01.10.2013 [10:15], BlackElejah, ze série Volturi a Cullen, komentováno 10×, zobrazeno 2857×

Byly to už dva roky, kdy část Rumunského kovenu napadla naši rezidenci a zavraždila tři členy rodiny. Pro všechno, co se stalo a pro to, co by se ještě mohlo stát, jsme museli udělat velice obtížné rozhodnutí. V zájmu zachování řádu a našich životů jsme se museli přidat k Volturiovým.

ARŮV POHLED

Seděl jsem na svém trůně a čekal. Minuty pomalu ubíhaly, přesto jsem na sobě nedával znát netrpělivost ani obavy. Můj nadhled a povznesenost byly součástí mé masky a spolu s dalšími rysy tvořily Ara Volturi.

Když už uplynula více než hodina od doby, kdy se měl náš trestný průvod vrátit ze svého tažení, elegantně jsem vstal. Periferně jsem zahlédl Marcusův pohled a záměrně jsem se mu vyhnul. Zamířil jsem pryč z lóže, ale v tutéž chvíli se na chodbě rozezněly kroky. Znovu jsem se tedy usadil, nedávaje znát nepatrnou úlevu, která mnou prostoupila. Přece jen – časy byly zlé.

Za okamžik se už otevřely mohutné starobylé dveře do síně. Na pohledu, který se mi naskytl, však nebylo něco v pořádku. Žádný průvod. Jen Demetri. Když mne uviděl, na okamžik zaváhal, pak ale pomalu vykročil.

„Demetri, synu,“ oslovil jsem tmavovlasého upíra a ten nejistě vzhlédl.

„Mistře, je mi to líto…“ vyslovil sotva slyšitelně.

„Ano?“ zeptal jsem se velice nebezpečným tónem. „Čeho lituješ, Demetri? Kde jsou ostatní? Kde je Jane a Caius?“ Na poslední větu jsem dal obzvláštní důraz.

Demetri sklonil hlavu.

V mžiku oka jsem stál u něj, popadl ho za pravou paži a v tu chvíli jsem to viděl. Můj bratr s Jane a několika členy gardy stáli uprostřed bukového lesa. Ti, jež přišli potrestat, stáli proti nim, ale nebyli sami. Byli tam i Stefan a Vladimir a za nimi ta jejich smečka.

Caius se otočil na Jane se svým arogantním úšklebkem. Ta sotva znatelně přikývla a pohledem utkvěla na Vladimirovi. Tradiční bolestné skřeky se však nekonaly. Místo nich se stalo něco neočekávaného. Jane vzplála jako pochodeň.

Caius uskočil a s nevěřícným výrazem sledoval, jak se jeho oblíbený mučicí nástroj svíjí v plamenech. Znovu. Z davu Rumunů náhle vystoupila postava. Byla to žena. Velmi vysoká a hubená. Tvář jí lemovaly havraní vlasy částečně zakrývající žhnoucí oči, kterýma upalovala mou Jane.

Když bylo po všem, obrátila svou pozornost na Caia. Ten chtěl zřejmě na poslední chvíli zmizet, ale nějaká síla působila, že se nemohl pohybovat. Se zděšením pohlédl na muže, který vystoupil z davu, rozkročil se široce hned vedle tmavovlásky a namířil na něj rukou.

Stefan s Vladimirem se teď už nepokrytě smáli.

Můj bratr se nemohl pohnout ani o píď. Pak jeho tělo pohltil oheň a v tutéž chvíli zaútočil zbytek Rumunů na znehybněné gardisty. Rozsápaná těla padala k zemi za zvuku bratrova předsmrtného řevu.

Pustil jsem Demetriho ruku a vize zmizela. Rychle na mě pohlédl a zahlédnuvší můj výraz začal instinktivně ustupovat. Velmi rozumně, nicméně marně. Pohybem rychlejším než mžik oka jsem mu urazil hlavu. Byl jsem vzteky bez sebe a tak mě ani nezajímalo, jak se z lesa dostal se zdravou kůží. Vzkaz, který mi nedobrovolně doručil, ho stál život.

Otočil jsem se a pomalu zamířil zpět ke své královské lóži. Pohledu Marcuse jsem se tentokrát nevyhnul. V jeho očích jsem zahlédl stejné chmury, jaké v tu chvíli svíraly i mou mysl.

CARLISLŮV POHLED

Pokynul jsem pilotovi a ten se chopil několika našich zavazadel a zamířil s nimi do letadla. Alice s Jasperem už byli uvnitř, Bella stála opodál a telefonovala. Bylo evidentní, jak ji hovor rozrušuje. I mně Renesmee chyběla, stejně jako Esme, nešlo to ale jinak.

Konečně domluvila a já ji kývnutím vybídl, ať nastoupí a následoval jsem ji. Usadili jsme se a stroj se dal do pohybu. Zrychloval na dosud temné ranveji a pak se ladně vznesl vzhůru časnou ranní oblohou.

Alice si nepatrně povzdechla a položila svou hlavu na Jasperovu hruď. Lehce jí prohrábl vlasy, vyhlížeje nepřítomně z okénka po své levici.

Vůbec všichni vypadali, že je výlet ani za mák netěší, a měli pro to dobrý důvod. Byly to už dva roky, kdy část Rumunského kovenu napadla naši rezidenci a zavraždila tři členy rodiny. Tři milované členy! Edward, Emmet a Rosalie měli tu smůlu, že zůstali osamoceni v domě, když se to stalo. Sami nemohli čelit mohutné přesile krvelačných upírů. Stefan a Vladimir, vůdci Rumunského klanu, byli navíc známí zálibou v síle a tak patřili jejich bojovníci k těm nejsilnějším a nejtvrdším. Podobné útoky byly poslední dobou celkem časté a jejich četnost se zvyšovala. Má rodina byla v upírském světě známá svým stylem života a stali jsme se tak ideální terčem Rumunů, kteří prosazovali návrat k upíří přirozenosti, bezuzdnosti a také konec skrývání před lidmi. Útočníci měli ke všemu obrovské štěstí. Kdyby byl náš klan v plném počtu, neměli by zřejmě šanci, ale takto…

Vytrhl jsem se z temných vzpomínek a pohlédl na dívku sedící proti mně. Byla to jiná Bella, než ta, která si před patnácti lety brala mého syna. Na první pohled možná ne, ale jakmile člověk zachytil její pohled, spatřil v krásných topazových očích všechny šrámy, které jí osud uštědřil.

Pro všechno co se stalo a pro to, co by se ještě mohlo stát, jsme museli udělat velice obtížné rozhodnutí. Zrálo mi v hlavě už delší dobu, ale definitivní „ano“ padlo před pár dny. Aliciina nenadálá vize potvrdila to, co jsem už tušil. Tento svět se měnil, a ne k lepšímu. Pokud bychom jen seděli s rukama v klíně, snadno se může stát, že se náš rod rychle vrátí do temného středověku. V zájmu zachování řádu a našich životů jsme museli udělat něco, co se nám všem příčilo. Přidat se k Volturiovým.

Když se dostaly ven zvěsti o smrti Caia a Jane, začalo být více než jasné, že se jejich impérium bortí. A přes veškerou averzi mezi námi, Volturiovi představovali pravidla, představovali zákon a hradbu před tím, co Vladmir nazýval „přirozeností upírů”.  Byli jediná překážka na cestě k návratu do dob temna.

Rozloučili jsme se tedy s Esme a Renesmee a nechali jsme je v bezpečí Jacobovy vlkodlačí smečky. Sami jsme se pak vydali na pouť do Itálie.

Pohlédl jsem ven. Letěli jsme už téměř šest hodin a letiště v Chicagu nemohlo být daleko. Pilot skutečně začal pomalu klesat. Tady nabereme dalšího účastníka naší mise –  Eleazara, který se rozhodl k nám přidat.

Pak už jen Volterra.

ARŮV POHLED

Můj výstup po tom, co jsem se dozvěděl o smrti svého bratra, byl na tolik odstrašující, že se ke mně neodvažoval nikdo kromě Marcuse přiblížit. Dokonce i Felix, nejsilnější upír, jakého jsem za svůj dlouhý život kdy poznal, měl v očích strach pokaždé, když jsem jej na chodbě míjel. Vítal jsem to, neboť jsem v těchto dnech víc než kdy jindy pociťoval touhu být sám.

Ten pohled, jak Caiovo tělo zachvátily plameny, se mi neustále vracel. Ne že bych bratra nějak zvlášť želel. Přece jen, byl to arogantní sadistický bastard, toho jsme si byli vědomi všichni a jeho občasné úlety byly moc dokonce i na mě. Přesto byl pohled na jeho smrt děsivý, protože v plném světle ukázal, že Volturiovi mají slabiny a nejsou nepřemožitelní. Staletí budovaná aura božstev upířího světa se mi rychle drolila mezi prsty. Přivádělo mě to k zuřivosti.

Samozřejmě jsem se všemožně snažil zajistit podporu stran našich tradičních přátel a spojenců, ale ukázalo se, že jsme v situaci, kdy mnozí z nich váhají, zda vyslyšet volání Voltery, či raději strčit hlavu do písku a blížící se děsy přežít skrytí. Poslední dny tak byly naplněny hlavně neustálým přijímáním a zase odesíláním poslů, vzkazů a dopisů. Staré klišé mluvící o nouzi a příteli se bohužel pro nás ukázalo být více než pravdivým. Upíří, jež by se ještě před pár lety neodvážili nevyslyšet volání své koruny, si nám najednou s opovážlivostí lůze vlastní dovolovali odmítat svou pomoc, ba dokonce i jen svou přítomnost.

Zrovna jsem v ruce držel dopis vůdce klanu z New Orleansu, ve kterém mi nestydatě oznamoval, že ani on, ani jeho přátelé nehodlají vyslyšet Volterrské volání. Hodil jsem zmuchlaný papír do krbu a zapřel se o rukama zdobený okraj starobylého masivního stolu z poloviny 15. století. Ozvalo se nehezké křup a stůl byl na dvě části. Naštvaně jsem s jednou z nich mrskl o zeď.

Marcus mě poklidně pozoroval z druhé části místnosti. Seděl v křesle, ruce s dlouhými propletenými prsty mu klidně spočívaly v klíně. Znovu ten shovívavý úsměv, jako bych byl malý vztekající se spratek a on rozumná chůva, čekající, až se mládí vybouří.

„Uvědomuješ si vůbec, co se děje?“ vydralo se ze mě vztekle, protože jsem to už nemohl vydržet. „Všichni se od nás odvracejí a síla Volturů slábne. Jsme zranitelní, jako nikdy!“ vmetl jsem mu do tváře.

„Aro, bratře,“ pronesl s tím svým bohorovným klidem, „jsme tu už tisíce let. Přestojíme to, jako vždycky. Zbytečně se rozrušuješ…“

Ušklíbl jsem se na něj a raději se odvrátil. Nemohl jsem snést tu jeho vyrovnanost. Tu smířenost se svým vlastním osudem. Od smrti jeho Didyme to bylo pořád totéž. Těšil se, až svou lásku znovu spatří a jelikož mu k tomu mohla dopomoci jen vlastní smrt, nebyla pro něj vyhlídka na ni nikterak děsivá.

Rozhodl jsem se změnit taktiku a uspořádat ples. Skutečný, monstrózní a velkolepý bál, který dá najevo, že Volturiovi se nemusí ničeho obávat. Že Voltera je stále centrem upíří říše a její vládcové jsou ti, kdo drží otěže. Netuším, jak mě ta šílenost napadla, ale teď, když už mám celou akci v duchu před očima, se jí nemíním vzdát.

Reakce mého bratra byla, dle očekávání, chladná.  Stejně jsem si vždycky dělal, co jsem chtěl a na Marcuse jsem se příliš neohlížel. Zavolal jsem Heidi a nařídil jí, aby se postarala o pozvánky a organizaci celé akce. Žena neskrývala překvapení, ale beze slova se otočila a cupitala pryč splnit pánovy příkazy. Sledoval jsem, jak rudý lem jejich šatů mizí za těžkými dubovými dveřmi.

„Ani Rumuni nejsou přece takoví blázni, aby si dovolili uskutečnit útok na královskou rodinu přímo tady, v srdci Volterry,“ ujišťoval jsem sám sebe, když jsem s nově nabytým sebevědomím usedal na centrální trůn.

POHLED ALICE

Cesta letadlem trvala jako celá věčnost. Přesto jsem si přála, aby neskončila. Naše mise byla nepříjemná.

Volterra.

To město mě trochu děsilo. Respektive ne město, ale někteří jeho obyvatelé. Měla jsem v povaze vyjít téměř s každým, ale Volturiovi nebyli zrovna společníci, které bych si zvolila. Mít tedy možnost volit. Marcus mi nevadil, ale čerstvě zesnulého drahouška Caia jsem ze srdce nesnášela a Aro…

Zachvěla jsem se, když jsem si vybavila, jak se na mě vždycky dívá. Pokaždé, když na mě spočine pohledem, zornice se mu zúží a oči ztmavnou, jako by měl na mě chuť, či co. Nevšimla jsem si, že by to dělal ještě někomu jinému a znervózňovalo mě to. Nelíbilo se mi to. Nemohl zřejmě potlačit sběratelský tik, když se v jeho blízkosti nacházel někdo, jako já.

Povzdechla jsem si a vyhlédla přes Jasperovo rameno ven. Byla tma. Už zase. Najednou začalo letadlo prudce klesat a po chvíli jsme dosedli. Pilot nám otevřel dveře a Carlisle následován Bellou sešel po schůdkách dolů. Napodobili jsme je a za námi pak Eleazar.

Na Volterském letišti už čekala dvě přistavená auta. Nasedli jsme a vyrazili k centru. Jak jsme se blížili, otevřel se nám pohled na osvětlený hrad tyčící se nad ztemnělým městem. Carlisle zamířil ve svém autě ke skrytým garážím pod hradbami a my jej následovali. Když strážný u brány spatřil řidiče, okamžitě nás pustil dovnitř. Tvář mého adoptivního otce tu byla stále známá a otevírala nejedny dveře. Kufry jsme svěřili zadýchanému poslíčkovi a vydali jsme se napříč hradem.

Carlisle nabídl Belle rámě a ta jej vděčně přijala. Nechala se vést a celou dobu se dívala do země. Chápala jsem její pocity. Cítila k Volterře snad ještě větší nechuť než já.

Jak jsme se blížili k velké síni, halas se stával hlasitějším a hlasitějším. Vstupní dveře byly otevřené a průběžně jimi proudily postavy v luxusních róbách a oblecích. Zdálo se, že zábava byla v plném proudu.

Náhle jsem prudce sevřela Jasperovu ruku. Vize, která v tu chvíli přišla, byla naprosto jasná a měla se udát během okamžiku. Vyděšeně jsem zamrkala.

ARŮV POHLED

Venku už se začínalo smrákat a do paláce proudili první hosté. Spokojeně jsem se usmíval. Přijela naprostá většina pozvaných. Nejspíš se chtějí na vlastní oči přesvědčit, že jsme s bratrem ještě tady a nezmizeli jsme někam do skrýší v horách. Zpráva o nové vražedné dvojici v rumunských službách se roznesla jako požár.

„Jen ať přijdou,“ pomyslel jsem si a natáhl se pro drahý lesklý oblek, který jsem si pro danou příležitost nechal ušít. Černý plášť jsem si tentokrát nehodlal vzít a svou příslušnost k rodu jsem dal najevo jen zlatým V pověšeným na hrudi.

Když už byla úplná tma, vyšel jsem ze svých pokojů a zamířil do speciálně upravené velké síně.

U dveří už na mě čekal Marcus, temný plášť rozhalený a na prsou se mu leskl stejný znak, jako mě. Pohlédl na mě s mírným úsměvem a pokynul na vyčkávajícího Felixe, který nám otevřel dveře.

Mumraj v sále utichl a tváře přítomných se podívaly našim směrem. Nasadil jsem opět svoji klasickou masku, ústa mi zkřivil povznesený úsměv. Kráčeli jsme s bratrem bok po boku k našim trůnům. Felix za námi a zbytek gardy po něm. Jakmile jsme se dostali až k lóži, otočil jsem se, abych klidně přehlédl mlčící dav. Naprosté ticho vládlo sálem.

„Drazí přátelé,“ oslovil jsem přítomné upíry. „Jsme s bratrem nesmírně rádi, že vás můžeme opět přivítat zde ve Volterře. Časy jsou zlé, a proto není vhodnějšího a bezpečnějšího místa pro náš druh, než je právě ona, srdce naší říše,“ řekl jsem prostě a přejížděl tváře jednotlivých upírů.

„Prosím, bavte se! Dnešní večer bude velkolepý,“ dodal jsem se zvonivým smíchem a usedl na trůn.

Rej v sále se opět pomalu ožil a já bloudil očima po místnosti a zkoumal jednotlivé tváře. Zjistil jsem, že přišli dokonce i někteří z těch, kteří nám prve odmítli pomoc a raději volili pískovou taktiku. Ušklíbl jsem se. Mnoho z přítomných také často přelétalo pohledem přes prázdné křeslo mého zesnulého bratra. Ten výjev, zdálo se, je šokoval a vzrušeně mezi sebou na toto téma debatovali.

Před naši lóži najednou předstoupil světlovlasý pár a uklonil se.

„Sebastian a Jeni! Jaké potěšení Vás znovu vidět moji milí!“ usmál jsem se zeširoka na dvojici.

„Můj pane,“ uklonil se ještě jednou muž a pohlédl mi do očí. „Jsme tu, abychom Vám vyjádřili podporu. Naše oddanost Volteře neochabla a jsme připraveni kdykoli vyslyšet její volání,“ oznámil nám.

Krátce jsme na sebe s bratrem pohlédli.

„Děkuji Sebastiane,“ odpověděl jsem. „Někteří v tomto sále nebyli tak loajální jako ty a tvá žena,“ poznamenal jsem sarkasticky a rozhlédl se po opodál stojících upírech, kteří evidentně poslouchali náš rozhovor. Mírně jsem se páru uklonil, načež se dvojice vzdálila.

„Vidíš bratře? Ještě stále máme spojence,“ pronesl klidně Marcus a zabořil se hlouběji do svého křesla.

Bylo těsně před půlnocí. Přecházel jsem napříč sálem a zastavoval se u těch, které jsem považoval za důležité pro naši věc. Večer se odvíjel podle plánu a obavy mě postupně opouštěly. Do cesty se mi postavil jeden upír z gardy.

„Pane, u jižní brány čekají nějací Irové a tvrdí, že pro vás mají soukromý vzkaz. Co s nimi máme udělat?“

„Zaveď je do předpokoje,“ odpověděl jsem, „ale vezmi s sebou Aleca,“ kývl jsem na chlapce postávajícího v rohu místnosti. Ten zachytil náš rozhovor a odešel s mužem ze sálu. Poté jsem zamířil zpět k bratrovi do lóže. Přece jen nejsou Stefan s Vladimirem takoví hlupáci, aby se nás pokusili ohrozit přímo zde, ve Voltuře, říkal jsem si sám pro sebe, zatímco jsem míjel skupinky bavících se hostů.

Byl jsem už jednou nohou v lóži, když se za mnou ozvalo zatrylkování.

„A co nás? Nás nepřivítáš, Aro?“ vykřikl kdosi a já se na patě otočil.

Stáli přede mnou. Oba dva. Dívali se na mě, ona s úsměškem a on zatvrzele. V sále nastalo naprosté ticho a vyděšená pozornost všech se obrátila na dva upíry přede mnou.

„Přivítání si nechávám jen pro ty, kdo jsou toho hodni,“ pronesl jsem konverzačním tónem směrem k ženě a usmál se na ni takovým způsobem, že stát místo ní člověk, nejspíš by se mu zježily vlasy na hlavě. Ona se však opět rozesmála.

„Ach velký Aro. Pořád stejně sebevědomý, pořád stejně samolibý…“ pronesla zpěvavě.

Felix odhodlaně vykročil, připraven zasáhnout, ale v okamžiku se zasekl, jak ho mračící se muž znehybnil pohledem.

Žena se otočila na okolo stojící upíry.

„Teď vidíte, jak silní jsou vaši králové! Rod Volturi bude dnes vymazán z dějin našeho druhu!“ otočila se zpět na mě a na bratra. „Stefan a Vladimir budou mít radost,“ ušklíbla se a soustředěně se na mě zahleděla.

Očekával jsem příliv bolesti a plameny olizující mé tisícileté tělo, ale vteřiny ubíhaly a nic se nedělo. Z ženiny tváře pozvolna mizel onen zářivý úsměv. Nechápal jsem, co se děje a podobně na tom byl i její společník.

„Tak dělej Rachel. Neprotahuj to zbytečně.“ Střelila po něm nazlobeným pohledem a znovu se soustředila na mě. Nic.

Z náhlého popudu jsem přelétl místnost pohledem a zahleděl jsem se na skupinku, která stála u dveří.

Byly tam. Isabella i Alice. Obě dvě, po kterých jsem tak dlouho toužil. Za nimi stál Carlisle a v pozadí Aliciin druh.

Po těle se mi rozlil blažený pocit, jakoby Isabellin štít ve skutečnosti vstoupil do mě samotného a naplňoval mě tekutým štěstím.

V tu chvíli došla zřejmě Rachelině příteli trpělivost a vrhl se směrem ke mně. Jediným elegantním pohybem jsem jej odrazil doprostřed síně, až mramor pod ním zapraskal.

Ozvalo se několik výkřiků. V sále zřejmě nikdo nechápal co se děje, všichni pouze přihlíželi prapodivné scéně, která se tu odehrávala.

Upír se bleskově postavil na nohy a opakoval svůj předchozí pokus, než jsem však mohl odrazit jeho další atak, objevila se jako zjevení mezi námi Isabella.

Ta srážka zněla jako hromobití. Během několika vteřin se jí povedlo utrhnout útočníkovi paži a nyní uchopila jeho hlavu. Stačilo jediné škubnutí a upírovo torzo by se ocitlo na běloskvoucí dlažbě síně, v tu chvíli se však rozlehl místností jek. Útočnice podpálila jednoho z gardistů.

Bella na okamžik ztratila koncentraci a upír se z jejího sevření vytrhl. V tu chvíli byl i s Rachel pryč.

Nelitoval jsem toho. Toho večera jsem mnohem víc získal, než ztratil.

POHLED BELLY

Čím víc jsme se blížili k hradu, tím hůř jsem se cítila. V mé mysli se vynořovala tmavovlasá mužská postava sedící ležérně na zlatém trůně. Směsice obdivu a chtíče v rudých očích působila, že jsem se na sedadle mírně schoulila do sebe.

Carlisle nejspíš zaregistroval moje rozpoložení, protože mě chlácholivě poklepal po ruce.

Zajížděli jsme do garáží. Za několik minut už jsme si to rázovali dlouhými kamennými chodbami komplexu. Držela jsem se rámě svého adoptivního otce a nechala se vést. Zdálo se, že věděl přesně, kam jít a hlasy před námi začínaly sílit. Pak jsme zatočili a vešli do chodby plné zlatavého světla, na jejímž konci bylo vidět velké otevřené dveře. Zavěsila jsem se ještě více do mého společníka.

Chtěli jsme znovu vykročit, ale najednou se něco stalo.

Alice se naráz zastavila. Dle jejího pohledu právě prožívala vizi a zděšený výraz napovídal, že obsah vidiny nebyl nikterak pozitivní.

„Co vidíš Alice?“ postavil se před ni Jasper.

Alice zaostřila, odstrčila ho a popadla mě za rameno. „Bello rychle, oni chtějí… oheň… je tam oheň a …“ zajíkla se, ale to už jsem stála ve dveřích do síně a pohledem hledala lóži.

Bylo tam najednou prapodivné ticho a všichni hleděli jedním směrem. Pohlédla jsem tam taky a uviděla nečekaný výjev.

Aro stál na vyvýšeném místě před svým trůnem a hleděl na dvě postavy před sebou. Na tváři mu pohrával velice nehezký úsměv, který směřoval na jakousi neznámou černovlásku, ale nezdálo se, že by ji to polekalo. Nechápavě jsem obrátila pozornost na Felixe, stojícího po mistrově levici. Proč ještě nezasáhl?

V tentýž okamžik, jako by snad slyšel mé myšlenky, se Felix pohnul směrem k dvojici, ale okamžitě se zase zarazil, jako by mu neviditelná síla svázala nohy k sobě. Došlo mi, že to způsobil plavovlasý upír, který k němu vztahoval ruku.

A pak jsem najednou ucítila ten pach. Jemný odér, který jsem zaregistrovala tehdy v naší rezidenci po útoku těch rumunských bestií. Museli tam tehdy být. Museli to být oni, kdo mohl za smrt mého Edwarda.

Pohled mi potemněl.

Žena teď mluvila k ostatním v sále a pak se otočila opět na Ara. V tu chvíli jsem kolem něj instinktivně vztyčila bariéru a zaštítila jsem pro jistotu i jeho přihlížejícího bratra. Vzápětí jsem ucítila ostré bodání. Jakási síla se snažila proniknout skrz. Proti mně ale neměla šanci, tím jsem si byla jistá.

Aro najednou vzhlédl a po chvilce hledání na mně spočinul pohledem. Jakmile se naše oči střetly, objevil se na jeho tváři široký úsměv.

V tu chvíli ale došla jednomu z útočníků trpělivost a vrhl se na něj.

Aro jej odmrštil do středu místnosti a podařilo se mu přitom rozbít běloskvoucí podlahu v síni.

Upír se vztyčil a rozeběhl se k novému útoku, ale já už toho měla právě dost.

Bleskově jsem se mu postavila do cesty, po čemž následoval naprosto ohlušující náraz rozléhající se snad celým hradem. Upír se po mě rozmáchl, ale než stačil zasáhnout, ocitla jsem se za ním a ještě jsem mu při tom manévru stihla utrhnout paži. Chtěl se otočit, ale to už jsem držela jeho plavovlasou hlavu v dlaních a tahala. Cítila jsem, jak se jeho kamenné tělo drolí pod tou sílou a očekávala jsem to zlověstné lupnutí, až mi jeho hlava zůstane v rukách.

Pak kdosi hrozivě vykřikl. Ohlédla jsem se a uviděla plameny, které zachvátily jakéhosi upíra na druhé straně místnosti. Na vteřinu jsem povolila sevření a protivník mé slabosti bryskně využil, vysmekl se mi a spolu s tmavovláskou hbitě opustil síň.

Spustila jsem zklamaně ruce.

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  BlackElejah (02.10.2013 20:24)

emam: Děkuji .

8)  emam (02.10.2013 20:10)

Pěkně akční kousek do jinak poklidných vln na těchto stránkách Teda, ale zabít Edwarda hned?! Asi to bylo nutné Přiznám se, že to není můj oblíbený žánr, ale držím palce, aby se tvé povídce dařilo

6)  BlackElejah (01.10.2013 19:50)

Dámy, díky za kladné hodnocení. Další kapitola už čeká na zveřejnění .

2)  Kate (01.10.2013 12:51)

Chytla mě, budu číst dál. Píšeš fakt dobře.

1)  ambra (29.09.2013 15:58)

Nefunguje ti obrázek, zkus ho nahrát znovu .

1