17.10.2010 [23:00], Popoles, ze série Vražedné sny, komentováno 41×, zobrazeno 6224×

Těžce dýchal.

To vzrušení bylo téměř neúnosné. Napětí, které se v něm hromadilo poslední dobou, už musel nutně uvolnit. Vše měl připravené, stačilo si jen sehnat vhodnou společnost. K lovu si vybral Port Angeles.

Chvíli jen tak bloumal po ulicích a hledal vhodný objekt. Pak zašel do obchodního domu. Strávil tu celé odpoledne, už se bál, že vhodný objekt nenajde a pak se jeho pátrající oči zastavily.

Líbily se mu hned. Matka s dcerou, očividně na dámské jízdě. Byly si hodně podobné. Nižší kypré postavy, světlé polodlouhé vlasy. Nenápadně je sledoval z kavárny a jeho fantazie mu nabízela nepřeberné množství barevných obrazů. Ve všech dominovala lesklá, lepkavá a ještě teplá červená barva.

Musel se hodně ovládat, aby nezasténal nahlas. Bylo pozdní odpoledne a jeho tělo mělo po noční službě. Sotva ulehlo ke spánku, unavené náročnou prací, netrpělivě převzal vládu. Dopřál mu několik hodin odpočinku a pak se vydal na lov.

Už několik dní před tím si našel místo, kde mohl nerušeně tvořit, nechat své úlovky, aby ho těšily.

Stará pila bylo zbořeniště dost hluboko v lese a stranou od turistických cest. Stát už zůstala jen menší budova, která sloužila jako sklad. Při té myšlence se spokojeně ušklíbl. Hezky si to tam upravil a pořádně vybavil.

Pohyb sledovaných žen ho vytrhl ze zamyšlení. Ověšeny taškami s nákupy se vydaly směrem k parkovišti. Šly těsně u sebe, hlavy bezděčně nakloněné, aby se lépe slyšely, a štěbetaly jako potrefené husy.

Spokojený a šťastný smích se mu příčil. On mě daleko raději jiné zvuky. Takové, o kterých lidé většinou nevěděli, že je dokáží vyloudit z hrdla. A on byl ten skladatel, který tu úžasnou symfonii psal krví svých obětí.

Sevřel v kapse pistoli a pověsil se na ně. Když došly k autu, matka otevřela kufr, do kterého začaly skládat svůj nákup. Měl štěstí, jejich auto stálo pod lampu s rozbitou žárovkou, takže okolí bylo zahaleno počínající nocí.

Rychlým a plynulým pohybem chytil dceru pod krkem a zasyčel: „Ani slovo!“

Matka ztuhla a s hrůzou v očích zaregistrovala zbraň v jeho ruce.

„Jestli jen pípneš, udělám do ní díru a pak odprásknu tebe,“ zašeptal. Věděl, že šepot je mnohdy hrozivější a děsivější, než křik.

Donutil je nastoupit. Nechal matku řídit a vlezl si s dcerou na zadní sedačku.

Jeho ruce pevně svíraly to mladé hrůzou ztuhlé tělo. Na kůži cítil zběsilý sprint krve v žilách, jež srdce nabuzené extrémní dávkou adrenalinu hnalo vpřed. Byl to nádherný pocit. Skoro se neovládl. Toužil po tom, aby mu otevřená tepna svlažila ruce, aby v rytmu stříkající krve pohyboval v extázi svými boky...

Ne... ještě ne, bude mít spoustu času.

Nenápadně vyndal kapesník napuštěný chloroformem. Když vyjeli z městečka, přikázal ženě zastavit na kraji cesty. Uspat je bylo otázkou chvilky.

Netrpělivě je svázal a roubíkem zajistil ústa. Pak si sám sedl za volant a nedočkavě vyrazil ke své skrýši.

Dnes v noci vytvoří skvostné dílo a ony mu budou zpívat.

Budou zpívat, dokud z jejich hrdel nedostane i ty poslední skřeky předsmrtné agonie!

 

*****

U Cullenů na poradě bylo neobvyklé ticho. Všichni si zvykli na špičkování a rýpání Eda a Belly.

Jejich současná lhostejnost a nevšímavost byla... napjatá a divná.

 

Ed seděl v křesle a poslouchal jen na půl ucha. Hlavou mu poletovaly myšlenky jak zdivočelý roj včel a bodaly ho svou naléhavostí.

Nejradši by si nafackoval.

Když se mu včera v kabinetě na poslední chvíli jako zázrakem na okamžik vyjasnila mysl, přistihl se, že netouží po ničem jiném, než zabořit zuby do toho skvostného hrdla.

Panebože! Mohl ji zabít! Jakmile přibouchl Belle dveře kabinetu před nic nechápajícím obličejem, svezl se po nich na podlahu a hlavu zabořil do dlaní. Bolestivé napětí ve slabinách bylo jen malým trestem za jeho nehoráznou ztrátu sebekontroly. Celé jeho tělo tepalo žádostí a touhou. To zvíře v něm se vzpínalo a kroutilo a řvalo, jak se snažilo osvobodit a uchvátit svou družku. Sváděl krutý boj sám se sebou, aby nerozrazil ty pitomé dveře a nevzal si Bellu způsobem typickým pro jeho druh.

Byl si jistý, že pokud by jeho zuby projely jejím krkem a krev přímo z tepny mu zaplavila ústa, jeho podstata by vyplula na povrch.

Neměla by šanci.

Když upíři propadli své vášni, neovládali své pudy a jejich síle se mohla rovnat zase jen síla upíra.

A představa, že by Belle ublížil, mu podivně drtila vnitřnosti. Byla tak... neměl slov. To, co cítil, když ji líbal, když ji držel v náručí, se ani vzdáleně nepodobalo ničemu, co kdy zažil s upírkami.

Byl zmatený a absolutně nechápal, proč na něj tahle lidská žena tak působí.

Když si byl jistý, že Bella odešla, rychle se sebral a odjel.

 

V hale Cullenovic domu načapal Jazze a Alici. Právě si důkladně prozkoumávali krční mandle.

Jazz se zarazil, když mu došlo, že mají obecenstvo. Zavrčel, ale hned na to jeho omámenému mozku došlo, koho vidí.

A pak vyjekl. Vykulil na Eda oči a nadechl se, v očividné touze vypustit z pusy nějaké to slovo. A zatím mu hlavou běželo: Jestli to, co cítím z Eda, není lás...

„Vrrrrrrrrrrrrr,“ hluboké výhružné zavrčení zarazilo jeho myšlenkové pochody.

„OK, kámo, ale už je stejně pozdě, tomu prostě neutečeš,“ poslal mu myšlenkou a velmi se snažil, aby své pobavení skryl. Ed nebyl ve stavu, kdy by jeho úsměv ocenil.

Jen trhl ramenem a zmizel do svého pokoje.

„Co to mělo být?“ zajímala se Alice.

„Ed právě zjistil, že mu Bella poněkud zkomplikuje život,“ utrousil Jazz a znovu zajal ústa své lásky do vášnivého polibku. S posledním zbytkem soustředění mu blesklo hlavou, že nyní mají stejný problém oba, i jeho zvíře toužilo po páření a to tak, že moc.

 

****

 

Bum, bum, prásk, kop, švih... Bella bušila a kopala do boxovacího pytle, až se celá koupala ve vlastním potu.

Když jí konečně došel dech, sesunula se na podlahu, zlostně rozepla rukavice a mrskla s nimi do kouta.

„Ten hajzl!“ ulevila si nahlas, ale moc to nepomohlo.

Cítila se, jako by jí uvnitř v hrudi rostla nějaká žahavá, rozpínavá rostlina. S každým pohybem, každou myšlenkou a hlavně vzpomínkou na okamžiky v jeho náručí ji bolestivě šlehala a ovíjela každý orgán v těle.

Jeho ruce na jejím břiše – šleh... Jeho ústa hladově si podmaňující její – šleh... Jeho tělo, tak dokonale zapadající do jejích měkkých křivek – šleh... on je tak... ááááá, grrrr. Sevřená pěst uhodila do žíněnky.

Proč mi to udělal? A hlavně – proč jsem dovolila, aby se to stalo? Vždyť jsem mu prakticky skočila kolem krku a nechala se položit na stůl jako nějaká... Ne, dál to raději nerozváděla.

Už jen vzpomínka jí vháněla červeň do tváří a ruce se klepaly.

A přece, prvotní pocit, když se ocitla za dveřmi, nebyl vztek. Kdyby si to nezakázala, musela by připustit, že cítila prázdnotu a touhu rozrazit ty pitomé dveře a zaplnit náruč jeho tělem, smysly jeho vůní a srdce... dost!

Byl to jen úlet, nic to neznamenalo. Prostě se budu chovat, jako když se nic nestalo a hotovo, rozhodla se.

Vstala z podlahy a zamířila do sprchy. Potřebovala se uklidnit. Dnes ji čekala ještě schůzka u Cullenových a plán, jak vyvolat ducha ze záhrobí.

Při vzpomínce na malou knížečku, či spíše deník, který jí včera odpoledne doručil kurýr, jí přeběhl mráz po zádech.

Byla to sbírka zaříkadel. Texty byly psány rukou a mnohdy se daly jen ztěžka přečíst. Rukopisy se lišily, takže usoudila, že knížka byla předávána a zaříkadla doplňována postupně. Její stáří odhadovala aspoň na tři sta let. Ležela v zapadlém antikvariátu na předměstí Chicaga. Její zdroj z internetu jí dal tip. Sám má prý svou sbírku děděnou po generacích. Majitel antikvariátu ani netušil, co přesně se v knize skrývá. S tipem se jí dostalo i varování. Zahrávat si se záhrobím není legrace. Nikdy nevíš, koho, nebo co můžeš přivolat. Bella věděla, že má pravdu, ale jinou možnost zatím neměli.

Když dnes ráno deníkem listovala, zklamaně musela konstatovat, že sama se v tom rozhodně nevyzná. Texty byly psány různými jazyky a angličtiny tam bylo po málu a ještě byla archaická.

Plánovala vzít deník dnes ke Cullenovým, třeba někdo z nich bude umět aspoň části přeložit.

 

Zamyšleně vypla sprchu a začala se oblékat. Ne, že by se jí tam chtělo. Nedokázala si představit, jak se bude vůbec moct Edwardovi – sakra, už mu ani v duchu neříká Hezoun – podívat do očí.

 

****

 

„Je to z velké části v latině. Něco je portugalsky, něco španělsky a pak jsou tu nějaká nářečí,“ mumlala si téměř pro sebe Esme.

„Dokážeš něco z toho přeložit? Aspoň co ty texty mají znamenat?“ zeptala se Bella a silou vůle nutila oči, aby ignorovaly jisté křeslo a osobu v něm sedící.

„Podle mne se jedná o soupis jakýchsi zaříkadel. Na první stránce je věnování, ale je to už velmi rozmazané... počkej,“ mumlala si Esme, „Heres meus neptem.., mé vnučce a dědičce, Abigail Williamsové...“

„Cože?“ přerušil ji Carlisle a upřel na svou ženu překvapený pohled. „Abigail Williamsová? Není to ta čarodějka ze Salemu?“

Nastalo ticho.

„No nazdar,“ shrnula Bella pocity přítomných. „Takže tohle je nějaká kniha zaříkadel, kterou vlastnila žena, kterou odsoudili za čarodějnictví před více jak třemi sty lety. Bezva, jsem hned klidnější.“

„Bello, rozhodně to nemusíš dělat. Už jsem na světě hodně dlouho a vím, že zahrávat si se silami, kterým nerozumíme, se může ošklivě nevyplatit. Lidé již nevěří na kouzla a čáry máry, jenže já už viděla věci, které se vymykají všem přírodním zákonům i logice.“ Esme se pousmála a vzala Bellu za ruku. „Stačí se podívat na nás. Najdeme jinou cestu, jak ho dostat,“ pokusila se ji uklidnit.

Bella si skousla ret a rozhlédla se po místnosti. Upíraly se na ni pohledy všech přítomných, ale dva tu chyběly.

„Kde je vlastně Jazz s Alicí?“

„Alice měla nějakou vizi, tak to jeli s Jazzem prověřit,“ odpověděl tiše Edward a jejich oči se na okamžik střetly. Hned zase uhnuly, jako by je ten pohled zabolel.

Carlisle cítil to napětí mezi jeho synem a Bellou a ve snaze prolomit nepříjemné ticho se zeptal: „ A co ve škole, Ede, jak si tam vedeš?“ Že to asi nebyla ta nejvhodnější otázka, pochopil z reakce obou.

Jako by spolkli pravítko. Oba napnutí, napružení přímo hmatatelnými emocemi, zarputile se snažili nepodívat se jeden na druhého.

„Edwarde, co se děje?“ poslal mu zmatenou myšlenku a sledoval kamennou masku, kterou si jeho syn nasadil.

Esme je pozorovala už nějakou chvíli a právě toho měla dost.

„Tak co se stalo, že tu oba sedíte jak na trní a tváříte se tragicky?“ přísným pohledem sklouzla z Eda na Bellinu tvář, jež se barvila do malinově červené. Zalapala po dechu. Začalo jí to docházet.

„Edwarde?!“ Její hlas obsahoval údiv, poznání a také velké množství obav. Její myšlenky byly k Edově smůle ještě konkrétnější.

„Co jsi jí provedl? Vypadáte jak po milenecké hádce. Ty … že jsi s ní... že ne...?“

„Jistě že ne, jak bych taky mohl, že?“ nabroušeně vyletěl z křesla. Jeho emoce mu vyhlásily válku. Přímo ho dusily. Ta směs vyprovokovaná Esminými úvahami a jeho vlastní frustrací začala bouřit a potlačila veškeré rozumové pochody.

„Snad sis nemyslela, že bych... s ní? S člověkem?“

Dříve než Esme zareagovala na jeho výbuch, mihla se postava a mlaskavý zvuk facky rezonoval pokojem.

„Ty mizero, pokrytče,“ supěla Bella a rozpálená do ruda, absolutně zbavená sebeovládání, mu začala bušit pěstmi do hrudníku.

„Přestaň, ty malá fúrie, takhle si akorát ublížíš,“ chytil jí za ruce a chtěl ji znehybnit.

Bellin zadýchaný a námahou zčervenalý obličej byl jen pár centimetrů od jeho. Svíral obě její zápěstí v jedné ruce a druhá mu automaticky sklouzla na její pas. A přitlačila, takže totálně zrušila i ten nepatrný prostor mezi nimi. Jejich tep začal závodit o nejvyšší počet úderů za minutu.

 

A zase vše znehybnělo. Zírali na sebe v podivném vytržení, lapeni pohledem toho druhého.

A hlavy se začaly přibližovat. Ta syrová energie, která kolem nich protékala, je přímo hmatatelně svazovala a postrkovala k sobě... blíž... ještě blíž...

Ozvalo se zasténání.

Bella netušila, kdo ten zvuk vydal. Každopádně ji vytrhl z toho podivného transu a ona sebou cukla. Chtěla se uvolnit, ale jeho ruce ji držely pevně. Edward se zamračil, jak i jemu začal fungovat mozek.

Bezděky si to krásné tělo v náručí přitáhl zpět, jenže nepočítal s Bellinými roky trénovanými reakcemi.

Automaticky se k němu natočila bokem, vysmekla svá zápěstí z jeho sevření a v tomtéž pohybu mu zkroutila ruku a podrazila nohy.

Edward, rozpláclý na podlaze, s nevěřícným úžasem zíral na její vzteklý obličej a prudce se zvedající hrudník.

V příštím okamžiku se Bella otočila na podpatku a vyběhla ze dveří. Zvuk odjíždějícího auta přerušil ticho v pokoji.

Esme a Carlisle zírali na svého hrdého syna, jak stále sedí na podlaze a šokovaně zírá před sebe.

„Edwarde, nechtěl bys nám něco říct?“ ozvala se po chvíli Esme a silou vůle se snažila udržet své neposedné koutky úst, aby se nezkroutily do úsměvu.

„Já ji asi miluju,“ prohodil, jako by se nechumelilo, a nešťastně se zadíval na své rodiče.

 

****

 

„Bídák jeden! Mizera, idiot... co si to dovoluje... Snad sis nemyslela, že bych... s ní? S člověkem?,“ pitvořila se za volantem, ignorujíc veškerá rychlostní omezení.

Vztek v ní bublal jako láva v sopce.

A přesto, když doma zabouchla dveře auta a vyběhla do schodů k domovním dveřím, ji začalo podivně štípat v očích.

Vřítila se do kuchyně, kde narazila na překvapenou Alici.

„Ten, ten...“ dál se nedostala.

Vzlyk z ní vyletěl jako zakvílení zraněného zvířátka. Padla Alici do náruče a pláč už naplno otřásal jejím drobným tělem.

Alice ji automaticky sevřela v pažích a hladila od vlasů, až po chvějící se záda. Mlčela, protože jí bylo celkem jasné, co, nebo spíše kdo, zapříčinil tenhle pro Bellu tak netypický výlev.

„Šššš, to bude dobré, pomůžu ti ho zmlátit, jo? Nebo by jsme mu mohly do poje vypustit hejno cvrčků. Z toho jejich kraválu by se zbláznil. A co takhle mu podstrčit srnku se vzteklinou? Dokážeš si představit, jak se hezky poblije?“ pomstychtivě vymýšlela Alice.

Něco z těch absurdních návrhů muselo dorazit až Bellině zamlžené mysli, protože se začala trhaně smát.

„Jo, malou pomstu bych uvítala. Alice, on je takovej idiot!“

„Co se vlastně stalo? Ještě včera jste se tak hezky hádali a ryli do sebe, prostě harmonický vztah,“ lišácky se ušklíbla, „a teď kvůli němu brečíš.“

„Já... my jsme... tedy odpoledne v jeho kabinetu... a on teď...“ Bella uhnula očima a ruměnec na tvářích tentokrát znamenal rozpaky.

Alice ji chvilku pozorovala a pak to dokončila za ni.

„Vy jste se včera v tom kabinetu sblížili, že jo? A on pak udělal něco, čím tě urazil,“ spekulovala s očima stále upřenýma na sestřinu tvář.

„Sblížili, je poněkud zavádějící,“ zamumlala Bella a schovala si tvář do dlaní.

„Proč zrovna já?“ zavyla a pak potichu vyprávěla Alici, co přesně se stalo.

„A pak mě zničeho nic vyšoupnul za dveře,“ její rozhořčený hlas se odrážel od stěn. „Bez vysvětlení, beze slova, prostě jen tak. A před chvílí se tvářil, jako by se vůbec nic nestalo. Jakoby ho představa, že se mne dotkne, bytostně znechucovala!“ Bella rázovala po kuchyni, až se z ní Alici začala točit halva. „Esme asi něco došlo, takže se ho zeptala, jestli spolu něco máme a víš co řekl?“ její hlas zněl ublíženě i vztekle zároveň. „S ní? Jak bych mohl! Chápeš?“ vyprskla frustrovaně. „Tak jsem to nevydržela a praštil jsem ho.“ V tomhle pro změnu bylo znát uspokojení.

„Tys ho praštila?“ nevěřícně vypadlo z Alice, která si raději sedla.

„Hmm, jenže pak byl zase nějak moc blízko a... Alice co mám dělat?“ Bella se dopracovala až k zoufalému tónu.

Alice byla celou dobu potichu a jen vyhodnocovala informace. Jazz řekl, že Bella Edwardův život zkomplikuje. Může to znamenat, že se do Belly opravdu zamiloval? Protože podle toho, jak její drahá sestřička vyvádí, ho miluje, aniž by si to uvědomovala.

A to, že se Ed dokázal ovládnout i ve chvíli největší vášně, o něčem svědčilo.

„Ehmm... Bello?“ Alice si nebyla jistá, jak má pokračovat. „Víš, že se Jazzem milujeme, že jo?“

Bella na ni nechápavě zírala, ale přikývla.

„A i když se milujeme, stejně jsme se nedostali dál, než k líbání,“ Alice už byla rudá, až za ušima.

„Proč mi to říkáš?“ nechápala Bella.

„Abys pochopila ty. Jazz mi vysvětlil, že upíři a lidé se nemohou fyzicky sblížit. Člověk by to nepřežil. Jejich sexuální praktiky jsou natolik divoké, že ztrácejí sebeovládání a jednají jen pudově.

Proto tě Edward od sebe odehnal. Nechtěl ti ublížit.“

Bella na ni zírala s otevřenými ústy a kolečka v hlavě se točila a zapadala na svá místa.

On ji nechtěl ponížit? Chtěl ji chránit? A ona ho zmlátila...

„Do prdele!“ vypadlo z ní, ale její temperament se zase ozval.

„A to mi to ten pitomec nemohl říct? To mě musel nechat, abych si myslela... grrrr, já ho snad půjdu znova praštit!“

Bella měla v hlavě solidní zmatek. Má toho idiota nesnášet, tolerovat, ignorovat nebo... Jak tak nechávala myšlenky plynout v rychlém sledu, další nápad na cit, který by mohla k Edwardovi chovat, byl zcela automatický... Slovíčko "milovat", se ocitlo v její mysli tak náhle, že proti němu nestačila jakkoli rozumově zareagovat.

„No konečně, to to trvalo,“ ozvalo se od dveří a obě dívky zvedly poplašeně hlavy. Jazz, který se právě vrátil z krátkého lovu, se ležérně opíral o futra a s úsměvem je sledoval.

„Jo, přesně tak, to co cítíš, je láska, mě můžeš věřit, můj radar se neplete,“ oznámil bohorovně Belle, která v němém zděšení kroutila hlavou.

Láska? K Hezounovi? To jako že se zamilovala do toho namyšleného, sebestředného pitomce? Do upíra? Který je taky chytrý, laskavý, miluje svou rodinu, chrání své blízké, a v jehož blízkosti ztrácíš hlavu a máš chuť z něj strhat šaty? Našeptávalo jí její podvědomí.

S frustrovaným zaúpěním se svalila na kuchyňskou židli.

Jasper ji pobaveně sledoval a její emoce četl jako otevřenou knihu.

„Tedy Bello, mě váže moc zajímá, jak si to vy dva vyříkáte. Jste oba tvrdohlaví jak mezci. Tohle si nenechám ujít ani za nic.“

Bella po něm hodila zdrcující pohled a unaveně složila hlavu na ruce, položené na stole.

K čertu, jak tohle dopadne?

 

****

 

Jasper odjel domů a slíbil Belle, že si dá pozor na myšlenky.

Bella se rozhodla, že si s Edwardem promluví a nechtěla, aby její city vyštrachal v Jazzově mysli.

Pro tentokrát si obě zalezly do jedné postele. Alice řekla Belle o vizi, kterou jeli s Jazzem prověřit. Viděla, jak při manipulaci s důkazy při jejich převozu do Seattlu, se jeden ze sáčků otevřel a jeho obsah se vysypal do kufru auta.

Přijeli ke stanici právě v okamžiku, kdy policista zavíral kufr. Alice, která tohoto kolegu Charlieho znala, ho zabavila a Jazz zatím upíří rychlostí pootevřel kufr a důkaz vrátil zpět do sáčku.

Bella jí zase řekla vše, co zjistili o deníku a obě se shodly, že s jeho použitím počkají, dokud nebude jiného východiska.

A potom začaly rozebírat své citové problémy.

Bella zrovna vymýšlela, kterak dosáhnout toho, aby si Edem promluvili a nezabili se u toho, když se Alice prudce napřímila a zalapala po dechu.

Vzápětí jí z očí vyhrkly slzy a ona vyletěla z postele a jen tak tak, doběhla do koupelny. Křečovité zvracení prolínané vzlyky, naplnilo Bellu, která už máčela ručník do studené vody, děsivou jistotou.

 

****

 

„Bylo to krátké, ale...“ Alice pevně zavřela oči a potřásla hlavou, jako by se snažila zapudit obraz, jež se jí nesmazatelně vtiskl na sítnici.

Jazz, objímající a tisknoucí svou lásku k sobě, ji líbal do rozčepýřených vlasů. Carlisle a Esme seděli na pohovce a Edward, stojící v pozadí, zatínal ruce v pěst a jeho obličej tvořil ledovou masku.

Viděl v hlavě Alice do nejmenších detailů to zvěrstvo a znovu se mu sevřelo srdce lítostí na tou křehkou dívkou, která musela své vize snášet.

„Držel srdce, lidské srdce. Slyšela jsem děsivé nelidské kvílení, když skalpelem odřezával tkáň, držící srdce v těle.“ Alice se zavrtala pevněji do Jazzovi náruče. „Ještě bilo. Než udělal poslední řez a přerušil všechny spoje, ještě bilo. Ten křik ale ustal, až chvilku poté...“ její hlas i tak tichý, se vytratil docela. Všem došlo, co viděla. Ta bestie vyřízla své oběti srdce za živa.

Bella, úplně bledá, seděla na posteli a opírala se zády o její čelo.

„Udělám to,“ řekla do ticha a všechny pohledy v místnosti se obrátily k ní.

„Použiju ten deník a zkusím vyvolat nějakou jeho oběť. Už nemáme na výběr. Musíme ho zastavit!“

„Bello, to ne, je to moc nebezpečné,“ ozval se tiše Edward a vysloužil si udivený pohled.

„Máš lepší nápad?“ její tón kupodivu postrádal sarkasmus.

„Ede a co vaše pátrání ve škole, zjistili jste něco?“ pokoušel se Carlisle najít východisko.

Ed se zhluboka nadechl a podíval se na svého otce, mírně zavrtíc hlavou.

„Ve škole nic nového. Z myšlenek personálu ani studentů jsem nezjistil nic, co by nám mohlo pomoci,“ řekl nakonec a zněl nějak nezvykle krotce.

„Takže tudy asi cesta nepovede,“ povzdechla si Esme.

„Můj profil pachatele pro oficiální pátrání vynecháme, protože jsem tam samozřejmě nemohla zahrnout vše, co víme. Přemýšlela jsem nad tím. Dřív jsem nemohla přijít na to, jaký kousek skládačky mi zde chybí, až Bella ho doplnila.“ Esme se na dívku usmála. „Na vzdory svému věku a zkušenostem, jsem neměla tušení o existenci duchů. Až teď jsem si dala dvě a dvě dohromady. Ta změna osobních pachů, to, že jsme ho již několikrát viděli umírat a on se zase objevil... prostě si myslím, že se jedná o vraždícího ducha, který umí posednout živé tělo a převzít nad ním vládu. A když tělo zabijeme, přestěhuje se do jiného.“

 

V pokoji se rozhostilo šokované ticho.

„Jak ho tedy můžeme zlikvidovat? Copak jde zabít ducha?“ v hlase Edwarda se mísilo odhodlání s nevírou.

„Netuším, vůbec nemám představu, jak ho zastavit,“ zašeptala Esme a nechala se útěšně zahalit do náruče svého muže.

„Já ano,“ Bellin hlas zněl roztřeseně.

„Ale nikdy jsem to nedělala a netuším, jestli to sama zvládnu. Nevím jak je silný. Musela bych ho dostat z těla a použít na něj ten nejtvrdší exorcismus. Nevím jestli bych ho zastavila dřív, než by mi zakroutil krkem.“

„No tak to prrr, nedovolím ti takhle riskovat život!“ rozhorlil se Edward, v mžiku stál u postele a zamračeně na ni zíral.

Bella se naježila. Nesnášela, když jí někdo něco přikazoval či zakazoval.

„Nedovolíš? Nejsi můj otec, nemáš mi co poroučet. Udělám to, co uznám za vhodné,“ prskala jak vzteklá kočka.

„To tedy neuděláš. Jestli budu muset, svážu tě a zacpu ti pusu roubíkem. Prostě nedovolím, abys udělala něco tak pitomýho!“

„Jestli se mě dotkneš, vytřu s tebou podlahu, ty jeden namyšlenej osle! Nemáš mi co zakazovat, nemáš právo mi cokoli poroučet!“

„Mě je úplně jedno na co mám, nebo nemám právo,“ Ed už na ní taky křičel. „Klidně do tebe nacpu nějaký Carlisleovy uspávací prášky, abys nevyváděla ty svý zbrklosti. Pak půjdu, toho hajzla najdu a roztrhám ho na kousíčky!“

Edwardovi bylo absolutně jedno, jak nelogicky zní to, co vypouští ve vzteku s pusy. Jen představa, že by Bella měla sama čelit té zrůdě, mu hrůzou svírala krk.

„Nic takovýho neuděláš, ty pitomče, víš, že takhle ho nezabiješ. Netušíš, jakou sílu můžou duchové mít a co by ti mohl udělat on! Ty mi tu nemáš co kázat o zbrklosti a pitomosti, ty jeden nadutej mizero! Koukej se od té zrůdy držet dál. Já si to s ním vyřídím sama!“ Bella byla vyděšená představou, že by vrah mohl Edwardovi opravdu ublížit.

„Jen přes mou mrtvolu!“ zaječel na ni Edward, popadl ji za ramena a zaklepal s ní, jak s hadrovou panenkou.

„Nedovolím, aby se ti krucinál, něco stalo! Jsi horší než malé dítě. Tvrdohlavá jak mezek! Klidně to z tebe vyklepu, nařežu ti na zadek, jen když přijdeš k rozumu!“

„Koukej ze mě sundat ty pracky, hulváte!“ vyštěkla mu Bella do obličeje, ale její ruce, navzdory slovům, svíraly ty jeho v jaksi zoufalém sevření.

„Co ti vůbec záleží na tom, jestli je to pro mě nebezpečný, může ti to být ukradený!“

„Jo, mohlo by, jenže já tě miluju, ty vzteklá fúrie! Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo!“ vypadlo z něj v nejvyšším vzteku a jeho ruce si to tělo, po kterém bolestně toužily, přivinuly zoufale do náručí a ústa majetnicky zajala její, překvapením pootevřené rty.

A v pokoji nastalo ticho, narušované jen trhaným dechem dvojice, která absolutně nevnímala své konsternované obecenstvo.

„Ehmm... Edwarde, Bello, nemohli by jste se trochu ovládat? Někteří z nás jsou na tohle extrémně citliví, víte?“ vydal se sebe přiškrcené zakňučení Jazz, pak to vzdal, otočil hlavu Alice a s bezmocným zasténáním se vrhl na její ústa.

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!