17.02.2011 [19:00], MaiQa, ze série Volání mrtvých, komentováno 3×, zobrazeno 2539×
Minulou kapitolu jsme zakončily… voláním o pomoc. :) No tak se teda dáme do toho a začneme první den od znova. Tentokrát s menší změnou. Malou změnou. Možná.
Příběh je od autorek MaiQy a Cullengirlky... =)
„Pomoz mi,“ zašeptala. Nestihla jsem ani vykřiknout, něco se začalo dít. Všechny mé vzpomínky na dnešní den probíhaly kolem mě. Točili se kolem a táhly mě k sobě. Neudržela jsem se na místě. Začala jsem padat, nebo snad stoupat? Neměla jsem ponětí, co se to se mnou děje. Všechno mohlo trvat pár sekund, když jsem se ocitla ve tmě. Chvíli se nic nedělo, když najednou něco začalo pípat. Strachem jsem vylítla a zjistila, že jsem u sebe v pokoji. Bože, to byl ale sen. Prohrábla jsem si vlasy a s hystericky podtónem se rozchechtala. Podle toho snu by se mohl natočit film. Nějaký ty strašidelný kostýmy a pár mrtvých lidí a je z toho béčkový horor. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou nad svými myšlenkovými pochody a vylezla z postele. Přešla jsem k psacímu stolu a začala se v něm prohrabovat. Kde se tady sakra vzal takovej brajgl? Konečně jsem to našla. Jasně, jako vždy na konci. Vzala jsem si kalendář a když jsem ho kvůli nastudování trochu nahnula, vypadl z něj papírek. Sehnula jsem se pro něj. Byly na něm sepsán seznam prací které mě zajímají a chci se na ně podívat. Zatrnula mi. Jedna z těch možností byla márnice. Až moc velká náhoda? Začínám bláznit. Teď už vážně chybí jen to zazvonění. V té chvíli někdo zazvonil. Vypískla jsem a ihned si zakryla pusu. Panebože. Co se to tady sakra děje? Tak jo, kouknu se kdo to je kukátkem a pokud toho člověka nebudu znát, neotevřu.
Nenápadně, na špičkách, jsem se začala přesouvat ke dveřím. Jenže ta podlaha se mi nejspíš za něco mstila. Při každém druhém kroku zaskřípala. Pokaždé jsem se instinktivně přikrčila a chvíli počkala, než jsem se vydala dál. Už jsem byla u nich, nadechla jsem se a otevřela. Ve dveřích má sousedka. Úlevně jsem vydechla. Otevřela jsem dveře dokořán a podívala se na ní. Netvářila se zrovna nadšeně. Spíše bych řekla, že rozzuřeně. Měřila si mě svým otravným pohledem a pak si odfrkla.
„Příště, pokud hodláte křičet, tak laskavě jděte někam jinam! Nemám náladu poslouchat vás po ránu! Navíc jste mi zbudila pana Sněhulku! Co si o sobě myslíte?!“ křičela na mě. Byla jako smyslů zbavená. Neměla jsem na ni náladu. Musela jsem tu uklidit a jít si konečně sehnat práci.
„Tak poslyšte, vy mi nebudete rozkazovat, kdy mám a nemám křičet! Myslíte, že já si užívám, když na mě mluvíte? Váš hlas se mi už příčí stejně jako ta vaše kočka! Takže mě teď laskavě omluvte, ale mám důležitější věci na práci než se vybavovat s vámi.“ Ustoupila jsem od ní a zabouchla dveře. Co si o sobě myslí? Terorizuje mě tu už několik měsíců! Vytočeně jsem se vydala do kuchyně. Z linky jsem si vytáhla hrnek a postavila vodu na čaj. Zapnula jsem ji a znovu uslyšela zaklepání. Ona si snad nedá pokoj! Začala jsem zuřit. Nejdříve jsem ji chtěla ignorovat, ale když se klepání ozvalo už po třetí, vzdala jsem to a vyrazila ke dveřím. Prudce jsem otevřela.
„Necháte mě aspoň jedno ráno v klidu?!“ křičela jsem zuřivě. Podívala jsem se na ni, ale k mému překvapení to nebyla ona. Byl to ten člověk z mého snu! Co se to tu sakra děje? Vyděšeně jsem se dala na ústup. Chtěla jsem zabouchnout dveře, ale ten člověk mezi ně dal nohu. Otočila jsem se a chtěla se rozběhnout, jenže jsem vrazila do stolku. Proč se má nešikovnost musela ozvat právě teď? S bolavou nohou jsem se snažila dostat do koupelny. Nevím jak, ale povedlo se mi to. Jenže mi nedošlo, že jediná úniková cesta odtud vede přes dveře, ve kterých už bylo jaksi plno. Strachy jsem se skrčila do rohu koupelny a zavřela oči. Proč se tohle muselo stát zrovna mě? Za celý můj život jsem přeci nikomu neublížila. K lidem jsem se snažila být vstřícná a milá. Tak proč mě osud nechá takhle skončit? Copak na světě neexistuje spravedlnost? Proč mě nechá takhle trpět? Opravdu si to zasloužím? Takové podobné otázky ni běhaly hlavou. Mohlo uplynout jen pár sekund. Zvedla jsem hlavu, i když mě to stálo mnoho úsilí a odvahy. Podívala jsem se na něj a potichu šeptala.
„Co po mě chceš?“ V mém hlase se odráželo tolik bolesti a strachu, až to bylo k neuvěření. Podíval se mi do očí, ale já uhnula. Nedokázala jsem se na ně dívat. Přešel ke mně a já sebou cukla. Přisunula jsem se blíže ke zdi a zalapala po dechu. Cítila jsem, jako bych se dusila.
„Neublížím ti. Chci ti pomoct,“ zašeptal nakřáplým hlasem bez špetky citu. Zachvěla jsem se. Takový hlas jsem si vždy představovala pro smrtky a hlavně u zlosynů a vrahů. Tak jo. Klid. Dokud nemá v ruce motorovku, nebo mačetu, tak jsi v suchu. Jak, že jsou ty obraný chvaty? Snažila jsem se vybavit si něco z karate. Ale bylo to už dávno a navíc jsem byla tak na třech lekcích. Bylo to tehdy, když mě přepadl nějaký muž v parku. Vzal mi řetízek a utekl. Otec však trval na tom, že se musím naučit bránit.
Náhle mě přepadl záchvat statečnosti. Nechtěla jsem se jen bezvýznamně krčit v rohu. Když už mám umřít, tak aspoň v boji. Pomalu jsem vstala. Záda jsem měla pořád přitisknuté ke stěně. Podívala jsem se přímo na něj a obličej zahalila do nepropustné masky. Už neuvidí, jak se bojím. Pokud mě chce zabít, bude mě muset nejdříve dostat. Já se nevzdám. Rozběhla jsem se proti němu a srazila ho na zem. Nebránil se, ale já jsem ho přesto nemohla udeřit. Pokaždé když jsem se o to pokusila, nemohla jsem pěst stlačit dolů. Stále ležel klidně. Znovu jsem se rozmáchla, ale něco mě odhodilo dozadu. Zády jsem narazila do zdi. Cítila jsem, jak se pod tím nárazem pár kachliček zlomilo. Úlomky se mi zavrtaly do zad a já vykřikla. Sesunula jsem se k zemi a podívala se ke dveřím. To je můj konec. Nemám šanci se odtud dostat. Kolem mě se utvořila malá louže krve. On té chvíle využil a zvedl se. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Pomalu se ke mně blížil. Se zatnutými zuby jsem se vyhrabala na nohy.
„Co chcete?“ zeptala jsem se znovu. Hlas se mi třásl napětím, strachem a bolestí. Bezva. Jestli mě nezabije, tak tu alespoň vykrvácím. Dobrý vyhlídky.
„Vysvětlit ti, co se s tebou stalo,“ odpověděl mi. Při zvuku jeho hlasu mi proběhl mráz po zádech. Jak ví, že se něco stalo? Popadla mě náhlá zvědavost. Chtěla jsem znát pravdu.
„Dobře. Poslouchám,“ odpověděla jsem a zasyčela náhlým přívalem bolesti z ran na zádech. Střepy začaly padat dolů. Vyděšeně jsem se na něj dívala. Dělalo se mi mdlo z té krve, která na nich byla, ale nedokázala jsem uhnout očima. Přešla jsem vyděšeně ke zrcadlu a pootočila se. Zmohla jsem se jen na zalapání po dechu. Nebyly na nich ani známky po přeletu do kachliček. Otočila jsem se zpět na něj.
„Vysvětluj.“
2) Tery (17.02.2011 22:16)
Páni jen bych chtela podotknout ze pasaz : Znovu jsem se rozmáchla, ale něco mě odhodilo dozadu. Zády jsem narazila do zdi. Cítila jsem, jak se pod tím nárazem pár kachliček zlomilo. Úlomky se mi zavrtaly do zad a já vykřikla. Sesunula jsem se k zemi a podívala se ke dveřím. To je můj konec. Nemám šanci se odtud dostat.
Je zde dvakrát .
ale jinak se moc tesim na dalsi dil
1) Leni (17.02.2011 21:55)
Hm. To bude zajímavé.
3) Nosska (20.02.2011 21:06)
Hlavně pokračujte, zajímá mě, kdy se uvidí s krásným neznámým