09.09.2010 [07:30], Gassie, ze série Všechno je jinak, komentováno 21×, zobrazeno 5294×

Jak Jacob zvládá přeměnu?

Další rozhovor s Martinem.

Co zjistili Alice s Jasperem?

Co dokáže jeden telefonát do La Push?

Kapitola 9. –Edward Anthony Masen

Jacob se přeměnil. Stal se z něj vlk. Na nic jiného jsem nebyla schopná myslet. Bála jsem se toho, co teď nastane. Ztratím jednu z mála spřízněných duší, které mám v tomhle cizím světě. Znovu jsem začala uvažovat nad tím, že bych řekla Samovi pravdu. Jen z vlastního sobeckého důvodu, abych se s ním mohla dál vidět. Jinak mu určitě zakáže se mnou mluvit. Nechtěla jsem o něj zase přijít. Vzápětí jsem ten nápad zase zavrhla. Jacob se nesměl dozvědět pravdu o mně přes Samovy myšlenky. To by byla ta nejhorší možnost.

Přetočila jsem se na záda a zaklapla knihu. Nemohla jsem se soustředit. Netrpělivě jsem čekala na telefon od Emily. Slíbila, že mi zavolá, jak si Jacob vede. V Mém světě jsem s ním mluvila o jeho první přeměně. Až pár let potom, co se ze mě stala upírka. Říkal, že mu nejvíce pomohl Embry. Všechno mu vysvětlil a popsal. Díky němu se dokázal proměnit zpátky už ráno.

Tady to bylo jiné. Nevěděla jsem, kdo mu to řekne tady, ale bála jsem se, že to od nich nevezme tak dobře, jako od svého kamaráda. Přece jen nikoho ze současné smečky neměl tolik v oblibě. Vůči Samovi měl vyloženě averzi a Jareda s Paulem prakticky neznal.

„Bello, Emily!“ Zavolal Charlie zespoda.

Konečně! Vystartovala jsem z postele, jak jsem nejrychleji dovedla. Až jsem měla strach, že na schodech upadnu. Naštěstí má nešikovnost byla aspoň na chvíli potlačená.

Když jsem tam doběhla, Charlie mumlal, že bychom si měli udělat přímou linku na La Push. Ale podle toho, jak se usmíval, mi došlo, že mu to nevadí. Byl rád, že tu mám aspoň nějaké kamarády.

„Ahoj,“ rychle jsem zkontrolovala, jestli už je Charlie mimo doslech. „Jak je na tom?“ Vychrlila jsem otázku dřív, než mi stihla odpovědět na pozdrav.

„Zvládá to. Podle Sama je talent od přírody.“ Napadlo mě, že to spíš bude tím, že nese geny Alfy. Vždyť i v mém světě byl ze smečky největší a dalo by se říct, že i nejšikovnější.

„Už je zase člověk,“ pokračovala Emily. „Sama to docela překvapilo. Nikdo z kluků nedokázal přeměnu tolik brzy. Teď šel domů. Billy je z toho naprosto unešený a nadšený.“

„To si dovedu představit,“ procedila jsem mezi zuby. Vzpomněla jsem si, jak se na Jacoba díval. Vždycky litoval, že nedopadl stejně. Pro něj by bylo životním naplněním stát se vlkem, kdežto pro Jacoba to bývalo prokletí. Doufala jsem, že tady to vezme jinak a lépe. Byla jsem rozhodnutá mu v tom pomoct, jak nejvíc to půjde.

„A, Bello,“ její hlas zněl najednou jinak. „Je mi to velice líto, Sam by chtěl, abys teď nejezdila do La Push. Aspoň zatím by chtěl, aby ses s Jacobem neviděla. Snažila jsem se ho přemluvit, ale tohle se netýká mě, tak je neoblomný. Od doby, co se stalo to se mnou, se bojí.“

„Jasně, Emily, chápu to.“ Ale nesouhlasím s tím, dodala jsem pro sebe. Už dávno jsem se naučila, že není radno dráždit vlka. V mysli mi přeběhl obrázek vybuchujícího Paula ten den, kdy jsem se dozvěděla pravdu o vlcích.

„Kdybys ale Samovi řekla pravdu,“ začala opatrně s tolikrát omílaným tématem.

„O tom jsme už mluvily,“ nenechala jsem jí dopovědět. Už se mi to nechtělo znova řešit. Tentokrát bych mohla souhlasit. Byla jsem až příliš nalomená. Ještě jednou se mě zeptá a budu souhlasit.

Toporně se zasmála. Už byla zvyklá, že jsem v tomto tématu prostě neoblomná. „Dobře. Máš, co jsi chtěla.“

Pondělí je nejhorší den týdne, napadlo mě, když jsem se zase dívala do Martinovy tváře. Tentokrát ale nebyl tolik veselý a přátelský jako dřív. Asi za to mohlo naše páteční setkání. Nedalo se ale říct, že by mi to vadilo. Konečně by mi mohl dát pokoj. Rozhodně bych se nezlobila.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě vesele a všechny mé naděje se rozplynuly jako pára nad hrncem. Zvedla jsem k němu hlavu. Na tváři už mu zase zářil ten protivný úsměv. Takže ta jeho špatná nálada nesouvisela se mnou.

„Vysvětlíš mi konečně, proč jsi byla v pátek u nás?“ Položil mi otázku dřív, než se stihl posadit.

Nechápala jsem, co po mně chce. „Už jsem ti to říkala,“ odsekla jsem a považovala dané téma za uzavřené.

„Myslíš, že ti na tu hloupost skočím?“ V hlase se mu objevil zvláštní tón. Možná netrpělivost.

Nereagovala jsem. Proč taky když mi stejně nevěřil. A proč by mi mělo vadit, že mi nevěří? Tiše jsem zasténala a položila hlavu na lavici.

„Bello, ten dům patří mé rodině dost dlouho,“ pokračoval a bylo mu jedno, že neodpovídám. „Otec ho koupil už před dvaceti lety. Dlouhé roky tam nikdo nebydlel. Protože nepředpokládám, že ti je dvacet a víc, tak ta tvoje výmluva trošku pokulhává.“ Dokonce mi to naznačil prsty.

Sakra! Měla jsem chuť mlátit hlavou o stůl. Nenapadlo mě, že to tady bude tak moc jiné. Ale co jsem si myslela, když v této realitě Cullenovi neexistují. Prostě to pro mě bylo příliš těžké přijmout.

„Zabloudila jsem?“ zkusila jsem další výmluvu, která byla snad ještě horší než ta první.

„Snaž se víc.“

Co jsem mu měla říct? Že jsem se byla podívat na dům, kde se ze mě stala upírka? Proč se v tom tolik šťoural?

„Prostě jsem tam zajela. Slibuju, že už to nikdy neudělám. Stačí?“ Rozhodla jsem se vzdát veškeré snahy o omluvy. „Mysli si, co chceš. Třeba, že jsem extrémně zvědavá a prozkoumávám všechny cesty v okolí.“

Pořád nevypadal přesvědčeně. „Dobře, jak chceš. Našemu domu se zdaleka vyhni. Táta je nervák. Příště by to pro tebe nemuselo už dopadnout tak dobře.“

Jen jsem kývla. Copak si o mně myslí, že jsem hloupá? Nepojedu tam, kde o mě nestojí. Jeho táta mi to dal dost jasně najevo tím, že na mě mířil zbraní. Navíc se s tím místem pojí až příliš mnoho vzpomínek.

Po neuvěřitelně nudné hodině biologie jsem vyšla na chodbu. Mířila jsem do tělocvičny na další hodinu mé potupy. Šourala jsem se pomalu s hlavou skloněnou.

„Bello,“ ozval se za mnou známý veselý hlas. Automaticky jsem se otočila. U dveří do kanceláře stála Alice s Carlislem. Všichni kolem nich procházeli a nevěřícně je sledovali. A od chvíle, co mě Alice zavolala, jsem se do středu jejich pozornosti dostala i já.

„Alice?“ zašeptala jsem, protože ona mě uslyší.

Přišla ke mně blíž. „Carlisle mě sem přišel přihlásit. Sejdeme se dneska po škole?“ zeptala se mě s okouzlujícím úsměvem a mně došlo, že mi to vysvětlí až později.

„Kdy nastupuješ?“

„Zítra, do třeťáku.“ Hlas měla tak tichý, aby nás nikdo jiný nemohl slyšet. „Uvidíme se častěji,“ dokončila a vypadala, že z toho má stejnou radost jako já.

Po škole na mě už Alice čekala před naším domem. Stejně jako v sobotu seděla na schodech a pozorovala okolí. Trochu mě mrzelo, že s sebou nevzala Jaspera. Přece jen byl další součást rodiny, kterou jsem ztratila. Ale snažila jsem se to pochopit. Přece jen moje krev dost voněla a to nejen Edwardovi. Proč vystavovat Jaspera zbytečnému pokušení.

„Ahoj,“ volala jsem na ni už z auta.

Usmívala se. „Ahoj,“ opětovala pozdrav a postavila se. „Mám skvělé zprávy,“ pokračovala, když jsem ji vedla do domu. „Jazz zapátral a něco zjistil o Edwardovi.“ Sáhla do kapsy a vytáhla pečlivě složený list papíru.

Já jsem si mezi tím svlékla bundu a posadila se na gauč. Nechala jsem ji stát. Věděla jsem, že to pro ni není nepohodlné. Přede mnou neměla důvod se přetvařovat a hrát si na člověka.

„Edward Anthony Masen,“ přečetla skoro obřadně. „1901 – 1997, Chicago. Se svým dobrým přítelem založil velice úspěšnou advokátní kancelář Masen&Warren, která je stále na výsluní. Zabývají se hlavně obchodním a v současnosti i trestním právem. Nyní ji vede jeho pravnuk.“ Podívala se na mě, jestli poslouchám. „Teď něco z osobního života. V roce 1920 se oženil. Vzal si nějakou Anabellu Swiftovou. Měli dvě děti. Edwarda Anthonyho a Rebecu Michaelu…“

„Kde má hrob,“ vysoukala jsem ze sebe přes nový příval slz. Věděla jsem, že je Edward po smrti, ale slyšet to od někoho jiného, působilo velice definitivně.

„V Chicagu,“ odpověděla a soustrastně mě pozorovala. „Mám pokračovat?“

„Jo,“ fňukla jsem a připadala si opravdu nemožně. Ona se tolik snaží a já ji ocením brekem.

„Jeho rodina dál žije v Chicagu. Bohužel se nám nepovedlo dehledat všechny potomky. Měl dvě děti, pět vnoučat, dvanáct pravnoučat a teď má přes dvacet prapravnoučat. Přesné číslo se nám nepodařilo dohledat, stejně jako počet těch, co mají o jedno pra navíc.“ Ukončila svou řeč. List papíru mi položila na stůl a zadívala se na mě. Musela jsem vypadat hrozně.

Utřela jsem si ubrečené oči. „Pojedu do Chicaga.“ Pokusila jsem se o rozhodný a vážný tón hlasu.

„Proč?“ Asi nechápala mé masochistické touhy, ale já jsem se potřebovala s Edwardem oficiálně rozloučit. Položit mu květiny na hrob a tím udělat definitivní tečku.

„Chci mu položit na hrob květiny,“ vyslovila jsem myšlenku nahlas.

„Pojedu s tebou,“ řekla s naprostou samozřejmostí a mě ani nenapadlo jí odporovat.

Těžké a náročné pondělí pokračovalo. Byla jsem rozhodnutá zavolat Jacobovi. Volali jsme si denně a vypadalo by zvláštně, kdybych toho najednou nechala. Zvlášť když jsem neměla nic vědět. Nervózně jsem poslouchala vyzvánění telefonu a čekala, až uslyším známý hlas. I když mi bylo jasné, že to nebude Jacob.

„Blackovi,“ ozval se odměřeně Billy. Asi tušil, že to budu já.

„Dobrý večer, Billy, je doma Jacob,“ začala jsem jako obvykle.

„Nemůže s tebou mluvit,“ odpověděl bez jediného vysvětlení.

Zhluboka jsem se nadechla. „Pokud je doma, mohl byste mu vyřídit, že bych ho ráda slyšela.“

„Je nemocný.“ Přidal naprosto nesmyslnou omluvu. Tenhle Billy je ještě horší než ten z Mého světa, napadlo mě, ale nahlas jsem nic neřekla.

„Ale já se k vám nechystám, jen s ním chci mluvit,“ nenechala jsem se odbít.

„Teď tu není.“ Otočil znova.

To už mě naštvalo. „Billy,“ začala jsem a veškerá moje opatrnost šla k ledu. „Já přesně vím, co je s Jacobem.“ Vůbec jsem nechápala, kde se to ve mně vzalo. Dřív jsem se takhle nechovalo. Rozhodně by mě nikdy nenapadlo takovým způsobem odporovat dospělému. Ale už jsem se smířila s tím, že tady to je prostě jiné.

Z druhé strany jsem zaslechla jen zalapání po dechu. Billy určitě přemýšlel nad tím, jak jsem se to dozvěděla. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že první podezření padne na Emily. Rázem mi toho bylo líto. Rozhodně ale ne Billyho a jeho velkého šoku. Dobře mu tak. Měl se držet jedné omluvy. Tohle mě opravdu nebavilo.

„Vím a respektuji to, že bych ho neměla nějakou dobu vidět. Chápu, že teď může být celkem nebezpečný,“ dodala jsem, aby mu došlo, že neblafuju. „Prostě mu vyřiďte, ať mi zavolá.“

„Kdo ti to řekl,“ vrátila se mu konečně řeč.

„Nikdo z La Push to nebyl. Prostě to vím, ale necháme si to jen mezi námi. Bude lepší, když se to Sam zatím nedozví.“ ukončila jsem debatu. Bylo mi jasné, že si Billy špatně domyslí, že to byl Carlisle. Mně to nevadilo. Bylo mi to jedno. Všechno bylo lepší, než kdyby sváděl vinu na Emily a já měla teď aspoň nějakou šanci, že mi dovolí s Jacobem mluvit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  Evelyn (09.09.2010 06:44)

Tak Edward se oženil a měl dvě děti... Další krásná kapitola. Jsem nadšená z Alice a jejího nástupu do školy

«   1 2