel s Esme do jídelny. Objímali se a na tvářích jim hrál úsměv. Oddechl jsem si, že se Esme ze své zachmuřené nálady dostala.

Nikdo nepromluvil. Všichni čekali na Carlislea, ten se posadil a spustil: „Chtěli bychom se vám omluvit, že jsme vás tak rychle a bez vysvětlení opustili. Rád bych to napravil, proto vám vysvětlíme, co nás k tomu vedlo.“

Esme zmizel úsměv z tváře, stále se však snažila, abychom si toho nevšimli. Carlisle se na ni podíval a povzbudivě jí sevřel dlaň.

Mírně křečovitě se na něj usmála, pokynula hlavou a Carlisle pokračoval: „V roce 1922 jsme se Esme a já přestěhovali do Forks, Edward se rozhodl na chvíli žít svůj vlastní život.“

Ostatní na mě vrhli vražedné pohledy, Carlisle jim však nedal místo k protestu, protože ihned pokračoval.

„Forks v té době byla velmi malá vesnice, žilo tam jen pár vesničanů a většina z nich byli propuštění otroci z La Push, což je tamější indiánská rezervace.

Otroci byli potomci evropských kolonizátorů, kteří si chtěli násilně přivlastnit území, které patřilo indiánům z La Push. Amerika se ale nakonec přece jen dostala do područí Evropanů, proto byla podepsána dohoda, že domorodci budou mít svou rezervaci, kde si mohou žít podle vlastních zákonů, a oni na oplátku propustí otroky.

Otroci, kteří opustili rezervaci, založili nedaleko La Push  novou vesnici Forks.

V době, kdy jsme se přistěhovali, tam nebylo moc pracovních příležitostí a krom toho každý každého znal, proto jsme se od samotné vesnice drželi dál. Kolovaly o nás různé povídačky, ale po čase jejich zájem o nás opadl a každý si žil svůj život.

Jednoho dne jsme se vydali na lov, shodou okolností do lesů v okolí rezervace. Napadl nás však obrovský vlk. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl. Byl velmi silný, ihned nám došlo, že to není obyčejné velké zvíře.

Bránili jsme se, jediné naše štěstí bylo, že jsme měli početní převahu. Nejspíš se nám povedlo mu zlomit pár kostí, protože po nějaké době začal kulhat a jeho útoky nebyly tak časté, pouze kolem nás kroužil a vrčel na nás. Naskytla se nám příležitost k útěku, tak jsme ji využili. Ohlédl jsem se ještě za sebe, vlk tam nehybně stál. Nepokusil se nás pronásledovat.

Doma jsem šel rovnou do knihovny, rozhodnut přijít na to, co ten vlk je a jestli nám může ublížit. Měl jsem takové neblahé tušení, že může.

Našel jsem zmínku o indiánských kmenech, jejichž bojovníci se převtělují do duší zvířat, aby ochránili svůj kmen. To byla jediná informace, kterou jsem získal.

Od té doby pokaždé, když jsme opustili dům, nás někdo sledoval. Nedalo se nepostřehnout ten strašlivý pach. Tušil jsem, kdo to je, ale už nikdy se nás nesnažil napadnout. Jakoby na něco vyčkával.

Bylo to nepříjemné, bál jsem se o Esme. Všude jsme chodili spolu, protože nejspíše čekal, až se rozdělíme a on se s námi vypořádá. Nebylo jisté, že nás dokáže zničit, ale nehodlal jsem to pokoušet.

Nejistota byla hrozná, proto jsem se jednou při lovu zařval:

„Co po nás chcete?!“

Nečekal jsem, že někdo odpoví, byl to spíše projev nejistoty a beznaděje. Odpovědi se mi však dostalo.

„Nestrpíme na našem území upíry!“ Z úkrytu vystoupil velmi vysoký a svalnatý snědý mladík.

Měřil si nás zuřivým pohledem. Netušil jsem jak reagovat, proto jsem vsadil na diplomacii. Řekl jsem mu, že nechceme nikomu ublížit. Potřeboval jsem z něho dostat, co je zač, byl jsem velmi zvědavý.

Z našeho rozhovoru jsem se dozvěděl, že je opravdu schopen zabít upíra a že jestli neodejdeme, tak se jejich počet zvýší a my jim už neunikneme. Strach narůstal, ale má zvědavost byla silnější. Nechtěli jsme se stěhovat. Moc se nám tam líbilo a Esme trvalo dlouho, než se jí podařilo vytvořit takové zázemí, jaké ve Forks máme.

Nakonec jsme vymysleli oboustranně prospěšnou dohodu. Indián nám ukázal hranice jejich rezervace a my jsme se zavázali, že ji nikdy nepřekročíme.

Od té doby jsme už měli klid, nikdo nás nepronásledoval a my jsme ve Forks prožili poklidný rok až do dne, kdy v rezervaci propukl požár.

Bylo to k večeru. Ucítili jsme štiplavý kouř a nad rezervací se vznášel dým, který byl načervenalý plápolajícím ohněm a zapadajícím sluncem, opravdu děsivá podívaná, jakoby rezervaci pohltilo samotné peklo.

Chtěli jsme s Esme jít na pomoc, ale naše dohoda nám to nedovolovala. Nemohli jsme překročit hranici. Nevěděli jsme, kolik vlků momentálně v rezervaci žije. Nechtěli jsme riskovat. Potichu jsme seděli, slyšeli jsme srdcervoucí řev a pláč, který se z rezervace ozýval, ale nemohli jsme nic dělat. Trvalo celou noc, než se jim podařilo požár zkrotit.  Stále jsme rokovali nad tím, jestli jim můžeme nějak pomoc, když jsme uslyšeli klapot koňských kopyt. Vyšli jsme před dům a čekali na návštěvníka. Nikdy nás nikdo nenavštívil, lidé se nám zdaleka vyhýbali, neměli potřebu přijít k našemu domu.

Když se dostal do našeho zorného pole, uviděli jsme koně s mužem ve středních letech, který před sebou něco vezl. Jel velmi rychle a před námi koně prudce zastavil, div se kůň nevzepjal.

Seskočil z koně a sebou stáhl i svůj náklad. Když jsme pochopili, co to je, zalapali jsme po dechu. V náručí svíral dívku, na první pohled bylo poznat, že je obětí požáru. Vlasy měla ohořelé, po celém těle se jí táhly popáleniny zanesené sazemi. Nebyla při vědomí, ale stále trhavě dýchala a její srdce dosvědčovalo, že je ještě živá.

„Jste doktor?“ vypálil na nás onen muž.

Nepřítomně jsem přikývl, nezmohl jsem se na nic jiného. Byl jsem naprosto konsternován tím, co jsem spatřil.

„Zachraňte ji!“ řekl nám a vložil mi ji do náručí.

Ucítil jsem, jak se Esme vedle mě napjala. Ona nebyla zvyklá na lidskou krev a v tu dobu nebyla ani moc stará, muselo pro ni být velmi těžké odolat.

Muž okamžitě nasedl na koně a odjížděl. Jakmile jsem se vzpamatoval, poslal jsem Esme na lov a dívku donesl do domu. Položil jsem ji na postel a okamžitě začal vymývat  její rány a ošetřovat popáleniny. Nedával jsem jí moc nadějí. Dařilo se nám ji držet při životě, ale k vědomí se nikdy neprobrala.

Postupem času si Esme zvykla a chodila jí vyměňovat obvazy. Muž, co ji přivezl, se už nevrátil.

Sedávali jsme s Esme u jejího lůžka a přemýšleli nad podivným osudem zubožené dívky.

Muž i dívka byli světlé pleti, tudíž nemohli být indiáni. Na druhou stranu jsme tušili, že její zranění pochází z požáru v La Push. Nikde jinde nebyl takový požár, který by jí způsobil tak rozsáhlé popáleniny. Dále jsme si neuměli vysvětlit, že se po ní nikdo neshání. Možná její rodina zemřela při požáru. Kdo ale byl ten muž, který ji přivezl, a proč se pro ni nevrátil?

Přál jsem si, aby se uzdravila, ale na druhou stranu jsem si nedovedl představit, co bychom potom dělali. Očividně neměla kam jít a v domě s upíry žít nemohla. Nechtěli jsme se prozradit. Bylo dobře, že se neprobrala k vědomí, když jsme netušili, co bychom jí řekli. Kdyby se ale probudila, možná by nám vysvětlila, co se stalo.

Jednoho dne začala lapat po dechu a srdce vynechávalo. Vzdávala to.

Možná by pro ni smrt byla vysvobození, naši mysl však zatemnilo prosté sobectví. Za tu dobu, co s námi žila, jsme se na ni upnuli. Upnuli jsme se na ni jako na vlastní dceru.

Při pohledu na zuboženou dívku jsem cítil potřebu pečovat o ni a za každou cenu ji udržet naživu. Viděl jsem na Esme, jak si ji zamilovala. Byla ztrápená z odchodu Edwarda, přestala se smát a žít.

Pochopte, nedávno jsme ztratili našeho jediného syna. Byli jsme opravdu zničení a tato dívka nás vytrhla z našeho smutku. Starali jsme se o ni a částečně zapomněli na bolest.

Věděli jsme, že jestli zemře, upadneme zpátky do naší lítosti. Nečekal jsem a okamžitě ji začal oživovat. Po nějaké době se jí dech zase zklidnil a srdce bilo pravidelně. Sesunul jsem se na židli, cítil jsem psychické vyčerpání. Esme na tom byla podobně. Po chvíli přesunula svůj zrak z dívky na mne a z jejích očí jsem pochopil, co chce. Mohli jsme ji přeměnit. Částečně by nám nahradila ztraceného syna. Našli bychom zase smysl naší existence, měli bychom pro co žít.

Nezapomínal jsem však na důvod, proč od nás Edward odešel. Nechtěl se smířit se svou existencí, trápil se. Co když nás potom bude proklínat? Chtěl jsem však udělat Esme zase šťastnou. Chtěl jsem vidět úsměv na její tváři a radost. Pár dní jsme s Esme ještě zvažovali pro a proti a poté došli k rozhodnutí, kterého budeme navěky litovat.

Nemohli jsme dlouho otálet. Dívčino srdce bylo příliš slabé a nevěděli jsme, kdy znovu zakolísá. Jakmile jsme se rozhodli, konali jsme.

Zprvu dívka ležela bez jediné známky změny, vyděsilo mě to. Každý okamžitě po kousnutí, jak víte, pociťuje spalující oheň, ona však nehybně ležela. Po chvíli sebou ale začala nepatrně házet. Nejspíš už jed začal uzdravovat její četná poranění, sílila a mohla začít reagovat na bolest provázející proměnu. Druhý den proměny jsem se rozhodl jí sundat obvazy a Esme ji chtěla obléci. I přesto, že upíři jsou od přírody krásní, vyrazilo mi to dech.

Kdyby mi někdo tvrdil, že ohořelé tělo, které k nám neznámý muž přivezl, patří dívce, která přede mnou teď ležela, nevěřil bych mu.

Všechny rány byly zahojené, místo ohořelých vlasů měla husté kaštanové lokny, které rámovaly alabastrově bílý obličej.

Přeměna se blížila ke konci a my jsme byli připraveni jí vše vysvětlit. Neustále mě sžírala myšlenka, jestli jsme se rozhodli správně. Její srdce zpomalovalo a naše napětí sílilo. Jaká bude? Bude nám to vyčítat celou věčnost? Nechá si to vysvětlit?

Srdce vykonalo poslední dva údery, odbilo svou práci a pak na věčnost utichlo. Netrvalo ani vteřinu a dívka narazila zády do stěny, kde se objevil její otisk.

„Neboj se…“ chtěl jsem ji uklidnit a vysvětlit situaci.

Ona však začala nekontrolovatelně vrčet. Esme udělala krok k ní se smířlivým gestem, aby pochopila, že se nás nemusí bát. Dívka však na ni okamžitě zaútočila, jen tak tak jsem stihl odhodit Esme na stranu a zabránit jejich střetu. Dívka po nevydařeném útoku spadla na zem, kde se objevily další prohlubně. Okamžitě se otočila a chtěla svůj útok opakovat, to jsme jí ale nedovolili.

Každý jsme rychle popadli její ruku a přišpendlili ji k podlaze. Jako novorozená měla obrovskou sílu, nebylo lehké ji udržet. Neustále se zmítala a nenechala se uklidnit. Potřebovala nutně na lov, aby se aspoň trochu ovládla. Nemohli jsme ji ale pustit, protože by na nás znova zaútočila. Nevěděl jsem co dělat. Každý novorozený je zmatený a ovládán svými pudy, nikdy jsem se ale nesetkal s takovou agresí. Museli jsme urychleně jednat, byla o hodně silnější než my a bylo jenom otázkou času, než se nám vykroutí.

Rozhodl jsem, že se ji pokusíme dostat k nějaké kořisti a doufal, že se ihned pustí za ní a přestane na nás útočit.

Utržili jsme několik kousanců, než jsme se dostali před dům, tam se nám vysmekla a zmizela mezi stromy. Okamžitě jsme se pustili za ní. Nemohli jsme ji samotnou nechat potloukat se lesem. Já jsem ji stvořil a měl jsem za ni zodpovědnost. K našemu zděšení jsme zjistili, že míří směrem k Forks.

Kdyby se dostala až do vesnice, nikdo by ji nedokázal zastavit - ani my. Zabila by všechny obyvatele, aby ukojila svou žízeň. Už jsem ani nepociťoval lítost, že jsem ji proměnil. Byl jsem ochromen hrůzou, co uvidím, až vběhneme do Forks, jestli vůbec ještě bude koho zachraňovat, pochyboval jsem.

Naštěstí se do Forks ještě nedostala, když jsme ji doběhli. Její první oběť byla zrovna v lese. Nadával jsem si, že jsem ji nedokázal uhlídat, ale na druhou stranu se mi i ulevilo, mohlo to dopadnout daleko hůř. Neměli jsme však příliš času, museli jsme vymyslet co dál.

Tušil jsem, že kdybychom ji nechali, tak jakmile dopije svou oběť, bude pokračovat dále do Forks. Už jsme se i přesvědčili, že ji nedokážeme udržet. Využil jsem, že je plně zabraná do své kořisti a poslal Esme pro nějaké zvíře. Sám jsem u ní zůstal a pozoroval ji z dostatečné vzdálenosti, bylo nebezpečné se k ní přibližovat, dokud bude naprosto zmítána svými pudy.

Ještě ani nedopila a Esme se objevila s jelenem. Opatrně jsem ho položil vedle ní a zase se vzdálil, čekal jsem, co se bude dít. Dívka zvedla hlavu od ztuhlého lidského těla. Sice to byla stále ta samá kráska, ze které jsem ještě včera sundával obvazy, ale její výraz byl naprosto děsivý. Rudé oči žhnuly nepříčetností, po tvářích jí stékala krev a celé její tělo bylo napnuté. Jakmile se nadechla, otočila svůj pohled k jelenovi a ač nakrčila nos, vrhla se po něm.

S Esme jsme ulovili ještě další zvířata a podstrčili jí je. Její žízeň neměla konce. Naštěstí ji ale uhasila zvěří a ne lidmi. Těla zvířat jsme postupně kladli čím dál tím hlouběji do lesa, abychom ji donutili vzdálit se od Forks a lákavého pachu lidské krve. Povedlo se nám to.

Postupně se její nepříčetné hltání změnilo na uvolněnější sání krve. Našla i způsob, jak se nejlépe dostat ke krční tepně a jediným pohybem ji protít. Byla čím dál tím víc obezřetnější. Když dopila asi osmé zvíře, nechala jeho tělo spadnout na zem, přikrčila se a potichu vrčela. Její pohled se soustředil na nás. Byla připravená se bránit, ale prozatím nezaútočila.

Pochopil jsem, že mám jedinečnou příležitost pokusit se s ní komunikovat. Po předchozí zkušenosti jsme se s Esme nehýbali a já na ni promluvil. Řekl jsem jí, co se z ní stalo, nejspíš ale nevnímala. Neustále těkala očima mezi mnou a Esme. Zeptal jsem se na její jméno, ale neodpověděla.

Pokoušeli jsme se s ní komunikovat, aby se ovládla a začala s námi mluvit. Nevedlo se nám to. Když k nám vítr zavál vůni medvěda, neváhala a vrhla se za ním.

My jsme ji neustále doprovázeli a snažili se ji udržet dál od lidí. Trvalo to víc jak měsíc, než přestala mít nutkání na nás útočit. Mohli jsme se v jejím okolí volně pohybovat a nechala se kamkoliv nasměrovat, když jsme jí zastoupili cestu.

Stále však nebyla při smyslech, chovala se jako agresivní zvíře. Párkrát jsme v lese narazili i na člověka, nepovedlo se nám ji zastavit.

Nevzdávali jsme to. Věděli jsme, že po roce by její síla měla začít slábnout a doufali jsme, že potom ji budeme schopní udržet. Nepřestávali jsme to však stále zkoušet po dobrém.

Pokaždé, když se nekrmila, jsme se snažili s ní komunikovat. Dosahovala nepatrných pokroků, nelovila už tak často. Asi po osmi měsících jsem zaznamenal změnu v jejím chování. Začal jsem mít pocit, že nám naslouchá.

Neodpovídala, ale z jejích očí už nevyzařovala původní nepříčetnost. Od té doby byly její pokroky rychlejší, nedlouho na to nám sdělila své jméno - Bella.

Zanedlouho komunikovala i holými větami. Stále však byla nevypočitatelná. Při každém nečekaném podnětu reagovala přehnaně. Usoudili jsme, že nastal čas vrátit se do domu a ukázat Belle náš kulturní způsob života.

Bella se učila pomalu, ale pokroky byly znát. I když se na lovu ještě dvakrát neovládla a zabila člověka. Uvědomovala si ale, že by se vědomě neměla vystavovat pokušení a snažila se mu vyhýbat.

Jak jsem se později dozvěděl, nechtěla zabíjet lidi, ale její upíří podstata byla silnější. Brávali jsme ji na lov častěji, aby nebyla v takovém pokušení.

Po dvou letech nás přemluvila a my ji nechali poprvé jít na lov samotnou. Byla pryč nepřiměřeně dlouho. Začínali jsme se o ni bát.

Najednou však vtrhla do dveří. Ani se nezastavila, proběhla kolem nás a my jsme pouze slyšeli bouchnout dveře od jejího pokoje. Do nosu nás uhodila lákavá vůně lidské krve. Okamžitě jsme si uvědomili, co se stalo. Bella se neudržela.

Esme šla za ní, aby ji uklidnila. Neotevřela jí. Nechtěli jsme na ni zbytečně naléhat. Druhý den jsem to nevydržel a šel jí domluvit. Cítil jsem se hrozně, kdybych nebyl takový sobec a nepřeměnil ji, nemusela by teď tolik trpět.

Bylo to již podruhé, co jsem takto zklamal. Nejdřív Edward a teď Bella. Zničil jsem jejich existenci. Stalo se přesně to, čeho jsem se obával.

Promlouval jsem k ní skrz dveře, odpovědi jsem se ale nedočkal. Použil jsem i autoritativní hlas otce, ale stále nic. Z pokoje se neozývaly žádné zvuky, jakoby tam nikdo nebyl. Nechali jsme ji tedy pár dní v klidu a doufali, že až bude chtít, promluví si s námi. Nechtěli jsme ji nechat utápět se v lítosti, ale nedala nám šanci jí pomoci.

S Esme jsme se rozhodli zajít na lov. Potřebovali jsme si pročistit hlavu, oba jsme si vyčítali, co jsme Belle provedli. Ač se Bella začala trochu ovládat, tento život byl pro ni opravdu obtížný, neustále byla zmítána upířími pudy, i po dvou letech se trápila.

Jednou mi dokonce proběhla hlavou myšlenka, že by pro ni bylo lepší živit se lidmi. Bylo pro nás těžké sledovat, jak se trápí a vědět, že jsme ji toho mohli ušetřit, kdybychom ji nechali umřít.

V lese jsme však narazili na nepříjemný štiplavý pach. Poznali jsme ho, takto byl cítit vlk, s kterým jsme uzavřeli smlouvu. Bylo jich však více, přesně jak předpověděl. Řekl bych, že nejméně tři. Zanedlouho se k nám donesl i dusot obrovských tlap a nepříčetné vrčení.

Z jejich projevu jsem usoudil, že se nejedná o diplomatickou návštěvu a proti třem jsme neměli nejmenší šanci. Rozhodli jsme se pro útěk. Nechtěli jsme je přilákat k Belle, proto jsme zamířili na sever, pronásledovali nás dlouho, až na hranice s Kanadou. Naštěstí se nám povedlo je nakonec setřást. Doufali jsme, že nechali Bellu na pokoji. Sama by proti nim neměla šanci.

Počkali jsme den a doufali, že se vlci vrátili zpátky do rezervace. Dumali jsme nad příčinou jejich útoku. Podle smlouvy by zaútočili pouze, kdybychom vkročili na jejich území.

Nebyli jsme si vědomi porušení smlouvy, ale nemohli jsme si být jistí, jestli se třeba omylem Bella nedostala do rezervace. Jednou jsme se o smlouvě před ní zmínili, nebyl jsem si ale jist, jestli mě vnímala. Vyčítal jsem si to, měl jsem ji lépe varovat, vždyť jsem na ní viděl, že není schopná se soustředit více než několik minut. Měl jsem se přesvědčit, že pochopila.

Vydali jsme se zpátky do našeho domu, naštěstí nikde v nejbližším okolí vlčí pach nebyl cítit. Nehodlali jsme se tu příliš dlouho zdržovat, kdo ví, jestli nás vlci stále nehledají. Rychle jsme s Esme vběhli do domu a já se vrhnul ke dveřím, chtěl jsem je vyrazit, popadnout Bellu a rychle utéct. Co se však stalo, nikdo z nás nečekal.

Dveře zapraskaly, přesto se však nepohnuly. Tupě jsme na ně zírali. Esme do nich začala nepříčetně bušit, ale bez výsledku. Po několika marných pokusech mě napadlo vyzkoušet okno. I to však našemu náporu odolalo a skrz závěsy nebylo dovnitř vidět.

Za námi se z lesa začalo ozývat vrčení. Otočili jsme se a viděli v přítmí tři vlčí siluety. Byli naježení a připravení kdykoliv zaútočit. Pomalu se k nám přibližovali a my měli jen málo času rozmyslet se, co dál.

K Belle do pokoje jsme se nemohli dostat a neměli jsme ani jistotu, jestli tam je. Nedokázali jsme si to nijak vysvětlit a já nechtěl přijít o Esme. Tři vlci na nás bylo moc. Neměli bychom šanci.

Jediná naše naděje byl zase útěk a i ten byl v dané situaci dosti riskantní. Uchopil jsem Esme za ruku, podíval se do jejích očí a viděl v nich stejné dilema. Nechtěla Bellu opustit. Docházelo jí ale, že když tu zůstaneme, nijak jí nepomůžeme. Naposledy jsme pohlédli na teď již rozbité okno a rozeběhli se zpátky na sever. Měli jsme štěstí, zase jsme unikli. Běželi jsme do Denali, kde jsme našli útočiště.“

Zbloudilé myšlenky:

Proč jsem stále na světě? Sice nežiju, ale existuju.

Je to trest?

Nebo jsem tu, abych odčinila své hříchy, a poté se mi dostane sladké nevědomosti?

Ne.

Na takové štěstí nevěřím, já už nemám právo na šťastný konec. Můj zločin je neomluvitelný.

Vždyť právě z jejich úst jsem slýchávala, že vše má svůj význam. Měla i jejich smrt svůj význam?

Tolik lží namlouváme svým dětem, abychom je udrželi v sladké nevědomosti a nevinnosti jejich dětství.

Nebo, i když víme, že to jsou lži, doufáme v pravý opak?

Malujeme svým potomkům vzdušné zámky, abychom je udrželi daleko od kruté reality, a možná doufáme, že oni sami svou nevinností stvoří lepší a šťastnější svět.

Není to ale pravda, každý nakonec prozře a díky nevědomosti může být naše uvědomění obzvláště bolestné.

Proč jste mi už od dětství netloukli do hlavy, že život je krutý slizký bídák, který vás nechá se potácet tím největším bahnem a když už si myslíte, že jste se v tom marastu naučili chodit, podkopne vám sprostě nohy?!

Existuje nějaká řeka, která by z vás to bahno a patos smyla?

Další naivní představa. Proč pořád doufáme, že vše spěje ke šťastnému konci?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Alaska (29.10.2010 19:10)

A už to prasklo! No dobře, tak ne uplně všecko.
Ree: Nechci nic prozrazovat dopředu, ale v rámci zachování tvého zdraví nezapomeň v pár následujících kapitolách pravidelně dýchat .
julie: Snad jsi byla úspěšná, děkuji.
Janeba: "rozporubolné vysvětlení" zajímavá kombinace slov. Nicméně máš pravdu, Tvůj výraz skvěle popisuje Bellu - však uvidíš.
Bye: Jestli tam pořád je , ale nebudu mlžit, však uvidíš. Zblodilé myšlenky... jejich vývoj byl opravdu zajímavý.V prvotním návrhu vůbec nebyly, ale potom mě strašně vyčerpávalo, psát "jen" příběh s dějem a tak vznikly, jako doplněk každé kapitoly. Jenže pak si zyčaly dělat co chtěly a probojovaly se do mísr, kde původně vůbec neměly být... Díky za ta krásná slova.
ambra: Všichni hrají své veselé role, ale jak budou žít v domě s TÍMHLE??? - tak přesně tuhle myšlenku jsem nikdy nedokázala zformulovat a složitě ji opisovala. A měniči, ani nevíš, jak mě těší, že to tak cítíš. Měniči pro mě představují trochu tvrdší oříšek, nikdy jsem se nedokázala do nich plně vcítit.
Evelyn: Jak už ambra zmínial, nerada se příliš odkláním od předlohy, ale tohle jsem prostě musela trochu pozměnit.

6)  Ree (28.10.2010 19:23)

Ještě mi řekni, že je Bella pořád uvnitř, a asi omdlím Ne, vážně to byla síla. Jsem zvědavá, co se dozvíme příště. Vážně mě hrozně užírá ta nevědomost. Zajímalo by mě, co se stalo Belle. Proč je taková, kde je, co je s tím pokojem a jaký pro ni chystáš další osud...

5)  julie (28.10.2010 19:15)

Tohle nezvládám, jdu uklidit tu hromádku kapesníků a pohledám tajné zásoby manželovy slivky... Alasko, je to neuvěřitelně strhující a ...

4)  Janeba (28.10.2010 15:26)

Ach ..!Jsi naprostá virtuózka! Bylo to opravdu nádherné a rozporubolné vysvětlení! Jsem moc zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál! Brilantně poskládaná písmenka! Díky!

3)  Bye (28.10.2010 12:25)

Á, dveře se pootevřely.
Takže Bella, upírka.
A tím ten chabý výčet vědomostí končí. Zůstává hromada otázek.
Ježkovy oči, oni se tam fakt chtěj znovu nastěhovat???
Když tam ONA nejspíš pořád je?
Alasko, originálně stvořeno a důmyslně poskládáno!
Tentokrát jsem zapomněla dýchat u zbloudilých myšlenek.
"Existuje nějaká řeka, která by z vás to bahno a patos smyla?"

2)  ambra (28.10.2010 10:30)

No, máš to dokonale promyšlené. Dozvěděli jsme se toho poměrně dost, ale na konci mi došlo, že mě vlastně dusí ještě větší tajemství a tíživá hrůza než před touto kapitolou. Bella je upírka. Skoro stejně stará jako Edward. Proč byla taková? Byla snad před přeměnou šílená? Kde je teď? Jako temná princezna zakletá za těmi dveřmi v TOM pokoji? Všichni hrají své veselé role, ale jak budou žít v domě s TÍMHLE??? Po zádech mi neběhá mráz - při čtení jsem se klepala celá. Jo a abych nezapomněla - poprvé jsem měla husinu z měničů... Cítila jsem jejich dech na svém studeném krku...

1)  Evelyn (28.10.2010 09:26)

Alasko, já jsem ani nedýchala... Tušila jsem, že za dveřmi bude Bella, ale příběh k tomu by mě nenapadl. Je mi jí hrozně líto a zároveň jsem strašně zvědavá, co za mocnou schopnost má, že se dokázala takhle izolovat a co přesně ji k tomu dohnalo.

1