17.04.2010 [21:40], Popoles, ze série Vražedné sny, komentováno 17×, zobrazeno 2847×

„Dále,“ ozvalo se za dveřmi, na které Rose právě zaklepala. Rose nasadila nesmělý úsměv, pomalu dveře otevřela. Krokem ladným a zároveň velmi sexy, se přiblížila ke stolu, za kterým seděl muž ve středních letech. Naprosto přesně věděla, jaku rychlostí se přiblížit, aby si jí stihl pořádně prohlédnout.

Zaznamenala zrychlený tep a zvýšenou tělesnou teplotu. Usmála se pro sebe. Ačkoli svůj dar používala hlavně pro dobro lidí, stejně si ten pocit, že dokáže jakéhokoli muže přinutit, aby jí zobal z ruky, pořádně užívala.

Vrhla na něj pohled z pod mírně přivřených řas a jemně se usmála.

Na stole stála cedulka, se jménem Jeff Masters, která tohoto muže pasovala na šéfa kanceláře pro styk s veřejností, úřadu guvernéra Franka Adamse.

„Slečno Feeldová, řekli mi, že máte něco naléhavého,“ pronesl a postavil se, aby jí mohl podat ruku.

Rose jí přijala a podržela o sekundu déle než bylo normální, aby si jí jeho tělo uvědomilo, avšak aby to jeho mysl nezaregistrovala.

„Jste velmi laskav pane Mastersi. Vím, jak drahý je váš čas a velice si cením toho, že jste mne tak rychle přijal,“ tón jejího hlasu byl vemlouvavý a vláčný. „Před časem k vám naše škola zasílala žádost, aby se několik studentů mohlo zúčastnit běžného pracovního dne pana guvernéra. A vzhledem k zítřejší události a tématu naší ročníkové práce, která se týká ekologických projektů vlády a angažovanosti politiků nás napadlo, zda bychom nemohli s panem guvernérem strávit zítřek.“ Rose doširoka otevřela oči a mírně se k němu naklonila.

Poté poslala rychlou myšlenku Edwardovi, který seděl na chodbě a předstíral zájem o jakousi propagační brožuru. „Edwarde, jak jsme na tom?“

„Je zmatený, na žádnou žádost si nepamatuje, a i když se mu líbíš, nehodlá ke guvernérovi nikoho pustit. Musíš přitlačit,“ řekl Edward pro lidské uši neslyšným šepotem.

„Je mi líto slečno, ale pan guvernér je na zítřek opravdu velmi zaneprázdněný. Nemohu vaší žádosti vyhovět, krom toho si ani nejsem vědom, že by nějaká do našeho úřadu přišla,“ mírně se zamračil, ale dál upíral pohled do její krásné tváře.

„Opravdu? Jsem si jistá, že tu žádost odeslali, nemůžete se podívat na e-mailovou poštu? Jistě ji tam naleznete.“ Její hlas se přesunul do jiné frekvence. Ač ho Masters vnímal stejně, nyní působil i na jeho podprahové vnímání.

Jako by proti jeho vůli pohnul rukou a zadíval se na monitor. Přejel očima poštu a Rose mezi tím pokračovala: „Jistě ji hned najdete, je odesílaná s upozorněním naléhavé,“ řekla nahlas a její schopnosti začaly pracovat. Omotaly se jako stužka kolem jeho paměti a malinko ji poupravily.

„Ach no jistě, ano, vzpomínám si,“ vyhrkl Masters a zmateně zamrkal, když se mu v hlavě objevila vzpomínka na čtení žádosti od univerzity.

„Promiňte slečno Feeldová, mám toho poslední dobou opravdu hodně a má paměť už není co bývala,“ nejistě se zašklebil.

„Rose je zmatený a nalomený, zatlač na něj,“ zašeptal Edward.

„Takže můžeme doprovázet zítra pana guvernéra při jeho denním programu?“ usmála se na něj sladce a zamrkala.

„No, víte, já bych nebyl proti, ale pan guvernér nemá rád, když se kolem něj motají cizí lidé a krom toho, je tu i bezpečnostní riziko. Nemohu do jeho blízkosti poslat cizí lidi.“ Masters se ošil a bylo vidět, že je mu nepříjemně. Vyloženě si podvědomě přál, aby té krásné dívce mohl vyhovět.

Podíval se jí mimoděk do očí a ona jeho pohled už nepustila. Zavrtala se mu hluboko do paměti a vnukla mu vzpomínku na bezpečnostní prověrku čtyř studentů.

„Ale pane Mastersi, vždyť jste zařizoval naše prověření. Jsem přesvědčená, že jsem prošli bez problémů,“ sledovala, jak se jeho panenky rozšířily a získaly tmavší barvu. Jakmile jeho vědomí vzpomínku našlo, vše se vrátilo do normálu.

„Ano, prověrkou jste prošli všichni a vše je v pořádku,“ řekl, jakoby se předchozí konverzace nekonala.

„To jsem opravdu ráda, pane Mastersi. Pan guvernér určitě ocení, že se v očích veřejnosti věnuje studentům a pomáhá jim s jejich ročníkovou prací,“ stále věznila jeho pohled. „Myslíte, že bychom již dnes mohli dostat identifikační průkazy? Víte, ráno bychom rovnou šili do kanceláře pana guvernéra.“

„Ale jistě, nechte u mé asistentky fotografie i vaše údaje a odpoledne se zastavte pro hotové průkazy,“ pokýval hlavou a zvedl telefon. Nadiktoval svůj požadavek poněkud překvapené asistentce a zase se rychle zadíval na Rose, jako by jeho oči bez toho pohledu nemohly být.

„Děkuji vám za pomoc a za vaši laskavost, pane Mastersi, moc mě těšilo,“ rozloučila se Rose a podala mu ruku.

Bylo vidět, že jí pouští velice neochotně.

„Mě také těšilo slečno Feeldová, doufám, že se ještě setkáme,“ pronesl a Rose si byla jistá, že v té chvíli rozhodně zapomněl na to, že je šťastně ženatý.

„Nashledanou,“ řekla a naposledy se mu zavrtala do paměti, kde poupravila jeho vzpomínku na sebe.

Ve chvíli, kdy jí pustil ruku, odtrhl pohled, automaticky se zadíval na svůj pracovní stůl a jeho paměť si vybavila mírně zakulacenou brunetku, s ne příliš pohlednou tváří. Zmateně zamrkal a vzhlédl, ale viděl už jen zacvakávat kliku dveří. Hned na to, pustil tuhle nezajímavou slečnu ze své hlavy.

 

O několik bloků dál se právě v zaměstnanecké šatně kongresového centra převlékali Jazz a Emm do obleku úklidové firmy.

„Nic lepšího jste vymyslet nemohli? To tu mám běhat s koštětem a pucovat sedadla?" brblal Emm a dopínal si oranžovou pracovní kombinézu.

Jazz se na něj zašklebil.

„Aspoň se s tímto nástrojem seznámíš osobně. Doma jsi ho dosud s úspěchem míjel.“

V tom zazvonil telefon.

„Ahoj lásko,“ zvedlo ho Emm a hned pokračoval „určitě se se mnou rozvedeš, až mě uvidíš v tomhle děsivým munduru. Vypadám, jak přerostlej pomeranč,“ stěžoval si tónem malého dítěte, které nedostalo oblíbenou hračku.

„Emme jsem přesvědčená, že se mi budeš líbit ve všem,“ se smíchem v hlase ho uklidňovala jeho žena a pak přešla do vážného tónu.

„Průkazy jsou zařízené, zítra z nás budou čtyři studenti, lepící se na paty guvernérovi a zbožně sledující každý jeho pohyb. Asi z toho nebude mít radost, ale zařídila jsem malou úpravu v novinovém článku, kde se zmíní, že pan guvernér podporuje studující mládež. Nebude moc ucuknout.“ Rose na konci zněla spokojeně.

„Dobře, projdeme to tady a zkontrolujeme co se dá. Kongresové centrum je sice rozlehlé, ale rozhodně to půjde uhlídat snadněji, než pak venku na náměstí, až bude mít guvernér projev,“ uvažoval Emm.

„Až to budete mít, setkáme se v hotelu. Já s Edem jdeme mrknout na to náměstí, zatím tam probíhají úpravy, staví se pódium a odstraňují veškeré podezřelé předměty. Miluju tě, pa,“ rozloučila se Rose a ukončila hovor.

Ed zvedl obočí a protočil oči. On a Jazz byli nezadaní a na lásku svých rodičů a Emma s Rose se dívali shovívavě. Ed však tajně doufal, že i on někdy potká svou druhou půlku. Občasné povyražení s upírkami, které náhodou procházely jeho životem bylo fajn, ale k žádné ho nevázalo citové pouto. Věděl, že Jazz je na tom podobně.

Ačkoli poslední dobou byl Jazz hodně nesoustředěný. Neustále myslel na to dítě a sám se ve svých pocitech nevyznal. Ed si vzpomněl na dívčin sen. Netušil, odkud dívčino podvědomí vzalo jejich pravou podobu, jen doufal, že Jazz nevyvede nějakou hloupost.

Teď ho však zaměstnávalo něco jiného.

Dorazili s Rose na místo, kde se měl konat guvernérův projev. Všude byla spousta dělníků, kteří sestavovali pódium a odstraňovali překážející lavičky a koše. Edward postupně projel jejich myšlenky, ale nenarazil na nic, co by je mohlo zajímat.

Podrobě si uložili do paměti celý prostor i okolní budovy. Večer, až bude vše připravené na zítřek, se sem ještě jednou podívají. Pohlédl na Rose a když mu poslala souhlasnou myšlenku, vydali se zpět do hotelu.

 

xxxxxx

 

„Hmm,“ zapředla Esme a uvelebila se Carlisleovi na hrudi. „Sice se mi po dětech už stýská, ale to že jsou z domu, má i své výhody," zamumlala a políbila ho na prsa.

„Budeme je muset vystrnadit častěji. V tomhle domě rozhodně chybí soukromí,“ souhlasil a hladil jí po hebké pokožce zad.

I ten nevinný dotek v něm probouzel touhu. Prahl po ní od začátku a s léty jejich vzájemná přitažlivost a láska jen sílila. Vzpomněl si na jejich první nesmělé doteky a usmál se.

„Co tě pobavilo?“ zeptala se Esme, když viděla jeho úsměv.

„Vzpomínám na naše první setkání. Na dobu hned po přeměně. Vysvětlovala jsi mi pravidla, snažila si se, abych pochopil co smím a co ne, a já místo abych dával pozor, myslel jsem jen na to, jak krásná jsi a jak moc bych se tě chtěl dotýkat.“ Pevněji ji k sobě přitáhl a zahleděl se do těch krásných tmavě hnědých očí.

„Nebyla jsem na tom o moc lépe. Musela jsem ti o všem říci, a přitom jsem uvažovala, proč mi na tobě tak najednou začalo záležet.“

Zahleděni do sebe nechali své vzpomínky vyplavat na povrch.

 

xxxx

 

„Teď je z tebe upír. Jsi novorozený, takže budeš mít v hlavě trochu zmatek. Nyní se musíš co nejdřív napít krve, aby se tvé tělo dostalo do kondice. Můžeme pít krev lidskou, ale i zvířecí.

Většina našeho druhu by se zvířecí krve nedotkla, ale já zase nemohu jen tak napadnout člověka,“ Esmenité mu pomohla vstát a za řeči se vydali hlouběji do lesa.

Pak se zarazila a pozorně se na něj zadívala. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Mé jméno je Carlle Godrig,“ představil se a stále trochu zmateně těkal pohledem po okolí. Všechno se mu zdálo tak jiné! Barvy byly sytější, zvuky hlasitější a pachy mu dráždily citlivý nos. Vše dohromady tvořilo velmi znepokojující kombinaci, se kterou se ještě nedokázal vyrovnat.

Esmenité si ho prohlížela a pak se usmála, když pochopila jeho problém.

„Neboj, za chvíli si na své smysly zvykneš a budeš je moci ovládat. Potřebuješ se napít, krev ti pomůže.“

Esmenité nechala vystoupit své upíří já a zavětřila. „Kousek odtud je stádo srn. Pojď se mnou a dělej to co já,“ vyzvala ho a rozběhla se.

Carlle se vydal za ní a někde v koutku mysli žasl na rychlostí, kterou se pohybovali.

Jako vítr vběhli na paseku. Viděl, že se Esmenité odrazila a skočila na jednu ze srn.

Bylo to tak přirozené. Bez rozmýšlení zaútočil na jinou a instinktivně jí zlomil vaz. Pak pocítil, jak se mu z horní čelisti vysunuly špičáky a on je zabořil srně do krku. Vypít jí, byla otázka pár minut.

Cítil se silnější, hlavu měj jasnou a smysly ustálené. Podíval se na Esmenité, která právě dopíjela svou kořist.

Chtěl se zeptat, zda budou ještě lovit, jenže jeho pozornost upoutalo něco jiného. Esmenité měla na sobě stále jen jeho plášť. Její oblečení bylo zničeno, když jí ti ničemové roztrhali a pak zapálili.

Plášť se jí svezl z ramene a rozevřel. Carlle zůstal němě zírat na odhalenou část bělostné kůže a něžné křivky. Polkl a předchozí pocit žízně byl zatlačen pocitem daleko naléhavějším. Chtěl se jí dotknout. Chtěl jí hladit a zlíbat každičký kousek toho nádherného těla.

Esmenité periferním viděním zaznamenala, že její žák už dopil a nyní na ní nehybně zírá. Pustila srnu a otočila se na něj.

„Chceš ještě lovit, nebo máš dost?“

Jenže odpovědi se nedočkala. Carlle stále stál na místě a zíral na ní. Pak sebou trhl, jako by si něco uvědomil a stočil svůj pohled na špičky bot. Rozpačitě přešlápl a hlasem zhrublým touhou pronesl: „Musíme ti někde sehnat šaty.“

Esmenité zalapala po dechu, když si uvědomila, jak moc se jí plášť svezl z těla a co všechno odhalil. Rychlostí blesku se upravila a pak zabodla do Carlla rozhořčený pohled.

„To jsi mi taky mohl říci rovnou!“ Jenže místo aby byla uražená a znechucená jeho předchozím civěním, její tělo zareagovalo opačně. Polila jí horkost a v břiše se rozlétlo na tisíce motýlů.

Carlle se k ní pomalu přiblížil, zvedl ruku a dotykem jemným, jako pohlazení pírka, se dotkl její červenající se tváře.

„Odpusť mou nezdvořilost. Nechtěl jsem tě urazit, ale jsi tak krásná.“ Špičkami prstů mu v místech, kde se dotýkal její kůže, procházela chvějivá energie, zaplavující jeho tělo jako požár.

Esmenité vnímala jeho dotek a její pocity byly odrazem těch jeho. Pomalu, tak že si to ani jeden z nich v podstatě neuvědomoval, se k sobě přiblížili. Carlle se očima pověsil na její rudé rty a ztěžka polkl.

Esmenité sleduje jeho pohled, si povzdechla a rukou zabloudila do jeho vlasů.

„Care,“ zašeptala a on se zachvěl.

Překonal tu malou vzdálenost dělící jejich ústa a něžně se o ty rudé a lákavé rty otřel.

Bylo to, jako když divoká voda protrhne hráz. Jejich ústa reagovala jako výbušná směs. Polibek se prohloubil a vášeň prostupovala každým jejich dotykem.

„Esme... " zasténal jí Carlle do úst a přitiskl ji k sobě.

Esme neochotně rozpojila jejich ústa a položila mu hlavu na rameno.

„Co to se mnou děláš?“ nevěřícně zašeptla a cítila, jak jí jeho rty bloudí ve vlasech.

„Nemám tušení. Probudila jsi ve mě něco, s čím si nevím rady,“ zamumlal jí do vlasů.

Neochotně se od sebe odtáhli.

„Musíme si promluvit. Musím ti vysvětlit spoustu věcí. Tenhle život má také svá pravidla a my je musíme dodržovat. Nejdříve však dokončíme lov. Já už mám dost, ale ty potřebuješ ze začátku pít víc. S časem se naučíš žízeň ovládat a potřeba krve nebude tak velká,“ řekla Esme a vyrazila za pachem dalšího stáda.

Když byl Care, jak mu Esme říkala, sytý, vydali se k vesnici. Měli štěstí. U jednoho z domů viselo právě čerstvě vyprané prádlo.

Cara udivilo, že Esme sáhla po mužském oblečení. Vysvětlila mu, že v suknici se lesem pravdu špatně cestuje. V kalhotách a haleně vypadala úžasně. Neodolal a znovu si jí přitáhl k polibku. Esme se zasmála, sebrala ještě ženské šaty a vydali se na cestu.

Esme měla namířeno k jednomu z větších měst, kde měla její rodina přátelé. Po cestě ho začala zasvěcovat do tajů upíří historie a jejich života.

„Náš druh je stejně starý jako lidstvo samo, alespoň podle dochovaných legend. Prvním upírem, naší matkou, byla Lilith. Prý byla první Adamovou ženou, ale protože byla stvořená stejně jako on a byla velmi nezávislá, nerozuměli si.

Když si Adam vynutil její poslušnost násilím, zřekla se ho a odešla od něj. Stvořitel se od ní odvrátil, dával jí vinu.

Byla vyhnána z ráje a prokleta věčným životem v osamění a strádání. Jenže časem zjistila, že čeká Adamovo dítě. Byla sama, slabá cestou a nedostatkem jídla. Porod by sotva přežila, kdyby nebyla nesmrtelná. Narodila se jí dcera jménem Anunnaki – neboli ta, co je královské krve.

Lilith neměla své dítě čím nakrmit, protože její prsy neměly mléko. V zoufalství si prokousla žíly a naplnila ústa své dcery krví.

Dítě krev nejdříve odmítalo, ale zmítáno hladem, začalo sát. Jakmile se nesmrtelná krev jeho matky dostala do jeho těla, něco se stalo. Dítě změnilo svůj vzhled a v bezzubé pusince se objevily malé tesáky. Dívka rostla velmi pomalu a k výživě jí stačila pouze matčina krev. Mezi tím se Země zalidnila potomky Adama a Evy. Anunnaki vyrostla a zjistila, že krev lidí jí láká více, než matčina. Začala tedy lovit a její potravou se stali lidé. Byla to prý Anunnaki, kdo rozšířil náš druh po Zemi.

Ale jen její přímí potomci, jsou vládci naší rasy. Časem se zjistilo, že ženy i muži z její linie jsou nesmrtelní, ale pouze ženy mají moc nesmrtelnost předávat. Její mužští potomci jsou tedy nesmrtelní, ale jimi stvoření upíři už ne.

Stvoření upíři mohou také stvořit upíra, ale jejich život není bez konce. Fyzicky nestárnou, jejich život může trvat i staletí, ale nakonec ztratí sílu a tělo zemře.

Proto je opravdu nesmrtelných upírů velmi málo. Ženy z královské rodiny si velmi pečlivě vybírají, koho přemění. Mohou dát opravdovou nesmrtelnost i upírům, kteří byli stvořeni obyčejným upírem. Tato druhá přeměna je velmi vzácná. Vím jen o několika členech královské družiny, kteří si vysloužili tuto poctu.“

Esme se odmlčela, jakoby se ztratila ve vzpomínkách.

„Kolik je členů královské rodiny?“ zeptal se Care, kterého její vyprávění fascinovalo.

„V současnosti sedm, někteří mají druha, kterému dali nesmrtelnost. Neboj, všechny je poznáš, stejně míříme ke dvoru. Střídají se ve stoletých intervalech ve vládě. Nyní vládne Sulpicia se svým manželem Arem,“ Esme se podívala stranou a Care měl pocit, že se jí toto téma nechce dál rozvádět.

„Takže přímých potomků Lilith je už jen sedm?“ udivilo ho tak malé číslo.

„Ano, je to málo a proto se královská rodina obklopuje stráží a gardou, aby byla v bezpečí. I v našem světě jsou jedinci, kteří touží po moci a neštítí se vztáhnout ruku na své vládce. Přirozeně jsou sice nesmrtelní, ale zabít je samozřejmě lze. Jak jsi viděl, když jakéhokoli upíra roztrháš a spálíš, je po něm.“ Esme se nepříjemnou vzpomínkou zachmuřila.

„Promiň, nechtěl jsem ti to připomínat. Proč na tebe vlastně ti tři zaútočili?“ Carovi až nyní došlo, že nezná důvod, proč téměř zemřela.

„Dozvíš se to, ale až později. Zatím potřebuješ vědět pouze základní věci. Náš pravý vzhled držíme v tajnosti. Je pro lidské oko příliš děsivý, a prozradil by naší existenci, což je další pravidlo, které nesmíš porušit. Pokud někdo uvidí tvou tvář, nebo pochopí co jsi zač, máš jen dvě možnosti,“ Esme se zarazila a pak mírně usmála „ no, ty možná tři. První je přeměnit ho a naučit ho naším způsobům. Druhá je smrt, což jak jsem pochopila, by pro tebe nebylo nic příjemného. A protože znáš mne, máš i třetí možnost.“

Care nechápavě zvedlo obočí a Esme se potutelně usmála.

„Víš, mám takovou schopnost. Někteří našeho druhu jsou po přeměně schopní opravdu zvláštních věcí. Říkáme tomu, že jsme nadaní nebo že máme dar. Mým darem je uvést lidi do transu a ovlivnit jejich podvědomí. Dokážu v nich vyvolat vzpomínky na cokoli co viděli, i ty, které silou potlačují. Dokážu je v jejich vědomí přenést do jakékoli situace, kterou prožili a nechat je slovo od slova děj odvyprávět. Mohu jim říci, aby si něco nepamatovali nebo si vzpomínku vyvolali jen po použití určitého gesta nebo slova,“ Esme se culila nad ohromeným výrazem Cara.

Cesta jim rychle utíkala a Esme dál vyprávěla o jejich rase.

Druhý den dorazili do velkého města a Esme neomylně zamířila k honosnému panskému domu.

Carlle už na vzdálenost několika mil cítil přítomnost jiných upírů. Jejich pach byl tak odlišný od lidského. Lidská vůně v něm vzbuzovala žízeň, ale on Esme udivil svým ovládáním a schopností tu vůni ignorovat.

Esme došla k názoru, že je to jeho dar, protože jako novorozený by správně nemohl vábení lidské krve tak snadno odolat. Také jeho schopnost zachovat si lidskou podobu a neukazovat upíří, měl od prvních dní plně pod kontrolou.

Esme zabušila na vstupní bránu, která se vzápětí otevřela. Ve dveřích stál pohledný muž, očividně očekávající návštěvu upírů. I jejich pach se k němu musel donést dříve, než dorazili osobně.

Jeho reakce však Carlla absolutně ohromila.

Sotva pohlédl na Esme, zalapal po dechu a vyhrkl: „Esmenité!“

Pak se sotva postřehnutelným pohybem svezl na koleno a s hlavou v uctivé pokloně radostně pronesl: „Vaše výsosti, Vy žijete!“

 

xxxxx

 

„Alice dovol, abych ti představila pana doktora Burnse, bude mi pomáhat s tvojí léčbou,“ oznámila mladá lékařka děvčátku, které se choulilo na židli a smutně koukalo ze zamřížovaného okna svého pokoje.

„Ahoj Alice, slyšel jsem, že jsi v noci zase křičela,“ řekl ten lékař a pohladil jí po vláscích.

Alice si ho změřila lhostejným pohledem. Nelíbil se jí. Měl přísnou tvář a vycítila, že to pohlazení bylo spíš divadlo pro mladou doktorku. Nic neřekla, jen pokrčila rameny.

„Neboj se, Alice podrobíme tě nové léčbě a ty ošklivé sny nadobro zmizí.“

Alice mu nevěnovala pozornost. Přemýšlela, jestli dnes v noci za ní přijde On.

Najednou se jí rozostřilo vidění a ona strnula. Před očima se jí odehrávala děsivá scéna. Její anděl byl ve své lidské podobě. Všude okolo bylo velké množství lidí. Pak se ozvala rána a ona viděla, jak strhl muže stojícího za ním na zem a do jeho těla narazila kulka. Vize zmizela a ona si uvědomila, že křičí.

Doktor Burns jí pevně držel za ruce a mírně s ní třásl.

„Alice, řekni nám co se stalo. Proč křičíš. Tady ti nic nehrozí.“

„Oni ho střelili," vzlykla a nebýt pevného stisku lékařových rukou, svezla by se na kolena.

„Zabili mého anděla, viděla jsem to...Oni ho zastřelili!“ hystericky se rozplakala.

Neuvědomovala si, že jí vyhrnuli rukáv a do žíly vpíchli uklidňující látku. Postupně utichala, až se propadla do neklidného spánku.

„Nemůžeme čekat, s léčbou začneme hned.“ Doktor Burns se zamračil a zavolal sestru.

„Sestro připravte vše potřebné pro léčbu Alice, budeme aplikovat elektrošoky.“

„Ale doktore Burnsi,“ protestovala lékařka. „Vždyť jí to může ublížit. Šoky se používají jen v krajním případě. Je to dítě proboha, přece jí nechcete uškvařit mozek?!“

„Doktorko ovládejte se! Já jsem tu primář, a já rozhodnu, jak se bude postupovat v léčbě. Její zákonná zástupkyně to podepsala a sama jste viděla, že se její stav horší. Už má nejen chorobné noční můry, ale začala trpět bludy i ve stavu bdělosti. Chcete počkat, dokud neublíží sobě, nebo někomu jinému?“ rozzlobeně se otočil a odcházel z pokoje.

„Ale...“ pokusila se ještě o námitku lékařka, ale Burns jí umlčel.

„Už jsem rozhodl. Pokud máte námitky, podejte si oficiální stížnost,“ při pohledu na její rezignovaný výraz se zašklebil.

Pokud by to udělala, spáchá profesní sebevraždu. Doktor Burns byl uznávaná kapacita a ona jen začínající stážistka.

Během chvíle bylo vše připravené a Alici stále pod vlivem léků, odvezli na proceduru.

Po návratu ležela téměř v bezvědomí několik hodin.

Lékařka seděla u jejího lůžka a soucitně jí hladila ručku.

 

Alici se zachvěla víčka a pomalu otevřela oči.

Sáhla si na hlavu, která jí bolestivě tepala. Její zrak bloudil po pokoji, až se zastavil na usmívající se ženě.

„Ahoj malá, jak ti je?“ zeptala se a starostlivě nakrčila čelo.

„Bolí mě hlava," pípla a pokusila se vytáhnout do sedu. Lékařka jí pomohla a podepřela jí polštářem.

„Kde to jsem?“ ozvala se nejistým hláskem a těkala očima po pokoji.

„Jsi v nemocnici. Máš za sebou náročnou léčbu, tak musíš odpočívat,“ oznámila jí lékařka.

Děvčátko se na ní chvíli nechápavě dívalo a pak jí mezi rty unikla další otázka:

„A kdo jsem?“

Moje shrnutí

Kapitola 6

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!