03.12.2010 [22:00], Lioness, Povídky jednorázové, komentováno 19×, zobrazeno 2392×

Pro mě netypické... Romantika, díky které jsem si osladila náladu. V hlavních roli Embry a... on nebo ona?
Vycházím z teorie, že Jacob se zamiloval do Belly proto, že cítil její krev a jednoduše věděl, že na něj v budoucnosti čeká Nessie. Věřím, že Osud existuje.

Upozorňuji, že se jedná o slash!

Šel jen co noha nohu mine, nespěchal. Zápas začínal až za půl hodiny, a tak se zatím jen spokojeně promenádoval po hlavní ulici Port Angeles s obrovskou krabicí zabalenou v jednoduchém, světle modrém balícím papíře v podpaží.

Byl sám na sebe hrdý. Z dřívějších zkušeností věděl, že vybrat svatební dar není jednoduchý úkol, tentokrát byl ale přesvědčen, že se mu to povedlo.

Quil se měl ženit, konečně se dočkal své vysněné Claire. A že to nebyla obyčejná holka – jedna z nejhezčích v La Push, na střední i univerzitě, milá, chytrá, trochu potřeštěná... a hlavně sportovní nadšenec. Pasovali k sobě jako dva kusy skládačky. Samozřejmě.

Ale co jim koupit? Quil a Jacob měli jako dárek čtrnáctidenní zájezd do Finska, Sam a Emily jim koupili něco do domu... Nakonec se Embry rozhodl zaměřit na jejich společný koníček a pořídit jim brusle. Což o to, zjistit Quilovu velikost nebylo složité, Claire byla ale těžší oříšek. Ale podařilo se.

A tak teď mířil nejdřív ke svému mírně ojetému autu a následně do oblíbeného sport baru na rohu Páté a Nábřežní. Dnes proti sobě hráli Boston Red Soxs a Los Angeles Angles - to si nemohl nechat ujít! Užíval si už jen tu atmosféru rivalství mezi fanoušky.

Měl rád tyhle osamělé večery, jen s obyčejnými lidmi. Bez smečky. Miloval své bratry, a i když už se po odchodů Cullenů nepřeměňovali, stále si dobře rozuměli. Ale občas bylo příjemné jen tak vypadnout z rezervace.

Dorazil patnáct minut před začátkem zápasu, usadil se u svého oblíbeného stolku s perfektním výhledem na širokoúhlý televizor, který si zasloužil za svou svalnatou a až skoro strach nahánějící postavu, pokývnutím hlavou se pozdravil s ostatními pravidelnými návštěvníky a krátce zámaval rukou ve vzduchu, na znamení toho, že si chce objednat. Tím ale skončila veškerá rutina.

Místo dlouholetého číšníka Maxe k němu přikročil muž o mnoho mladší, než byl on sám. Mohl chodit tak do druháku na vysoké. Měl opálenou kůži, blond melír, světle modré oči, středně vysokou postavu a milý úsměv na tváři. Červené tričko mu obklopovalo jemně svalnatý hrudník a obyčejné džíny skrývaly sexy zadek.

„Přejete si?“ promluvil příjemným hlasem.

Když se ani po chvíli nedočkal odpovědi, ale jen upřeného zmateného zírání, pokračoval sám.

„Pivo?“

„Ehm, jo, jasně,“ dostal ze sebe konečně Embry. „A chipsy,“ dodal automaticky.

„Dobře, hned to bude.“

Svižně se vydal k baru a začal čepovat. Platili tu dobře, měli příjemné prostředí a k tomu ještě mohl sledovat všechny důležité zápasy sezony. Jen někteří zákazníci byli trochu... podivíni. Ten poslední by v soutěži podivnosti vyhrál na plné čáře.

Na první pohled působil jako sportovec. Měl vymakanou, hodně vysokou postavu, ačkoliv už mu muselo táhnout na pětatřicet, bronzovou kůži, která jasně svědčila o tom, že je indián, hnědé oči a zářivě bílé zuby. Sršelo z něj jakési jemné charizma. Přesto se ale choval tiše, až skoro uťáple.

Když před něj postavil natočené pivo a mísu s brambůrky, znovu se mu podíval do očí a Embry mu pohled zamyšleně oplácel. Cítil také to jiskření?

„Kde je Max?“ vypadlo z něj docela obhrouble.

„Nevím,“ pokrčil blonďák rameny. „Dal výpověď.“

S těmi slovy se otočil a začal se věnovat dalším zákazníkům.

Embry z toho zápasu nic neměl. Kdo vyhrál, se dozvěděl, až když mu jeden z chlapů, s kterými se v baru občas bavil, při odchodu poklepal na rameno a bodře prohlásil, že „Boston tuhle sezonu prostě jede“. Ale až moc dobře si pamatoval, jaký odstín měly vlasy a oči nového číšníka, a jaký nápis se skvěl na jeho tričku. Do háje...?

///

Philip, jak se ten nový mladý kluk jmenoval, byl fajn. Vážně fajn. O sportech toho věděl hodně, hrál za svoji vysokou tady v Seattlu americký fotbal a měl po pěti holkých na každém prstě. Jednoduše byl Tím-populárním-hezounkem. A s přemýšlivým, ale zároveň vtipným a odvázaným Embrym si rozuměl velice dobře.

Rádi spolu pokecali a několikrát jim téma vydrželo i dlouho po zavírací době. I tohle byl ten případ. Uteklo už pár měsíců od té doby, co se poznali a Embry už nebyl podivínem, ale jen trochu moc přemýšlivým člověkem, co se občas zasekne.

Povídali si o všem možném. Tentokrát byla tématem rodina. Embry vyprávěl o smečce, které říkal jen 'parta kámošů', a Phil mu na oplátku vyprávěl o své o pět let starší sestře. Byl to klidný večer. Ze začátku.

Pak se opili. Něco smíchali při ochutnávání a brambůrky a solené oříšky nebyly moc dobrým podkladem pro jejich žaludky. Následně už se hnali do průšvihu, který si zatím nedokázali ani představit.

Diskutovali čím dál vášnivěji a o naprosto nesouvisejících věcech. Dostali se až k basketbalovým týmům a zaboha se nemohli shodnout na tom, kdo to letos vyhraje.

Philip se nahnul k Embrymu ještě blíž, ačkoliv seděl jen na vedlější barové stličce, ve snaze mu nějak vnuknout svůj názor. Dostal se tak blízko, až cítil teplo jeho těla, které z něj sálalo. Nepřišlo mu to divné. Ta vzdálenost se vlastně oběma velice zamlouvala.

Embry se k němu posunul ještě blíž, sám překvapen tím, že jeho motorika je ještě naprosto v normálu, a nevšímajíc si mlžného oparu ve své mysli, zastiňujícím jeho racionální myšlení. Chvíli setrval asi pět centimetrů od obličeje svého společníka, dívaje se hluboko do jeho světlých očí, a když Philip reagoval jen jemným úsměvem a vyzývavým pozvednutím obočí, zničil i tu malou vzdálenost mezi nimi. Mezi rezervovaností a chtíčem.

Spojil jejich rty do jejich prvního společného polibku, který byl přesně takový, jaké první polibky mají být – něžné a krásné. Jejich rty se přirozeně doplňovaly a laskaly. Embry mu jazykem přejel přes kontury rtů a Philip mu na to odpověděl dráždivým kousnutím.

Pomalu se od sebe oddálili a zrychleně dýchali. Jejich pohledy se setkaly a oni se spokojeně usmáli. Realita a rozum šly stranou. Přitiskli svá vysportovaná těla k sobě a znovu se políbili. Tentokrát to však bylo jiné – dravé a chtivé.

Chvíli tam ještě napůl seděli a napůl stáli. Pak, omámení a nepřemýšlející, bez zábran a logiky, se ocitli na tvrdé zemi. Tam, kam se nikdy dostat neměli.

Vzduch prořízly dvojité steny.

///

Probudil se první. V hlavě měl zabodáno ticíce střepů, které se při každém maličkém pohybu rozezněly a začaly do sebe bolestně narážet. Snažil se vzpomenout na včerejší večer. Marně. Vše bylo rozmazané a nejasné. Otevřel oči a zjistil, že je pořád v baru, nahý na holé zemi. Barové židličky po jeho levé ruce byly dost rozházené a okolo byly lahve a skleničky. Rychle zavřel oči, když ho ozářily první denní paprsky, a snažil se vybavit si včerejší podrobnosti. Zůstal tu po zavíračce… a nebyl sám… vzpomněl si na láhve piva a vodku s džusem, které si včera dopřál až moc… Něco si vybavoval, něčí steny a úžasný sex, ale nemohl si vzpomenout na žádnou kočku, která by včera stála za hřích.

Znovu otevřel oči, odhodlaný vstát, obléct se a vydat domů. Dnes naštěstí neměl směnu, takže mohl svůj stav řešit doma, ve vyhřáté posteli nebo vaně. Překulil se na pravý bok a… všechno se mu vybavilo. Od včerejšího zápasu po zavíračku i žhavou noc. Do prdele.

Věděl, že alkohol s ním dokáže dělat divy, ale že je až tak blbej… Byl zhrozený sám sebou. V panice se rychle oblékl a naštěstí ho ani nevzbudil.

Zmizel dřív, než sluneční paprsky dosáhly o metr dál, k jeho společníkovi.

///

Sedl si na bar, úplně dozadu. Tak, aby na něj viděl, ale nepřekážel mu. Dorazil čtvrt hodiny před zavíračkou a počkal, dokud se podnik úplně nevylidnil. Pak se dočkal jen nervozního pohledu, těkání očima a pobíhání v marném předstírání úklidu. Naivně si představoval, že to bude lehčí.

Tiše si odkašlal, čímž přitáhl jeho pohled, jak si všiml, ale nestřetl se s ním.

„To včera...“ chtěl začít klidně, ale jakmile se na chvíli odmlčel, ztratil možnost mluvit, přerušený svým společníkem.

„Byl průser! Je to průser! Víš, jak se to říká – chyba. Já nejsem gay!“

Opatrně se na něj podíval a nahnul hlavu na stranu. On si tak jistý nebyl. Proč by se jinak neotiskl? Proč ho to k Philovi tak táhlo? Ale věděl, že je to špatně. Že to, co udělali, bylo špatně.

„Nikdy se to nestalo,“ řekl tvrdě.

Počkal si na zmatené přikývnutí, a pak naposledy prošel dveřmi toho lokálu.

///

Rychlým krokem mířil přes jednu z nejrušnějších ulic Seattlu ke svému autu zaparkovanému v podzemních garážích. Vracel se z práce a měl naspěch, byl pozvaný na večeři k Samovi a Emily a už teď měl menší zpoždění, pokud se chtěl doma ještě převléct.

Zapípal mu mobil uložený v pravé kapse kalhot. Hbitě po něm sáhl. Jedna přijatá SMS.

Nebude ti vadit, když se k nám přidá bratr Jared. Že ne?

Zasmál se a rychle začal psát odpověď.

Když si odpustí své kecy o svatém bratru Embrym... tak jo. :)

Zmáčkl tlačítko pro odeslání, mobil vrátil na místo původního uložení a s malým úsměvem na tváři vzhlédl... aby se střetl s pohledem blankytně modrých očí.

„Ehm... ahoj, Philipe.“

„Čau, Quile.“

Oba dva byli stejně nejistí, zaražení a červení ve tváři, když se vedle nich ozval jasný ženský hlas.

„Ale no ták, Phile, buď alespoň jednou za rok gentleman a představ mě!“

Stočil svůj pohled napravo a trochu dolů.

A pak se vesmír zatočil, a když se ustálil, už nic nebylo jako dřív.

Měl smysl.

Ona byla příčina i důsledek.

Ona byla začátek i konec.

Ona byla smysl.

Měla opálenou kůži, obarvené hnědočervené vlasy pod lopatky, menší nos, ďolíček na levé tváři a stejně blankytně modré oči jako Philip. Byla menší postavy, měla menší prsa a kulatý větší zadeček, kde se „bylo za co chytit.“ Na sobě měla světle šedé džíny a zelené tričko s krátkými rukávy a potiskem vlka. Byla dokonalá.

„No, tohle je moje ségra Connor.“

 

O rok později

Začali hrát Wagnerův svatební pochod. Dveře od kostela se otevřely a stála tam ona. V bílých šatech s vlečkou a širokou sukní vypadala kouzelně. Držela se za ruku se svým bratrem a usmívala se na něj. Nepochyboval, že ona nemusí přemáhat pokušení rozběhnout se mu vstříc. Chtěla dokonalou svatbu a takhle by si ji nezkazila. Puntičkářka.

Došli půl metru od něj, když si vyměnil upřený pohled s Philipem. Věděl, že se mu to moc nelíbí. Dokázali si sice vybudovat nové vzájemné přátelství na jiných základech, ale přesto mu očividně představa toho, že si jeho sestra bere někoho, s kým se vyspal, nedělá dobře. Přesto mu její ruku podal a dokonce nádavkem přidal letmý úsměv. Věděl, že jsou pro sebe jako stvoření.

Embry zas na oplátku věděl, že není gay. Možná bisexuál, ale ani to snad ne. Jen její krev, její existence ho dokázala vábit natolik, že... ale to nebylo důležité. Byla to minulost, která vybledla v záři jeho jediné hvězdy.

Když se jeho ruka dotkla její jemné kůže, už nevnímal nic. Neviděl, jak si Philip došel sednout ke svému příteli a chytil ho za ruku. Neslyšel hlas kněze. Ignoroval spokojené pohledy vlků. Svou pozornost věnoval jen jí a jejím nádherným modrým očím. A dvěma větám. A možná ani těm ne, snad jen dvěma slovům.

„Ano.“

Ano.

Šel jen co noha nohu mine, nespěchal. Zápas začínal až za půl hodiny, a tak se zatím jen spokojeně promenádoval po hlavní ulici Port Angeles s obrovskou krabicí zabalenou v jednoduchém, světle modrém balícím papíře v podpaží.

Byl sám na sebe hrdý. Z dřívějších zkušeností věděl, že vybrat svatební dar není jednoduchý úkol, tentokrát byl ale přesvědčen, že se mu to povedlo.

Quil se měl ženit, konečně se dočkal své vysněné Claire. A že to nebyla obyčejná holka – jedna z nejhezčích v La Push, na střední i univerzitě, milá, chytrá, trochu potřeštěná... a hlavně sportovní nadšenec. Pasovali k sobě jako dva kusy skládačky. Samozřejmě.

Ale co jim koupit? Quil a Jacob měli jako dárek čtrnáctidenní zájezd do Finska, Sam a Emily jim koupili něco do domu... Nakonec se Embry rozhodl zaměřit na jejich společný koníček a pořídit jim brusle. Což o to, zjistit Quilovu velikost nebylo složité, Claire byla ale těžší oříšek. Ale podařilo se.

A tak teď mířil nejdřív ke svému mírně ojetému autu a následně do oblíbeného sport baru na rohu Páté a Nábřežní. Dnes proti sobě hráli Boston Red Soxs a Los Angeles Angles - to si nemohl nechat ujít! Užíval si už jen tu atmosféru rivalství mezi fanoušky.

Měl rád tyhle osamělé večery, jen s obyčejnými lidmi. Bez smečky. Miloval své bratry, a i když už se po odchodů Cullenů nepřeměňovali, stále si dobře rozuměli. Ale občas bylo příjemné jen tak vypadnout z rezervace.

Dorazil patnáct minut před začátkem zápasu, usadil se u svého oblíbeného stolku s perfektním výhledem na širokoúhlý televizor, který si zasloužil za svou svalnatou a až skoro strach nahánějící postavu, pokývnutím hlavou se pozdravil s ostatními pravidelnými návštěvníky a krátce zámaval rukou ve vzduchu, na znamení toho, že si chce objednat. Tím ale skončila veškerá rutina.

Místo dlouholetého číšníka Maxe k němu přikročil muž o mnoho mladší, než byl on sám. Mohl chodit tak do druháku na vysoké. Měl opálenou kůži, blond melír, světle modré oči, středně vysokou postavu a milý úsměv na tváři. Červené tričko mu obklopovalo jemně svalnatý hrudník a obyčejné džíny skrývaly sexy zadek.

„Přejete si?“ promluvil příjemným hlasem.

Když se ani po chvíli nedočkal odpovědi, ale jen upřeného zmateného zírání, pokračoval sám.

„Pivo?“

„Ehm, jo, jasně,“ dostal ze sebe konečně Embry. „A chipsy,“ dodal automaticky.

„Dobře, hned to bude.“

Phil se svižně vydal k baru a začal čepovat. Platili tu dobře, měli příjemné prostředí a k tomu ještě mohl sledovat všechny důležité zápasy sezony. Jen někteří zákazníci byli trochu... podivíni. Ten poslední by v soutěži podivnosti vyhrál na plné čáře.

Na první pohled působil jako sportovec. Měl vymakanou, hodně vysokou postavu, ačkoliv už mu muselo táhnout na pětatřicet, bronzovou kůži, která jasně svědčila o tom, že je indián, hnědé oči a zářivě bílé zuby. Sršelo z něj jakési jemné charizma. Přesto se ale choval tiše, až skoro uťáple.

Když před něj postavil natočené pivo a mísu s brambůrky, znovu se mu podíval do očí a Embry mu pohled zamyšleně oplácel. Cítil také to jiskření?

„Kde je Max?“ vypadlo z Embryho docela obhrouble.

„Nevím,“ pokrčil blonďák rameny. „Dal výpověď.“

S těmi slovy se otočil a začal se věnovat dalším zákazníkům.

Embry z toho zápasu nic neměl. Kdo vyhrál, se dozvěděl, až když mu jeden z chlapů, s kterými se v baru občas bavil, při odchodu poklepal na rameno a bodře prohlásil, že „Boston tuhle sezonu prostě jede“. Ale až moc dobře si pamatoval, jaký odstín měly vlasy a oči nového číšníka, a jaký nápis se skvěl na jeho tričku. Do háje...?

///

Philip, jak se ten nový mladý kluk jmenoval, byl fajn. Vážně fajn. O sportech toho věděl hodně, hrál za svoji vysokou tady v Seattlu americký fotbal a měl po pěti holkých na každém prstě. Jednoduše byl Tím-populárním-hezounkem. A s přemýšlivým, ale zároveň vtipným a odvázaným Embrym si rozuměl velice dobře.

Rádi spolu pokecali a několikrát jim téma vydrželo i dlouho po zavírací době. I tohle byl ten případ. Uteklo už pár měsíců od té doby, co se poznali a Embry už nebyl podivínem, ale jen trochu moc přemýšlivým člověkem, co se občas zasekne.

Povídali si o všem možném. Tentokrát byla tématem rodina. Embry vyprávěl o smečce, které říkal jen 'parta kámošů', a Phil mu na oplátku vyprávěl o své o pět let starší sestře. Byl to klidný večer. Ze začátku.

Pak se opili. Něco smíchali při ochutnávání a brambůrky a solené oříšky nebyly moc dobrým podkladem pro jejich žaludky. Následně už se hnali do průšvihu, který si zatím nedokázali ani představit.

Diskutovali čím dál vášnivěji a o naprosto nesouvisejících věcech. Dostali se až k basketbalovým týmům a zaboha se nemohli shodnout na tom, kdo to letos vyhraje.

Philip se nahnul k Embrymu ještě blíž, ačkoliv seděl jen na vedlější barové stličce, ve snaze mu nějak vnuknout svůj názor. Dostal se tak blízko, až cítil teplo jeho těla, které z něj sálalo. Nepřišlo mu to divné. Ta vzdálenost se vlastně oběma velice zamlouvala.

Embry se k němu posunul ještě blíž, sám překvapen tím, že jeho motorika je ještě naprosto v normálu, a nevšímajíc si mlžného oparu ve své mysli, zastiňujícím jeho racionální myšlení. Chvíli setrval asi pět centimetrů od obličeje svého společníka, dívaje se hluboko do jeho světlých očí, a když Philip reagoval jen jemným úsměvem a vyzývavým pozvednutím obočí, zničil i tu malou vzdálenost mezi nimi. Mezi rezervovaností a chtíčem.

Spojil jejich rty do jejich prvního společného polibku, který byl přesně takový, jaké první polibky mají být – něžné a krásné. Jejich rty se přirozeně doplňovaly a laskaly. Embry mu jazykem přejel přes kontury rtů a Philip mu na to odpověděl dráždivým kousnutím.

Pomalu se od sebe oddálili a zrychleně dýchali. Jejich pohledy se setkaly a oni se spokojeně usmáli. Realita a rozum šly stranou. Přitiskli svá vysportovaná těla k sobě a znovu se políbili. Tentokrát to však bylo jiné – dravé a chtivé.

Chvíli tam ještě napůl seděli a napůl stáli. Pak, omámení a nepřemýšlející, bez zábran a logiky, se ocitli na tvrdé zemi. Tam, kam se nikdy dostat neměli.

Vzduch prořízly dvojité steny.

///

Probudil se první. V hlavě měl zabodáno ticíce střepů, které se při každém maličkém pohybu rozezněly a začaly do sebe bolestně narážet. Snažil se vzpomenout na včerejší večer. Marně. Vše bylo rozmazané a nejasné. Otevřel oči a zjistil, že je pořád v baru, nahý na holé zemi. Barové židličky po jeho levé ruce byly dost rozházené a okolo byly lahve a skleničky. Rychle zavřel oči, když ho ozářily první denní paprsky, a snažil se vybavit si včerejší podrobnosti. Zůstal tu po zavíračce… a nebyl sám… vzpomněl si na láhve piva a vodku s džusem, které si včera dopřál až moc… Něco si vybavoval, něčí steny a úžasný sex, ale nemohl si vzpomenout na žádnou kočku, která by včera stála za hřích.

Znovu otevřel oči, odhodlaný vstát, obléct se a vydat domů. Dnes naštěstí neměl směnu, takže mohl svůj stav řešit doma, ve vyhřáté posteli nebo vaně. Překulil se na pravý bok a… všechno se mu vybavilo. Od včerejšího zápasu po zavíračku i žhavou noc. Do prdele.

Věděl, že alkohol s ním dokáže dělat divy, ale že je až tak blbej… Byl zhrozený sám sebou. V panice se rychle oblékl a naštěstí ho ani nevzbudil.

Zmizel dřív, než sluneční paprsky dosáhly o metr dál, k jeho společníkovi.

///

Sedl si na bar, úplně dozadu. Tak, aby na něj viděl, ale nepřekážel mu. Dorazil čtvrt hodiny před zavíračkou a počkal, dokud se podnik úplně nevylidnil. Pak se dočkal jen nervozního pohledu, těkání očima a pobíhání v marném předstírání úklidu. Naivně si představoval, že to bude lehčí.

Embry si tiše odkašlal, čímž přitáhl jeho pohled, jak si všiml, ale nestřetl se s ním.

„To včera...“ chtěl začít klidně, ale jakmile se na chvíli odmlčel, ztratil možnost mluvit, přerušený svým společníkem.

„Byl průser! Je to průser! Víš, jak se to říká – chyba. Já nejsem gay!“

Opatrně se na něj podíval a nahnul hlavu na stranu. On si tak jistý nebyl. Proč by se jinak neotiskl? Proč ho to k Philovi tak táhlo? Ale věděl, že je to špatně. Že to, co udělali, bylo špatně.

„Nikdy se to nestalo,“ řekl tvrdě.

Počkal si na zmatené přikývnutí mladšího muže, a pak naposledy prošel dveřmi toho lokálu.

///

Rychlým krokem mířil přes jednu z nejrušnějších ulic Seattlu ke svému autu zaparkovanému v podzemních garážích. Vracel se z práce a měl naspěch, byl pozvaný na večeři k Samovi a Emily a už teď měl menší zpoždění, pokud se chtěl doma ještě převléct.

Zapípal mu mobil uložený v pravé kapse kalhot. Hbitě po něm sáhl. Jedna přijatá SMS.

Nebude ti vadit, když se k nám přidá bratr Jared. Že ne?

Zasmál se a rychle začal psát odpověď.

Když si odpustí své kecy o svatém bratru Embrym... tak jo. :)

Zmáčkl tlačítko pro odeslání, mobil vrátil na místo původního uložení a s malým úsměvem na tváři vzhlédl... aby se střetl s pohledem blankytně modrých očí.

„Ehm... ahoj, Philipe.“

„Čau, Embry.“

Oba dva byli stejně nejistí, zaražení a červení ve tváři, když se vedle nich ozval jasný ženský hlas.

„Ale no ták, Phile, buď alespoň jednou za rok gentleman a představ mě!“

Stočil svůj pohled napravo a trochu dolů.

A pak se vesmír zatočil, a když se ustálil, už nic nebylo jako dřív.

Měl smysl.

Ona byla příčina i důsledek.

Ona byla začátek i konec.

Ona byla smysl.

Měla opálenou kůži, obarvené hnědočervené vlasy pod lopatky, menší nos, ďolíček na levé tváři a stejně blankytně modré oči jako Philip. Byla menší postavy, měla menší prsa a kulatý větší zadeček, kde se „bylo za co chytit“. Na sobě měla světle šedé džíny a zelené tričko s krátkými rukávy a potiskem vlka. Byla dokonalá.

„No, tohle je moje ségra Connor.“

O rok později

Začali hrát Wagnerův svatební pochod. Dveře od kostela se otevřely a stála tam ona. V bílých šatech s vlečkou a širokou sukní vypadala kouzelně. Držela se za ruku se svým bratrem a usmívala se na něj. Nepochyboval, že ona nemusí přemáhat pokušení rozběhnout se mu vstříc. Chtěla dokonalou svatbu a takhle by si ji nezkazila. Puntičkářka.

Došli půl metru od něj, když si vyměnil upřený pohled s Philipem. Věděl, že se mu to moc nelíbí. Dokázali si sice vybudovat nové vzájemné přátelství na jiných základech, ale přesto mu očividně představa toho, že si jeho sestra bere někoho, s kým se vyspal, nedělá dobře. Přesto mu její ruku podal a dokonce nádavkem přidal letmý úsměv. Věděl, že jsou pro sebe jako stvoření.

Embry zas na oplátku věděl, že není gay. Možná bisexuál, ale ani to snad ne. Jen její krev, její existence ho dokázala vábit natolik, že... ale to nebylo důležité. Byla to minulost, která vybledla v záři jeho jediné hvězdy.

Když se jeho ruka dotkla její jemné kůže, už nevnímal nic. Neviděl, jak si Philip došel sednout ke svému příteli a chytil ho za ruku. Ignoroval spokojené pohledy vlků. Neslyšel hlas kněze. Svou pozornost věnoval jen jí a jejím nádherným modrým očím. A dvěma větám. A možná ani těm ne, snad jen dvěma slovům.

„Ano.“

Ano.

věnováno Nikol18

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  kajka (29.03.2012 21:42)

Lioness, byl to krásný příběh. Je mi úplně fuk, že jde o slash. Moc se mi líbilo, jak s citem přistupuješ k neobvyklému tématu vzájemné mužské přitažlivosti, nic podobného jsem tady zatím nečetla. Zvládlas` to líp než skvěle. Bylo to něžné a uvěřitelné. Pointa byla překvapivá, vlastně máš naprostou pravdu, nikde není řečeno na jakém základě otisk vlastně vzniká. Děkuju ti.

17)  Michangela (11.01.2011 20:22)

Krásně vyjádřený nápad! Ten otisk je vážně plný záhad a umí zajímavě zamíchat lidskými životy! Dík.

16)  Lioness (11.01.2011 19:53)

Holky, děkuju! Je hloupé, že se nevzmůžu na víc, ale jsem slabá a dojatá.

13)  Hanetka (04.12.2010 19:27)

To bylo moc pěkné. A na rozdíl od jiných povídek tohoto žánru, se kterými jsem se ke svému neštěstí setkala, tohle bylo jemné, něžné... krásné. A uvěřitelné.

12)  Yasmini (04.12.2010 19:09)

Je to krásně propracované, puntíčkáské (v dobrém slova smyslu) a nepředvídatelné. Lion jsi kouzelník

Y.

11)  Ivanka (04.12.2010 16:40)

To byla krása. Už jen prolog mě dostal do kolen, ale ten začátek! Lámala jsem se v pase a nemohla popadnout dech. Chudák Embry. když si představím, že jsem v jeho kůži... Je to úžasně vymyšlené!

10)  Lioness (04.12.2010 15:52)

sfingo: Ale já vím moc dobře, co Ti říct: udělala jsi mi obrovskou radost, děkuju!
Karolka: Vyděsilo? Díky!
Jaruska: Děkuju moc, i za kritiku. Snažila jsem se ty pohledy trochu zjasnit a onu hrubku už jsem opravila. Jak se tam vůbec mohla dostat?!
ambro: Já s Tebou budu mluvit víc než ráda! Že je Kiowa neuvěřitelně sexy? Promyšlenost, emoce... Čím jsem si to jen zasloužila?
lady sadness: Děkuju!
Lucie:
Kiara:
Bye: Já... eh... jednoduše, Tvůj komentář mě vážně zahřál u srdce. Děkuju, strašně strašně moc!
Carlie: Taky nevařím z vody a kdyby se k té 4 přidala nula, nejspíš by to byla skutečnosti mnohemn blíž. A děkuju!

9)  Carlie (04.12.2010 14:38)

No páni To bylo taaak neotřelé! Když jsem myslela, že tématem je 4% menšina (s kterou mimochodem sympatizuju, můj kamarád je gay, btw. myslím, že ta procenta jsou hrubě podhodnocena ), skládala jsem Ti hold za odvahu a půvabné zobrazení, ale tohle, tohle jsem nečekala ani ve snu, to bylo šokující, báječný, tleskám nápadu i zpracování

8)  Bye (04.12.2010 14:26)

Lio, opravdu krásně sis pohrála s tématem otisku Takhle originální nápad tu ještě snad nebyl.
Navíc to Tvoje psaní... Zdánlivě jenom popisuješ věci, co vidíš (což mimochodem děláš tak dobře, že jsem - neptej se mě proč - VĚDĚLA, že barové židličky bude mít Embry po levé ruce!) a přitom jsem se okamžitě vsákla jako neviditelný pozorovatel do Tvého příběhu.
Ta jejich společná noc byla přímo magická. A teď nemyslím jenom to na podlaze, ale hlavně to, co tomu předcházelo. Jak alkohol zbořil ty hranice, co mezi nima měly být. Embryho heterosexualitu a Philovo prozatimní přesvědčení, že není gay.
"...ale přesto mu očividně představa toho, že si jeho sestra bere někoho, s kým se vyspal, nedělá dobře."

4)  ambra (03.12.2010 23:13)

Riskuju, že se mnou nebude mluvit ani klika od dveří, ale když jsem to tu zahlédla, prostě jsem nevydržela .
Lio, zabil mě už ten perex plus fotka (normálně neslintám!!!).
Geniálně vymyšleno, geniálně dotaženo. Ale zásadní je, že se v té promyšlenosti neztratily emoce. Netrpím předsudky, ale přiznávám, že při gay scénách ve filmu nenápadně odvracím oči (dokonce i v mé milované Zkrocené hoře neunesu všechno!), ale tohle jsem zvládla s přehledem - určitě proto, že to nepostrádalo vášeň, ale bylo to tak... Embry působil tak strašně nevinně...
Rozuzlení famózní! Skvělá práce, dívko!

Poslední odstavec je... Nemám slov...

2)  Karolka (03.12.2010 22:29)

Ty jo... Seberu si čelist a párkrát se vydýchám a zkusím komentovat.
Ono je to opravdu naprosto logické! A optikou TW mě to nijak nevyděsilo, spíš fascinovalo a připravilo o dech. A samozřejmě to bylo skvěle napsané!

1)  sfinga (03.12.2010 22:14)

WOW , tak tohle bylo docela hustý. Páni, já vlastně ani nevím, co ti k tomu napsat. Snad jen... že mě to fakt dostalo. Je to napsané velmi kultivovaně a s citem a... do háje! nejukecanější ženská, neví, co říct.
Prostě: Povedlo se ti to a já ti tleskám.

1