03.05.2010 [00:00], Ajjinka, Povídky jednorázové, komentováno 16×, zobrazeno 3388×

Sedm... Už je to sedm dlouhých měsíců, co Edward Bellu opustil. Bohužel, ale Bella je na tom psychicky čim dál hůř, již několikrát přemýšlela o sebevraždě, ale zatím si vždy kvůli svým blízkým, kteří se jí snaží pomoci, nic neudělala.

Ovšem i oni ví, že jí pomůže jedině on... On, který stále nepřichází.

Vysvobození

Už je to 7 měsíců… 7 měsíců uplynulo od doby, kdy vyřkl ta slova, která mě roztrhala na kousky. Roztrhala zevnitř. Stále to vidím před očima, jako by to bylo včera.

Člověk by řekl, že zapomene, ale mně připadalo, že vzpomínka na ten den, den kdy mě opustil, je stále jasnější a živější… Pořád dokola mě hlodala, nedala mi spát.

Tvrdil, že zapomenu. Že má chabá lidská mysl zapomene… Jak šeredně se mýlil. Byl tak naivní. Jak si mohl myslet, že bych zapomněla? Na lásku svého života?

Přemýšlela jsem, čím jsem se provinila, že mi tolik ublížil. Milovala jsem ho a on? On mě ne.

A oni? Jeho rodina? Rodina, do které jsem kdysi chtěla patřit. Ta, kterou jsem milovala? Nestála jsem jim ani za hloupé rozloučení. Bylo toho příliš, co jsem žádala? Vysvětlení? Možná nějaké varování? Asi ano…

Vždycky jsem věděla, že si ho nezasloužím, ale že se zachová takhle? Odhodil mě jako použitou panenku a šel si užívat. Byla jsem snad jen pouhým rozptýlením, pouhou výplní jeho nekonečného času?

Tahle myšlenka bolela, hodně bolela. Nemohla jsem jí uvěřit, nechtěla jsem jí věřit. Nesmím! Ale… znala jsem ho vůbec?

„Jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný,“ řekl… ale jak to myslel? Dlouhou dobu jsem si myslela, že viděl rozdíl jen v tom, že není člověk. Ale časem se mi jeho věty rozložily v hlavě… Co když se nechtěl dál přetvařovat? Tvářit se, že mě miluje? Dál mi věšet bulíky na nos?

Ne… Neznala jsem ho, ať jsem si nalhávala cokoliv, tohle popřít nemohu.

„Ty už mě nechceš?“ zeptala jsem se ho tenkrát. Dnes bych si za tak hloupou otázku nafackovala. Proč jen jsem radši nebyla ticho?

„Ne,“ zněla jeho sametová odpověď. Ne. Ne. Ne. Ne. Znělo mi v hlavě pořád dokola a já si uvědomila, že pláču… Zase tu byly… ty zrádné slzy. Důkaz mé lidské slabosti. Jsem přeci jen slabý člověk. Kvůli tomu mě opustil? Proto mě už dál nechtěl?

Rukou jsem si setřela slzy, které si postupně vytvářely cestičku po mé tváři. „Buď silná, Bello,“ zamumlala jsem si pro sebe, ale sama jsem dobře věděla, že zbytečně. Nic mi nepomůže, nic nevyléčí díru uvnitř mé hrudi, která o sobě dávala vědět při sebemenší vzpomínce na něj.

Jediný, kdo by mě dokázal téhle díry zbavit, byl pryč… Navždy.

Co asi teď dělá? Baví se? Našel si někoho jiného? Je šťastný? Pořád jsem si kladla stejné otázky, na které jsem neměla odpovědi… Za což jsem byla na jednu stranu vlastně ráda. Nevím, jestli bych zvládla další bolest. Další zásah do mého srdce, které už tak drželo pohromadě jen díky tenkým nitkám… Na druhou stranu jsem doufala, doufala v tom, že je šťastný. Milovala jsem ho tolik, že by mi stačilo vědět, že se má dobře. Sice s někým jiným, určitě lepším, ale šťastný...

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Opřela se hlavou o zeď a zdlouhavě vydechovala. Tohle není dobré, řekla jsem si sama pro sebe. Co to zase dělám? Utápím se v čím dál větším smutku, nikdy to neskončí… To chci žít takový život? Eh… život. Je tohle vůbec nějaký život? Dýchám, jím, srdce mi bije, ale že bych žila? To se mi nezdálo.

„Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého…“ nakazoval mi tenkrát. Ale proč? Proč to chtěl? Chtěl snad, abych si tohle vše vytrpěla? Stokrát lepší by pro mě byla smrt. Kolikrát jsem na to myslela? Kolikrát jen jsem už chtěla tohle bloumání světem ukončit? Kolikrát jsem chtěla opustit ty, kteří mě měli rádi?

Mamku, Charlieho, Jaka, Angelu… Kolikrát? A nikdy jsem to neudělala. Slíbila jsem mu to…

Oni by to pochopili… Snad.

Všichni moc dobře věděli, jak moc se trápím. Chtěli mi pomoct, snažili se, ale nešlo to. Mně už nic nepomůže. Je to předem prohraný boj, tak proč se do něho vůbec pouštět? Má cenu si způsobovat další a další bolest? Trápit se sama se svými myšlenkami, které mě ubíjí?

Ne, tohle už dávno ztratilo smysl. Můj život odešel, odešel spolu s ním. Odešel důvod mého žití, odešla jiskra, která v mém životě byla. Odešla část mě...

Jsem srab, když nad něčím takovým přemýšlím? Srab nebo hrdina, který se konečně postaví smrti čelem?

To jsem nedokázala posoudit…

Já už smrt nebrala jako hrozbu, jako zkázu. Brala jsem ji jako vysvobození. Vysvobození od bolesti, která drtila vše hezké, co ve mně ještě zůstalo… Vzpomínky na něho jako by byly pokryty šedivými mračny.

Před očima jsem viděla nás dva, jak spolu ruku v ruce kráčíme k naší louce. Dříve jedna z mých nejmilejších a nejšťastnějších vzpomínek. Dnes jedna z nejbolestivějších… Každý jeho úsměv byl falešný? Každý jeho dotek, polibek? Byla pro něho ta dvě slova: „Miluji tě,“ jen pouhou frází?

Ne, už se nebudeš dál trápit, Bello, řekla jsem si a zapřela se rukama o stolek, vedle kterého jsem seděla. Postavila jsem se na nohy. Kolena se mi trochu třásla, ale jestli to bylo z dlouhého sezení či z toho, jak jsem byla rozklepaná, jsem nevěděla.

Došla jsem k jednomu ze šuplíků a vytáhla z něj papír… Musím napsat Charliemu, aspoň to mu dlužím. Vím, že jsem mu poslední dobou hodně ubližovala. Aspoň vysvětlení jsem mu dát musela. Musí mě pochopit. Musí pochopit to, že mi bude líp…

Vzala jsem do ruky tužku s papírem a došla k posteli. Posadila jsem se a rozklepanýma rukama se dala do psaní… Slzy mi stékaly po tvářích, ale já je nesetřela. Teď jsem zkrátka cítila, že tu mají být. Teď přišla ta chvíle, pro kterou stojí plakat.

Napsat těch několik málo vět na vysvětlenou bylo snad to nejtěžší, co jsem kdy dělala. Pokusit se ze sebe vypsat své pocity nikdy nebyla má silná stránka, nyní to však bylo potřeba. Potřebovala jsem, aby Charlie přesně pochopil, jak se cítím a proč tak konám.

Musela jsem vědět, že mi odpustí…

Sem tam byl papír rozmočený mými slzami, ale jinak by se dalo říct, že jsem byla spokojená s tím, co jsem napsala. Nikdy jsem nemohla vystihnout to, co cítím, ale tohle stačilo. Poslední slova byla asi ze všech nejrozmazanější, protože mi při jejich psaní tekly slzy proudem.

Možná trochu nostalgie, ale pořád jsem cítila, že u něho zanechám kus sebe. Že stále, i když ne tou formou, co teď, budu s ním…

Papír jsem přeložila na půl a vložila ho do obálky, kterou jsem si přitiskla k hrudi… Zavřela jsem oči a nechala slzy dál stékat dolů…

„Odpusť,“ zašeptala jsem zlomeně a položila dopis na polštář.

Popadla jsem z křesla mikinu a oblékla si ji… Naposledy jsem se rozhlédla po svém pokoji. Tolik vzpomínek, které ho naplňovaly, stejně jako mě. Trošku jsem se pousmála i přes všechen ten smutek.

„Budeš mi chybět,“ zamumlala jsem k němu. Nepřipadala jsem si jako blázen, už dlouho ne. Vyrazila jsem ze dveří a hlasitě je za sebou zabouchla. Zavřela jsem tam svou minulost… ať zůstane tam, kde být má.

Popravdě jsem nevěděla, jak to skončit. Tolikrát jsem o konci přemýšlela, ale nikdy ne tak, abych si přímo vymyslela způsob… Nikdy jsem nebyla žádný sadista, z krve se mi odjakživa zvedal žaludek...

Jediné, co jsem ještě musela udělat, bylo se rozloučit s Jacobem. Mým kamarádem, který se mi v posledních měsících snažil nejvíce pomoci. Také se mu to jako jedinému dočasně podařilo, ale jeho zapomínající účinky byly pouze chvilkové.

Bohužel…

Naskočila jsem do náklaďáčku a nastartovala. Motor zamručel, ale nenaskočil. Párkrát jsem to ještě zkusila, ale nic. Motor vždy jen škytnul a konec.

„Do háje! Copak tohle je nějaká spravedlnost?!“ vztekala jsem se, ale bylo mi to nic platné… Nakvašeně jsem vystoupila a bouchla s dveřmi, až se zachvěla zrcátka.

Bezva, takže co teď? Pak jsem si ale vzpomněla, že mi Jake přivezl moji motorku, s kterou jsme spolu jezdili. Nálada se mi ihned zvedla a já se rozeběhla za dům, kde byla opřená. Jakmile jsem ji uviděla, tak se mi ulevilo. Teď už mi snad nestojí nic v cestě… Můžu se jet rozloučit se svým nejlepším přítelem...

Nakopla jsem motorku a vyjela… Cestu do La Push jsem znala už nazpaměť a tak mi nedělalo sebemenší potíže určit, kudy mám jet.

Nedávala jsem moc pozor na cestu, přemýšlela jsem. Znovu a znovu nad tím samým… Proč už mě nemiloval? Co jsem udělala špatně? Co bych za to dala, kdybych dostala odpověď na mou otázku.

Byla jsem natolik zaneprázdněna svými myšlenkami, že jsem ani nevnímala cestu. Nebyla jsem schopná určit, kde právě jsem. Jediné, co jsem zhruba věděla, bylo, že jedu už dobrých 5 minut, což s mou zrovna ne malou rychlostí znamenalo, že už se blížím k pomyslné hranici La Push. To mě trochu potěšilo a já ještě víc přidala…

Moje motorka sice nebyla stavěná na nějakou extra rychlost, ale dnes mi asi chtěla udělat radost. Jela jsem skoro 90 mil/h, což byl skoro nadlidský výkon.

Vítr mě šlehal do tváře, až mě pálily oči. Rychle jsem zamrkala, ale lepší to rozhodně nebylo… Musela jsem si oči promnout… Podívala jsem se dopředu na silnici, žádná zatáčka se neblížila a pravděpodobnost, že bych tady v lesích potkala nějaké auto, byla hodně mizivá.

Zvedla jsem proto levou ruku a promnula si jedno oko. Pálilo to, ale bylo to rozhodně lepší než předtím… Musela jsem se zasmát. Byla jsem na sebe hrdá, že umím řídit i bez držení. Kdyby mě tak viděl Jake!

To samé jsem napodobila i s druhou rukou, ale to jsem neměla dělat… Levou rukou jsem neudržela řidítka motorky a tak úplně ztratila kontrolu nad strojem.

Motorka si to prudce namířila doleva a poslední, co jsem viděla, byl strom… Rychle se blížící strom a pak… byla tma.

Cítila jsem strašnou bolest, jako by mi hlavou projelo tisíc střepu, jakoby do každé části mého těla najížděly desítky aut…

Před očima jsem viděla obrazy… Mě jako malou holčičku, když jsme šly s René pod vánoční stromeček… maminčina rozzářená očka, když jsem ji předávala květiny ke dni matek… Viděla jsem Charlieho, jak se dívá na mě, jak vařím, usmívá se… Jacoba, jak se spolu procházíme po pláži a smějeme se… A pak jsem viděla jeho… Slušelo mu to jako vždy… Byl krásný a díval se na mě očima plnýma lásky… upřímné lásky. Ještě jsem se usmála. Tohle jsem si chtěla pamatovat, tohle jsem si chtěla dál nalhávat…

Že mě nikdy nepřestal milovat, stejně tak jako já nikdy nepřestanu milovat jeho…

Ajjinka

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  Evelyn (15.12.2010 19:35)

V rámci brajglování jsem se pustila i do povídky s tématem, kterému se jindy vyhýbám. Dalo by se říct, že jsem proti nim přímo zaujatá.
Vysvobození se mi ale svým způsobem líbilo. Miluju pocitovky a tahle vystihovala duševní rozpoležení hodně dobře. A skutečnost, že se zabila ve chvíli, kdy ještě žít chtěla, tomu dodal to něco navíc, co něktré povídky tsak nějak vyvyšuje nad jiné.

8)  Silvaren (03.05.2010 10:16)

NÁDHERA

7)  Michangela (03.05.2010 09:33)

krásně napsáno!

5)  Popoles (03.05.2010 00:22)

Ajj, tak se ti povedlo vehnat mi slzy do očí.

4)  Karolka (03.05.2010 00:17)

Ech, Ajj, To nééééé! Ty mi dáváš. Říkala jsem si, že si dám nějakou romantiku před spaním a ty takhle! Teď tady koukám jak puk. Ale... napadlo mě... To není tak úplně uzavřený... To by se dalo ještě dopsat, ne? Já budu napjatě čekat.

3)  ambra (03.05.2010 00:16)

Teda Ajji... Já NM strašně špatně snáším i při padesátém čtení a vždy se mi to tak honí hlavou... Tys mě do toho zase položila jinak, víc, a to bych nevěřila, že je ještě možné. Krásné, díky.

2)  sakraprace (02.05.2010 19:32)

Chjo, to bylo tak smutné, fňuk, asi z toho nechceš udělat kapitolovku, hmm?

1)  Ree (02.05.2010 19:20)

jůůůůůůůůůů, jůůůůůůůůůů, jůůůůů, fňuk

1