02.10.2013 [01:00], BlackElejah, ze série Volturi a Cullen, komentováno 9×, zobrazeno 2091×

Během řeči jsem klouzal pohledem z jednoho na druhého a zastavil jsem se u Alice. Postřehla, že je pozorována a uhnula pohledem. Cítil jsem její odtažitost při každém našem setkání a vysvětloval jsem si to přílišným naléháním z mé strany, ale co jsem mohl dělat? Byla tak dokonalá, tak sladká, má Alice!

ARŮV POHLED

„Fantastické načasování Carlisle,“ pronesl jsem, usedaje žoviálně na okraj svého pracovního stolu. Mírně se usmál na znamení, že poklonu přijímá. „Takže jste se rozhodli k nám přidat?“ pokračoval jsem. „Má nabídka stále platí příteli. Jak pro tebe a Eleazara, tak pro ostatní členy tvé rodiny“.

Během řeči jsem klouzal pohledem z jednoho na druhého a zastavil jsem se u Alice. Postřehla, že je pozorována a uhnula pohledem. Cítil jsem její odtažitost při každém našem setkání a vysvětloval jsem si to přílišným naléháním z mé strany, ale co jsem mohl dělat? Byla tak dokonalá, tak sladká, má Alice! Nemohl jsem se zkrátka ovládnout v její přítomnosti. Jistě, její dar byl výjimečný, ale nebyl to pouze on, co mě na ní fascinovalo. Přistihl jsem se, že mi tmavnou oči a tak jsem raději přesunul pozornost dál – na Isabellu.

Špatná to volba z mé strany, vzhledem k tomu, že jsem se potřeboval uklidnit. Byla krásná už jako člověk, ale nesmrtelnost jí dala punc božskosti. Její dar, na druhou stranu, nebyl naprostou raritou. Přesto by z ní však mentální síla, jakou tato na první pohled křehká dívka disponovala, dělala nedocenitelný článek v mé gardě.

Ale věděl jsem, že odtažitost Alice se nemohla ani trochu rovnat averzi, jakou ke mně pociťovala její sestra. Chtěl jsem kdysi ublížit Bellině dceři a to se v jejích očích rovnalo nejvyššímu možnému provinění. Věděl jsem to, stejně jako jsem věděl, že nikdy nebudu mít její přízeň, ani její loajalitu.

Vycítila, že se na ni dívám a vzhlédla. Na okamžik jsem za sametovou hebkostí topazu zahlédl bolest, která přetrvávala po smrti jejího milovaného Edwarda. Ten pohled jsem znal. Až příliš často jsem jej vídal v očích svého bratra. Zamračila se, ale pohledem neuhnula. Lehce jsem se usmál nad tím výrazem a obrátil se opět na Carlisla.

„Jistě jsi slyšel o Edwardovi a ostatních…“ začal váhavě.

„Ano, doneslo se to ke mně, samozřejmě. Cítím s vámi,“ odpověděl jsem a pohledem opět sklouzl na Isabellu, která jen mírně kývla.

„A my zase slyšeli o vašich ztrátách. Takhle to dál nejde, Aro. Všem nám je jasné, kam to může dojít, pokud se nespojíme a společně neuděláme jejich řádění přítrž. Proto jsme koneckonců tady…“ dokončil a pohlédl na svého přítele, který ho kývnutím hlavy podpořil.

„Výborně!“ vykřikl jsem a seskočil elegantně ze stolu. „Konečně! Bez vás nebyla má rodina kompletní Carlisle,“ zářil jsem nadšením, pokládaje ruku na rameno plavovlasého upíra.

„Nejprve si musíme něco vyjasnit, Aro,“ ozval se však nečekaně jistým hlasem Carlisle a postavil se mi čelem. „Jsme tu dobrovolně. Nikdo z nás Volturiům neslouží a je jen na naší dobré vůli, jakou pomoc poskytneme. Jsme stejně svobodní, jako jsme vždy byli, a bude-li kdokoli z nás chtít odejít, nikdo mu v tom nebude bránit,“ pronesl prostě.

Pohlédl jsem mu do očí a věděl jsem, že musím souhlasit. Byl velmi sebejistý a my nebyli v situaci, kdy by bylo možné tak důležité spojence ztratit.

„Souhlasíme,“ odpověděl místo mě svým unaveným hlasem Marcus, sedící v polostínu v rohu.  Bezhlasně jsem přikývl, ale cítil jsem, jak mi oči opět tmavnou. Tentokrát potlačovaným hněvem. Nelíbila se mi ta nová pravidla hry.

CARLISLŮV POHLED

Když jsem Arovi sděloval naše pravidla, dala se v jeho tváři postřehnout nevole, kterou ale umně skryl za svou okouzlující usměvavou masku. Kdyby Volturiovi nebyli v tak zoufalé situaci, nejspíš by odmítli za těchto podmínek spolupracovat. Takhle jim však nezbývalo, než to skousnout.

Usadil jsem se do zdobeného renesančního křesla a Aro se uvelebil naproti mně. Na okamžik nastalo trapné ticho. Přestože to mělo vypadat jako jednání spojenců, panovala v místnosti nanejvýš napjatá atmosféra.

Mlčení jako první přerušil můj přítel z Denali: „Proti čemu vlastně stojíme?“ zeptal se, opíraje se o mé křeslo. „Když jsem naposledy viděl Stefana a Vladimira, byli to jen dva tlučhubové se smečkou tupých siláků za zády. Co se změnilo?“ otázal se.

„Nějaký nový talent?“ nadhodil jsem svou domněnku a podle Arova výrazu jsem pochopil, že jsem trefil do černého. Celý se napjal a z tváře mu zmizel úsměv.

„Ano, talent,“ potvrdil tiše. „Vlastně dva, abych byl přesný,“ dodal a pohlédl na Eleazara.

„Byla to ta dvojice z dnešního večera?“ zatvářil se překvapeně. „Nestihl jsem přečíst ani jednoho v té rychlosti.“

Aro sotva znatelně přikývl.

„Dva nevídané talenty získali naši přátelé z Východu,“ prohodil sarkasticky a díval se při tom na konečky svých dlouhých prstů, v té chvíli propletených do sebe. „Ten muž má dar znehybnit kohokoli v okolí, i když znehybnění není ten pravý výraz. Ve skutečnosti se můžete hýbat, ale nelze se pohybovat. Stojíte na místě. Podle toho, co jsem viděl, to funguje i na větší množství lidí.“

„A pak přijde ke slovu ta dívka…“

„Ona se, na rozdíl od svého druha, zaměřuje na jednotlivce, ale její dar je mnohem brutálnějšího a nebezpečnějšího charakteru,“ vysvětloval téměř s nechutí. „Dokáže způsobit, že se vaše tělo vznítí plamenem, což, jak jistě víte, je pro nás svým způsobem fatální…“

Sarkasmus v jeho hlase se nedal přeslechnout.

Místností se opět rozhostilo ticho.

„To ona zabila Caia a Jane?“ ozvala se slabě z rohu Alice. Hleděla na Ara svýma velkýma očima, které byly v tu chvíli plné zděšení. Jasper si ji jemně přitáhl a omotal jí paže okolo těla v ochranitelském gestu. Aro se na ně krátce zahleděl a pak opět sklonil zrak ke svým prstům.

„Ano, viděl jsem to na vlastní oči,“ zašeptal. „Má malá Jane,“ pokračoval spíš sám pro sebe, „osud jí zřejmě určil, že to bude oheň, kdo ji vyprovodí z tohoto světa.“ Jeho hlas jakoby náhle úplně ztratil barvu.

Chlapec v rohu místnosti přešlápl.

„Odpusť, synu!“ probral se najednou upír, když postřehl Alecovu přítomnost. „Omlouvám se, toto téma ti samozřejmě musí být nepříjemné,“ odtušil a zvedl se, aby nám nabídl občerstvení v podobě temně rudé tekutiny v křišťálové karafě. Pak si uvědomil, že jde o lidskou krev a nádobu opět položil.

„To je tedy horší, než jsem čekal,“ konstatoval Eleazar zasmušile. „Přesto ale, jedná se jen o dva upíry, na nichž stojí síla celého jejich klanu. A skutečně nebezpeční jsou nejspíš hlavně spolu! Mohli bychom naplánovat strategii zaměřenou na jejich rozdělení a postupné zlikvidování…“ uvažoval horečně a začal přecházet po pokoji.

„Především bychom měli nejprve zajistit naše bezpečí,“ prohlásil jsem rezolutně, neboť to jsem považoval za mnohem naléhavější, než jakékoli útočné strategie. „To, že se tak snadno dostali až do blízkosti tebe a tvého bratra, Aro, to není vůbec dobré. Samozřejmě teď je už jiná situace. Je tu Alice, která nás bude schopna včas varovat,“ ohlédl jsem se po ní a ona kývla na znamení souhlasu, „a je tu Bella. S ní jsme před tou dvojicí v bezpečí,“ dokončil jsem a neubránil se kapce hrdosti v hlase.

„Naprosto souhlasím,“ rozzářil se Aro. „A to jsou dary mnohem cennější, než mají oni. Vlastně bychom se mohli na trochu té budoucnosti podívat už teď, že ano Alice?“ otázal se nevinně a natáhl k ní ruku. Alice zaváhala, ale pak mírně zavrtěla hlavou a otočila se k Jasperovi.

Aro ruku zklamaně spustil.

„Alice nechce, aby jí někdo nahlížel do mysli, Aro. Respektujme její soukromí,“ vysvětlil jsem muži před sebou.

„Samozřejmě, pronesl tiše.“

POHLED ALICE

Stála jsem u okna a vyhlížela ven. Byl slunečné odpoledne a červeň Volterských střech zářila do dáli. Něco za mnou se pohnulo.

„Už se nezlob, zlato,“ ozval se Jasper a posadil se na okraj postele. „Sama jsi nás na ně přece nasměrovala!“

„To ano, ale proč tam musíš jít zrovna ty? Proč ne někdo jiný? Kdokoli jiný…?“ otázala jsem se nešťastně a otočila se k němu. Zlatavé prameny hedvábných vlasů mu spadaly do obličeje, což mělo za následek, že působil naprosto andělsky. Ten výjev ve mně vyvolával ještě větší smutek, protože jsem věděla, že mě za chvíli opustí pro nějaký hloupý a nebezpečný úkol.

„Jde i Eleazar a taky Alec!“ zdůraznil a stulil si mě obratně do klína. Pak se nade mnou sklonil a lehce mě políbil na čelo.

„Ale je to zbytečný risk,“ zaškaredila jsem se na něj. „Víš, že se budoucnost může vždycky změnit. Ty vize vychází z aktuální situace, a když někdo změní rozhodnutí…“ Přikryl mi ústa dvěma prsty a tak jsem zmlkla. Přesto jsem nepřestávala mít špatný pocit.

Včera jsem uviděla místo, které Aro dle mého popisu později identifikoval jako jeden ze starých hradů, které Stefan s Vladimirem dřív obývali, než ho Volturiovi někdy ve 12. století stihli vypálit. Podle vize se zdálo, že se část Rumunského kovenu na tom místě cvičí v boji. Byli to převážně novorozenci, ale v mém vidění se k nim na pár dní přidal i plavovlasý znehybňovač. Jelikož jsme celé týdny čekali, až se on a černovlasá dívka rozdělí, zdálo se toto jako ideální příležitost zlikvidovat ho.

Eleazar byl velmi starý a zkušený a také měl naprostou důvěru Volturiů. Proto byl vybrán, aby společně s Jasperem, který se, s ohledem na své obrovské zkušenosti s novorozenci, k akci dobrovolně přihlásil, a s Alecem, jehož role byla víceméně ochranitelská, pokusili dostat k muži a zabít ho. Člověk by řekl, že s Alecem se člověk nemusí ničeho bát, ale v dnešní době…

„Jazzi, slib mi, že budete opatrní! Víš, že někdy překypuješ přehnaným nadšením a pak…“

Přitáhl si mě k sobě ještě blíž.

„Budu v pořádku, uvidíš.“

Usmála jsem se jeho marné snaze utěšit mě a políbila ho. Někdy mi připadal jako malý chlapec. Já ale nechtěla být starostlivá kvočna, která nervózně čeká, zda a jak se jí synáček vrátí domů. Přála bych si, aby měl trochu zodpovědnosti…

V tu chvíli se ozvalo zaklepání a vešel Alec.

„Odcházíme,“ řekl směrem k Jasperovi a ustoupil stranou, aby mohl jeho společník projít.

„Sbohem, miláčku,“ zavolal ještě ve dveřích a odešel.

POHLED MARCUSE

Seděl jsem na svém místě ve ztichlé síni, hlavu podepřenou dlaní a myšlenkami jsem byl hluboko v minulosti.

Jedněmi z bočních vchodů vešla dívka, a aniž by si mě všimla, obešla pomalu místnost. Zastavila se u kamenného odpočívadla ve východní části, rukou se jemně dotkla chladného alabastru a strnula v zamyšlení.

„Isabello,“ oslovil jsem ji měkce a ona se překvapeně otočila. Přivolal jsem ji posunkem k sobě. Byla nádherná! Její měděné vlasy splývaly v ladných vlnách po zádech, kůži měla bělostnou, hladší než kámen, po kterém kráčela a oči…Oči měly barvu nejdokonalejších topazů.

Dívka zastavila u lóže a zahleděla se na mě podezřívavým pohledem.

„Nemrač se tak Isabello, nesluší ti to,“ popíchl jsem ji jemně a ona se ušklíbla. „Pojď dítě, posaď se ke mně,“ vybídl jsem ji už vážně a ukázal na lenošku částečně skrytou vzadu ve stínu. Překvapeně zvedla obočí, ale pak bleskově přemístila nábytek a usadila se po mé levici.

Ukázal jsem na odpočívadlo, které dříve pozorovala.

„Vzpomínalas na svou poslední návštěvu?“

Bolestivě semkla rty.

„Tvůj přítel tehdy bojoval jako lev za váš život. Za tvůj život…“ řekl jsem, čímž jsem si vysloužil pohled plný nepřátelství.

„Ano, bojoval, abyste mě ty a tví bratři nezabili,“ pronesla chladně.

„Samozřejmě, samozřejmě…“ odtušil jsem. „Zákon je nutno dodržovat a ty jsi věděla příliš. Ale Isabello, já bych ti nikdy nepřál, abys trpěla tak, jako trpíš teď,“ řekl jsem a uchopil její ruku do své. „Hledím ti do očí, dítě. Dívám se a vidím bolest tak obrovskou… ta hořkost tě prostupuje celou a jeho obraz je s tebou na každém kroku, každou vteřinu…“ odmlčel jsem se. „Vím, jak ti je. Ten pocit, touha to jednou provždy ukončit…“

Dívala se na mě a z očí jí zmizela zášť.

„Didyme,“ zašeptala a já přikývl. „Slyšela jsem o ní… O vás,“ sklonila hlavu. „Je mi to líto.“

Věděl jsem, že mluví upřímně. Jen ti z nás, kteří ztratili své milované, znali ten pocit prázdna a temnoty uprostřed všeho.

„Pověz mi, jak to děláš? Jak přežíváš…?“

Mírně se usmála.

„Renesmee,“ odpověděla prostě.

„Ach jistě, tvá dcera, tvůj malý zázrak,“ oplatil jsem jí úsměv. „Jsi šťastná žena… svým způsobem,“ dodal jsem a vstal. „Pojď, máme nádhernou růžovou zahradu. Ukážu ti květinu, která nese jméno mojí Didyme.“

Ladně vstala a přijala nabízené rámě.

ARŮV POHLED

Právě jsem mířil do knihovny, když jsem z okna zahlédl naprosto nepravděpodobný výjev. Můj bratr a Isabella se zavěšeni do sebe procházeli zahradou. Zřejmě nesnášela jen mě, dovtípil jsem se a pokračoval v cestě.

V knihovně jsem ke svému překvapení narazil na Alici. V rukou měla jakýsi věkovitý kožený svazek. Jakmile ucítila moji přítomnost, knihu zaklapla a vstala.

„Ach prosím, nemusíš odcházet z místnosti pokaždé, když se objevím,“ reagoval jsem na oko pobaveně, ve skutečnosti mě však fakt, že mě Alice nesnáší, hluboce zraňoval.

Sklopila svoje překrásné oči a znovu se posadila.

„Alice, co jsem ti kdy udělal, že jsem vzbudil takovou nenávist? Nebo se mě snad bojíš?“ vyslovil jsem nahlas, na co jsem myslel.

Překvapeně zvedla oči – tak přímý dotaz neočekávala.

„Nikdy bych ti přece neublížil… Nemusíš se mě bát, přísahám,“ dodal jsem a zkoumavě se na ni zadíval.

Podívala se mi přímo do očí a mírně bojovně vystrčila bradu.

„Vidím, jak se na mě díváš, Aro. Vím, co po mě chceš.“

O tom jsem upřímně pochyboval, nicméně mě překvapila její přímočarost, kterou mi zjevně oplácela moji upřímnost před chvílí.

„Já ale nechci být součástí něčí sbírky. Nechci být nástrojem v tvých rukách. Můj dar je jen můj a bude sloužit tak, jak já uznám za vhodné,“ řekla pevně a v očích jí jiskřilo.

Postoupil jsem téměř až k ní.

„Já vím.“

Překvapeně zvedla obočí.

„Nemusím ti číst myšlenky, drahá, abych poznal tvou povahu… a alespoň částečně tvé pocity.“ Na chvíli jsem se odmlčel. „Jedna z věcí, kterou na tobě obdivuji, Alice, je odhodlanost a loajalita těm, které miluješ. Nebudu tě nutit, abys dělala, co nechceš. Na to jsi mi příliš drahá.“

Nevěřícně na mě hleděla.

„Máš moje slovo.“

Chvíli se nic nedělo.

A pak – se usmála. Skutečně mě obdařila svým kouzelným úsměvem.

BELLIN POHLED

Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu schopna pobývat v blízkosti jednoho z Volterských králů, aniž bych musela neustále bojovat s nutkáním mu zakroutit krkem. Přesto se to dělo. Včerejší rozhovor s Marcusem mi vcelku rozšířil obzory, to nemůžu popřít. Těch několik hodin, které jsme spolu strávili, jakoby vneslo trochu světla do temnoty, která mě poslední měsíce obestírala. Pochopila jsem, že nejsem sama se svou bolestí, a že mnoho takových jako já ztratilo své milované.

Na druhou stranu mi Marcus prozradil něco, co mohl vědět jen on, díky svému daru. Prý už dlouho neviděl pouto tak silné, jako bylo mezi mnou a Edwardem. Rovnat se mu mohlo údajně jen jeho pouto s Didyme. Byla to bolestná ironie, že oba dva tyto svazky byly odsouzeny k zániku. Věděla jsem, že mi říká čistou pravdu a o to víc jsem ho litovala, ale i obdivovala. Vždyť on dokázal snášet své nesnesitelné utrpení více než tisíc let! Dokážu totéž i já?

Další pozitivní věc na tomhle muži byla, že se na mě, jako jeden z mála, nedíval jako na potenciální milenku, či družku. Jistěže jsem viděla v jeho očích obdiv, když si mě prohlížel. Vždy to ale byl pohled pozorovatele, nic víc. Tahle část Marcuse Volturi se jednou provždy uzavřela. Poslední kapitola byla napsána a už nezbývalo, co doplnit. Didyme nemohl nikdo nahradit. Na jednu stranu smutné, na tu druhou jeden z důvodů, proč jsem se v jeho přítomnosti cítila tak dobře. Byla jsem na tom totiž podobně. Ta část Belly byla mrtvá a nikdo ji nevzkřísí. Už nikdy.

…

Nudila jsem se. Carlisle něco zařizoval ve městě, Alice byla bůhví kde a já už hodiny seděla v pokoji a zírala z okna. Náhle jsem se zvedla a odhodlaně vyšla z pokoje. Rozrazila jsem, poněkud hlasitě, dveře do síně, přemístila lenošku k jeho křeslu a usadila jsem se. To všechno během necelé sekundy.

„Aaa, měl jsem pocit, že se zase jednou ozvalo zemětřesení, ale jak vidím, mýlil jsem se,“ ozvalo se protáhle. Změnil mírně polohu, aby na mě dobře viděl a já postřehla náznak šibalského úsměvu na jeho dokonalé a přesto sešlé tváři.

„Uvědomila jsem si, že neznám téměř vůbec nic z historie tvé rodiny a vzhledem k tomu, že jsme teď spojenci, myslela jsem, že bys mě mohl poučit,“ řekla jsem a uvelebila jsem se pohodlněji v očekávání toho, co uslyším.

„Dobře tedy, když na tom trváš. Takže, bylo nebylo…“

„Marcusi!“ napomenula jsem ho se smíchem. „Myslím to vážně, vyprávěj prosím.“

A tak Marcus vyprávěl a já poslouchala.

CARLISLŮV POHLED

Odpoledne jsem se vrátil ze své schůzky s informátorem a našel Alici - v knihovně (jak jinak). Když jsem vyšel, nakrátko vzhlédla a hned se znovu zabořila do svých knih. Zdála se mi smutná. Připisoval jsem to samozřejmě Jasperově nepřítomnosti a osamění, kterému tady byla vystavena. Bylo mi to líto. Tohle místo skutečně neskýtalo nijak moc zábavy. Náhle mi v hlavě svitl nápad a já opět na hodinu zmizel, abych se triumfálně objevil s velkým balíkem v ruce.

Postavil jsem dárek před ni na stůl a čekal, jak se bude tvářit.

„Co je to Carlisle? To je pro mě?“ tázavě na mě pohlédla.

„Je mi líto, když tě vidím, jak tu celé dny jen smutně sedíš. Přemýšlel jsem, co by ti zvedlo náladu a napadlo mě tohle,“ vysvětlil jsem a neubránil se šibalskému úsměvu.

Rozesmála se a bleskově věc rozbalila. V rukou držela úplně nový – gramofon.

„Zdálo se mi, že se sem hodí líp, než nějaká moderní elektronika,“ dodal jsem. Její upřímná radost mě hřála u srdce. Věděl jsem, že miluje hudbu a tanec, a tak byla moje myšlenka v podstatě geniální.

Pohlédla na sbírku přibalených desek, bez zaváhání jednu vybrala a vložila ji do přístroje. Rozlehlými prostorami starosvětské knihovny se hlasitě rozezněly první tóny Brahmsovy hudby. Tentokrát to byla ona, komu na rtech pohrával šibalský úsměv.

„Carlisle?“ usmála se a podávala mi ruku.

„Alice! Myslel jsem, že budeš chtít hlavně poslouchat…“

Naklonila hlavu a předvedla prvotřídní psí pohled.

„Budiž, co si mám s tebou počít,“ povzdechl jsem si na oko a uchopil nabízenou ruku. Výskla jako malé dítě a už jsme tančili zběsilý valčík podél místnosti. Knihy se rozplývaly v barevné šmouhy a vzduchem se rozléhaly tóny Uherských tanců.

Když šla po nějaké době Alice obrátit desku, využil jsem chvíle ticha, abych se zeptal na něco, co mi vrtalo v hlavě.

„Když jsem procházel dnes večer kolem velké síně, zahlédl jsem tam Bellu sedět s Marcusem. Nevíš, co jí mohl chtít?“ zeptal jsem se.

„Nevím, nejspíš si jen tak povídali. Zdá se, že v něm Bella našla přítele,“ oznámila mi svou domněnku, aniž by se otočila od gramofonu.

„Přítele? To myslíš váženě, Alice? Vždyť je to Volturi…“

„No a?“ otočila se na mě a v očích jí zajiskřilo. „Jméno nevypovídá zhola nic o povaze člověka, to ty bys se svými zkušenostmi mohl vědět,“ pronesla plamenně. „Myslím, že si rozumí, protože oba musí prožívat něco podobného, podobně bolestivého…“ dodala už o něco smířlivěji a na okamžik se odmlčela hledíce nepřítomně na desku, kterou stále držela ve svých rukou.

Ten výbuch mě překvapil. Měl jsem nejasné podezření, že je za ním něco jiného, ale raději jsem se neptal.

„Alice, drahá! Já přece Bellu nesoudím! To bych si nikdy nedovolil. Je má dcera, a pokud ji něco, nebo někdo dělá šťastnou, nemám nic proti tomu.“ Vytrhla se ze svého zamyšlení. „A totéž platí, co se týče tebe,“ usmál jsem se a kývl směrem ke gramofonu. Jediným skokem byla u mě, zatímco se místností opět rozezvučela hudba.

Už jsme měli nakročeno, když se nečekaně otevřely dveře a dovnitř vešel Aro, kterého nejspíš překvapila hlasitá hudba znějící hradem. Jakmile nás zahlédl, strnul.

„Carlisle! Nevěděl jsem, že už jsi zpátky,“ pronesl, ale díval se při tom na Alici. Na okamžik to vypadalo, že váhá, zda má vejít a přidat se k nám, ale pak si to zřejmě rozmyslel. „Nenechte se rušit přátelé,“ pronesl zpěvavě a otočil se k odchodu.

„Nemusíš odcházet z místnosti, jakmile se objevím,“ ozvala se Alice pobaveně a Aro se v tu chvíli zarazil. Pohled, který jí věnoval, jsem u něj ještě neviděl. Jakoby pro tuhle chvíli vypadl ze své obvyklé role. Usmál se a pak přece jen opustil místnost.

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Kate (02.10.2013 18:06)

BlackElejah, neodradila. Hlavně, že je tam Carlisle... A samozřejmě ostatní Cullenovi.

6)  BlackElejah (02.10.2013 16:26)

Kate: Děkuji za hodnocení, koukám, že tam budu muset psát varování "Nečtěte během vyučování" . Co se týče tvojí otázky, tak abych řekla pravdu.. nikdy. Tahle série je zaměřená na konkrétní skupinku a jejich vzájemné vztahy, které se pomalu vyvíjejí. Jmenované zůstaly spolu s Jacobovou smečkou ve Forks a tak to už zůstane. Pokud se objeví, tak úplně ke konci. Jen doufám, že jsem tě tím úplně neodradila .

4)  Kate (02.10.2013 15:04)

Tuhle kapitolu jsem četla ve škole a ani se mi nechtělo přemýšlet nad učením. Krásná kapitola. Bella a Marcus? A kdy se na scéně objeví Esme a Renesmee? Těším se na další.

3)  BlackElejah (01.10.2013 20:49)

Nebraska: Ano, teď jsem si to přečetla a opravila. Tímto díky za návod .

2)  Nebraska (01.10.2013 20:26)

Oprav si ten perexový obrázek - poslala jsem ti v mailu přesně to, co máš do políčka zkopírovat

1