28.11.2010 [21:45], Alaska, ze série Za zamčenými dveřmi, komentováno 8×, zobrazeno 2559×

12. kapitola - Souboj myslí

Souboj myslí

Trvalo mi pár sekund, než jsem si uvědomil, že scéna, kterou jsem viděl, byla z Belliny mysli. Dílky skládačky do sebe začaly zapadat a mně se podařilo poodhalit část Belliny minulosti. Skrze její myšlenky jsem cítil vinu, nechuť k vlastní existenci a hysterickou nenávist sebe sama.

Instinktivně jsem ji objal a přitáhl si ji na hruď.

„Proč!“ zařvala nepříčetně na celou místnost a upírala na mě skelný pohled.

„Proč, proč, proč,…“ pokračovala dál šeptem a její nepřítomný výraz dával znát, že je uzavřená ve svém trýznivém světě a nevnímá okolí.

„Jaspere,“ zašeptal jsem. Za chvíli jsem ucítil plíživou vlnu klidu. Kupodivu i na Bellu trochu působila.

Položila hlavu na má prsa a její tělo se začalo otřásat vzlyky. Hladil jsem ji po vlasech a uklidňoval ji jak malé dítě. Kéž by i její trápení bylo jako u dětí – bezvýznamné a rychle odeznívající.

Její mysl byla zatemněná naprostým zoufalství. Žádná smysluplná myšlenka neměla šanci dostat se na povrch.

Čím déle jsem ji držel, tím více jsem si uvědomoval hranici mezi mou a její myslí. Číst v ní pro mě bylo neobyčejné a unikátní. Jakmile jsem k ní pronikl, celý svět přestal existovat. Neslyšel jsem nikoho jiného kromě ní, nic nenarušovalo naše spojení.

Pokaždé, když jsem se jí dotkl, na mě náhle zaútočily obrazy, které jsem zprvu automaticky pojal za své, ale mylně. Takto zpětně jsem začal naše setkání chápat odlišně.

První dotek – neskutečná bolest, která mě donutila okamžitě naše spojení přerušit. Tenkrát jsem ani netušil, že jsem poprvé nahlédl do její hlavy. Dnešní situace mu byla tolik podobná.  Zoufalství a bolest, slova vyjadřující pocity. Ale tenkrát ani dnes se nejednalo o pocity, nýbrž o určitý druh myšlenek, které nevyjadřujeme slovy. Pro mě to byla pouze iluze bolesti, ale ona ji skutečně pociťovala – mučivou spalující bolest zarývající se až do nejvzdálenějších periferií našeho kamenného těla.

Druhý dotek – pocit horkosti rozlévající se z hrudi do všech končetin a hlavy, kde zastíral rozumné uvažování. Jednalo se i tehdy o její myšlenky? Tato idea mě natolik okouzlovala, že jsem se neodvážil jí uvěřit. Přinášela mi pocit plný euforie. Představa, že by má přítomnost přinášela Belle něco jiného než panickou hrůzu, ba dokonce - existovalo pouze jedno slovo, které by daný okamžik vystihovalo – vzrušení, mě děsila. Podvědomě jsem doufal v pravdivost svých úvah, ale nedovolil jsem si v ně věřit.

Z ničeho nic se její mysl začala projasňovat a skrz hlubiny hysterie se na povrch drala první smysluplná myšlenka.

„Zab mě!“ Ta slova uvízla jako chladná ocelově lesklá kulka v mém znovu objeveném srdci. Ustal jsem v pohybu svých rukou, které prsty brázdily cestičky v jejích vlasech. Zvedla ke mně svou tvář a upřela na mě oči s prosebným výrazem.

Její stále se ozývající prosba mě naprosto ochromila. Dvě slova: „Zab mě!“ se ozývala jako palba kulometu – stejně zhoubně.

Můj mozek se začínal vzpírat její myšlence. Pocit krutosti zaujímal značnou část upíří osobnosti, Carlisle se ho snažil staletí potlačovat a my ho napodobovali a ona teď pokouší mou relativně silnou vůli? Hlupačka.

Vycítila mou nezlomnost, proto změnila strategii. Poznal jsem, že je pevně odhodlaná dosáhnout své prosby. Dokázala se na ni upnout a soustředit i přes duševní rozhozenost.

Přestala mě trýznit těmi dvěma definitivními slovy a začala novou taktiku.

Čtení myšlenek jsem vždy považoval spíše za své prokletí, ale až Bella mi ukázala skutečné peklo.

Viděl jsem obličej malého chlapce, kterému z čela přes nos až k ústům stékala kapka matčiny krve. Výjev, z kterého jsem nemohl spustit oči. Volala mě k sobě, obličej se stal pouhým pozadím poskytujícím zátiší oné skvostné a vzácné tekutině. Rudá cestička dělící obličej se prodlužovala k bradě, kde se krev hromadila v novou kapku. Její pád jsem však už nevnímal, protože mé oči spočinuly na hypnotizujícím rytmu dvou krčních tepen. Jejich činnost byla zvýrazněna chlapcovým strachem. Ač jsem se bránil sebevíc, nešlo tomu odolat.

Pokusil jsem se uniknout jejím myšlenkám, tentokrát mě ale ona pevně sevřela ve svém objetí a odmítala mě pustit. Rozhlédl jsem se kolem, hledal jsem pomoc. Všichni stáli v kruhu okolo nás, ruce napřažené před sebe a dlaněmi se opírající? O nic. I jejich výraz byl znepokojený, zda ze stejného důvodu jako můj, jsem nedokázal posoudit, neslyšel jsem je. Mou mysl neustále napadala Bella.

Stál jsem uprostřed místnosti a přede mnou na zemi ležela tři mrtvolně bledá těla – chlapec, žena a muž. I když on k nim očividně patřil, jeho bledá pokožka pro mě představovala určitou odlišnost od snědého chlapce a ženy. Tři promrhané životy – nesmyslné vraždy sloužící pouze pro ukojení žízně stvůry, která nikdy neměla spatřit světlo světa. Vědomí viny mě neskutečně trápilo, ale až na pokraj hysterie mě dováděla skutečnost, že já ty tři bytosti miloval!

Snažil jsem se znovu obnovit pevnou hranici mezi Bellinými a mými vlastními myšlenkami. Její mysl pro mě byla jako plameny spalující mé tělo, které však nikdy nedohoří, nikdy nedosáhne úlevy.

„Ano, spalující pocit, který nikdy nepřestane. Bude tě pronásledovat celou tvou věčnost, nikdy nenalezneš klidu. Není úniku. Zabij mě a zbavíš se ho.“ Jako by mi našeptával samotný ďábel. Byla velmi přesvědčivá. Začínal jsem ztrácet soudnost a za každou cenu se chtěl zbavit toho nesnesitelného mučení. A ona mi dávala možnost, jak toho docílit. Roztrhat ji, spálit a bude klid. Pohlédl jsem do jejích nepříčetných a vyzývajících očí.

Už nikdy v životě nechci spatřit její myšlenky.

Pevně jsem ji uchopil za ruce a chystal se trhnout.

Jakmile jsem se rozhodl, ona uviděla můj záměr a po tváři se jí rozlil úsměv plný očekávání, což  mě vytrhlo z mučivé agónie. Znovu jsem byl schopen vnímat své vlastní myšlenky a vybavily se mi sekundu trvající okamžiky, kdy se Bella smála – když jsem ji míjel na schodech v očekávání, že zaslechnu její myšlenky, když Emmett vyvedl nějakou kravinu, když poprvé odolala člověku, když se chtěla chovat jako člověk. Ne všechny vzpomínky byly mé vlastní, ale to vůbec neubíralo na jejich kráse.

Uvědomil jsem si, že jsem postaven do stejné situace, jako Carlisle s Esme. Zabít ji a zbavit ji jejího věčného trápení, ale zároveň ji ztratit – nikdy už nespatřit její úsměv. Odešla by z tohoto světa a já bych tu zůstal, sám. Nedokázal jsem si představit, že by neexistovala. Proč?

Po celou svou existenci bych se nezbavil obrazu, jak trhám její nádherné mramorové tělo. Celou dobu mě tu trápí myšlenkou nad ztrátou blízkých osob, díky ní jsem si teď až příliš živě uvědomoval, jaké to je. Kdyby odešla, nezbavil bych se tohoto pocitu. Bella pro mě byla důležitá.

Jsem sobec, nedokážu ji nechat jít.

„Proč?! Proč mě nenecháte jít a nutíte mě snášet kruté rány mého bytí. Co jsem provedla tak strašného, čím jsem si to zasloužila?! Nosím jen zkázu a smrt, ničím všechny bytosti kolem sebe. Zničím vás všechny, jestli se mě nezbavíte. Když už nechcete vyhovět mému přání, zachraňte aspoň sebe. Se mnou vás čeká jen neštěstí.“ Byla v koncích, docházely jí argumenty, kterými by mě přesvědčila.

Přestala na mě útočit a sama se utápěla ve své agónii.

„Bello?!“

„Co se děje, Edwarde?“

„Edwarde?!“

„Mluv s námi!“

Atmosféra se trochu uklidnila a já jsem zjistil, že všichni nás pozorují s panikou. Urputně se dožadovali nějakého vysvětlení a z jejich slov jsem cítil strach, strach o nás.

I ona si teď všimla povyku kolem.

„Nepustím je k nám, dokud se mě nezbavíš,“ vyhrožovala, ale věděl jsem, že ona sama si tím není jistá. Neovládala svou schopnost. Do nedávna ani nevěděla, že existuje. Přítomnost oné bariéry si plně začínala uvědomovat, až když na vlastní oči viděla, jak působí. Teď už sama dokázala vycítit, kde se rozprostírá, ale její přítomnost či velikost se nepodřizovala její vůli. Nebyla si jistá, jak dlouho bude neproniknutelná stěna na svém místě, zároveň ale ani netušila, jestli někdy zmizí.

„Jsme v pořádku. Bella si jen vybavila jednu nepříjemnou vzpomínku,“ snažil jsem se je uklidnit. Bellinu prosbu jsem radši nezmiňoval.

Netušil jsem, jestli se mi povedlo je uchlácholit. Číst gesta a výraz tváře nebyla má silná stránka.

„Proč k vám nemůžeme?“ zeptal se Carlisle.

„To nic. Bella jen neumí svou schopnost ještě plně ovládat.“ V Carlisleově obličeji se mihlo nadšení, které však stále bylo překrýváno nejistotou. Aspoň něco jsem poznal.

Neušel mi Bellin kyselý škleb. Vadilo jí, že ji mám tak dokonale přečtenou a vidím až na dno její duše. Ztrácela jistou výhodu svého tajemna. Pustila mě a o krok ode mě ustoupila, ztratila zájem mít mě ve své hlavě.

Jaké bylo překvapení nás obou, když i přes volný prostor mezi námi byly naše mysli stále spojené. Děsilo mě naše momentálně nevyhnutelné prolnutí. Stále jsem měl v živé paměti obrazy, kterými mě Bella mučila.

Bella se vzdala veškerých nadějí na vysvobození a začala se znovu utápět v mysl zastírající bolestivé agonii. Svezla se na zem, její svěšená ramena a tvář sklopená směrem ke klínu mě vybičovaly k jednání. Byl jsem teď jediný a zároveň i první, kdo měl k této zlomené duši přístup.

Sklonil jsem se k ní a vzal ji do náruče. Svou hlavu schovala pod mou bradu. Odnášel jsem ji do jejího pokoje a ostatní se před námi rozestoupili, ne aby mi umožnili projít, ale vzdušná stěna, která se pohybovala společně s námi, je k tomu donutila.

„Edwarde,“ ozvala se nešťastně Esme. Můj tvrdý pohled ji však umlčel. Celé Bellino trápení byla naše vina, mě nevyjímaje. Stoupal jsem s ní po schodech, rodinu nechávajíc za sebou.

Sedl jsem si s ní do houpacího křesla a kolébal ji jak malé dítě. Mé oči spočinuly na okně před námi.  Pochopil jsem její vášeň v tomto pohledu. Divoká zelená příroda osvětlená zapadajícím sluncem oslňovala svou krásou a jako jediná byla schopna donutit myšlenky opustit mé tělo.

Zprvu nesmělé zaklepání na dveře se měnilo v zběsilé bušení a připomnělo mi zakletí tohoto pokoje – Bellina vězení. Tentokrát tu však nebyla sama.

„Jsme v pořádku,“ zopakoval jsem dnes už podruhé. „Nechte nás,“ dodal jsem tišeji.

Stejně jako když se tenkrát Carlisle rozhodl Bellu přeměnit a cítil povinnost se o ni postarat, jsem teď já cítil zodpovědnost za Bellino trápení a nejen to. Poznal jsem daleko lépe její skutečnou osobnost. Byla krutá a nelítostná a sama se za to nesnášela. Litoval jsem ji. Krvelačná agresivní zrůda a nevinná milující dívka, dvě naprosto odlišné osobnosti uvězněné v jednom těle. Ne vše mi ale bylo až tak jasné.

Vlci chtěli vydat Bellu, ona vyvraždila tu rodinu. Proč tam šla?

Chtěla jsem je vidět. Nechtěla jsem jim ublížit.

Proč s ní nešli Carlisle nebo Esme?

Oni nemohli na území La Push, nemohla jsem je vystavit takovému nebezpečí.

Proč je chtěla vidět?

Byla to má rodina – otec, nevlastní matka a nevlastní bráška. Chyběli mi, strašně moc.

Otec? Toho muže jsem už někde viděl… u Carlislea. Byl to ten samý muž, který přivezl Bellino sežehnuté tělo.

Otec mě sem dovezl?

Naše překvapené oči se střetly. Mé i její myšlenky spolupracovaly, jakoby je vymyslel jeden člověk. Když jsem si nedával pozor, nevěděl jsem, kam sahá mé vlastní já, stejně na tom byla i Bella. Jednomu z nás se v hlavě vytvořila otázka a ten druhý okamžitě a nevědomky přišel s odpovědí, jakoby onu otázku položil sám sobě.

Bella vyskočila na nohy a postavila se přede mě. Byla vyděšená, nechápala sama sebe a už vůbec ne své schopnosti.

Začala kontrolovat své pocity a já poznal, jak vnímá své okolí. Neviditelnou bariéru cítila jako stěny místnosti. Jakýkoliv pohyb vzduchu se od ní odrazil, pouze slabě zavibrovala, díky čemuž se zvuky z této neprostupné bubliny dostávaly i mimo ni.

Uvědomila si i změnu povahy oné bariéry, Když jsme byli dole obklopeni rodinou, měla tvar nafouknuté bubliny, která nás obalovala s jistou rezervou, cokoliv nám přišlo do cesty, jí muselo uhnout. Když jsme ale vstoupili do jejího pokoje, rozprostřela se kolem stěn a pohltila všechny předměty v místnosti. Stala se z ní nehybná krychle těsně přiléhající ke stěnám pokoje. Ani můj, ani její pohyb už neměnil její tvar. Nikdo nemohl k nám a my nemohli ven. Bella ani nechtěla pryč, vyhovovala jí tato izolace před světem, ani ji nenapadlo, že by ji ta bariéra omezovala.

Přemáhala mě zvědavost, proto jsem vstal a přešel k rozbitému oknu, které postrádalo sklo. Natáhl jsem ruku a dotkl se očekávané překážky – chladná a tvrdá. Spolu s mým pohybem si ale Bella všimla i něčeho jiného. Cosi nás spojovalo – elastická blána pronásledující každý můj pohyb, obepínala mě jako druhá kůže, dostávala se až pod mé oblečení. Cokoliv hmotného jí prošlo, stejně tak i křeslo, které teď stálo mezi mnou a Bellou, kterou obepínal druhý konec pružné slupky. Ani jednu z bariér jsme nemohli spatřit pouhým okem, ale Bella ji cítila a já s ní.

S rukou stále na neproniknutelné stěně jsem si znovu vzpomněl na první bolestivý dotyk a Bellina mysl začala okamžitě bez zaváhání spolupracovat.

Zbloudilé myšlenky

Vzduch kolem mě se nahustil a energie rozprostřená kolem se smrskla do těsné bubliny.

Cítila jsem se jako v pasti, malé stísněné komůrce, jejíž stěny se na mě bortily. Všechny svaly v těle jsem měla napnuté a spotřebovávala tak zbytky svých sil.

Jednala jsem ryze pudově. Snažila jsem zachránit své tvrdé tělo a snad i svou křehkou duši, či už jen pouze mysl?

Cítila jsem, že musím tento zvláštní pocit udržet co nejdéle, ať to stojí, co to stojí, že na něm závisí má existence. Zároveň se ale ve mně rozlévala beznaděj, protože jsem si uvědomovala konečnost svých sil, které teď mizely nezadržitelným tempem.

Zbývalo mi posledních pár chvil na tomto temném světě, který jsem i přes jeho krutost milovala. Moře širokou škálou nálad zvýrazňující titěrnost lidí. Písčité pobřeží ho uklidňovalo jako trpělivá matka otce, kterému přetekly nervy nad jeho ratolestmi. Zelené zátiší luk, lesů a plání – hřiště pro lidské plémě. A naše vlastní hračky - silnice, domy, vesnice, města, kterými jsme jako malé děti stavěli a plánovali náš vlastní mikrosvět na dvorku matky přírody. Bude mi chybět…

„Bello?“

Překvapeně jsem otevřela oči. Spatřila jsem dva jantarově zářící kruhy, které se má mysl snažila přiřadit k tušené vzpomínce. I když mě má mysl momentálně zrazovala, tělo mělo jasno. Přes veškerou námahu jsem ucítila klid a radost.

Ochromila mě prudká bolest, která mě donutila zavřít oči. Měla jsem pocit, že mi někdo vrazil ruku přímo do hrudníku a samotnými prsty drtí mé kamenné srdce. Trvala však jen pár okamžiků a místo očekávaného naprostého prázdna se dostavil závan vzduchu, který zatemnil mé zbloudilé myšlenky a uvrhl  mě po osmdesáti pěti letech zpět do kruté reality.

Hrdlo se mi stáhlo náhlou potřebou. V krku se mi rozlil oheň vysávající veškerou domnělou tekutinu, vyschlá sliznice se smršťovala nedostatkem vlhkosti. Mé tělo nutně potřebovalo krev. Nevybíravě a paličatě se domáhalo pozornosti v podobě bolesti paprskovitě vystřelující z hrdla do hlavy, spalující poslední racionální myšlenky.

Prudce jsem otevřela své žraločí oči zčernalé touhou po krvi. Mé smysly mě však zradily. Pach jídla byl všude kolem mě. Dlouho jsem ho necítila, velmi dlouho, zapomněla jsem, jak je jedinečný a slastný. Nedokázala jsem však určit, odkud vychází, nehybně se vznášel ve vzduchu, jakoby tu byl stále přítomný.

Mé oči mě však nezradily, spatřila jsem bytosti, které můj mozek neomylně přiřadil k potravě. Mé napnuté neovladatelné tělo se vymrštilo ke skoku a narazilo do tvrdé postavy. Ještě v letu se na povrch prodrala myšlenka, že něco je špatně.

Svou akcí jsem spotřebovala veškerou sílu a mé tělo bezvládně spadlo na zem uvědomující si pouze bolest.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Alaska (29.11.2010 23:43)

Janeba: Moc mě těší, že se ti to nezdá jako povrchní plkání.
Bye: S tím štítem jsem se pěkně natrápila, často se mi pletl i tam, kde překážel. A tajemnství zatím známe Bellu upírku.
Evelyn: Troufám si tvrdit, že to jejich intimno se posune mnohem dál... A co se týče Belly, ano měla jsem snahu podat upírku v realističtějším světle. Snad jsem to nepřehnala.

7)  Evelyn (29.11.2010 17:41)

Alasko, tohle bylo dokonalé...
Takovéhle spojení považuji za to asi úplně nejintimnější, co může dva lidi, nebo upíry, potkat.
A Bellina minulost, její činy, uf, oproti originálu obrovský posun a změna, ale dle mého k realističtějšímu a uvěřitelnějšímu příběhu upíra.

6)  Bye (29.11.2010 15:20)

Alasko, to, co se odehrávalo v tý jejich (její) bublině bylo něco tak neskutečně intimního, že se mi z toho až tajil dech.
To, jakým způsobem Edward ty její ďábelský svody zvládnul, bylo přímo uhrančivý! A to mu nikdo nepomohl. Dokonce i on sám byl v tu chvíli svým vlastním protivníkem. Tomu říkám síla lásky!
Líbí se mi, jak máš propracovaný fungování Bellina štítu i vzjájemný propojení s Edwardovou schopností. Jak se s tím mazlíš.
A teď k tajemství - takže už vím, kdo Bella je, co provedla a chápu důvody jejího chování. Tak proč mám pocit, že mi říkáš tak zoufale málo? Kde jsou ti vlci?
Zbloudilé myšlenky, to bylo první setkání s Edwadem, co?

5)  Janeba (29.11.2010 08:19)

To je teda něco! Tvá povídka se naprosto odlišuje od ostatních tady uveřejněných! Nutí člověka přemýšlet a zabývat se podstatou nejen upířího bytí. Bylo nádherné, jak se Edward dostal k Belle a i přes šokující vzpomínky i její prosbu, s ní zůstal! Alasko - strhující neobyčejné dílko! Děkuji!

4)  Alaska (29.11.2010 00:03)

Moc Vám všem děkuji, že stále se mou máte trpělivost.
Ree: No zbloudilé myšlenky si tak trochu dělaly, co chtěly. Většinou ale byly o pár dní napřed oproti současnému ději a ta dnešní byla vzpomínka, snad jsem to moc nezamotala. A jak to zkončí... tehdy jsem to netušila ani já.
ambra:
Joana: Odpovědi budou brzy. Snad jen prozatím dvě malé nápovědy - Vlci chtějí upíra, co vyvraždil rodinu v La Push. A Bellin otec ji přivezl k doktorovi... Snad nebudeš z výsledku zklamaná.

3)  Joana (28.11.2010 22:18)

Mají to komplikované, sice chápu, že vlci chtějí Bellu za vraždu vlastní rodiny, to ale znamená, že byla jednou z La Push o vlastní otec ji dobrovolně dal do léčení upírovi? A nevrátil se pro ní? Protože to udělal za zády kmene, do kterýho se přiženil? No je tu moc otázek a já si ráda počkám na odpovědi

2)  ambra (28.11.2010 22:14)

Zab mě! mě zabilo. Žádné prázdné teatrální gesto. Kdepak. Skutečná touha po nebytí. A já jí tak rozuměla... Ty pasáže, kdy si vzpomíná na tu událost a kdy tím zavaluje Edwarda... Dusila jsem se. Fakt. Čistý děs. A čistě dokonalá povídka. A duševní propojení E B je tak originální a neotřelý nápad, že k tomu není třeba zbytečně plkat. Ty víš, co si o TOMHLE myslím.

1)  Ree (28.11.2010 22:04)

Tak teď jsi mě dokonale zmátla, jestli ty zbloudilé myšlenky patřily do přítomnosti, nebo do doby, kdy se vrátili Cullenovi. Ale podle konce soudím, že do přítomnosti.
Ovšem to propojení s Edwardem je tak... zvláštní. Celá povídka je zvláštní. Ty jsi zvláštní. A za to tě bezmezně obdivuju a tuhle povídku doslova žeru.
Edward je hrozně sladký a Bella je chudák Napůl nestvůra, napůl křehká dívka Vážně si u tebe netroufám říct, jak to dopadne. Ale hrozně mě to zajímá

1