12.07.2010 [08:45], Popoles, ze série Vražedné sny, komentováno 26×, zobrazeno 5341×

Byla hluboká noc. Alice se neklidně převracela na posteli. Její pravidelný dech se najednou zadrhl a přešel v rychlé zalapání. Její mysl naplnilo šustění, které nabíralo intenzitu. Někde v koutku mysli na ni křičelo její vystrašené já, aby se rychle vzbudila – marně.

Uvědomovala si, že tohle už zná. Jen netušila, jak je to možné. Tahle zrůda je přece po smrti!

A přece se právě teď dívala jeho očima, jak se v autě blíží noční temnou ulicí k nějakému městu. Jeho světla v dálce vypadala jako světelný ostrov v černém moři. Žlutý svit reflektorů klouzal po krajnici a ukrajoval metr za metrem.

A potom, když světla na vteřinu spočinula na ceduli u silnice, se Alici málem zastavilo srdce. Byla to jen chvilinka, ale i ta stačila, aby poznala, o jakou ceduli se jednalo. Co pamatovala tam stála a vítala návštěvníky Forks.

Chtěla se probudit, chtěla začít křičet a vzburcovat policii, místo toho byla uvězněna ve svém snu a pohledu jeho očí.

S jistotou, jako by tu znal každou uličku, pomalu s již zhasnutými světly projížděl městečkem.

Projel až nakonec a zastavil u lesa. Alice cítila jeho počínající vzrušení. S velkou opatrností vyndal něco z kufru. Nasadil si gumové rukavice a zamířil zpět k prvnímu domu u lesa.

Alice si uvědomila, že to zde opravdu musí znát, protože s jistotou protáhl ruku mezerou u plotu a vyhákl skrytou pojistku dveří. Přeběhl prostranství dvora a klíčem, který měl podivný tvar, odemkl vstupní dveře. S jistotu vyrazil přes chodbu.

 

Alice věděla co bude následovat. Cítila, jak mu v žilách koluje adrenalin, pocit očekávání, moci, a jak se tenhle koktejl spojuje do vzrušení napínajícího jeho volné kalhoty.

Uvědomovala si sebe samu a přesto se jeho pocitů nedokázala zbavit. I ve spánku se začala zalykat žaludečními šťavami, které jí strachy a hnusem stoupaly hrdlem.

Tiše otevřel dveře. V manželské posteli klidně spal starší pár. Muž velmi hlasitě chrápal, s jednou rukou položenou přes horní část obličeje, takže mu byl vidět jen nos a otevřená ústa.

Do pokoje dopadalo dost měsíčního světla, aby rozeznal i detaily. Alice cítila, že se ten zmetek ušklíbl, když zpozoroval špunty v uších té ženy.

Pomalu položil na podlahu tašku, kterou doteď pevně svíral v ruce. Zip nevydal při otevírání nejmenší zvuk. Rozevřel jí po celé délce. Před Alicí ležela sada nejrůznějších chirurgických nástrojů a nožů. Ten parchant si přinesl vybavení. Bezmocně pozorovala, neschopna odvrátit pohled, lesknoucí se ocel.

Jako by se s ním mazlil, jemně vyndal jeden ze skalpelů. Pak zaváhal, položil ho zpět a vzal si větší.

Přistoupil k posteli a zálibně si prohlížel tu ženu. Mohlo jí být tak kolem padesátky. Stále byla přitažlivá, s dlouhými světlými vlasy, rozhozenými po polštáři.

Obešel postel a potěžkával skalpel v ruce. Potom ruku rychle vymrštil a na polštář dopadlo několik hladce useknutých prošedivělých vlasů. Muž se ani nepohnul. Nezaregistroval, že se mu těsně nad hlavou mihlo ostří a přetlo jeho vlasy těsně nad pokožku.

Vrah spokojeně tiše mlaskl a upřel pohled na odhalený krk muže. Chvilku lačně pozoroval jemně pulsující tepnu. Potom, jako by si to rozmyslel, znovu přešel k otevřené tašce a zalovil v postranní kapsičce. Vytáhl ruku a v prstech držel malou, nenápadnou stříkačku s krátkou a tenoučkou jehlou.

Vrátil se k posteli přiblížil ruku k hrudníku ženy, jemně provedl vpich a zase rukou ucukl. Žena sebou trochu cukla, něco zamumlala a místo vpichu rukou promnula, jako by ji jen kousl komár. Ani ne minutu na to se její dech prohloubil, srdeční činnost zpomalila a sedativa ji odstřihla od vnímání okolí.

Alice s narůstajícím strachem sledovala, jak bestie obchází postel a pomalu stahuje pokrývku z nohou muže.

Jeho chrápání se ani na okamžik nepřerušilo. Klidně ležel na zádech, nohy pohodlně roztažené, jednu ohnutou v koleni. Na sobě měl jen světlé pyžamové kalhoty.

Míra vzrušení toho parchanta stoupala na neúnosnou mez. I přes hlasité chrápání Alice slyšela to prase funět.

Déle už to nevydržel. Rozmáchl se a s chirurgickou přesností prořízl muži příčným řezem, velkou silou, stehenní tepnu. S prvním mohutným krvavým gejzírem se ozval i bolestný řev. Na Alici zaútočilo několik silných pocitů.

Nejvíce vnímala svou hrůzu a pulsující vzrušení toho parchanta. Dalším vjemem byl úlek, když toho muže poznala. Byl to profesor Crabb. Instinktivně se vymrštil na posteli a ruce mu vystřelily k centru bolesti.

Vrah zvráceně pozoroval jeho marnou snahu o zastavení mohutného proudu červené tekutiny.

Až po několika vteřinách se pan Crabb rozhlédl a uviděl vetřelce.

„Proč...?“ vypravil ze sebe, ale více už mu nebylo dopřáno. Skalpel mu prořízl hrtan, zasáhl hlasivky a ven vyšel přes krční tepnu.

Tělo muže se zachvívalo v předsmrtných křečích a z proříznutého hrdla se bublavě ozývalo chrčení, jak z plic unikal poslední vzduch.

Bestie se prohnula v kříži, vystrčila boky vpřed v automatickém pohybu a zazmítala se v orgastickém vytržení.

 

Alice si neuvědomovala, že křičí, neuvědomovala si, že s ní Bella ze všech sil cloumá, nevnímala své zuby zatnuté do zjizvené paže, ani pachuť krve řinoucí se z rány.

Bella byla zoufalá. Už pět minut se pokoušela hystericky křičící Alici probrat. Nejdříve ji probudil výkřik plný děsu. Okamžitě se k ní rozběhla, ale Alice už byla zakousnutá do svého vlastního masa, a i mezi pevně stisknutými zuby vydávala kvílivé zvuky plné hrůzy a strachu.

Klepala s ní, třásla, pokoušela se jí uvolnit stisk čelistí, dokonce ji plácla po tváři – nic nezabíralo.

Najednou bylo ticho.

Alice se prudce vymrštila do sedu, až narazila do Belly a shodila ji z postele.

Z jejích úst se vydralo zachroptění a Alice vystřelila do koupelny. Její žaludek se křečovitými stahy snažil zbavit svého obsahu tak urputně, až se začala dusit.

Bella za ní doběhla, namočila ručník do studené vody a bez ždímání jí ho přitiskla na odhalený krk.

To konečně pomohlo.

Alice se na chvilku uklidnila a zalapala po dechu. Vzápětí se sesunula z kleku na podlahu, tvář přitiskla na chladné dlaždičky a tělo jí roztřásly vzlyky.

„Alice,“ ozvala se vyděšeně Bella. „Řekni mi, jak ti můžu pomoct, prosím, nemůžu se koukat, jak se takhle ničíš.“

„On... On...“ vyrážela mezi vzlyky a pokoušela se nadechnout.

Už otvírala ústa, aby Belle vše řekla, když do jejího vědomí pronikla vize.

Viděla ženu připoutanou za ruce a nohy k roštu postele. Visela na tom roštu jako na kříži. Před ní stál stín a v jeho ruce se leskla chladná ocel. Pomalu a s rozmyslem, rozřezal noční košili a odhalil její nahé tělo. Hlava té ženy byla volně spadlá na prsa, jako by hluboce spala. Alice ji poznala, když stín téměř něžně odhrnul dlouhé, světlé vlasy z tváře paní Crabbové.

Pomalu, líně přecházel kolem rámu a s každou změnou směru provedl na jejím těle řez.

I z bezvědomí, ve kterém se ta žena očividně nacházela, slyšela Alice její bolestivé sténání.

Pak se vize bez varování posunula v čase. Na rámu už visela zkrvavená mrtvola. Nyní by tu ženu už nikdo nepoznal. Jejímu obličeji chyběly rty. V bizarním šklebu odhalené zbytky chrupu, doplňovaly prázdné oční důlky, tvoříc tak příšernou masku z hororu. Na těle místy prosvítaly ranami bílé kosti a rozervané šlachy, jako přetržená vodící lanka loutky, volně visely z jejích stehen a paží.

V prstech jedné ruky, která byla jediným místem na tom zuboženém a zohaveném těle, jež zůstalo neporušené, svírala lístek papíru, pokrytý několika slovy.

Alice bez vlastní vůle přejela očima po tom vzkazu: SMRT JE JEN NOVÝ ZAČÁTEK.

 

„Néééé...“ Ani si neuvědomila, že vize skončila a ona už zase křičí, dokud ji Bella pevně nestiskla v náruči.

„Alice, mluv se mnou, cos viděla?“ zatřásla s jejími drobnými rameny a naléhavě se zadívala do těch rozšířených zornic.

„On... u pana Crabba... Charlie... zavolej...“ Víc už Alice říci nestačila a zhroutila se Belle v mdlobách do náručí.

Bella ji uložila do stabilizované polohy, přehodila přes ni deku a rozběhla se k telefonu. Zmáčkla předvolbu na stanici.

Neviděla, že Alice se na chvilku probrala a nová vize ji na vteřinu roztáhla panenky. Hned poté znovu omdlela.

Charlie to zvedl po druhém zazvonění.

„Tati, prosím tě, neptej se mne proč, ale potřebuji tvou pomoc.“

„Bells?! Co se stalo?“ Charlie pevně sevřel sluchátko.

„Musíš hned poslat hlídku k domu pana profesora Crabba. Prosím, potom ti všechno vysvětlím. Prosím, věř mi!“ Bella se pokusila do svého hlasu dát veškerou naléhavost a paniku, kterou cítila.

Její otec zaváhal jen na vteřinu.

„Dobře, Bells, věřím ti a hned tam posílám hlídkové auto. Můžeš mi říct, po čem se mají dívat?“

„Musejí jít dovnitř, Crabbům hrozí nebezpečí, někdo je napadl, rychle!“

„Bells jak to...“

„Tati, prosím!!!“

„Dobře, pak ti zavolám.“ Charlie ukončil hovor. Rychle si našel v databázi adresu Crabbových a chopil se vysílačky. Jakmile se mu kolegové ohlásili, udal jim adresu s informací na podezření z vloupání ozbrojeným pachatelem.

Jakmile to vyřídil, začal si přehrávat telefonát s Bellou.

Zněla vyděšeně. Hodně vyděšeně. Bella nikdy nezní vyděšeně. Znal svou dceru natolik dobře, že věděl, jak obtížné je vyvolat v ní strach. Co si pamatoval, zahlédl ho v jejích očích jen tehdy, když se dozvěděli o nehodě její matky. Tehdy zněla stejně.

Nedalo mu to, popadl svou zbraň a bundu. Zrovna, když sedal do auta, se ozval z vysílačky hlas jeho zástupce.

„Tady hlídka tři, žádám posily a sanitku. Roh Lipové a Příčné. Kód sto osmdesát sedm, pachatel na útěku, opakuji - žádám posily...“

Charlie zalapal po dechu a vyrazil s kvílením pneumatik z parkoviště. Kód sto osmdesát sedm je policejní kód označující vraždu.

Raději se nepokoušel přemýšlet nad tím, jak to Bella věděla.

Za deset minut byl na místě. Dům stál až na konci ulice, dál od ostatních domů.

Vystoupil a koutkem oka zahlédl jednoho ze svých zástupců, nováčka, který nastoupil před pár měsíci, zlomeného v pase a dávícího zbytky večeře.

Spolu s ním dorazila i sanitka. Lékař se zdravotníkem vběhli dovnitř a Charlie je následoval. To, co uviděli, je proměnilo na okamžik v solné sloupy.

Na hromadě lůžkovin a nakřivo pohozené matraci, leželo tělo muže zalité krví. O protější stěnu byl opřený rošt z postele. Bylo jasné, k čemu posloužil. Žena, kterou jeho kolegové ještě před příjezdem sanitky z roštu sundali, byla plná ran a její dýchání bylo nepravidelné.

Lékař se probral jako první. Pokusili se jí v rámci možností podat první pomoc. Naložili ubožačku do sanitky a vyrazili do nemocnice.

Trvalo celý zbytek noci, než policisté alespoň nahrubo zdokumentovali místo činu.

 

****

 

Alice se pomalu probírala. Nejdříve ucítila něco mokrého a studeného na čele, a potom pevný stisk ruky.

„Konečně, už jsem chtěla volat záchranku,“ uslyšela Bellin úlevou prodchnutý hlas.

A pak se jí všechno vybavilo. Tělo jí zachvátil třes a panika.

„Klid, Alice, už je to dobré. Poslala jsem k profesorovi policii.“

„Vím, viděla jsem, že přijdou dřív a vyruší ho, než stačí jeho ženu zohavit, ale stejně bude pozdě.

Bello, on je zpátky! Netuším, jak je to možné, sama jsem cítila, jak umírá, ale je to určitě on, a je tady ve Forks!“

„Alice, jsi si...“

„Jsem si sakra jistá!“ vyjela na ni rozzlobeně Alice.

Bella dala ruce nahoru, jako že se vzdává. „Klid, já ti věřím. Jen nechápu, jak by to mohlo být možné.“

Alice se pomalu uklidňovala a sledovala, jak její sestra chodí zamyšleně sem a tam. Když Bella nasadila tenhle výraz, znamenalo to nerušit, přemýšlím.

Po chvíli se zastavila před postelí.

„Když umřeš, jsi duch, který buď odejde hned, nebo tu z nějakého důvodu zůstane. Návrat do těla je ojedinělý. Stává se to třeba po klinické smrti. Jenomže...“ Bella se odmlčela a začala zase pochodovat, tentokrát za samomluvy. „Co když je tu duše tak stará, že přišla na to, jak vniknout do cizího těla? Co když je tu osobnost tak silná a zkažená, že dokáže převzít vládu nad cizí myslí?“ zastavila se a zůstala koukat na Alici, která měla údivem otevřenou pusu.

„Bello, to musí být ono. Myslím, že jsi na to kápla!“

„No jo, kamarádko, jenže jestliže je tak silný, že dokáže proniknout do cizí mysli a ovládnout tělo, pak si nedokážu představit, jak ho zlikvidovat. Zvlášť, když je to takový sadistický prase.“

Bella zase začala mašírovat. Na půl úst vypouštěla různé úvahy a něco si mumlala. Alice věděla, že jí musí dát čas, aby si srovnala myšlenky.

Najednou se zase zastavila.

„Budeme potřebovat pomoc,“ zhodnotila situaci a zvedla tázavě jedno obočí. „Jakže jsi říkala, že se jmenuje ten tvůj anděl?“

Alice zalapala po dechu a chvíli na svou sestru jen zírala. To přece nemůže myslet vážně. Na druhou stranu – už jednou ho dostali a jejich schopnosti se jim rozhodně budou hodit. Ale jak je najít?

„Ostatní mu říkají Jazz. Myslím, že to je zkratka pro Jaspera,“ řekla nakonec nejistě. „Jak je ale hodláš najít? Já znám jen jejich tváře. Ani netuším, jaké mají příjmení, natož kde bydlí.“

Bella se na ni shovívavě usmála.

„Máš toho dneska dost, takže přehlédnu tvůj očividný nedostatek důvtipu, drahá sestro.“ Oslovení, ve kterém byla patrná vřelost, otupilo tu ironickou poznámku.

„Kde se asi dá v současnosti najít všechno a všichni? Na netu přece! Hodíme návnadu a počkáme, jestli se rybka chytí! Říkala jsi, žes je viděla při různých činnostech, které mohly znamenat, že po někom pátrají. Našli i tu bestii, takže určitě sledují hlavní informační kanály v zemi a moc bych se nedivila, kdyby byli napíchnutí na net vyhledávacím programem.“

„Prosím tě, zpomal, co to meleš? Vůbec ti nerozumím. Jaký vyhledávací program a jaká návnada?“

Alice se už zase ztrácela.

Bella si povzdechla. „Sorry, to jen, že jsem občas, ještě když byl táta na vraždách v Seattlu, trávila čas čekáním na něj na stanici. No a jeho kolegové si rádi popovídali. Vyhledávací program je takový červík, který ve stanovených intervalech projíždí internet a stahuje odkazy a informace obsahující slova, která mu byla zadána. V praxi to znamená horu nepotřebných dat, ale občas se zadaří a v síti uvízne pořádná ryba.“

„A co chceš tedy přesně udělat?“ se zájmem ji sledovala Alice.

„Napíšeme inzerát a hodíme ho na několik největších inzertních serverů ve státech. A pak počkáme.“

„A co tam chceš napsat?“

„No..." Bella si poklepala prstem na bradu. „Jakou máš na něj první vzpomínku?“

Alice zavřela oči a v duchu se vracela časem, až k té temné a neproniknutelné bariéře. „Nevím přesně, jeho tvář a pocit bezpečí, který jsem z něho měla, mi jako jediné zůstaly po té ,terapii´," Alice se zašklebila, „když mi bylo sedm. Tehdy zemřeli rodiče. Prý jsem byla v takovém stavu, že mi museli dávat elektrošoky, které mi kompletně vymazaly paměť. Ale...“ Znovu zavřela oči. „Je to jen pocit, ale myslím, že byl u mě v pokoji. Myslím, že mě hlídal.“ Její hlas utichal a poslední slovo už zašeptala.

„Dobře, tím začneme. Nejdřív ale musíme vymyslet, co řekneme tátovi, protože se právě přiřítil.“ Bella vyhlédla z okna, za kterým právě svítalo.

Na schodech se ozval dupot, a hned potom zaklepání na dveře.

Když Charlie vstoupil, skoro se ho lekly. Rysy obličeje měl strhané a pod očima kruhy. Sesunul se na židli a obličej si složil do dlaní. Po chvilce ticha se na děvčata zadíval. Ostražitě ho pozorovala a čekala, s jakou přichází.

Unaveně si promnul kořen nosu a tichým hlasem spustil: „Pan Crabb je mrtvý. Jeho ženu odvezli do nemocnice, ale má jen mizivou naději, že se ještě probere. Byla...“ odmlčel se a hledal vhodné slovo, „hodně zkusila,“ řekl nakonec.

Pak se pátravě zadíval na svou dceru: „Jak jsi to věděla?“

Bella střelila rychlým pohledem k Alici. Nemohly mu to říci. Tohle by jeho racionální uvažování nezkouslo.

„Byla to náhoda. Chtěla jsem vytočit číslo jednoho kluka, se kterým trochu flirtuju. Spletla jsem si asi číslici. Když to někdo vzal, ozval se mužský hlas. Řekl jen Crabb, ale hlas profesora to nebyl. A pak, než to položil, jsem ve sluchátku slyšela děsivý výkřik. Prostě mi došlo, že se tam něco děje...“ Bella raději zmlkla, aby se do té lži ještě víc nezamotala. Mohla jen doufat, že si ten vymyšlený hovor nebude chtít policie ověřit.

Charlie nebyl hlupák a i jí zněla tahle pohádka hodně přitaženě za vlasy.

Charlie chvilku zpracovával, co mu řekla, a nedůvěřivě krčil čelo.

„To jako chceš říci, že si v noci voláš s novým klukem?“

Bella si oddechla. Tohle okecá.

„Ne, jen mě trochu vytočil, tak jsem se mu chtěla pomstít tím, že ho budu prudit vyzváněním v noci.“

„Bells, nejsi už na tohle trochu velká?“

„Jo, jasně, byla to pitomost, už to neudělám,“ souhlasila rozumně.

„Stejně mi nejde do hlavy, jak velká náhoda to byla. A proč vůbec vrah ten hovor přijal. Ale pochopit jednání takové zrůdy asi nemůže nikdo.“ Zavrtěl hlavou a zvedl se ze židle.

„Dobře, holky. Dnes nemusíte do školy, omluvím vás. Dospěte se a odpočiňte si. Já musím zase zpátky na stanici. Až se to roznese, propukne ve městě pořádný mumraj,“ otočil se vyšel ven.

Alice s Bellou si oddechly, ale na spánek neměly ani pomyšlení. Spustily Bellin noťas a začaly dávat dohromady inzerát.

 

****

 

V Denveru bylo příjemné odpoledne. Teploty se držely těsně pod dvaceti stupni, ale sluníčko už nabíralo na síle.

Carlisle právě přišel z nemocnice a zastihl Esme, jak se s Rose chystá na nákupy. S úsměvem jim popřál dobrý lov, což ocenily smíchem.

Chvíli po jejich odchodu se vrátil Jazz s Edem a Emmettem. Dnes byli ve škole. Už dlouho neřešili žádný případ, takže rozptýlení studiem vítali.

Carlisle zamířil do řídící místnosti a kluky měl v patách. Ne že by jim učení tak vadilo, ale přece jen, v porovnání s prací na případu, to byla nuda.

Carlisle projížděl e-maily a kluci zasedli k monitorům, kde běžely vyhledávací programy. Náhodně lovily na síti linky obsahující určitá slovní spojení a věty. Tady byl jejich upíří zrak k nezaplacení. Dělali selekci a stihli se u toho ještě pošťuchovat a bavit.

Najednou Jazz strnul uprostřed pohybu a zíral na obrazovku, kde právě vyhledavač vypíchl slova:

Jazzi, vraždí, nebezpečný, Alice

Rychle klikl na odkaz a otevřel celý inzerát:

Jazzi, ON už je zase tady. Vraždí, je nebezpečný.

Potřebuji tvou pomoc. Jen s tebou se cítím v bezpečí.

Jako tehdy v nemocnici po smrti mých rodičů.

Alice

Pak už tam byl jen e-mail.

Jasper měl pocit, že ho šálí zrak. Ona ho našla. Ona věděla, jak ho má najít. Co ještě o něm věděla? Proč ho hledá až teď? Co myslí tou vraždou a zdůrazněným zájmenem?

V tu chvíli mu to sepnulo a zalapal po dechu. Ne! To nemůže být pravda. Vždyť je mrtvý!

Úvahy mu běžely hlavou, ale neváhal ani minutu. Otevřel e-mail a napsal odpověď:

Alice, přijedu okamžitě, kamkoli řekneš.

Jazz

Odeslal to, opřel se a celý napnutý jak struna, čekal na odpověď.

 

****

 

Netrpělivě podupávala nohou a nevědomky si kousala nehet. Už to bylo skoro dvanáct hodin, co rozeslaly pečlivě složený text na několik inzertních severů. Přišlo pár odpovědí, absolutně nesouvisejících s jejich textem. Většinou nabídky na koupi toho, či onoho, a našlo se i pár nadržených úchylů. Tohle všechno hned mazaly.

Bella konečně usnula, ale Alice nemohla zavřít oči. Stále viděla umučené tělo paní Crabbové.

To, že tam policie přišla ještě před tím, než se stačila její hororová vize naplnit až do konce, ji poněkud utěšovalo, ale i tak asi paní Crabbová zemře.

Dala znovu načíst stránku a vykulila oči na novou odpověď. Byla to jen jedna věta, ale s Alicí se zatočil celý svět.

On to našel. Pamatoval si ji. Přijede.

„Bello!“ zavýskala a až pak jí došlo, že tím Bellu vzbudí.

„Co ječíš jak na lesy, právě jsem usnula,“ brblala, ale vykulila se z postele a zívajíc mžourala na monitor.

„Přijede, našel to!“ Alice na té židli skoro nadskakovala.

„Jsem ti říkala, že to najde, ty jelito,“ pohladila ji Bella po rozčepýřených vlasech a usmála se nad jejím výrazem.

„Co mu mám odepsat? Kde si dáme sraz? Počkej, už vím!“ Alici se rozšířily oči, jak si znovu přehrála svou starou vizi.

„Port Angeles, v parku za přístavem.“ Alice zamrkala. „Bello tohle setkání jsem viděla už před několika roky! Až mi z toho naskočila husí kůže...“

„Moc se nerozrušuj, samotnou tě tam rozhodně nepustím,“ mírnila její nadšení Bella.

„Ale...“ pokoušela se o protest Alice, jenže Bells ji rázně utla.

„Žádný ale. Věřím, že od něj ti nebezpečí nehrozí, ale do toho parku půjdeme spolu. Nikdy nevíš, co se může stát.“ Nasadila nekompromisní výraz a Alice věděla, že s ní ani nepohne.

Raději se otočila zpět k počítači a vyťukala odpověď:

 

Port Angeles, park za přístavem.

Sobota, ve dvě odpoledne.

Budu čekat na lavičce za fontánkou.

Bude se mnou kamarádka.

Těším se, Alice

 

Zvedla ruku a klikla na Odeslat.

 

****

 

Seděla na lavičce v parku a netrpělivě se rozhlížela po okolí. Bella čekala opodál opřená o zídku okolo fontánky.

A pak to Alice ucítila. Chloupky na krku se jí zježily, srdce poskočilo a intenzitu jeho úderů cítila až v krku. Rychle vstala a otočila se. Ze vzdálenosti asi deseti metrů, na ni zíral její anděl.

Jeho tvář najednou získala ostřejší rysy a oči zčernaly po celé ploše. Přes pootevřené rty, mezi kterými zahlédla lesknoucí se bělostné špičaté zuby, mu přešlo jedné slovo: „Alice...“

Jako by to slovo byl povel, oba se vydali pomalu k sobě, navzájem se hltajíc očima.

Zastavili se jen krůček od sebe a přerývaně dýchali. Sahala mu sotva k ramenům. Ani trochu jí nepřišlo divné, že se za ty roky vůbec nezměnil.

On na ni jen hleděl svýma upíříma očima, neschopen v sobě ukočírovat ten příval podivných pocitů, prostě nedokázal udržet lidskou tvář.

Alice pomalu, jako by se bála, aby ho nevyplašila rychlým pohybem, zvedla ruku a dotkla se jeho tváře.

„Jazzi,“ splynulo jí ze rtů něžně.

Jedním plynulým pohybem si ji přivinul do náruče a konečně úlevně vydechl a zavřel oči.

Našli se.

Netušil, že mu něco chybí, netušil, jak moc mu to něco chybí, dokud ji nedržel v náruči.

Dokud svým dotykem nezaplnila to prázdné místo v jeho duši.

Už nikdy ji nehodlal pustit.

 

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!