12.10.2010 [22:45], Gassie, ze série Všechno je jinak, komentováno 14×, zobrazeno 3484×

Pomůže Bella Martinovi?

Kdo se ukáže v jejím pokoji?

Jak se Jacob smíří s jejím odjezdem?

Kapitola 20 – Co bude dál?

„No tak, mluv se mnou,“ snažil se mě Martin přesvědčit ke komunikaci. Přišel si se mnou popovídat, ale pořád jsem myslela na tu hádku s mámou. Chovala jsem se k ní nespravedlivě. Ale nemohla jsem si pomoct. Nechtěla jsem pryč.

„Promiňy“ zamumlala jsem další omluvu. Teprve teď jsem se na něj začala soustředit. Vypadal tolik šťastně a spokojeně, že mě to samotnou udivovalo. Nikdy dřív tak nevypadal.

„Carlisle byl za Frankem.“ Nevěděla jsem, jestli to už neřekl předtím, když jsem byla mimo. Proto jsem byla ráda, že to zopakoval. „Všechno s ním probral a pojedeme na Aljašku. Bez Franka. Brzy.“ Nadšením skoro nadskakoval. „Potřebuje mě, abych mu cestou pomohl klidnit mámu.“ Viděla jsem na něm takřka hmatatelnou radost. Konečně bude žít bez omezení. Na druhou stranu mě štvalo, že si poradili beze mě. Měla jsem tu být, abych mu pomohla. Místo mě to udělal Carlisle. Klidně jsem mohla zůstat ve Svém světě a nic by se nestalo.

„To je bezva,“ pokusila jsem se předstírat nadšení, ale nešlo mi to. Nemohla jsem mít radost, když mě postupně všichni opustí. Nepochybovala jsem o tom, že Alice pojede taky. Jasper už tam zůstal. Jeho zkušenosti s novorozenými byly potřeba i tady.

„Můžeš se přidat,“ navrhl bezelstně. Nedocházely mu souvislosti. Jak bych mohla být mezi tolika upíry bez rozvinutého sebeovládání? Rázem jsem v něm viděla toho desetiletého kluka, kterým ve skutečnosti byl. „Už jsi byla upír. Věděla bys, do čeho jdeš.“ Došlo mi, že mi nabízí přeměnu. Netušila jsem, jestli by jí provedl on nebo třeba Carlisle.

Nebylo to tak snadné, jak si představoval. „Nemůžu po vás chtít, abyste hlídali dva novorozené a tvoji mámu se sestrou. Na to vás je málo a to, i když se přidáte do Denalijské smečky. Mohlo by se to velice lehce vymknout kontrole.“ Ruka mi automaticky vystřelila a pohladila jsem ho po tváři. „Odletím s Renée. Opustím tento svět a vrhnu se do víru lidství.“ Hlavně jsem se nemohla stát upírkou bez Edwarda a kvůli Jacobovi.

Nuceně se zasmál. „Když už jsi u toho, zkusili jsme sem přivolat tvého Edwarda.“

Vytřeštila jsem oči. „Jak?“ Hloupá otázka. Spíš jsem se měla zeptat proč. Dar jeho matky mi už dávno popisoval.

„Stejně jako tebe. Myslel jsem, že budeš ráda. Vypadala jsi, že ti tolik chybí.“

Neskutečná radost se srazila s nejistotou. Nevěděla jsem, co chci. Edward mi tolik chyběl, ale pokud se tu objeví, ublížím Jacobovi. Přesto jsem si nepřála nic jiného, než aby se tu objevil a já se mohla vybrečet do jeho ramene.

„Ty nemáš radost?“ Na tváři se mu usadilo zklamání. Chtěl mi jen pomoct. Tolik se snažil a já jsem to nedokázala náležitě ocenit.

„Mám radost. Jenom jsem unavená.“ Doufala jsem, že moji lež neprohlédne. Ale opravdu jsem lhala? „Jak dlouho by mělo trvat, než se tu objeví?“

„Od pár hodin do několika dní. Maximum byl týden. Záleží na vzdálenosti.“

Kývla jsem, že rozumím. Byl to zajímavý dar. Bylo mi jasné, že ve Volteře by z Lisy byli nadšení. Stejně jako z Martina. I on toho uměl dost. Snad se je Carlislovi povede uchránit.

Další dny jsem byla jak na trní. Při každém otevření dveří jsem sebou nervózně trhla. Renée si myslela, že to je kvůli odjezdu. Jediný, kdo znal pravdu, byla Alice. Té jsem se svěřila. Ona byla moje nejlepší kamarádka, tak si zasloužila, abych jí nelhala.

Seděla jsem na v křesle a čekala, až máma sežene propouštěcí papíry, aby mě mohla odvézt do Charlieho domu. Pořád jsme spolu nemluvily. Ona se na mě zlobila a já na ni taky. V ruce jsem žmoulala plyšového vlka, kterého mi přinesl Jacob. Dívala jsem se ven z okna. Sledovala jsem drobný, vytrvalý déšť.

„Bello.“ Ozval se ode dveří povědomý hlas.

Otočila jsem se za ním. Mezi dveřmi stál Eddie a rozpačitě se usmíval. Od jarních prázdnin jsme si volali, ale rozhodně jsem nečekala, že mě navštíví. Vzápětí mi to došlo. On přišel, protože tady Edward nebyl. Eddie byl prostě nejvíc Edward, kterého jsem tu mohla dostat. Měla jsem co dělat, abych nezačala brečet. Opravdu jsem se těšila, že to bude jinak.

„Eddie,“ snažila jsem se potlačit zklamání v mém hlase. Vlastně jsem mohla být ráda, že to tak dopadlo. Nebudu muset ublížit Jacobovi.

„Ahoj, psala jsi, že jsi v nemocnici, tak jsem se chtěl podívat, jak to s tebou vypadá. Je víkend. Nikdo mě nepostrádá.“ Vysvětlil, než jsem stačila odporovat nebo protestovat.

„Ráda tě vidím.“ Byla jsem přehnaně zdvořilá. Mohla jsem se vymluvit na šok. Čekala jsem někoho jiného.

„Propouštějí tě?“

Jen jsem kývla. V Chicagu to bylo fajn, ale pořád to byl cizí člověk. Prázdninová láska. Něco, co se už nebude opakovat. Teď jsme se dostávali do trapné a rozpačité situace. Nebylo o čem mluvit. Vše společné skončilo ve chvíli, kdy jsem nasedla do letadla.

Renée vpadla do pokoje jako velká voda. „Bello, můžeme jet.“ Pak si všimla mé návštěvy. „Dobrý den?“

Eddie hned zareagoval. Přitočil se k mámě a stiskl jí ruku. „Dobrý den, jsem Edward Masen, přítel vaší dcery.“ Tím si ji hned získal. Renée zbožňovala upravené muže s dobrým vychováním.

„Přidáte se k nám? Jdeme s dcerou na oběd.“ Mně se na nic neptala. Můj názor nebyl důležitý. Přišlo mi, že doufá, že by mohl vystrnadit Jacoba z mého života.

Dům bez Charlieho vypadal a hlavně působil úplně jinak. Nic se sice nezměnilo, ale přesto jsem vnímala, že je něco jinak. Možná to bylo tím, že se z přízemí nelinul zvuk televizního přenosu. V koupelně nebyla cítit vůně jeho kolínské. Chyběly mi jeho dunivé kroky po schodech. Nebo jeho halasné volání, že mám telefon a přátelské brblání, že ten telefon má sloužit pro nás oba.

Automaticky jsem se natáhla ke stolu, kde jsem měla položený nový mobil. Dárek od Carlisla. Našla jsem si Jasperovo číslo a stiskla volat. Potřebovala jsem zjistit, co se děje. Proč mi nikdo nevolá.

Přijal hovor téměř okamžitě. „Bello?“ Zněl unaveně. Jak může být upír unavený?!

„Ahoj. Neozval ses.“

„Promiň, je to horší, než jsme s Carlislem čekali. Skoro pořád musíme hlídat. Sice nás tu je dost, ale stejně dostáváme zabrat. Nemám čas na nic.“

Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Moje nejhorší představy se začaly plnit. „Charlie?“

„Neboj. Táta je v pohodě. Ale Jenny se chová jako novorozená. Charlie je jediný, kdo s ní trochu něco svede, protože je silnější než ona. Je úžasný. Chová se, jako by mu byly roky a nejen pár dní.“ V hlase mu zněla potlačovaná závist. „Ani jednou se nesnažil nikoho z nás napadnout. Asi to máte v rodině,“ narážel na povídání o mé přeměně. „Zato Jenny roztrhala Kate a od Iriny jsme jí odtrhli na poslední chvíli. Vůbec se neovládá a ani nechce.“

Neuvěřitelně se mi ulevilo. „Má nějaký dar?“ Mohla jsem myslet jen na něj. Jenny jsem viděla jen jednou a chtěla mě zabít.

„Eleazar z něj něco cítí, ale netuší, co to je. Možná nějaký druh štítu. Zatím se nijak neprojevil.“

Někde za Jasperem se ozvala tupá rána. Upír zaklel. Prvně jsem slyšela Jaspera tak mluvit. „Bello, musím jít, zase se to vymyká kontrole.“ Nepočkal na mé rozloučení a zavěsil.

Potřebovala jsem si s někým promluvit. Potřebovala jsem Alici. Doufala jsem, že to uvidí a nebudu jí muset volat. Vyhrabala jsem se z postele a povolila kličky na okně. Znovu jsem vklouzla pod deku a čekala, až uslyším známé zvuky. Za chvíli se mi začaly klížit oči. Nechala jsem si rozsvícenou lampičku, abych neusnula.

„Ahoj,“ zašeptala a tím mě vytrhla z mělkého spánku. Posadila se ke mně. „Jdu pozdě? Chceš už spát?“

Opatrně jsem se vysoukala do sedu. Měla jsem toho příliš na srdci, než abych ji nechala odejít. Začala jsem se svěřovat. Mluvila jsem o Martinovi. O tom, že odejde s Carlislem. O tom, že jsem mu měla pomoct a nedostala jsem se k tomu. O Eddiem, kterého Martin se svou matkou přivolali. O radosti Renée z toho, že s námi šel na oběd. Nakonec jsem jí popsala poslední vývoj událostí, který se týkal hádky mezi mnou a mámou. Znovu jsem se jí svěřila, že tu chci zůstat s Jacobem.

„Proč si myslíš, že jsi Martinovi nepomohla?“ Zeptala se ve chvíli, kdy na mě poznala, že už jsem domluvila.

„Pomohl mu Carlisle.“ Zopakovala jsem. Byla jsem naprosto zbytečná.

„Ale tys ho s ním seznámila. Kdyby ses tu neobjevila, tak by ho to nikdy nenapadlo, protože by na to nikdy nepřišel.“ Když to vyslovila, dávalo to smysl. „To, že přišel Eddie, je pochopitelné, stejně jako to, že z něj má Renée radost. Jacob jí tě bere. Kdežto Eddie je kluk, který tvým životem jen projíždí. A co se týká tvého odjezdu,“ rozhodla se zodpovědět nejvíce palčivou otázku. „Pořád to tak vidím. Stejně jako to, že my odjedeme na Aljašku.“

Prvně za večer se přestala usmívat. „Pokud chceš, můžeš jít s námi. Carlisle by určitě nebyl proti.“ Zopakovala mi Martinovu nabídku. „Jednou už jsi upírka byla.“

„A nevím, jestli to chci znovu,“ dokončila jsem. „Na existenci upíra není nic tak úžasného, aby to člověk podstoupil dobrovolně. Pokud ho ovšem nečeká odměna v podobě takové lásky, jako byl Edward.“ Mimovolně jsem zase sebrala vlka a začala ho žmoulat.

Alice mě chvíli podmračeně sledovala, pak se jí tvář roztáhla do širokého úsměvu. „Tady už kráčíš jinou cestou, co?“

„Vypadá to tak.“ Myšlenky se mi odtoulaly k Jacobovi. Začínal mi chybět. Neviděla jsem ho už tři dny. Renée mu zakázala mě navštěvovat. Další záchvěv její rodičovské autority. Neuměla v tom chodit, tak jen zakazovala a přikazovala. Nehádala jsem se.

„Už ses s tím srovnala?“

„Smířila jsem se.“

V noci mě probudilo neskutečné teplo, což bylo vzhledem k otevřenému oknu zvláštní. Když jsem se pokusila pohnout, narazila jsem rukou do něčeho velkého a měkkého. Posadila jsem se na posteli a uviděla Jacoba, který spal vedle mě. Udivovalo mě, že se vešel na tu malou postel ke mně.

„Jaku, co tu děláš?“ Byla jsem šťastná, že tam je se mnou. Nejraději bych zamkla dveře i okna a nikdy ho nepustila ven.

Věděla jsem, že Renée nemá tak dobré spaní jako Charlie. Navíc mě chodila v noci kontrolovat. Vypadala, že se bojí, abych neutekla. Jako bych se mohla se sádrou pohybovat rychle a tiše.

Otevřel oči a mě zaplavila něha jeho pohledu. „Chyběla jsi mi.“ Zašeptal a přitáhl si mě co nejopatrněji k sobě.

„To ty mě taky, ale co když se probudí Renée?“ Neodpověděl, ale už jsem nenaléhala. Byla otázka, kdy se zase uvidíme. Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Užívala jsem si jeho blízkost. Na malou chvíli jsem přestala řešit mámu. Jen jsem vnímala Jaka. Jeho vůni, dech, teplo. Cítila jsem se v bezpečí. Ale pokud ho tu najde, určitě to situaci nezlepší.

„Měl bys jít,“ zkusila jsem to znovu. Skoro jsem cítila fyzickou bolest z toho, že se budeme muset rozloučit.

„Zůstanu tu do rána.“ Zamumlal mi těsně do ucha. „Nevydržím být další noc bez tebe. Chci být aspoň chvíli s tebou, než mi odjedeš. Budeš mi chybět. Co když spolu utečeme?“ Slova vypouštěl z úst stále rychleji a jen tím podtrhoval své, naše zoufalství.

Natočila jsem se čelem k němu. Dotýkali jsme se nosy. Cítila jsem jeho dech. Rytmus jeho srdce. Svaly pod slabým tričkem. Teplo jeho těla.

„To nejde. Nemůžeš opustit smečku a nemá cenu, abych utekla sama.“ Šeptala jsem mu takřka do úst.

„Tak se vezmeme.“ Vypálil od boku. Nebylo to romantické, ale úžasně upřímné. Políbila jsem ho. Pro tyto drobnosti jsem ho milovala zase ještě o trošku víc.

„Ještě na to nemáš věk.“ Vzápětí jsem měla vztek na své racionální já. Kazilo mi život.

„Nechám si padělat doklady.“ Navrhl další romantickou věc. „Stejně vypadám tak na pětadvacet.“

Začala jsem se smát. Byl tak sladký, když se snažil.

„Jaku, je to jen na pár týdnů. O prázdninách se vrátím, a pak hned po osmnáctinách.“ Vyložila jsem mu plán, se kterým jsem seznámila i Renée.

„Bells,“ zašeptal, ale víc jsem ho nenechala doříct, protože jsem své rty přitiskla na ty jeho. Další diskuze se rozplynula v něžném polibku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  maryblack (21.03.2012 16:19)

Moc hezký

13)  Empress (21.03.2012 11:39)

Krásny dielik

12)  Lampas (18.07.2011 19:49)

11)  Gassie (13.10.2010 20:02)

Holčinky, děkuji za ohlasy a komentáře.
Příští díl bude už poslední.

10)  Carlie (13.10.2010 20:01)

A teď se po mně asi chce nějaký inteligentní ohlas, že... , jenže já jsem zcela paralyzovaná, konsternovaná z úžasných řádků , jedním slovem - mistrovské dílo , na víc se nezmůžu, omluv, Gassie, poruchu, která je na mém vysílači

9)  Abera (13.10.2010 12:22)

8)  Hanetka (13.10.2010 09:43)

Propána, já už vážně nevím, co k tomu psát. Každý díl mě spolehlivě odbourá. Jsem moc ráda, že má Bella tady Jacoba, a že Charlie přežil alespoň v téhle podobě, jenže... pořád jak zhnisaná tříska za nehtem mě otravuje pomyšlaní, že je to všecko jen náhražka v porovnání s tím, o co přišla... a vážně nevím nevím, jak se s tím vším bude srovnávat, jestli se někdy vrátí... a jestli se nevrátí, tak mě zas bude otravovat pocit, co se stalo v tom jiném životě... jestli jim zmizela a jsou tam bez ní, nebo to celé byl jen sen, nebo co vlastně... Nechápej mě špatně. Mě se ta povídka strašně líbí. Ale mám z ní podobné pocity, jako z Ambřiných povídek. I tady mám neodbytný pocit, že i sladký konec bude mít v sobě příchuť pelyňku.

6)  Mili (13.10.2010 07:55)

5)  Evelyn (13.10.2010 06:49)

Gassie, tohle je asi jediná povídky, u které jsem šťastná a naprosto zoufalá zároveň... Místo Edwarda Eddie, smíření se s tímhle životem, se ztroutou téměř všeho, co tak milovala. Přiznám se, že jsem z toho docela paf.
Opět další úžasný díl. který jen tak z hlavy nevyženu

4)  sakraprace (13.10.2010 06:04)

Jéjé, takže Martinova rodina jim dává zabrat. Ale mám radost z Charlieho. A jsem smutná, že sotva se Bella začala sžívat s novým světem a našla si novou lásku, tak už z toho má zase problémy
Jinak to byla krásná kapitola a já se moc těším na další

3)  Ewik (12.10.2010 23:47)

Pořád je to tak strašně smutné a plné zoufalství.
Jinak děkuji za Eddieho.
Jacoba stále nemusím, ale ta poslední část mi rvala srdce.
Prosím ať je šťastná.
Krásná kapitola

2)  Yasmini (12.10.2010 23:38)

Krása, krása až mi srdce jásá.
Rozuzlení je to po čem mi srdce plesá.
Charli je mrtev a žije dál.
Tleská ti plný sál.
Martin už je za vodou,
spolu s matkou svou.
Edward už se neobjeví fńuk,
no jó, už ani muk.
Těším se na konec,
až zazvoní zvonec.

S Y

1)  Michangela (12.10.2010 22:57)

1