01.08.2010 [00:45], Popoles, ze série Vražedné sny, komentováno 29×, zobrazeno 4734×

Jasper nevěřícně zíral na svého bratra a tu dívku.

Jejich hádka byla jako jízda z prudkého kopce. Jenomže oni nenabírali rychlost, ale vztek a vášeň.

Stále měl co dělat sám se sebou, svými tak náhle probuzenými city. A to, že ho plně zasáhly emoce těch dvou hádajících se sopek, mu dodalo.

Ve chvíli, kdy se Ed přisál na dívčí rty, z nich Jazz cítil tolik vášně, že měl co dělat, aby se na Alici nevrhl podobným způsobem.

Bál se, aby Edwardovo sebeovládání neprasklo jako přetažená pružina. A potom jejich vztek, jako mávnutím proutku zmizel a nahradila ho touha.

Jeho tiché „No nazdar!“ bylo výrazem nejvyššího údivu a očekávání maléru.

Jakmile od sebe odskočili a Ed pronesl tu pitomou poznámku o tichu, vylétla z té dívky vlna vzteku a ponížení.

„Ajaj, Edíku, tohle jsi tedy pěkně pohnojil,“ poslal mu v myšlenkách a na tiché zavrčení nereagoval.

 

 

Bella byla nasupená, jen nevěděla, jestli se víc vzteká na něj, nebo na sebe. Ona mu ten polibek opětovala a on z ní udělal naprostou husu!

„Idiot!“ ulevila si polohlasně, ale tak, aby jí všichni slyšeli.

„Těší mě, Edward,“ odpověděl jí, jako by se tou nadávkou představila.

Prudké přimhouření jejích očí a sípavé nadechnutí mířilo jistě k řádně peprné odpovědi, jenže Jazz toho měl právě dost.

Naplnil okolí vlnou klidu a snášenlivosti. Museli si promluvit, a toho budou schopni jen tehdy, když si tihle dva nepůjdou po krku... nebo čemkoli jiném, pomyslel si.

Belle se změnil výraz ve tváři, veškerá zlost ji přešla, cítila se otupěle a podivně flegmaticky. Zaklepala hlavou, aby se toho divného těžkého pocitu zbavila.

„Alice,“ oslovil Jazz dívku ve své náruči, „tenhle poněkud hulvátsky se chovající hezoun,“ Edovo další zavrčení absolutně ignoroval, „je můj bratr Edward.“

Alice se na něj nesměle usmála a představila Bellu: „A ta milá, něžná a okouzlující dívka, je moje nevlastní sestra Isabella, říkejte jí Bello.“

Stejně jako Jazz, nebrala na vědomí podrážděné Bellino odfrknutí.

„Tohle není to nejvhodnější místo na naši debatu, a taky začíná pršet. Navrhuji přesun do našeho domu, je to kousek odtud,“ prohlásil rozhodně Jasper.

Všichni souhlasili.

Celou cestu šli mlčky.

Jazz ani na okamžik nepustil ruku Alice z dlaně.

Edward a Bella šli za nimi a udržovali od sebe maximální možnou vzdálenost, aby se ani náhodou nemohli dotknout.

Edward se pokusil získat nějaké informace o dívkách z Aliciny hlavy, ale měl smůlu. V současnosti nemyslela na nic jiného, než na svou ruku, tak bezpečně schovanou v Jazzově dlani a na všechny ty pocity, které v ní vzbuzoval. Ed se na ni přestal soustředit, tohle rozhodně vědět nemusel.

 

****

 

„Takže, abychom si to shrnuli.“ Edward chodil po místnosti sem a tam, ruce zabořené v kapsách kalhot a ve tváři výraz soustředění. Musel si urovnat vše, co jim holky řekly, plus to, co navíc viděl v hlavě Alice.

A že to byla silná káva i na něj! Neznatelně se otřásl. Taková hrůza! Ta holka má nervy z ocele. Bylo mu jí upřímně líto.

„Ty vidíš do budoucnosti a ve spánku máš vize různých vražd. Vidíš je očima vraha a můžeš cítit jeho emoce.“

Alice jen přikývla a nechala se ještě pevněji obejmout Jasperem.

Hned jak začala vyprávět svůj příběh a on z ní vycítil všechny ty hrůzné pocity, které byla nucena prožít, si ji posadil na klín a zalil ji vlnou klidu.

Byla pak schopná do detailů popsat vše a nic nevynechat. Když se dostala k té poslední vraždě Zrůdy, vzpomínky v její hlavě byly asi ještě děsivější a barvitější než vyprávění, protože to, co cítil z Edwarda, který z ní nespouštěl oči... Pane Bože... Takhle znechuceného, rozzlobeného a šokovaného svého bratra ještě neviděl.

Ačkoli Alici poskytl klid, jemu nemohlo pomoci nic. Svářil se v něm vztek, bolest a lítost. Vyčítal si, že u ní nebyl, když ho potřebovala. Jeho potřeba ji chránit vzrostla do obřích rozměrů.

Její schopnost by byla děsivá i u upíra. Ona však byla křehký člověk, donedávna dítě. Bylo s podivem, že se nezbláznila.

Najednou jím projel silný pocit vděku k Belle. To ona držela Alici nad vodou a svým nezdolným, energickým přístupem, nadhledem a silou Alici pomáhala udržet zdravý rozum.

 

Bella sledovala Jazze a Alici se zalíbením. Nevěřila na lásku na první pohled, ale oni vypadali tak... prostě k sobě patřili.

Na Hezouna, jak si Eda pro sebe překřtila a s nepatrným úšklebkem si tu přezdívku ještě ozdobila přídavkem nesnesitelný idiot, se odmítala byť i jen podívat.

Udivila ji aura Jaspera a Hezouna.

Lidé měli auru zbarvenou do stovky různých odstínů, ale oni měli kolem sebe jen bílý, lesknoucí se závoj, jako by byli zahaleni ve třpytivé pěně.

A ve chvíli, kdy se Alice ocitla v Jazzově náruči, začala její dvoubarevná aura třpytivě světélkovat také.

Poslouchala, jak Alice tichým hlasem popisuje celý svůj život a sem tam doplnila nějakou maličkost.

Jakmile Alice skončila, začala vyprávět Bella, ačkoli méně ochotně. Její vyprávění sledovali upíři skoro s otevřenými ústy. Svět duchů byl pro ně novinkou.

Nyní bylo v místnosti ticho přerušované jen dýcháním přítomných.

Jazz s Edem vstřebávali, co se od dívek dozvěděli. Jejich schopnosti byly šokující a velmi neobvyklé.

Ed, ač nerad, a rozhodně by to nahlas nepřiznal, pocítil k Belle respekt.

 

A právě Bella ticho přerušila. „Naše příběhy už znáte, víte, proč jsme vás hledaly, teď je řada na vás.“

Jasper se nerozhodně podíval na Eda a ten jen neznatelně zavrtěl hlavou.

Když se k vysvětlování neměli, Bella si založila ruce na prsou a odměřeně řekla: „Podívejte se, jestli máme spolupracovat, musíme vědět, co jste zač, protože, přiznejme si, lidem se obvykle obličeje nemění, že?“

„Nemusíte vědět, co jsme zač,“ nesouhlasil Edward a poctil Bellu úsečným pohledem. „Už jen to, že znáte naši druhou tvář, je něco, za co bychom vás správně měli za-“

„Edwarde!“ napomenul ho Jasper.

„No co? Je to tak, máme zákony, které musíme dodržovat, Jazzi. Tohle je strašně riskantní!“

„Já to ale Alici řeknu,“ poslal mu myšlenku Jazz.

„Jaspere, to nemůžeš, musel bys ji proměnit,“ zašeptal Ed tak tiše, že ho dívky nemohly slyšet.

 

Holky je napjatě sledovaly.

„Jazzi,“ upoutala na sebe pozornost Alice. „Ty víš, že bych nikdy neudělala nic, co by ti ublížilo. Můžeš mi říci cokoli, tvé tajemství u mne bude v bezpečí.“

Usmál se na ni a zastrčil jí rozčepýřenou kadeř za ucho.

„Jenomže tohle není jen jeho tajemství, Alice,“ ozval se Ed dříve, než stačil Jasper cokoli říci.

„Musíme se zeptat Esme, tohle je přece jen poněkud nestandardní situace,“ dodal pak Ed.

„Proč Esme?“ nechápal Jasper, ale Edward mu nehodlal nic vysvětlovat. Esme se bude muset rozhodnout, zda své inkognito prozradí před zbytkem rodiny a povolí jim z pravomoci vládce výjimku.

„Jazzi, věříš mi?“ zeptal se ho Ed a když Jasper kývl, pokračoval. „Musíme si vyřídit jisté rodinné záležitosti. Pokud nám to okolnosti dovolí, řekneme vám víc. Zítra přijdeme k vám a budeme pokračovat, teď můžete jít domů.“ S těmito slovy se Ed zvedl, popadl telefon a odešel do vedlejší místnosti.

„Co to jako mělo být?“ nechápavě za ním zírala Bella. „Jeho veličenstvo ukončilo audienci a propouští nás domů? Co si sakra ten nafrněnej mizera o sobě myslí?“ Už zase jí povážlivě stoupala hladina vzteku.

„Nezlob se, Bello, jsou tu jisté skutečnosti, o kterých opravdu nemůžeme mluvit. Ale slibuji, že udělám všechno pro to, abyste se dozvěděly pravdu. Už proto, že...“ zamumlal si skoro po sebe a zadíval se Alici do očí.

Stále seděla na jeho klíně a nejevila snahu o přemístění. Bylo jí u něj dobře. Moc dobře. Takový pocit bezpečí si pamatovala z nemocnice, když za ní v noci přišel.

„Odvezu vás domů. Potřebujeme si s Edwardem promyslet všechno, co jste nám řekly. Můžeme zítra přijet k vám? Nebude Charlie proti?“

„Klidně přijeďte, Charlie dnes večer odjíždí do Seattlu kvůli vraždě Crabbových. Mají tam s kriminálkou nějakou poradu. Vrátit by se měl až v pondělí odpoledne,“ vysvětlovala Bella.

„OK, stejně potom budeme muset zjistit, co všechno policie ví,“ poznamenal Jazz zamyšleně.

„A jak to hodláte zjistit? Máte u policie nějakého informátora?“ Bella zbystřila.

„Dá se to tak říci, ale my máme hodně způsobů, jak získávat informace. Zatím vám nemohu říct více, musím počkat, co zjistí Ed.“ A s tímto tajemným prohlášením se zvedl, neochotně postavil Alici na nohy a vedl je ven.

Nikdo si nevšiml, že už je tak pozdě. Venku byla tma a jen jediná lampa pouličního osvětlení vrhala matné světlo do svého okolí.

 

Do Forks jeli mlčky. Ani v autě se Jasper nedokázal vzdát doteku Alice. Řídil jednou rukou a pouze při nutnosti řazení pouštěl její dlaň.

Zastavil před domem Swanů. Dřív, než se dívky začaly divit odkud zná cestu, jim vysvětlil, že jel podle vůně.

Bella seděla vzadu a pozorovala jejich zaujetí tím druhým. Skoro Alici záviděla, že našla svou spřízněnou duši. Jenomže tu byla ta komplikace s jejich tajemstvím, které jim odmítli říci. Bella si byla jistá, že nejsou lidé, a raději se nepokoušela hádat, co jsou zač. Vystoupila z auta a zamířila domů, nechávajíc jim soukromí.

Jasper pohladil palcem vnitřní stranu křehkého zápěstí. Jemné krajkoví žil a žilek prosvítalo přes bledou, jemnou kůži a pulsovalo v rychlém tempu. Cítil, jak se její srdce rozběhlo a vůně čokolády s limetkami naplnila prostor auta.

„Alice, já...“ nevěděl jak pokračovat.

Jak jí má říci, že nechce nic jiného, než být navěky s ní, ale že to není možné? Že se musí velmi ovládat, aby nezabořil zuby do toho krásného zápěstí a nenapil se její krve? Byl přesvědčen, že pokud se dozví, kdo opravdu je, bude se ho bát - a právem.

Už dlouho nelovil lidi. Respektoval filozofii své adoptivní rodiny a respektoval lidský život. Jeho touha po její krvi nepramenila z pocitu žízně. On si ji chtěl přivlastnit, chtěl se opít její krví a nabídnout jí tu svou. Upíří intimnosti se od lidských nelišily ve fyzickém spojení, ale něco jinak přece jen bylo. A ona by se jistě zděšeně a zhnuseně odvrátila, kdyby se dozvěděla jen o polovině těchto odlišností.

„Strašně mě mrzí, že jsem ti nebyl nablízku, když jsi mě potřebovala. Tenkrát, když jsi zmizela z nemocnice, se po tobě slehla zem. Lékaři říkali, že jsi vyléčená a že jsi se odstěhovala k příbuzným.

Proto jsem tě nehledal. Myslel jsem, že už jsi v pořádku a v kruhu rodiny.“ Svěsil hlavu a v beznadějném gestu si stiskl palcem a ukazováčkem kořen nosu.

„Kdybych jen tušil, co ti provedli, kdybych věděl, jak moc tě ty sny pronásledují, nikdy bych tě nepřestal hledat.“ Zkroušeně na ni pohlédl a zatajil dech.

Emoce, které z ní proudily, ho rozechvívaly, jako prsty harfisty struny harfy. Zase mu něžně položila ruku na tvář a zavrtěla hlavou.

„Jazzi, to poslední, co bys měl dělat, je něco si vyčítat. Tvou zásluhou jsem v té nemocnici úplně nepřišla o rozum. To tvoje tvář mi jako jediná věc uvázla ve vzpomínkách, když mi elektrošoky zničily paměť. Jen s tebou jsem cítila bezpečí a klid.“ Alice se zasmála nahlas. „Jako dítě jsem si myslela, že jsi anděl.“

Jasper na ni nevěřícně vykulil oči a uculil se.

„Až když jsem trochu povyrostla a začala mít vize o tobě a tvé rodině, došlo mi, že anděl asi nebudeš. Ale člověk také ne.

Pěstovala jsem v sobě naději, že tě jednou potkám. To setkání v parku – věděla jsem o něm od svých sedmi let.

Ale netušila jsem, co se mnou uděláš. Já... cítím se zvláštně. Pouto, které se vytvořilo v té nemocnici, se naším setkáním zpevnilo a změnilo. Tehdy jsem byla vyděšené dítě, které se k tobě obracelo pro útěchu a bezpečí.“

Alice zvedla dosud sklopené oči a zjistila, že jeho tvář už zase mění rysy. Divila se, že v sobě našla tolik odvahy s ním mluvit narovinu o svých pocitech. Odhodlaně mu zírala do černých očí a pokračovala.

„Nyní už nejsem vyděšené dítě, změnila jsem se ve vyděšenou ženu. Ale to, co po tobě chci, není útěcha a klid, alespoň to není to hlavní. Právě teď nejvíce toužím po...“ nedořekla.

Její rty byly přepadeny jeho ústy a jeho ruce se zapletly do černých rozčepýřených vlasů.

Jasper přestal jasně uvažovat někde v polovině její řeči. On po ní toužil od první vteřiny v parku, ale slyšet a hlavně cítit její touhu po něm, to na něj prostě bylo moc, a ve chvíli, kdy mluvila o tom, po čem touží nejvíce, to prostě cítil.

A nedokázal se bránit.

Podlehl té naléhavé potřebě mít ji co nejblíže. Jednou rukou ji zvedl ze sedadla a přesunul ji k sobě na klín. Se zbytky sebeovládání ji líbal něžně a dával pozor, aby se nedostala k jeho ostrým zubům, protože zachování lidské tváře v jeho stavu nebylo možné.

Alicí procházela elektřina. Jinak si ten stav nedokázala vysvětlit. Jakmile se jeho rty dotkly jejích, celým tělem se jí rozlila vlna opojení. Nikdy tohle necítila. Zasténala, pootevřela ústa a pustila ho dovnitř.

Jasper byl jako omráčený. Její chuť mu naplňovala smysly a nutkání sevřít ji v pažích a pevně k sobě přitisknout, odolával jen stěží. Byla tak křehká, nechtěl jí ublížit.

Alice zcela propadla kouzlu polibku a chtěla opětovat laskání jazykem. Jenže on ji do svých úst nepustil. Odtáhl se, opřel si čelo o její a zhluboka dýchal.

Nespokojeně zamručela a zavrtěla se mu na klíně. Jasper zatnul zuby a na tváři se mu objevil téměř bolestný výraz.

„Alice, prosím nevrť se, zůstaň chvilku v klidu,“ zasípal, položil si hlavu na její rameno a marně hledal své sebeovládání.

Alice nejdřív nechápala, proč to po ní chce, ale důrazný tlak na její stehno jí osvětlil situaci.

Jenže místo aby poslušně ztuhla a dopřála mu tak čas na uklidnění, se celou její bytostí rozlilo teplo a ona pocítila nefalšovaný nával vzrušení.

„Tohle mi nedělej,“ skoro zakvílel Jazz. Jeho citlivé smysly neomylně zaregistrovaly každou změnu jejího dechu, teploty a vůně. A právě nyní ho tím vším úspěšně ničila. Znovu se přisál na její rty. Jednou rukou jí trhaně bloudil po zádech a druhou hladil její bok.

Alice spokojeně zasténala a přejela jazykem po jeho rtech.

Zcela instinktivně a bez přemýšlení svá ústa pootevřel. Na poslední chvíli se vzpamatoval a prudce ji od sebe odstrčil.

„Ne, tohle nejde,“ dostal ze sebe udýchaně. Rychle, dokud toho byl schopen, otevřel dveře auta a s ní v náručí vystoupil.

Alice nepostřehla, jak se dostali do jejího pokoje. V jednu chvíli byli v autě, líbali se, a pak se najednou ocitla u sebe v pokoji.

Do ucha jí zaznělo „Dobrou noc, lásko..." a byla sama.

Lásko... nohy se jí podlomily a ona se sesunula na podlahu těsně u postele. Jako ve snách se dotkla stále rozcitlivělých rtů a na tváři se jí objevil zasněný úsměv.

Zaklepání Belly vůbec nevnímala.

„Už odjel, tak se jdu podívat, jestli jsi v pořádku,“ začala, a pak se zarazila. Alice ji nejspíš vůbec nevnímala.

Bella zhodnotila její vzhled a koutky úst jí zacukaly v úsměvu.

„Drahá sestro, máš tušení, jak teď vypadáš? Jako by ses zhulila opravdu kvalitním marijánou.“

Alice se konečně probrala z letargie a upřela na Bellu rozpačitý pohled.

„No, tedy řeknu ti, vážně si umíš vybrat. Zamilovat se do někoho, kdo pravděpodobně není člověk... Jsi v tom až po uši, že jo?“

Alice jen kývla a povzdechla si.

„Jdi do postele, ať jsi vyspinkaná do růžova a zítra se té své obludce líbíš,“ natáhla ruku a pomohla jí vstát.

„Není obludka,“ protestovala cestou do koupelny. Jeho černé oči s bílými zorničkami jí rozpouštěly vnitřnosti.

„Jasně, je to přímo Adonis,“ prohlásila Bella, ale její tón jaksi pozbyl ironii, kterou do té věty chtěla dát. A mohla za to neodbytná vzpomínka na jednoho nesnesitelného protivu a jeho polibek.

 

****

 

Esme bylo divně. Ne že by jí bylo špatně, upírům není nikdy špatně. Ale podivný neklid, který pociťovala už několik týdnů, se stupňoval.

Měla pocit, že je nemocná, ačkoli to bylo nemožné. Zřetelně cítila, že jí kolísá teplota. Poslední dobou musela častěji na lov, protože jí lidé začali vonět intenzivněji.

Včera se přistihla, že upřeně pozoruje krční tepnu svého pacienta. Skoro bezmyšlenkovitě došla ke křeslu, kde si hověl a se zavřenýma očima jí povídal o svých problémech. Na poslední chvíli se zarazila a odstoupila od něj - to když se jí bez varování vysunuly špičáky připravené prokousnout mu krk.

Ještě teď se při té vzpomínce otřásla. Co se to s ní k čertu děje?

Care už taky něco zpozoroval. Byli sami doma a to znamenalo příležitost k postelovým aktivitám. Byla divočejší, náruživější a lačnější. Nepoznávala se. Tedy, ne že by si její muž snad stěžoval.

 

Neklidně podupávala nohou a snažila se naaranžovat květiny do vázy. Zase jí bylo vedro a to hodně velké. Její kůže přímo sálala horečkou. Došla do koupelny a zamířila rovnou do sprchy. S úlevou na sebe nechala dopadat ledové kapky vody. Natáhla se pro sprchový gel a žínku. Najednou se její pocity změnily. Přepadla ji zima. Rychle přenastavila teplotu vody a třením žínkou se pokoušela prokrvit si pokožku.

A pak se zarazila. Přejela si po břiše nahoru a dolů.

A znovu. A znovu. A znovu.

Není to fantazie, opravdu má vypouklé bříško. Vždycky byla štíhlá. Měla dojem, že ani nemůže přibrat.

Nohy pod ní povolily a ona se pomalu sunula po dlaždičkách k zemi, ruku stále přitisknutou na břicho.

Nevnímala teplou vodu, stále prýštící ze sprchové hlavice, nevnímala, že svou nohou zablokovala odtok, takže sprchová vanička začala přetékat. Jedné, na co dokázala myslet, byl zázrak, který ji potkal.

Těhotná. Ona čeká dítě. Po tolika staletích, po tolika letech marné snahy, najednou otěhotněla. Neuvěřitelné!

„Esme, jsi v pořádku?“ ozval se za dveřmi Carlisle. Pak je pootevřel a když uviděl vodu na podlaze, vtrhl dovnitř.

„Lásko! Není ti nic?“ se strachem v očích, nedbaje na oblečení, si klek před Esme a pohladil ji po tváři.

Nejdřív nereagovala. Zastavil vodu a jemně jí pozvedl obličej, aby se na něj musela podívat.

A pak to uviděl. Rudé krůpěje tekoucí z těch krásných tmavých očí.

„Miláčku, prosím, odpověz mi, proč pláčeš? Co se stalo?“ uchopil ji pod koleny a objal jí ramena. Zvedl se a bez ohledu na mokrou cestičku, která za nimi zůstávala, ji odnesl do ložnice.

Esme se cestou pevně chytla jeho košile a rozplakala se naplno, čímž svého muže vyděsila k smrti.

Choval ji na klíně a doufal, že se uklidní natolik, aby mu řekla, o co jde.

Krvavé slzy mu obarvily košili. Něžně jí je setřel cípem ručníku.

„Care?“ ozvala se konečně roztřeseným hlasem.

„Ano, lásko, poslouchám tě.“

Ona jen vzhlédla a nyní už zase jasné oči upřela do jeho vyděšeného pohledu. Vzala mu ruku a položila si ji na břicho.

Jenže jemu to nedošlo.

Esme se mírně ušklíbla... pan doktor, pomyslela si s mírnou ironií a pro názornost přejela jeho rukou bříško nahoru a dolů. A zase nic.

„Esme, prosím, řekni mi, proč jsi plakala,“ zašeptal jí do vlasů a nejspíš si vůbec neuvědomoval její snahu.

Esme se od něj odtáhla a měla nutkání protočit oči.

„Lásko?“

„Ano?“

„Budeš otcem.“

Carlisle zmateně stáhl obočí. Co to povídala? On už otcem je nějaký ten pátek. Má čtyři dospělé děti.

Esme ty oči tentokrát opravdu protočila.

Zvedla jeho ruku do výšky. Když si byla jistá, že jí věnuje plnou pozornost, opět si ji přitiskla k bříšku a zvedla vyčkávavě obočí.

Přesně určila, kdy Care pochopil, protože se mu na vteřinu zastavilo srdce. Prudce zalapal po dechu a jeho obličej přešel plynule do upíří podoby. Jeho oči se rozzářily blankytnou modrou. Modrou, která vzápětí uronila krvavou slzu.

Mlčky ji k sobě přitiskl a hlavu si dal na její bříško. Pocit štěstí, který mu jako horká láva putoval po celém těle, byl tou nejopojnější drogou.

„Budu jim to muset říct,“ poznamenala spíš pro sebe Esme a pak začala věnovat pozornost něžným dotykům svého manžela.

 

****

 

Jeho tělo zapadlo do postele a usnulo. Jakmile to slabé vědomí ustoupilo spánku, převzal vládu.

Uvědomoval si, jak je tělo unavené. Jeho práce byla náročná. Ale líbilo se mu, jak je silné a jakou rozkoš je schopné prožít.

Tohle malé ospalé městečko, kde lišky dávají dobrou noc, si nevybral náhodou. Dlouhým pátráním zjistil, že by tu měla žít. Jediná oběť, která mu unikla. Nevěděl, kde přesně bydlí. Neměl moc času to tady prozkoumat. O tom profesůrkovi věděl jen náhodou. Jeho žena byla drbna a ráda se vypovídala ochotným uším jeho těla. A jejich dům, dál od ostatních, mu přišel vhod. Posloužili mu jen k odreagování.

Zjistit, kde bydlí ona, to bude jen otázka několika málo chvil strávených u místního telefonního seznamu.

Tehdy byla dítě. Zabil by ji rychle a nic by z toho neměl. Nyní už z ní byla žena. A on si pro ni naplánoval něco speciálního. Doufal, že poté, co s ní skončí, zase získá své jméno a lidé ho budou znát. Budou ho znát a budou se ho bát.

Pocit moci a očekávání prostoupila nedočkavost. Ne, ještě ne. Nejdřív si musí připravit terén. Ona bude tou korunou, kterou ozdobí své dílo.

 

Kdysi dávno, ještě ve svém vlastním těle, zjistil, jakou rozkoš mu přináší pohled na utrpení a krev.

První zabitý ožrala mu poskytl jen malé uspokojení. Časem se ale zdokonaloval. Pochopil, že pocit moci nad svou obětí a její strach mohou být stejně opojné, jako zanořit nůž hluboko do horkých útrob a nechat si zkrápět ruce a obličej krví.

Tehdy bylo jeho rodné město přímo ráj pro někoho, jako byl on. Ve špinavých uličkách se vždy našlo dost bezdomovců a děvek, na kterých si mohl ukojit svůj chtíč. Ale zabít anonymního pobudu mu přestalo stačit.

S děvkami byla větší zábava. Uměly ječet až do úplného konce. Vzpomínka na jednu z nich mu projela myslí a on pocítil silné vzrušení.

Už když souhlasila že s ním půjde, měla v očích strach. A když ji za rohem ve tmavé uličce, místo vykasání sukně stiskl krk, jen vyvalila oči děsem. Tehdy už ho jeho pověst předcházela.

Moc si to s ní užil. Krásně ji naaranžoval. Počkal si, až se kolem její mrtvoly seběhne dost zvědavců, a pohrdavě se šklebil, když nejeden policajt nechal svou snídani v křoví.

A pak mu jedna mrcha, kterou dotáhl až do kanálu pod doky, aby měl dostatečné soukromí a čas na práci, málem utekla. Nečekaně nabyla vědomí dřív, než ji mohl svléknout a svázat. Mrštně vytáhla z boty nůž a bodla mu ho do břicha. Ještě jí stačil rychlým řezem proseknout krk, ale bolest a ztráta krve mu sebraly vědomí.

Další vzpomínka byl chlad a temnota. Uvědomil si, že je ve vodě. Musel tam po omdlení spadnout. Ledová voda zpomalila krvácení a on tak umíral pomalu a bolestivě.

Když mu plíce naplnila ta odporná páchnoucí tmavá břečka, stalo se něco podivného. Najednou na své tělo zíral z vnějšku. Viděl, jak klesá ke kalnému dnu. Cítil, viděl, myslel, ale pro ostatní byl nehmotný a neviditelný.

Roky téhle existence se zkoušel s někým spojit, neúspěšně. Až jednou, v blázinci, narazil na tělo, které ho doslova do sebe vsáklo. A tak pochopil, že slabý duch je snadno ovladatelný a tudíž využitelný. Tato těla brzy umírala a on se naučil přestupovat. Dokonce ho to bavilo.

Byl jako sám bůh – ušklíbl se – spíš ďábel. Byl nesmrtelný a všemocný. A jako takovému se mu má dostávat nejvyššího respektu a uznání.

Ponuře se usmál nad svými vzpomínkami. Už brzy.

Brzy ho zase lidé budou nazývat tak, jak mají. Už brzy si znovu vydobude, co mu náleží. Už brzy se budou lidem křivit tváře hrůzou, jen při zaslechnutí jeho jména.

Už brzy mu zase budou říkat Jack Rozparovač!

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!