26.06.2010 [22:00], Popoles, ze série Vražedné sny, komentováno 15×, zobrazeno 2499×

Tak konečně se mi podařilo napsat pokračování.

Co dělá Alice, když nemůže spát?

A co je vlastně Bella zač?

Noční klid prořízl výkřik. Vzápětí byl zvuk křiku utlumen, jak se Alice naučeným automatickým pohybem zakousla do vlastního předloktí. Ostrá bolest ji okamžitě probrala a vyčistila jí hlavu. Zase.

Krátce po sobě ji přepadly tyhle děsivé noční můry. Lišily se od ostatních vražedných snů. Ano, i zde byl vrah a oběť. Ale na těchto snech, které jí začaly v poslední době děsit víc, než cokoli jiného, bylo něco... známého.

Věděla, že tuto bestii už v hlavě kdysi musela mít, ale její vzpomínky byly uvězněny za nepropustnou stěnou. Byly z doby, kterou vymazaly elektrošoky... ale byly tam. Jakkoli měla z doby před sedmi roky jejího věku prázdno, stejně TO tam zůstalo.

Tohle byl pátý sen za poslední tři měsíce. Proč teď? Proč začal znovu zabíjet? Byl snad ve vězení? Nebo jen jejich spojení bylo něčím přerušeno?

Ačkoli se oběti lišily, způsob provedení a hlavně průběh v její hlavě byl stejný. Vždy to začalo syčením a šustěním. Její vědomí se stalo nádobou pro toho vražícího parazita a ona cítila jeho emoce a pocity. Časem její podvědomí, ve snaze chránit si zdravý rozum, alespoň dokázalo odlišit její emoce od emocí vrahů. Už je nebrala za své, ale ze své mysli je vykázat nedokázala.

A tak se pokaždé budila zbrocená potem a v slzách, až poté, co jeho ruka dokonala ta hrůzná jatka a jeho tělo se zachvívalo prožitou rozkoší. Ano, jemu to působilo rozkoš. Čím více krve a křiku, tím větší euforii zažíval a vše to vnucoval Alici. Najednou se jí obrátil žaludek a ona jen tak tak, stačila doběhnout do koupelny.

Alice už pár let nepochybovala, že to co vidí, se skutečně děje. Nemohla určit místo ani čas, nemohla popsat vraha, protože viděla jeho očima. Kdysi ji napadlo, že půjde na policii a ohlásí to. Jenže pak zvítězil zdravý rozum. Kdo by jí věřil? Jen by se zmínila o snech a šoupli by ji do cvokárny. A tak sama, den za dnem, měsíc po měsíci, celé roky trpěla a sledovala různé vraždy.

Když se na nejistých nohách vrátila do pokoje, vyčerpaně se svezla na postel a vrhla pohled na budík. Čtyři ráno. Nepřipadalo v úvahu, že by ještě zamhouřila oči. A tak, i když její tělo přímo zoufale prahlo po spánku, Alice odhodlaně přitáhla hubená kolena k hrudi a zahleděla se na měsíc, který vykukoval zpoza mraků. Oči, zčervenalé únavou a pláčem, držela násilím otevřené. Věděla, že jakmile by dovolila víčkům klesnout, znovu uvidí ten děsivý obraz plný krve a brutálního násilí.

Aby neusnula, nechala své myšlenky rozběhnout se tím nejbezpečnějším směrem – k Belle, jejímu osobnímu zázraku. Občas si říkala, že se nad ní osud musel slitovat, když jí poslal do cesty tuhle neobyčejnou bytost. Bylo to sotva měsíc, co se jako rytíř na bílém koni zjevila ve třídě a zatrhla Frankovi jeho zábavu.

Alice se usmála. Bella vypadala tak komicky, když ji nachytala, jak rozmlouvá se zdí a pak jí ještě s gustem nakopla. Alici v tu chvíli napadlo, že Belle kape na maják... jak vedle byla, jí Bella vysvětlila ještě to odpoledne. Její myšlenky samovolně zamířily právě tam...

„Ty jsi jiná,“ oznámila Alici. „Doufám, že toho nebudu litovat,“ řekla spíš k sobě a nadechla se. „Budeš mi věřit, když ti řeknu, že jsem právě nakopala do koulí ducha?“

Alice asi nevypadala příliš duchaplně, když z ní vypadlo jen: „Ehh?“ na více se vážně nezmohla. Chvíli uvažovala, jestli nemá pomalu couvat do bezpečné vzdálenosti od Belly a pak začít křičet o pomoc, ale pohled na Bellin úšklebek a protočení jejích panenek v gestu „aby ses nepoto“, jí zarazilo.

„Chceš mi říct, že jsi lovec duchů?“ zaprskala sarkasticky a dala si kurážně ruce v bok.

Bella stále s tím ironickým úšklebkem pokrčila rameny: „Jo, přesně tak. Bojíš se?“ zeptala se posměšně.

Alice si odfrkla: „No jasně, celá se třesu.“ Čekala nějaké další ironické dloubnutí, ale Bella se zatvářila vážně a pokývala hlavou.

„Hmm, asi ne. Něco mi říká, že jsi viděla takovou hrůzu, o které se jiným ani nezdálo,“ hlas jí klesl, až téměř šeptala.

Alice vyvalila oči a zamrkala. Jak to ksakru může vědět?

„Alice? Nechtěla by sis o tom promluvit? Já ti na oplátku řeknu o sobě, abys věděla, že mi můžeš věřit, že nepoběžím za prvním doktorem, aby pro tebe přišli se cvok-mundúrem.“

Alice tu nabídku zvažovala. Zkoumavě Bellu sledovala a dávala si dohromady pro a proti.

Ve třídě se jí zastala. Neposmívala se jí kvůli vzhledu. Vypadá to, že má sama dost podivné tajemství. A nakonec – Alice si to přiznala – někomu se svěřit a nesklidit za to posměch, či soucitný pohled, vyjadřující politování nad jejím duševním stavem – bylo nanejvýš lákavé.

„Dobře, jestli chceš, vyslechnu tě,“ řekla nakonec a ignorovala Bellino pousmání.

Bella její formulaci pochopila a byla ochotná začít.

Šly k Belle domů. Její otec byl v práci, takže měly celý dům pro sebe.

Alice se zvědavě rozhlížela. Na první pohled bylo znát, že majitelé se nedávno přistěhovali. Všude se povalovaly dosud nevybalené krabice. Bellin pokoj byl velký a světlý. Okna s výhledem na les a malý balkon, ze kterého vedlo tepané schodiště do zahrady.

Vybaven byl skromně, ale účelně a pohodlně. Na rozdíl od zbytku domu, tady už žádné krabice nebyly a všechny věci měly své místo – ačkoli to bylo poněkud zavádějící.

Bella asi nebyla ten typ, co má rád naklizeno. Oblečení se jí povalovalo tam, kde ho právě upustila, a na psacím stole vládl chaos. Alice si všimla nového notebooku, který byl jistě podstatně nadupanější než její stařičký PC. Pak jí pohled padl do rohu pokoje a z úst jí unikl překvapený výdech.

Bella hodila školní batoh pod stůl a pobaveně sledovala Alici, jak zírá na její cvičební koutek a pomůcky. Pravda, ne každá čtrnáctiletá holka, má ve výbavě rukavice a chrániče na kickbox, nunčaky a boxovací pytel, zavěšený u stropu.

Pro ni to však bylo něco, bez čeho by si svůj život už nedokázala představit. Musela se naučit bránit a musela se naučit bojovat. Chtěla totiž přežít.

Alice stočila svůj pohled plný otazníků k culící se Belle. Bylo jí jasné, že se její reakcí baví, ale ona si nemohla pomoci – co to má u všech čertů znamenat?

Bella přešla k posteli, která zabírala celý jeden roh pokoje a pohodlně se uvelebila do tureckého sedu.

Alice se rozhlédla a pak sesunula kupu oblečení z křesla na stranu a posadila se.

„Asi bys měla začít,“ zamumlala nejistě s velkou dávkou očekávání, co se dozví.

Bella si skousla ret, jak přemýšlela, z kterého konce do toho. Tohle bylo i pro ni velmi těžké. Zatím se nikomu nesvěřila a v koutku duše chtěla mít nějakou spřízněnou duši, které by se mohla bez obav vypovídat.

„Jak už asi víš, přistěhovali jsme se s tátou ze Seattlu. Oficiálně to bylo pro to, že vzal místo místního šéfa policie,“ Bella se ušklíbla a pokračovala. „Pravý důvod jsem ale byla já. Táta byl v Seattlu detektiv, zástupce velícího na oddělení vražd a tímhle místem si v kariéře zrovna nepolepšil. Prostě už nevěděl, co si se mnou počít. Školní poradce a psycholog mu asi nakukali, že potřebuji změnu prostředí. Byla jsem,“ Bella se zarazila a ironicky povytáhla koutek úst „tedy, asi spíš pořád jsem, takzvaně problematické dítě.“ Podívala se na pozorně naslouchající Alici a pak upřela pohled na vzor přikrývky.

„Moje máma byla psychiatrička a zemřela při nehodě před třemi roky.“ Alice sykla, ale nepřerušila jí žádným komentářem.

„Táta se zabral do práce a já jsem rostla, jak dříví v lese. To by asi nebylo nic neobvyklého, takhle vyrůstá spousta dětí, jenže... já jsem trochu jiná. Už jako malé dítě jsem vídala podivné lidi. Byli bledí, někteří zářili nebo byli průsvitní. Když jsem na ně upozornila své okolí, tvářili se divně a říkali něco o imaginárních kamarádech a bujné fantazii.

Když jsem s tím nepřestávala, začala se na mě divně dívat i mamka. Její profesionální já ji varovalo, že se mnou není něco v pořádku. Bylo mi asi šest, když mne vzala do nemocnice a udělala mi nějaké testy. Procházely jsme chodbou plnou dveří se zámky. Z některých se ozývaly podivné zvuky a výkřiky, jinde bylo hrobové ticho. Děsilo mne to. Tam jsem si poprvé uvědomila, že ti, co říkají podivné věci, končí za těmi dveřmi. A to bylo místo, kde jsem rozhodně být nechtěla. Tak jsem přestala mluvit o tom, co vidím, a naši byli spokojení.

Ale tím, že jsem o tom přestala mluvit, to bohužel neskončilo pro mne. Naopak, vídala jsem je častěji a oni na mě začali mluvit. Časem mi došlo, že nejsou živí. Nevím proč, ale nebála jsem se jich. Možná proto, že se žádný z nich nepokusil mi ublížit. Snažila jsem se je ignorovat. Neodpovídala jsem, nedívala se na ně, prostě jsem se ze všech sil, snažila být normální.

A pak to jednoho ducha vytočilo. Hučel do mě jak do dubu a já pořád nereagovala. Tak se rozčílil a strčil do mě. To, že jeho dotek mnou neprošel tak jako ostatními, ho překvapilo možná víc než mne. Překvapilo, ale ne na dlouho. Popadl mne a začal se mnou klepat. Křičel, ať mu koukám odpovídat, jinak že mě zabije.“ Bella se po očku podívala na Alici. Ta seděla, ani nedutala a oči měla vykulené.

„A tak jsem usoudila, že ať dělám, co dělám, kontaktu s nimi se nevyhnu a bylo by dobré, umět se bránit. Začala jsem chodit do kroužku sebeobrany. V devíti letech jsem měla modrý pás v Taekwondo. Táta mě podporoval, protože sám říká, že každý by se měl umět bránit a mamce moje záliba nevadila. Teď mám už černý, první dan,“ řekla s hrdostí v hlase.

Alice sice netušila, jaký mají barvy pásku význam, ale podle tónu Belly pochopila, že jí to stálo hodně úsilí.

Bella dál pokračovala ve svém příběhu.

„V Seattlu naši zaměstnávali paní na hlídání, protože nechtěli, abych byla sama než přijdou z práce. Většinou to s nimi byla děsná otrava, ale jedna z nich mě s sebou brala domů. Pečovala o ještě o svého podivínského dědečka. Byl to stařík nad hrobem, ale stále mu to perfektně myslelo.“ Bella se pousmála nad příjemnou vzpomínkou.

„Naučil mě hrát šachy a povídal mi historky ze svého mládí. Jedna z nich mi vyrazila dech. Vyprávěl mi o svém kamarádovi, který vstoupil do semináře a stal se knězem. Ten kamarád byl prý od mládí podivín.“ Zasněně zavřela oči a na rtech jí stále pohrával úsměv.

„Vidím to jako dneska – naklonil se ke mně a spiklenecky mi zašeptal – on viděl duchy a dokonce se jich mohl dotknout a mluvit s nimi. Moje reakce ho asi pobavila, protože jsem na něj zůstala zírat s otevřenou pusou. Viděl, že mne zaujal, tak pokračoval. Odborně se to prý nazývá Mediátor. Je to někdo, kdo má duším, které z nějakého důvodu po smrti nepřešly na druhou stranu, pomáhat zjistit proč a následně je odeslat tam kam patří.

Byla jsem úplně mimo. To, že existoval někdo jako já, mi dávalo naději, že nejsem sama s touhle podivnou schopností. A tak jsem hned další den vyrazila do knihovny a hledala a hledala. Nakonec jsem našla. Postupem času jsem se naučila, jak s nimi jednat. Hodně mi pomohl internet, tam jde najít opravdu všechno. Když jsem našla odkaz na stránky, na kterých byl článek o jakémsi svatém, který se kdysi mediaci věnoval, zeptala jsem se, jestli i v současnosti mediátoři existují. Odpověděli mi a pár věcí vyjasnili. Raději jsem pak kontakt přerušila. Nestála jsem o to, aby začali pátrat po mé totožnosti. Seattle je velké město a to s sebou nese hodně mrtvých. Začali mě pronásledovat všude a já byla čím dál častěji chycena na místech, kde jsem neměla co dělat.“ Belle přelétl přes tvář mrak.

„A pak měla mamka tu nehodu. Byli jsme s tátou v nemocnici a doktor nám řekl, že utrpěla těžký úraz hlavy, který nevratně poškodil mozek. Byla napojená na přístrojích, ale v podstatě už mrtvá. Když jsme vešli do jejího pokoje, tak jsem ji uviděla. Stála u své postele a pozorovala své tělo. A když se naše oči střetly, bylo vidět, že už mě chápe. Táta se zhroutil na židli vedle postele a já odešla na chodbu. Už tam na mne čekala.“ Bella zírala do prázdna a jak na ni útočily bolestné vzpomínky, oči se jí zalily slzami.

„Byla jsem ráda, že se s ní mohu rozloučit. Prosila mne o odpuštění, že mi nevěřila. Chtěla, abychom její tělo odpojili a nechali jí odejít. Nakonec mi maminka řekla něco, co jsem nepochopila.“

Bella se zadívala Alici do očí a téměř šeptem pronesla: „Neobávej se smrti, tvá duše ji překročí a půjde dále svou cestou, spojená se svou druhou polovinou.“ Bella pokrčila rameny.

„Netuším, co tím chtěla říci, každopádně jsem tátovi řekla, že maminka by si nepřála být závislá na přístrojích. Souhlasil a nechal ji odpojit. Stáli jsme u její postele. Její duch byl za námi. Jednou rukou objímala mne a druhou tátu, ale jen já to cítila. Tehdy jsem poprvé viděla tátu brečet. Jakmile jí přestalo tlouci srdce, její duše se rozzářila. Ještě jsem slyšela jak šeptá "miluji vás", a pak se zmizela.“

Belle se koulely po tvářích slzy. Popotáhla a Alice přešla k ní a posadila se na postel. Podala jí z nočního stolku krabici kapesníčků a počkala, dokud se Bella neuklidnila.

Ještě chvějícím se hlasem pokračovala ve své zpovědi.

„Táta se po její smrti uzavřel a nechal se zavalit prací. Ty první měsíce vůbec nevnímal mou přítomnost. Až když mu volali ze školy, že mám neomluvené hodiny, tak se o mě zase začal zajímat. Jenže já už nedokázala jednat jinak. Duše za mnou chodily a já byla pořád v poklusu. Občas jsem prostě hodinu nestihla, protože jsem byla moc zaměstnaná hledáním příbuzných zemřelého, či vyřizováním jejich vzkazů.“

„Jakých vzkazů?“ skočila jí do vyprávění Alice.

„Všelijakých. Jedna paní trvala na to, že musím zajet za město do jednoho domu, hned. Prý tam žijí lidé, kteří se ujali jejího psa, ale trápí ho hlady. Takže jsem tam zajela a zavolala lidi z ochrany zvířat. Ten pes byl opravdu kost a kůže, takže jim ho odebrali. Teprve pak mohla v klidu odejít.“ Bella rozhodila rukama v gestu - co nadělám.

„Jenže ne všichni duchové jsou tak mírumilovní. Někteří z nich byli opravdu nebezpeční. Když totiž člověk zemře násilnou smrtí, nebo je jeho život ukončen nečekaně, třeba při nehodě, mívá jeho duše tendenci zlobit se na celý svět. A když se duch rozzlobí...“ Bella jen zakroutila hlavou.

„Začala jsem být častým hostem v místní nemocnici. Tu zlomená ruka, tu naštípnutá žebra, nebo roztržená kůže.“ Za řeči si vyhrnula tričko a ukázala vyděšené Alici velkou, růžovou jizvu na žebrech. „Tenhle duch po mě svou mentální energií hodil kus prkna ze své rakve. Bohužel tam byly velké a ostré hřebíky. A pokud je duch velmi starý, nedělá mu problémy vzít věci doslova do rukou. Mají nadlidskou sílu.“

„Jak jsi to mohla do dneška přežít?“ vydechla Alice, která už seděla v tureckém sedu naproti Belle na posteli.

„Nebylo to jednoduché. Táta si začal myslet, že jsem se dala k nějakému gangu. Když mne pak v noci chytili jeho kolegové na hřbitově, právě když jsem při rituálu očištění světila hrob jedné prokleté duše, pohár jeho trpělivosti přetekl a o stěhování bylo rozhodnuto.“

Obě chvilku seděly tiše a Alice přemýšlela o Bellině příběhu. Byly si vlastně dost podobné, jen Bella byla podstatně silnější osobnost a dokázala se se svým osudem poprat.

„Jak jsi věděla, že i já něco skrývám?“ podívala se na Bellu s otázkou v očích.

„No, víš, krom toho, že jsem mediátor, mám ještě jednu schopnost. Asi jsem to podědila po babičce, která byla z poloviny cikánka. Vidím, auru lidí – jakýsi jejich psychický odraz. A ty jsi obklopena aurou rudou jako krev, ale zároveň blankytně modrou, která znamená čistotu a jasnozřivost.“ Bella se na Alici dívala zvědavě. „A tyhle dvě barvy k sobě absolutně nepasují, což mě vedlo k úvaze, že máš v sobě děsivou dávku zkušenosti s něčím krvavým. Jen netuším, co má znamenat ta blankytně modrá. Řekneš mi to?“

Alice na ni koukala jak na zjevení. Tohle opravdu nečekala. Po chvíli ticha začala vyprávět svůj příběh. Nevynechala nic, ani svého anděla s dvěma tvářemi. Nakonec si vyhrnula rukáv a zaslechla šokované zalapání po dechu, když Bella uviděla její zjizvenou paži.

V tom začal pípat budík a vytrhl unavenou Alici ze vzpomínek. Dala si rychlou sprchu, udělala snídaní sobě i tetě a zamířila do školy.

xxxx

„To není možné! Vždyť jsem ho viděl mrtvého!“ Vydechl nevěřícně Jasper.

„Ale tyhle vraždy mají přesně jeho podpis a Rose jasně cítila jeho pach,“ odporoval mu Edward.

„Ede já ho viděl umřít!“

Jasper se zamračil. Před sedmi roky, nečekaný svědek vyrušil toho vražícího bastarda, co zabil rodiče Alici, při další vraždě. Policie ho honila přes půl města. Když se jeho auto převrátilo a on v tom vraku chcípnul napíchnutý na kus skla, byl u něj Jazz první. Jasně z něj cítil krev jeho posledních obětí i jeho vlastní pach, který byl na místě předchozích vražd. Prostě to byl on.

„Tohle musí být někdo, kdo ho napodobuje,“ rozohnil se Jazz.

„No tak, prověříme to a uvidíme,“ klidnil ho Carlisle.

Slíbil jsem jí, že toho bastarda dostanu. Jestli jsem se spletl a on je naživu... Jazz si povzdechl a v hlavě se mu mihl obraz holčičky, která na něj upírá velké hnědé oči. V těch očích, které ho stále pronásledovaly, byla oddanost a bezmezná důvěra.

„Pořád na ni myslíš, že?“ tichounce, jen pro jeho uši, zašeptal Ed.

Jazz jen trhl rameny a rychlým krokem opustil místnost.

Jenže před vzpomínkou na ty oči, utéct nemohl.

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Alison (10.11.2012 16:18)

a ešte raz

13)  Gassie (30.08.2010 16:57)

Bella je drsná a dobrá. Udělat z ní lovkyni duchů by mě nenapadlo, ale líbí se mi to
Je moc dobře, že se s Alicí daly dohromady.

12)  Michangela (02.08.2010 22:33)

11)  Bye (29.06.2010 22:43)

Achjo, teď abych se šla zahrabat...
Skoro už jsem zapomněla jak moc krásnej příběh to je. A taky kdo ho vypráví.
Popo, tohle bylo něco tak neuvěřitelně čtivýho, svižnýho, plynulýho a nápaditýho (jak jinak, že?).
Krásnou Bellu jsi stvořila. Z jejího příběhu až mrazilo.
Teprve na konci jsem si uvědomila, že se v týhle kapitole vlastně Jasper s Alicí vůbec neviděli
Tak doufám, že je nenecháš čekat moc dlouho

10)  Rosalie7 (28.06.2010 23:14)

Popolesko, na tohle se dá říct jen jedno: Páni!

Naprosto krásný, u tohohle si můžeš být jistá, že se nám to líbilo. Krásná kapča, další sonda do světa problémových dětí s obrovskou mocí Jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco z Belliný minulosti, ted ještě nějakou tu budoucnost v dalších kapitolkách, a hlavně chci Cullenovi, ale nemyslím tím pár řádků z druhýho konce kontinentu, nebo kde to vlastně jsou, ale setkání! Což mi připomíná, že už se strašně těším na ten náš srazík, ale to je tak trochu mimo mísu... Díky za další krásné dílko a zatím papa

9)  Popoles (27.06.2010 17:50)

Holky děkuji za hezké komentíky. U tohoto dílu jsem si byla víc než nejistá, jestlli se bude líbit.

8)  Ree (27.06.2010 12:45)

Hurááááááá Dočkaly jsme se Tohle byl vážně úžasný dílek, Popo A těším se na další

7)  Stebluska17 (27.06.2010 12:43)

Fakt super! Bella jako medium je fakt zajímavá... Už se těším na příští díly!

6)  Nebraska (27.06.2010 08:00)

Teda! Bella je pro Alici vážně požehnáním - a vlastně to platí i naopak. Teď by spolu mohly najít vraha, viď? Když by se Bella dala do řeči s některou z jeho obětí... A až je objeví Cullenovi, to bude paráda!
Popo, ty jsi vážně, ale vážně úžasná!!

5)  sakraprace (27.06.2010 07:01)

Úžasné četla jsem se zatajeným dechem a vykulenýma očima.Být ta kapitola delší, tak se udusím. Nádherné, napínavé a strašidelné. Strašně, ale strašně se těším na další.

4)  Hanetka (27.06.2010 01:03)

Jé, Bella Mediátor, to je pecka! A bude taky procházet časem? Popo, to je fakt boží, napínavé a dokonalé. Těším se na další kapitolu jak na lízátko!

3)  mina (27.06.2010 00:23)

wow wow wow...cim skor pokracko...a Bella sa mi tu straaasne paci!!!

2)  Radussska (26.06.2010 22:53)

Popo velký, obrovský megadík za další kapitolku už jsem ji skoro nečekala, ale je absolutně ůžasná, dokonálá. Prostě naprosto super!!!!!!!!!!!!!

1)  Evelyn (26.06.2010 22:26)

Popo, to bylo úžasné. Ani jsem při čtení nedutala... naprosto jsem milovala už Proroctví, ale Sny jsou snad ještě lepší, i když bych dříve nebyla byla řekla, že je to vůbec možné. Tvoje Alice a Bella jsou báječné. Schopnost vidět duchy a komunikovat s nimi bych fakt mít nechtěla, ale Bells si s tím očividně poradila velmi dobře. Líbí se mi, že má svou hlavu, je samostatná a umí se o sebe postarat. No, jsem prostě nadšená


Jen malá technická - dávej si pozor na ji/jí a ni/ní

1